Kluci z parku 3 - další setkání

Adam se vrátil po dlouhé a vzrušené noci u Martina konečně domů, se zamčeným pásem cudnosti a řetězem kolem krku a klíče má jen Martin…

Ten dres a štulpny mě fakt vzrušovaly, prohlížel jsem se chvíli v zrcadle a hrál si se svým zamčeným pérem. Je zajímavé, co udělá to vědomí, že klíč není na dosah a člověk se z ní sám nedostane. Dřív, když jsem se sám zamykal, mi klec připadala trochu zbytečná a k ničemu, i když jsem v ní šel třeba ven a klíč nechal doma. Teď mi ale přišla neskutečně pevná a trvalá, jak mě tak tlačila do péra, které se v ní snažilo aspoň trochu postavit. Takhle mi akorát kůžička čouhala ven dírkami v kleci a kroužek tlačil na koule. Přes týden jsem neměl moc čas stříkat, takže jsem měl už v koulích pěknou zásobu a dal bych všechno za to, abych se mohl konečně udělat.

Nakonec jsem se převlékl do domácího oblečení a šel si dát něco k jídlu. Cítil jsem ale pořád přidanou váhu na péru a na krku. Při chůzi se mi občas studený zámeček na řetězu na mém krku přitiskl na kůži a zastudil. Jak ho schovám? V týdnu přijedou rodiče a navíc musím do školy! Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se ponořil do skříně, po chvíli zkoušení jsem se spokojil s multifunkčním šátkem, který (když jsem ho vhodně naaranžoval) skryl můj obojek. Super, tak to bychom měli.

Zbytek dne jsem se nějak plácal doma a brzy byl večer. Šel jsem se umýt a ve sprše si zvykal na mé nové součásti. Zámeček na obojku byl poměrně malý a oka řetězu byla drobná a studila mě na krku. Zkusil jsem si řetěz sundat, ale bylo to bez šance, byl tak akorát dlouhý. Kdybych k němu měl klíč, mohl bych ho prohlašovat i za ozdobu. To ale rozhodně neplatilo o kleci na mém péru. Už mě pěkně štvala, jak pořád tlačila na splasklý penis, jako kdyby chtěla, abych na ni musel pořád myslet. Je zajímavé, jak když máte zamčené péro, tak na něj musíte pořád myslet, mnohem víc než normálně. Vlastně si tou klecí pořád připomínáte, že tam, kde by něco mělo být, něco chybí. A zámeček vás přesvědčí, že o tom už nerozhodujete a že to tak zůstane… Jak rád bych se podíval zpátky na svoje péro bez klece.

Naštěstí nikde netlačila, přesto jsem raději namazal kůži pod kroužkem krémem. Kdo ví, jak dlouho budu pás mít na sobě. Vzpomněl jsem si na Martina, co teď asi dělá? Představoval jsem si ho, jak leží v posteli nahý, na stolku klíče od mé klece a obojku a honí si svoje obrovské péro. Kéž bych tam mohl být, klidně bych se zase nechal svázat a mučit. Přestal jsem na něj myslet, umyl jsem se a šel jsem si lehnout. Spím obvykle nahý, takže jsem teď v každé poloze vnímal ten protivný řetěz kolem mého krku. Nutil mě pořád myslet na Martina…

Probudil jsem se brzy ráno bolestí, jak se mi pták snažil postavit a kroužek od klece tlačil na koule. Došel jsem si na záchod a zlepšilo se to, tak jsem si šel ještě lehnout. Probudilo mě pípnutí mobilu.

„Jsi doma?“ viděl jsem zprávu od Martina, v tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Odpověděl jsem.

„Pošli mi fotku. Ať je vidět obojek i tvoje zamčený péro,“ přišlo za chvíli. Odhrnul jsem závěsy, lehl jsem si do postele, vyfotil jsem se a poslal fotku.

„V pořádku. Sejdeme se za hodinu venku u tvojí oblíbené honící lavičky. Oblíkni se, jak jsme se dohodli,“ stálo ve zprávě. Podíval jsem se na hodiny a začal se hrabat z postele. Vtom pípla nová zpráva.

„Neušlo mi, že se ti v kleci snaží pořádně postavit, ale nejde to. Tak je to správně. Jen já teď rozhoduju o tom, kdy se ti postaví a kdy se ho můžeš dotknout.“ To je čůrák, pomyslel jsem si. Najednou přišla další zpráva s fotkou. Byl na ní Martin, jak leží v posteli a honí. Jeho péro stálo jako stožár a na špičce byla vidět kapka. Úplně mi v tu chvíli v mém péru cuklo. Chvíli jsem si fotku prohlížel, než mě začala zase tlačit ta proklatá klec. Žádné další zprávy nepřicházely, tak jsem se po chvíli začal oblékat.

Na ostro jsem si vzal šortky a pak vrchní část dresu. Po chvíli přemýšlení jsem si na krk nasadil šátek, abych zakryl obojek. Vzal jsem si klíče a mobil, oblékl si štulpny a nazul si boty. Štulpny jsem nevytahoval, nechal jsem si je shrnuté jen cca do čtvrtiny lýtek. Zamkl jsem a vyrazil jsem k domluvenému místu. Bylo poměrně teplé dopoledne, takže bylo venku docela hodně lidí. Většina se na mě krátce podívala, sjela mě pohledem a pak se dál věnovala svým věcem. Pokaždé jsem si říkal, jestli si nevšimli boule v mých kraťasech, protože jsem si říkal, že musí být vidět. Skutečně byla tak velká, nebo jsem si to jenom myslel, protože jsem na ni musel pořád myslet?

Dorazil jsem včas na domluvené místo. Martin seděl už na lavičce, vedle sebe měl batoh a koukal do mobilu. Měl na sobě dneska kostkovanou košili s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté, světle hnědé kraťasy (poměrně krátké, tak délky minisukně), takže byly vidět jeho dlouhé hubené nohy pokryté blonďatými chlupy. V polovině lýtek začínaly bílé ponožky a pak vyšší tenisky. Na hlavě měl svoji oblíbenou kšiltovku otočenou kšiltem dozadu. Došel jsem k němu a posadil se vedle něj.

„Čau, tak jsem tu,“ pozdravil jsem.

„Super,“ odpověděl, vzhlédl od mobilu a prohlédl jsi mě. „Sluší ti to,“ poznamenal a usmál se.

Bože, byl v tu chvíli tak sexy! Měl jsem sto chutí ho obejmout a dát mu pusu. Přišla ale ledová sprcha.

„O tom šátku jsem ale nic neříkal, hm? A štulpny takhle dole? To se mi nelíbí. Bojíš se, že někdo uvidí, že někomu patříš?“ při těch slovech jsem se cítil vzrušeně i poníženě zároveň a nevěděl jsem, co říct.

„No… já… takhle mi to přišlo lepší,“ vypravil jsem ze sebe.

„Mně se to ale nelíbí,“ odpověděl. Pak mi podal z batohu moji mikinu s kapucí, co si posledně nechal u sebe. „Oblíkni si to.“

Vstal jsem a oblékl si mikinu na sebe. „Ukaž ruce,“ přikázal. Natáhl jsem ruce před sebe a uviděl jsem v jeho ruce moje pouta. Než jsem stačil cokoli namítnout, zacvakl mi do nich jednu ruku, provlékl ji klokaní kapsou na mikině a zacvakl mi i druhou ruku do pout. Pak si klekl a vytáhl mi štulpny až ke kolenům. Při zvedání mi sáhl na klec a chvíli mě tam různě hladil, až mi v péru zacukalo.

„Takhle je to lepší,“ poznamenal, když vstal a díval se mi do očí. Pak se otočil zpátky k batohu a já uviděl v jeho ruce roubík ve tvaru penisu.

„Počkej, co s ním chceš dělat?“ vyhrkl jsem udiveně.

„No, co myslíš? Minule jsi vyprávěl o tom, jak se ti líbí představa, jak jsi venku úplně bezmocný a nikdo o tom neví. Tak ti ji chci splnit, když jsi mi pomohl tím šátkem. A víš, co je na tom nejlepší?“ odmlčel se. „Že už s tím nic nezmůžeš,“ dodal po chvíli pomalu, zazubil se a dal mi roubík do pusy.

Měl pravdu, opravdu jsem s tím nic neudělal. Ruce jsem měl spoutané v kapse mimo dosah a jediné, co jsem mohl, bylo polykat sliny a doufat, že nikdo není poblíž. Když mi za hlavou utáhl řemínek a ujistil se, že nemůžu roubík vytlačit, dal mi pusu na tvář a nasadil mi můj šátek přes nos. Takhle mi zakrýval celý nos a pusu, takže nikdo nevěděl, že pod ním mám roubík. Pak mi nasadil ještě kapuci, takže nebyl vidět ani řemínek za hlavou. Že mě to nikdy nenapadlo!

Byl jsem teď úplně bezmocný: péro zamčené v kleci, na krku obojek, ruce v poutech a v puse roubík. Zároveň to bylo naprosto nenápadné, zvenčí byl vidět jen kluk ve fotbalovém dresu a mikině s kapucí, který má šátek přes obličej. V duchu jsem si sám sebe představoval jako nějakého zatčeného fotbalového výtržníka.

„Tak půjdeme,“ řekl Martin, sebral batoh a vyrazil. Šel jsem vedle něho, modlil jsem se, aby mi nespadl šátek, a doufal jsem, že půjdeme rovnou k němu. Procházeli jsme ale sídlištěm, zastavili jsme se ve večerce pro pár věcí a pak jsme konečně zamířili k němu domů.

Když jsme vešli do bytu, zavřel dveře, zul napřed boty sobě a pak mně. Při zouvání mi přejel rukou od kotníku po štulpně výš, až zajel do nohavice a až k péru. Druhou botu vzal do ruky, dal si ji k nosu, zavřel oči a začal si mnout rozkrok. Zjevně se mu to líbilo, protože za chvíli měl v kraťasech znatelnou bouli, tak rozepnul zip a vyndal svoje nateklé péro ven. Mohl jsem se v tu chvíli zbláznit, jak rád bych se k němu přidal, nebo aspoň sáhl do svého rozkroku. Místo toho jsem ale musel jen koukat, jak si ho honí, zatímco můj malý penis byl zamčený v pásu, a musel jsem doufat, že mi dovolí si na něj taky někdy sáhnout. Když toho nechal, odvedl mě do obýváku.

„Nechceš něco k pití?“ zeptal se a já zakroutil hlavou. „No jak chceš, pak už moc příležitostí nebude,“ odvětil a zavedl mě ke gauči. Sundal mi šátek (který mimochodem nespadl za celou naši procházku, za což jsem byl nesmírně vděčný), vyndal mi ruce z pout a sundal mi mikinu.

„Dej ruce dozadu,“ nařídil, když si sedl na gauč za mě. Dal jsem ruce za záda a ucítil jsem na nich provaz, začal mi ho omotávat kolem zápěstí. Klec mě zase brzy začala tlačit. Nakonec mi protáhl provaz několikrát mezi rukama a zavázal. Cítil jsem se teď ještě bezmocnější. Roubík, který mi pořád ještě překážel v puse, by bylo tak jednoduché vyndat, stačilo jen rozepnout tu přezku za hlavou. Jenže se svázanýma rukama jsem na ni nemohl nikdy dosáhnout. Bylo to tak neskutečné a zároveň tak reálné. Cítil jsem se tak bezmocný a přitom tak blízko vysvobození. Byl jsem z toho tak vzrušený, až mě začaly bolet koule, jak se ubohý pták snažil v kleci postavit a odtlačoval ji od těla.

„Lehni si na břicho,“ pověděl a pomohl mi lehnout si na gauč. Teď jsem na pásu spočíval celou vahou a bylo to cítit. Kdybych se hodně snažil, možná by se mi i podařilo se v téhle poloze nějak udělat.

Z přemýšlení mě vytrhly až zvuky dalšího provazu. Dal mi kotníky k sobě a začal je spoutávat. Napřed několikrát obtočil provaz okolo, pak ho zase protáhl mezi nimi a na závěr udělal uzel. Pak jsem cítil, jak zabořil obličej do mých nohou. Chvíli čichal jejich vůni, následně vzal konec provazu od nohou, přitáhl mi je k rukám, dost utáhl, ještě několikrát obtočil a udělal závěrečný uzel poblíž nártu. Byl jsem teď v poměrně těsném kozelci a s roubíkem v puse. Zkusil jsem se pohnout, provazy nikde netlačily, ale byly pevně utažené, zjevně si dal záležet a nedělal to poprvé. Martin mě plácl přes zadek, až jsem zakňoural. To bylo taky to jediné, co jsem mohl v tu chvíli dělat. Rád bych se teď viděl. Fotbalista svázaný do kozelce, s roubíkem a obojkem. Nad podobnou fotkou nebo videem bych se jindy udělal, ale teď jsem to prožíval doopravdy.

Nechtěl jsem se moc hýbat, abych nespadl z gauče. Martin přešel přede mě, sundal si ponožku a zavázal mi s ní oči, takže jsem vůbec nic neviděl. Zároveň jsem slabě cítil vůni jeho nohou.

„Jdu udělat oběd, počkej tady,“ řekl a já slyšel jeho kroky vzdalující se od gauče. Tak je to tu zase. Kluk mých snů mě má kompletně v moci, svázal si mě u sebe doma, dal mi roubík a zavázal oči. Můžu teď jedině čekat, co si pro mě vymyslí dál. Při těch představách mi péro divoce pulzovalo, ale klec byla neoblomná a nedovolila mu se postavit ani o kousek. Doufám, že mi Martin klec dneska sundá a dovolí mi se udělat. Určitě to ale nebude zadarmo. Co na mě chystá tentokrát?