• KinkyGay
Styltvrďárna
Datum publikace13. 4. 2022
Počet zobrazení1482×
Hodnocení4.36
Počet komentářů8

Na konci minulého dílu byl Adam úplně bezmocný: svázaný v kozelci, s roubíkem v puse a s deprivační kuklou na hlavě. Navíc se silně vibrujícím análním kolíkem a s vidinou dlouhé noci.

Nevěděl jsem, co cítit dřív, těch pocitů na mě bylo najednou moc. Nejsilnější byl tlak na péru, jak se mi chudák snažilo postavit v kleci. Kvůli současné situaci do toho dalo veškerou energii a já ho za to proklínal. A to bylo asi to jediné, co mi zbývalo. Všude na obličeji jsem cítil vlastní pot, jak mi vyráží na kůži a v zápětí pomáhá přilnout druhé kůži, která pevně obepínala celou moji hlavu. Řemeny byly dost utažené, a tak jsem slyšel jen tlukot vlastního srdce a svůj dech. Při každé vlně vibrací jsem se snažil vyplivnout roubík, přestože jsem věděl, že to nemá smysl. I kdybych neměl na hlavě kuklu, řemínek byl pevně utažený. Zkusil jsem nahmatat rukou pouta a spojující provaz. Přes packy jsem ale neměl vůbec žádny cit, byly vydatně polstrované. Naštvaně jsem se vzepřel v poutech a potřásl hlavou: uvědomil jsem si, že by k osvobození stačilo rozvázání jednoho jednoduchého uzlu, který bych si za normálních okolností mohl bleskurychle rozvázat. Toho si byl ale Martin samozřejmě vědom, a proto mi to znemožnil těmi packami.

Zkusil jsem se trochu uklidnit. Martin se pořád ovládá – to znamení na rameno znamenalo, že je to jen hra. Musím uznat, že to hrál fakt dobře, věřil jsem mu to. Uklidnit se ale šlo špatně, už už by mi péro začalo klesat, ale v tu chvíli se zase probral kolík a já v tu chvíli zase podlehl situaci, vzdychl a v péru mi zacukalo. Vím, že se všude říká, jak v podobné situace člověk ztratí pojem o času, a moc jsem tomu nevěřil. Tentokrát se mi to ale stalo taky. Zpočátku jsem zkoušel čas od času počítat, abych měl představu, jak dlouho takhle ležím. Pak ale vždycky přišla vlna vibrací a já ztratil hlavu. Po chvíli už jsem na to neměl pomyšlení, jen jsem se zmítal a čekal na zával vibrací jako na pokyn k vypálení na nějaké vojenské přehlídce.

Najednou mi po těle přejel závan a vztyčily se mi všechny chloupky po těle. Martin mi rukou jemně přejížděl po zádech a zadku. Pak pokračoval k mému zamčenému péru a přes štulpny až k prstům u nohou. Chvíli to vypadalo, že mě začne lechtat, ale upustil od toho. Místo toho jsem cítil, jak mi rozvazuje spojovací provaz a já můžu konečně narovnat nohy. Tlakem mi naznačuje, abych se převalil na záda. Společně mě otočíme, za což si zasloužím pohlazení po kukle. Následně cítím, jak mi rozvazuje nohy. To bylo nějaké moc rychlé, prolétne mi hlavou. A nepletu se.

V zápětí mi Martin omotává každou nohu provazem a upevňuje v rohu postele. Mám teď krásně roztažené nohy a nemůžu s nimi hnout. Cítím, jak mi sundává pouta, dává mi ruce před tělo a nasazuje mi pouta před tělem. Konečně si můžu v klidu lehnout, už nemám pod sebou spoutané ruce. K poutům zřejmě připevňuje provaz (podle pohybů) a cítím tah směrem dolů. Následuju ho a brzy mám natažené ruce a provaz je připevněný k posteli dole mezi mýma nohama. Je tak akorát napnutý, že netahá, ale nemůžu s rukama téměř nic dělat.

„Takhle už tě můžu nechat celou noc,“ slyším slabě Martina. „Ještě tečka na závěr“. Co to asi může být? pomyslím si. Už mi toho moc vzít nemůže – nemůžu se hýbat, zbavil mě sluchu, zraku a vlastně i hmatu. V zápětí mi to dojde, když ucítím něco dalšího obepínat moji hlavu okolo a ucítím něco nezvyklého. Ještě čich! Adam vzal nějakou jetou ponožku, zmačkal ji do suspenzoru a ten mi připevnil k hlavě. Kupodivu můžu v masce pořád dobře dýchat, ale při každém nádechu cítím ten typický zápach použitých ponožek. Moc se mi to nelíbí, zatřesu hlavou, ale to je asi tak všechno. Položím hlavu a jak oddechuji, nasávám čím dál víc z ponožek. O chvíli se mi ten nový způsob ponížení začne líbit a cítím, jak mi zase o něco víc stoupá péro. Samozřejmě se velmi brzy zarazí o klec, což spustí novou vlnu frustrace a bezmoci, takže zahuhlám do roubíku a házím sebou. To je ale k ničemu, tak se zase uklidním a nasaju vůni. A takhle pořád dokola. Je to dokonalý koncert bezmoci, smyslové deprivace a touhy. Vibrující kolík pak čas od času působí jako neočekávané zabubnování.

Po chvíli jsem z toho asi usnul, protože mě probralo, až když mi Martin sundával kuklu. Venku bylo už světlo, musel jsem napřed mžourat, abych si na něj přivykl. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem Martina, jak nade mnou klečí úplně nahý a usmívá se.

„Tak jak se ti spalo?“ ptá se. „Napřed jsi docela vyváděl, ale pak ses uklidnil a usnul jsi.“ Tak takhle jsem poprvé strávil noc ve svázání, říkám si.

Podíval jsem se na svoje tělo. Byl jsem pořád přivázaný, péro se v kleci mírně tlačilo a podle vlhké klece bylo vidět, že jsem dost tekl. Za pérem se jako pozadí rýsovaly moje svázané nohy ve štulpnách. Martin mi rozepnul řemínek a vyndal roubík.

„To bylo teda něco,“ poznamenal jsem unaveně a položil hlavu na postel.

„Ale vypadalo to, že si to dost užíváš,“ odpověděl Martin a plácl mě přes zamčené péro.

„Co mi taky jiného zbývalo,“ poznamenal jsem s úšklebkem.

„Správně, koukám, že už začínáš chápat, jak to funguje,“ ušklíbl se na mě Martin. „Když zlobíš, tak tě potrestám.“

„Ano,“ dodal jsem potichu.

„Ano, co?“ zeptal se výhružně Martin okamžitě.

„Ano, pane,“ dodal jsem bez rozmyslu. Vypadlo to ze mě, až jsem se divil. Už jsme to oba nějakou dobu cítili a teď jsem to poprvé vyslovil nahlas.

„Správně,“ odpověděl spokojeně Martin a dal mi pusu na tvář. Pak, jak se odtahoval zpátky, mi zašeptal do ucha: „Jsi jen můj a můžu si s tebou dělat, co chci.“ Pak mi lehce ocucal ucho, aby to dokázal. A měl pravdu. Nečekal jsem to a vyvolalo to ve mně slastný vzdech. Ano, chtěl jsem být jeho hračka. Chtěl jsem, aby si se mnou hrál a dělal, cokoli ve mu zlíbí. Jen abychom byli spolu a bylo to pořád tak krásné.

Pak se povytáhl výš a dal mi svoje péro k obličeji. Instinktivně jsem si ho strčil do pusy a začal se snažit. Pomalu jsem hýbal hlavou, pak jsem cucal žalud (což se mu fakt líbilo, protože u toho začal nádherně vzdychat) a pak zase rychle přirážel. Po chvíli mi vzal hlavu do rukou a donutil mě přirážet ještě rychleji. Péro mu pulzovalo a po chvíli jsem cítil teplé sperma v puse. Když skončil, olízal jsem mu péro.

„Vidíš, jak ti to jde, když chceš,“ řekl mi nakonec a pohladil mě po tváři. Nejradši bych se zeptal, jestli mi tu klec sundá a taky mě udělá, ale netroufal jsem si.

„Dneska jsem nám naplánoval výlet,“ povídá, zatímco mě rozvazuje.

„Super, kam to bude?“ ptám se zvědavě.

„Za město, trochu se projdeme. A pak tam mám jedno místečko,“ odpoví a já vidím, jak se lehce usmívá. Je mi jasné, že se něco chystá, raději se dál neptám. Místo toho pozoruji, jak smotává provazy, je tak sexy. Zezadu k němu přistoupím, obejmu ho a dám mu pusu na krk. Otočí se, taky mě obejme a pohladí mě po tváři. Už zase se utápím v jeho krásných očích a přál bych si, aby tahle chvíle trvala navždy. Místo toho ale za chvíli vyrážíme, říká.

Hodil jsem do sebe připravenou snídani a chci se sbalit. Jdu za Martinem zpátky do ložnice a vidím, že už je v pilných přípravách. Na posteli jsou složené dvě hromádky maskáčového oblečení a na zemi dvoje kanady. Při pohledu na to mi v péru zase zacuká. Uniformy a kanady se mi taky líbí a představa vidět v tom Martina je úplně božská. Martin se otočí a všimne si, jak na to zírám.

„No co, jdeme do přírody, tak jsem si říkal, že ti udělám radost. Vlastně nám oběma,“ dodá a zazubí se. Začnu se oblékat do maskáčů, následuje triko a vojenská blůza, velikostně mi to je akorát. Pak tlusté ponožky a na závěr pásek. Když ho dopnu a podívám se do zrcadla, skoro bych se nepoznal. Kouká na mě dominantní voják v uniformě. Pomyslím na zamčené péro a dnešní ráno. Takhle by si to ten voják asi nepředstavoval. Mezitím se oblékl i Martin. Ten vypadá ještě lépe, se svoji postavou mu to dokonale padne. Úplně mám chuť si před ním kleknout. Místo toho se jen chvíli prohlížíme, pak jdeme blíž a začneme se líbat. Ruce nám přejíždějí po uniformách, tu a tam zajedou pod blůzu anebo (v jeho případě) na jeho ztvrdlé péro.

„Wau, nečekal jsem, že ti až takhle padne,“ poví po chvíli.

„Jako ulitá,“ zazubím se.

Martin vybalí dva maskáčové batohy, má úplně všechno. Balím s sebou nějaké jídlo a pití, Martin ještě nějaké další věci. Zanedlouho vyrážíme. Nazujeme si vysoké černé kanady a postupně utahujeme. Vypadají parádně, až mě z toho zase bolí péro. Skoro jsem už na něj a tu zpropadenou klec zapomněl.

Vycházíme z domu a jdeme směrem na nádraží. Hltám každý okamžik – jdu ve vojenské uniformě a v kanadách normálně po ulici a ještě s pérem v kleci. Před nějakou dobou mi mě něco podobného ani ve snu nenapadlo. A navíc nejsem sám, mám tu druhého neskutečně sexy parťáka. Akorát že on má klíč od mojí erekce a výstřiků. Lidé se čas od času otáčejí nebo dlouze dívají, ale po čase si na to zvyknu. Martin kupuje jízdenky a nasedáme do vlaku.

V kupé je poměrně plno. Jedeme ale docela dlouho a tak se postupně uvolní a Martin si sedne ke mně. Dá mi ruku na stehno, otočíme se na sebe a dáme si pusu. Nevím, co se děje jinde ve světě, a je mi to jedno, já mám svůj ráj tady v tomhle kupé. Začneme se divoce líbat, masíruju jeho rychle tvrdnoucí péro. Martin mi na oplátku přes oblečení mačká bradavky. Na moje péro nesahá a to je dobře, protože má blízko k výbuchu.

Po nějaké době vystupujeme. Martin koukne do mapy a vyrážíme po turistické značce. Nebudu popisovat každý detail té cesty, šli jsme většinu cesty lesem, povídali jsme si a nálada byla super. Po nějaké době jsme sešli na menší cestu a pokračovali jsme. Po chvíli se z cesty stala vylapaná pěšinka a pak jsme šli už jen lesem. Boty byly kupodivu pohodlné, takže se mi šlo dobře. Ale i tak jsem měl co dělat, abych Martinovi stačil. Nechápu, jak s tím nacpaným batohem mohl tak letět. Šli jsme takhle poměrně dlouho, až jsme došli na malou mýtinu. No, dřív to bývala mýtina, ale teď už taky pozvolně zarůstala. Každopádně tu před námi stála opuštěná dvoupatrová budova.

„Co to je?“ zeptal jsem se překvapeně, jak jsem tak na chátrající budovu koukal.

„Sám nevím, nejspíš nějaká zaniklá továrna,“ povídá Martin. „Náhodou jsem to jednou objevil a od té doby sem občas zajdu. Je tu klid, nikdy jsem tu nikoho nepotkal.

Šli jsme k hlavní bráně. S hlasitým vrzáním jsme ji otevřeli a vešli dovnitř areálu. Byla to vlastně jedna velká budova a pár malých budov vedle. Hlavní budova byla prázdná, byly tu jen sloupy, tu a tam hromady sutin a louže. Všude tu bylo vlhko. Potichu jsme kráčeli po mokré podlaze a já všechno zkoumal. Po prohlídce přízemí jsme vyšli po schodech do patra. Tady byly jednotlivé místnosti, patrně bývalé kanceláře. Bylo tu i pár kusů nábytku. Když jsme to obešli, sedli jsme si na vrzající židle a vybalili si svačinu.

„Díky, že jsi mě sem vzal, je to tu úžasné,“ poděkoval jsem Martinovi. Fakt se mi to tu líbilo, mělo to takovou zvláštní atmosféru a byl tu božský klid. Tu a tam venku zazpíval pták, jinak tu bylo úplné ticho.

„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ usmál se Martin, zatímco do sebe házel svačinu. „Už jsem tu i párkrát přespal, tady nahoře se dá krásně schovat. I kdyby dole někdo byl, tak si tě tady vůbec nemusí všimnout, když je tma,“ vysvětloval. Měl pravdu, nahoře to bylo hodně členité.

„Nechtěl by sis tu trochu pohrát?“ zeptal se a šibalsky se usmál. Chvíli jsem váhal. Ještě nikdy jsem takhle na samotě nic nepodnikal. Ale to místo se mi fakt líbilo a navíc, Martinovi bych neřekl ne, takže jsem souhlasil.

„Super, doufal, jsem, že budeš souhlasit. A taky jsem si to myslel,“ zazubil se Martin.

„Jako bych měl na výběr,“ pokrčil jsem se smíchem rameny a podíval jsem se do rozkroku.

„To je taky pravda,“ zatvářil se přísně Martin. „Tak pojďme támhle vedle, jen to taky sklidím,“ dodal.

Sbalil jsem si batoh a šel jsem, kam Martin ukázal. Vtom mě někdo chytil zezadu a zkroutil mi ruku za zády.

„Tak a mám tě. Jsi zatčen!“ slyšel jsem výhružně Martina. Takže hra na rukojmí, blesklo mi hlavou. Překvapil mě, ale musím říct, že se to k tomuhle místo hodí.

Naoko jsem se začal bránit a odmlouvat. Ale věděl jsem (a chtěl jsem), aby mě přemohl.

„Tak ty budeš zlobit, jo? Necukej se, stejně to máš marný,“ pokračoval Martin. Odněkud vytáhl pouta a zacvakl mi do nich jednu ruku. Trochu jsem se uklidnil, protože jsem pochopil, že už je to prohrané. A pak do ticha zaznělo i druhé cvaknutí a bylo jasno.

„Tak a mám tě. Budeme si muset popovídat,“ povídá, zatímco mě vede někam vedle. Jsem zvědavý, co se chystá. Došli jsme k jeho batohu, poručil mi, abych si klekl na kolena. Poslechl jsem a klekl si na mokrou podlahu. Cítil jsem se opravdu jako zajatec. Vytáhl z batohu nějaké věci.

„Napřed si ale musím rozmyslet, co s tebou udělám. A ty aspoň dostaneš chuť povídat,“ řekl autoritativně. „Otevři hubu!“ rozkázal mi.

Poslušně jsem otevřel pusu. V ruce se mu objevila ponožka a nacpal mi ji do pusy. Chtěl jsem ucuknout, ale Martin mě chytil za vlasy a narval mi ji do pusy. Měl jsem jí plnou pusu a ještě jsem jí zpracovával, aby mi nijak nevadila, byla dost velká. Jako další vytáhl lepicí pásku. Pokusil jsem se ponožku vyplivnout a začít odmlouvat, ale Martin mi rázně zatlačil ponožku zpátky. Pak mi přelepil pusu a obtočil mi hlavu několikrát kolem dokola.

Zkoušel jsem různě hýbat pusu, abych zkusil, co mi páska dovolí, ale seděla pevně, teď už jsem ponožku nemohl vyplivnout ani za nic. Martin mi zvedl hlavu a díval se mi do očí. Pak si prohlédl svoje dílo. „Užij si svoji ponožku ze včera,“ dodal s úsklebkem.  

V zápětí vytáhl moji známou elastickou kuklu a natáhl mi ji přes hlavu. Stal se ze mě opravdu zajatec, spoutaný, klečící u nohou nepřítele a bez možnosti útěku nebo vzdorovat. Čekal jsem, že mě Martin takhle nechá, ale místo toho mi na krk dal kožený obojek. Cítil jsem dotek kůže, potom jak ho utáhl a nakonec cvakl zámeček. Na to zareagovalo moje péro povyskočením, div mi to neutrhlo koule. Zase jsem se začal cítit jako bezvýznamná označená a vlastněná hračka. Což bylo v tu chvíli vlastně docela přesné.

„Už jsi zase jen můj,“ zaznělo mi slabě do ucha. Martin zřejmě odhadl, co se mi honí hlavou, a rozhodl se to ještě dokreslit.

„Ano, pane,“ odpověděl jsem automaticky.

„Tak se mi to líbí,“ řekl a pohladil mě po kukle. „Ale stejně si s tebou pohraju, zajatče,“ uzavřel. Tahem za obojek mě přinutil vstát a já ho následoval. Musel jsem dávat pozor, abych o něco nezakopl, když jsem přes kuklu nic neviděl. Když jsme došli, otočil mě a tlakem mě přitiskl ke zdi. Byla studená. Uslyšel jsem zarachotit řetěz a v zápětí jsem cítil, jak něco protáhl očkem na obojku. Pak cvakl zámeček. V tom tichu to bylo velmi hlasité cvaknutí, které naznačovalo, že u té zdi nejspíš zůstanu. A bylo to opravdu tak, zkusil jsem dát hlavu dopředu a nemohl jsem.

Nejspíš mi připnul obojek k něčemu ve zdi, protože jsem musel držet hlavu blízko u zdi. Projela mnou vlna strachu. Tohle už je moc, jsem úplně bezmocný kdesi uprostřed lesů a ještě k tomu připoutaný ke zdi a nemůžu ani křičet o pomoc, protože mám v hubě svoji ponožku a kolem hlavy asi kilometr pásky. Prosil jsem skrz roubík, ale ven se dostávaly jen neidentifikovatelné zvuky. Zkoušel jsem si dosáhnout rukama k obojku, ale nemohl jsem je natolik zkroutit, když jsem musel držet hlavu u zdi. Když mi to došlo, jen jsem zavzdychal a vzepřel se v poutech.

„Pššt, v klidu, jsem tady,“ ozval se uklidňující Martinův hlas. Stál u mě a vzal mi hlavu do dlaní. „Neboj, budu tu s tebou,“ dodal a dal mi pusu na čelo. Trochu jsem se uklidnil. „Budu tu s tebou celou noc,“ zaznělo do ticha a mně přejel mráz po zádech…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)

Komentáře  

0 #8 Odp.: Kluci z parku 7 - zase venkuKinkyGay 2022-04-19 22:23
Díky za komentáře, tentokrát to bude dříve, tak dlouho se v osamělé fabrice nedá vydržet! :lol:

Isiris vidí, to mě ani nenapadlo s tím názvem "zase venku" :D

GD souhlas. Upřímně, celé mě to napadlo, když jsem šel kolem osamělé továrny a potkal jsem nějaké airsofťáky :D
Citovat
0 #7 Odp.: Kluci z parku 7 - zase venkuGD 2022-04-18 19:27
Zajímavá myšlenka, docela rajcovní dělat tyhle věci někde, kde se může někdo vyskytnout, i když s malou pravděpodobností.
Citovat
0 #6 Odp.: Kluci z parku 7 - zase venkuZdenda TB 2022-04-14 12:31
Takže 2 zajatci by byli? To by ten jeden měl pak hodně práce s udržením poslušnosti... :D

To nebylo,že máš něco společného,ale že tato firma mě tuto praktiku ve velké oblibě. Když nevyhraju, tak aspoň obstrukce. A zrovna zde jsem se seznámil poprvé s institutem "náhodného kolemjdoucího" i s tím obratem a tak když jsi to použil má to pro mne úplně jinou asociaci a zde to působí takový zajímavý guláš... :o takže tak. :lol:
Citovat
0 #5 Pozorovatel?Tamanium 2022-04-14 10:16
Cituji Zdenda TB:
Povídka moc dobrá, doufám, že další díl bude dříve. 8)

Tame, jen jako pozorovatel?
A institut náhodného kolemjdoucího znají zvláště ti, co řeší výběrová řízení se Škodou Plzeň. Oblíbený nástroj obstrukcí. :lol: sorry, ale jak vidím to slovní spojení, tak to má pro mne jiný nádech a vždy


Probohy to ne. Náhodný kolemjdoucí zapojený do hry jako zajatec. Pozorovatel jenom pozoruje a nic si neužije. Šmírování by mi nestačilo, ale zapojení se.........
Jo a se Škodou nic nemám, tak nemůžu posoudit.
Citovat
0 #4 Odp.: Kluci z parku 7 - zase venkuGD 2022-04-14 08:46
Teda 8 měsíců být svázaný a ještě v kleci, to je sílá. :D Teda ta klec není z toho to nejhorší. Doufám, že noc se nezmění na měsíce. Jinak souhlasím s ostatními,
Citovat
0 #3 Odp.: Kluci z parku 7 - zase venkuZdenda TB 2022-04-14 08:46
Povídka moc dobrá, doufám, že další díl bude dříve. 8)

Tame, jen jako pozorovatel?
A institut náhodného kolemjdoucího znají zvláště ti, co řeší výběrová řízení se Škodou Plzeň. Oblíbený nástroj obstrukcí. :lol: sorry, ale jak vidím to slovní spojení, tak to má pro mne jiný nádech a vždy
Citovat
+1 #2 Teda...Tamanium 2022-04-14 08:30
... vážně to čekání stálo za to. Snad ještě kluci mírně přitvrdí. Připadalo mi při čtení, že jsem tam taky a dívám se na ně... jenom jsem se jaksi nemohl přidat. Nechceš mě tam do dalšího dílu připsat jako náhodnýho ,,kolemjdoucího''? Že bych si aspoň takhle ,,virtuálně'' užil. 🤣🤩
Budu se těšit na další díl. Představa, co se asi bude dít je, mírně řečeno, dráždivá.
Citovat
+1 #1 Odp.: Kluci z parku 7 - zase venkuIsiris 2022-04-14 00:28
Po osmi měsících "zase venku"! ;-) Adamovo dráždivé popisování všeho, co si pro něj Martin vymýšlí, už tu chybělo... Skončilo to samozřejmě opět v nejlepším a nezbývá než doufat, že ta "dlouhá noc" se bude v našich časových jednotkách počítat jenom na dny až týdny... ;-)
Citovat