• KinkyGay
Styltvrďárna
Datum publikace27. 12. 2022
Počet zobrazení3653×
Hodnocení4.83
Počet komentářů8

Nechali jsme Adama a Martina oba spoutané v opuštěné továrně z moci Honzy. Každý má k dispozici dálkové ovládání od elektra na péro toho druhého a soutěží o to, kdo se dřív udělá, přičemž poražený bude zamčen a klíč si odnese Honza.

 

Nikdo z nás nechtěl dát první ránu. Po chvíli jsem ale pocítil, že Martin ani za nic nechce vidět svoje péro v kleci – slabé pulzování, které přešlo do silnějších pulzů. Moje čerstvě odemčené péro začalo okamžitě růst a mě začala polévat hrůza. Zvolil jsem jeden z módů a zkusil nějakou náhodnou intenzitu na začátek. Nic to s Martinem nedělalo, tak jsem přidal. To už Martin vzdychl a přivřel oči. Jeho péro se začalo postupně zdvihat, tak jsem ještě trochu přidal. Začal slastně vzdychat a zaklonil se v židli. „To bude snadná výhra!“ pomyslel jsem si. Ale skutečnost byla někde jinde. Martin totiž nezahálel a obratem přidal intenzitu i on, až jsem zakňučel. Ne z bolesti, ale z nadrženosti umocněné tou situací a mým čerstvě odemčeným pérem. Přidal jsem taky ještě trochu a pak už jsem se nezmohl na nic jiného, než zavřít oči a oddat se tomu božskému pulzování. V tu chvíli už jsem nemyslel na Honzu a jeho soutěž, šlo mi jen o to se konečně vystříkat a ulevit si.

Zapřel jsem se do židle a užíval si tu chvíli. Vůbec mi nevadilo, že přes roubík mi vytékají z pusy proudy slin, ani že mám v moci Martina, po čemž jsem tak dlouho toužil. Brzy jsem se ale navrátil zpátky, protože Martin přidal a docela o dost. To už bylo pro moje péro moc, vzepřel jsem se v poutech. Martin hned na to ubral, ale bylo už pozdě, péro mi začalo klesat. Myšlenkově jsem se zase vrátil do hry, otevřel jsem a oči a s pohledem na Martinovo teď už jen napůl stojící péro jsem přidal intenzitu. Nic viditelného se nestalo.

Trápili jsme se s Martinem pěkně dlouho. Vždycky to buď vypadalo, že už už to někdo vzdá, ale nakonec ne, nebo vibrace neměly žádný viditelný účinek. Najednou se do situace vložil Honza:

„Pánové, pánové, už jsem tady z vás skoro usnul. Vyhlašuju remízu a máte smůlu oba dva!“ ukončil naše snažení. Každému z nás pak zavázal oči a sebral dálkové ovládání. Brzy na to jsem ucítil kroužek kolem koulí následovaný klecí, která pohltila celé moje péro. Na závěr jsem slyšel cvaknutí a bylo rozhodnuto. „Jenom doufám, že je Honza normální,“ blesklo mi hlavou, když jsem slyšel, jak cvakl i druhý zámek. Na to nám Honza sundal šátek přes oči. Pak přinesl obojek s vodítkem a nasadil mi ho kolem krku. Poměrně to utáhl a vzadu zajistil zámečkem. Uvolnil mi nohy, ale ruce mi nechal svázané za zády. Totéž udělal s Martinem a následně si nás oba za vodítka přitáhl k sobě jako nějaké psy.

Upřímně, moc daleko od toho jsme nebyli – zamčené péro, spoutané ruce a neschopni mluvit. Vyndal nám roubík, přinutil si nás si kleknout a vytáhl z kalhot svého obřího ptáka. Jeden po druhém jsme mu ho museli kouřit, držel nás přitom za vodítko a pěkně nás nutil přirážet hlavou. Když jsem koukal, jak se Martin snaží zvládnout jeho velké péro v puse, zatímco jeho vlastní se dole trápí v kleci, která teď vypadala desetkrát menší, než byla, mě samotného začalo péro bolet, jak se snažilo postavit. Ale narazilo na klec, což mi připomnělo moji situaci a to vyvolalo další pokus o napřímení. Brzy se Honza prohnul v zádech, zasténal a vypustil svoji dávku Martinovi do pusy. Ten všechno spolykal a péro mu krásně očistil. Po chvíli si mě Honza přitáhl na druhé kolo. Poměrně rychle se znovu udělal, a tak i já jsem pojedl Honzovu mrdku.

„Díky, čubky moje. Mohl bych vás tady teďka uvázat jako psy,“ začal a mně přejel mráz po zádech. „Ale budu dneska hodný a dám vám šanci. Budete se ale muset se z toho dostat sami, se mnou nepočítejte,“ dokončil a odemknul nám zámky na obojcích.

Na to nám každému vrátil roubík, otočil nás zády k sobě a zámečkem nám zamkl obojky k sobě. Na to si posbíral věci a chystal se k odchodu.

„Přeji příjemnou zábavu, pánové. Doufám, že aspoň jeden z vás umí rozvazovat uzly poslepu. Až se mu to podaří, tak vám tady na traverze nechávám klíč od obojků,“ dodal. Nikdo z nás Honzu neviděl, protože jsme byli natočeni bokem, takže jsme si jenom domýšleli, kde asi tak zrovna stojí. Zároveň jsme oba doufali, že tam ten klíč skutečně nechal.

„Ale tyhle klíče si samozřejmě vezmu,“ dodal šibalsky a zachrastil klíči od našich klecí. Pak už jsme slyšeli jen vzdalující se kroky. „Teda, to je pěkný hajzl,“ problesklo mi hlavou.

„Zkusíš to rozvázat?“ zeptal jsem se Martina, ale přes roubík z dotazu zbylo jen nerozluštitelné mumlání. Martin ale zjevně pochopil, protože mi začal ohmatávat ruce. Zanedlouho byl provaz volnější a vyndal jsem z něj ruku. Jako první jsem si vyndal roubík, přes který už jsem neskutečně slintal. Pak jsem sundal roubík i Martinovi.

„Díky,“ poděkoval. „Zkusme napřed najít ten klíč na traverze, provaz můžeme rozvázat potom,“ zavelel. „Doufám, že ho tam skutečně někde nechal.“ Nějak jsme společně došli k místům, kde asi tak Honza mohl stát.

Skutečně tu byla u stropu jakási traverza a po chvíli štrachání jsem nahmatal klíč.

„Mám ho!“ oznámil jsem vítězoslavně. Poslepu jsem chvíli bloudil, ale nakonec se mi podařilo odemknout zámeček a oddělit naše obojky. Odstoupil jsem od Martina a sundal si obojek. „Konečně,“ oddychl jsem si a šel jsem sundat i Martinův obojek.

„Byl to sice můj nápad, ale už se nemůžu dočkat, až odsud vypadneme,“ těšil se.

„To si budeš muset ještě chvíli počkat!“ odpověděl jsem nečekaně. Jak tam tak stál, oblečený jako mužný voják a přesto úplně bezmocný – péro zamčené v kleci a klíč v nedohlednu, ruce svázané za zády a obojek kolem krku – dostal jsem neskutečnou chuť si s ním trochu pohrát.

„Co blbneš, pusť…,“ začal vzdorovat, ale to už měl v puse zpátky roubík. Vzal jsem provaz, kterým jsem byl před chvílí sám svázaný, provlékl ho Martinovi pod rukama a přehodil ho přes traverzu. Následně jsem ho začal utahovat a zkracovat, takže Martin se musel předklonit a zvednout ruce svázané za zády nahoru.  Vůbec se mu to nelíbilo, soudě podle jeho zběsilého mumlání. Když už byl pěkně vypnutý, udělal jsem uzel. „A je to, teď je můj,“ pomyslel jsem si. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než mu stáhnout kalhoty a začít mu dávat rukou přes zadek. Po několika ranách jsem vždycky zajel rukou ke koulím, prohmatal a pořádně stiskl. Odměnou mi bylo Martinovo zasténání.

Zároveň to pro mě ale bylo mučení – chtěl jsem mít aspoň jedno péro odemčené a připravené ke hře. Nejradši bych to svoje zasunul do Martina a pořádně si zašukal. Anebo bych mu předvedl takový edging na tom jeho, jaký ještě nikdy nezažil. Ale místo toho jsme byli jen dva předměty v moci někoho jiného.

Ještě chvíli jsem si s Martinem různě hrál a pak jsem ho rozvázal. Už si ani nestěžoval, naopak mě objal a dal mi obrovskou pusu.

„To bylo super, nečekal jsem, že mi dáš takhle do těla,“ uzavřel celou kapitolu. Sbalili jsme si věci a vyrazili jsme domů.

Byli jsme utahaní, cesta zpátky nám uběhla jako nic. Lidí ve vlaku bylo poměrně málo, takže jsme měli kupé sami pro sebe. Na jedné stanici k nám do kupé přistoupil sexy zajíček. Mohlo mu být tak kolem dvaceti, hubený, krátké hnědé vlasy a měl krásné nohy. Vypadal, že jede odněkud ze školy, na zádech batoh, mikina s kapucí, džínové kraťasy. Hned mě na něm zaujaly jeho tenisky, klasické bíle vysoké Nike a k nim sněhově bílé vysoké ponožky. Chvíli si nás prohlížel, ale pak se pohroužil do svého mobilu.

To já jsem z něj nemohl spustit oči, v hlavě už mi vířily všelijaké nápady a představy: jak mu svazuju ruce za zády, líbám ho na krk a zajíždím mu rukou do kraťasů a ohmatávám jeho pulzující klacek. Když něco začne namítat, beze slova mu sundám botu, ponožku, a než se stačí vzpamatovat, narvu mu ji do pusy a oblepím páskou.

Až mě zaujalo, jak živě jsem si to dokázal v tu chvíli představit a také, že jsem sám sebe pasoval do dominantní role. Možná jako kontrast k mému zamčenému péru v kalhotách, které se při těch představách probralo k životu.

Jeho to vůbec každopádně vůbec nezajímalo, pořád koukal do mobilu. Chvíli mi přišlo, že si svoje boty fotí. Možná jsem ale už jen byl příliš unavený.

Zanedlouho jsme vystoupili a vydali jsme se každý domů. Doma jsem odhodil věci a lehl i na postel. Chvíli už jsem si myslel, že to byl jen sen. Ale jakmile jsem zajel rukou do rozkroku, uvědomil jsem si, že ne. Svlékl jsem se a šel si dát sprchu. Před zrcadlem jsem si pořádně prohlédl tu prokletou věc. Byla to klasická plastová klec s integrovaným zámkem, pevně sedící na svém místě a plnící svůj účel. Jak jsem tam tak na ni koukal, hned mi z toho začal růst, ale marně. Zarazil se o klec jako o mříže, a ačkoliv se ji snažil všelijak obejít, nepodařilo se mu to.

Přemýšlel jsem, jaké to s ní bude. Už jsem přece jen s klecí pár dní byl, ale tohle bude asi něco trochu jiného, jsem si říkal. Předtím jsem věděl, že klíče ke svobodě jsou nedaleko, ale teď byly bůhví kde. Naštěstí nenosím příliš upnuté kalhoty, takže to nikdo nepozná, a doma v teplákách už vůbec ne.

Brzy jsem usnul, v noci jsem se ale několikrát probudil. Přece jen už jsem několik dní nestříkal a v takových chvílích mám o to silnější noční erekce. Moc jsem se v noci nevyspal, a když mi ráno zazvonil budík a měl jsem jít do školy, vůbec se mi nechtělo.

Nakonec jsem se přinutil vstát a brzy jsem už byl ve škole. Asi to bylo tou klecí a plnými koulemi, ale najednou mi všichni kluci připadali hrozně sexy. Procházel jsem po chodbě kolem několika skupinek a nevěděl jsem, kam se mám dřív koukat.

Nějak jsem přežil celý den, ale myšlenkami jsem stejně pořád byl někde u provazů, zámečků a ponožek. Když jsem dorazil domů, přišla zpráva od Martina: „Honza nás chce večer vidět, můžeš? Sraz u mě v šest.“

Svitla mi naděje na propuštění – proč by nás jinak chtěl vidět. „Ok,“ odepsal jsem. Zbytek odpoledne jsem byl jako na trní, takže jsem u Martina vyzváněl už krátce před šestou. Otevřel mi a pustil mě dovnitř.

Na sobě měl fotbalový dres a štulpny, hrozně mu to slušelo. Když zavřel dveře a otočil se, už jsem ho objímal a začali jsme se divoce líbat. Ruce nám přejížděly po našich horkých tělech, až postupně dorazily až k ledové realitě dole. Naše zamčená péra pulzovala a vzpínala se jako šílená, až se klec bolestivě zařezávala. Ale to nám bylo jedno.

„Honza pořádá dneska večer takovou malou akci pro pár kluků a chce nás tam,“ vysvětlil Martin, když jsme se po dlouhé chvíli rozpletli a nabažili se jeden druhého.

„Co to je za akci?“ zeptal jsem se, ale Martin nevěděl. „Akorát vím, že to bude kinky akce a že každý musí přijít v nějakém outfitu. Takže já jdu za fotbalistu, jak sis jistě všiml,“ zakončil.

„To jsem si všiml a za jakého sexouše!“ zakončil jsem. Usmál se, vzal mě za ruku a táhl mě do ložnice. „Pojď, najdeme ti taky něco na sebe.“

Chvíli jsem koukal do Martinova obrovského šatníku a za chvíli jsem si vybral – volné džíny, oldschoolové skate boty a mikina s kapucí.

Když jsem se vybavil, Martin zhodnotil můj ohoz a něco mu tam chybělo. Nasadil mi kšiltovku a dal mi pusu: „Teď je to dokonalé.“

Martin vzal svůj batoh a vyrazili jsme. Zanedlouho jsme byli na místě určení. Byla to bytovka s restaurací v přízemí. Bylo zhasnuto a nikde nikdo. Opatrně jsme vkročili dovnitř. Vzadu se svítilo v chodbě, tak jsme tam šli. Na konci byly dvoje dveře, u každých kódový zámek. Martin vytáhl mobil a četl instrukce: „Až budete vevnitř, jděte na konec chodby. V další zprávě posílám kód ke dveřím nalevo. Pravých dveří si nevšímejte. Až budete uvnitř, řiďte se instrukcemi jako ti ostatní.“

„Ten konec je celkem záhadný,“ podotkl jsem. „Nevypadá to, že tu je někdo další.“

„To zjistíme, až projdeme těmi dveřmi,“ odpověděl Martin a přitom zadával kód k levým dveřím. Ty se otevřely a před námi se otevřela krátká chodba a schody dolů. Sešli jsme po schodech dolů a před námi se otevřela místnost. Při pohledu na místnost jsme se oba okamžitě zastavili. Obhlíželi jsme celé dějiště a zpracovávali, co se tu vlastně děje.

Byla to obdélníková místnost s dveřmi na druhém konci. Ve zdi umístěných bylo asi 5 železných ok. Ke všem byl připevněný krátký řetěz s koženým obojkem na konci, připevněným zámkem k řetězu.

Tři z pěti obojků už byly obsazené – před námi klečeli u zdi tři kluci. Pod koleny měli měkký malý koberec, v puse roubík a přes oči masku. Na nohách měli kovová pouta stejně jako na rukách. Řetěz od pout byl provlečený pod druhými, takže byli de facto spoutáni v kozelci, akorát vkleče. Zároveň bez šance dosáhnout na obojek – řetěz jim neumožnil si lehnout, byl asi jen deset centimetrů dlouhý a byl připevněn akorát ve výšce krku klečící postavy.

Každý byl oblečen jinak – jeden měl kompresní prádlo a vysoké ponožky. Druhý byl pro změnu v uniformě a v kanadách. Třetí kluk byl celý od hlavy až k patě v adidasu – kotníkové tenisky, vysoké ponožky, lesklé tepláky a mikina. Na hlavě měl pak kšiltovku otočenou dozadu. Za ním byly dvě hromádky, zřejmě nachystané pro nás.

Na začátku chodby stál malý stůl a na něm papír. Přišli jsme blíž a četli jsme:

 

Vítejte, otroci!

Dorazili jste do čekárny. Tady se připravíte na vstup do Hry a budete čekat, dokud pro vás nepřijdou Páni. Pravidla Hry se dozvíte nahoře, ve zkratce je to cesta k vysvobození z vašich pásů cudnosti. Otázka ale je, za jakou cenu…

Pokud jste si to rozmysleli a nechcete se Hry účastnit, máte poslední možnost odejít. V takovém případě jste ale zradili svého Pána, který si vás vybral, a nečekejte, že se vám brzy ozve a propustí vás.

Až budete připraveni, použijte všechno z vaší hromádky.

Na viděnou, možná brzy!

Páni

 

Když jsme to oba dočetli, jenom jsme se na sebe podívali. Nemuseli jsme nic říkat, oba jsme mysleli na totéž – ať je ta hra cokoliv, jdeme do toho.

Šli jsme ke svým hromádkám. Nejprve jsem Martinovi pomohl…, i když nevím, jestli jde pomocí nazývat spoutání v neznámém sklepě na neznámo jak dlouho bez jakýchkoli klíčů.

Každopádně jsem mu nasadil pouta, provlékl řetízky a zacvakl. Když zacvakla pouta a nebylo cesty zpátky, slyšel jsem, jak Martin vzdechl. Pohladil jsem ho po tváři a dal mu pusu. Další věc v Martinově puse už ale byla kulička od roubíku. Když byl Martin připravený a bezmocný, pustil jsem se do svého spoutání. Nasadil jsem si pouta přes kalhoty, pak dolezl ke zdi. Nasadil jsem si obojek a roubík.

Naposledy jsem se podíval na hodinky, bylo čtvrt na sedm. Pak jsem si nasadil masku přes oči a poslepu si nasadil pouta na ruce. Když zacvakla první ruka, chvíli jsem přemýšlel. Moje zoufalé péro mě ale rychle přesvědčilo a zacvakl jsem i druhou ruku. Ticho prořízlo hlasité cvaknutí a já věděl, že není cesty zpátky.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)

Komentáře  

+2 #8 Odp.: Kluci z parku 9 - spolu i proti soběSlávek 2023-09-04 07:14
Chtělo by to rychle další díl.
Citovat
+5 #7 Pokracovanimicc 2023-08-18 16:36
Mohlo by byt dalsi pokracovani… Na 10 dil cekam jak na smilovani xD
Citovat
+3 #6 ProsbaMartin 2022-12-30 19:44
Jak to udělat, abych si z toho nedělal seznamku a přitom jsem tu mohl napsat, že bych rád něco podobného prožil... :)
Citovat
+2 #5 Odp.: Kluci z parku 9 - spolu i proti soběIsiris 2022-12-30 16:01
Mně se na téhle sérii (mimo jiné!) líbí, že ač je to tvrďárna, pořád je taková "jemná", ve smyslu, že se tam neděje nic násilnického, krutého nebo v určitém smyslu nebezpečného. Tak jsem zvědavá, jestli to takové zůstane i po příchodu Pánů (to množné číslo je super ;)) - mám dojem, že zůstane, ale uvidíme, co autor zamýšlí :-)
Citovat
+4 #4 Odp.: Kluci z parku 9 - spolu i proti soběJimmy 2022-12-28 14:44
Super, i zajímavý detaily - viz ti tři spoutaní kluci, každej jinak oblečenej. Škoda jenom, že snad z žádný takový povídky nikdo nenatočí film, bylo by to zajímavý!
Citovat
+4 #3 Odp.: Kluci z parku 9 - spolu i proti soběTamanium 2022-12-28 13:19
Je to lepší a lepší. Snad bude pokračování brzo. Takovou akci bych taky rád zkusil...
Citovat
+11 #2 Odp.: Kluci z parku 9 - spolu i proti soběBodyhans 2022-12-28 11:13
Opet super pero zase tvrde tesim se na dalsi dil
Citovat
+9 #1 Odp.: Kluci z parku 9 - spolu i proti soběKinkyCtenar 2022-12-28 11:06
Jedním slovem PARÁDA 👍👍👍 Jediný mínus je, že na pokračování možná budeme muset čekat zase tak dlouho, přitom už dneska bylo pozdě 😉 Jsem na tu Hru neskutečně zvědavej a natěšenej! 🙂👍
Citovat