• KinkyGay
Styltvrďárna
Datum publikace13. 5. 2022
Počet zobrazení1087×
Hodnocení4.48
Počet komentářů3

Kluky jsme na konci minulé povídky zanechali v opuštěné továrně. Martin Adama spoutal, umlčel, oslepil a připoutal ke zdi s vyhlídkou, že tak zůstane celou noc.

„Celou noc? To fakt nedám, už teď mě bolí nohy. A když mi podklesnou, ten zatracený obojek mě přiškrtí. Že jsem se chtěl do něčeho pouštět, já vůl!“ honily se mi hlavou myšlenky, zatímco jsem si ohmatával pouta, jako kdybych čekal, že tam Martin nechal klíček. Samozřejmě, že nenechal, tak jsem toho brzy nechal a otočil hlavu. Obojek byl tak akorát utažený, že jsem mohl otáčet hlavu. Ale vzhledem ke kukle na hlavě mi to bylo k ničemu, vůbec nic jsem přes ni neviděl. Ponožka v puse už mě pěkně štvala, byla pořádně nasáklá a přes pásku pevně omotanou okolo hlavy jsem s ní nic nemohl udělat. Zkusil jsem zatahat za obojek, ale držel pevně a odpovědí mi bylo jen cinkání zámečku. Prosil jsem Martina, aby mě pustil. Přes roubík z toho bylo nesouvislé huhlání, ale z tónu musel být jasný obsah.

„Tak tedy dobře, ještě něco přidám, když o to tak prosíš,“ dolehlo ke mně najednou. Vzápětí mi Martin dal nohy od sebe, každou obmotal provazem a pak přitáhl a upevnil k něčemu ve zdi. Byl jsem teď přitištěný ke zdi s nohama roztaženýma od sebe.

„Ale no tak, proč mi to děláš,“ zahuhlal jsem zoufale a rezignovaně do prázdna.

„Protože chci, aby sis uvědomil, že ne každý může být mojí hračkou a parťákem,“ odpověděl Martin, jako by mi přesně rozuměl, chytil mě pod krkem a slabě stiskl. „Musíš si to napřed zasloužit. A pak spolu budeme už pořád. Chceš být můj?“ pokračoval, zatímco mi druhou rukou masíroval rozkrok se zamčeným pérem, které se vší silou snažilo postavit. Zakýval jsem hlavou.

„Myslel jsem si to. A zároveň jsem v to doufal,“ odpověděl Martin. „Jdu se najíst, za půl hodiny jsem zpátky,“ dokončil, plácl mě přes péro a pak jsem slyšel, jak se jeho kroky vzdalují. Obklopila mě tma a ticho. Prozkoumal jsem svoji situaci: nohama jsem pohnout nemohl a obojek mě držel přišpendleného u zdi. Pusu jsem měl plnou čehosi mokrého a oblepenou kolem dokola. Pokusil jsem se zklidnit, abych tu půlhodinu vydržel a moc se nevysílil, bůh ví, co ještě přijde.

Za chvíli mi už byla dlouhá chvíle. Je zajímavé, jak když o podobných situacích člověk přemýšlí nebo sní, představuje si je jen na chvíli. Sexy kluk v uniformě, kanadách a pérem zamčeným v kleci připoutaný ke zdi, umlčený vlastní ponožkou a oslepený kuklou, naprosto bezmocný a nechaný o samotě – zní to parádně, to každý musí uznat. Ale pak tu ten kluk stojí, čas plyne a on neví, jak dlouho tu je, jak dlouho tu ještě bude a co bude dál. Nemůže se ani pohnout a ví, že je vydaný na milost tomu druhému, protože se z toho sám nemůže dostat. Že bych se konečně přiblížil té skutečné bondage?

Po chvíli mě z přemýšlení vytrhly kroky. „Koukám, že už sis nějak zvykl. Budu muset trochu přitvrdit,“ pověděl Martin a rozepnul mi kalhoty. Na to vyndal moje péro v kleci.

„Koukám, že se ti to asi hodně líbí, divím se, že to ta klec vydrží. Uvidíme, kolik vydrží,“ pověděl výhružně a ve mně byla v tu ránu malé dušička. Cítil jsem, jak mi několikrát obmotal péro a koule. Nakonec udělal uzel a já začal cítit tah. Postupně se stupňoval, začal jsem kňourat, protože už to bylo dost nepříjemné. Zároveň jsem ale cítil, jak mi péro pulzuje ještě víc.

„Nestěžuj si!“ odseknul Martin. „Mohl jsem ti tam přivázat obě boty, můžeš být rád, že tam máš jenom jednu.“ Naštvaně jsem zahuhlal, protože už mě celkem štval, jak si se mnou hrál. Byl jsem unavený, všechno mě bolelo a už jsem chtěl skončit. Na druhou stranu jsem chtěl Martinovi ukázat, jak moc mi na něm záleží, tak jsem jen zahuhlal jen malinko a pak jsem svěsil hlavu.

„Tak tobě to nestačí?“ dodal naštvaně Martin. „No dobře, tak ještě přidáme,“ zakončil, rozepnul mi blůzu a vyhrnul tričko. Cítil jsem, jak mi kolem bradavky přejíždí něčím studeným.

„Nee, prosím, svorky ne,“ snažil jsem se ze sebe přes roubík dostat bezmyšlenkovitě.

„Ale ano, právě ty!“ dostalo se mi odpovědi a první bradavka byla sevřena. Pak následovala druhá a ještě mi obě svorky přimáčkl, aby měl jistotu, že ani jedna nespadne. Zaskučel jsem do roubíku.

„Vydrž, už to bude,“ reagoval Martin, zatímco cosi dělal s řetízkem spojujícím obě svorky. Pak jsem ucítil, jak na něj něco navázal a tah na svorky se zvýšil.

„Takhle tu teď budeš stát další půl hodiny. A ani necekneš, je ti to jasný?“ pohrozil a sevřel mi hlavu do dlaní. Přikývl jsem.

„To doufám. Trochu ti v tom pomůžu. Na řetízek od bradavek jsem ti navázal moje hodinky. Když budeš opravdu v klidu, uslyšíš, jak ti utíká čas a kolik ti ho ještě zbývá. Ale myslím, že v tvém případě bude každá sekunda až trýznivě dlouhá.“ Poslední slova záměrně protahoval, aby zdůraznil, že to bude opravdu dlouhé. To jsem ale taky tušil, protože už teď mě péro i bradavky dost bolely.

Zaposlouchal jsem se a opravdu, slyšel jsem nepatrné tikání. To je ale prevít, jen počkej, blesklo mi hlavou.

Následující půl hodina byla asi nejdelší půlhodinou v mém dosavadním životě. Párkrát jsem se zkusil pohnout, abych procvičil unavené svaly, ale to vyústilo v bolestivý pohyb svorek nebo kanady uvázané na mém péru. Pokaždé jsem jen sykl a neodvažoval se víc si stěžovat.

„No vidíš, to jsi zvládl docela dobře,“ slyšel jsem za chvíli Martina. „Teď tě nechám trochu si odpočinout.“ Tahle věta mi po nejméně hodinovém stání připadala jako pozvánka do ráje.

Sundal mi svorky z bradavek, odvázal provaz z péra a pak mě i odpoutal od zdi. Vzal mě za obojek a kamsi mě vedl tmou. Na pokyn jsem si sedl a Martin mi sundal i pouta ze zápěstí.

„Mám pro tebe teď něco speciálního! Sehnal jsem spací bondage vak. Hrozně rád bych si ho sám vyzkoušel, ale ty máš přednost,“ vysvětloval, zatímco kdesi rachotil. Ještě jsem podobnou pomůcku nikdy neviděl, tak jsem si jen představoval, jak asi vypadá.

„Pojď, sem si sedni, zastrč nohy dovnitř a pak se do něj polož,“ dával mi pokyny a pomalu mi do něj pomáhal po tom, co mi sundal boty.

Po hmatu to byl kožený vak, který mi už jen po zasunutí nohou do spodní části přišel dost těsný. Pak mi jednu ruku po druhé zastrčil do připravených otvorů po bocích. Když jsem si pak lehl a Martin mi pak vak nasazoval přes ramena, už jsem věděl, že není úniku. A vůbec mi to nevadilo, moje touha a zvědavost byly zpátky. Trochu jsem se ve vaku usadil a Martin zapnul zip až nahoru a začal utahovat řemeny. Od nohou až ke krku byly po celém vaku a Martin si u každého z nich dal záležet, aby byl pořádně utažený. Nakonec mi utáhl poslední řemen kolem krku a já byl najednou jako ve druhé kůži. Byl to úžasný pocit! Vak dokonale přiléhal a já v něm byl dokonale bezmocný.

„Líbí se ti?“ zeptal se Martin a pohladil mě po místech, kde bylo moje zamčené péro. „Řekl bych, že jo, to jsem rád,“ dodal.

„Sundám ti teď tu kuklu, ale nech zavřené oči,“ dodal ještě a sundal mi kuklu. Poslechl jsem a nechal jsem oči zavřené. Ucítil jsem dotek kůže a následně mi Martin nasadil a pevně utáhl koženou deprivační kuklu, kterou už jsem taky velmi dobře znal.

„Říkal jsem si, že se bude k tomu vaku hodit, co myslíš?“ zeptal se Martin, ačkoli mu bylo asi jasné, že mi moc pohybu nedovolil. „Škoda, že se nevidíš, jak jsi celý v kůži od paty až k hlavě. Neskutečně ti to sekne a přitom jsi dokonale bezmocný. Můžeš se tu akorát válet po zemi jako housenka. A taky ti nic jiného nezbývá, protože takhle strávíš zbytek noci,“ dokončil Martin a přejel rukou po vaku.

„Ještě poslední detail a nechám tě odpočívat,“ slyšel jsem matně. Pak zarachotil řetěz a cvakl zámeček. „Radši si tě tu připevním ke zdi, aby ses mi někam neodkutálel,“ zasmál se Martin. „Tak dobrou, já si jdu taky lehnout,“ dodal a poplácal mě.

Pak už jsem nic neslyšel, jen neurčité zvuky z pozadí a svůj dech. Kukla měla naštěstí dobré dýchací otvory, takže navzdory zalepené puse se mi dýchalo poměrně dobře. Ale i když byla (asi) noc, začal jsem se potit, protože jsem na sobě pořád měl uniformu. A jak jsem se potil, vak přiléhal ještě lépe a já brzy skoro zapomněl, že ho vůbec mám na sobě. Akorát jsem se nemohl vůbec pohnout.

Nakonec jsem asi nějak usnul. Hlavou se mi honila spousta myšlenek – kožený balík válející se na zemi, Martin spící vedle něj v uniformě, pocit odevzdanosti a prázdnoty. Těžko říct, jestli to byly sny anebo jsem byl ještě vzhůru, okolo mě byla úplná tma.

Jako zázrak jsem cítil, jak mi někdo sundává kuklu. Musel jsem si zvyknout na světlo, byl už den. Když jsem se rozkoukal, stál nade mnou Martin.

„Dobré ráno, tak jsi to zvládl,“ řekl a dal mi pusu na tvář. Pak mi sundal pásku a vyndal ponožku z pusy. S chutí jsem ji vyplivl a konečně mohl trochu procvičit čelist.

„Teda, to je hnus,“ tvářil se zhnuseně Martin na to, co mi vyndal z pusy.

„Taky jsi mi ji tam nechal sakra dlouho,“ odpověděl jsem trochu podrážděně. Po tak dlouhém svázání jsem byl už fakt vyčerpaný, jak fyzicky tak psychicky.

„Ale no tak, nezapomeň, že jsi pořád v tom vaku, rozumíš?“ chopil se hned příležitosti Martin, odsekl výhružně a chytil mě za vlasy.

„Promiň,“ vypadlo ze mě potichu a sklopil jsem hlavu.

„No proto,“ přijal omluvu Martin. „Udělal jsem nám na ohni polévku na zahřátí po ránu,“ vysvětloval Martin a já se těšil, že mě konečně pustí, dáme si společně jídlo a konečně se k němu přitulím. Po celé noci o samotě jsem to potřeboval. Ale to jsem se spletl, protože mě Martin opřel ve vaku o stěnu a lžící mě pomalu začal krmit.

„Dopoledne pro tebe mám překvapení. Za to, jak jsi to vydržel, si zasloužíš odměnu. Ani jsem si nemyslel, že vydržíš tolik, čekal jsem, že to vzdáš po pár hodinách v tom vaku.“ Měl pravdu, že jsem tomu nebyl daleko, byla to úplná izolace a deprivace. Ale věděl jsem, že nesmím Martina zklamat, a myšlenka na něj mi pomohla vydržet celou noc. „Musí to být super pocit, taky si to brzy zkusím,“ vytrhl mě z přemýšlení.

„To teda je, klidně ti to umožním,“ zazubil jsem se.

„Tak příště,“ zakončil Martin. Po jídle mě nechal zase ležet a sklidil věci. Navzdory tomu, že jsem byl pořád spoutaný, se mi zlepšila nálada, a tak jsem si svou pozici začal zase užívat. Zkoušel jsem, kolik mi toho vak dovolí, a různě sebou házel. V tom jsem si všiml, jak se k nám někdo cizí blíží.

„Tak tady jste,“ pronesl, zatímco se blížil k nám. Měl na sobě taky uniformu a kanady, na hlavě měl kuklu.

„Přesně na čas jako vždy,“ zvolal Martin. Zřejmě se tedy znali. Podali si ruce a poplácali se po rameni. Pak šli oba ke mně.

„Tak tady máme ten tvůj poklad,“ řekl se zasmáním a lehce do mě strčil botou. Martin se při tom nepatrně začervenal, alespoň mi to tak přišlo.

„Víš, napadlo mě, že bychom si mohli pohrát ve třech,“ vysvětloval mi Martin a klekl si ke mně. „Hrál jsem si s myšlenkou být svázaný s tebou tak dlouho, až jsem napsal kamarádovi, se kterým jsme si dříve taky hráli. A on milerád souhlasil, že si s námi pohraje,“ dokončil a poplácal neznámého po rameni.

„Souhlasíš? Za sebe mu úplně věřím, už jsme toho spolu podnikli hodně,“ zeptal se mě. Chvíli jsem váhal, bylo těch dojmů na mě najednou nějak moc.

„Jasně, to zní super,“ vypadlo ze mě nakonec.

„Super, to se mi ulevilo,“ zasmál se Martin.

„Paráda, tak se do toho pojďme dát,“ zakončil neznámý. „Jinak, já jsem Honza,“ dodal ještě a přejel mi rukou po vaku.

„Klekni si tady, dej si na hlavu kuklu a dej ruce za záda,“ nakázal v zápětí Martinovi. „Musím si to tu připravit.“

Martin přikývl, vzal z batohu elastickou kuklu, kterou jsem měl na hlavě nedávno já, klekl si na určené místo, natáhl si ji na hlavu a dal ruce za záda. Neskutečně mě rajcovalo sledovat, jak Martin je ten poslušný. A ještě víc pomyšlení, že spolu budeme vydáni na milost neznámému vojákovi. Péro stlačené ve vaku a uvězněné v kleci se mi při těchto myšlenkách zase probralo k životu a připomnělo mi, jak moc se chci udělat. Ale v aktuální situaci to bylo naprosto nemožné.

Honza pak přinesl svůj batoh a odněkud přinesl dvě staré židle, které postavil naproti sobě. Pak šel k Martinovi a posadil ho na jednu z nich. Z batohu vytáhl provazy a svázal Martinovi ruce vzadu za opěradlem. Potom mu každou nohu přivázal k jedné noze židle. Dalším provazem mu následně omotal tělo přes hrudník a přitáhl k židli. Byl s provazy fakt zručný, za krátkou chvíli byl Martin úplně přišpendlený k židli. A zjevně se mu to fakt hodně líbilo, i přes to, že seděl, jsem viděl bouli v jeho kalhotách.

Pak přistoupil Honza ke mně. „Čas na změnu, už jsi v tom asi pěkně dlouho. Martin dokáže pěkně potrápit, když se rozjede,“ smál se, zatímco mi pomáhal z vaku na nohy. Měl jsem trochu ztuhlé nohy, tak jsme se trochu prošli, než se to srovnalo. Honza mě usadil na židli a po chvilce jsem byl přivázaný podobně jako Martin. Seděl jsem naproti němu a sledoval, jak bezmocně sedí a kroutí se v provazech.

Honza šel k němu a rozepnul mu kalhoty. Hned na něj vypadlo jeho obrovské péro. Lehce ho promasíroval a pak mu na něj upevnil řemínky k elektro sadě. Zvědavě jsem to pozoroval a čekal jsem, co přijde. Když byl u Martina hotový, stáhl kalhoty i mně. Odněkud vytáhl klíč ke kleci a sundal mi ji. Moje péro se rychle vzpamatovalo a hned začalo narůstat. To Honzovi neušlo.

„Ale, tady už někdo dlouho nestříkal,“ provokoval mě, zatímco mi rostoucí péro pomalu hladil. „Chtěl bys, abych tě udělal?“ zeptal se.

„Ano, prosím,“ odpověděl jsem beze smyslu, protože jsem byl v sedmém nebi z toho, jak si s mým pérem hrál.

„Možná na to taky dojde, ale ještě se trochu pobavíme,“ uzavřel Honza, přestal mi hladit péro a připevnil na něj podobné řemínky jako předtím u Martina. Když byl hotový, měl jsem jeden kolem koulí, druhý u kořene a několik menších po délce péra, jeden kolem obnaženého žaludu.

Nakonec vyndal z batohu kuličkový roubík a nasadil mi ho. Přezku celkem utáhl, takže na jeho vytlačení jsem mohl zapomenout.

„A je to,“ řekl nakonec a dal mi cosi do ruky.

Pak přešel k Martinovi, sundal mu kuklu a nasadil mu úplně stejný roubík. Nakonec mu taky cosi dal do ruky a pošeptal do ucha.

„Zahrajeme si takovou hru,“ postavil se mezi nás. „Každému z vás jsem teď dal dálkové ovládání k elektru na péru toho druhého. Kdo se udělá jako první, prohrál, zamknu ho do klece a klíč budu mít já. Dejte si ale pozor, je to docela výkonná sada, takže pokud to přeženete s intenzitou, bude to toho druhého bolet a neudělá se. Takže musíte najít to správné dávkování,“ ušklíbl se.

„A pokud mě nebude bavit vás sledovat, zamknu vás oba, pásy tu mám dva,“ pohrozil na závěr a sedl si na zem.

Chvíli jsme na sebe s Martinem jen koukali. Zřejmě tohle ani on nečekal, protože jsem v jeho očích viděl něco nového: strach? Podřízenost? Odhodlání? Každopádně jsme byli oba dva odhodlaní si zachovat svoji svobodu a dát tomu druhému co proto.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Kluci z parku 8 - ve třechIsiris 2022-05-16 18:58
Souhlas s Tamem a GD... Vzrušující jako vždy... A vlastně dokonce o něco víc - líbí se mi, když ten, kdo byl doteď dominantní, najednou sám začne být (musí začít být?) poslušný... :roll:
Citovat
+2 #2 Odp.: Kluci z parku 8 - ve třechGD 2022-05-16 17:44
Tak to se tady zas tolik nevidí, :D popis smyslové deprivace. Teda co nám tenhle příběh ještě přinese? :-) Už se těším a navíc do toho zdá se něco nového přináší ten třetí a to je to pro mne ještě více zajímavé.
Citovat
+2 #1 Opravdu...Tamanium 2022-05-13 21:40
...Excelentní!
Citovat