Kluci z parku 10 – Hra

Kluky jsme nechali v čekárně – spoutané a připoutané ke zdi společně se třemi dalšími účastníky Hry, ať už to je cokoliv.

Zkusil jsem, co mi řetěz dovolí. Byl ale fakt krátký, takže jsem mohl s hlavou pohnout jen o pár centimetrů. Ty vole, tohle je až moc, blesklo mi přitom hlavou. Při myšlence na moji aktuální situaci ve mně začala vzrůstat panika. Zkusil jsem zvednout ruce, jestli si dosáhnu aspoň na roubík. Ale ani náhodou, ještě velký kus zbýval. Z tohohle se fakt nedostanu. Abych se uklidnil, zaměřil jsem se na svoje dýchání a po chvíli jsem byl už zase v klidu.

Nevím, kolik času uběhlo, když tu jsem najednou slyšel otevření dveří. Za chvíli jsem slyšel řinčení řetězu u mých sousedů a brzy nato se i můj řetěz začal hýbat. Neznámý mi odemkl pouta na nohou a vyvlékl řetízek od druhých pout. Pak mi tahem naznačil, abych si stoupl. Po dlouhém klečení jsem měl trochu kamenné nohy, ale postavil jsem se na ně a následoval tah řetězu. Nikdo nepromluvil ani slovo. Šel jsem pomalu, bál jsem se, abych o něco nezakopl. Po pár metrech tah povolil a tlakem na rameno jsem pochopil, že si mám opět kleknout. Pod nohama jsem měl koberec.

„Vítejte!” slyšel jsem rázný hlas někde velmi blízko.

„Určitě si říkáte, kdo jsem. Nebo kdo jsme my. Ve zkratce, jsme ti, kteří vás ovládají. Protože máme tohle,” následovala pauza a zacinkání klíčů (patrně od našich klecí, domyslel jsem si), „máme vás plně v moci. My rozhodujeme, jestli, kdy a jak budete mít to privilegium ulevit vašim už teď plným koulím.” Bylo to vlastně jen konstatování skutečnosti, ale při těch slovech mi začalo růst péro. Respektive se o to jen snažilo, protože záhy narazilo na klec a ta začala tahat za koule. Prohrábl bych si rozkrok a trochu si klec upravil, ale měl jsem spoutané ruce, tak jsem jen trpěl.

„Protože jsme rozumní, budete mít tu možnost,” pokračoval hlas. „Ale protože si rádi hrajeme, nebude to jen tak zadarmo.” Po těchto slovech následovalo až mučivě dlouhé ticho.

„Před námi tu klečí pět otroků. Pět hraček, které si budou muset zasloužit to, aby jejich bezcenná péra mohla zase jednou trochu povyrůst. Kdybyste nebyli úplně bezmocně spoutaní a oslepení, viděli byste před sebou tři pány. Tři dalo by se říct normální kluky, kteří vás ale mají dokonale v hrsti. Kdybychom chtěli, necháme vás tu bezmocné klečet. Kdybychom chtěli, už by žádný z vás nikdy nezažil ten slastný pocit orgazmu. Ten pocit, který my zažíváme dennodenně. Ten pocit, který vás čeká na konci hry.”

Tak už řekni, o co půjde, popoháněl jsem ho v hlavě.

„Tedy, pravidla jsou následující. Abyste se dostali ke klíčům od vaší klece, budete muset každý splnit úkol od každého z nás. Až po splnění tří úkolů vám budou vydány klíče od vaší klece.”

To nebude tak hrozné, říkal jsem si. Za pár hodin bude po všem a já se konečně udělám. Ach jo, nemohl jsem myslet na nic jiného.

„Na splnění máte libovolně času. Za chvíli vás propustíme a můžete jít zpátky domů. Aby to nebylo tak snadné, nebudete ale vědět, kdo Páni jsou. Já mezi ně nepatřím, takže ani můj hlas vám nepomůže. Takže musíte splnit úkoly od tří neznámých kluků. Aby úkol započal, musíte o něj požádat Pána v přesně tom samém oblečení, jako máte dnes na sobě. Je to uniforma, ve které nám budete sloužit. Jak Pány najdete, ptáte se? To je prosté, než odejdete, dostanete místo, kde budeme k zastižení,” vysvětlil se slyšitelným posměškem.

„To je vše. Před každého z vás jsme postavili uzamčený box s klíči od vašich pout. Přesně za 10 minut se boxy otevřou a vy se budete moci osvobodit. Přeji všem zúčastněným příjemnou zábavu,” zakončil hlas instrukce a více lidí, asi Pánů, se zasmálo. Pak následovaly kroky a pak už jen ticho. Po chvíli jsem opravdu uslyšel několik cvaknutí. Začal jsem rukama šmátrat a nahmatal jsem jakousi krabičku. Otevřel jsem ji a v ní byly klíčky. Po chvíli zápasu se mi podařilo odemknout pouta. Sundal jsem si hned roubík a masku přes oči. Když jsem se rozhlédl, byla to nějaká suterénní místnost s pódiem. Ostatní se již také osvobodili a trochu zmateně jsme po sobě koukali. Nikdo nic neříkal. Na pódiu jsem zahlédl papír, vyrazil jsem směrem k němu. V mžiku dorazili i ostatní a společně jsme zkoumali vzkaz. Byla to nepochybně ona zmíněná lokalita, kde najdeme Pány.

Byla to mapa, ve které byla zakroužkovaná jedna oblast. Akorát, že ta oblast byla obrovská! Neznal jsem to místo, ale rozlohou obsahovalo celý park.

„Vím, kde to je,” řekl smutně kluk v adidas soupravě. „Je to parčík kousek od nás,” pokračoval a popsal jeho přesné umístění. To už jsem tušil, o který park se jedná, ale nikdy jsem tam nebyl. Bylo to ode mě chvíli pěšky.

„To nevypadá tak složitě,” nadšeně pronesl Martin.

„Ale ani jednoduše,” opravil ho znalec parku. „Je to vyhlášené místo, scházejí se tu všichni z okolí. Všude jsou skupinky, dvojice nebo i jednotlivci, večer se tu popíjí a hulí ve velkém. Netuším, jak je mezi ostatními kluky poznáme.”

Bylo mi už jasné, v čem je ten háček. Budeme muset chodit tímhle parkem v dost netradičním outfitu (za svůj jsem byl ještě rád, Martin ve fotbalovém bude určitě budit víc pozornosti) a doufat, že někdo z okolních lidí zareaguje. Ale pokud nás budou chtít vydusit, nemusejí dát vůbec nic znát, ani kdybychom se s někým z nich srazili.

„To bude teda něco,” povzdechl si někdo další. 

„Tady už moc nevymyslíme,” konstatoval někdo a naše skupinka se pomalu rozpustila. Každý si ten papír vyfotil mobilem, které jsme našli ve vstupní místnosti, a bez většího povídání jsme odcházeli.

„Tak co?” zeptal se mě venku Martin. „Nevadí ti, že jsem tě do toho zatáhl?” vypadal dost zkroušeně.

„Bude to pěkný hec, těším se na to!“ snažil jsem se ho rozveselit. Nevím, za kolik z toho mohla moje nadrženost. Za normální situace bych byl asi pěkně vyjukaný a nevěděl bych, co dělat. Ale stejně jsem s tím už nic neudělal, tak jsem do Martina aspoň jakože kamarádsky šťouchal a vyrazili jsme domů. Zbytek cesty jsme šli už v tichosti. Rozloučili jsme se a každý šel svojí cestou. Chápal jsem to, byl to dlouhý den.

Další den jsem ve škole nemyslel na nic jiného než na to, že se večer vypravím do parku. Nevěděl jsem, jak na to a co se bude tím potom, ale musel jsem nějak začít. Pulzující klec v mém rozkroku mi to naznačovala jasně, nemůžu otálet. Říkal jsem si, že Martinovi zatím nic říkat nebudu, napřed obhlédnu situaci.

Už se stmívalo, když jsem vyrážel. Měl jsem na sobě ten stejný outfit a za chvíli jsem byl u parku. Za normálních okolností bych si to hrozně užíval – sexy outfit, zamčené péro a procházka venku. Ale po posledních dnech už mi to přišlo skoro normální. Zajímavé, jak rychle se člověku změní měřítka, pomyslel jsem si.

Už z dálky mi bylo jasné, že to bude opravdu vyhlášená oblast, protože bylo vidět a slyšet spoustu skupinek a siluet. Procházel jsem parkem a pozoroval ostatní – byly tu zamilované dvojice, ty jsem vyloučil. Tu a tam byla nějaká skupinka postarších chlapů, kteří pokuřovali nebo popíjeli. Ty jsem taky prozatím ignoroval, protože jsem si říkal, že Páni budou nejspíš v podobném věku jako my. Anebo jsem si to přál?

Každopádně jsem pozoroval, jestli mě někdo nesleduje, když jsem kolem někoho procházel. Většina lidí si mě trochu prohlédla, ale u nikoho mi nepřišlo, že by reagoval víc než ostatní. Co budu dělat, pokud se nikdo neprojeví? Na tyhle myšlenky jsem zatím nechtěl myslet.

Procházel jsem kolem skupiny sexy mlaďochů a s chutí jsem si je prohlížel. Takoví broučci, nejradši bych poklekl a nechal se od nich celý postříkat. Ale dneska mám úkol. Najednou jsem si všiml o kousek dál lavičky.

Sednu si támhle a budu pozorovat, naplánoval jsem si v duchu. Usazený ve svém volném úboru jsem tam tak seděl uprostřed parku a pozoroval okolní dění. Ještě že jsem neměl upnuté kalhoty, protože by byla vidět silueta klece. Nikdo mi nepřipadal jiný, všichni byli tak nějak zabraní do svých konverzací a činností. Jenom já tu musím tohle podnikat a ještě s tím, že se nejspíš vystříkám až za hodně dlouho, pomyslel jsem si.

„Máš tu volno?“ ozvalo se najednou zezadu.

„Jo, jasně,“ odpověděl jsem automaticky a otočil se. Nějaký kluk s pivkem v ruce si akorát sedal na opačný konec lavičky.

„Díky, chceš taky?“ zeptal se mě a podával mi plechovku s pivem.

„Ne, díky, teďka si nedám,“ odmítl jsem, protože jsem na to neměl teď vůbec chuť. Prohlížel jsem si totiž toho kluka. Podobně starý, úplně klasicky vypadající – džíny, tenisky, mikina.

„Co ty tu tak sám?“ zeptal se mě po chvíli ticha, během kterého koukal před sebe. Vypadal, že už měl něco v sobě. „Moc lidí sem samotných nechodí.“

„Jsem tu s kámošema, akorát šli dokoupit něco k pití,“ vykoktal jsem, ani nevím proč. Asi jsem si říkal, že by mu nejspíš přišlo divné, kdybych mu řekl, že hledám nějaké tři kluky.

„Aha, tak to jo,“ zamručel. „Škoda, že nemáš čas,“ dodal. To mi přišlo trochu divné, tak jsem se po něm poohlédl. Koukal na mě a rukou si projížděl rozkrok. Už mu začínal pěkně tvrdnout, bylo to vidět i přes kalhoty. To to takhle chodí vždycky? pomyslel jsem si.

Měl jsem v tu chvíli hrozné dilema – chtěl jsem se ho zeptat, jestli to je on. Ale jak? ‚Ty jsi jeden z těch Pánů?‘ by znělo dost divně. Nakonec jsem usoudil, že to risknu, stejně nemám co ztratit. Přisunul jsem se blíž k němu.

„Trochu času bych měl,“ vypravil jsem ze sebe rádoby flirtujícím tónem a dal mu ruku na koleno.

„No výborně, to se mi hodí. Co jít někam, kde bude klidněji, a tam si užít?“ zeptal se přímo. Ta formulace mi zněla až moc klasicky, naděje ve mně pohasla. Nevypadal, že by chtěl kluka držet pod zámkem, spíš si chtěl jen užít. Ale i za to bych byl v té chvíli rád.

„Tak jo, pojďme,“ odpověděl jsem.

Vstali jsme a on zamířil cestičkou někam dál. Šli jsme chvíli mlčky, až jsme sešli z cesty a došli za nějaký keř. Tam se na mě otočil a usmál se. Ani jsem se nestihl pořádně přiblížit a už na mě skočil. Objal mě a začal mě divoce líbat a osahávat. S nadšením (a překvapením z té jeho proměny) jsem mu to opětoval. Bylo to nádherné. Po delší době jsem zase cítil lidské objetí, pulzující tělo a teď už plně tvrdé péro. Přejížděl rukama po mém těle pod tričkem. Když si všiml, jak reaguji na jeho dráždění bradavek, trochu se tam pozdržel, zjevně se mu to líbilo. Zanedlouho se dostal rukou až k mému zamčenému péru. Vypadal, že ho to nijak nepřekvapilo.

„Tady to má někdo rád tvrdě,“ poznamenal a hladil mi přitom klec. Od toho dráždění už jsem měl v boxerkách pěkně mokro. Přikývl jsem se slastným povzdechem.

„Tak teda tvrdě,“ dodal najednou. „Klekni!“ rozkázal rezolutně. Klekl jsem si před ním a stačil jsem zaznamenat, jak mi dává přes oči cosi, co vytáhl zřejmě z kapsy. Za hlavou mi to zavázal a já nic neviděl.

„Neboj, bude se ti to líbit,“ zaznělo do ticha. Pak si sundal pásek a svázal mi s ním ruce za zády. Pak vytáhl z kalhot i můj a stejným způsobem mi svázal nohy. Zároveň ho provlékl mezi rukama, takže jsem se teď nemohl zvednout. Klečel jsem tam před ním spoutaný a se zavázanýma očima a čekal jsem, co přijde.

Po chvilce obdivování mě začal hladit po tváři. Sundal mi čepici, klekl si ke mně a začal mě líbat. U toho jsem slyšel, jak si ho honí. Krásně to už mlaskalo, jak mu zřejmě tekl. Tak rád bych ho chtěl aspoň vidět, už jsem docela dlouho žádného ptáka mimo klec neviděl. Pak si stoupl a beze slov mi ho narval do huby. Opravdu mu pořádně tekl a já mu ho začal kouřit.

„Pěkně se mi o něj postarej, čubko,“ povzbudil mě. Kouřil jsem mu ho, jak nejlépe jsem dovedl. Ať už to je Pán nebo ne, konečně jsem měl k dispozici péro, se kterým jsem si mohl hrát. Zřejmě mi to šlo, protože po chvíli začal nádherně vzdychat. Ještě jsem přidal na snažení, aby se udělal. Ale on mi ho z pusy úplně bez varování vytáhl, až jsem skoro přepadl dozadu.

„Ještě si chvíli pohrajeme, zmrde,“ vysvětlil. Moc jsem teda netušil, co tím myslí. Než jsem se stačil zorientovat, sundal mi boty a ponožky. Ponožku mi zkušeným hmatem nacpal do pusy. Chtěl jsem ji vyplivnout a zeptat se, co vyvádí, ale převázal mi pusu druhou ponožkou, takže jsem měl smůlu. Snažil jsem se dostat překážku z pusy ven, ale marně. Jen jsem tam kroutil hlavou a snažil se ji vystrčit, ani se nepohnula. Cítil jsem, jak pomalu začíná nasákat slinami.

„Hned jsem zpátky,“ uslyšel jsem, jak říká. Zamručel jsem a zatřásl hlavou. Pak už jsem slyšel jen vzdalující se kroky. To se to teda hodně rychle zvrhlo, říkal jsem si. Random kluk a já mu hned naletím. Zkoušel jsem vstát nebo se dostat z pásků, ale odvedl dobrou práci, takže jsem měl smůlu. Uklidnil jsem se a přemýšlel, co dál.

Brzy jsem ale uslyšel kroky. Ani jsem nedutal, aby mě tu někdo nenašel.

„Ty vole, kdo to tu je?“ slyšel jsem pobavené zvolání. Na jednu stranu jsem byl rád za záchranu, na druhou stanu jsem se chtěl propadnout do země. Na to jsem ale neměl čas, protože se hlasy blížily.

„Fakt, že jo, nekecals’,“ prohlásil zase někdo další. Kolik jich to sem jde?

Nevím, kolik jich bylo, ale všichni si stoupli poblíž a bylo slyšet, jak si jeden po druhém sundávají kalhoty. Bylo mi jasné, jak to skončí. Nemýlil jsem se, postupně se na mně začali střídat. Jeden z nich mi vždycky strčil péro do pusy a začal přirážet. Ostatní podle zvuku honili poblíž. Rozpoznal jsem tři různá péra, ale možná jich bylo víc. Po chvíli už mi to bylo celkem jedno, měl jsem toho už celkem dost. Nepřestával jsem ale poslušně kouřit. Konec konců mi ani nic jiného nezbývalo, pokud jsem chtěl, aby mě rozvázali. Po pro mě strašně dlouhé době už jeden z nich začal zase vzdychat. Vzal mě za hlavu a začal s ní tvrdě přirážet. Po chvíli jsem ucítil horké sperma v puse. Tak to by byl jeden, říkal jsem si v duchu. Bylo celkem hořké, ale všechno jsem ho spolykal a očistil mu péro jazykem. Pak mi ho vytáhl z pusy. Čekal jsem, že mi ho tam strčí někdo další, ale nic se nedělo. Slyšel jsem jen mlaskání. Po chvíli začali další vzdychat a mně na obličeji přistál cákanec. Tohle mě teda nenapadlo. Pro chvíli následovaly další různě po těle. Bezva, to budu takhle zaprasený muset jít až domů, honilo se mi hlavou. Ale pořád jsem zapomínal na to, že jsem svázaný. Každou chvíli jsem čekal, že mě rozvážou, ale ono nic. Nandali si kalhoty a pak začali beze slova odcházet.

„Hej, to mě tady takhle necháte?“ neovládl jsem se a křikl za nimi. Ještě, že mi nedali zpátky roubík.

„Pravda, zapomněl bych,“ uslyšel jsem už z dálky neznámý hlas.

Někdo z nich se vrátil, klekl si ke mně a rozvázal mi nohy.

„Doufám, že se ti to líbilo,“ poznamenal mi přímo do ucha. „Neboj, bude se ti to počítat, jsem jeden z Pánů. Už ses bál, viď?“ dodal s úšklebkem a odešel. Začal jsem o tom přemýšlet, až jsem zapomněl, že mám pořád svázané ruce. Asi mi je ale trochu povolil, takže jsem se z toho po chvíli dostal. Šátek mi nechali jako suvenýr stejně jako pár dávek mrdky, která mi zasychala různě po mikině, kalhotách a na obličeji. Pěkně se na mně vyřádili, hezky si mě označkovali.

Byl jsem ale rád, že to mám za sebou, a ani jsem nečekal, že nakonec ulovím jednoho z Pánů. Sice nevím, který z nich to byl a kdo to byl, ale to mi bylo jedno, hlavně, že jsem to měl z krku. Jestli to bude vždycky takhle snadné, tak jsem za chvíli venku! Zaradoval jsem se vnitřně a zvedl se. U toho jsem ucítil mokro v kalhotách, jak mi ten můj zamčený celou dobu tekl. I kdybych tam měl flek, tak už to bylo ve všem tom dalším spermatu jedno. Naštěstí byla tma, tak jsem se nějak dobelhal domů. Snažil jsem se cestou nikoho nepotkat. Kapuce a čepice naražená, jak to šlo, a přejít na druhou stranu ulice, pokud někdo šel. Naštěstí jsem skoro nikoho nepotkal a za chvíli jsem byl doma. Oblečení jsem hodil do pračky a šel jsem si lehnout. Praní znamenalo, že na příští lov můžu vyrazit nejdřív zítra večer, až to uschne.