Dáreček

Blíží se Štědrý den a já běhám po nákupech, po dlouhé době jsem venku. Mám za úkol připravit štědrovečerní večeří i vyzdobit byt jako každý rok, proto to nakupování. Využívám situace a kupuji i dárek pro Páníčka. Mám šílený nápad, který by se mu mohl líbit anebo ho rozčílit. Jak ho znám, tak v první chvíli se zlobit bude, ale nakonec bude potěšen. Vše, co jsem chtěl a potřebuji, mám, tak už může přijít ten den.

Od rána už kmitám, Pán nesnáší tyhle přípravy, a tak odešel jako každý rok. Můžu ho očekávat až na večeři. Venku už je tma, čas večeře se blíží. Je vyzdobena borovička, vyšperkovaný byt, pravda trochu, no možná pro někoho až moc, zvláštním stylem. No co byste taky čekali od dvou gayů, co žijí dlouho a stále spolu, navíc jeden vládne druhému a používá ho jako svoji hračku, většinou. Salát dávno zraje ve špajzu, polévka s kaprem se nachází v lednici, stačí ohřát, resp. osmažit a může se podávat. Ještě udělat můj štědrovečerní patent, kdy se spustí koledy sami od sebe, letos vylepšený o pohybové čidlo. Poslední věc zbývá, zabalit můj hlavní dáreček. Jen doufám, že Pán nepřijde brzy ani pozdě.

Nejprve si udělat pořádný klystýr, pěkně dočista. Pak v herně přesunout lavici pod stromeček. Zasunout anální tunel a nastavit ho tak, aby mi udělal pořádnou díru. Seřídit světlo, aby zhaslo po 20 minutách, to by mělo stačit. Až se to stane, nebude v bytě nic svítit. Ozdobit se vánočně pentličkami a třpytkami, lehnout si na lavici, v pase se k ní připoutat, k řetězu na bradavkách upevnit na krátko řetízek vedoucí od penisu, tím se pěkně zvedne a přitáhne k tělu, na toto vše uchytit přes kladku závaží, takže vše je taženo vzhůru. Nohy přidělat přes rozporku za hlavou k lavici. Jsem tak pořádně vystaven pěkně vyzývavě. Do úst zasunout spider gag a zajistit za hlavou. Zrakem zkontrolovat, zda je připraven pod stromečkem dáreček s klíčky, nasadit kuklu, tím se ocitám v naprosté tmě. Pouty připoutat ruce k rozporce a už nezbývá nic jiného než čekat.

Z téhle polohy mne bolí časem celé tělo. Docela bych už uvítal Páníčka. Konečně ho slyším.

"Čubí, jsem doma!" v jeho hlase je slyšet drobná netrpělivost.

"Tak kde jsi, čubí?!"

"Tak kde je ta čubka!?"

"Jak si vůbec může dovolit odejít?!!"

Podle hlasu se blíží a je čím dál víc naštvaný. Když se ocitne na chodbě vedoucí k naší herně, která je až na konci bytu, vidí, že je otevřena a všude tma. To už jeho vztek dosahuje vrcholu: "Já tu čubku fakt zabiju!!"

Stačí ještě několik jeho kroků, spustí se koledy a v herně se rozsvítí sváteční osvětlení. Představuji si, jaký překvapení prožívá, a Albert je mi malý. Jen doufám, že jeho vztek nepřekročil hranici, kde bych ho už nevzrušoval.

"Tak tady je pěkný dáreček za všechny prachy! Čubka jedna nezbedná!"

Chvíli se nic neděje, jen se ozývá jakýsi šramot a pak ucítí mé rty žalud, který proniká hlouběji a hlouběji. Podle zasunu je zřejmé, že mi stojí za hlavou, a o to je to pro mne náročnější. Při tom nebere žádné ohledy, pořádně mne šuká a bije přes druhou, vystavenou díru. Podle toho, jak to štípe, je to jeho oblíbená rákoska. Když se konečně udělá, vytáhne ho a já se můžu pořádně nadechnout. Můj Pán je umělec v těchto praktikách a vždy i v těch nejvyhraněnějších situacích ví, kam až se mnou může zajít. Tak i tentokrát mne pořádně přidusil, ale neudusil.

Vím, že to ještě není konec. Jedno číslo mu nikdy nestačilo, většinou ani dvě. Trvá to jen chviličku a už cítím jeho průnik tam dole. Pokud nahoře bral nějaké ohledy, tak tady už vůbec ne. Při tomhle šukání si hraje se závěsem mých bradavek i údu a tím mi působí větší bolest i slast. Podle stylu přirážení mi je jasné, že to bude běh na velmi dlouhou trať a taky, že jo. Dost dlouho mne takhle jebe, než mi uvolní závěs, abych si mohl trochu odpočinout. O to víc a tvrději pokračuje. Ještě dlouho poté mne souloží, než se vysemení. Teprve tehdy mi konečně vysvobozuje nohy. To je úleva. Vytažení jeho údu však nepřichází. Ovšem co ještě udělá, je, že mi sundá kuklu a vyndá gag z úst. Hned je to lepší. Když si oči zvyknou na změnu světelných podmínek, vidím jeho usměvavou tvář. Za chvilku mi uvolní i ruce, ty svoje mi protáhne mezi nohama, uchopí kolem pasu a tak, jak jsem na něj nabodnut, mne odnese do ložnice.

Tam si mne otočí na pejska a pokračuje ve své činnosti. Začínám mít dost, ovšem On ještě nikoliv a to je hlavní. Musí mne držet v pase a přizvedávat, abych se udržel v téhle pozici. Konečně je hotový, teda pro tento okamžik, a opouští mne.

"Tak co čubí, kde je večeře? Dnes se nebude snad jíst?"

"Ano, Pane můj, bude. Jen bych prosil o chvilku strpení."

"No, že jsi mi nadělil takový hezký dáreček, tak máš na to 15 minut."

On dobře ví, kolik času je potřeba na dosmažení. Ovšem kapánek zapomněl započítat čas na přesun a moji momentální indispozici. Vím, dělá to naschvál, aby si ještě mohl hrát, hledá záminku. Utíkám do kuchyně, teda utíkám, spíše se plazím obzvláště s ohledem na šibeniční termín. To je snad zlomyslnost všeho, ono se proti mne spiklo. Lednička se zbláznila, a tak nějak sama od sebe si začala mrazit. Naštěstí jenom trochu namrzl kapr. Ach jo. Jak jsem celý mimo, tak mi ještě upadne jeden kousek, ten mu teda nesmím dát. Polévka se už vaří, ryba smaží a odbíhaje připravuji salát na talíř. Mám konečně hotovo a je mi jasné, že limit jsem zdaleka nesplnil, otázkou je o kolik. Vše ukládám na tác a odnáším do jídelny. Není to nic jednoduchého s tím tunelem v zadku a po tom, co se mnou Pán dělal. Výjimečně jdu po dvou a zrovna teď bych dal nevím co za pohyb po čtyřech nebo ještě lépe po břiše. To ovšem nejde, jídlo se jinak odnést nedá. Prostírám a při tom pozoruji svého Pána. Sedí tam nahý a opět v pozoru. Je tak krásný jak Adonis a já ho miluji nade všechno zboží světa.

"Víš, že jsi to nestihl?"

"Ano, Pane."

"Víš, co bude následovat?"

"Jistě, můj Pane. Trest."

"Jaký?"

"10 ran za každou zmeškanou minutu, Pane."

"No, že jsou ty Vánoce a dostal jsem dáreček, tak to bude jenom za 2. A víš, o kolik jsi to nestihl?"

"Nevím, Pane."

"Máš to za 50!"

V prvním okamžiku mi nedojde, o čem mluví, a polije mne horko i pot. Pak mi to docvakne. Nejsou to totiž minuty a to bych dát mohl. Jsem sice z pochopitelných důvodů trochu indisponován, ale co.

"Děkuji, Pane."

"Tak se těš, po večeři si užiješ, čubí."

S těmi slovy ukáže na židli.

Sedám si a užívám si už teď. Ten tunel a co se zatím tam dělo je opravdu cítit.

"Tak jdeme, čubí. Opět to bylo dobré, ale šetřit tě nebudu, to si nemysli."

Svezu se na zem a po čtyřech zamířím do herny.

"Tam už jsme dneska byli."

A směřuje mne zpátky do ložnice. Teda to jsou věci, taková záležitost, co mne čeká, se tam nekonává. Pán se chová, jako by byly Vánoce. Musím se ohnout přes postel a pořádně vystrčit prdel. Pán mi vyjme tunel z řiti. To je úleva! Cítím, jak je má díra otevřená a nezavírá se. Jak se znám, tak do rána už bude skoro normální.

"AU! Jedna, Pane, děkuji."

Svist.

"AU! Dvě, Pane, děkuji."

Svist.

"Au! Tři, Pane, děkuji."

…

Svist.

"Au! Deset, Pane, děkuji."

…

Svist.

"Au! Dvacet, Pane, děkuji."

…

Svist.

"Au! Třicet, Pane, děkuji."

…

Svist.

"Au! Čtyřicet, Pane, děkuji."

…

Svist.

"Au! Padesát, Pane, děkuji."

Políbím rákosku i jeho ruku, kterou nastaví. Tak a mám to za sebou. Ovšem Páníček ještě ne a zase tvrdě zasouvá. Když už je vevnitř, přehodí mne na postel a spouští svoji velkou mrdačku. Pořádně, tvrdě a rychle zasunout až na doraz. Opatrně povytáhnout, skoro až ven a vše znova. Když se konečně po dlouhé udělá, dorazí to i mne. Jsem totálně unavený a usínám. Z povzdáli ještě slyším.

"Děkuji, Ježíšku, za pěkný dáreček."