• gayděvka
Styltvrďárna
Datum publikace10. 10. 2021
Počet zobrazení807×
Hodnocení4.00
Počet komentářů3

Uplynul další týden a celou tu dobu jsem se nemohl dočkat víkendu. Je s podivem, jak může být týden dlouhý. Ještě jsem tam nedorazil a přišla mi Smska. Přijď do herny jako pes! Nechápal jsem, proč mi to přišlo, až do okamžiku, než jsem otevřel truhlu, abych do ní vložil své věci. Čekala tam na mne maska i s ocáskem, ale byl to jen ten klasický. Teda nasadit si ho sám, ještě rychle a být při tom navíc řádně nadržený je docela náročná věc. Povedlo se, rychle nasadit masku a úprkem za Páníčkem. Čekal tam sedící v křesle a vodítkem si nervózně poklepával na kanady.

„Tak kde se couráš, čubí?"

„Haf."

Vzápětí jsem mu usilovně líbal a lízal nohy.

„Tak co si myslíš, čubí, že budeme dnes večer dělat?"

„Haf?!"

„Správně! Výcvik štěněte, aby vyrostlo ze štěněcích plenek."

S těmi slovy mi vyměnil obojek, připnul vodítko a vyrazil. Začali jsme chodit po místnosti, měnil neočekávaně směry, a když jsem se neudržel u jeho nohy, přetáhl mě volným koncem vodítka. Nevím, jak dlouho tohle trvalo, ale bylo to dostatečně dlouho na to, aby se mi začaly plést tlapky. Ke konci jsem už Pánovi úhybné manévry dokázal i celkem předvídat, ovšem zase jsem nestíhal až tolik na ně reagovat. Docela mne tahle činnost bavila i vzrušovala. Ten pocit absolutního odevzdání a z ní vycházející bezmocnosti byl povznášející.

Když Pán konečně usoudil, že to stačilo, padl jsem mu k nohám jak široký, tak dlouhý.

„Koukám, že ocásek stále máš. To je dobře."

Radostí i přes všechnu únavu jsem s ním zavrtěl.

„Moc se neraduj, čubí. To není až tak tvoje zásluha, trochu jsem ti pomohl. Jak se cítíš, čubí? Ten ocásek ti nepřišel divný?"

Podíval jsem se na něj, usmál se a ukázal si do rozkroku. V té chvíli mi došlo, že byl nějak divně lesklý a lepkavý. V té následující jsem už nořil svůj čumák do jeho poklopce kožeňáků s vědomím, že jsem neskutečně nadržený. Lízal a cucal jsem to jak šílený. Té vůně směsi kůže a jeho se nikdy nemůžu nabažit a s chutí je to naprosto stejné.

„Takže vidím, že už je ti jasné, co jsem s ním provedl. Nemysli si ovšem, že ti dovolím se udělat!”

Silně jsem zakňučel a usilovně pokračoval v činnosti. Pán mne při tom hladil po hlavě a drbal za ušima. Čím déle jsem se mu věnoval, tím byla boule větší. Ani jsem nezaregistroval, kdy ocásek opustil můj nadržený otvůrek a najednou mi na něj dopadla rákoska, znovu a znovu. Netrvalo to dlouho a odstrčil mne.

„Otoč se!”

Ještě než jsem to stačil udělat, jsem si všiml, jak stahuje kalhoty. Ještě chvilku, stěží jsem stačil zaujmout požadovaný postoj, aby byl stabilní, a už mne bral natvrdo.

„Nezapomeň, co nesmíš!”

Nebylo to něco jednoduchého, když se konečně udělal, už jsem docela ukapával. Vzápětí už jeho obříka nahradil zase ocásek.

„Tak to jsem zvědavý, jak dlouho to všechno v tobě vydrží.”

Teprve tehdy jsem si uvědomil, že se do mne udělal poprvé bez kondomu a já jsem přeplněn jeho mnohými dary. Takovou čest jsem ani nečekal.

„Teď budeš pes nějaký čas, uvidíme, jak to zvládneš.”

S těmi slovy odešel do obýváku a já za ním. Dívali jsme se na televizi, Pán mne při tom drbal za ušima. Teda, aby bylo jasno, ono to bylo solidní porno, přesně o tom, co jsme se pokoušeli právě žít. Po skončení filmu jsme se najedli, já z misek na zemi, Pán z talíře u stolu a šli spát. Já do pelíšku u jeho postele, do které ulehl vzápětí on.

Ráno mě probudila intenzivní, líbá vůně. Teprve až jsem se dostatečně probral, uvědomil jsem si, že to cítím Pánovi nohy u svého čumáku. Ihned jsem se na ně vrhl a začal je líbat i lízat. Po chvíli mne poklepal na hlavu, a když jsem vzhlédl, ukázal si do rozkroku, kde se skvělo jeho velkolepé dělo, naprosto tvrdé. Vrhl jsem se na něj s usilovnou vervou a neustal s ústně – jazykovou péčí, dokud jsem z něj zcela nedostal všechnu nálož veškerého druhu. Když byly uspokojeny všechny Pánovy ranní potřeby, jsme se šli najíst. Já dostal své misky na zem a Pán si prostřel na stůl.

„Dneska je venku hezky, tak můžeme trénovat tam."

Odvedl mne na cvičák, kde mne začal pořádně prohánět. Překonával jsem překážky lépe než minule, byl jsem přece jenom odpočatý. V některých případech jsem ovšem vypadával z role a překonával jsem je jako člověk. Nejvýraznější to bylo na stěně. Pokaždé jsem na ní lezl jako člověk a při třetím podobném pokusu jsem dostal ránu vodítkem a potom to vždy dopadlo stejně. Ostatní překážky jsem nakonec absolvoval správně jako pes. Stačilo se párkrát proběhnout po té dráze a už jsem byl zase bez ocásku. Doufal jsem, že nastane jednou doba, kdy ho udržím, když to bude potřeba bez ohledu na činnost, kterou budu provozovat. Ach, jak naivní touha.

Pán mne takhle nechal s pauzami na odpočinek trápit až do oběda. To už jsem pletl tlapkami, div jsem si je nezauzlil. K obědu jsem dostal do jedné misky žrádlo, do druhé zlatavý mok a navíc jako “moučník” pískací kostičku. Když jsem čumákem do kostičky šťouchl pěkně zapískala a Pán se rozesmál.

„Pěkně si hraj, čubí, ale nezapomeň na žrádlo.”

Po hladovém sežrání všeho, co mi bylo předloženo, hlad byl obrovský, jsem si hrál, ale při tom pokukoval po Pánovi. Ten, když poznal, kam koukám, se začal ještě víc smát.

„Tady by někdo chtěl zákusek.”

„Haf.”

„Dobře, tak pojď, ale musíš se k němu dostat a hodně dlouho ti musí vydržet.”

Tak k tomu mě nemusel vybízet dvakrát. Jeho kožeňáková boule přitahovala mou pozornost jako magnet a o jejich obsahu ani nemluvě. Pán po krátké chvilce mojí péče se přesunul na gauč, kde si udělal pohodlí, a já s lepším přístupem pokračoval v činnosti. Rozhodně jsem nikam nepospíchal a dal si velmi záležet. Na té bouli bylo rozhodně znát má dobře odváděná práce, která pro mne ovšem byla nevídaným potěšením. Jenomže i když byla znát jednoznačná žádostivost o uvolnění, já se k tomu stále neměl. Jestli někomu byly extrémně malé kalhoty, tak klec mi byla ještě menší. Já si to užíval, jak její malost, tak vůni, chuť i zvuky touhy, které se na mne linuly.

Podařilo se mi dostat Páníčka do stavu, že přirážel pánví jak šílený a projevoval velmi hlasitě svoji nevoli a touhu po ukojení výrazným a jednoznačným sténáním. Teprve tehdy když už byl jeho projev nad všechny meze, jsem vzal do zubů jezdce zipu a pomalounku jsem ho otevíral. Ovanul mne takový úder mužského odéru, sotva se pootevřel poklopec, že jsem se málem udělal. Jeho kopí vystřelilo hned, jakmile k tomu mělo prostor, a zapíchlo se hluboko do mého hltanu. Tak tomuhle říkám opravdu pořádný deepthroat. Moje jediné štěstí bylo, že mne takto šukal poměrně krátce a rychle všichni natěšení Páníčkové ve velkém množství se vydali daleko za mé mandle.

„Jestli si myslíš, že po tomhle tě budu šetřit, tak to se setsakra pleteš. Těš se!” promluvil, hned jak se vzpamatoval natolik, že chytil dech. Tak jsem se teda těšil, strašně moc.

„Tak teď si zkusíme něco nového.”

Společně jsme odešli do herny.

„Postav se a ruce za hlavu! Vím, slíbil jsem ti psí existenci, ale to vůbec neznamená, že se někdy na hrátku nepostavíš na zadní.”

„Do očí se mi dívej a dobře poslouchej!”

„Nyní budeme dělat něco, co se ti bude zřejmě líbit. Možná ti to z počátku z nějakého důvodu bude nepříjemné, ale věřím, že časem v tom najdeš zalíbení. Je to trochu víc rizikovější, a když se to přežene, může to poškodit zdraví, takže koukej dát na sebe pozor a ihned, jakmile budeš mít problém, vystrč palec a já to vezmu jako stopku a ukončíme to!”

„Já Vám věřím, Pane.”

„To jsem rád a těší mne to. Přesto chci, abys v případě ohrožení to použil. Vždycky se budu snažit tě neohrozit, ale někdy to zkrátka nejde a potřebuji v tom od tebe pomoct. Rozumíš?”

„Ano Pane, rozumím.”

„Fajn, jdeme na to.”

Otočil se a vzal do ruky roubík v podobě penisu ze stolku, kde měl evidentně vše na tuto hrátku již připravené. Vzápětí jsem měl už tento úd v sobě, sedl mi dokonale, vyplnil mi celou dutinu a při tom nedusil ani nedávil, ale dával o sobě dostatečně vědět a bránil mi v hlasitém projevu. Páskem za hlavou byl zajištěn proti jakémukoliv opuštění svého místa. Netrvalo vůbec dlouho a Pán držel v ruce kuklu. Měl jsem čas si ji prohlédnout. Byla celá z kůže a měla na sobě řemínky. Dva byly větší, ty obepínaly celou hlavu, další byl kratší v oblasti krku a dalších několik bylo rozmístěny různě po její ploše. K čemu slouží, jsem přímo nestačil v daném okamžiku určit a už jsem měl kuklu na sobě a řemínky se utahovaly. Na očích byla upevněna pomocí řemínků neprůhledná maska, takže jsem se ocitl ve tmě. Přes ústa byla obdobným způsobem umístěna rouška a tím se ještě více omezila slyšitelnost mých projevů. Vše bylo samozřejmě vyrobeno z kůže. Jediný kontakt s okolním světem měly mé nozdry, které po dostatečném dotažení všech řemínků mohly dýchat skrz dvě dírky v masce, které přesně na ně dosedly.

Byl to zvláštní pocit nevidět, neslyšet, protože na mé uši se pevně přitiskly vycpávky masky jak nejlepší sluchátka, a nemoci ani promluvit. Jediný smysl, který mi ještě fungoval, byl čich, ale ten byl přesycen vůní kůže, takže jsem necítil vlastně taky vůbec nic dalšího. V prvním okamžiku po nasazení mne chytla panika, v jejím náporu mi cukly ruce a málem jsem opustil nařízenou polohu. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že Pán je někde poblíž, hlídá mne a určitě nedopustí, aby se mi něco stalo. O tom, že by se mu nelíbilo porušení rozkazu ani nemluvě. To už jsem cítil, jak uchopil mé ruce a jako u loutky mi je přemisťoval. Byl to zvláštní pocit být loutkou v rukách Pána. Přesycen vůní kůže a naprostou ztrátou sebekontroly i kontroly čehokoliv jiného mne přivádělo do stavu, kdy jsem si to začal užívat.

Pán mi ruce zavedl za záda tak, abych si je držel za předloktí. Za chvíli okolo nich protáhl provaz, který začal omotávat tak, aby mi tuto pozici upevnil. Jenomže neskončil jenom u předloktí. Pokračoval dál přes paže, ovšem s tím že do omotávání zahrnul i trup. Když skončil u mých ramen měl jsem celou horní část těla pevně svázanou. Během obvazování dělal různé uzlíky, na mých bradavkách se tak ocitly jedny z nich a pěkně na ně tlačily.

Měl jsem na to několik chvil, abych si ujasnil všechny ty pocity a vjemy, které se mnou cloumaly, ať už se jednalo o ty pozitivní či negativní. Klec mi jasně říkala, že ty pozitivní převažují. Stěží jsem se k nějakému závěru sotva přiblížil a už jsem se zvedal do vzduchu tahem za ruce. Nebylo to moc, ale kdybych je neměl pevně přitažené ke trupu, určitě bych si je vykloubil. Takhle jsem jenom ztratil pevnou půdu pod nohama a získal další vjem do oblasti hrudníku silnějším tlakem provazu.

Sotva jsem si tohle uvědomil, ucítil jsem, jak ze mne vytahuje ocásek a sundává klícku. Ani jsem se nenadal a začal mi omotávat část trupu od žeber dolů.

To jsem ovšem netušil, co udělá v rozkroku. Když se jeho smyčky dostaly až k pasu, udělal jednu volnější. Její volnost využil k tomu, aby mi natáhl provaz mezi nohama, a to rovnou dvakrát tak, aby se můj úd ocitl mezi nimi. Samozřejmě, že i tam nezapomněl na uzlíky, a když vše dostatečně utáhl, sedly přesně tam, kde nejvíce dráždily. Jedna jejich sada se ocitla od dolní hrany kořene penisu až po řiť, a to včetně těchto bodů. Druhá pak začínala na horní hraně údu a končila na pupíku. Ty dva patřičné uzle slušně svíraly můj kořen s jednoznačným efektem. Pokud jsem si myslel, teda kdybych toho byl v tomto stavu schopen, že je konec, tak jsem se setsakra mýlil. Podvázal a omotal mi genitálie jako minule, takže mi úd trčel do prostoru ještě více. A to ještě neskončil.

Vrátil se k pasu, kde vše dotáhl, a pokračoval od něj přes hýždě dolů. V okamžiku, kdy se dostal pod ně, udělal na každé noze samostatnou smyčku, zvedl mi nohu, takže se ohnula v koleně, až se pata dotkla stehna. V této poloze nohu zafixoval smyčkou, následovanou ještě několika dalšími až ke kolenu, kde svoji činnost zakončil uzlem. Stejnou proceduru aplikoval i na druhou nohu. Když skončil, roztáhl mi končetiny od sebe, až to bylo nepříjemné, a zřejmě někde uchytil, protože nešly dát k sobě.

Teprve tehdy nastal klid a já si tam jen tak visel, úplně mimo realitu. Nevím, jak dlouho tohle trvalo, ale za chvíli se mi v zadku něco rozvibrovalo a podle toho, co jsem cítil, nejspíš to bylo vajíčko. Na penisu jsem též cítil vibrace evidentně způsobené kroužkem. Dodnes nevím, jak se to tam všechno dostalo. Mé vzrušení stoupalo do nadoblačných výšin. Těsně před dosažením vrcholu to přestalo. Po návratu do relativně normálního stavu to začalo znova a znova.

Bylo strašně frustrující nemožnost se udělat, a přitom vše, co se se mnou dělo, mne tlačilo k vrcholu. Když jsem měl klid, tak se mne sice Pán dotýkal i hladil, ale vše dělal spíše tak, aby mé vzrušení snížil natolik, že mohlo opět začít toto vzrušující mučení až těsně pod vrchol. Najednou se moje nožní pahýly dotkly země a nejen to. Za chvíli jsem na ní ležel celý. Ještě chvilku a uviděl jsem nad sebou usměvavého Pána. Sice v prvním okamžiku jsem musel zavřít oči, jak jsem byl oslněn, ale postupně jsem si zvykl a mohl jsem s ním navázat přímý oční kontakt. Něco říkal, ale muselo mi stačit pouze odezírání. Najednou se jsem si uvědomil, že tlak na uši zmizel a já slyším.

„Tak co, čubí. Užíváš si to? Ještě určitě budeš!"

Na potvrzení jeho slov se rozvibrovaly oba objekty k tomu určené naplno. Prohnul jsem se, jak to na mne zapůsobilo, ale za okamžik už byly zase v klidu. Opět přestaly pracovat těsně pod mým vrcholem. Tehdy když jsem se trochu uklidnil, mi zvedl hlavu a dělal něco na zátylku. Po skončení této činnosti jsem ucítil, jak se mi uvolnil roubík. Po sundání záslepky na kukle mi ho i vyndal a okamžitě nahradil tím živým. Mrdal mne dlouho a brutálně, tak jak to on umí a já dodnes miluji, než se do mne pořádně udělal. Během toho stále vrněly oba vetřelci.

„Tak, čubí, ještě tě takhle nějakou dobu nechám. Užívej si to, dokud můžeš, a jestli během té doby se z toho dostaneš, vůbec to nevadí. Bude to pro tebe bonus. Ovšem tohle musí v tobě zůstat i potom."

Na potvrzení a ujasnění svých slov zapnul opět vibrace, které ustaly hned poté, co jsem se málem udělal. Zůstal v mém zorném úhlu, bedlivě mne pozoroval a pro svoji zábavu i moje rozptýlení různě zapínal či vypínal vibrace. Bylo na něm vidět, že ho tato situace vzrušuje čím dál více.

Po nějakém čase, během kterého jsme udržovali oční kontakt a já si připadal jako zajíček před hladovou kobrou, jsem se zkusil z toho dostat. Pán se usmál takovým způsobem, že tím řekl vše. To je dobře, že se snažíš, čubí. Jen jestli ti to bude co platné. Tak jsem se teda snažil, i když na první pokus jsem nedosáhl žádného pozitivního výsledku. Postupně jsem poznával jak sebe, tak provaz na sobě. Čím více jsem měl o tom povědomí, tím víc jsem byl úspěšnější ve svém snažení. Ještě zdaleka jsem se nepřiblížil k cíli, když Pán ke mně přistoupil a vysvobodil mé genitálie, pohrál si s nimi a kroužek na nich stále nechal. Bylo pro mne strašně těžké se soustředit při pulzujícím rozkroku, až to bolelo. Přesto přese všechno se mi dařilo se uvolňovat. Postupně se mi vybavovaly zkušenosti z mladších let, kdy jsem si tak trochu hrál pro pobavení kamarádů na Houdiniho. Pravda tehdy jsem měl svazování pod kontrolou a nebyl jsem ani trochu vzrušen, což se tentokrát ani v jednom případě rozhodně říct nedalo. Když se mi přece jenom podařilo uvolnit ruce, Pán se začal smát.

„Teda, čubí, nepřeháníš to? Víš, jakou mi to dalo práci? Příště si budu muset dát ještě více záležet."

S těmi slovy mne vzal do náruče, odnesl na polstrované lůžko, kde mi uchytil ruce k pelesti u mé hlavy a zbavil mne zbytku provazu.

„Tak čubí a odpočívej. Až tě příště svážu, tak si to všechno sundáš sám.”

S těmi slovy odešel, cestou zhasl a nechal mne napospas naprosté tmě, dvěma vibrujícím trapitelům, kteří se náhodně spouštěli a vypínali přesně pod mým vrcholem a naplněním neukojitelné touhy. Neměl jsem žádnou šanci dosáhnout vytouženého cíle. Těsně před jeho dosažením se vše vypnulo a zůstalo tak v klidu, dokud moje potřeba neklesla na přípustnou úroveň, kdy se dráždění mohlo opakovat bez cílového efektu znova a znova.

„Tak to by stačilo! Je čas se vrátit do klece."

„Kňuk."

„Něco se nelíbí? Neslíbil jsem ti, že se tento víkend neuděláš?"

„Slíbil, Pane. Kňuk."

„Tak vidíš. Až se uklidníš, tak můžeš být znovu pes."

„Děkuji Pane."

Bylo těžké tento požadavek splnit, i když všechny stimulanty odstranil, ale nakonec se to přece jenom povedlo a klec i ocásek se mohly vrátit na své místo.

Teprve když jsme došli do kuchyně, teda já spíše více méně doplazil, jsem si uvědomil, že jsme si hráli celé odpoledne.

Po večeři a dalším pěkném filmu byl čas jít spát. Samozřejmě po uspokojení všech Pánových večerních potřeb.

Ráno proběhlo to, co se stávalo oboustranně žádoucím ranním rituálem.

„Tak čubí, další tvůj víkend tady končí. Doufám, že jsi si to užíval, já teda určitě."

„Děkuji, Pane, za krásný víkend a jsem rád, že jste byl spokojen."

„Rozhodně jsem byl uspokojen. Ke spokojenosti ještě něco chybělo. Třeba to, abych se mohl uspokojit kdykoliv na to mám chuť, a to v každém případě není jen o víkendu. Měl by ses rozhodnout, zda necháme vše tak, jak je, jenom v týdenních intervalech, nebo budeš tady se mnou žít jako čubička davajka a ona mi či jinému podrží, kdykoliv uznám za vhodné bez ohledu na ni, ale nikdy jindy. Druhá otázka je, do jaké míry mi chceš patřit a dávat to všem najevo. Mám tu pár věciček, které by šly k tomuto účelu použít. Tak tohle tak trochu znáš. Něco podobného teď nosíš. Doufám, že ti to nevadí."

To, co mi ukázal, vypadalo jako taková klícka, kterou jsem měl na sobě. Bylo to více zahnuté a tam, kde zřejmě měl být žalud, byla jednoduchá, ale zvláštní konstrukce.

„Na tohle se bude muset propíchnout celý žalud skrz na skrz a pak se to bude ještě hůř sundávat než to, co už máš na sobě," promluvil Pán, když viděl na co upřeně zírám. Klícka mi najednou byla strašně malá. Mé oči se přesunuly na další vystavené předměty. Jedno jsem identifikoval jednoznačně, byly to náušnice. Jiné už nebyly tak jednoduché poznat, ale ještě jsem nakonec došel s ohledem na již zjištěné skutečnosti k závěru, že jsou tam šperky na bradavky. Byly ve tvaru malého kotoučku s dírkou uprostřed. Na dvou protilehlých stranách tohoto otvoru byly výstupky, skrz které byla protažena malá tyčka, která se evidentně dala napevno zafixovat v zasunuté poloze. Pak tam ležely ještě dva šperky dosti podobné zapichovacím náušnicím, ale byly na použití do ucha moc velké, takže jsem nevěděl, co s tím.

„Koukám, že máš s něčím problém."

„S tímhle, nevím, co s tím, Pane.“

„Jo tohle? To jedno je šperk určený na hráz. To druhé je taky šperk, ale na šourek, a je podstatně těžší, i když se to nezdá, takže ho krásně vytahuje.“

Ty věci jsem si stále se zaujetím prohlížel a všiml jsem si, že všechny jsou označeny celkem viditelně nějakou, stejnou značkou.

„Pane, to je Vaše značka?“ vypadlo najednou ze mne.

„Jistě. Líbí se, čubí?“

„Velmi, Pane.“

Pán se na mne usmál a já pokračoval v prohlídce. Nic dalšího pro mne zajímavého jsem neobjevil, jen jednu věc. V té konstrukci byla na špičce dírka a v ní jakási tyčka. S otázkou v očích jsem se obrátil na Pána.

„Vidím, že tě ještě něco zaujalo, čubí. To ještě neznáš, to je dilatátor.“

„To je prosím k čemu, Pane?“

„Chceš to poznat?“

„S Vámi, Pane, chci poznat naprosto vše!“

To už na jeho tváři zářil tak spokojený úsměv, že jen kvůli tomu stálo za to žít a strpět cokoliv.

Odešli jsme do herny, kde mi byla sejmuta klec, já si musel sednout do gynekologického křesla a tyčku podobné tamté mi pomalu začal Pán zasouvat do močové trubice. Byl to zvláštní pocit. Částečně byl nepříjemný, především zpočátku, ale taky vzrušující. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Čím to bylo hlouběji, tím víc se mi chtělo močit, jak to dráždilo. Když skončil, stál mi jako svíce, ač jsem cítil, že je měkký, ale to se mělo záhy změnit. Teprve, když byl na kámen, mi to vyndal a dovolil mi slézt.

„Tak vidím, že i tahle hračka se ti líbí. Ty jsi fakt nemožný, čubí. Stále mne překvapuješ. Až ti změkne, tak ho dáme, kam patří, a můžeš jít. Už teď však můžeš přemýšlet, co bude s námi dál.“

Vůbec nevím, jak se stalo, ale už bylo pozdní, nedělní odpoledne. Ten čas u Pána strašně rychle utíkal. Odcházel jsem naprosto neukojen, a přitom spokojen a vlastně i svým způsobem uspokojen. Byl jsem rozpolcen a nevyznal jsem se v sobě. Co jsem ovšem věděl naprosto přesně, že se mi to všechno strašně líbí. Nastal čas přemýšlet o návrhu Pána, i když už tehdy byla jasná odpověď aspoň na jeho první část.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoGuy Izieu
Věk58

Můžu být rád, že po mně někdo něco občas chce, aspoň existuji. Když ovšem občas po někom něco chci já, neexistuji.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+6 #3 Odp.: Homo canis – NabídkaHonzaR. 2021-10-14 19:48
Máte pravdu oba, pánové, já třeba tyhle vztahy nechápu, proto to nehodnotím. Lepší napsat názor. Takže sice bez hvězd, ale…
Napsaný je to rozhodně líp, než dřívější povídky a kupodivu víc od tebe, GD, skousnu čubinu než romanťárny. Právě proto, jak píše Pavel, že je z toho cítit, že o tomhle víš, tohle znáš a dáváš nám tím nahlédnout někam, kam se třeba já osobně nikdy nepodívám. Takže jak říkám, hvězdičkovat to nedokážu. Přesto chci, abys věděl, že to čtu. Naopak by to bylo dost ubohý. Dát tomu půl hvězdy a držet hubu. :-)
Citovat
+1 #2 Odp.: Homo canis – Nabídkarealutopik 2021-10-14 19:28
Ano, P.Waitsi, „komunita“ skutečně je netolerantní k nemainstreamovým vztahům. Není to dobré, ale není na tom nic překvapivého, uvážíme-li jak netolerantní byla po staletí a ještě je „většina“ ke „komunitě,“ neboli k „menšině.“ Trvalo nesmírně dlouho, než se nesnášenlivost „většiny“ vůči „menšině“ po těžkých bojích snížila na dnešní úroveň. „Menšina“ je k „menšině v menšině“ méně netolerantní než „většina“ k „menšině,“ což znamená, že „menšina v menšině“ je na tom alespoň ve vztahu k „menšině“ podstatně lépe než celá „menšina“ k „většině.“ Urychlování vývoje názorů je jistě žádoucí, ale přehnané tempo prosazování nevyhnutelně vede ke kontraproduktivním konfliktům. Otázka, zda si někdo něco zaslouží, je v těchto souvislostech zbytečná. „Menšina“ tvrdě vnutila “většině“ své právo, ale dodnes se z toho ne celá šokovaná „většina“ vzpamatovala. Stejně tak „menšina v menšině“ dnes svými příběhy šokuje „menšinu“ (o „většině“ ani nemluvě) tvrdě a bez přípravy. Není proto divu, že „menšina“ takové příběhy nehvězdičkuje „za plný“. Je možné někomu vyčítat, že tradičně je nejlépe hvězdičkována romantika? Za úspěch by se dalo považovat už to, že senzitivita ohromené „menšiny“ vůči „menšině v menšině“ je alespoň na takovém stupni, na jakém je. Hodnocení povídek šablonou „nelíbí se mi téma, není to tedy dobré” je sice neodborné, ale pochopitelné. Nejednou se tady ozvala výtka „čti si, bav se a nepitvej to.“ Kolik čtenářů chce být vzděláváno, vychováváno a poučeno? Vývoj má svůj čas. Můžeme o tom diskutovat, můžeme s tím nesouhlasit, může nás to osobně mrzet, ale to je asi tak všechno, vážení přátelé.
Citovat
+3 #1 Odp.: Homo canis – NabídkaP.Waits 2021-10-13 22:43
Ten vhled do vztahu, kterému sice osobně rozumím jenom částečně, je každopádně zajímavý, včetně psychologie minimálně z jedné strany toho vztahu. To je jeden pohled, ten druhý je ten, jak moc je “komunita” v zásadě netolerantní k chápání nemainstreamových typů vztahů. Zasloužíme si vůbec tu deklarovanou “rovnost” když sami zjevně nejsme schopni povrchně nesoudit a neodsuzovat. Píšu to proto, že to vůbec není napsané špatně, má to i psychologicky zajímavý rozměr, ale hodnocení (hvězdičky) je zjevně zatížené šablonou: “nelíbí se mi téma, není to tedy dobré.” Jsem asi naivní, pokud očekávám od “menšiny” větší senzitivitu k “menšině v menšině”, ale prostě mě to osobně mrzí…… .
Citovat