Výcvik psa

Písk, písk! Páníček na mne píská a já k němu poslušně a velmi rád běžím. Vidím, že asi půjdeme ven. V ruce má můj nejoblíbenější ocásek, vedle sebe masku i vodítko. Alberta i obojek již na sobě mám, takže výpravě nic z mé strany nechybí. Tak nejdříve zavést tu velkou, chlupatou krásu do mého zadku. Proniká řádně hluboko a navíc má přesně ten tvar i velikost, že bez cizí pomoci se ze mne v žádném případě nedostane. K ocasu je potřeba připevnit moje koule, aby se mi vše zatáhlo pořádně dozadu. Ještě nasadit masku – a před Pánem sedí nadržená fena vlčáka vrtící ocasem, který jí dosahuje skoro až k hlavě. Ajaj, ajaj. Páníček přede mnou něco schovával. On dobře ví, že pro něj udělám cokoliv, ale tohle patří mezi mé nejneoblíbenější hračky. Nasazuje mi návleky na tlapky. Ty přední jsou náhle bez prstů, ty zadní se dotýkají patami mých stehen a jsou nuceny tak zůstat. Ještě na řetízek upevněný k piercingu v mých bradavkách připevnit závažíčko a můžeme vyrazit.

Odcházíme do garáže, kde nastupujeme do auta. Teda, abych byl přesný, Páníček sedí v autě a já ležím v jeho kufru. Tak, a jedeme. Z pochopitelných důvodů nevím kam ani kudy. Cesta trvá dlouho, teda na mne, když se styl jízdy mění a začínáme drncat, zřejmě polňačka. Ani tohle netrvá chvilku, ale přeci jen se dočkám. Zastavujeme, kufr se otvírá a s pomocí Pána vystupuji.

Ocitáme se na větší lesní mýtině, obklopené ze všech stran stromy. Jediným přerušením této hradby je cesta, kterou jsme přijeli. Co mi však nahání hrůzu, jsou kopřivy, a to velké a ve velkém množství. Začínám tušit, co Páníček na mne chystá. Rád bych se mýlil, ale jak ho znám… Následující dění mne v mém podezření utvrzuje.

„Lehni a zůstaň!” zazní povel. Jako poslušný pes tak činím a ze svého podhledu pozoruji, jak Pán odchází. Po čase zazní:

„Čubí! Ke mně!” Zvedám hlavu a vidím, co vidět nechci. Páníčka, toho teda vidím rád, stojícího za polem kopřiv a dávajícího mi povel rukou k plazení vpřed – a to už se mi teda fakt nelíbí. Jsem ale poslušná čubička, a tak poslechnu i to, co mi není milé. Plazím se a brzičko se nořím do toho hrozného porostu. Nejsem ani v půlce a pálí mne celé tělo, natož když dorazím na požadované místo. Páníček tam sedí na pařezu a s úsměvem na rtech drží svoji botu.

„Hodná čubička si zaslouží odměnu. Aport!” S těmi slovy hází botu a já sleduji, jak letí na druhou stranu kopřiv. S povzdechem vyrážím vpřed. Snažím se být v rámci možností co nejrychlejší, a to nejen proto, že při aportu to k tomu patří.

Když konečně dorazím k botě, ovane mne vůně, kterou tak miluji, uchopím botu do tlamy s čumákem hluboko do ní zabořeným a vyrážím zpět. Jaké je mé překvapení, když po převzetí aportu mi Pán hází ponožku, kterou mezitím sundal z nohy. Ta padá přibližně do stejného místa, z kterého jsem právě přiběhl.

„Aport!”

Vydávám se znovu na cestu. Ta vůně Pána a jeho chuť jdoucí z této části oblečení je tak fascinující a vzrušující! Po návratu letí zase bota, a tak se to opakuje a opakuje. Při třetím návratu s ponožkou mi začne vrnět zadek. Já jsem vám neřekl, že můj ocásek je vlastně výkonný vibrátor na dálkové ovládání? Ne, opravdu ne? Tak teď už to víte a buďte si jisti, že na plný výkon byste ho nechtěli mít dlouho v sobě. Ještě několikrát, mockrát si dávám aport. Páníček si při tom hraje s ovladačem a ohromně se baví. Při každém návratu sleduji, jak je čím dál víc vzrušený a boule v kožených kraťasech se zvětšuje.

Už se mi pletou tlapky a kopřivy pomalu ani necítím, když si Pán ukáže do rozkroku. Začnu lízat tu bouli, celý rozfuněný a nadržený z předchozí činnosti. Netrvá dlouho a dostávám bezeslovný pokyn postoupit ve své práci o level výš. Zuby rozepínám kalhoty a Pánova chlouba, mé milované lízátko, se dostává na světlo světa. Dlouho však na něm nepobude, neb celé mizí v mojí tlamě. Čím je Pán vzrušenější, tím víc vibruje můj zadek, a když do mne stříká mana Pána, jsou vibrace na maximum. Stěží stihnu tu velkou nadílku spolykat a začnu stříkat též. Ještě chvilinku mne Pán trápí, než to vypne.

Pán si sundává i druhou botu s ponožkou. Boty svazuje k sobě, ponožky vkládá dovnitř a to vše mi dává držet do tlamy, abych to nesl. Uvolňuje mi zadní tlapy a jdeme přes řádně zválené pole kopřiv zpět k autu tou nejkratší cestou.

„Nemysli si, čubí, že je konec výletu. Ještě jsme neskončili.” S těmi slovy mne opět ukládá do kufru.

Zase jedeme kdoví kam. Hlavní je samozřejmě, že to ví řidič. Když opět zastavíme, jsme u rybníka.

„Budeme se koupat. Seš ráda, čubí?” Souhlasně štěknu, koupání mám opravdu rád, a teď spíš než na psa vypadám na prase. Očekávám, že budu odstrojen, ale jediný, kdo se tady svléká na Adama, je Pán. Nemůžu spustit oči z jeho vypracovaného, mohutného, chlupatého a medvídkovského těla. Nic hezčího jsem v životě neviděl a neuvidím. Když je ve vodě po pás, otočí se a velmi hlasitě zavolá:

„Tak co, čubí? Jdeš, nebo se dneska vody bojíš?” To musí být slyšet hodně daleko. Už na nic nečekám a letím do vody za ním.

Čeho jsem si ovšem nevšiml, bylo, že má v ruce ovladač. Ten šok, když se to ve mně zase rozvrní, mne obratem dostává pod hladinu, takže si pěkně loknu. Když se vynořím, podívám se na Páníčka tak trochu vyčítavě. Se smíchem na to reaguje:

„Tak si užij koupání, čubičko.” S těmi slovy zablokuje ovladač a upevní si ho na paži. Je mi jasné, že to vrnění, které není slabé, ale je přesně na té úrovni, kdy je ještě příjemné, jen tak neustane, a tak se pouštím do vodních radovánek, adekvátních k mému aktuálnímu stavu.

Když Pán usoudí, že už koupání bylo dost, vyžene mne na břeh a tak, jak jsme, si leháme na písečnou pláž, teda na plachtu zde rozprostřenou. Pán mne hladí přesně jako pravého psa a já si to taky tak užívám. Kdyby nás někdo viděl, asi by se divil, pokud ne něco víc, ale nám to je naprosto šumafuk. Tahle chvíle a tohle místo je jen a pouze naše. Je nám oběma fajn, sluníčko hřeje – a co víc si můžeme přát.