Homo canis – První lekce

„Sedni! Tak a teď dobře poslouchej a dobře se dívej!"

Hned jsem zaujal požadovanou pozici a s pohledem upřeným na něj bedlivě naslouchal.

„Tak, aby bylo jasno. Některé hraní mám radši, jiné ne, ale to neznamená, že se s nimi neseznámíš. Buď si jistý, že si časem zkusíš všechno, co by tě jenom mohlo napadnout, ale nejen to. Kromě intenzivního psího výcviku miluji výprasky a mučení genitálií. Když si budu chtít někdy odpočinout, tak tě rád svážu do úhledného balíčku. Všechno budeme spolu dělat tak, aby nám to oběma vyhovovalo, s jedinou výjimkou, a to jsou výprasky. Když tě budu chtít bít pro zábavu a potěšení, tak to bude ohleduplně s přihlédnutím k tvým aktuálním schopnostem, předpokládám jejich růst a doufám v něj. Pokud tě ovšem budu trestat, doufám, že málokdy, tak půjdou všechny ohledy stranou. Musíme si taky dohodnout nějaké tvé znamení, které zastaví naši akci. Neměl bys to moc zneužívat, to by se mi vůbec nelíbilo, stejně jako kdybys mne včas nezastavil a já ti ublížil. Při častém porušování tohoto nejvyššího pravidla by se to muselo řešit a nejspíš by se ti to vůbec nelíbilo, předpokládám. Tak, tohle by mohl být jeden z tvých největších oblíbenců podle toho, jak jsem tě stačil poznat.”

S těmi slovy mi ukázal anální kolík, ale nebyl jen tak obyčejný. Vypadal jako psí prut.

„Dokonce si můžeš vybrat, který se ti víc líbí, a budeš ho nosit.”

Měl jsem tak na výběr ze tří druhů. Ten, co mi ukázal, řekněme klasický, pak tam byl chlupatý ocásek, pěkně dlouhý jako od vlčáka, a ještě jeden chlupatý, takový bobek. Vybral jsem si packou ten, co vypadal jak od vlčáka, tahle rasa se mi vždycky líbila. Pán mi ho ihned zavedl.

„Tak jsem zvědavý, jak ho dlouho udržíš. Teď se ukáže, jak máš silný svěrač a jak ho dokážeš ovládat. Snaž se, čubí. Jinak ho budeme muset trénovat a třeba i hodně.”

Radostí jsem zavrtěl zadkem a úplně mi zatrnulo, protože mi ocásek skoro vypadl.

„Tak tohle radši, čubí, zatím nedělej. Na takové projevy máš ještě čas.”

„Haf.”

„Teď ti ukážu, co budu používat většinou na tu tvou krásnou prdelku. Začneme zlehka, budeme přitvrzovat, dokud nedosáhneš své hranice, a pak se začneme zabývat tím, jak to udělat, abys vydržel víc, a přesto se ti to líbilo. Samozřejmě nezapomínej na tvé právo to stopnout.”

Začal vytahovat jednotlivé bicí nástroje a použil každý z nich na každou mou půlku jednou ranou. Cítil jsem se opravdu divně. Bylo mi jasné, že tohle je jenom předváděčka, a možná proto mne to rajcovalo. Když s tím skončil, bylo mi zřejmé, teda předpokládal jsem na základě svého prožitku, že než se s rákoskou skamarádím, bude to trvat hodně dlouho, stejně jako s bičem. Zato ploché nástroje, především plácačka, mi budou hodně blízké, a stejně jsem to viděl s důtkami. Stejně je nejlepší jeho ruka. S tou může na mně dělat cokoliv a neomezeně dlouho. Když viděl, co se mnou dělá jeho ruka, nepřestal s vyplácením, ale pokračoval dál. Oproti předchozím bitím, kdy jsem podvědomě uhýbal, jsem se tentokrát intenzivně a vstřícně nastavoval. Neskončil s tím, dokud jsem neměl prdelku pěkně červenou, teda aspoň soudě podle tepla, které se z ní linulo do celého těla, a především do jeho protilehlé strany vůči tomu krásnému, tepelnému zdroji. Jakmile skončil, bylo mi jasné, že kdyby mne s ní bil ještě nějakou dobu, tak se snad i udělám. Druhou otázkou bylo, při jakém bití, a hlavně čím, bych se podělal, určitě ta možnost by tu byla.

„Tak, čubí, řekni, jak se ti který nástroj líbí po první zkušenosti.”

Koukal jsem na něj jako puk, i když psí.

„No tak!”

Nevyznal jsem se v sobě. Něco se vynořilo z hlubin mého já a naprosto mne ovládlo. Bylo to tak příjemné a krásné, že to nechtělo uvolnit ani na chvíli místo pro mé druhé já, to lidské.

„Tak co, bude to?! Začal jsi zlobit dost brzo, čubí!!” řekl takovým způsobem, že jsem se začal třást a oči se mi rozutíkaly na všechny strany.

„Čubí, podívej se na mne! Podívej se mi do očí!”

Jeho pohled pronikal do mé hlubiny, až mi běhal mráz po zádech a on uviděl pravdu.

„Tak to teda ne! Hledal jsem někoho, kdo bude pro mne mužskou čubičkou i lidským partnerem, a ty jsi vypadal tak nadějně.”

Měl jsem pocit, že se mi hroutí svět a celý padá jenom na mne.

„Jenomže se ukazuje, že čubí je v tobě silnější než člověk, a to je špatně.”

S těmi slovy mne začal odstrojovat. Nakonec jsem byl naprosto, jak mne Pán Bůh stvořil.

„Nevím vlastně, jestli máš na to být správným homo canis, ale natolik jsi mne zaujal, že nad tebou ještě nezlomím hůl. Pojď za mnou!”

Odvedl mne do jednoho z pokojíků. Byl stroze, ale účelně vybaven postelí, skříní a stolkem se židlí.

„Tady zatím budeš, dokud se v tobě nevrátí člověk natolik, abys byl schopen odejít pořádně, jak se sluší a patří, což bych opravdu uvítal. Jestliže se tak nestane, bude se to muset řešit jinak. Vrátit se sem pak můžeš, pokud ještě budeš chtít, až tvá osobnost bude vyrovnaná. Chci tu mít čubí i člověka, které můžu oba třeba i milovat a žít s nimi, kdykoliv bude to či ono potřeba.“

Nechal mne tam samotného a já si uvědomoval, jak ho vlastně s podivem za tak krátkou dobu miluji, až psí láskou, i jakou má pravdu. Zřejmě je hezké a příjemné žít se psem, který vypadá jako pes, ale problém je soužití s člověkem, který se neustále chová, cítí a myslí jako pes. Zřejmě si toho byl vědom a tohle riziko ve mně uviděl. I když jsem Pánovu reakci chápal, přesto mi to bylo hrozně líto a dosti dlouho jsem se třásl žalem. Cítil jsem se jako spráskaný pes. Když mne přece jenom zmohla únava a usnul jsem, bylo to pro mne vysvobození i přes všechny noční můry, které se na mne vrhly.

Když mne probudil sluneční paprsek, měl jsem hlad jako vlk, ale trvalo mi dlouho, než jsem byl schopen se zvednout a usednout k prostřenému stolu. Tam jsem si uvědomil, že jsem spal na zemi, a bylo mi jasné, že nepoužitá postel se rozhodně nebude Pánovi líbit. Po jídle jsem tam seděl jak hromádka neštěstí, ani nevím, jak dlouho, dokud nepřišel spánek vysvoboditel. Tentokrát se mi zdálo o Pánovi, který mne hladil a říkal mi hezké věci, jakože mne má rád, že mi věří a já dokážu být čubí i člověkem zároveň.

Po probuzení jsem zjistil, že na stole mám jídlo a venku je zase tma. Bylo mi jasné, co bude muset následovat. Najedl jsem se, lehl si do postele a po nějaké době usnul s předsevzetím, že ráno odejdu, ale časem se sem vrátím, snad to nebude trvat příliš dlouho. Víte dobře, jak to mám se svými předsevzetími, tak to ráno bylo výjimečné. Vstal jsem, najedl se a šel jsem se obléct k brance, i když strašně nerad. Před pár dny jsem sem přišel v podstatě jako člověk, po vstupu se ze mne stal pes a nyní přicházel, procházel i odcházel tímto vstupem do ráje jako úplně někdo jiný. Začínal proces, na jehož konci budu snad tím, s kým bude rád žít a třeba ho i milovat zdejší majitel. Teprve až jsem se ocitl venku, vrátil jsem se plně do reality natolik, že jsem si uvědomil, že jsem tam prožil celý víkend a je čas jít do práce.

Následující dva dny jsem fungoval jako robot a jediné, co si z nich pamatuji, je, že krev z hlavy, ale i odjinud, se přesunula úplně jinam. Teprve třetí den jsem začal jakžtakž fungovat normálně, jediné, co nebylo stále klidné, jsem měl mezi nohama. Nebudete mi to zřejmě věřit, ale přesto jsem neměl potřebu si ulevit.

Celá má mysl byla zaměřena na Pána, na to, co se mnou dělal, co mi říkal a zda jsem schopen naplnit jeho očekávání. Dobře, udělal jsem se několikrát během té doby ve spánku.

Věřte mi, že být současně člověkem i psem je mnohem těžší, než být jenom jedním z toho. Postupně jsem si tento fakt čím dál víc uvědomoval a snažil jsem se s tím srovnat. Trvalo mi to celý měsíc, než jsem získal pocit, že jsem dosáhl vyváženosti těchto dvou složek mé osobnosti natolik, že snad bych Pánovi vyhovoval.