Homo canis – Návrat

Byl jsem neskutečně nadržený a vlastně do dnešního dne nevím, zda více jako člověk, nebo pes. Vyrazil jsem za Pánem a snažil se na poslední chvíli si v sobě udělat jasno, kdy a jak najít co nejvíce síly k předpokládanému přehazování požadovaných rolí. Došel jsem na místo a zazvonil. Když se ozval jeho hlas, mé srdíčko poskočilo, a nejen to.

„Tady vaše čubí jako člověk, Pane."

„Pojď dál, čubí, jsi očekáván,“ zavrčel vrátný a já vstoupil. Obratem jsem se svlékl a šel na všechny čtyři, sotva branka zaklapla.

„Tak konečně jsi tady, čubí. To je dost. Začal jsem mít obavy, že nepřijdeš. Doufám, že už máš jasno."

„Haf."

„Tak šup, mazej se obléci!"

Podíval jsem se na něj s jednoznačnou otázkou v očích. Neverbálně jsem dostal jednoznačnou odpověď.

„Ano, Pane."

Vstal jsem tedy a odešel jsem k brance se obléci, i když nerad. Pospíchal jsem, a tak jsem byl brzo zpátky.

„Vidím, že se snažíš, čubí. To jsem strašně rád. Tak co, jak ses měl, přemýšlel jsi o tom, co chci a co budeš?"

„Ano, Pane. Přemýšlel jsem, co jsem s vámi zažil i co jste říkal. Byl to pro mne ten nejhorší měsíc v životě. Bez vás byla každá minuta utrpením. Pochopil jsem, že nemůžu pro vás být jenom jedno z toho a musím být oboje. Není to, Pane, pro mne vůbec jednoduché, ale budu se co nejvíce snažit. Jen o dvě věci bych vás prosil. Už mne prosím nikdy nezapuzujte, nedokážu bez vás žít, udělejte cokoliv jiného, jenom to ne. Ještě bych požádal, abyste vždy, když budu něco, co nemám zrovna být, abyste mne na to upozornil a přivedl k tomu jakýmkoliv způsobem.”

„Udělal jsi mi radost, čubí. Zdá se, že jsi na správné cestě k cíli nás obou. Tak se nejdříve vrátíme tam, kde jsme posledně skončili. Odpověz na mou poslední otázku.”

V hlavě mi to šrotovalo, až se mi z ní kouřilo. Trvalo to nějaký čas, než se z mlhy krásných zážitků vynořila požadovaná otázka.

„Nevím, Pane, jaké to bude, až toho bude víc a vy třeba přitvrdíte, ale to, co jsem posledně zažil, bylo velmi zajímavé a strašně překrásné. Nejvíce jsem si užíval nahoty, pobyt na čtyřech u vašich nohou a ocásek v zadku. Když jste mne bil vlastní rukou, tak mi to dělalo strašně dobře. Zajímavé taky byly ty ploché nástroje, obzvláště plácačka a pak ještě důtky. Naopak mi přišlo krajně nepříjemné bití bičem a rákoskou, i když s ní bych se možná po delším čase skamarádil.”

Na Pánovi bylo vidět, že se mu řádně ulevilo, když jsem horko těžko dostal ze sebe tuto odpověď.

„Tak na tu rákosku si budeš muset časem zvyknout, protože ji mám ze všech bicích nástrojů nejradši. Co se ruky týče, toho jsem si všiml již posledně. Samozřejmě začneme nejdříve s přitvrzováním tím, co se ti zdálo jako nejpříjemnější. Co se týče nahoty, tak té si užiješ taky časem dost. Jen se musíš naučit být lehce obojím tak, jak určím a jak bude situace vyžadovat. Pak jí budeš mít i jako člověk dostatek.”

Jeho slova mne tak hřála a současně i strašila. Dokážu opravdu naplnit jeho očekávání? Jestli to opravdu se mnou myslí vážně, snad mne k tomuto cíli dovede.

„Ano, Pane, budu se snažit, abych vás nezklamal. Věřím, že to se mnou myslíte dobře. Máte mou naprostou důvěru, dělejte se mnou, prosím, cokoliv se vám zachce a uznáte za vhodné.”

Pán se usmál spokojeným úsměvem a pohladil mě po hlavě jako psa. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo a usadilo se v rozkroku.

„Vždycky budu od tebe očekávat úctu, ale to neznamená, že se nemůžeme spolu bavit normálně jako lidi a přátelé. Úctyhodné jsou mé genitálie a zadek, to pokaždé minimálně políbíš vždy, když to bude vhodné. Tohle bych řekl, že bude pro tebe druhá nejtěžší věc, kterou se musíš naučit. Poznat, kdy je vhodné a žádoucí nejen býti psem či člověkem, ale jakou úctu mi vzdát. Tak ukaž, jak bys to dělal.”

S těmi slovy vstal. Když jsem ho uviděl, úplně jsem se zhrozil. Celou dobu jsem byl s ním a vůbec jsem nevnímal, co má na sobě. To by se mi evidentně stávat nemělo. Byl oblečen ve vypasovaných kožeňákách, které zvýrazňovaly jeho přednosti i zadnosti. To ještě vlastně nevíte, ale mám pár nectností, vlastně jsou to fetiše. Jedna z nich je kůže a nemyslím zrovna tu živou, i když… Vstal jsem ze židle, padl na zem, vystartoval k němu a zabořil se do jeho rozkroku. Aaach, ta vůně! Začal jsem to tam líbat a lízat. Po chvilce jsem se přesunul k tomu zadnímu skvostu, kde jsem pokračoval v činnosti.

„Vidím, že se ti to líbí. Počkej, poskytnu ti extra lahůdku. Přestaň!”

Odtáhl jsem hlavu od objektu svého zájmu a on stáhl kalhoty, pod kterými nic neměl.

„Můžeš pokračovat.”

Začal jsem líbat obě půlky a postupně se přesunoval do rýhy, kterou jsem jemně, ale důrazně protahoval jazykem, sotva jsem tam dospěl. Evidentně se to Pánovi líbilo, a když jsem zaútočil na jeho řiťku, začal vzdychat, roztáhl nohy, předklonil se a opřel o blízký stůl.

„Aaanoo! Ještěě! Roztáhni mi půlky a neboj se, můžeš použít i ruce. Dej si pořádně záležet!”

To už jsem ho obšťastňoval po celé délce rýhy přes hrázku až po genitálie s rychle tvrdnoucím pyjem jakožto klenotem největším. Jeho růžička se uvolňovala čím dál víc, a tak pokaždé, když jsem se k ní přiblížil, jsem pronikal hlouběji a hlouběji. Navíc celou, teda skoro celou cestu jsem se prodíral jeho houštinami. Neskutečně chutnal a famózně voněl čím dál víc. Celé jeho tělo se blížilo k hranici a vyřvávalo to do světa. Já byl úplně v transu, přesto jsem vnímal, jak pracuje a co si žádá, takže jsem se v určitém okamžiku přestal zabývat jeho zadností, lehl si na záda, proplazil se mu částečně mezi nohama a začal se zaobírat pro změnu s veškerou možnou péčí jeho předností. Pán mi šel razantně vstříc a oba jsme si to užívali. Když to konečně přišlo, prudce do mne zarazil a bylo to. Nevyklouzl ze mne ovšem zcela, přidržel si mne rukama. Co ovšem následovalo, mne překvapilo. Začalo z něj ještě něco téct, sperma to rozhodně nebylo a chutnalo to taky strašně báječně. Zaměřil jsem se na jeho zpocené nohy a začal je lízat s obrovskou vděčností. Chutnal tak neskutečně, že bych ho hned i sežral.

„Teda ty jsi ale šikovná čubička! To se mi moc líbí. Tohle budeme dělat dost často. Jen se budeš muset naučit, kdy je co vhodné a kdy je to nemožné."

Když zvedl nohu a dal mi ji na čumák, myslel jsem, že se zblázním slastí.

„Stop!"

Sundal mi nohu z obličeje.

„Zvednout, kalhoty se vším pod nimi dolů, ruce za hlavu a ani se nehni! Zasloužíš si odměnu."

Trvalo to jenom chviličku a byl jsem v požadované pozici. Můj kolík trčel do prostoru jako oštěp a byl tvrdý jak železný stožár. Pán byl prokazatelně spokojen. Nejdříve mi ho trochu hladil, pak ho začal bít rukou a já se mohl zbláznit, jak jsem chtěl stříkat.

„Ať tě ani nenapadne se udělat! Ještě je na to brzo!"

Teda řeknu vám, že se takový požadavek v téhle situaci horko těžko plnil. Když už jsem byl opravdu na hraně, přestal s tím, podchytil mé koule, odtáhl je od těla a začal je podvazovat provázkem, který odkudsi vytáhl.

Čím více mne podvazoval a utahoval, tím více jsem se šponoval na špičky.

„Dobrý, čubí? Mám přestat?"

„Rozhodně prosím nikoliv, Pane."

Vyřkl jsem tuto prosbu stěží z hlubin své bolesti i vášně. To už se blížil ke konci první fáze své hrátky. Když docílil toho, čeho měl v úmyslu, měl jsem varlata řádně odtažená od těla pěkně daleko, začala měnit barvu a holý žalud se bolestivě díval na světlo světa. Ještě zbylo z provázku pěkný kus a bylo tedy zřejmé, že tahle hrátka ještě zdaleka neskončila. Dal mi k dispozici chvilku, abych si zvykl na svůj nový stav. Na provaz přímo u mých koulí, kde na začátku toho všeho udělal uzel, který měl malou smyčku, začal dávat závažíčka. Nevím, kolik jich bylo, ale rozhodně jsem je cítil natolik, že se mi začala podlamovat kolena.

„Copak, čubí? Je to na tebe snad moc?”

„Je to náročné, Pane, a nejsem na to zvyklý.”

„Takže toho necháme?”

„Ještě ne, Pane, prosím. Je to zvláštní bolest a dělá mi docela i dobře. Prosím, pokračujte.”

Pán se usmál a začal ve smyčkách zbytek provazu omotávat okolo mého penisu. Samozřejmě ho utahoval a skončil uzlíkem pod žaludem. Myslel jsem, že zešílím. To jsem ovšem ještě netušil, že i na tento uzel pověsí další závaží.

„Tak jsme skončili a můžeš se klidně udělat.”

Začal mne dráždit, já chtěl tak stříkat a ono to nešlo. Nasměroval mne na židli, kde mi začal ústy opracovávat žalud. Ještě nějaký čas mne takto trápil, a přesně v okamžiku, kdy by to za chvíli už na mne bylo moc, přestal a dodnes nevím, co by následovalo, ale určitě z mé strany nic pěkného. Obratem sundal všechna závaží a povoloval provaz. Sotva ho uvolnil natolik, že to mělo někudy cestičku, tak to šlo všechno ven. Do toho se mi přesně odtamtud šířila nepoznaná bolest i slast. Ani jsem netušil, kolik toho v sobě mám. Když jsem měl své genitálie opět volné, sundal mi tričko, vzal mě do náruče a odnesl do postele, kde si ke mně lehl a hladil mne příjemně po těle.

Postupně jsem upadal do spánku a na poslední chvíli jsem ze sebe dostal: „Děkuji, Pane, za krásný zážitek.”

„Nemáš za co, čubí. Takových budeš mít ještě hodně, když budeš chtít.”

„Ano, Pane.”

S těmi slovy jsem odešel do země snů o svém Pánovi.

Ráno jsem se probudil bolestí vycházející z rozkroku, v neznámé posteli. Sáhnul jsem si ke zdroji bolesti a tím jsem zjistil, že mám ranní erekci, které brání klec. Kde se tam vzala, jsem absolutně nechápal, hlavně pak, kdy se to stalo. Postupně se mi vybavovaly události předešlého dne, ale tato záležitost mi zůstala nadále utajena. Po úplném probuzení jsem si byl plně vědom všech detailů až na ten jeden jediný. Začal jsem hledat Pána, ale nikde nebyl k nalezení. Byl jsem tak šťastný jako nikdy v životě, ovšem k dokonalosti mi chyběl On. Během pátrání jsem si uvědomil, že mám něco na krku. Záhy jsem zjistil, že je to obojek, a ne jen tak ledajaký, ale TAMTEN, pěkný. Takovou čest jsem si zasloužil asi čím? Musel jsem být pořádně mimo, když jsem si nemohl vybavit chvíle, kdy mi byly tyto ozdoby nasazeny.

Skončil jsem v kuchyni, kde jsem se snažil z věcí, co jsem našel, udělat něco dobrého k snídani. Netrvalo to až tak dlouho a měl jsem vše připravené. Až přijde ten správný čas, stačí to hodit na pánev a dát vařit vodu. Nemusel jsem čekat až tak dlouho, než jsem uslyšel Pána. Dal jsem vařit vodu, pánev na oheň a vyrazil za ním. Sotva jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám, které jsem začal líbat.

„Děkuji, Pane. Přeji vám krásný den, Pane,” pravil jsem, prokládaje každé slovo intenzivními polibky.

„Koukám, že se má čubička probudila. Ty jsi teda vypadal! To jsem netušil, že tě to tak sebere. Došel jsem nám koupit něco k snídani.”

„Jé, snídaně!! Dovolte mi prosím odejít. Jinak za nic neručím.”

To už jsem se zvedal.

„Snídaně? Cože? Mazej!”

„Děkuji, Pane,” hodil jsem přes rameno. Do kuchyně jsem dorazil na poslední chvíli. Přesně v tom okamžiku, kdy se za pár vteřin začne všechno pálit. Rychle jsem udělal potřebné úkony, abych odvrátil hrozící katastrofu, a dodělával snídani. To už mi stál za zády pěkně natěsno a nasával tu vůni.

„Tak ty tu vaříš? To jsem teda zbytečně šel nakupovat. Voní to ovšem báječně. Doufám, že to bude taky tak chutnat.”

„Snažím se, Pane. Sednete si prosím? Už to bude hotové.”

„Dobře, čubí.”

To už usedal ke stolu a já házel do pánve poslední ingredienci. Zamíchal jsem to, přidal na pár vteřin plamen a vzápětí dával na talíř.

„Kávu, nebo čaj, Pane?” zeptal jsem se, když se talíř ocitl před ním.

„Kávu, prosím.”

To už jsem obsluhoval konvici, která právě dovařila.

„Nezapomeň si dát snídani taky, čubí.”

„Jistě, Pane. Děkuji, Pane. S tím jsem ani moc nepočítal.”

Za chvíli jsme oba seděli u stolu, On oblečen, já zcela nahý a jedli jsme.

„Teda, čubí, ty tak překvapuješ! Nejen že jsi udělal aktivně snídani, ale ještě navíc velmi dobrou.”

„Děkuji, Pane. Doufám, že moc nevadí vyluxování vašich zásob.”

„Tak za tuhle cenu to stálo. Děkuji ti, čubí. Řešil jsem, co budeme dnes dělat, ale za tohle excelentní dílo po ránu si zasloužíš odměnu, a tak si můžeš vybrat. Chceš dnes být čubí, otrok, nebo člověk?”

„Čubí, prosím, Pane.”

„Dobře, ale dej si pozor, abys nedopadl jako posledně. Strašně by se mi to nelíbilo.”

„Jistě, Pane. Budu se snažit.”

Obratem jsem sklouzl ze židle a hrnul se k němu.

„Nepřeraz se, čubí! Nebo přerazím já tebe!”

Posadil jsem se způsobně jako pes vedle jeho židle a čekal. Pán ovšem vzápětí vstal a odešel.

„Zůstaň, čubí!” ještě zaznělo a nebyl. Nikdy v životě jsem ani netušil, jak může být každá minuta bez nějakého člověka tak pekelným utrpením.

Přece jenom jsem se dočkal a bylo mi všechno utrpení při čekání vynahrazeno. Dostal jsem ocásek a na bradavky řetízek. Neskutečný zážitek.

„Ještě něco dostaneš.”

„Haf.”

Zpoza zad vytáhl překrásnou koženou masku vlčáka, kterou mi okamžitě nasadil.

„Pojď!”

Odvedl mne k velkému zrcadlu, kde jsem se viděl v plné parádě. Něco tak krásného jsem si nikdy nedokázal ani představit a teď, tady, jsem to byl zrovna já. Bylo to neskutečně krásné a já byl hrdý na to, co jsem, a byl jsem vděčný Pánovi, že to ze mne udělal.

„Ještě bys měl asi dostat návleky na kolena a na tlapy, ale chtěl bych to zkusit nejdříve bez nich. Souhlasíš?”

„Haf.”

„Skutečně?”

„Haf.”

„Kdyby ti to takhle přestalo vyhovovat, tak mi to hned řekneš! Jasné?”

„Haf.”

Šli jsme na zahradu, kde začal můj opravdový psí výcvik naplno. Bylo opravdu hezky a o to to bylo lepší. Dokud byl výcvik statický a povely se střídaly mezi sedni, lehni, pac a podobně, tak to ještě šlo, to byl jenom lehce cítit řetízek na bradavkách.

Horší to ovšem začalo být v okamžiku, kdy nastaly pohybové povely jako třeba aport, k noze. To se řetízek řádně rozkýval, klec taky dávala o sobě řádně vědět a ocásek se ve mně hýbal takovým způsobem, že mne neúnosně dráždil do nepříčetnosti. Navíc se snažil vypadnout a já měl co dělat, abych ho v sobě udržel. Bylo to všechno tak rajcovní, že jsem začal slušně ukapávat. Samozřejmě ocásek jsem v tom stavu neudržel. Když mi ho Pán zaváděl potřetí, okomentoval to.

„Tak vidím, čubí, že ten svěrač budeme muset nakonec trénovat. Začneme hned odpoledne.”

Pán mi dával do těla pořádně celé dopoledne. Evidentně mne chtěl naučit všechny povely světa určené pro psy. Teda do povědomí mi je rozhodně dostal, ale nezvládal jsem je zcela bezchybně. Už jsem pletl tlapkami docela dost, když mne vzal do zadní části zahrady.

To, co jsem tam uviděl, mi vyrazilo dech. Byl tam solidní, regulérní psí cvičák.

„Tak tohle tě časem čeká, čubí. Dneska ještě nemusíš, pokud nechceš."

Nevím, co mne to napadlo.

„Haf."

„Ty vypadáš, jako by sis to chtěl dát."

„Haf."

„Dobře, ale neočekávám žádné extra výkony, a když to nedáš, tak se taky nic nestane.“

S těmi slovy vyndal vodítko, připnul ho a vyrazili jsme na dráhu. Dokud jsme se pohybovali při zemi, tak to šlo, žádná rychlost to teda nebyla, ale jak jsem musel do výšek, začaly problémy. První velký nastal na stěně, nemohl jsem se na ni vyškrábat, natož ji přeskočit. Po několikátém pokusu mne z ní Pán stáhl, obešli jsme ji a pokračovali na můj popud dál. Jenomže následovala katastrofa. Po žebříčku jsem se na kladinu ještě dostal, to nebyl až takový problém, ale zhruba v půlce se mi vysílením rozjely tlapky a já se celou svou váhou rozkročmo narazil na tu kladinu pod sebou. Ta bolest, co se mi šířila z rozkroku, se nedá popsat. Kdyby mne Pán nezachytil, přetočil bych se okolo kladiny a z docela slušné výšky spadl.

„A dost! Jde se domů!"

Já teda nešel, spíše pajdal, a ještě přesněji se plazil. Byl jsem docela rád, když jsme byli už v domě. Pán se mi věnoval a opečovával mne, dokud jsem se dostatečně nevzpamatoval. Pak šel připravit něco k jídlu. Netrvalo to až tak dlouho a byl zpět. V každé ruce nesl misku, v jedné byla voda a v druhé žrádlo. Položil to přede mne a sundal mi čumák.

„Jez a pij, čubí. Zasloužíš si to. Neustále mne překvapuješ."

Ještě na chvíli mne opustil, aby si na stůl přinesl jídlo. Když jsem viděl, že sedí poměrně daleko ode mne, sebral jsem se a misky čumákem dostrkal až k němu. Když to viděl, pohladil mne po hlavě a podrbal za ušima.

„Tak už se do toho pusť.“

Zanořil jsem čumák nejdříve do misky s vodou, a když jsem se dostatečně napil, přemístil ho do té druhé a žral, dokud nebyla prázdná.

Když jsme dojedli, přitulil jsem se k Pánovým nohám a byl šťastný.

„Čubí, podívej se na mne! Ty pláčeš! Proč?”

„Haf.”

„Cože?!”

„Haf.”

Sotva jsem doštěkl, uvědomil jsem si, že je něco špatně, a Pánův hlas mi to prozradil.

„Pláču štěstím, Pane. Netušil jsem, že může existovat člověk, který mne tak naplní jenom svou přítomností, dokud jsem nepoznal vás. O tom, co se mnou děláte, ani nemluvím, jak je to krásné.”

„Vidíš, vidíš, čubí, už umíš i mluvit, nejen štěkat. To jsem rád, že to dokážeš. Co jsi právě řekl, mi udělalo obrovskou radost. Sám vidím, že ty bys mohl být ta pravá čubí pro mne. Doufám, že se to nezkazí.”

„Pane, jsem konečně to pravé, co opravdu jsem, a jsem jenom váš. Na vás záleží, co se mnou dále bude.”

Po jídle se Pán přesunul na gauč, kde plácl do matrace s jasným smyslem. Vyskočil jsem nahoru, teda po pravdě spíše se vyškrábal.

„Ještě budeš muset hodně trénovat.”

Začal mne hladit po těle, drbat za ušima i v rozkroku či na zadku a mně bylo tak dobře. Krásný čas Pána se psem trval dost dlouho, i když nikoliv dostatečně, aby se to omrzelo.

„Vstávat! Jde se trénovat do herny.”

Sklouznul jsem dolů a vyrazil určeným směrem.

„Tak a teď uděláš dvacet dřepů a při tom udržíš ocásek. Snaž se!!”

Při pátém dřepu mi vypadl, ať jsem se snažil sebevíc. Pán vytáhl nafukovací kolík, který do mne zasunul, a nafoukl jej, až to bolelo.

„A znova!”

Dopadlo to naprosto stejně.

„Tak to teda ne! Budu tě muset holt motivovat. Sice vím, že jsi to používal na úplně něco jiného, ale tohle musíš zvládat taky. Čím dříve, tím lépe pro tebe. Dokud to nezvládneš, ocásek nebude!”

Byl jsem z toho tak nešťastný, že si to nedovedete ani představit. Pán je nespokojen a budu bez ocásku. Hrůůůza! Hned jak byl kolík znovu zaveden, začal jsem dřepovat a na záda mi při každém dřepu dopadla rána koženým bičem. Tentokrát jsem se dostal až na desítku. Tak to šlo ještě několikrát, než to Pán ukončil.

„Pro dnešek to stačilo a evidentně se přes patnáctku nedostaneš. Příště buď lepší, čubí!“

Nohy mne bolely, záda pálila jak čert a řiť jsem měl snad jako vrata do stodoly. Měl jsem toho opravdu dost natolik, že mne musel odnést do postele, kde mne pečlivě ošetřoval. Cestou jsme minuli zrcadlo a já zahlédl, že díra v zadku je normální, ale záda rozhodně nebyla, celá se červenala až do ruda.

„Však ty to zvládneš, já v tebe věřím.”

Tak a podobně mne s láskou konejšil, dokud jsem se nepropadl do snů o dokonalé čubí s nejlepším dudlíkem v tlamě.

Probudil mne pocit, že se dusím. Prudkým vztyčením jsem získal prostor k nadechnutí a já zjistil, že můj dudlíček má pořádnou ranní erekci. To už se Pán probudil a usmíval se.

„Copak, copak? Ty už nechceš lízátko?”

Podíval jsem se na něj pěkně natěšeně a dal se na lízání té dobroty. Nepřestal jsem, dokud jsem nezískal pořádnou dávku sladké many. Jenomže sotva jsem spolkl poslední sousto, už jsem zase dostal chuť na další porci.

„Ty jsi teda nenasytná čubí. Nech si zatím zajít chuť, je čas vstávat, máme toho dnes před sebou ještě dost.”

Smutně jsem zakňučel, vstal a šel udělat snídani. Za mnou se ozvalo: „Nesmutni, ještě si pochutnáš.”

Byl jsem zhruba v půlce příprav, když se objevil za mnou a byl zcela nahý. Pěkně mne to rozhodilo. Vnímat jeho krásné tělo a soustředit se na něco jiného, řeknu vám, bylo a dodnes je velmi náročné.

„Věnuj se tomu, čemu máš. Já tu vlastně nejsem.”

S velkým přemáháním jsem to dodělal a nasnídali jsme se.

„Pojď, čubí!”

Ukazoval při tom do svého rozkroku, schovaného pod stolem. Domníval jsem se, že mi chce poskytnout další pochoutku, a tak jsem se přisál na její zdroj, sotva jsem se u něj ocitl.

„Přestaň s tím a jenom otevři tlamu!”

Chvíli poté, co jsem tak učinil, mi do ní začal proudit plným proudem zlatavý nektar. Sotva jsem to stíhal polykat. Když mi hrdlem protekl poslední lok, očistil jsem zdroj s vděčným líbáním nohou. Přitom jsem děkoval za tu milost, která mi byla poskytnuta.

„Tak, čubí, a jdeme trénovat do herny!”

Na místě jsem si musel lehnout na záda, ruce dát za hlavu a nohy doširoka roztáhnout. Podvázal mi koule řemínkem s kroužkem a pomocí lanka a závaží přes kladku mi začal natahovat varlata vzhůru. Při tom bedlivě sledoval mé reakce. Když jsem začal zvedat pánev, abych si ulevil, přestal zvětšovat zátěž.

„Teď to, čubí, zkus vydržet co nejdéle.”

S těmi slovy si klekl za mou hlavu a nabídl mi své zarostlé koule.

„Lízej, a až budeš mít dost, přestaň.”

Začal si hrát s mými bradavkami a já usilovně lízal.

„Teda, ty se mi snad zdáš. Přestaň. Ještě toho máme před sebou víc,” promluvil po delší době.

S těmi slovy mne vysvobodil ze závěsu a nechal mne krátce odpočinout.

„Tak a teď se skamarádíš s mým miláčkem."

To už vzduchem zasvištěla rákoska.

„Tady se ohni a drž!"

Držel jsem pět ran a pak se začal cukat.

„No tak, čubí!"

Dalších pár ran jsem ještě vydržel jenom s cukáním zadkem. Bil mne tehdy různě a při jednom mém cuknutí se mi trefil přesně mezi půlky. Z konečníku se mi začala šířit nepoznaná slast, až jsem se podvědomě na další ránu více nastavil. Ob jednu ránu se Pán trefil úplně stejně a přišlo mi, že cíleně. Na to jsem reagoval ještě vstřícněji. Vystrčil jsem zadek co nejvíc a nohy roztáhl tak, že se mi půlky rozjely a byl dobře vidět můj roztoužený otvůrek.

„Koukám, že tvá kundička se s mým miláčkem spřátelila rychle. Tak to já ji rozhodně o tohle nové přátelství neochudím."

Dále pokračoval s bitím a zaměřil se jen na to jedno jediné místo. Nebil ho tak intenzivně jako předtím zbytek zadku, ale rozhodně mne nešetřil. Každým úderem jsem byl víc a více rozrajcovaný a usilovně nastavoval co nejvíce to místo dalším ranám. Netrvalo dlouho a klec mi byla maličká, sténal jsem jak při největší šukačce a měl jsem co dělat, abych se neudělal, což přece nesmím. To ani nemluvím o tom, co se se mnou dělo, když se mi náhodou trefil do koulí.

„Teda, čubí, to jsem netušil, co to s tebou udělá. Evidentně už máš dost. Tak dobře, pusť to ven."

Při každém svém slovu mi na ni uštědřil pěknou ránu. Stačilo pak ještě několik dobře mířených ran a stříkal jsem nevídaně. Všechno, co jsem měl v sobě, šlo ven. Pán mi jich ještě několik přidal a pak do mne brutálně vnikl.

„Až se udělám, tak ty můžeš taky, čubí. "

A taky že jo. Netušil jsem, že se dokážu ještě udělat, a vůbec jsem nečekal takové množství při druhém čísle.

„Fakt mne stále překvapuješ, ty moje čubičko. Evidentně máš silnější svěrač, než se děláš. Něco bys s tím měl dělat. Zkus to udržet v sobě.”

S těmi slovy do mne zasunul dildo. Podíval jsem se na něj a v jeho očích uviděl takovou důvěru, že jsem z posledních sil vstal a začal dřepovat. Teprve při jednadvacátém dřepnutí to ze mne vypadlo.

„Tak vidíš, že to jde. Zajímalo by mne, co jsi cítil, že jsi to dal.”

„Cítil jsem se tak nějak víc plný než kdykoliv předtím, a přitom to tak nebolelo jako včera. Úplně jsem cítil, jak mi to tam pulzuje a stahuje se, dost podobně, jako když jste si mne bral.”

„Je holt vidět, že potřebuješ být vzrušený. Najdeme spolu způsob, jak docílit stavu, kdy budeš tak nadržený, že v sobě udržíš cokoliv. To se ovšem nesmíš udělat. Je ti to, doufám, jasné, že to máš zakázáno na hodně dlouho.”

„Ano, Pane. Kňuk.”

„Tak jdeme. Určitě máš ještě jiné povinnosti než jen ty tady.”

Odešel a já za ním. Jeho postoj byl natolik jasný, že jsem se přepnul do lidského módu a následoval ho po dvou, i když nerad. Měl totiž pravdu. Dnes je neděle a zítra mne zase čeká práce. V obýváku jsme se zastavili.

„Tak co, čubí, přijdeš na příští víkend?”

„Určitě, rád, Pane, a už se těším. Nerad odcházím, ale o to radši se vrátím.”

„Tak se těš, čubí! Čeká tě trénink poznaného i poznání nepoznaného. Tak šup se obléknout a mazej domů se pořádně vyspat.”

„Provedu, Pane, i když doma jsem zde.”

Padl jsem k zemi a zulíbal jeho nohy, rozkrok i pozadí.

„Děkuji, Pane.”

„Nemáš zač, čubí. Jsem s tebou taky rád.”

To už jsem stál a Pán mne chytil za hlavu. Přitáhl ji k té své tak blízko, že jsem zatoužil ho políbit, ale neměl jsem na to dost odvahy. Hleděl mi do očí a já se v těch jeho topil čím dál víc. Při tom mi vyměnil obojek za ten vycházkový.

„Tak mazej!“

Oblékl jsem se a odešel jen s klecí a obojkem. Tyto věci mne spojovaly s tímto krásným místem a ještě hezčím Pánem. Dobře mi připomínaly, co jsem a komu patřím.