Valentýnská čubina

Dneska Páníček od rána nebyl doma a před chvílí mi přišla SMS, že je na cestě domů a mám na něj čekat připravený. Dobře, už se nemůžu dočkat. Mám pro něj překvapení a teď je ta správná chvíle ho použít. Vytáhnu ze své tajné skrýše, no tajné, spíše soukromé, kam Páníček nikdy nechodí, několik propriet a jdu se rychle připravit. Chtěl bych se pro svoji Lásku dnes pěkně vyzdobit.

Ke kořenu mého psího ocásku přidělávám první ozdobu, rozhodně není lehká, a tak mi kolík ve mně docela citelně vychyluje. Nasazení je trochu akrobatický výkon, ale po kontrole v zrcadle si ověřuji, že vše je vidět tak, jak má v každé pozici. Sedám si ke dveřím na své místo jako správný pes. Připevňuji druhou ozdobu. Je nejtěžší ze všech a její místo je na konstrukci (Albert + závaží) mezi mými nohama. Další dvě, stejné a jen o málo lehčí, končí na mém bradavkovém piercingu. Tak ještě jednu, nejlehčí a přesto největší ze všech, upevnit na obojek a je skoro hotovo. K dokonalosti mi chybí poslední dvě věci. Nasazuji Spider Gag do tlamy a zaslepující škrabošku na oči. Tak a jsem připraven na Jeho příchod. Nic nevidím, tlamu mám dokořán a jsem pokorně odevzdán věcem příštím v pozici sedící, nadržené čubky.

Čekám a čekám. Nakonec se přeci jenom ozve klíč v zámku. Slyším otevírající se dveře a pak povzdech, z kterého je poznat údiv Páníčka. Následuje rychlé zabouchnutí dveří a já po sluchu i čichu startuji Ho uvítat tak, jak jsem zvyklý. To už se ozývá.

„Ty vypadáš! Ty máš teda ránu. To je kvůli mně? To je od tebe hezké a milé. Taky ti, čubí, něco nesu."

Abych nezapomněl, čistě pro vaši informaci, všechny ty ozdoby, co mám teď na sobě, jsou ve tvaru srdce.

Když ukončíme uvítací rituál, Pán mi velí odejít do herny. Jdu zvesela, až se mi vše rozhoupá. Tuhle cestu jsem již absolvoval tolikrát, že ji zvládám bez problémů i poslepu. Tam už mi ovšem s navigací musí pomoci. Končím připoutaný na koze s řádně vystrčenou zadnicí tak, jak to máme oba rádi, přístupnou úplně všemu a všude na každém, sebemenším místečku, včetně té mé nejdůležitější dírky.

Vyndá mi ocásek, netrvá to dlouho a dopadá první rána na mé pozadí, vzápětí další a další. Nejsou to údery, které mají trestat, ale potěšit. Tohle Páníček vždycky uměl. Když chtěl trestat výpraskem, bylo to úplně jiné, než když mi chtěl udělat dobře, a jiné to bylo, i když si chtěl jenom hrát, je v tom zkrátka mistr nad mistry. Po několika ranách jsem zmatený. Tyhle hrátky praktikujeme docela často, takže už vždy poznám, co zrovna Páníček na mé půlky používá, ale tentokrát nejsem schopen to rozpoznat, je to úplně něco jiného, než jsem kdy zažil. Když je Pán spokojen s výsledkem této masáže mého těla, sundává mi škrabošku. Díky tomu, že za mnou stojí velké zrcadlo a přede mnou též, vidím dobře svojí perfektně seřezanou prdel. Pán velmi dobře ví, jak mi tenhle pohled dělá dobře, a správně umocní právě ukončenou exekuci, ať už její účel byl jakýkoliv. Zatímco Páníček mne pomaloučku odpoutává, kochám se tímto obrazem vymlácených srdíček do mé vlastní kůže. Při tom dobře vidím, že můj Pán je nahý a absolutně vzrušen.

Po odpoutáni slezu dolů a je mi z úst vyjmut Gag.

„Běž k misce, čubí! Máš tam odměnu."

Okamžitě tam běžím. GRANULE?! Psí žrádlo mám rád, ale granule mezi mé oblíbené pochoutky rozhodně nepatří. Občas je stejně dostávám. Prý, abych se moc nerozmlsal. Při bližším pohledu vidím, že oproti normálním jsou větší, mají jiný tvar a voní, vlastně smrdí, úplně stejně jako vždy. Jako správná čubička nemám moc na vybranou a pouštím se do téhle nevábné hromady srdíček. Po několika soustech jsem překvapen jejich chutí. Nečekal jsem ji, je taková jiná, neobvyklá, lepší a něco mi připomíná. Ještě několik dalších pozření a dochází k prozření. Chutná to přesně stejně jako moje nejmilejší pochutina ze všech, shodou okolností taky psí. Když misku vypucuji do čista, ozve se můj Pán.

„Tak co, čubí? Chutnalo?"

„Haf."

„To jsem rád. Mně se zase líbí ty tvé ozdůbky, obzvláště pak na bradavkách a v rozkroku. Budeš je od teď nosit stále a jen výjimečně je sundám. Jsi ráda?"

Tak tohle je teda auvej. Už ta váha, co na těch místech visí, je cítit a bolí čím dál více. Ovšem bolesti, které jsou způsobené něčím, co se líbí mému Pánovi, jsou vlastně pro mne potěšením.

„Haaf."

„Nejsi z toho moc nadšená. Co?"

„Haf."

„Tak to teda sundáme."

„Haf haf."

„Ty to snad chceš mít na sobě?"

„Haf."

Můj pohled říká vše a Pán chápe.

„Dobře, ale když už to bude na tebe moc, dáš vědět! Jasné?!"

„Haf!"

„Tak mne napadá, že bychom mohli říct Hefaistovi, aby to upravil do kompaktnější formy. Co říkáš?"

„Haf."

Aby nedošlo k mýlce. Nemáme známého známého boha, ale jedná se o velmi šikovného, uměleckého kováře. V civilu má jiné jméno a dělá různé věci a hračky pro lidi jako jsme my.

„Od něj máme i tuhle novou hračku, čubí."

S těmi slovy mi ukazuje kus tepaného plechu ve tvaru srdce. Na jeho špičce je připevněna rukojeť a po celé jeho ploše jsou výrazně vytlačena malá srdíčka, přesně taková, jaká se mi teď vyjímají na sedacím svalu. Když s tím máchne, lehce se plech prohne a udělá zvuk, který bych u něj nečekal, spíše takový, co zazní u plácačky. Tak už vím, proč jsem to nepoznal.

„Připrav se, čubí!"

Při pohledu na jeho chloubu je mi naprosto jasné, o co se jedná. Nastavuji svůj zadek, pořádně ho vystrčím a pevně se zapřu.

„Jen si ještě počkej, čubí. Nejdříve si tě ještě vylepším!"

S těmi slovy mi před očima zasviští jeho nejoblíbenější rákoska a já ještě víc vystrčím zadek, aby měl dobrý přístup. Čekají mne dvě moje nejoblíbenější činnosti Pána s mojí dírkou. Úplně cítím, jak mi v ní nadrženě cuká a Albert je mi čím dál menší.

„Vidím, že se strašně těšíš, zlatíčko. Já taky!"

Ještě mi orgán zatáhne dozadu, někde to upevní a natěšeně se těším na věci příští.