Homo canis – Poslední volba

Následující týden jsem prožíval peklo schizofrenie. Nedivte se, prosím vás. Taky byste byli rozhozeni, kdybyste se museli rozhodnout mezi několika možnostmi, které jsou pro vás všechny zajímavé.

V mém případě jsem to mohl ukončit, nechat to dál běžet, jak to je, nebo do tohoto zvláštního vztahu jít po hlavě na plné koule, a to i doslova. Problém současného stavu byl, že mi to nestačilo. Rozejít se se mi ze stejného důvodu nechtělo, i když by to znamenalo vypuštění ptáčka z vězení a mít možnost stříkat dle libosti bez jakéhokoliv omezení. Ovšem třetí možnost byla pro mne obrovská neznámá a strašně jsem se jí bál. Čím větší strach mne opanoval z nepoznaného, tím více jsem byl vzrušen a přitahován. Připadal jsem si jako můra vábená hořící svíčkou.

Stavy, kdy jsem se přikláněl tu k první, tu k druhé či třetí variantě, se střídaly jako vlny na moři. Musím se přiznat, že ať jsem toužil po čemkoliv, byl prostor mezi nohama vždycky nehorázně malý. Jak víte, zažil jsem toho hodně, ale takovouhle nadrženost ještě nikoliv.

V tomhle stavu jsem byl až do dne, kdy jsem se měl znovu setkat s Pánem, možná naposledy. Nevím, jestli znáte situaci, když jdete někam, kam chcete i nechcete, a chvíli tam jdete a za okamžik či dva míříte v podstatě na druhou stranu. Nejhorší je tento stav v situaci, když tam musíte být načas. Tak přesně tohle jsem tenkrát zažíval. Nevím, co mne zrovna tehdy řídilo, ale mozek to rozhodně nebyl. Tak se nakonec stalo, že jsem se ocitl u truhly a… Stejně jsem byl jak zpomalený film, a to tak, že hodně. Když jsem se ocitl před Pánem, konečně, ten metal blesky, a kdyby pohled zabíjel, jsem okamžitě mrtvý. I v tomhle stavu se však zachoval vlastně klidně, i když jeho hlas rozhodně takový nebyl.

„Tak co, čubí? Přišel sis to nechat sundat, nebo tu zůstat, anebo se mi jenom ukázat?“

„Pane, jen na vás záleží, kdy mi to sundáte, zdali vůbec. Já bych vás chtěl požádat, zda byste si mne nenechal prosím u sebe trvale.“

„Takže ses rozhodl být tady a sloužit mi dvacet čtyři hodin, tři sta šedesát pět dní v roce?“

„Ano, Pane.“

„Jsi si vědom, co tě vůbec čeká?“

„Domnívám se, že ano, Pane.“

„Budu si s tebou dělat naprosto cokoliv, co budu chtít, a ty na to nesmíš v žádném případě odmítavě reagovat.“

„Ano, Pane, s tím počítám.“

„Když mne ovšem přestaneš zajímat, tak tě můžu klidně dát někomu jinému, ba i jen tak tě odkopnout.“

„Tak to bych strašně nerad, Pane. Jenomže co zmůže pouhý pes proti vůli Pána. Pes si nevybírá Pána, ale on jeho. Pes má jen svého majitele bezvýhradně a neomezeně milovat s naprostou poslušností.“

„Tak se mi to líbí. Můžeš tu tedy zůstat a dělat mi společnost.“

„Děkuji, Pane.“

„Cože?“

„Haf!“

„No proto!“

Usmál se na mne, pohladil po hlavě a mne zalilo neskonalé štěstí. Jeho úsměv ovšem obratem zmizel a opět zde byl zlobící se Pán.

„Máme ještě spolu něco na vyřízení. Nemyslíš?“

Souhlasně jsem zakňučel a sklopil zrak.

„Tak ti nevím, zda chci takovou zlobivou a nedochvilnou čubku!“

To už jsem regulérně nahlas kňučel a chtěl se zahrabat hluboko pod podlahu.

„Co kňučíš, čubí?“

„Pane, prosím, potrestejte mne jakýmkoliv způsobem, ale nezbavujte se mne.“

„No to bych tě musel seřezat jako psa.“

„Jistě, Pane. Učiňte tak, prosím.“

„Jenomže já nevím, zda si výprask zasloužíš, potřebuješ nebo ho chceš. Navíc psi se bít nesmějí jenom tak.“

„Já si zasloužím a potřebuji řezat furt. Navíc to strašně chci. V mém případě to je však nutnost, Pane.“

„Když to stavíš takhle, pak rákoska bude výchovný prostředek každý den, i když bych ji měl radši jen jako hračku.“

Celý natěšený jsem se nastavil a mezi nohama již byl tak malý prostor, až to bolelo.

„Ne, ne! Tak takhle by to nešlo! Ty by sis to užíval, a než by to byl trest, upadla by mi ruka. Mazej do kouta!“

Začal jsem se bát. Přesunul jsem se na určené místo jako zpráskaný pes a očekával s obavami věci příští.

Netrvalo to dlouho ani krátce a objevil se Pán. V rukou měl tři rákosky, každou jinou.

„Tak těmihle všemi dostaneš pořádný nářez, ale nejdříve si tě připravím. Předpaž! Pořádně natáhni ty své pracky a zvedni ten svůj línej zadek! Tomuhle říkáš klečení?! – No vidíš, že to jde.“

To už mi jednu rákosku, tu středně silnou, dával na tlapky pěkně na konec. Pak obrátil svou pozornost k mému ocásku, který odšrouboval a tím vznikl prostý anální kolík, jenž zůstal ve mně. Nejtenčí bicí nástroj mi vložil mezi půlky.

„Stáhni prdel a pořádně ji drž!“

Řeknu vám, že to nebylo nic jednoduchého, ale povedlo se.

„Otevři tlamu!“

Vzápětí, jakmile jsem tak učinil, Pán umístil poslední nástroj do uvolněného prostoru.

„Stiskni! Střez se některou z nich poškodit nebo upustit dříve, než ti to povolím!“

Jeho hlas zněl tak tvrdě, až mne skoro zachvátil třes. Musel jsem nasadit všechnu svoji vůli i sebeovládání, abych aspoň pro tento okamžik splnil Pánův rozkaz. No a vzrušení bylo náhle pryč. Měl jsem ho tak malého jak snad nikdy v životě, že málem i klícka by snad spadla.

„Tak se mi to líbí. Zůstaň!“

Nasadil mi škrabošku a zmizel. Teda usuzuji podle toho, co jsem slyšel, že odešel.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pro mne to byla chvilička, než mi tato pozice začala být nepříjemná a poslední zbytky vzrušení byly pryč. V kleci bylo najednou tolik místa, že to vypadalo, jako by tam nikdy nic nebylo a ona spadne. Následující doba se stala nekonečným utrpením. Udržet všechny rákosky na svém místě bylo čím dál těžší. Litoval jsem, že jsem byl tak nerozhodný a tudíž přišel pozdě. Ano, mohl jsem nepřijít a tohle martyrium i to, co bude zřejmě následovat, by nenastalo, ale být bez Pána by v konečném důsledku bylo mnohem horší.

Čím dál více jsem se třásl, nejdříve zřejmě ne moc viditelně, a spěl k nevyhnutelnému. První spadla ta z tlap, jak jsem se lekl a chtěl to napravit, povolil jsem půlky a následek byl jasný. To už jsem se neudržel, vydal jsem hlasitý sten nelibosti a již jsem nedržel žádnou rákosku. Rozklepal jsem se strachy, nedá se říci, že bych se už předtím nechvěl. Silou vůle jsem se držel aspoň v jakés takés pozici, která se blížila k té požadované co nejvíc. Čekání na Pána a jeho rozsudek v tomhle stavu mi připadalo jako věčnost.

„Čubí, čubí!“ ozvalo se náhle za mnou.

Škraboška zmizela a já, ač oslněn, jsem viděl. Ihned jsem se začal otáčet po svém Vládci. V poslední chvíli jsem si uvědomil, že bych bez povolení opustil místo, když bych se vrhl k jeho nohám. Zůstal jsem tedy tam, kde jsem byl, a co nejvíce se vystřel, ač bych nejradši byl u nohou, které tak uctívám.

„Vím, na co myslíš, čubí. Nepomůže ti to, ani to, co děláš. Ovšem oceňuji tvoji snahu.“

„Haf.“

„Postav se!“

Z kleku jsem se obratem postavil do stoje na všech čtyřech. Nesetrval jsem v něm ovšem dlouho. Trvalo to jenom chviličku, než mi došlo, co vlastně Pán řekl, a vyskočil jsem tedy do pozoru na dvě nohy. Na jeho tváři se mihl úsměv spokojenosti, pohladil mne a neočekávaně mi sundal klec.

„Lehni si!“

Ukázal mi na lavici, která evidentně byla trestná, neboť jedna její strana byla výš než druhá. Učinil jsem tak a můj zadek se krásně zvedl, připraven na exekuci.

„Uvidíme, čubí, co vydržíš. Můžeš křičet dle libosti, co hrdlo ráčí, ale neopovažuj se pohnout, nebo uvidíš!“

Tahle situace mne pěkně rajcovala, ale netrvalo to dlouho. Stačilo pár pořádných, dobře mířených a správně rozložených ran, dopočítal jsem do deseti, a vzrušení začalo mizet. Po dosažení dvacítky už bylo naprosto pryč a od třicítky jsem to přestal počítat. Soustředil jsem se jen na udržení pozice. Nebylo to nic jednoduchého nejen kvůli narůstající bolesti, ale i s ohledem na to, co předcházelo této exekuci. Nevím, od kdy jsem začal křičet, ale můj řev rozhodně trval dlouho a sílil. A ano, i jsem se rozbrečel. Spěl jsem k nevyhnutelnému a nejdříve jsem začal vibrovat a pak regulérně uhnul.

Najednou jako když utne a staccato ran ustalo. Očekával jsem zlobu Pána a po chvíli místo toho přišlo pohlazení po prdelce.

„Myslím, že jsi potrestán dostatečně a příště si dáš pozor, abys přišel včas, a nejen v takovém případě se vyvaruješ chyb, co to půjde. Nemyslíš, čubí?“

Nebylo to jednoduché, ale dostal jsem ze sebe: „Ano, Pane. Budu se snažit, Pane.“

„To bych ti doporučoval. Sedni si.“

Přetočil jsem se na záda a pak se posadil. Strašná bolest se začala šířit z pozadí, až mi vyhrkly slzy. Snažil jsem se sedět, ale bylo to spíše poposedávání. V tomhle stavu jsem si uvědomil, že ve mně něco chybí. Hlavní nápor slz ustal a já konečně viděl. Našel jsem očima Pána. Seděl nahý a rozvalený v křesle, které vypadalo skoro jako trůn a on se tam vyjímal jako král. Jeho žezlo se mu mezi nohama tyčilo jako stožár.

„Chceš něco, čubí?“

„Poděkovat vám, Pane, prosím.“

„Tak to klidně můžeš.“

Ukázal mi mezi nohy. Seskočil jsem, no spíše sesunul se na zem a vydal se za ním. Blížil jsem se po čtyřech, jak nejrychleji to šlo, bez ohledu na to, že jsem měl být asi člověk.

Když jsem dorazil na místo, Pán opět promluvil: „Čubí, podívej se na mne!“

Trochu se strachem, nevěda, jestli jsem neudělal něco špatně více, než je únosné, jsem na něj pohlédl.

„Jak se cítíš, čubí?“

Naše pohledy se potkaly a hleděli jsme si do očí, teda spíše on do těch mých. Měl jsem pocit, že mi vidí až do největších hlubin mé duše, lidské i psí. Co mne překvapilo, že jeho zrak vypadal jako po pláči.

„Provinile, Pane. Bolavě, hodně bolavě.“

„To je dobře, čubí. Aspoň si budeš pamatovat, jak máš fungovat. Vidím v tvých očích otázku. Tak ti na ni odpovím. Myslíš snad, že tvůj trest mne nebolí jako tebe? Oba však víme, že je to nutnost.“

„Jistě, Pane.“

V očích měl bolest, ale mezi nohama silné vzrušení. To už mi nastavoval rákosku k polibku. Učinil jsem tak, a následně jsem políbil i ruku, která vykonávala exekuci. Poté jsem několikrát políbil jeho genitálie. Sice situace nebyla nakloněna k něčemu víc, ale chutnal božsky. Následovalo líbání nohou, a protože byla přístupná i zadní dírka, dostalo se jí též velké úcty.

„Stačí! Sedni si!“

Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se, kam si sednout jako člověk. Pán se usmál a pohlédl si do rozkroku. Teda takovou čest sedět na jeho mužství jsem opravdu nečekal po tom, co bylo. Učinil jsem tak zády k němu. Nestačil jsem si ho ani zavést.

„Otoč se!“

Obrátil jsem se tedy k němu a již nebránilo nic zavést si ho na místo, kam patřil. V této pozici jsem zjistil, že područky trůnu jsou odklápěcí.

„A jeď!“

Začal jsem opatrně nadsedávat.

„Pořádně! Po celé délce a až nadoraz.“

Plnil jsem udělený rozkaz, ale nestačilo to.

„Přidej! Rychleji!“

Přidal jsem na rychlosti a s ohledem na můj seřezaný zadek to nebylo nic příjemného. Evidentně se to Pánovi líbilo, a tak jsem pokračoval beze změny. Ovšem netrvalo to až tak dlouho a bylo na mně znát, obzvláště v rozkroku, že se to líbí i mně. To už si Pán hrál s mými bradavkami. Když viděl mé vzrušení, jednou rukou na něj sáhl, a tak se jedna jeho ruka věnovala bradavkám, zatímco druhá koulím a údu.

„Ne aby ses udělal!“

To už se jeho jazyk dobýval do mých úst. Vlastně nevím, jestli to bylo dlouho nebo krátce, než se do mne udělal, ale bylo to rozhodně krásné, i když mne bolelo už naprosto vše. Udržet v sobě za této situace své potomstvo byl nadlidský úkol. Byl jsem proto strašně rád, když při Pánově vyvrcholení zaznělo zastřené: „Můžeš!“

Pán si mne držel pevně při sobě a má hlava se ocitla v jeho hrudním pralese znečištěném mým semenem. Neodolal jsem a začal jsem ho tam líbat i čistit. Po chvíli mne chytil pevně za půlky, ještě více mne přitiskl k sobě a zvedl se, stále zabořen až po kořen v díře. Pevně jsem ho obejmul nohama kolem pasu a rukama okolo krku. Takto jsme se přesunuli do ložnice. V posteli mne začal opět tvrdě mrdat. Bylo to něco neskutečného. Po svém dalším vyvrcholení mi nasadil klícku. Vůbec jsem si nevšiml, že ji vzal s sebou. Následně mne otočil na pejska a bral mne potřetí. Tohle bylo ta nejtvrdší a nejdivočejší jízda, jakou jsem kdy zažil. Z Pána se stalo zvíře, které bezohledně šuká svoji oběť. Trvalo to hodně dlouho, než byl uspokojen. Nemůžu říci, že by se mi to nelíbilo.

Když se Pán vzpamatoval, začal být neočekávaně něžný. Překvapilo mne, jak dokáže rychle přepínat mezi těmito extrémními projevy. Momentálně mne jenom něžně hladil, na bradavky byl pravda o trošičku tvrdší, a líbal mne po celém těle. Nezanedbal ani moji rozmrdanou kundu a rozsekaný zadek. I ten francouzák několikrát byl.

Netrvalo to dlouho a přidala se i laskavá slovíčka. Nemůžu říci, že bych v tomto Pána nějak zanedbával. Krom mnoha jiného taky zaznělo: „Čubí, líbíš se mi, strašně. Tak doufám, že nezklameš.“

„Pane, jsem rád, že jsem vás poznal. Je pro mne čest, když takový krásný Pán se mne ujal a objevil mé pravé já. Budu se strašně snažit vás nezklamat. Miluji vás a budu vám nadosmrti věrný. Nikdy vás z vlastní vůle neopustím.“

Při tomhle vzájemném mazlení jsme nakonec usnuli v těsném objetí.

Ráno mne probudil pohyb v bezprostřední blízkosti. Vedle mne leželo Pánovo krásné tělo na zádech a jeho majitel spal. Fungovalo na mne jako magnet, obzvláště pak jeho chlouba. Nemohl jsem odolat, jemně a zlehka začal lízat na střídačku jeho velké, chlupaté koule a kopí. Snažil jsem se ho nevzbudit, ale jeho malé velké já se rozhodně probouzelo. Nemohl jsem jinak než ho vzít do tlamy a nechat ho tam za mé péče dále růst.

„Tady by někdo chtěl ranní krmení. Tak se snaž, ale nepospíchej, čubí.“

Jeho hlas plný smíchu byl pro mne přímo balzám. Samozřejmě jsem za tu krátkou dobu, co jsem ho znal, zjistil, že orální péči má rád dlouhou s pomalým přibližováním k vrcholu. Když to bylo správně provedené, vyvrcholení poskytlo obrovské množství many. Dal jsem si proto opravdu záležet, aby se to Pánovi líbilo. Od okamžiku, kdy začal vzdychat rozkoší, jsem věděl, že jsem na správné cestě, a omezil kouření, které jsem změnil na lízání. To už nastavoval svou chlupatou dírku, tak jsem ji rovněž nezanedbával. Její lízání měl hodně rád i do hloubky, ale jiný průnik než jazykem nepřipouštěl. Chutnal fakt báječně, všechny tři jeho části, kterým jsem se věnoval. Mělo to i na mne jednoznačný vliv, ještě že byl v kleci.

Nemohl jsem promeškat vyvrcholení, a tak v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že to už bude co nevidět, jsem vzal celý úd do úst a silně zasál. Byl jsem obdarován pořádnou nadílkou. Část z ní skončila v mém hrdle. Neodpustil jsem si, abych nenechal kousek žezla vyklouznout z hrdla, aby mé chuťové buňky si mohly labužnicky užít poskytnuté many. Opět jsem si zcela nabodnut s nosem v jeho ochlupení vychutnával vůni, kterou jeho silně zpocené tělo vydávalo, a čekal na další příděl ranního krmení. Netrvalo čekání až tak dlouho a začal jsem dostávat další lahodný ranní nektar ve velkém množství. Nemohl jsem samozřejmě ochudit o tuto slast své buňky, které si tak již podruhé v krátké době mohly pochutnat. Když proud ustal, pustil jsem se do jazykové ranní hygieny celého těla mého Pána. Prokazatelně se mu to líbilo a hladil mne po hlavě, ale nejen tam.

„Stačí, čubí.“

Přestal jsem, i když bych se takhle mohl o Pána starat snad celý den. Takhle to bylo jen pár desítek minut. Podíval jsem se na něj a bylo vše jasné. Plný jeho chutí i vůní jsem se odebral udělat pro něj snídani. Ještě nebyla hotová, a to jsem se neflákal, a byl u mne. Opět jsem na něm viděl stoupající nadrženost a bylo mi jasné, že zbytek života mu budu rád a s oddanou láskou sloužit.

Nečekaně udělal na oplátku snídani i pro mne. Umístil ji vedle sebe do misek. Já jsem donesl jeho jídlo na stůl a hned se sesunul k zemi. Zde jsem mu políbil obě ruce i nohy a s jeho svolením se pustil do žrádla. S ohledem na skutečnost, že Pán byl zcela nahý a já měl překrásný výhled do jeho rozkroku, kde se už zase probouzel život, nemohl jsem odolat a zabořil svůj čumák do houštiny a věnoval se tam nejlepšímu lízátku i kuličkám. Shůry se ozval smích.

„Čubí, ty se mi snad zdáš, jak jsi neuvěřitelný. I žrádlo tě nezajímá, sotva uvidíš mé malé já. Tak se teda snaž se s ním mazlit tak, aby se mi to líbilo.“

Tohle jsem vlastně ani nepotřeboval připomínat. To, co se líbilo jemu, se líbilo i mně. Navíc jsem zblízka na vlastní oči viděl, jak se má péče líbí. Pečoval bych o něj snad navěky, kdyby mne Pán nezarazil.

„Čubí, dost! Podej misku!“

Nechápal jsem, co se děje, ale poslechl jsem a přistrčil čumákem misku.

„Tu druhou, se žrádlem!“

Napravil jsem chybu.

„Zvedni ji výš!“

S údivem jsem ji uchopil do tlapek a zvedl ji do požadované výšky. Ocitla se tak přímo pod jeho kohoutkem, který už řádně ukapával. Pán si ho jen rukou poklopil, aby mířil přímo do misky, a začal stříkat. Když skončil, nechal ji položit zpět na zem.

„Tak takhle ti to bude snad více chutnat.“

Musím přiznat, že měl pravdu. Takto ochucené granulky chutnaly báječně. Dříve než jsem vybílil tuto misku, doplnil tu s vodou z vlastních zdrojů. Nešlo odolat a za chvíli byly obě misky naprosto prázdné.

To už byl Pán oblečen v přiléhavé, kožené kraťasy, které překrásně zvýraznily vše potřebné. Navíc byly vidět jeho krásné, chlupaté nohy skoro až nahoru. Nevím, jak to bylo možné, ale pokaždé když jsem byl u Pána, bylo venku hezky a tak to bylo i tentokrát.

„Tak, čubí, dneska si zase proběhneme dráhu. Koukej, jaký motivátor beru s sebou.“

Před čumákem mi protáhl rákosku, tu střední z předchozího večera. Uvědomil jsem si, že zadek ještě docela dost cítím, půlky se stáhly, kundička zacukala a rýhou začal protékat pot. Šli jsme tedy ven a já začal překonávat jednu překážku za druhou. Při první chybě přistála taková rána, až jsem kviknul bolestí, a uvědomil jsem si, že nejsem ve stavu, kdy bych si bití užil. Celou dráhu jsem dal několikrát a ještě jsem se párkrát seznámil s motivátorem, ale přišlo mi, že další rány byly o něco slabší než ta první. Rozhodně má motivace byla tak silná, že jsem to nakonec dal, sice pomalu, ale bez chyby na ránu.

„Tak vidíš, čubí, že to jde, když se chce. Víš, že máš hezkou prdelku? Ta se mi opravdu moc líbí. Řekl bych, že si zasloužíš odměnu. Nastav zadek!“

Začal jsem mít obavy z věcí příštích a ještě se zvětšily, když mi zmizel ocásek. Nevím proč, ale projetí Pánem jsem neočekával a jakékoliv bití ve stavu, v jakém jsem byl, bylo z mého pohledu nežádoucí. Ovšem důvěru v něj jsem měl, to jo. Tak jsem chvíli očekával, co bude, jak na trní. Ucítil jsem tlak na svěrač a nebylo to nic živého.

„Uvolni se!“

Ještě chvilku a bylo to ve mně. Jak jsem reflexivně zavrtěl zadkem, ucítil jsem na něm závan. Pán se poté ocitl v mém zorném poli a sundal mi obojek. Lekl jsem se, co se děje, a podíval se vystrašeně na něj. To už mi nasazoval jiný, ten parádní.

„Máš právo být pes až do konce víkendu. Tak si to nepokaz!“

„Haf.“

Pohladil mne po hlavě a podrbal za ušima.

„Jestliže přijdeš o ocásek, už nejsi pes. Tak na to pamatuj.“

Radostně a souhlasně jsem zavrtěl zadkem a ocas se pěkně rozkýval, až jsem se lekl, že vypadne. Uvědomil jsem si při tom, že je nějaký velký, a měl jsem pocit, že je to asi ten vlčákový. Všiml jsem si též, že se boule na kožeňákach podezřele zvětšuje a kalhoty začínají být malé. Ta rostoucí vyboulenina mne přitahovala jako magnet. Úplně jsem ji zrakem hypnotizoval.

„Už zase bys mlsal, čubí!“

„Haf.“

„Jenomže máš pamlsek schovaný.“

„Kňuk.“

„No abys neřekl, že jsem pes, můžeš se mazlit s tou boulí, co tě tak přitahuje, ale nesmíš použít zip.“

Jeho nepříjemná podmínka mne zaskočila. Jeho vůně byla výrazně cítit i pěkný kousek od něj, natož když jsem čumák zabořil do rozkroku. Tam se přimíchávala k tomuto odéru ještě kožená složka a stávala se tato směs neskutečně výbušně rajcovní. Jenomže má chuť na lízátko stále rostla. Takhle jsem jenom olizoval a očichával tu fascinující bouli, která stále nabírala na objemu. Zatímco jsem se zaobíral objektem mého zájmu, jedna ruka Pána mi tiskla hlavu k němu, ta druhá si hrála s ocáskem tak, aby mne jeho pohyby parádně dráždily. Následky této činnosti byly záhy jednoznačné. Klícka se začala zmenšovat a zmenšovat, až byla nejmenší na celém světě. To už ruku na hlavě nahradily nohy na ramenou, které mne tiskly vší silou, kam jsem patřil. Oba jsme se evidentně blížili k nevyhnutelnému konci. Problém byl, že já ho povolený stále neměl. Jakmile Pán dosáhl svého, šel jsem ihned za ním. Když se probral z orgasmického opojení a povolil své sevření, byl jsem na pokraji mdlob z přidušení.

„Jak je možné, že jsme se udělali a ty obzvlášť?!! Povolil ti snad někdo přivést nás k vrcholu?! Umíš teda Pána pěkně udělat. Jen co je pravda. To si teda vylížeš! Mazej do herny!“

Podíval jsem se na Pána, uviděl, jak je neskutečně zpocený, bylo to i krásně cítit, a vyrazil určeným směrem.

Po doražení na místo určení jsem se musel postavit ke kříži. Pán mne k němu pevně připoutal a to tak, že hodně. Nemohl jsem se pohnout, kromě hlavy. Všechny svaly byly napnuty jak struny na houslích. Má troška pohyblivosti, jak se ukázalo, neměla míti dlouhého trvání. Pán si sundal poslední kousek oblečení, kraťasy, co měl na sobě, a dal si záležet, abych si mohl prohlédnout jeho krásné, milované tělo. Byl opět neskutečně vzrušen. Odepnul mi obojek a já se cítil strašně.

„Teda takhle mi zaneřádit oblečení! To si vylízej!“

S těmi slovy mi natáhl na hlavu právě sejmutý kousek tak, aby znečištěný rozkrok s jeho velkou nadílkou skončil přímo na mém čumáku. Vše zajistil navrácením obojku a já se mohl nerušeně věnovat čichání neskutečných vůní a slízávání božské many. Už ani tou hlavou nešlo hnout. Jestli tohle měl být ten trest. Ne, neměl. Můj nadržený ptáček byl vysvobozen. Následovalo jeho silné podvázání. Stejně dopadly i moje koule. Ty navíc obdržely něco těžkého, co šourek hodně bolestivě táhlo dolů. Teda s ohledem na to, že jsem neviděl, jsem toto jen usuzoval dle svých dojmů a bolestí. Ještě se mi zakously do bradavek silné skřipce a snažily se mi je snad urvat. Tak to už začínalo vypadat jako trest. Vzápětí přišlo to, co jsem si zasloužil. Výprask nejspíše rákoskou přes neposlušné genitálie. Regulérně jsem začal řvát a asi by to bylo hodně slyšet nebýt té voňavé, kožené věci na hlavě.

Možná si říkáte, proč jsem nepoužil stopku. Rozumný Pán by určitě přestal a to tenhle jistě byl, když mne bil. No řekněte. Byl by to trest, kdybych to přerušil? Dle mého názoru nebyl, a já si ho zasloužil. Radši jsem to nechal na něm. Když konečně přestal, byl jsem rád a neskutečně jsem byl bolavý. Přišlo něco, co jsem však nečekal. Kopance do mého mučeného orgánu, a rozhodně nebyly malé.

I tohle nakonec ustalo. Jak z nadoblačných výšin jsem uslyšel: „Tak co, čubí? Ještě budeš stříkat bez povolení?“

„Ne, Pane.“

„Neslyším!“

„Ne, Pane!“

„Stále nic!“

„Ne, Pane!!“ To už jsem křičel z plna hrdla, co jsem byl schopen.

„Tak to už je lepší, tak se mi to líbí. Jsi v pořádku?“

„Ano, Pane!! S ohledem na fakt, že jsem absolvoval trest, tak hodně bolavě, Pane!!“

„Tak to je dobře. To je správně. Už jsi mi vypral kraťasy?“

„Promiňte, Pane!! Ještě ne, Pane!!“

„Tak per dál, čubí. Já si odpočinu a půjdu se občerstvit.“

Nastalo ticho a já zůstal sám jenom se svojí bolestí. Rád a s chutí jsem pokračoval v očistě.

Připadalo by mi to jako věčnost, než Pán přišel zpět. Mé jediné štěstí a rozptýlení bylo, že jsem vylizoval tu bohatou, vábnou a chutnou nadílku z voňavoučké kůže.

„Tak už je vypráno?“

„Ano, Pane!!“ odpověděl jsem podle svého nejlepšího svědomí. Již delší dobu jsem lízal a čichal jen čistou kůži.

„Tak to se teprve uvidí.“

S těmi slovy mi sundal voňavoučké kalhoty z hlavy a uvolnil ji. Byl jsem hodně vyčerpaný, a tak mi v prvém okamžiku klesla hlava. To co jsem uviděl, bylo fakt něco. Červené až rudé koule řádně oteklé v extrémně vytaženém pytli. Ptáček hrál všemi barvami a též se řádně zvětšil. Netušil jsem, čeho všeho je schopný můj orgán.

„To nemyslíš vážně! Tohle si mám vzít na sebe?“

Podíval jsem se na něj a mé oči cestou viděly, jak je krásný a vzrušený. Pohledem mi naznačil, co má v ruce. Uviděl jsem kraťasy obrácené naruby a byl dobře vidět celý prostor poklopce, který byl velmi mokrý, ale čistý.

„Pěkně jsi mi je oslintal!“

„Promiňte, Pane.“

Když jsem viděl ten poťouchlý úsměv a jiskřičky v očích, věděl jsem, že je to v pořádku. Tušil jsem, že tohle dokážu milovat až za hrob.

Začal mne odstrojovat rovnou na kříži.

„Je vidět, že potřebuješ tvrdou školu. Ta ti evidentně svědčí.“

„Ano, Pane. Děkuji, Pane.“

Začal s bradavkami. Jakmile sundal skřipce, zaútočila na mne nevídaná bolest, až mi vyhrkly slzy. Pán si začal hrát jemně i tvrdě s mými bradavkami pomocí prstů a záhy přidal jazyk, rty i zuby. V prvních chvílích bolest ještě stoupala, ale pak začala ustupovat.

Nepřestal si hrát, dokud neviděl, že si prožívám vlastně slastné okamžiky. Ta úleva byla neskutečná, i když můj hlavní, spodní mozek stále vysílal signály utrpení. Stejně i tak jsem prožíval něco krásného, co jsem do té doby nepoznal. I ten se záhy dočkal vysvobození, teda relativního. Jakmile byl vysvobozen šourek s varlaty z mučivého sevření, byly umístěny do kovového, stahovacího kroužku na zámek, který rozhodně nebyl lehký a pevně uzavřel cestu ven mým potenciálním potomkům. Ptáček se pak násilně vrátil domů do své klícky.

Jako bonus jsem obdržel na krk zpátky ten parádní obojek. Teprve až tehdy mne sundal z kříže. Neudržel jsem se na nohou, a proto mne odnesl v náručí.

Jeho mazlení bylo tak příjemné a uklidňující.

„Stálo ti to za to?“

„Když vidím, Pane, jak to stojí vám, pak musím říci ano.“

Ano, vím. Pes do postele nepatří, ale byl jsem do ní uložen, a když mi byl nabídnut můj oblíbený dudlík, při té vší poskytované péči jsem nemohl jinak než usnout.

Ráno mne vzbudil pocit, že se dusím. Důvod byl prostý. Můj dudlíček se stával dudlíkem a rozhodně neměl potřebu svoji proměnu zastavit. Začal jsem ho tedy sát a žužlat. Nepolevoval jsem ve svém snažení, dokud jsem nedostal pořádnou porci ranní božské many. Netrvalo to až tak dlouho a byla následována božským nektarem.

„Dneska toho nebudeme dělat moc. Hlavně je potřeba si ujasnit, jak budeme fungovat dál. Ještě můžeš vycouvat. Máš poslední šanci. Budu tady mít víkendovou párty. Je pravda, že je uspořádaná kvůli tobě, ale když teď odejdeš, najde se pro ni jiný program. Celou její dobu trvání budeš naprosto ve všem k dispozici bez omezení, jak se na správnou čubku sluší a patří. Můžeš si být jistý, že tvůj zadek si pořádně užije zvenku i zevnitř, a nejen on. Jestliže tady zůstaneš, nechci po celou dobu zaevidovat jakýkoliv lidský projev. Nesmíš zapomenout být stále na čtyřech, občas můžeš štěknout, když to bude vhodné, a třeba si i zakňučet. Nerad bych byl zklamaný. Mám pověst Pána, který umí odhalit a vycvičit nadržené feny. Ty se mi ovšem líbíš ze všech, co jsem kdy měl, nejvíc. Budeš-li dostatečně schopný, rád bych si tě nechal. Tak co? Jak se rozhodneš, čubí?“

Jeho proslov byl zajímavý a hlas tak podmanivý, že můj mozek na jeho konci předal naprosto celou vládu tomu mozečku mezi mýma nohama. Jestli ještě před chvílí jsem měl nějaké pochybnosti, tak nyní už rozhodně nikoliv.

„Haf.“

Úplně jsem se otřásal touhou. Byl jsem neskutečně natěšený na věci příští. Čekání na hosty jsme v klidu naplnili sledováním dog play filmu. Teda vlastně tohle dělal Pán. Já jemně pečoval o jeho chloubu svojí tlamičkou tak, aby se neudělal a přitom se mu to líbilo. Zřejmě jsem to dělal dobře, neboť se ten krasavec rozvinul naplno a oba jsme si to užívali. Odměnou bylo trvalé drbání za ušima a neskutečná chuť i vůně jeho rozkroku. Bylo zřejmé, že tuto chuť dlouho připravoval. Už mne měl zkrátka prokouknutého a věděl, co mne dostane.

Ani jsme nedokoukali film a začali se trousit hosté. Někteří sami, většinou s pejsky pěkně vyvinutými. V pár případech bylo na páníčka pejsků více. Když jsem viděl ty pejsky s prokazatelně plnými koulemi, úplně jsem se rozklepal touhou po nakrytí.

„Klid, čubí, klid! Když si to zasloužíš, tak do tebe nastříkají všechno, co si pro tebe dlouho šetřili.“

„Haf.“

Stejně jsem si nemohl pomoci a potichu kňučel. Když jsem viděl, jak některé z nich rajcuji, bylo to o to horší vydržet se ovládnout. Byl jsem, a už to tak navždy zůstalo, poslušná, i když nadržená čubička. Zůstal jsem tedy u Pánových nohou a čekal, co bude následovat. Nakonec se všichni sešli a zábava mohla začít.

„Tak, čubí. Běž se přivítat s hosty, jak se sluší a patří.“

Vůbec jsem si nevšiml, kdy všichni pánové svlékli veškerou dolní část oblečení. Nyní seděli, no spíše se rozvalovali, tak aby bylo vidět naprosto vše, včetně zadní dírky. Psi byli samozřejmě nazí mnohem víc. Měli na sobě pouze obojek a někteří navíc páskový postroj, který zvýrazňoval některé jejich partie, například prsní svaly.

V prvním okamžiku jsem neměl ponětí, co se ode mne přesně očekává, ale stačilo naznačit a vše bylo jasné. Přistoupil jsem k prvnímu pánovi a políbil mu obě nohy. Následně jsem důkladně prolízal mezery mezi prsty, které jsem pečlivě ocucal tamtéž. Až bylo vše čisté, přesunul jsem se výše. Zde můj jazyk začal fungovat od zadní dírky, včetně jejího vnitřku, až po dírku na vrcholu kopí. Cestou jsem samozřejmě nezanedbával ani pytlík s kuličkami. Když byl stožár dostatečně vztyčen, pozřel jsem ho a sál, dokud nebyl dotyčný pán před vrcholem. Pak jsem byl nasměrován k dalšímu hostu. Celou tu dobu, co jsem se věnoval prvnímu návštěvníkovi, mi jeho pes vylizoval kundičku pěkně do hloubky, a ani kulky, které vykukovaly z postroje, nezanedbával. Tohle všechno mne neskutečně rajcovalo. U dalších pánů to byla stejná procedura. Ti, co neměli psa, si ho půjčili od někoho, kdo jich měl víc. Při třetí štaci už se pejsek ani nemusel moc namáhat, aby jeho jazyk pronikl do mého nitra. Když jsem dokončil poslední, desáté uvítání, byl jsem tak rozdělaný, že bych podržel komukoliv, i větvi ze stromu. Na všech přítomných bylo vidět, že jsou taky pořádně nastartovaní.

„Tak, čubí, už ses přivítal s pány. Je čas poznat i pejsky. Ne abys je udělal, jinak nic nebude, jedině trest! Pro tebe zákaz samozřejmě platí také!“

Když jsem uviděl ten tucet nadržených pejsků, jak leží s tlapkami nahoře, nechápal jsem, jaký jiný, horší trest by mne mohl potkat, než že mne nenakryjí. Snad jen vyhození na ulici. Když jsem viděl ty samce s plnými koulemi a nemalými údy, má touha rostla snad nade všechny meze. Její nárůst umocňovalo i to, že většina z nich byla chlupatá a všude. Jen z toho pohledu jsem měl pocit, že se mi klícka smrskla do mikroskopických rozměrů. Měl jsem obavu, abych dokázal nikoho z nich neudělat, včetně sebe, dříve než to bude žádoucí.

Začal jsem se zaobírat prvním pejskem pěkně od bradavek. Neměl je vůbec malé a jako bonus byly schované v pořádné houštině. Postupně jsem klesal níž a níž, až se v mé péči ocitly jeho koule a velice záhy i ocásek. Tehdy mi na zadek dopadla první rána.

„Ne abys toho chudáka kousl, čubí!“

To už přistála další rána a já věděl, že se činí rákoska. Výprask pokračoval tak, jak jsem opečovával objekt mého zájmu. Bití bylo přesně takové, jaké se mi líbí. Ne moc slabé ani přespříliš silné, a hlavně hodně ran šlo přímo na díru. Ztratil jsem pojem o prostoru i čase. Zůstala jen neskutečná vůně a chuť nadrženého, zpoceného psa a vědomí, že se nesmíme ani jeden udělat. U ostatních pejsků to bylo stejné, jen čím dál víc byl problém se neudělat.

Po skončení vítání hostů už byla jasná náplň následujícího víkendu. Naprosto všichni si budou užívat a já budu jediná hračka i fena k tomu určená. Jak jsem se rozhlížel po přítomných, těšil jsem se na to, co bude následovat, jako malý kluk na Vánoce až do morku kostí. Nejen že všichni byli řádně urostlí, všude, ale většina z nich byla ochlupená po celém těle. Jako bonus navíc byli někteří černoši. Rasové rozložení bylo vcelku rovnoměrné. Byl tu černý pán s bílým psem, taky tu byl pár v obrácených barvách, a dokonce i jeden jenom černý. Jinak v tomto směru standard. No řekněte. Nemůže tohle z čubí udělat pořádně nadrženou fenu? Navíc mne rozehříval ten oheň z mé zadnice. Nejkrásnější ze všech byl pak samozřejmě Páníček.

„Tak a jdeme ven!“

Všichni jsme vyšli ven a zamířili na dráhu. U dráhy se postavili páni vedle sebe každý se „svým“ psem u nohy a Páníček promluvil: „Teď se rozhodne, který pejsek si dneska užije. U každé překážky se postaví jeden pán s rákoskou a bude jednotlivé pejsky pomocí ní patřičně motivovat. Každá překážka musí být překonána správně. Jinak se nesmí dál pokračovat. Kdo bude poslední, dostane klícku a bude sám. Další trest či odměnu určí pro každého jeho pán. No a ty, čubí, máš myslím jasnou motivaci. Chceš tu zůstat. Že ano?“

Závod začal. Vybíhali jsme v pořadí, které určil los. Nebyl jsem první, a tak jsem mohl sledovat výkony protivníků. Neměli to opravdu jednoduché. Jejich tvrdé stožáry jim při každém pohybu překážely. Pánové se tím bavili a motivátory rádi používali, někdy více, jindy méně.

Jeden pejsek měl problém se dostat přes stěnu, ať se snažil sebevíc, a byl přitom velmi motivován. Když to trvalo dlouho, jeden z pánů vystartoval a s nadávkami se k němu vrhl.

„Sakra, ty blbý čokle! Co si myslíš?! Co jsem si to pořídil za neschopného čokla, který ani veřejně nepřekoná takovou malou překážku?!“

Řval na něj jako pominutý, bil ho a kopal hlava nehlava. Nejvíce kopanců bylo mířeno do rozkroku toho nešťastného ubožáka. On by ho snad i zabil, kdyby se ostatní pánové k němu nevrhli a neodtrhli ho od něj. Nějakou dobu to trvalo, než se zklidnil, a po tu dobu se nezávodilo. Jenomže i tehdy u překážky ležel on. Pán k němu přišel, připnul vodítko a odtáhl ho nevybíravě stranou. Pokračovali jsme tedy v předchozí činnosti. Po úspěšném absolvování dráhy jsem se vracel ke spokojenému Pánovi. Cestou jsem míjel neúspěšný pár. To, co jsem uviděl, mne dostalo. Pes ležel v klíně pána, který plakal. Šel jsem k nim dostatečně blízko, tak jsem mohl slyšet, jak čokl smutně kňučí a pán k němu láskyplně hovoří.

Zbytek závodu proběhl celkem bez zaznamenatelné události. Pravda, páníčkové psy proháněli pořádně, takže se strašně zpotili a neskutečně voněli. Za následek to mělo strašně malou klícku. Když vše skončilo, bylo rozhodnuto a dva ptáčci se ocitli v kleci. Jeden tam byl již dávno a toužil vyletět. Tomu druhému se tam rozhodně též nelíbilo, i když byl uvězněn právem kvůli nepřekonání dráhy. Všichni věděli, co bude následovat, jen to bylo všemi možnými způsoby majiteli oddalováno. Pro mne bylo štěstí, že ten nejmenší úd byl uzamčen. Neskutečně má kundička toužila po naplnění. Pro všechny mazlíčky to byl strašný čas čekání, nadrženosti a utrpení. Páníčkové si stále povídali, popíjeli drinky a nás nechávali čekat na věci příští.

Nakonec jsme se dočkali. Přesunuli jsme se do herny. Když jsem se podíval mezi nohy pejsků, v některých případech, v mnoha, to vypadalo, že až budou připuštěni, tak budu pěkně natržen. Přesto, anebo možná proto jsem byl nadržen a ohromně se těšil.

Páníček promluvil: „Čubí, chceš to? Budeš pořádně nakryta.“

Vím, rozhodnutí nebylo na mně, ale potěšilo to. Okamžitě jsem začal kývat souhlasně hlavou a radostně poskakovat.

„Haf, haf, haf!“

„Koukejte, jak se ta nadržená čubka těší!“ pronesl jeden z pánů a všichni se začali smát.

První dva ze závodu byli připuštěni a užívali si mé obě dírky do sytosti na střídačku. Udělali se každý do každé mé díry. Ostatní se museli jenom dívat a čekat, než se uvolní místo. Dočkal se další v pořadí a pak další a další. Vystřídali se na mně všichni a já už přestával moct, přesto jsem držel dál a rád. Kundička už bolela a já cítil, že předchozí obavy byly na místě. Nevím, kdy se pánové dohodli, ale po zbytek dne si mne pejsci mohli vzít, teda mimo toho jediného, kdykoliv se jim zachtělo. A že se jim chtělo. Zamčený pejsek když viděl, jak si ostatní užívají, evidentně neskutečně trpěl. Byla však výjimka, kdy na mne žádný pejsek nesměl. To v případě, že některý pán si chtěl hrát se mnou dle hesla „mučeníčko je moje potěšeníčko“.

Když vše skončilo a šlo se spát, byl jsem hodně bolavý, ukojený, až moc, a šťastný. Obzvláště když jsem viděl spokojeného svého Pána. Všichni psi, včetně mne, byli na noc umístění do velkého kotce. Buďte si jisti, že ještě několikrát byla má přítomnost na tomto místě využita dosti jednoznačným a hlavně živočišným způsobem. Ráno jsem byl nevyspalý, plný semene jak zralá makovice, až přeplněný, a stěží jsem se udržel na tlapkách. Pán mne přede všemi pochválil a dostal jsem za odměnu pamlsek.

Při loučení jsem zaslechl, jak pán svému potrestanému psu říká: „Nemysli si, čokle, že tě z té klícky brzo pustím. Za výkon, co jsi tu předvedl, si nic jiného nezasloužíš, než být zamčený, a třeba i na furt.“

Pejskovi se tento výhled rozhodně nelíbil, byl smutný a snažil se páníčka udobřit.

A byli jsme sami dva.

„Udělal jsi mi radost, čubí. Jsi šikovná čubka, taková, jaká má být, a hodná. Doufám, že taková budeš vždycky.“

„Haf.“

„Zasloužíš si odměnu. Copak bys chtěl?“

Okamžitě jsem mu zabořil čumák do rozkroku a začal lízat bouli ukrytou v koženáčích.

„Ty se mi fakt zdáš!“

Udělal si pohodlí a já mu věnoval svou plnou péči. Sice moje oblíbené lízátko bylo ukryto v obalu, ale i tak to bylo krásné. Navíc mne drbal za ouškama a hladil po těle. Čím dál víc jsem cítil, jak mi ta psí nadílka vytéká z dírky a stéká po stehnech. Když už to trvalo nějakou dobu, Pán to nevydržel.

„Jdeme do koupelny!“

Pěkně si mne tam umyl a dal takový klystýr, že se mi bříško pořádně nafouklo a hodně bolelo. Hrál si stále se mnou, tvrdě, mazlil se a oba jsme si to užívali. Když skončil, odešli jsme do herny. Pán mi tam ukázal, co tam má připravené. Jak jsem to uviděl, úplně mi zatrnulo z toho rozsáhlého piercingového setu.

„Koukám, že tě to zaujalo.“

„Haf.“

„Můžeš to dostat na hodně míst. Mně se to líbí, ale rozhodně tě k tomu nechci nutit. Patří to na bradavky, šourek i ptáčka, to tě pak můžu pořádně zamknout. Chceš to?“

„Haf.“

„Všechno?“

„Haf.“

„To asi nedáš najednou. Co bude první?“

Podíval jsem se do svého rozkroku.

„Haf.“

„Tak dobře. Jsi si vědom, že pak se na svobodu nepodívá, pokud vůbec, jak by mohl v současném stavu?“

„Haf.“

„Dobře, jak chceš.“

Pán odešel a za chvíli se vrátil s jedním z pánů, co tu byli o víkendu. Oba byli nazí. V životě jsem neviděl tak velké a tlusté čuráky, jako měli tihle dva. Pravda, Pán ho měl nejhezčího a naprosto ve všem byl nej.

„Přivedl jsem si někoho, kdo tě vyzdobí mnohem šikovněji než já.“

Musel jsem si lehnout na lavici.

„Máme tě přikurtovat?“

Nesouhlasně jsem štěkl, a tak to začalo. Pán mi sundal klícku a můj úd si vzala do parády návštěva. Bylo vidět, teda cítit, že to nedělá poprvé a je hodně šikovná. Ani jsem si to neuvědomil a první ozdoba byla na svém místě. Musím přiznat, že to celé bolelo, to jo, ale nebylo to nic hrozného. Pro někoho jako já to hraničilo spíše s příjemným zážitkem, i když už na hraně. Když byl vznesena otázka, zda se může přesunout jejich pozornost z penisu na šourek, bez problému jsem souhlasil. Když se tam objevily tři pecičky a dva kroužky, chtěli už skončit, ale poníženě jsem nesouhlasil. Přidali tedy ještě ozdobu na hráz, a když jsem stále chtěl pokračovat, dokončili svoji práci. Netrvalo dlouho a na bradavkách se mi vyjímaly dva pěkné, výrazné kroužky. Teď už jsem mohl slézt, bylo hotovo, a jít se podívat do zrcadla. Bylo to neskutečně krásné a rajcovní.

Mé vzrušení ještě vzrostlo po prohlášení Pána: „Až se ti to všechno zahojí, budu si s tím moci pěkně hrát.“

To už jsem se řítil jim za to pěkně poděkovat, samozřejmě po čtyřech. Oběma jsem usilovně líbal nohy a návštěvě i ruce.

„Stačí, čubí, stačí!“ začali oba se smíchem po chvíli volat.

Způsobně jsem se posadil a začal na ně toužebně házet psí oči.

„Copak bys chtěl?“

Díval jsem se střídavě na ty dva překrásné údy a nadzvedával zadek v jednoznačném gestu. Do dneška nechápu, kde se to po tom celém víkendu a jeho zakončení vzalo. Neskutečně jsem toužil mít ty dva krasavce v sobě.

„Ty bys snad ještě šukal?“

„Haf!“

„Jsi neskutečná, nadržená čubka! Dobře. Vyšukáme ti i ten zbytek mozku, co tam máš, z té tvé palice.“

„Haf.“

To už jsem naplno projevoval svoji psí radost. Nevěděl jsem jen, s kým začít. Po chvíli jsem si vybral Pána s předpokladem, že to, co se chystám provést, mi u něj spíše projde.

Oběma již krásně stály a byly připraveny pro mě. Vrhl jsem se tudíž na Pána a porazil ho. Jakmile se ocitl na zemi, skočil jsem na něj a čelem k němu se začal nabodávat na kůl.

„Teda, ty nějak spěcháš!“

Oba se smáli pěkně nahlas. Jakmile jsem byl naražen až nadoraz, zalehl jsem Pána a čekal, co bude dál. Když se druhý pán k ničemu neměl, roztáhl jsem si půlky a mírně se přizvedl.

„Neříkej, že nás tam chceš oba najednou.“

„Haf.“

„Bude tě to bolet a můžeš se pořádně roztrhnout!“

„Haf.“

Na důkaz svých slov jsem se roztáhl ještě víc.

„Jak chceš.“

To už mé tlapy vystřídaly cizí ruce a do mojí plné díry se začala cpát další kláda. Netrvalo dlouho a zachvátila mne neskutečná bolest. Jenomže i přesto, nebo možná proto, jsem šel vstříc druhému dobyvateli. Nevím, jak dlouho trvalo, než byli oba nadoraz. Vzápětí začala jízda a bolest se postupně proměňovala v slast. Cítil jsem, že mi něco teče z kundy, ale bylo mi to naprosto šumák. Všichni tři jsme si to užívali až do slastného konce.

Ukázalo se, že je to však málo. Změnila se poloha, kdy host byl vespod a já k němu napíchnut zády. Ani jeden ze mne přitom po celé mezidobí nevyklouzl a jízda pokračovala dál k dalšímu vrcholu. Trvalo to výrazně déle, než jsme ho dosáhli, ale opět všichni najednou jsme došli do cíle. To už jsme se rozpojili a odpočívali odděleně. Ukázalo se, že krvácím. Osobně mi to až tak nevadilo, jsem přeci nadržená čubka, ale Pánovi ano, ihned, jakmile to zjistil.

„Vidíš, čubí, vidíš. Takhle to dopadá, když chce někdo moc. Máš to zapotřebí?“

„Haf,“ moje hlava kývala souhlasně a zběsile jak psíkovi na zadním skle auta.

To už mne Pán ošetřoval, docela to pálilo. Host se decentně vypařil a nechal nás o samotě.

„Teď nejen že budeš bez klícky, ale i bez ocásku.“

„Kňuk.“

Nevěděl jsem, čeho více lituji.

„Tak to by stačilo. Již jsi dlouho psem. Je čas se stát opět člověkem.“

„Kňuuk. Ano, Pane.“

Hodil jsem na něj takový smutný psí kukuč, že i skála by snad pukla.

„Zapomněl jsi snad na pravidla?“

„Ne, Pane. Nezapomněl, ale když být psem je tak něco krásného.“

„Já vím. Proto taky chci mít pejska, většinou. Neboj, zase budeš. Ten obojek ti zůstane. Zasloužíš si ho. Sundám ti ho vždycky, když někam půjdeme a nebude se hodit, jen na nejnutnější dobu.“

„Děkuji moc, Pane.“

To už dokončil mé ošetřování, a tak jsem se skulil k jeho nohám, které jsem ihned s díky začal usilovně líbat.

„Stačí, stačí. Jdeme spát,“ po chvilce s úsměvem pronesl.

Ukázalo se, že mé tlapky, vlastně teď nohy, mne neunesou a Pán mne musel vzít do náruče. Nebylo se co divit, že po tom, co jsem prožil, jsem nebyl schopen pohybu ani po čtyřech. Využil jsem situaci, přitulil se k jeho hrudi a začal cucat i lízat jeho bradavky. Došli jsme do ložnice a uložili jsme se ke spánku. Když jsem zaregistroval, že mu zase stojí, nemohl jsem jinak. Otočil jsem se k němu zády a začal se nabodávat.

„Čubí, neblbni! Nemáš to tam v pořádku.“

„Pane, prosím. Chci vás mít v noci v sobě. Prosííím, Pane.“

„Dobře, jak chceš. Dobrou.“

Na potvrzení svých slov se přisunul a zasunul až nadoraz. Obejmul mne a políbil na zátylek.

„Děkuji, Pane. Dobrou noc, Pane.“

Usínal jsem s Pánovým údem v sobě a vědomím, že konečně mám smysl svého života i své místo, sloužit své Lásce. Byl jsem zcela vyplněn i naplněn.

Zažili jsme toho spolu ještě spoustu, ale to už je jiný příběh, stejně jako můj život předtím a nyní.