Inzerátová 1 – Prolog

Odpověď je ne. Opravdu jsem asi nikdy neměl větší finanční problémy. To je totiž první věc, na kterou se mě lidi zeptají. Takový to: „A musíš to dělat?“ – takže ne, nemusím, ale pravda je, že se díky tomu mám o něco líp, než bych se jako vysokoškolák chodící po brigádách kdy měl.

Otázka číslo dvě: „Jak ses k tomu dostal?“ – jednoduše, vlastně jsem to zdědil po kámošovi, co se zamiloval a jehož partner nebyl rád, že si domů tahá jiný chlapy. Zatímco já, tenkrát čerstvý prvák, bez peněz nazbyt a hlavně bez závazků, jsem to považoval za skvělý nápad. Co může být lepší, než když vám někdo zaplatí za to, co vás baví? Jenže z toho člověk dost rychle vystřízliví. Tohle není o zábavě.

Teď to asi zní, jako kdybych byl nájemný vrah nebo točil porno, ale odpověď je někde mezi. Snad vám napoví inzerát, co jsem nedávno zveřejnil na jednom nejmenovaném serveru:

‚Nabízím lekci, pravidelnou i jednorázovou, pod vedením zkušeného doma s vlastním zázemím, za finanční kompenzaci. Na oplátku poskytuju jistotu a garanci spokojenosti. Praktiky a další věci třeba domluvit předem. Žádný sex z mojí strany! Na mém profilu naleznete fotky postavy, vyplněný dotazník ohledně praktik, které provozuji, a také pozitivní recenze od klientů. 21 let, sportovní typ.‘

Zní to uboze? To teda. Sám se za to tluču do hlavy a samozřejmě se to sem tam neobejde bez jízlivý zprávy, jak jako můžu být v jednadvaceti zkušený, případně i nějakého nechutného návrhu na ‚zaučení‘. Jenže bohužel mi došly možnosti a potřebuju nové zákazníky, pokud si mám udržet vlastní byt. Takže jakmile jsem konečně splnil poslední zkoušku z letního semestru, rozhodl jsem se nahodit režim, ve kterém finanční ztrátu posledních měsíců trochu doženu. Kromě dvou klasických brigád, ve kterých jsem trávil téměř celé dny, se mi zdálo jako dobrý plán ještě teda rozšířit ono klienstvo, aby mi vyplnilo případné pauzy.

Dělám to už skoro dva roky. Skoro dva roky, co mi kamarád předal ty čtyři klienty, co měl, spolu se seznamem doporučení ‚CO (NE)DĚLAT‘. Bohužel lidi přicházejí a odcházejí. Velmi dlouho se mi to dařilo držet bez nějakých inzerátů. Měl jsem ty čtyři, se kterými jsem se s různou pravidelností scházel. S někým třeba jen jednou do měsíce, s jiným jednou do týdne a někdo mi prostě jen napsal, když měl chuť a čas – ale stačilo to.

Občas jsem měl jednorázovou akci s někým na doporučení, nebo jsem někoho právě na ono doporučení přibral, zatímco jiný odešel, ale pořád jsem nemusel nic nikam inzerovat. Měl jsem vždy kolem čtyř až pěti stálých zákazníků a spolu s brigádou v kavárně to stačilo na nájem 2kk na pražském sídlišti tak akorát. Neměl jsem na rozhazování, ač jsem to tak rád dělal, ale byl jsem ve svém, nemusel se s nikým hádat a mohl si dovolit i podíl na takovém studentském fotoateliéru, kam jsem si mohl ony ověřené klienty vodit, když nechtěli, abych přišel já k nim.

Jo, focení mě baví a nejednou se z mého klienta na hraní stal i klient na focení, takže i když je ta garsonka, ze které parta studentů vytvořila ateliér, společná, tak už má mnoho zajímavých úprav. Oficiálně pro focení samozřejmě.

Pro mě je to jednoduše perfektní místo, ostatní spolunájemníci respektují čas toho, kdo má ateliér zrovna zamluvený, a dává mi to potřebnou anonymitu. Protože i když nejsem žádný profík, abych měl vlastní mučírnu, domů si zas ty lidi tahat nechci. Nikdo z nich o mně vlastně neví víc než to, co mám na těch veřejných stránkách, a to mi vyhovuje.

Byl jsem takhle spokojený a nikoho dalšího nepotřeboval. Jenže za posledních pár měsíců se situace dost změnila. Ceny všeho šly strmě vzhůru, a naopak dva mí pravidelní zákazníci odešli, nebo se teda minimálně na dlouho odmlčeli, a můj jen tak tak rozplánovaný rozpočet dostával zabrat.

Proto ten inzerát. Inzerát, který mně samotnému přijde úplně hloupý, jenže vážně jsem doufal, že až se protřídím tou možná i stovkou zpráv, najdu mezi nimi alespoň tři zájemce, kteří by přicházeli v úvahu, abych se s nimi setkal. Kteří by to mysleli vážně.

Nakonec jsem našel dva, staršího chlápka se zkušenostmi s nějakým profi dominantem a kluka, sotva mu bylo osmnáct, ještě na střední. Zkušenosti nula, chce to prostě zkusit. No bezva. Kdybych nebyl v situaci, kdy si nemůžu zrovna vybírat, tak bych do toho nešel. Ze spousty důvodů. Člověk by podle mě neměl začínat tak, že si za to zaplatí, je to takové… já nevím – hrozně neosobní. Ale zas asi furt lepší, než kdyby se sešel s někým, kdo by mu hned způsobil trauma, nebo tak něco.

Navíc i pro mě je to úplně nová zkušenost, nikdy jsem nebyl pro nikoho první, co se těchhle věcí týče. Jo, tak trochu mě to láká, ale je mi jasné, že budu muset být mnohem opatrnější, že tak trochu neví, co vlastně chce, což dokazuje i ten dotazník, co mi poslal na požádání zpátky. Skoro samé ‚nevím‘, jen pár tvrdších věcí rovnou zatrhnul, ale ty stejně já sám nedělám…

Asi ani nemusím říkat, jaké byly ty ostatní zprávy, co mi přišly. Asi deset návrhů, jestli se nechci radši ‚přiučit‘ – a to píšu ten nejslušnější výraz. Skoro dvacet se mě snažilo ukecat, že by mi tu finanční kompenzaci zaplatili v naturáliích. A zbytek byli klasičtí honiči, kteří ze mě chtěli dostat jen nějaký peprný popis, co bych s nimi dělal. Jednoduše tragédie.

Takže teď tu sedím v bistru hned vedle baráku, ve kterém mám řádně uklizený a nachystaný ateliér, abych se sešel s tím mladým klukem, protože mi to přišlo tak nějak pro nás oba lepší i bezpečnější, než si ho zvát rovnou tam. Eliash. Teda docela by mě zajímalo, jestli je tak naivní, že používá své pravé jméno, nebo je to přezdívka, jako mám samozřejmě na těch stránkách já. Ale co, mně to může být jedno, pro mě to je jméno, kterým ho budu oslovovat, a tečka, jen jsem pravda fakt zvědavý, jestli vůbec přijde, jestli nedostal strach a místo toho nezůstane doma.

No, necítím se úplně dvakrát ve svý kůži, když vystupuju z busu kdesi na druhým konci Prahy, v místech, kde jsem v životě nebyl, a rychlým pohledem na displej mobilu si ověřuju, že jdu správným směrem. Jsem docela nervózní, ač si to nechci přiznat, jenže ruka s mobilem se mi trochu chvěje… Ale tak to je asi v týhle situaci normální, ne? Když jde člověk na schůzku s někým, koho nezná. A od koho vůbec neví, co má čekat. Já teda tak TROCHU tuším, co mám čekat – v tom inzerátu to bylo naznačený. Proto jsem na něj taky odpověděl. I když, pravda, už když jsem odpovídal, myslel jsem si, že tím to celý skončí. A že mě ten kluk odmítne. Z jakýhokoliv důvodu, třeba proto, že jsem moc mladej a úplně bez zkušeností, nebo proto, že jsem mu sám od sebe do tý odpovědi nevložil svou fotku. A i na vyžádání jsem mu pak poslal jednu momentku z výletu na Šumavu, jsem na ní sportovně oblečenej, je tam vidět celá moje postava – a akorát jsem si na ní zamázl tvář. Protože ne, svý nahatý ani polosvlečený fotky po síti šířit prostě nebudu… V tu chvíli jsem si byl už téměř na sto procent jistej, že se mi ten Denis, jak si říká, už nikdy víc neozve, ale k mýmu překvapení jsme si ještě vyměnili pár stručných mailů a nakonec mi od něj přišel návrh na setkání v tom bistru, do kterýho právě mířím. Čili je zřejmý, že jsem s tím návrhem souhlasil.

Že mě to v sexu táhne někam jinam, než je běžný, jsem zjistil už v patnácti se svým prvním klukem. Jenže s ním to bylo všecko poprvý, randění jako takový i ten sex, čili to bylo všecko šíleně intenzivní – a tak mi to dost dlouho stačilo i tak jakože „obyčejně“. Chodili jsme spolu do skateparku, minimálně půlku Prahy jsme sjezdili na koloběžkách, a když tý venkovní zábavě počasí nepřálo, scházeli jsme se u jednoho nebo druhýho doma podle toho, kde byla zrovna menší šance, že nás budou prudit rodiče, a koukali jsme na seriály. Zezačátku. Časem už jsme se víc věnovali jeden druhýmu než displeji notebooku.

Vydrželo nám to celou devítku a většinu prváku, jenže tím, že jsme každej nastoupili na jinou střední, bylo čím dál složitější se nějak nenápadně scházet… A s postupem času ta chuť vymejšlet pořád nějaký výmluvy nebo záminky vyprchala úplně. A na mý straně bylo to vyprchání podpořený právě tím, že jsem se s ním cítil… čím dál divnějc. Protože zatímco jsme se hladili a osahávali po celým těle, tak já jsem si v myšlenkách představoval něco úplně jinýho. Představoval jsem si, že hladí jenom on mě – protože já ho hladit nemůžu. Protože mi svázal ruce. Třeba. A teprve tady s těma představama, ve kterejch on ke mně nebyl zdaleka tak jemnej, jak ke mně ve skutečnosti byl, jsem si ten sex dokázal pořádně užít. Jenže jsem si kvůli tomu připadal blbě, nebyl jsem schopnej se mu pak skoro ani podívat do očí, a prostě… jo, no, vyprchalo to.

To s mým druhým a zatím posledním klukem nic nevyprchalo, protože nemělo co vyprchat. Nic mezi náma nebylo, scházeli jsme se jenom kvůli sexu. Ví se o něm, že střídá kluky jak ponožky, jenže mě prostě děsně přitahoval, a tak když naznačil, že by měl zájem, nebyl jsem proti. Od začátku jsem to bral, že to není na dlouho – a že je to jenom kvůli tomu jednomu. Tak jsem se rozhodl z toho vytěžit maximum a po pár schůzkách jsem mu naznačil, že by mi vůbec nevadilo, kdyby třeba… no prostě kdyby úplně převzal kontrolu. Jenže on se začal smát a prej že žádný hry na policajta a vyslýchanýho se mnou rozhodně hrát nebude. Pak dodal, že ale jestli to chci víc tvrdě, tak okej – a vzal si mě zezadu nadrsno skoro bez přípravy a navíc bez gelu. Kdyby mi u toho aspoň svázal ruce tím páskem od županu, co měl pohozenej přes postel, tak bych si to asi užil daleko víc, ale takhle mě to akorát dost bolelo a nic moc jsem z toho neměl. Sešli jsme se ještě párkrát a úplně obyčejně jsme se spolu vyspali, protože já už jsem to téma podruhý nenadhodil a on se k tomu taky nevrátil – a pak už jsem mu na jeho zprávu s návrhem termínu prostě neodpověděl. A on mi žádnou další neposlal.

No a před třema měsícema jsem objevil ten BDSM web, kde jsou mimo jiný i inzeráty. Od tý doby je sjíždím očima skoro denně. Už poznám ty nabídky, který se, někdy aspoň v lehce obměněný podobě, pořád opakujou, a umím mezi nima odhalit, když se objeví někdo novej. Aby taky ne – po zadání všech možnejch kritérií do filtru mi vyjede tak deset, dvanáct výsledků, víc ne. A většina z nich se točí pořád dokola. A většina z nich mě čímsi odrazuje, třeba příliš vysokým věkem těch dominantů, nebo tím, jak arogantně ty jejich návrhy vyznívají, nebo celkově prostě volbou slov… Nevím, no, ale když si někdo k sobě hledá „poslušnýho čoklíka“ nebo „synka na převýchovu“, tak to ve mně dokáže jakýkoliv vzrušení spíš zabít, než že by mě to lákalo.

Asi dvakrát mě zasvrběly prsty, že bych někomu odpověděl, ale vždycky jsem si to nakonec rozmyslel, nebo spíš… nenašel jsem dost odvahy to udělat. Až teď u toho Denise to bylo jiný. Těžko říct, čím přesně. Buď jsem prostě v průběhu času tu odvahu po kouskách sesbíral a teď, zrovna u jeho inzerátu, se jí ve mně sešlo dost, anebo mě zaujal přímo a konkrétně on. Tím ležérním, obyčejně znějícím textem. A obyčejnýma stránkama, s fotkama obyčejnýho těla obyčejnýho kluka, jakože nenastrojenýho v černým koženým oblečku nebo tak něco. Když jsem si to tak pročítal a prohlížel, tak ve mně chuť to zkusit prostě úplně jednoduše rostla. Dost na mě zapůsobily i ty „pozitivní recenze“, jako jasně, kdyby to byl nějakej úchyl, co chce někoho vlákat do pasti, tak by si je bez problémů mohl sepsat sám a dát si záležet, aby působily uklidňujícím a pozitivním dojmem, no ale… Nevím, prostě někde mezi tím vším bylo něco, co mi podvědomě říkalo: jestli do toho chceš jít, tak do toho jdi s ním.

A abych do toho mohl jít s ním, tak nejdřív musím dojít za ním. Což zrovna dělám, protože támhle ta rohová budova, to je to bistro… Zastrčím mobil do kapsy a zhluboka se nadechnu.

Už jak vleze ten kluk dovnitř, tak mi v hlavě zabliká varovná žárovka, že je mi nějaký povědomý. Zabliká, ale nerozsvítí se, je to takový ten pocit, který občas jeden má, když potká člověka, co se někomu podobá, nic většího. Zarazí se, zamračí a krátce kývne na pozdrav mým směrem. Trvá to jen pár sekund, než mi konečně dojde, odkud ho znám, a tak mu s mírným zpožděním taky kývnu napůl automaticky zpátky, zatímco popojde pár kroků a usadí se k prázdnému stolku.

Shlédnu na telefon, abych se ujistil, kolik je hodin. Ještě je čas, přišel jsem sem dřív. Kouknu na toho kluka o pár stolků vedle a zamyslím se, jak se vlastně jmenoval. Chodili jsme spolu kdysi dávno na základce na kroužek focení, ale nerozešli jsme se zrovna v dobrém, proto to kývnutí bylo nejspíš maximum, co mi dokáže věnovat.

Fakt už si v tuhle chvíli nevybavuju detaily, ale vím, že mě na tom kroužku hrozně štval. Byl o hodně mladší, furt za mnou lezl a taky… Eliáš! Jmenuje se Eliáš!

Okamžitě schovám obličej do dlaní a v duchu zasténám, protože mi samozřejmě dojde, jak to nejspíš je, a nejradši bych se na to vykašlal, zahrál si na mrtvého brouka a prostě beze slova zmizel.

Ne, to musí být jenom náhoda, prostě MUSÍ! Že zrovna v tu dobu, na kterou jsem domluvenej s Denisem, a v podniku, ve kterým se mám sejít s Denisem, sedí sám u stolu kluk v Denisově věku – a je to Bruno! Do prdele…

Poznám ho v podstatě hned, protože se za ty roky zase tak nezměnil. Pořád má ten zkoumavej a zároveň lehce nadřazenej výraz ve tváři a pořád má ten pichlavej, pronikavej pohled… Jo, jeho tvář je taková… mužnější, celej je mužnější, však taky kolik je to let, co jsem ho viděl naposled, šest? Sedm? Tak nějak… Stejně si ho ale prostě nemůžu splíst.

A tak na něj kývnu, je mi hloupý předstírat, že jsem ho nepoznal. On mi to po krátkým zaváhání oplatí. Zatváří se u toho teda lehce zmateně, takže možná mu paměť neslouží tak dobře, nebo možná jsem se za těch šest let změnil víc, přece jenom, mně bylo tenkrát teprve dvanáct, kdežto on už byl v pubertě, takže už mu rysy v podstatě zůstaly… No, a ta puberta, když už jsme u toho, s ním teda pěkně mlátila! Byl to prostě typickej frajer, deváťák přesvědčenej o tom, že když už to má na základce za pár, tak mu asi patří svět nebo co…

Ale odhodím vzpomínky stranou, přestanu si Bruna všímat, místo toho očima během nanosekundy prolítnu zbytek bistra a pak zapadnu k nejbližšímu volnýmu stolku. Protože nikdo jinej v Denisově věku tady není. Čili Denis ještě nedorazil. To je jediný možný vysvětlení. Protože… Denis prostě nemůže být Bruno! Ne a ne a ne!

Sedím zády k němu, zato mám dobrej výhled na dveře. Na chvilku na ně upřu pohled a zadoufám, že do nich vejde „ten správnej Denis“, ale jelikož dveře zůstávají tvrdošíjně zavřený, zalovím si v kapse pro mobil. Chci se podívat, jestli mi od Denise nepřišel do mailu vzkaz, že má zpoždění nebo tak něco – a všimnu si, že se mi ruka chvěje znatelně víc než tam venku na ulici… Aby tak ne! To pomyšlení na to, že by Bruno a Denis byli jedna osoba, mě prostě totálně rozhodilo! Přece… přece nemůžu mít takovou smůlu, že když se konečně odhodlám, zareaguju na inzerát, projdu čímsi jako vstupním pohovorem, domluvím si sraz a dokopu se k tomu, abych na něj dorazil, tak zjistím, že z toho budu muset zase vycouvat! A ještě nějak nenápadně! Protože… protože zrovna Bruno teda rozhodně nemá co vědět, že jsem na kluky a že to mám v sexu laděný trochu jinak než vanilkově… a že…

A pak mi to dojde – a ruka se mi naráz třást přestane, jak se celej zarazím. Protože jestli Bruno je Denis, tak už teď moc dobře ví, že jsem si sem nezašel jenom tak náhodou na svačinu. Já jsem si totiž, na rozdíl od něj, nevymyslel žádný speciální krycí jméno… Do hajzlu!

Hm, takže tím padá ta možnost, že si tu jednoduše objednám něco k jídlu a budu předstírat, že tu kvůli žádný schůzce nejsem. Zbývá možnost číslo dvě – prostě vstát od stolu a rychle z tohohle bistra vystřelit! A pak po zbytek života doufat, že už se s Brunem nikdy nikde nepotkáme.

Na nic dalšího nečekám, zvednu se na nohy, nepatrně se natočím, abych se snadnějc vysoukal zpoza stolu – a v tu chvíli se Bruno zjeví těsně vedle mě a v podstatě mi zastoupí cestu.

Pravidlo no. 1: Klienti by neměli nikdy znát tvé reálné údaje. A kurva!

Je to přesně ten důvod, proč bych se na to radši vykašlal, ta situace mi není jednoduše příjemná a nevím, jak se s tím popasovat. Jenže takhle zdrhnout, to by bylo šíleně neprofesionální, a tak se přinutím zvednout, překonat těch pár metrů k němu a oslovit ho. Je jasný, že z tohohle žádná akce nebude, ale tak bylo by pěkně zbabělý a taky dětinský to mezi námi neuzavřít. Takže buď profík! Jo, přesně tak, jsem absolutní profesionál!

„Eliáši,“ oslovím ho co nejvíc neutrálně, jakmile se střetneme pohledem, „asi oba víme, co se stalo, že jo? Takže… Protože je mi jasný, že by pro tebe tahle situace nebyla ideální, tak chci, abys věděl, že se nic neděje, a můžeme třeba jen tak sednout a chvilku pokecat. Bereš?“

Jestli to beru? A zbývá mi snad něco jinýho? Zdrhnout po anglicku už se mi nepovede… A říct mu, že nemám zájem, se mi tak úplně nechce. Protože to není tak úplně pravda.

I jenom za tu chvilku už mě na něm stihlo zaujmout plno věcí. A nejvíc asi to, jak se k tomuhle celýmu dokázal postavit. Přitom taky mohl předstírat, že on není Denis. A nikdy bych mu nemohl dokázat opak. Nebo mohl přijít a vysmát se mi rovnou do ksichtu, že konkrétně se mnou se teda rozhodně zahazovat nebude, a ještě mi jako bonus zavyhrožovat, že jestli se někde jenom slůvkem zmíním o jeho pravý identitě, najde si mě a rozbije mi hubu. Ta jeho o šest let mladší verze by něco z toho stopro udělala.

Ale tohle jeho překvapivě neznámý já se chová… vyzrálejc. Rozvážně. Klidně. Prostě tu situaci dostal pod kontrolu. Hmmm. A ještě se mu povedlo to udělat tak, že se u toho vůbec necítím blbě. A to jsou všechno přesně ty vlastnosti, který jsem si u dobrýho doma vždycky představoval…

„Jo, tak… ehm… proč ne,“ odsouhlasím mu to – a znovu se svezu zpátky na židli.

Jsem cvok, že jsem mu nabídl pokec, místo abych to rovnou utnul? Nejspíš jsem. Nic jsem nechtěl víc, než tu trapnou situaci už ukončit a vypadnout. Jenže jsem si vzpomněl na těch pár zpráv, co jsme si vyměnili, a jak jsem váhal, jestli toho kluka brát, když mi nedokáže pořádně říct, co chce a co ne.

Ale vzal jsem ho i proto, že kdybych mu nekývl já, kývl by mu nakonec někdo jiný, s kým by získal třeba hned napoprvé špatné zkušenosti. A to jsem nechtěl, věděl jsem, že i když je to pro mě nezvyk, tak že se mnou se mu to nestane, proto jsem do toho šel.

Jenže teď, před tou ani ne minutou, jsem si uvědomil, že i když jsem za tohle nemohl, tak jen tak odejít, bude mít taky špatnou zkušenost. Samozřejmě jinak, ale podle toho, co mi o sobě řekl, tak tipuju, že by se stáhnul a už pak nikomu nenapsal. A to jsem nechtěl.

Ten kluk se v tom evidentně plácal. Možná že byl v pohodě s tím, že je gay, i když co já vlastně vím, ale rozhodně nebyl v pohodě s tím, že má tyhle, trochu drsnější, představy. Já sám jsem se za ně dlouho nenáviděl… A je úplně fuk, že je to ten prcek Eliáš, co mě tenkrát celý rok nenechal na pokoji, dokud jsem ho sám důrazně neodehnal; je to šíleně dávno a byli jsme oba jen pitomý děcka. Prostě tyhle pochyby si nezaslouží nikdo, a pokud mu něco můžu nabídnout, aniž by to bylo vyloženě divný, tak člověka, se kterým o tom může mluvit.

Odtáhnu židli a sednu si proti němu, a protože ihned začne nervózně hypnotizovat stůl, spustím teda já: „Přiznávám se bez mučení, taky jsem z toho nesvůj… Ale nechci zmizet, aniž bych tě ujistil, že je to v pohodě, že jedna pitomá náhoda by tě neměla odradit od toho, abys to zkusil znovu, jasný?“

Teprve teď si troufnu k němu zvednout oči. Sakra, to jsem tak průhlednej? Že ve mně čte jak v otevřený knize?

„No, já ale na náhody nevěřím,“ hlesnu a znovu pohled sklopím. „Myslím, že vzkaz od vesmíru je jasnej: vyser se na to, teď to sice ještě dopadlo relativně dobře, ale příště bys mohl skončit mnohem hůř!“

S rezignovaným odfrknutím nad sebou a celou touhle situací zavrtím hlavou, pak natáhnu ruku a podám si zalaminovaný meníčko. „Dáš si něco?“ houknu, zatímco očima lustruju nabídku. „Asi bysme měli, jinak nás odsud vypakujou.“

„Dobře, to je fakt,“ pronesu a rovnou se začnu zvedat. Objednám si aspoň pití u výdejního okýnka a Eliáš mě hned následuje. Do jídla se nám zjevně ani jednomu pouštět nechce.

Až když sedíme zpátky, zareaguju na tu jeho první větu, kterou jsem si zatím nechal projít hlavou: „Tak třeba to ten vesmír myslel jinak. Třeba jsi měl napsat mně. Víš, já jsem v tomhle BDSM světě už hrozně dlouho… Né o moc kratší dobu, než se známe my dva… Jsem se k tomu dostal v prváku na střední… A prostě chci tím říct, že znám plno lidí. Mohl bych tě seznámit s někým napřímo. S někým, kdo by ti neublížil… a nemusel bys za to platit…“

Přestanu pozorovat bublinky vyskakující z mý sklenky s colou a zvědavě se na něj zadívám. V prváku na střední, jo? A co tím přesně myslí, tím „dostal jsem se k tomu“? Že jako už v šestnácti…

Pak nad tím ale jen lehce zatřesu hlavou, nejsem si jistej, jestli je vhodný se ho vyptávat na takový detaily. A tak radši zareaguju na tu druhou část jeho sdělení. „Hmm, tak možná, někdy… Někdy hooodně daleko v budoucnosti,“ upřesním to. „K tomuhle celýmu jsem se odhodlával sakra dlouho. Myslím tím i to, někomu to o sobě říct… teda napsat… I když to byl, nebo aspoň měl bejt někdo úplně anonymní… Asi se mi teď úplně nelíbí představa, že by to měl vědět někdo další. Sice by to byl určitě někdo, komu na tom nic divnýho nepřijde, protože takových lidí potká třicet do měsíce… Ale stejně… No, ehm, pusť to z hlavy. Nic mi nedlužíš,“ pousměju se na něj, i když si nejsem jistej, jestli to v mým současným rozpoložení nevypadá spíš jako úšklebek.

Načež rychle změním téma, aby neměl pocit, že na ten můj výlev má nějak reagovat. „Bydlíš tu někde poblíž? Nebo jsi schválně vybral místo co nejdál, aby tě nikdo nepoznal? Já jenom, že jsem si vždycky myslel, že žiješ někde na Zličíně…“ Natáhnu se po svý sklence a vděčně si upiju, spokojenej, že to ožehavý téma máme snad za sebou.

Ach jo, no nemyslel jsem si to? Když mu nevyšla první schůzka, tak už to dál zkoušet nehodlá. Tak nějak se nemůžu zbavit pocitu, že za to můžu, že je to moje vina.

Jasně, nemohl jsem vědět, že je to on, ale kdybych mu tenkrát na té základce neublížil, mohli jsme nad tím, že se známe, mávnout rukou a stejně to zkusit. Ale tak i když ho to určitě tenkrát zdrblo, třeba to pro něj nemělo zas takový význam, a rozhodně mě teď neodehnal, což bych na jeho místě teda já udělal.

Sice bych si od něj nevzal peníze, ale mohl bych to pro něj napoprvé udělat, aby nedopadl jak já. Jo, ze špatný zkušenosti se hodně těžko léčí… Tak těžko, že bych mu to jedno ‚setkání‘ přece jen mohl nabídnout, to nic nestojí a já to nějak dám, jsem přece sakra profesionál, ne? A když s nikým jiným seznámit nechce, tak co s ním?

„Na Zličíně bydlí rodiče,“ uzavřu to, „já bydlím v podstatě kousek odtud, ale tady hned vedle mám ateliér. Pořád fotím, víš…? Hele, já tě přece nebudu přesvědčovat, abys to nevzdával, to musíš vědět sám… Jen mě prostě štve, že máš tuhle nejistotu kvůli mně. Já bych do toho i tak klidně šel, nemám s tím problém…“ No, možná jen trochu, dodám v duchu. „Takže se ozvi, když budeš mít zájem, o cokoliv, jo?“

A nato do sebe naklopím zbytek džusu a začnu se zvedat, protože mi je jasný, že tohle chce čas. Něco jiného je ozvat se neznámému domovi a něco jiného, když to jsem já. Tohle si musí dobře rozmyslet.

Neřekneme si ani čau, nějak pro to nenastane vhodná příležitost. On se prostě najednou zvedne a vypadne, a já za ním jenom zamyšleně hledím. Zatímco ve mně pořád jako ozvěna zní ta jeho nabídka. „Já bych do toho i tak klidně šel. Tak se ozvi, když budeš mít zájem. O cokoliv.“ Achjo.

Rychle dopiju zbytek coly a vysmahnu z bistra taky. Zamířím sice k busový zastávce, ale minu ji a místo toho pokračuju dál do města pěšky. Procházka mi teď rozhodně bodne. Hlavně teda mým rozvířeným myšlenkám.

Jako… jasně že mám zájem! Pořád o to samý! O to samý, kvůli čemu jsem sem dneska šel – a z čeho nic nebylo, takže logicky se můj zájem, moje zvědavost ani moje chuť si něco takovýho vyzkoušet nikam nevypařily. Teď je ale otázka, jestli do toho všeho mám jít zrovna s ním.

Když jsem se sem dneska chystal, tak tomu, že už dneska by k nějakýmu „naplňování mých sexuálních představ“ došlo, jsem dával… no, jenom pár procent. Pořád jsem totiž bral v potaz, že v tom horším případě mi Denis bude naživo prostě nesympatickej a vycouvám z toho, a v tom lepším případě že si sice sedneme, ale že stejně tak akorát pokecáme, jakože pro prolomení ledů, a že schůzku naostro si domluvíme na jindy. A taky pravděpodobně na jiným místě. Takže z toho, že si to už po čtvrthodině zase mířím domů, rozčarovanej nejsem, s tím jsem docela počítal.

S čím jsem naopak nepočítal vůbec, je, že se s „Denisem“ budeme už dávno znát… a že to bude navíc jeden z mála lidí, na který nevzpomínám moc rád.

Ve světle nových událostí si zkouším večer v posteli aspoň trochu pospojovat, jak to mezi námi tenkrát kdysi bylo. A hlavně, jak to mohlo být z jeho strany, protože nad tím jsem fakt nikdy nepřemýšlel. 

Vídali jsme se rok na tom fotokroužku, pravidelně jednou týdně. Tuším, že to bylo úterý. Mně už bylo ten rok patnáct a chodil jsem do devítky, zatímco on byl teprve šesťák, takže jsme byli tak nějak přirozeně každý někde jinde.

Jenže on si mě z nějakého důvodu vybral a pořád za mnou lezl. Když jsme pracovali u stolků, sedal si vždycky do lavice přede mnou, aby se na mě mohl polovinu času otáčet, když jsme šli fotit ven, držel se vždycky poblíž, a když jsme se dělili do skupin, chtěl být mermomocí se mnou.

Dneska se na to už dívám s odstupem, takže to tak nějak beru, že jsem se choval asi stejně jako každý patnáctiletý. Asi měsíc mi to imponovalo, že jsem jako tak skvělý, že za mnou někdo dolízá, a pak mě to začalo štvát a přehlížel jsem ho. Vydrželo mi to i přes jeho věčnou snahu, abych si ho všiml, celý ten rok až do léta, kdy většina z nás jela na fototábor, který vedl právě ten náš učitel z kroužku a zlákal nás k tomu.

Jenže právě tam jsem to Eliášovo věčný asistování u všeho už nevydržel, vyjel na něj za to a vymáchal mu v tom čumák, pořádně a pěkně před ostatníma. Ne, nikdy jsem na něj fyzicky nesáhl, ani mu vlastně neudělal nic jiného, bylo to jen jednou, ale ostatní jo. A já už tenkrát dobře věděl, že je to kvůli mně, že tím, že jsem ho takhle veřejně shodil, jsem vyvolal řetězovou reakci.

Uznávám, že možná Eliáš nebyl jediný, kdo ke mně vzhlížel, a to, co jsem udělal, působilo na některé, jako kdybych ho označil veřejným nepřítelem číslo jedna. Měl jsem v tom jasno už tenkrát a teď ho mám bohužel ještě víc. On tenkrát chtěl, abych ho od té smrště zachránil, koukal se po mně i v té chvíli, kdy mu kluci sebrali boty a hodili je do záchodu, i tenkrát, když ho jeden z nich zmlátil a zavřel do skříně, koukal – a já dělal, že se mě to netýká, že za to nemůžu.

Dneska bych něco řekl, ozval bych se a ukončil to, ať by to byl kdokoliv, jenže tenkrát jsem byl asi taky jenom kluk. Kluk, co se nejvíc ze všeho bojí toho, že se shodí, a tak jsem je nechal.

Nechci si nijak honit ego, jenže vzhledem k tomu dnešku, kde se ukázalo, že je na kluky, jsem celkem přesvědčený, že jsem se mu tenkrát jako ten nesnesitelný puberťák líbil. A to může být průser jak vrata. Protože to znamená, že jsem ho tenkrát fakt zranil, a hlavně, že by se do mě mohl klidně pobláznit znovu, což bych nechtěl.

Mám asi milion důvodů, proč by bylo lepší s ním nic nezačínat, kromě jiného i ten, že to porušuje snad všechna má pravidla. Jenže on se zdál dost rozhodnutý v tom svém postoji, že když to nevyšlo napoprvé, tak už nikdy, a ve mně se hnulo svědomí. Že mu vlastně něco tak trochu dlužím a jestli on se na to bude někdy cítit, tak já bych mu měl vyhovět…

V noci se mi sice spí navzdory mýmu přesvědčení, že z toho všeho přemýšlení určitě neusnu, skvěle, no ale druhej den se pořádně nedokážu na nic soustředit. Co chvíli mi utečou myšlenky k tomu včerejšku. A k Brunovi.

Jakože… sakra, to to vážně musí být zrovna on? Mohlo to přitom být tááák skvělý, kdybych Bruna z žádnýho podělanýho fotokroužku neznal! Protože v tom případě by pro mě byl Denis úplně ideální! Přitažlivej, ale tak akorát, ne nijak přemrštěně, abych se vedle něj cítil méněcennej. Starší, ale zase ne o moc. Bystrej, rozvážnej, na pohodu, na druhou stranu ale ne přehnaně kamarádskej nebo srdečnej, protože to by tu jeho dominantní auru, kterou by tak nějak měl šířit – a šířil – kolem sebe, dost ničilo. No, a to je právě to – ta jeho aura. To cosi, o čem jsem už v první minutě zjistil, že to na mě funguje. Protože kdykoliv jsem se mu podíval do očí… nebo kdykoliv něco řekl… cítil jsem, že jemu bych tu hru na doma věřil. Nebo přesnějc, že od něj bych to právě nebral jenom jako hru, jenom jako nějaký předstírání.

To byla totiž další věc, která mě od odpovídání na inzeráty dost odrazovala. Zatímco ty, kde tohle hraní někdo nabízel jenom tak, pro zábavu, jsem vyřazoval rovnou, protože mi to prostě nepřišlo dost bezpečný, tak u lidí, kteří tohle berou v podstatě jako zaměstnání nebo jako placenýho koníčka, jsem si zase neuměl představit, že bych se do toho dokázal dost vžít… Když se kolikrát dívám na péčko s touhle tematikou, musím se až uculovat, jak to někteří ti domové přehrávají. Jak se snaží působit tvrdě a nesmiřitelně a arogantně, ale je to jenom předstírání, póza, jenom snaha se napasovat do role. A že jo, jak se člověk začne uculovat, tak je nějaký sexuální vzrušení to tam… U Bruna by ale něco takovýho asi nehrozilo. Nebo aspoň teda všecky mý senzory na mě včera přesně tohle sdělení křičely.

No, jenže to už asi nezjistím, protože Denis je Bruno a protože… Tím se to všecko staví do jiný roviny. Je to ten Bruno, kterýho jsem na tom kroužku v šestý třídě šíleně obdivoval. Byl šikovnej a talentovanej – a přitom se o to ani nemusel moc snažit. Působil takovým ležérním dojmem, ale přitom měl vždycky nejlepší nápady a nejhezčí fotky a všecko mu zabralo nejmíň času… Úplně mi to učarovalo a chtěl jsem se od něj něco přiučit, odkoukat, jak to dělá, a jako jo, teď při zpětným pohledu mi dochází, že jsem za ním asi docela dolízal a že mu to muselo vadit. Jenže i tak si myslím, že mi mohl prostě normálně mezi čtyřma očima říct, že ho to štve; mám dojem, že ani v těch svejch dvanácti jsem nebyl takový střevo, abych ho nepochopil a nedal mu pokoj… On si to v sobě ale tutlal – a pak najednou z ničeho nic vybuchl, když jsme byli na táboře. Ztrapnil mě a vysmál se mi před klukama, který jsem znal, i před úplně cizíma, kteří se tam sjeli z celý Prahy. Bylo mi děsně, chtělo se mi brečet a vůbec jsem nechápal, proč je na mě najednou tak hnusnej…

A už vůbec jsem nechápal, proč na mě začali být hnusní i ostatní. A nemohl jsem se ani sebrat a utýct domů, protože ten tábor byl na dva týdny někde na Berounsku… A zavolat našim, ať si pro mě přijedou dřív, mi přišlo děsně ponižující. Takže jsem tam zůstal až do konce, ale vůbec jsem si to neužil. Spíš naopak: vyžral jsem si to až do dna. Další rok už jsem se do toho kroužku nepřihlásil. A vlastně mi to to focení docela zprotivilo, abych byl upřímnej, začal jsem se pak věnovat jinejm koníčkům a byl jsem rád, že Bruno už mezitím ze základky vypadl a že ta šance, že mi podobně znechutí nějakej jinej kroužek, byla skoro nulová…

Časem se mi povedlo na to zapomenout. Jako jo, občas jsem si na to vzpomněl, třeba když naši, nic netušíce, někde vyhrabali nějaký ty moje fotky z tý doby, nebo když celkově přišlo někde na přetřes téma focení… No, ale teď, když se mi to včera při pohledu na Bruna všecko tak nečekaně otevřelo, tak prostě… Ne, neumím si představit, že když mu mý dolízání a moje přehnaná pozornost už tenkrát vadila, tak že by to teď dokázal hodit za hlavu a choval se ke mně jako ke komukoliv jinýmu. A neumím si už vůbec představit, že zrovna před ním bych se… hm, měl svlíknout do naha… nebo si třeba kleknout… a všechny ty další věci, který by po mně jako dom mohl chtít…

Jenže… paradoxně… čím míň si to umím představit… a čím častějc se snažím si to představit… tak tím víc zjišťuju, že se mi ty představy nějakým zvráceným způsobem líbí. Protože, jak už jsem říkal, Bruno má to cosi. Tu auru. Kterou mý tělo zachytávalo a dávalo mi signály, že s ním by to mohlo jít. A když mi těsně před rozloučením navrhl, že se mu můžu ozvat… když mi řekl, že za sebe by do toho i tak klidně šel… Tak neměl bych tu jeho nabídku přece jenom využít?!