Inzerátová 6 – Lekce za pokutu

Na další setkání, opět za dva týdny, protože Bruno dřív nemohl, skoro utíkám, jelikož kvůli tomu trapasu s revizorama v metru jsem nabral zpoždění. V kapse mikiny mě pálí pokutovej lístek na litr a půl, co budu muset zaplatit za jízdu načerno – to teda nevím, kde to tak narychlo splaším! Nadávám si do idiotů, protože to se mi teda to neprodloužení čtvrtletní lítačky fakt hodně nevyplatilo! Jenže se mi teď sešlo těch výdajů víc, přičemž největší díru v rozplánovaným rozpočtu mi udělaly ty peníze pro Bruna, který paradoxně ani nechtěl… No prostě, potřeboval jsem to nějak zalepit, tak jsem si řekl, že si tu lítačku prodloužím až o něco pozdějc. Stejně jsem kromě těch cest za ním městskou teď nikam nejezdil, když jsou prázdniny a brigáda mi začíná až v srpnu… Achjo.

Ale na to teď myslet nechci, takže ty myšlenky násilím zaplaším a začnu se radši ladit na to, co mě za chvilku čeká. A na Bruna. Co se něj týče, jsem tentokrát docela vyklidněnej. Hodně za to může ta naše večeře posledně, při který jsem zjistil, že se s Brunem, když vypadne z tý svý přísný role, dá úplně v pohodě pokecat skoro o čemkoliv. I když… i tak má kolem sebe pořád tu svou zvláštní auru nebo co to přesně je. Prostě, i když jsme se zrovna něčemu smáli, nebo když si mě dokonce občas kvůli něčemu dobíral, nikdy bych si nedovolil ho jenom tak pobaveně plácnout do zad. Nebo do něj žďuchnout loktem. Nebo mu rádoby pobouřeně vynadat do blbců, idiotů nebo volů. Ne, to bych se asi musel fakt hodně opít, aby mi něco takovýho ulítlo… A popravdě, opít se před ním, to bych si vlastně nedovolil taky. Hm, docela by mě zajímalo, jestli takhle působí na všecky lidi kolem sebe, nebo teda dejme tomu na všecky svý klienty, nebo jestli se v tom takhle plácám jenom já… Kdo ví, třeba mě to časem přejde, až ho poznám ještě o trošku víc.

A třeba mě časem přejde i to, jak rychle mě jeho pouhej pohled umí hodit… úplně jinam. Prostě seděli jsme u stolu, bavili se, oba vysmátý… A pak si třeba upil piva, zamyšleně se na mě podíval přes okraj sklenice – a já musel rychle sklopit oči ke svýmu pití, aby na mně nepoznal, jak mi cuklo v rozkroku ze vzpomínky na to, co jsme dělali jenom o pár hodin dřív… Teda, co dělal on se mnou.

Třeba je to všecko jenom o zvyku. Třeba z toho všeho… a z něj… přestanu časem být tak rozhozenej. A hotovej.

Protáhnu provaz okem ve stropě a nechám ho volně viset, připravený k budoucímu použití. Tentokrát už jsme se s Eliášem domluvili, že dorazí rovnou sem, do ateliéru, takže mám aspoň čas to tu víc připravit, protože jindy to rychlé poklizení a převlíknutí prostěradla stíhám jen tak tak. Mám víc času obzvlášť proto, že už tu měl být před dobrými deseti minutami, a já si tak můžu představovat všechny možné scénáře, co se asi tak mohlo stát, včetně toho, že se na to po tom minulém setkání prostě raději vykašlal.

I když se mi do toho nechce, popravdě musím sám sobě přiznat, že by mě to docela mrzelo. Obzvlášť teď, když jsme minule došli až k tomu, že mi to na závěr setkání udělal rukou nazpátek, se na to akčnění s ním jaksi těším mnohem víc.

Tak jako jasně, každá podobná akce s lidmi, co jsem kdy měl mimo to klientstvo, takhle samozřejmě vždy končí. Minimálně takhle. Služba a protislužba. Jenže s Eliášem je to všechno jiné a nové. Ten kluk tohle v sobě nemá, nebere to automaticky. A ne proto, že by to snad byl sobeček, co chce jen, abych se postaral o něj a tím to hasne, ne, on to tak nebere, protože prostě ještě neztratil takovou tu nevinnost a stydlivost kolem všeho, co se sexu týče. A vlastně se mi to svým způsobem na něm moc líbí.

Někdo by to bral asi jako krok zpátky, do pubertálních let, kdy jsme se před sebou s vrstevníky tak hrozně styděli a byli nejistí. Bože, i moje poprvé bylo až po pár měsících chození! Ale s Eliášem jsem to tak nebral, naopak, nebyl to krok zpátky, bylo to hrozně osvěžující.

Asi už jsem příliš zapustil kořeny v tom sexem posedlém světě… No to zní fakt blbě… Ale prostě nebudu lhát, bylo to tak. Už jsem skoro zapomněl, jaké je to mluvit s někým, kdo se u podobných témat červená. Nežiju zrovna vzorně, vyrazit do baru a skončit u někoho v posteli pro mě není zrovna výjimečná akce, nebo zajít do BDSM klubu a užít si trochu tvrdší hraní s někým ze známých. Bylo mi už nějakou dobu jedno, jestli z toho v nich zůstanou nějaké emoce nebo jestli to bylo uspokojivý. Bylo mi vlastně jedno tak nějak všechno, a úplně nejvíc mi bylo jedno, jaké z toho budu mít emoce já sám. Bylo to jen upouštění páry, fyzická potřeba naplnit chtíč, nic většího jsem v tom nehledal.

Nebylo to tak vždycky, dřív jsem dokázal lidem naslouchat, dřív mě zajímalo, co bude s nimi a se mnou, a paradoxně jsem vlastně lidi, co jdou do sexu na jednu noc, vždycky trochu odsuzoval. Než se prostě stalo něco, co mi otevřelo oči, série událostí, co mi ukázala, jak strašně zbytečné je snažit se usilovat o něco víc…

To praštěné setkání s Eliášem mě z ničeho nic přimělo se zastavit. Připomnělo mi mě samotného, jaký jsem byl dřív. Snad taky trochu sebestředný, ale v hlavě – tam jsem to měl tenkrát hozené úplně jinak, a vidět se takhle, tak bych se nenáviděl. Stejně tak moje současné já nesnášelo toho puberťáka, který tenkrát hrozně chtěl něco udělat, který nechtěl, aby si tenkrát Eliáš prošel takovou šikanou, jakou si prošel, ale který z obavy o své postavení neudělal nic, i když jako jediný měl takovou moc. Vlastně potkat se, nesnášeli bychom se s mým starým já navzájem.

A právě ten pocit viny za to, co jsem tenkrát udělal a neudělal, mě přiměl dát po tom znovushledání Eliášovi to, co chtěl, tu jednu lekci, takovou, jakou by si užil, jaká by se mu líbila, a začaly mě, po té fakt dlouhé době, konečně zase zajímat pocity někoho jiného. Připomněl jsem si, že to není tak zlý, zajímat se a dávat někomu něco, co si fakt užívá, co mu možná vážně pomáhá. A zas, maličko sobecky, jsem si chtěl tenhle příjemný pocit toho ‚dávání‘ zopakovat.

Konečně zazvoní zvonek, a tak dotyčného automaticky hned pustím bzučákem nahoru a nemůžu se neusmát. Ano, s Eliášem jsem se chtěl scházet i bez té sexuální návratnosti, protože té jsem si užíval všude plno, tohle mi dávalo něco docela jiného. Ale to vědomí, že i on mi to nějak oplatit chce, že mu má přítomnost i přes to v minulosti není nepříjemná, to dělá mnohem lepší, a těším se, že si to zopakujem.

Když mi Bruno otevře dveře, usmějeme se na sebe a pozdravíme se. Hned ustoupí, abych mohl vejít, v předsíňce mě ale nechá samotnýho, abych se mohl v klidu zout.

Jakmile vstoupím za ním do ateliéru, do očí mě uhodí černej provaz visící ze stropu. Nepatrně se zarazím a páteří mi projede napůl vzrušený, napůl znejistělý zamrazení. Vypadá to tak… tak… No prostě, dřív jsme se po mým příchodu mohli s Brunem aspoň chvilku tvářit, že se jedná o úplně obyčejný kamarádský setkání, ale teď je patrný na první pohled, o co mezi náma přesně jde.

Chtěl jsem původně zase zavtipkovat na téma „jízda Prahou“ a v rámci toho sfouknout i omluvu za mý asi desetiminutový zpoždění, ale najednou mi nic z toho nejde z pusy ven. Bruno taky nic neříká, postává vedle stolu a pátravě mě pozoruje, a tak jenom mlčky dojdu jako už tradičně ke stolu, odložím si batoh a sundám si mikinu, kterou po kratším zaváhání přehodím přes židli přes tu jeho. Pak se na něj vyčkávavě zahledím.

Založím si ruce na prsou a přimhouřím na Eliáše zkoumavě oči: „Jdeš pozdě. Stalo se něco?“

Jakože ne že bych si potrpěl mermomocí na dochvilnost, samotnému mi to čas od času ulítne a nerad bych, aby mi to například příště omlátil o hlavu, i náhody se stávají, samozřejmě. Jenže nebylo by to poprvé, co mi někdo chodil pozdě schválně, aby si vynutil tvrdší zacházení, a tak chci zvážit každou možnost. Protože jestli to udělal schválně, potřebuju to vědět, a mám takový dojem, že jestli se mi bude pokoušet lhát, tak to na něm přes ten jeho neustálý stud poznám.

Zprudka vydechnu. Tak jasně, měl jsem se omluvit radši hned. Teď to bude vypadat dost blbě, když to ze sebe vysoukám až po jeho upozornění… Lepší ale pozdějc než nikdy, takže rovnou spustím: „Promiň… Jo, měl jsem ti napsat, že už letím, ale než bych vylovil mobil, zdrželo by mě to o to víc…“

Do detailů se mi moc nechce, ale protože Bruno si mě pořád tak bedlivě měří a nic neříká, jaksi mě to donutí pokračovat: „Jsem to trošku nevychytal v metru s jízdenkou, víš… A zrovna dneska řádili revizoři…“ Rozpačitě si vjedu rukou do vlasů, načež ze sebe vydoluju omluvnej úsměv: „Ale příště už se mi to nestane! Nebo teda aspoň ne z tohohle důvodu. Víš jak, jestli bude někde nějaká nehoda a přestane jezdit městská, tak to neovlivním… Ale určitě bych ti to napsal, abys na mě zbytečně nečekal…“

A pak už se radši kousnu do rtu, abych dokázal udržet pusu zavřenou. Doufám, že teď už Bruno konečně něco řekne, protože jestli mě bude dál grilovat tím svým pronikavým pohledem a mlčet, tak na sebe za chvíli s takovou prásknu i to, co s mým dnešním zpožděním vůbec nesouvisí!

„To nic, stane se, jen příště napiš,“ řeknu mírně, ale nepřestávám si ho prohlížet, protože mi prostě přijde nějaký moc nervózní na to, že se nic víc nepřihodilo. Pořád si nejsem jistý, jestli si vymýšlí, nebo ne, zjevně nemám tak dobrý detektor, jako jsem si myslel, a tak se ještě doptám: „Chceš mi jako říct, že jsi snad jediný Pražák široko daleko, co jezdí na jízdenky, a ne na lítačku, jo?“

„No, momentálně jezdím tak trochu načerno, když to teda chceš vědět,“ ošije se a zčervená. „Normálně si prodlužuju čtvrtletní kupon, ale teďka mi to trošku… to, nevyšlo… Jsem si říkal, že se snad nic nestane, když si ho prodloužím třeba až za měsíc… Hm, tak stalo,“ pokrčí rameny. „A ještě asi teprve stane, ale to neřeš…“

„Počkej, počkej,“ zarazím ho, když vidím, jak se ode mě odvrací, asi aby už rychle změnil téma. „Jakože já vím, že mi do toho nic není, ale necpal jsi mi náhodou ještě před pár týdny peníze? Peníze, které jsem po tobě nechtěl, dokonce ani poprvé, a ty sis hrál na velkýho pána, co si to může dovolit a zaplatí mi to, ať chci nebo ne?“

Přikrčí se pod tím mým ostřejším tónem a potichu pípne: „No, možná…“

Protočím nad ním oči. Asi mi doteď vůbec nedošlo, že je to fakt ještě kluk. Jakože jasně, je mladý, ale to nic neznamená. Jenže teď mi teprve došlo, jaký on je ještě tele, a hlavně pravděpodobně pořád dost závislý na penězích od rodičů. Lhal bych, kdybych tvrdil, že pro něj vůbec nemám pochopení, ale tohle přece nejde.

„Tak kolik? Kolik ti dali tu pokutu, Eliáši?“ zamračím se na něj.

„Asi patnáct set,“ vypustí neochotně, očividně se mu to přiznávat moc nechce.

„Tak asi, nebo určitě?“ sjedu ho, ale na odpověď ani nečekám. „A ty peníze zjevně nemáš, co?“

„Nemám, no,“ přiznám potichu. Kdyby mi z toho všeho nebylo tak mizerně, tak bych se skoro musel usmívat nad tím, že tohle je takový ‚inferno nanečisto‘. Doma mě totiž čeká podobnej rozhovor s našima, hlavně táta bude dost vyvádět, no ale skoro si začínám myslet, že jestli se hanbou nepropadnu teď před Brunem, tak už to doma nějak ustojím…

Čekám, že se každým okamžikem roznadává, jak jsem nemožnej a nedospělej, když si nedokážu ani spočítat, na co mám nebo nemám prachy, nebo když nejsem schopnej si koupit aspoň obyčejnej hodinovej lístek do metra, pokud teda zrovna nehýřím penězma na čtvrtletní lítačku… Bruno ale jenom popojde ke svý mikině, vytáhne z ní peněženku a pak mi strčí pod nos dvě bankovky.

„Asi patnáct set,“ ušklíbne se, ale jeho hlas zní pořád klidně. „Který by ti teda asi měly stačit. Nechci se s tebou zas hádat nad penězi, takže to ber prostě jako půjčku, až budeš mít, vrátíš mi to.“

Bezděky o krok ucouvnu. „Ne, Bruno, děkuju, ale nech si to! Je to můj průser, nechci tě do toho zatahovat, a navíc, když…“

„Neštvi mě a vezmi si to, o nic nejde. Já se bez těch peněz chvíli obejdu, na rozdíl od tebe si je vydělávám… Různýma způsobama,“ mrkne na mě. „Navíc, my oba víme, jak se to stalo, že jsi teď neměl na lítačku. Ale vaši by se na to tvý vysvětlování, za co jsi ty peníze doopravdy utratil, asi moc nadšeně netvářili, co?“

Okamžitě zrudnu už jenom při tý představě, že by se naši tohle všechno nějak domákli, i žaludek se mi z toho křečovitě stáhne. Znovu. Od toho extempore s revizorama jsem to zavnímal už několikrát… „Ježíši, nestraš,“ uteče mi. Ještě chviličku přemýšlím, nakonec ale natáhnu ruku a ty peníze si od něj vezmu. „Tak děkuju,“ zkusím se na něj vděčně usmát. „Na srpen už mám domluvenou brigádu, tak ti je pak hned vrátím. I s úrokem.“ A s tím ty bankovky přehnu a zastrčím si je prozatím do kapsy mikiny.

„Ty řeči o úrocích si nech,“ řekne Bruno, a když k němu nesouhlasně zvednu hlavu, probodne mě přísným pohledem. „Zasloužil bys nařezat, Eliáši,“ dodá.

Ve vteřině všechny svý komentáře zapomenu. Rozplynou se. Všecko se rozplyne – a zůstane jenom Brunův pronikavej pohled a ta jeho výhružka. Od kohokoliv jinýho by v týhle situaci zněla jenom jako nevážně myšlený povzdychnutí. Od něho ale ne. Od něho je to naprosto jasnej příslib toho, co se mnou hodlá v následujících chvílích doopravdy udělat.

V páteři mě vzrušeně, zároveň ale samozřejmě i nervózně zašimrá… a žaludek se mi z toho všeho stáhne ještě o něco víc. Chvilku Brunovi ten jeho pevnej pohled znejistěle oplácím, než s rezignovaným povzdychnutím hlesnu: „Jo, no, to bych asi fakt zasloužil…“

Chvilku ho hypnotizuju pohledem, jestli ten svůj souhlas myslí vážně. Protože i když jsem to plácnul – ono taky komu by to nepřišlo na jazyk, že jo? – tak já jsem to vážně nemyslel, ne úplně. Trest by si z mého pohledu zasloužil, jenže já se moc nevidím jako někdo, kdo by ho měl za tohle trestat. Protože spolu prostě nemáme takovýhle vztah. Takový, ve kterém by mi mělo záležet na tom, co dělá mimo tyhle naše lekce.

Jenže mně na tom, co dělá a jaké nepříjemnosti by ho za ten průšvih čekaly, zjevně záleží, a samotného mě to hrozně překvapí. Jasně, dokážu si odůvodnit, že mu půjčím peníze, jsme přece kamarádi, ne? Ale sám nechápu, proč mi tolik záleží na tom, jak se chová nebo jaké pubošské nápady ho příště napadnou. Přistihnu se, že mi jednoduše není jedno on jako takový, a tak zapochybuju, jestli bych měl.

Je to asi dost divný, že si najednou nevím rady, jestli ho mám nebo nemám trestat za něco, co se stalo mimo tyto zdi. Je to divný, protože každou chvíli za mnou přijde někdo, že chce potrestat za to a ono, a já se nad tím nikdy nezamýšlím, prostě to udělám. Jenže ten rozdíl je v tom, že tam nemám roli soudce, jenom roli vykonavatele. Oni sami s tím přijdou. A tak zapochybuju, jestli Eliáš souhlasil skutečně kvůli sobě, a ne kvůli tomu, že se třeba bojí, že ho jinak odmítnu.

Takže se mu nakonec zadívám do očí a raději to zkusím ještě jednou: „Eliáši, já se nezlobím, vážně. Každý děláme občas blbosti a stalo se to mimo naši hru, takže by mi to vlastně mělo být jedno, co děláš a neděláš… Není mi to jedno, ale to je vedlejší. Nebudu tě za tohle trestat, jestli to ty sám nechceš.“

Opětuju mu ten pohled a snažím se všechno si to nějak přebrat. No, asi by k tomu musela být trochu jiná situace – abych se mohl víc soustředit… Teď zrovna nemám pocit, že by mi Bruno jen tak z plezíru dal deset minut na to, abych si v hlavě nakreslil pomyslnou tabulku pro a proti.

„Jo, stalo se to možná mimo tuhle místnost, ale s tímhle vším to dost souvisí. A i když jsem fakt nechtěl, tak jsem tě do toho zatáhl,“ podělím se s ním o svůj pohled na věc. „Já ti asi neumím úplně říct, že si přeju, abys mě potrestal… Protože si neumím představit, že někdo se zdravým rozumem může něco takovýho chtít,“ dovolím si něco jako opatrný zaculení. „Ale pokud si to podle tebe zasloužím, tak odmlouvat ti nebudu… Stejně jako bych ti neodmlouval v ničem, s čím bys dneska přišel.“

Zakroutím nad ním v duchu hlavou, fakt nevím, jak si tohle přebrat. Jenže právě pro tyhle situace, kdy prostě nevím, jak si situaci přebrat, mám určité pravidlo, a tak se rozhodnu, že se s ním o něj podělím. Ale nejdřív už to konečně ukončím, protože na něm vidím, jak je z téhle fáze schůzky nervózní. Kdy nedokáže moc dobře zhodnotit, jestli jsem zrovna jeho kámoš, anebo někdo, před kým má padnout na kolena. Bez ustání si žmoulá lem trika a je jak na trní, a tak mu to ulehčím a pobídnu ho, aby se svlíknul a kleknul si.

Sleduju ho při tom a musím se usmívat, když vidím, jak jde tentokrát poslušně do pozice a rovnou narovná záda s rukama za hlavou. Kleknu si proti němu a chvilku si ho jen tak prohlížím, než spustím.

„Ty už víš, že když tě potrestám, tak se ti to líbit nebude, takže děláš dobře, že nechceš. Ale na tom není nic špatnýho trest chtít. Ze spousty důvodů. Někomu se to líbí třeba i jako představa, ale jinýmu pomůže ulevit černýmu svědomí, nebo najít klid. Takže je v pořádku to chtít, úplně stejně, jako se tomu snažit vyhnout, každej jsme jinej. Ale právě proto, že vím, že se to dotyčnýmu líbit nebude, to dělám jenom za jedný podmínky. Mám pravidlo: chtít, zasloužit a potřebovat. Tři důvody k trestu, a abych ho někomu dal, musí být splněný aspoň dva. Když jsem tě tenkrát potrestal, že ses mě pokusil obejít s těma penězma, tak sis to podle mě zasloužil a taky potřeboval, aby ses naučil při týhle hře poslouchat. Jenže teď nějak nevím… Rozhodně si trest zasloužíš, to, cos udělal, bylo pěkně nezodpovědný, ale nějak nevím, jestli ti to dá i něco dalšího… Takže chci, abys o tom teď deset minut přemýšlel, pak mi řekneš, k čemu jsi došel, a buď tě potrestám, nebo si budeme jednoduše hrát, jako by se nic nestalo, platí? A teď natáhni ruce před sebe,“ pobídnu ho nakonec, vstanu, dojdu k tašce a zpátky a na natažené prsty mu pomalu položím bičík.

Sleduju očima Bruna, když se mi ztrácí z dohledu a mizí za mými zády, pak se znovu zahledím na ty mý natažený ruce a na předmět, kterej mi na ně položil. Hm, tak jestli mi chce nařezat tímhle, tak by to třeba nemuselo být tak hrozný, ne? No určitě ne tak jako třeba rákoskou, jauvajs, z toho mě bolel zadek, i když jsem to jenom viděl v péčku…

Podbřiškem mi zase projede ta zvláštní křeč, takže si na chvilku dovolím zajít v myšlenkách pár hodin zpátky a zrekapitulovat si, co a kdy jsem dneska jedl… Něco z toho mi asi nějak nesedlo, protože není přece možný, aby mi takhle bouřil žaludek kvůli jedný pitomý pokutě! Pravda, na ni se automaticky nabalilo spoustu dalších nepříjemností a starostí… a neradostnejch následků, jako třeba to, že Bruno o mně teď asi definitivně ztratil mínění, jestli kdy nějaký dobrý měl… Ale i tak mi ty křečovitý stahy přijdou až nepřirozeně silný na to, aby byly jenom od psychiky. A tak je zkusím rozdýchat – a zaplašit je i tím, že se znovu zasoustředím na přítomnost.

Kolik minut z těch deseti už asi uteklo? Doufám, že hodně, protože to klečení s nataženýma rukama je mi už pěkně nepříjemný. Nikdy dřív by mě nenapadlo, jak je těžký v týhle pozici vydržet a nepohnout se – protože sotva bych ruce svěsil jenom o kousíček, ten bičík by spadl na zem, a to asi není úplně v souladu s Brunovou představou toho, jak by těch deset minut mělo probíhat…

Pootočím hlavu a všimnu si, že Bruno už se na mě dívá. A nevím, jestli ta jím stanovená doba už vážně uplynula, nebo se nade mnou prostě slituje, každopádně přijde ke mně, klekne si přede mě a vyzývavě se na mě zahledí.

Jak to říkal? Chtít, zasloužit, potřebovat? No tak jo.

„Ehm… Zasloužím si to. A chci to.“

A vážně doufám, že mu to takhle stačí, protože do žádnejch podrobností se pouštět nehodlám. Zasloužím si ten trest, protože vím, že jsem to všecko zvrtal a nedomyslel. A chci to, protože… od něj chci tak nějak všechno. Co mi může dát.

A dřív nebo později by tahle lekce na řadu stejně přišla, protože do toho vstupního dotazníku jsem neuvedl, že bych se zrovna těmto praktikám chtěl vyhnout. No, tak proč si to neodbýt dnes? Stejně mi není nic moc. Tak to můžeme vzít z jedný vody načisto.

„Dobře,“ kývnu jenom, už ho nechci víc trápit.

Přejdu k tašce, hodím ji na postel a začnu tam z ní vyskládávat věci. Mám těch bicích hraček za ty roky nasbíraných fakt hodně, a tak vyndám od každého druhu alespoň jednu a udělám mu takový výběr dvanácti, včetně toho bičíku, co držel, protože když už, tak ho nechám rovnou vyzkoušet, jak která ta hračka chutná.

Otočím se po něm, a když vidím, jak nervózně těká očima od jednoho nástroje k druhému, nejradši bych si ho přehnul přes koleno jak malého kluka. Jenže nevím, jestli to už není trochu moc, tahle poloha by pro něj mohla být už moc důvěrná, a taky si všímám, že Eliáš asi má rád spíš provazy, takže se ho raději zeptám.

„Než tě přímo potrestám, tak tě nechám vyzkoušet všechny hračky, co jsem vyndal, od každé minimálně tři rány.“ Vidím, jak vyděšeně rozšíří oči, a tak ho uklidním: „Neboj se, slibuju, že to zdaleka nebude tak zlý, jak to zní, většinou ucítíš až tu poslední ránu, takže jich fakt ve výsledku nebude tak moc, ale chci, aby sis to otestoval. Nástroje dneska vybírám já, ale řekni si: přivázat, nebo držet?“

V tomhle mám jasno poměrně hned. „Přivázat…,“ zopakuju po něm potichu tu první možnost. Protože když už, tak ať se mi na celý tý proceduře, co mě čeká, líbí aspoň něco – ten pocit bezmoci, tah těch provazů… Takový ty videa, kde se trestanej musí ohnout přes postel a víceméně jenom dobrovolně leží, zatímco dostává výprask, vždycky hned přeskočím – to mě prostě vůbec nebere.

Bruno přikývne a pokyne mi, ať popojdu pár kroků k tomu ze stropu visícímu provazu. Sváže mi s ním zápěstí k sobě a vytáhne mi je nahoru, takže, zvlášť poté, co mi přikáže, abych rozkročil nohy, musím stát s pěkně rovnýma zádama a celej našponovanej.

Když Bruno poodejde k posteli, aby si vybral první nástroj, naprázdno polknu. A v žaludku se mi vytvoří další bolavej uzlík. Bruno se zrovna nedívá, tak si nenápadně přešlápnu, abych měl nohy o kousíček blíž u sebe a celej ten úvaz mě tak netáhl – to by snad mohlo mýmu břichu malinko ulevit… Pak se znovu zvědavě kouknu po Brunovi, a když se ke mně otočí a nabodne se na mě tím svým pronikavým, zároveň ale klidným pohledem, zhluboka se nadechnu a zkusím si trochu toho jeho klidu načerpat pro sebe.

„Dobře, s přednáškou, nebo bez?“ ušklíbnu se trochu a přejdu k němu.

Na odpověď jen pokrčí nataženými rameny, a tak spustím: „Ok, tahle malá kožená plácačka je jeden z těch nejlehčích nástrojů, dá se použít i místo ruky…“

Napřáhnu se a pomalu, přesto třikrát za sebou ho plácnu. Nejdřív symbolicky, pak středně, a nakonec plnou silou. Krátce vyjekne až u té poslední rány, která ho dozajista štípla.

Potom seberu postupně důtky, ten bičík, co už zná, a dřevěné pravítko. Ke každému mu v krátkosti něco řeknu a dám tři rány různou intenzitou, aby zjistil, že úplně každá věc se mu může stejně tak líbit jako nelíbit.

Když Bruno pravítko odloží a místo toho si přede mě stoupne s asi metr dlouhým bičem, jenom na něj vytřeštím oči. V tom svým černým ohozu, s tím tvrdým pohledem a bičem v ruce vypadá neuvěřitelně krutopřísně, ale teda mnohem víc bych si tenhle pohled na něj užil, kdyby se s tím bičem nechystal na mě! Znejistěle si přešlápnu, ale vydržím mu oplácet pohled celou dobu, co mi vykládá něco o tom, že tenhle bič je tak měkkej, že v podstatě nebolí skoro vůbec… Sice mu to nevěřím, protože si myslím, že on by byl schopnej i o pálení rozžhaveným železem vyprávět s takovým klidem, jako že to vůbec nic není, no ale vzápětí zjistím, že v tomhle případě fakt nekecal, protože dotek biče na mý kůži nakonec vážně skoro necítím…

To dřevěnou vařečku, kterou vezme do ruky hned poté, si procítím naopak tak moc, že se znovu neubráním vyjeknutí, když se napotřetí rozmáchne opravdu vší silou. A to přitom s vařečkou jsem se seznámil už jako malej, to když mě jednou babička načapala, jak si od ní „půjčuju“ peníze, abych si mohl jít koupit nanuka… Při tý vzpomínce okamžitě zrudnu a násilím ji vypudím z hlavy.

Další nástroje mi začnou pomalu, ale jistě splývat. Dřevěný pádlo je vlastně taková horší vařečka, takže si proskučím už i druhou ránu, kterou mi Bruno dá, no a mezi páskem nebo tím dalším, co vezme do ruky a co má tak zvláštní název, že ho hned zase zapomenu, pro změnu nepocítím vůbec rozdíl. Stejně jako nepocítím rozdíl mezi klasickou a plastovou rákoskou, který přijdou na řadu jako úplně poslední, ačkoliv podle Bruna v tom rozdíl je – ale mýmu už docela dost rozcitlivělýmu zadku je to jedno a jediný signály, který ke mně vysílá, je, že to kurevsky bolí. Jauvajs! Při posledních dvou ranách už to nevydržím, otočím hlavu a zakousnu se do svý paže, abych ty svý výkřiky aspoň trochu utlumil.

Bože, a když si představím, že tímhle ten můj trest ještě ani nezačal… No paráda!

Zhoupnu se na patách, abych trochu uvolnil svý strnulý tělo, a stojí mě tentokrát dost sil zvednout oči a opětovat Brunovi jeho pohled.

Sjedu ho zkoumavým pohledem a zamyslím se. Dobře si totiž všimnu, že ho to dneska ani moc nevzrušuje. A jako jo, ten konec už určitě bolel hodně, ale aspoň ze začátku bych čekal, že to s ním bude víc házet. Taky jsem schválně vždycky dal dva slabší údery a prostě myslel jsem, že ho to udrží aspoň trochu v náladě.

Trochu mě zamrzí, že jsem mu tuhle přehlídku nástrojů zvolil dneska, asi jsem ji neměl dávat předtím, než ho potrestám, zjevně je z toho dost nervózní, protože se tváří úplně jinak než pokaždé předtím. Usoudím, že má strach, jakože opravdový strach, a to jsem fakt nechtěl.

Trest jsem mu slíbil, a tak to taky splním, ale rozhodnu se to proto už neprotahovat a vezmu tu plácačku, kterou jsem mu ukázal jako první, tu, o které jsem mu rovnou řekl, že je podobná plácnutí rukou. Protože i když bych teď ze všeho nejradši použil právě ruku, i proto, abych ho trochu uklidnil, pořád si u něj nejsem úplně jistý hranicemi takových dotyků. Jasně, minule jsem mu vyhonil, takže plácnutí by logicky mělo být méně intimní, jenže u Eliáše fakt nikdy nevím. A teď bych obzvlášť nerad udělal něco, co by mu bylo víc nepříjemný.

Když si všimnu, že bere do ruky tu plácačku, kterou mi představoval jako úplně první, úlevně si oddechnu. Ne, nedělám si iluze, že by to nebolelo vůbec, protože když bude Bruno chtít, aby bolelo, tak bude – ale ze všeho toho, co mi dneska ukázal, mi to přijde tak nějak nejpřijatelnější.

„Třicet,“ řekne jen.

Jenom přikývnu a snažím se na to číslo v duchu nějak naladit. Třicet. Okej. To není zase tak moc. Třikrát po desíti. Nebo šest pětic. Ani jedna ta kombinace nezní nijak hrozivě.

„A budeš si je počítat. Pěkně nahlas a srozumitelně.“

„Dobře,“ hlesnu.

Bruno mě pak začne obcházet, zatímco mi koncem tý plácačky zlehka přejíždí po kůži… Čas od času ji od mýho těla oddálí a já sebou v tu chvíli zkusím necuknout z toho, jak se pokaždý leknu, že vzápětí už to začne. No a samozřejmě první rána přes zadek přijde až poté, co se trochu uklidním a už ji tak napjatě nečekám, že.

„Jedna,“ pronesu a pro zaměstnání hlavy provedu v duchu složitej výpočet, kolik jich ještě zbývá.

Bruno mě znovu obejde, přejede mi tou plácačkou po bradavkách, což je dneska asi první dotyk, kterej ze mě vyloudí vzrušený vydechnutí… A pak najednou zamíří níž, k mýmu břichu, a já sebou úplně automaticky škubnu a ukročím mu z dosahu. Mám chuť vyhrknout, že přes břicho dnes ne, ale nakonec to spolknu, místo toho zahučím jenom omluvný „promiň“ a vrátím se zpátky na pozici.

Počkám si, až zvedne pohled k mým očím, a řeknu smířlivě, ale pevně: „Nečekám, že bys vydržel celou dobu bez uhnutí, Eliáši. Za to se nemusíš omlouvat, nikdy, ale chci, aby ses aspoň snažil to vydržet a neuhýbal, když není důvod, ano? Hlavně, vůbec jsem tě tím plácnout přes břicho nechtěl. Tuhle hračku používám k ranám jen přes zadek. Takže klid.“

Počkám si, až se trochu zklidní, a pak ho obejdu a rozhodnu se dokončit první desítku úderů.

Doprovodím ty rány, co mi dopadají na zadek, hlasitě odříkanýma číslovkama, i když u osmičky se mi trochu zadrhne hlas, protože mi znovu křečovitě škubne v břiše. Ale nenechám se tím rozhodit, dopočítám se k desítce a hlasitě si oddechnu, předpokládám totiž, že Bruno udělá menší pauzu… Předpokládám správně, a zatímco mě Bruno pomalu obchází, přešlápnu si a dám nohy ještě o trošku blíž k sobě, abych tomu napětí v břiše zase trochu ulevil.

Bruno se zastaví přede mnou a zapátrá: „V pořádku…?“

Chviličku si v hlavě přemílám, co mi psal tenkrát do mailu o stopce a o semaforu barev – asi by se hodilo teď použít oranžovou, když ne teda rovnou červenou, ale nakonec si to zase rozmyslím. Nechce se mi tu hru stopovat, ne zrovna teď, když mě trestá – aby to nevypadalo, že jsem slaboch, co nic nevydrží… Zvlášť, když jsem mu před chvílí odsouhlasil, že ten trest chci! Jenže to jsem si myslel, že to bude… takový, jaký to bylo zatím pokaždý. Že i když budou třeba převládat nepříjemný pocity, pořád jich bude dost příjemných… Dneska se ale nějak nedokážu dostat do tý správný nálady. Což je jenom moje chyba, tak nechci, aby kvůli tomu měl pokažený odpoledne ještě i on.

A tak mu potichu potvrdím: „Jo, je…“

Nedokážu odhadnout, jestli je jen tolik vyplašený z toho, co se dnes přihodilo v metru, nebo se fakt něco děje. Jenže i když se mi to vážně nezdá, tak si o ten trest řekl nakonec sám, tvrdí, že je v pohodě, a já si nechci hrát na nějakou matku ochranářku, že bych nepokračoval jenom kvůli vlastnímu pocitu. Přece jen, to by to Eliášovi taky dost narušilo.

Chvilku po něm tedy zas hladivě přejíždím tou plácačkou, dokud se neujistím, že vypadá v pořádku, a potom k němu přejdu zezadu, abych spustil sérii číslo dvě. Jedenáctku zahlásí tak nějak normálně. Dvanáctka mu šíleně dlouho trvá, i když teda vůbec nemám pocit, že by ten trest byl tak přísný. Víc plácnutí dlaní jsem dal kolikrát v posteli i čistě vanilkovým klukům a tohle plácátko bolí dokonce ještě o level míň, to vím moc dobře. Přetáhnu ho po třinácté a ozve se bolavé zakňučení. A teda ne že by se to dalo samozřejmě soudit nějak obecně, každý má jiný práh bolesti, ale tohle byl fakt neadekvátní nářek. Jako kdybych ho přetáhl přinejmenším rákoskou.

Okamžitě se zastavím, přejdu před něj a zadívám se na jeho zničený výraz. Vyhne se mému pohledu a s pevně semknutou čelistí se zaksichtí směrem ode mě.

„Červená,“ prohlásím rozhodně, protože když to nestopne on, tak musím já. „Sakra, Eliáši, tobě něco je, a netvrď mi, že ne!“

Mý tváře, a řekl bych, že i další části mýho dokonale odkrytýho těla, pochopí tu Brunem pronesenou stopku jako pokyn, jakou barvu nabrat. Zrudnu vážně až na konečcích malíčků u nohou. Kvůli tomu, že musel tu stopku pronýst místo mě. Jsem fakt nemožnej, celej dnešek bych nejradši úplně vymazal…

Naštěstí ale nemám moc kdy se tím zaobírat, protože cítím, jak mi břicho stahuje další křeč. Ještě silnější než předchozí. A to už fakt přestává být sranda.

Zvednu k němu oči a přiznám: „Jo, Bruno, není mi úplně nejlíp… Ehm, pustíš mě, prosím? Já asi potřebuju… hodně rychle… na záchod…“

Na nic nečekám, a ač to možná není tak akutní, když to vydržel doteď, vytáhnu z kapsy nožík pro případ pohotovosti a lano rychle přeříznu, nejprve od stropu a pak i z Eliášových rukou. Nestačí se na mě ani vykuleně podívat, rozběhne se do koupelny a zmizí za dveřmi.

Zadoufám, že to nebude nic vážného, ale ať tak nebo tak, i kdyby chtěl, dneska už s ním dělat nic nehodlám, takže mu dám hromádku jeho oblečení za dveře koupelny a začnu zamyšleně pomalu uklízet.

Vážně nevím, co mi tak strašně nesedlo, ale už v příštích minutách mi to začne být jedno: důležitý je, že je to ze mě konečně venku! Zalezu si pak rovnou do sprchy, pustím na sebe vlažnou vodu, a i když mě břicho pořád pobolívá, tak ta úleva, co se mi rozlívá tělem, je neskutečná. Sám od sebe se mi na tvář vrátí na chvilku i úsměv, a vůbec se všechno zdá tak nějak barevnější a zvládnutelnější a prostě… v pohodě… Jenom doufám, že to bude v pohodě i za pár minut, až přijdu na oči Brunovi. Achjo. Vůbec bych se mu nedivil, kdyby se mnou po dnešku ztratil trpělivost a řekl mi, že mu ty schůzky se mnou nestojí za to…

Otřu se do sucha, obtočím si ručník kolem pasu a s hlubokým nádechem vykouknu z koupelny. Moc se mi teď nechce se před ním promenovat takhle polonahej, takže rovnou sklopím oči – a všimnu si, že mi nachystal za dveře moje oblečení. No pane jo, je vážně vnímavej, to se mu musí nechat! Zvednu hlavu, vyhledám ho očima a s pousmáním mu pořádně nahlas poděkuju, než zase zalezu do koupelny, abych se mohl oblíct.

O dvě minuty pozdějc vylezu ze dveří znovu, tentokrát s mnohem lepším pocitem. Bruno stojí u dokořán otevřenýho okna a kouká ven, ale když mě zaslechne, otočí se ke mně. Dojdu ke stolu a opřu se o něj zadkem, čímž se mi okamžitě připomene, jakou zkouškou si dneska prošel – a že ji ještě ani nemá za sebou… Lehce zavrtím hlavou, na tohle teď vzpomínat nechci. Místo toho si zastrčím ruce do kapes, protože tak nějak nevím, co s nima jinýho, zadívám se Brunovi do očí a vysoukám ze sebe jedno sice obyčejný, ale fakticky hodně vážně míněný: „Promiň…“

Zatímco byl v koupelně, nebyl jsem si vůbec jistý, s jakou na něj mám teď jít. Protože hned za tou vlnou strachu, co jsem cítil v prvních pár minutách, když jsem se leknul, co se děje, se objevila druhá, pěkně naštvaná vlna. Samozřejmě ne za to, že se Eliášovi udělalo špatně, ale za to, že mi to neřekl. Že se snažil tvářit, jakože nic, a přitom celý ten dnešek zjevně protrpěl.

Sjedu ho pohledem od hlavy k patě, zdá se relativně v pořádku, a tak zhodnotím, že malou diskuzi ještě zvládne. Vybídnu ho k sednutí na postel, a jen co se s mírným vrtěním uvelebí, posadím se naproti němu.

„Bolí tě zadek?“ zeptám se ho napůl pro odlehčení.

Sklopí hlavu studem, jak celý zčervená, a vypustí jen souhlasné: „Jo.“

„Nejradši bych škodolibě řekl ‚dobře ti tak‘, Eliáši…,“ neodpustím si. „Ne za to, co se stalo předtím, ale za to, že ti zjevně nebylo dobře, schovával sis to sám pro sebe a celou tu dnešní akci jsi úplně zbytečně protrpěl. Prosím tě, můžeš mi nějak rozumně vysvětlit, proč jsi mi to neřekl? To sis jako myslel, že ti utrhnu hlavu za to, že je ti zle, nebo co?“

Donutím se zvednout k němu oči a chvilku si jenom mlčky takhle zblízka užívám pohled do těch jeho. Jo, jsou lehce potemnělý naštváním, což samozřejmě chápu, ale i přesto se v nich zračí opravdovej zájem. To mě povzbudí, abych šel s pravdou ven: „Ne, nemyslel… Mně nejdřív nebylo tak moc blbě, Bruno. Přišlo mi, že to bude v klidu… Ale pak, když už jsme začali… a když už to tak úplně v klidu nebylo…, tak prostě… bylo mi blbý to stopnout. Aby sis nemyslel, že vůbec nic nevydržím.“

Dál se propalujeme očima, i když on na mě ty svoje přemýšlivě přimhouří a na chvilku se zatváří, že jako teď už by mi tu hlavu docela utrhnout chtěl. Pak ale jenom povzdychne a řekne: „Eliáši, to ale přece vůbec není o tom, kolik toho vydržíš a nevydržíš… Navíc, každý vydržíme něco. Třeba těch omílaných pětadvacet, pro někoho to může být málo, pro jiného moc. Jenže já potřebuju znát tvoje reálný hranice… Ještě se moc neznáme a nikomu to nepomůže, když budu mít mylnou představu, že toho vydržíš víc. Anebo naopak míň, že jo, protože když je člověku blbě, tak samozřejmě všechno prožívá jinak… A hlavně, já přece chci, aby sis to užil. Jo, když tě potrestám, bude to vždycky i trochu nepříjemný, ale pokusím se, aby to nikdy nebylo víc, než kolik zvládneš. O tom to je…“

Zůstanu na něj zamyšleně hledět, jo, všechno, co říká, dává dokonalej smysl. Jako vždycky. Škoda, že si to nikdy neuvědomím dřív, než mi to musí takhle vysvětlit!

Ta jeho zmínka o tom, že chce, abych si to celý užil, mi vyloudí na tváři úsměv, a všechny ty svý pocity a úvahy pak shrnu do jednoduchýho: „Jo, máš pravdu. Já jsem to až sem tak úplně nedomyslel, no…“ Na chviličku se zamyslím, než dodám: „Hele, já si uvědomuju, že jsem dneska podělal všecko, na co jsem sáhl, a kdybych si mohl celej den zopakovat, udělám všecko úplně jinak,“ vzdychnu. „Ale zase, no, většinou mívám takovejhle Den blbec, kdy se mi všecko sype pod rukama, jenom jednou, maximálně dvakrát do roka… Takže prostě… teď se mnou delší dobu žádný starosti mít nebudeš, fakt… slibuju,“ zakřením se na něj, aby viděl, že to trošku celý zlehčuju – ale ne zase tak moc. „A kdybys měl čas zítra… nebo pozítří,“ rychle si v hlavě přehrávám svůj rozvrh, „tak můžeme ten nepovedenej dnešek zkusit ještě jednou…“

Nebo klidně zase za týden, nebo za měsíc, jenom prosím tě neříkej, ať už za tebou nechodím.

„Eliáši, pokud si máme znovu hrát, musíš se naučit používat stopku, jasné? Jinak jo, samozřejmě se můžeme znovu sejít. Pozítří, pokud ti bude dobře. Zítra to nejde, můžu až pozdě večer, mám brigádu v kavárně,“ pronesu klidně a nepřestávám ho sledovat.

Rozzáří se mu oči, a tak se taky usměju. Jo, jsem fakt rád, že i když se mu to dneska určitě nelíbilo, nevypadá, že by se tím trápil. Neovládnu tu část mě, která v něm vidí pořád toho malého kluka s hlavou plnou nápadů, a rozdrbu mu vlasy na znamení, že je to v pořádku. A ten smích, co to z něj vyloudí, mě rozehřeje až do morku kostí.

Ještě chvilku pak ze mě tahá informace o té mé brigádě, ale celkem rychle mu to utnu prohlášením, že za mnou může někdy přijít, až tam budu, ale až potom, co se pořádně vyzdraví a bude úplně ok. Takže na mě nakonec dá a zamíří si domů odpočinout.