Inzerátová 4 – Přeplacená lekce

Koukne po mně dost vyděšeně, ale dveře od výtahu pustí a vleze za mnou zpátky do bytu. Položím ty peníze na stůl a hodím po něm naštvaným pohledem: „Co to má znamenat? Já myslel, že jsme se na něčem jasně dohodli, Eliáši.“

„Ehm, no… Úplně bych neřekl, že dohodli – postavil jsi to tak, že buď bude po tvým, nebo nebude nic, a jo, souhlasil jsem, uznávám, ale vlastně bych to celý chtěl ještě jednou probrat…,“ spustí nejistě.

Protočím nad ním oči, už zase s těmi svými uhýbá, a i když teď nejsem v té přísné roli, tak jsem naštvaný a potřebuju na něj vidět, a proto ho trochu okřiknu: „Koukni se na mě, když spolu mluvíme!“ Počkám, až zvedne oči, a pokračuju: „Jakože já teď fakt nevím, co s tebou. Myslel jsem, že když se na něčem domluvíme, tak to platí, a ty místo toho děláš věci podle sebe a vlastně vůbec nemyslíš na to, jak se u toho budu cítit já, protože tohle fakt není hra, Eliáši. Prostě… Vem si ty peníze a jdi…“

„A můžu k tomu ještě něco říct…?“ pípne tiše.

Fakt hrozně se to ve mně pere, jenže tohle mě vážně rozhodilo a definitivně to za mě rozhodlo, jakým směrem by se měl ten náš vztah ubírat, takže řeknu: „Ne, nemůžeš. Měl jsi možnost mi to napsat do mailu, nebo jsi mi to mohl říct hned, jak jsi přišel, ale místo toho sis vybral, že mě prostě potichu podrazíš.“

„Ale já… no… Ehm… Takže se dneska vidíme naposledy?“

„Přesně tak. Řekl jsem, že takhle to s tebou hrát nechci, že mi to není příjemný, a tobě to bylo úplně jedno, takže fakt nevím, proč bysme se měli ještě někdy vidět,“ zkusím to už uzavřít a tentokrát já sám se vyhnu jeho pohledu, protože mě to jednoduše žere.

„Promiň, tohle jsem fakt nechtěl,“ zamumlá, sklopí hlavu, posune ty peníze znovu směrem ke mně a začne odcházet.

Koukám pár sekund na ty bankovky, dlouze přemýšlím, ale nakonec se to ve mně celé zlomí a promluvím mu do zad: „Fajn, chtěl jsi placenou lekci? Tak já ti ji udělám.“

Popojdu k němu, chytnu ho za loket a otočím ho k sobě čelem. „To předtím byla lekce kamarádská, tu nepočítám, takže teď ti dám na výběr. Svlíkni se, klekni tamhle do kouta a ukážu ti, jaký je v tom rozdíl, anebo to vážně rovnou ukončíme.“

Ještě chvilku mu oplácím ten tvrdej pohled. Sakra. Sem jsem to vážně dotáhnout nechtěl, aby byl takhle děsně naštvanej, ale zároveň vlastně i zklamanej… Celý jsem to prostě vůbec nedomyslel a Bruno má pravdu, že mnohem přímější by bylo vytáhnout celou tu otázku před tím, než jsme dneska začali hrát. Takhle zpětně to opravdu působí jako hloupej, necitlivej a neomluvitelnej podraz.

Míchají se ve mně obě ty možnosti, který mi předestřel. Buď – anebo. Nic mezi tím. Žádný „pojďme si o tom celým ještě jednou promluvit“, což bych teď uvítal ze všeho nejvíc. Na druhou stranu – tohle je Bruno. Přísnej, nesmiřitelnej, panovačnej, nekompromisní. A přesně tohle mě k němu táhne. A i když je ve mně z toho jeho naštvanýho chování jenom malá dušička, nechci odsud odejít a už se nikdy nemoct vrátit. Jo, vím, že mi to dá sežrat. A vím, že si ten trest v jeho podání za ten svůj podraz zasloužím. Ale taky tak nějak vím, že i když je takhle vytočenej a jeho jindy klidný oči momentálně metají blesky, tak nepřekročí žádný hranice. Neudělá nic, o čem jsem mu tenkrát do toho dotazníku napsal, že to nechci. No – a všechno ostatní prostě nějak zvládnu, ne? Chtěl jsem zkušenosti. Tohle bude další z nich.

Vytrhnu loket z jeho pořád ještě pevnýho sevření, odhodím na zem batoh, skopnu z nohou boty a během tří vteřin ze sebe shodím veškerý oblečení. Stojím k Brunovi zády, takže to není tak těžký, jak jsem se bál. Zatím. Rozhodným krokem dojdu na místo, který mi ukázal, a sesunu se na kolena, čelem ke zdi. Narovnám se, co to jde, ruce si ale sepnu za zády.

Probodnu tu stěnu přede mnou odhodlaným pohledem. A teď se děj vůle B… Brunova.

„Ruce za hlavu,“ poručím mu, ale jinak si ho nevšímám.

Potřebuju se uklidnit, než něco udělám. Pořádně mě to rozhodilo a vytočilo zároveň, mám fakt velkou chuť poslat ho jednoduše pryč, zasloužil by si to. Jenže vzít si peníze za to, co jsem s ním dělal předtím a co to hlavně dělalo se mnou, to fakt nechci. Ty pravidla, co mám s klienty, nemám pro nic za nic, díky nim se cítím… Já nevím… Čistě? Jako že je to prostě práce, nic osobního, fyzicky ani psychicky. Takže pokud mi tu hodlá ty peníze nechat, musím mu dát za ně taky odpovídající službu, neosobní.

Ne, nejsem perfektní, ani náhodou, kdybych uvažoval rozumně, přistupoval bych k tý situaci mnohem víc v klidu. Samotný ten můj požadavek ‚buď anebo‘ byl hodně za hranou, neměl jsem mu vyhrožovat, že pokud přede mnou neklekne, tak už se neuvidíme, to nebylo fér! Ale sakra, co jsem měl asi tak dělat, když jsem to tak cítil? Když bez toho, abych napravil svou chybu s lekcí, ve které jsem se nechal unést, pro mě bylo cokoliv dalšího už nepřijatelné?!

Dám nám oběma asi pět minut tichého přemýšlení, než se mi všechno dostatečně rozleží a vytáhnu si z tašky tenčí, ale pevný provázek, dojdu k Eliášovi a z věšáku na stěně vedle něj sundám dva kabáty, co tam slouží jako kostýmy pro focení. Poručím mu, ať se natočí čelem tam, a jakmile to vyplní, kleknu si vedle něj. Poslušně se mi podívá do očí, ale teď si to fakt nevyžehlí, a tak nechám ten můj pohled co nejvíc ztvrdnout.

Prohlídnu si ho odshora dolů a extra dlouho zůstanu koukat mezi jeho nohy, aby si to pořádně vychutnal, když má teď po jakékoliv ochraně. Celý zčervená, a když stočím zrak zpátky k jeho očím, nevydrží to a na chvíli uhne, ale naštěstí si to včas uvědomí, a tak to nechám být.

„Teď tě potrestám, Eliáši. Za to, žes mě neposlechl, ale hlavně za to, že jsi mě chtěl podvést, místo abys se mnou mluvil… S mými klienty mám několik pravidel, který bez výjimek dodržuju, a právě sis vysloužil jedinečnou příležitost si jich pár se mnou projít. Takže pro tebe pravidlo number one, připomínám: stopka platí vždycky, ano? A rovnou number two: svých klientů se snažím dotýkat co nejmíň, nejlíp vůbec, pokud to jde. Takže tady máš provaz a teď si s ním pěkně, pod mým dozorem, podvážeš koule.“

Oplácím mu ten tvrdej pohled a snažím se tvářit taky co nejpevnějc. I když teda s vyhlídkou na plnění zrovna takovýho příkazu to jde dost těžko. A taky s tou větou, která mi pořád zní v hlavě. „Svých klientů se snažím dotýkat co nejmíň, nejlíp vůbec.“ To mi přijde škoda, protože to podle mě děsně ubere na zážitku. Pro oba. I když… pro něj teda asi ne, když takový pravidlo má. Ale mně budou jeho dotyky chybět, to vím už teď…

Se sotva znatelným pokrčením ramen převezmu ten provázek z jeho ruky, a i když jedna moje část mě napomíná, ať držím hubu, druhá část neodolá – a tak trochu kousavě prohodím: „A dívat se musím pořád na tebe? Nebo jak?“

„Nezkoušej to na mě, Eliáši. Počítám, že nejsi hloupej, takže moc dobře víš, jak to s tím díváním do očí myslím a kdy se to po tobě chce,“ odpoví mi příkře.

Další poznámky už spolknu, sklopím oči a tak nějak podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí začnu ten jeho příkaz plnit. Nikdy jsem to nedělal, jediný, s čím jsem kdy experimentoval, byl erekční kroužek, a ten se teda používá mnohem snadnějc… Bruno mě co chvíli upozorní nebo napomene, ať postupuju jinak, a já si před ním připadám jako malej nešikovnej školáček, ale zatnu zuby a odmítnu se tím nechat rozhodit, takže během celý tý procedury ani nezčervenám. Je mi jasný, že si mě chce vychutnat – tak ať si to užije, ale úplně zadarmo mu to teda rozhodně nedám.

Když je konečně spokojenej, podám mu konec toho provázku do ruky a silou vůle zabráním usyknutí, který se ze mě užuž dere, když Bruno za ten provázek zatáhne.

Párkrát ho potrápím pomalým zatažením, aby si vyzkoušel, jaké to je. Přistihnu se, že to, jak se pokaždé prohne a prudce nadechne, se mi líbí tak nějak… nooo… víc, než by mělo, pokud by to byl jen klient, a tak toho rychle nechám a prostě ten provázek protáhnu mezi jeho nohama dozadu a nechám ho chvilku jen tak ležet na podlaze.

Přejdu ke své tašce, vezmu z ní několik dalších věcí a spolu s nimi se přesunu k němu. Normálně bych ho chytil za ruce a složil mu je sám, i to podvázání bych samozřejmě obstaral, klient neklient, v některých situacích to prostě jinak nejde a není dotek jako dotek. Ale to teď Eliáš nemusí vědět, teď chci, aby si tohle ‚pravidlo‘ vychutnal fakt na sto procent. Takže si dávám velký pozor, když mu poručím dát ruce dozadu a nasazuju mu na ně kožená pouta se zámečky, abych se ho ani prstem nedotknul na holé kůži.

Když je dostatečně znehybněný, přesunu se k němu zepředu a zamávám mu před očima svorkami s řetízkem. Nemůžu se neusmát, jak se mu vyděšeně rozšíří oči, kousne se do rtu, ale mlčí. U tohohle fakt nechvátám a nasadím mu nejprve jednu na pravou bradavku. Bez doteku je tohle fakt výkon teda. Usykne a zazmítá se, ale brzy se zklidní, a tak proces zopakuju na druhé bradavce a spojím tak svorky k sobě.

Počkám si, až ke mně zvedne zas oči, ale tentokrát mi to nestačí, potřebuju vědět, jak to prožívá, a tak se potichu ujistím: „V pořádku?“

Přikývnu, i když samozřejmě kdyby si to rozmyslel a ty svorky mi zase sundal, vůbec bych se nezlobil! Ale v tuhle chvíli bych mu nepřiznal, ani kdyby ta bolest byla o několik levelů výš. Což možná za pár minut i bude…

Automaticky cuknu rukama, jak mám tendenci je zvednout, svým bradavkám ulevit okamžitě a žádných pár minut nečekat. Kožený pouta ten můj pohyb zastaví a znemožní, z čehož mi vzrušeně zacuká v podbřišku. Brunův pohled je naštěstí pořád ještě zakotvenej v tom mým, takže si toho nevšimne…

Zalituju, že tady tohle všechno probíhá v tak… divný atmosféře. To, jak je na mě Bruno naštvanej, je tady v tom ateliéru přímo hmatatelně cítit; jsem si jistej, že kdyby sem vkročil někdo třetí, udeřilo by ho to do tváře jako facka… Svým způsobem mě tahle jeho nepředvídatelná, tak trochu temnější část taky děsně rajcuje! Ale jo, kdybych měl být upřímnej, tak s tím jeho „kamarádským“ já jsem se cítil o dost příjemnějc.

Bruno ovšem najednou vyskočí na nohy – a tím tyhle mý úvahy zase na pěkně dlouho stopne.

Vezmu si do ruky ještě jeden provázek, ale tentokrát ho nevyužiju přímo na Eliáše. Přivážu ho přibližně doprostřed toho řetízku, co mu spojuje bradavky, a natáhnu ho daleko před něj, až k tomu věšáku na stěně, ke kterému ho začnu v napnuté poloze uzlovat.

„Zůstaň na místě, Eliáši,“ napomenu ho mírným hlasem, když vidím, jak automaticky popoleze o pár centimetrů dopředu, jakmile ho svorky zatahají.

Ozve se zasténaní, když provázek znovu dotáhnu v poloze, kdy musí mít celé tělo propnuté, pokud nechce, aby ho tahal. Chvilku se na něj zadívám, aby si zas musel užít ten pohled do očí, a pak přejdu za něj. Seberu ze země provázek vedoucí od jeho koulí a znovu ho napnu. Eliáš tentokrát zakňourá, je mi jasné, že už musí mít dost, klečí nějakou tu chvilku, a i když je to trest, tak ho nechci trápit nějak moc, takže si s tím provázkem trochu pohraju. Přivážu nataženou šňůrku k noze postele, ale nechám mu tam trochu vůli, aby ho to prostě samo o sobě nijak netahalo, pokud udrží tělo v téhle poloze, ale aby každý pohyb navíc, mimo tu klečící pozici, bolel.

Přejdu znovu před něj a zadívám se, jak trpí, než se zeptám: „Dám ti tentokrát na výběr bez házení kostkou. Můžeš rozhodnout, jak bude vypadat tvůj trest. Buď vezmu zase ten bičík a dostaneš s ním pět ran, anebo tě tu nechám klečet deset minut. Takže, co to bude?“

Přemýšlivě na něj přimhouřím oči. Logicky by mělo být lepších těch pět ran bičíkem. Samozřejmě pouze v případě, že by je Bruno odbyl během dvaceti vteřin. Pokud se mu to ovšem povede taky protáhnout na deset minut, tak si nepomůžu vůbec, právě naopak…

Hledám v jeho očích stopu po tom, jakým stylem to se mnou chce hrát. Jestli jakože na férovku, nebo jestli má v plánu mě taky tak trošku podvíst, když jsem v podstatě já hned zezačátku podvedl jeho…

No, každopádně každá další propřemýšlená vteřina je utrpení samo o sobě. Stejně se nemůžu pořádně soustředit, když mám dojem, že se nějaká neviditelná ruka snaží nenápadně trhat mý tělo na kousíčky… a začíná tam, kde to bolí úplně nejvíc, že…

„Víš co?“ vyhrknu nakonec. „Vyber to ty. Pro mě je obojí úplně stejně šílený. Tak prostě vyber ty.“

„Ne, Eliáši, tentokrát ne. Chci, abys mě poslouchal, a já ti řekl ‚vyber si‘. Pokud je tvoje volba, že si vybírat nebudeš, pak taky samozřejmě ještě můžu udělat oboje,“ prohlásí pevně a nespouští ze mě oči.

„No, řekl jsi, že si můžu vybrat, ne že musím, když už si teda potrpíš na slovíčka,“ vypadne ze mě drze, protože prostě v situaci, v jaký teď oba jsme, se nedokážu chovat tak povolně, jako mi to ještě jenom o hodinu dřív šlo… Rychle ale dodám: „Ale pokud to ještě pořád chceš nechat na mně, tak radši to první.“ A zahledím se na něj, zvědavej, jestli mi toto mý „přání“ ještě splní, nebo jestli jsem si tím svým drzým odsekáváním vysloužil něco mnohem horšího…

„Takže šest,“ pronesu jednoduše, protože podle toho, jak přeladil, je mu jistě jasné, za co ta jedna navíc je.

Ne, fakt na něj nechci být tak přísný, jenže ať už klient nebo ne, pokud chce hrát tuhle hru, ve které jsem nahoře, tak musí vědět, že při ní platí to, co řeknu já, a nebudu mu uhýbat jenom proto, že už by to na něj mohlo být moc, od toho má stopku. Mluvit mu zjevně problém nedělá.

Dál už to nezdržuju, nechci ho trápit víc, i teď, když je v klidu, na něm vidím, že už mu ta pozice pomalu přestává být příjemná… A tak rychle přejdu těch pár kroků, seberu bičík z tašky, vrátím se k němu a rovnou ho s ním mírně plácnu přes zadek. Nečeká to, takže sebou celý škubne a následně zakňourá z toho, jak si bolavě zatahá za obě napnuté partie.

Ukáže se, že ty rány plácačkou jsou na celým trestu to nejpříjemnější. A to i přesto, že si Bruno dá záležet a po dvou ranách přes zadek, přes každou půlku jednu, mi ty další věnuje přes břicho, přes hrudník, přes vnitřní stranu stehna, a nakonec přes podbřišek. To plácnutí samo o sobě se přežít dá, ale nejpříšernější je to, jak sebou potom pokaždý škubnu, čímž si zatahám za bradavky, za koule, nebo rovnou za obojí. Načež sebou samozřejmě škubnu znovu a takhle se to celý několikrát zopakuje, dokud se trošku neseberu a nevybalancuju to… A to už se ke mně Bruno blíží s další ránou, že… Kromě hlasitejch výkřiků mi uteče i pár sprostejch nadávek, za který mi bude trapně až pozdějc, teď na to prostě není kdy.

Teprve když si odvzdychám a odnadávám tu šestou ránu a najdu si takovou polohu, aby se mi klečelo co možná nejpříjemnějc, uvědomím si, že jsem měl skoro celou dobu zavřený oči, a tak to rychle napravím a zvednu zrak k Brunovi. Oddechuju jako po půlmaratonu, vnímám, jak mi po spáncích a po zádech teče pot…, a taky si uvědomuju, že veškerý vzrušení je momentálně to tam… Přesto ale, když na mě takhle autoritativně shlíží, tím svým pevným, klidným pohledem, dochází mi, že bych to klidně celý absolvoval ještě jednou, kdyby to po mně chtěl. Hlavně, aby mě nechal přijít znovu.

Probodávám se s ním pohledem pár sekund, ztěžka dýchá, oči se mu lesknou a pořád se celý propíná, ale jinak se už uklidnil, a tak se natáhnu a rychle odvážu uzel z toho věšáku. Okamžitě se sesune na paty a dlouze vydechne úlevou.

Zvedne ke mně hlavu trochu nejistě, asi se bojí, jestli se nezlobím, že změnil polohu, a tak tiše promluvím: „V pořádku, sedni si, tohle už není trest, ale musím to z tebe sundat a to bude ještě trochu nepříjemný. Pokusím se, aby to bolelo co nejmíň, ano?“

Na odpověď nečekám, popojdu zpátky k posteli, kde odvážu druhý z těch provázků, a vytáhnu si z tašky malé nůžky a tu hlavici. Zatímco ji zapínám, tentokrát na nejnižší stupeň, přikleknu si zpátky k němu a začnu mu s ní jemně přejíždět po těle. Zavrtí se a během pár momentů začne zas vzrušeně vzdychat. Tentokrát jsem k němu bokem, takže se mi nemusí dívat do očí, ani na něj nemám tak dobrý výhled, ale stejně si samozřejmě všimnu, že se okamžitě začne v rozkroku opět zvětšovat. Až teprve teď mu přiložím hlavici k péru a položím mu ji ledabyle na stehna, aby ho trochu dráždila, ale abych měl volný ruce.

Přesunu se za něj, počkám, až se mírně rozkročí a přizvedne, a natáhnu ten provázek mířící od jeho koulí, až zasténá. Ale musí to být, aby se mi podařilo bez úhony přestřihnout uzlíky na něm. Nastane jen kraťounká chvíle ticha, než tlumeně zakňučí, když mu do varlat začne proudit krev, ale hlavice ho naštěstí pořád aspoň trochu zaměstnává. Přehmátnu s ní a obšťastním mu kulky taky krátce vibracemi. Bože, nejradši bych ho pohladil, že to zvládnul! Ale nesmím. Ne, tahle hra musí zůstat čistě profi, tak jak má, a tak nechám tu hlavici jako to jediné, co se ho nadále dotýká a přejíždí po něm.

No, ať si tomu Bruno říká, jak chce – trest, nebo už-ne-trest – to je úplně jedno: stejně to ještě pořád děsně tahá a bolí! I když se asi fakt snaží, aby to tak hrozný nebylo, a ty jemný vibrace mi pomáhají ty nepříjemný pocity upozaďovat. A když se pak Bruno s tou vibrující věcičkou přesune přímo do mýho rozkroku, tak to mý konstatování, že veškerý vzrušení je to tam, přestane být platný… Je to fakt neuvěřitelný, jak rychle mý tělo na všechny ty podněty reaguje! A taky jak rychle si dá znovu říct. A jak rychle se mý bolestivý skučení změní na vzrušený vzdychání.

Zpod přimhouřenejch víček si všimnu, jak Bruno natahuje ruku k mýmu hrudníku. Podívá se na mě, v očích otazníky, jestli jsem připravenej na to, co přijde… Sotva znatelně kývnu – a pak se zase celej propnu v zádech a polohlasně zakleju, když mi sundá svorku nejdřív z pravý a pak z levý bradavky. Nestíhám všecky ty vjemy ani zpracovávat, vlastně tak nějak pomalu přestávám rozlišovat, co mám zpracovávat… Když vtom Bruno ten přístroj vypne – a během pár vteřin, než se od stěn přestane odrážet mý sténání, se celá místnost ponoří do ticha. Ještě párkrát trhaně zalapám po dechu… a pak se narovnám v zádech a otevřu oči.

Propojím se s ním pohledem, kousnu se do rtu a zaváhám, jak pokračovat, protože většinou ten konec lekce s klienty probíhá určitou formou, a já bych mu to sice rád dal sežrat až do konce, ale pořád v Eliášovi prostě vidím toho úplně obyčejného stydlivého kluka, kluka, kterého svým způsobem i trochu znám… A tak místo toho popolezu a rozepnu mu ta pouta, ale sednu si zas před něj a počkám, až si protáhne paže a znovu ke mně zvedne oči.

Nakonec to teda všechno zahodím a místo další akce použiju slova, tak jako jsem to chtěl i po něm, když si umanul, že mi za ta naše setkání musí mermomocí platit.

Už zcela v klidu spustím: „Další pravidlo: se svými klienty vůbec nikdy nemám nic sexuálního. Většinou mě to ani nevzrušuje… Prostě, já nejsem žádnej prostitut, Eliáši… Jasně, rozhodně v sobě mám sklony k těmhle hrátkám, nedělám to z donucení, ale na vybíjení těchhle choutek mám kámoše, nebo lidi, co potkám někde venku, ne klienty… Důvodů, proč jsem nechtěl, abys mi platil, bylo víc, ale tohle byl jeden z nich. Prostě jsem se s tebou nechtěl omezovat na nějaký pravidla a podobně, protože mi to nebylo příjemný, už jen proto, že asi nejsem zas až takovej profík, a mít před sebou na místě klienta kluka, jako jsi ty, se mnou jednoduše cvičilo. Takže jsem si taky trochu sobecky myslel, že by ses časem nechal strhnout k nějaký oboustranný akci… Což jsem zjevně špatně odhadl, takže promiň, i já tebe dostal do situace, která ti nebyla pohodlná, protože ty jsi chtěl pravej opak… Takže… Většinou tyhle lekce jako Denis končím tím, že dovolím dotyčnému, aby se přede mnou vyhonil. Trochu jsem teď vypadl z role a nechal tě vychladnout,“ mrknu krátce na jeho rozkrok, „ale nehodlám tě šidit, takže jestli pořád chceš placenou lekci se vším všudy, ještě trochu si s tebou pohraju a hodím tě zpátky do pozice. Může být?“

Ten vodopád slov, kterým mě zavalí, mě na chvilku úplně konsternuje. Vůbec jsem nečekal, že by se mnou začal takhle napřímo mluvit – jakože ještě vůbec někdy, natož zrovna teď… Chtěl bych se k tomu taky nějak vyjádřit, ale je mi jasný, že jestli to teď udělám a začneme to všechno nějak rozplatlávat, tak to jiskřivý cosi, co mě ještě pořád tak dráždí v podbřišku, zmizí úplně. A pak už na nějaký „ještě si s tebou pohraju“ nebude nálada ani u jednoho z nás… Takže si všechno to důležitý, co mu chci říct, uložím do ramky, a prozatím zareaguju jenom na tu poslední část jeho monologu.

„No, když to vezmeme kolem a kolem, tak o nějakým šizení nemůže být řeč. Zaplatil jsem ti za jednu lekci – a dostal jsem dvě,“ neodolám a pobaveně na něj mrknu. Pak ale radši zase rychle zvážním, aby to nakonec nebral, že si z něj utahuju. „Takže… rozhodně mi nic nedlužíš,“ dokončím to. „Ale jestli ještě chceš pokračovat… jakkoliv… tak jo, může být.“

„Dobře,“ kývnu jenom, protože si nemůžu pomoct, abych uvnitř nebyl trochu zklamaný, že jsem to nakonec zhodnotil správně a o nic jiného než o ty zaplacené lekce neměl zájem, protože to dost mění situaci.

Nechám to pro teď být, ale protože si to potřebuju promyslet a výjimečně fakt nechci, aby na mě koukal, natáhnu se a přitáhnu tašku k nám. Vyndám šátek a začnu mu s ním zavazovat oči.

Počkám si chvilku na reakci, ale když žádná nepřijde, pobídnu ho: „Ruce za hlavu a nohy od sebe.“

Chytnu zas tu hlavici a začnu mu s ní jezdit po těle. Nejdřív jen tak s vypnutou a pak s pomalu se zvyšujícími vibracemi. Zaměřím se mu nejdřív na zadek a na bradavky, a když nakonec sklouznu do rozkroku, už zase sténá a je skoro na hraně. Rychle to skloním a položím tu stále vibrující hračku na zem pod jeho koule. Natáhnu se do tašky pro igelit, co tam mám nastříhaný, a rozložím mu ho mezi nohy. Stoupnu si a začnu mu bičíkem jen tak hladivě přejíždět po zádech.

„Chci, aby sis to teď udělal, Eliáši,“ pronesu tiše.

Ten jeho tichej, klidnej hlas má na mě úplně neskutečnej účinek. I když na Bruna nevidím, představuju si, jak stojí nade mnou a pozoruje mě… Bože, myslím, že bych se udělal během vteřiny, i kdyby mě vůbec nijak jinak nedráždil!

Jo, je pravda, že mi k tý mý extra vzrušený náladě hodně pomáhá ten šátek přes oči. Ta tma podporuje mou představivost… a zároveň mi brání, abych se před Brunem až příliš styděl za to, co se chystám udělat. Protože pro ten účel si Bruna naopak radši úplně „odpředstavuju“.

Místo toho si představím sám sebe, jak stojím doma ve sprše… samozřejmě sám… Naučenýma, k dokonalosti vypilovanýma pohybama si začnu hrát sám se sebou, a i když to nechci moc uspěchat, aby nebylo tak poznat, jak neskutečně jsem nadrženej, tak na druhou stranu to nechci ani zbytečně protahovat. Ostatně, stejně by to moc nešlo. Celá tahle situace je pro mě prostě tak rajcovní, že odhadem tak za minutu už se kroutím a svíjím v orgasmických křečích, zatímco ze sebe to svý vzrušení hlasitě vyhekávám. No, jestli se s Brunem něco učím, tak nestydět se za svý hlasitý projevy. Takhle hlasitě jsem si netroufl vzdychat ani před svýma bývalýma…

Když všechny ty dokonalý pocity trochu odezní, narovnám se v zádech a vyčkávavě si skousnu rty.

„Šikovnej,“ pronesu tak nějak napůl automaticky.

Chvilku si ho jen tiše prohlížím, ale nakonec se skloním, ten šátek mu z očí sundám a vybídnu ho k cestě do koupelny. Eliáš pomalu vstane a beze slova posbírá svých pár svršků, se kterými během chvilky zmizí za zmiňovanými dveřmi. Vyhodím igelit do koše a začnu házet všechny ty použitý hračky do pytlíku, co mám zvlášť v tašce, je čeká pořádná očista až doma.

Stihnu poklidit ještě zbytek místnosti, Eliáš se tam tentokrát cáká jak kachna, a celou dobu přemýšlím, co teď. Jedna polovina mě se snaží přesvědčit tu druhou, ať se na Eliáše vykašlu, že jsem z těchhle divných lekcí pak vždycky akorát tak rozhozený. Měl jsem najetý určitý systém, fungovalo to, neměl jsem pocit, že mi něco v životě schází, a on mi to umí perfektně zbourat. Zatímco ta druhá část se hádá a machruje, jak velký profesionál to vlastně jsem a že se přece nenechám rozházet jedním drobným klukem, a já fakt zaboha nevím, kterou tu část mám nechat vyhrát.

Když přijde zpátky, už sedím v mikině na posteli a lustruju v mobilu. Ty peníze jsem sbalil, protože už mě to dohadování nad nimi fakt nebaví, a přece jen tu formální lekci za ně jsem mu dal, takže mám svědomí čisté.

„Posaď se ke mně na chvíli, prosím,“ řeknu jen a počkám, až si opatrně sedne na druhý konec postele. Jako by se bál, že jsem pod matraci nachystal připínáčky. Mám z toho skoro chuť protočit oči, ale udržím se.

„Příště se nesejdeš se mnou, ale s mým kolegou,“ oznámím mu a sleduju, jak se mu hned nesouhlasně rozšíří oči. „Neboj se, neposlal bych tě jen tak k někomu, komu bych nevěřil. Je to chlápek jen o pár let starší ode mě, po kterým jsem převzal svý úplně první klienty. Všechno mě naučil, takže je vlastně mnohem lepší než já… Pro tebe bude lepší než já. Měl jsem ho zkusit, už jak jsme se poprvý potkali, asi by to bylo vhodnější, ale… no… Myslel jsem, že to zvládnu. Jenže fakt to nejde, nedokážu s tebou takhle jednat… Prostě na tebe nemyslím jako na nějakýho anonymního klienta a nedělá mi to dobře. Tak se prosím nezlob…“

Vymrštím se z tý postele, udělám pár kroků tam a zase zpátky – a naštvaně se na něj zahledím.

„To myslíš vážně? Ježíši, Bruno!“

Pak z paměti vylovím všecky ty věci, který jsem mu očividně měl říct už před tou čtvrthodinou, vypadá to, že teď už je na ně pozdě… Ale to je jedno, stejně to na něj všechno vybalím. Nehodlám odsud odejít, dokud to nezazní.

„Nejsem žádná krabice se zbožím, abyste si mě přehazovali s nějakým… nějakým chlápkem podle toho, jak se spolu dohodnete! Já si vyberu sám, s kým se chci vídat, a vybral jsem si tebe, ale fajn, když nechceš, tak nechceš. Rozhodně ale nepotřebuju, abys mi hledal někoho náhradního! To za prvý! A za druhý – já tě přece nepovažuju za nějakýho… prostituta! Proč bych měl? Nevidím nic špatnýho na tom, že lidi jako ty dělají za peníze to, co děláš, pro lidi, jako jsem já! Říkáš, že je ti nepříjemný si ode mě nechat platit, ale víš, jak je to nepříjemný mně, když ty peníze nechceš? Zabíjíš se mnou čas, kterej bys mohl strávit jinak a líp, no minimálně zábavnějc – s někým, kdo v tomhle všem není tak děsně nemožnej… A když si pak nenecháš ani zaplatit, přijde mi, že to všechno děláš jenom z nějaký… podělaný lítosti! Jo, možná máš pravdu, možná jsme to měli odpískat hned zkraje. Ale rozhodně si strč někam tady tohle svý ‚příště se sejdeš s mým kolegou‘.“

A s tím se sehnu, do jedný ruky popadnu svůj batoh, do druhý boty a rychle zamířím ke dveřím. Ne tak rychle na to, aby to vypadalo jako útěk, ale dost rychle, abych mu co nejdřív zmizel z očí.

Fakt na něj nechci být drsný nebo tak něco, ale nejspíš bychom si to měli vyjasnit, protože mi přijde, že chvilkama každý mluvíme o něčem jiném. Anebo možná naopak úplně o tom samém, ale nějak se nemůžeme potkat…

Takže i když částečně nechci, prostě ho teď potřebuju zastavit a donutit ho, aby mě poslouchal, opravdu poslouchal, a tak k němu dojdu, přetočím ho a jednou rukou namáčknu zády na dveře. Chvilku se s ním propaluju očima, ale pak se několikrát zhluboka nadechnu a vydechnu, abych se uklidnil, a pustím ho.

„Poslouchej, co ti říkám, Eliáši,“ spustím důrazně a asi i dost podrážděně, protože na tohle fakt nemám a neumím to ovládnout, „já tě přece nikomu nepřehazuju, ale myslel jsem, že to bude pro tebe lepší… Nejen pro tebe, pro nás oba.“

Nadechne se, ale nenechám ho nic říct: „Já ti řekl, jak to vnímám, řekl jsem ti několikrát, že mi tahle situace ‚za peníze‘ s tebou není příjemná, a ne, nedokážu přesně říct, proč. Možná proto, že o tobě vím prostě víc, než jsem normálně zvyklý, anebo se mi úplně jednoduše líbíš, co já vím… Ale rozhodně ty peníze neodmítám z lítosti, tak toho nech! Přiznal jsem ti to a tys mi dal stejně jasně najevo, že o nějaký kamarádství s výhodama – nebo jak bych to měl jinak sakra nazvat – nemáš zájem, tak co vlastně chceš? Protože mě tohle právě teď přestává bavit, snažím se hledat řešení toho, že každý chceme něco jiného, říkám ti to v klidu, a ty se kvůli tomu vztekáš…“

Jako… všechno to, co mi říká, je důležitý, ale stejně se zaseknu jenom u tý jedný jediný věty. Protože ta mě dostane úplně nejvíc.

„Kamarádství s výhodama…?“ zopakuju po něm zmateně. „A kdy jako přesně jsi mi něco takovýho nabídl? A já ti dal najevo, že nemám zájem…? To si mě s někým pleteš, ne? Já bych ti totiž nikdy nic takovýho najevo určitě nedal.“

A po tomhle přiznání jenom nasucho polknu a znejistěle uhnu očima. „A promiň, že jsem tak vyjel. Děsně mě to… naštvalo. To tvý oznámení, s kým se příště sejdu nebo nesejdu. Jsi to podal, jako že je to hotová věc.“

Změknu a pokusím se taky uklidnit, protože přesto, že výbuchy vzteku nemám rád, tak po tom jeho jsem na něj přece jen taky trochu vyjel.

„No tak mezi větou, že jsem doufal, že bys třeba časem měl zájem, aby to mezi náma bylo oboustranný, a kamarádstvím s výhodama teda fakt moc rozdíl nevidím,“ prohlásím už mírnějším hlasem.

A když si všimnu, jak uhýbá pohledem a stydí se, uklidním se definitivně a dodám: „Promiň, jestli to z toho nebylo jasný… I jestli jsem špatně pochopil tvoji reakci… Pro nás oba je tohle nový… Vlastně ještě nikdy jsem neakčnil s nikým, kdo by neměl žádný zkušenosti, takže se nemusíš bát, že bys udělal něco špatně, žádná špatná reakce z tvojí strany totiž neexistuje… A já jsem z toho nervózní za nás za oba, protože se pořád musím hlídat, abych nezašel dál, než na kolik jsi v tý chvíli připravenej…“

Zvednu k němu oči a chvilku si prostě jenom užívám pohled do těch jeho. Takhle zblízka. Když vlastně, aspoň na chvilku, nemusím být z ničeho nervózní.

„No a… i když se musíš tak hlídat… a je to pro tebe všecko nový, tak do toho chceš jít…? Protože, Bruno, jestli mi příště zase řekneš, že by bylo lepší, abych si našel někoho jinýho, tak mě fakticky vytočíš!“ řeknu, přičemž nejsem schopnej uhlídat, aby mi pobaveně nezacukaly koutky.

„Hele ty, já nejsem ten, kdo se snaží lidem podsouvat peníze poté, co se na něčem dohodnou,“ pronesu jednoduše, ale trochu se usměju, aby viděl, že je to už ok. „No a nebývá to, co je pro lidi nový, vždycky svým způsobem taky zábava?“ zašklebím se na něj. „Takže ne, nepříjemný je mi to jenom, když mi platíš, jinak se mi to vlastně i docela líbilo…,“ řeknu, seberu svou tašku, hodím do ní mokrý ručník z koupelny, prohlídnu naposledy místnost a otevřu mu dveře.

„Nechme to už dneska být, bylo toho moc, ale tentokrát mě, prosím tě, ber vážně. Napiš mi, až se budeš chtít příště sejít, nebo pro mě za mě pokecat si, ale jedině, že mi nebudeš cpát žádný další peníze, platí?“

„Jasně, platí,“ souhlasí. Pak s úsměvem dodá: „To bych byl úplnej idiot, kdybych po tý dnešní zkušenosti ohledně toho, jak tě to vytočilo, zkoušel něco takovýho znovu…“

Usměju se sám pro sebe, spokojený, že souhlasil, a hlavně kvůli té věci, která mi na tom vadila úplně nejvíc. Teď už jsme snad konečně na jedné vlně.