Inzerátová 7 – Lekce za pokutu: pokus č. 2

Sejdeme se za dva dny, tak jak bylo domluveno. Zase na něj čekám v ateliéru, tentokrát bez větších příprav, ale zato s čerstvě koupeným lanem na vázání. Nově červeným, abychom měli nějakou změnu.

Jen co dorazí, nespustím ale akci hned, místo toho si ho postavím pod světlo, pořádně si ho prohlídnu a zkoumavě se zeptám: „Je už všechno v pořádku?“

„Jo, je,“ uklidním ho. „Podruhý bych už něco takovýho sobě ani tobě neudělal, neboj…“

Cítím se vážně o tisíc procent líp než předevčírem. Fyzicky, ale i psychicky. A takhle zpětně nad sebou jenom nechápavě kroutím hlavou, že i přes to, jak mi bylo bídně, jsem do toho hraní šel… V tom mu nekecám – podruhý už bych tak blbej nebyl.

Každopádně, je tu ještě něco, o čem jsem během těch dvou dní přemýšlel… A sice tak úplně nevím, jak tohle téma otevřít ani jestli vůbec ze svý pozice můžu něco takovýho navrhovat… Ale tak kdo se nezeptá, nic se nedozví, že.

„Bruno, a můžu tě o něco poprosit…?“ nadhodím tedy.

„Jasně, povídej,“ vybídne mě s úsměvem a zvědavě na mně zakotví očima.

Hmm, pod tím jeho pronikavým pohledem to ze mě zase poleze jak z chlupatý deky, to je mi jasný, ale teď už necouvnu: „No, když jsme se minule shodli, že si zasloužím seřezat…, a zatím na to ještě pořádně nedošlo… a předpokládám, že na to dojde dneska… Tak mohl bys mě k tomu svázat… trochu, hm, víc? Víš, mně se to mnohem víc líbí, když v tomhle nejsi zase tak… jemnej…“

Myslím, že mý tváře by klidně mohly zůstat červený prostě už napořád, než takhle furt měnit barvu tam a zpátky, fakt! Ale kašlu na to, co o mně Brunovi momentálně barva mý kůže prozrazuje, a radši naopak zkusím vyčíst z jeho tváře, co si o tomhle mým návrhu myslí.

Zdvihnu na něj na chvíli překvapeně obočí a zamyslím se: „Mám to chápat tak, že jinak chceš pokračovat tam, co jsme minule skončili, jo?“ Počkám si, než nepatrně kývne, a dodám: „No dobře, to samozřejmě můžu. Tak se svlíkni.“

Nečekám, až to provede, a přejdu zatím k tašce, odkud vytáhnu to lano a spolu s tou plácačkou, kterou jsem předevčírem začal, ho položím na postel.

„Předpokládám, že přestože sis tu ukázku minule moc neužil, tak máš určitou představu, jak co bolí. Takže z toho repertoáru ještě vyber nástroj číslo dvě,“ pronesu rozhodně a nespouštím zrak z jeho očí, které se okamžitě rozšíří.

Naprázdno polkne a vidím, jak váhá, ale nakonec si přece jen zvolí: „Tak třeba ty důtky…“

Jenom potěšeně kývnu, vytáhnu řečený nástroj z tašky a vybídnu ho, aby si sednul nahoru na postel. Poté se k němu připojím a začnu mu svazovat nohy k sobě od kotníků směrem ke kolenům. Stále dlouhou zbývající část provazu mu protáhnu několikrát dokola kolem jeho zad a pod koleny, takže během chvilky zůstane s nohama pevně přitisknutýma na hrudník. S rukama se už nijak složitě nevážu, prostě mu je spojím za pomoci kožených pout pod koleny a tím ho kompletně zpacifikuju. Všimnu si, jak zrychleně dýchá a propíná svázané svaly, ale podle všeho tentokrát spíš vzrušením než čímkoliv jiným.

Vezmu si tedy do ruky tu plácačku, a protože chci to jeho vzrušení ještě víc podpořit, začnu mu s ní hladivě přejíždět po těle, zatímco se s úsměvem zeptám: „Spokojenej?“

„Moc…,“ vydechnu popravdě, protože jo: teď je to ONO. Šíleně mě rajcuje, jak při každým nádechu cítím, kudy přesně po mým těle ty provazy vedou… A ten pocit bezmoci, co z toho plyne, je úplná topka. Ne, kecám: úplná topka je, že mě takhle svázal zrovna Bruno.

A uvědomím si ještě jednu věc: na nějaký čarování s barvama mě teda fakt neužije, běžně je mi jedno, jestli na sobě mám modrý triko, zelený nebo klidně nudný šedý, ale ten rudej provaz, to je teda něco! Nemůžu se na ty svý svázaný kotníky vynadívat. Díky tý barvě to působí tak správně… nevím, eroticky… Jakože ten černej provaz byl taky super, ale tahle rudá má prostě něco do sebe… Budu to muset Brunovi říct, že má dobrej vkus, ale teď ne, teď už nechci svýma poznámkama tady tohle všechno narušovat.

Spokojeně se zavrtím a znovu si uvědomím, jak je to dneska jiný oproti posledně. To mi těch třicet slíbených ran už dopředu přišlo jako… no jako trest, kterej si musím prostě odtrpět, ale příjemnýho na tom nebude vůbec nic. Kdežto dneska to jakýmsi zvráceným způsobem příjemný bude, to vím už teď…

Užívám si tu chvilku, kdy se mi pod těmi letmými doteky hračky roztéká jako svíčka. Položím si ho na postel na bok a ještě pár minut pokračuju v téhle jemné proceduře, než se rozhodnu, že by to už mohlo stačit.

Neodolám a prohrábnu mu levou rukou vlasy, abych mu je oddálil z čela a nepadaly mu do očí, zatímco na mě poslušně kouká.

„Třicet, počítej, Eliáši,“ prohlásím jenom, než se mu začnu věnovat s mnohem větší intenzitou.

Tentokrát udělá Bruno pauzu až po dvaceti šlehnutích. A mně to vůbec nevadí, v týhle schoulený poloze se mi ty rány líp snášejí, i když Bruno střídá jejich sílu a vždycky po pár slabších přijde jedna drsnější. Poslušně je odpočítávám, některý ty číslovky teda spíš odsyčím, ale i tak musím zkonstatovat, že ta první dvacítka utekla překvapivě rychle a vydržitelně. Hm, nebo je můj zadek už od předvčerejška předpřipravenej a stihl se proti tomu, co ho čeká dneska, víc obrnit…

Otevřu oči a počkám si, až se Bruno dostane do mýho zornýho pole, abych k němu mohl zvednout pohled – a pousmát se. Nemůžu si pomoct, ale dneska se mi ty rty v jeho přítomnosti culej tak nějak samy od sebe, i když je to asi dost divný, když si zrovna odpykávám svůj trest… No, radši se kousnu do rtu a zkusím tomu úsměvu ubrat na rozzářenosti, aby si z toho Bruno ještě nakonec nevyvodil, že by na mě měl být o dost přísnější – je mi jasný, že bude stačit, když jenom trochu přidá na intenzitě, nebo když šáhne do tašky třeba pro rákosku, a s připitomělým usmíváním bude konec!

Když zastavím a vrátím se k tomu pomalému přejíždění po jeho těle, zaseknu se na malý moment ve svých myšlenkách. Prohlížím si ho, sleduju ten jeho upřený pohled a přijde mi najednou tak strašně zvláštní, že nás s Eliášem od sebe dělí jenom tři roky. Nějak se nedokážu rozhodnout, jestli je to málo, nebo moc. Protože tolikrát jsem byl s někým o dost starším a kdysi dávno jsem chodil i s chlápkem o jedenáct let ode mě, takže tvrdit, že jsou ty tři roky moc, připadal bych si jako hrozný pokrytec, jenže málo to taky není. Popravdě jsem si při pohledu na Eliáše občas připadal, jak kdyby nás dělilo celé století. To, jak si všechno dokázal pořád užívat, jak po mně koukal, jako kdybych mu dával něco úžasného, a s jakou nevinností pochyboval o tom, jestli mi může něco říct… Už si nevzpomínám, jestli jsem někdy byl takový, jestli mě to někdy taky takhle bavilo.

Možná, že jsem si tyhle hry už dlouho neužíval tak jako Eliáš, pro kterého bylo všechno nové a báječné, ale to neznamená, že by se mi nelíbil pohled na něj, jak si to umí vychutnat. A měl jsem chuť ho při tom sledovat zas a znova, což se mi vlastně líbilo jen tak napůl. Líbilo se mi to, když byl tady, ale vážně jsem nestál o to něco takového cítit i ve chvíli, kdy opustí tenhle pokoj. Vědomě jsem se rozhodl, že jestli k tomu dojde… Jestli si tím budu jistý, že k tomu došlo, budu mu muset říct, aby sem do toho prostoru, kde jsme jen sami dva, už nechodil, a už dopředu se mi nelíbí, že ho tím zklamu.

Ne, fakt se na něj nemůžu takhle koukat, akorát mě napadají kraviny. Takže zanechám toho něžného intermezza, napřáhnu se a na to sténající tělo přede mnou pořádně zahraju. Těch posledních deset mu totiž vyplatím pěkně za sebou a plnou silou. Přece jen, slíbil jsem mu trest, a ten si nemůže celou dobu užívat.

Tu závěrečnou desítku skoro nestíhám ani odpočítávat, tentokrát se s tím Bruno rozhodně nemaže! Už po třech ranách schovám obličej mezi kolena a místo hlasitýho odsekávání číslovek si je skučivě odhuhňám. Doufám, že i tak to Bruno bude považovat za splněnej úkol a nepřidá mi dalších deset, abych se naučil být srozumitelnej…

Když si tu nálož rozdýchávám, ztracenej ve svým světě, uvědomím si, že jsem sice spokojenej, že to mám za sebou…, kdo by taky nebyl, ne?… Ale že to zároveň mělo něco do sebe. Jo, pořád si neumím představit, že bych za ním někdy přišel a řekl mu, hele, šíleně moc prahnu po tom, abys mi zase nasázel třicet na holou, protože minule to bylo skvělý. To fakt ne. Ale v rámci hry, kdybych byl třeba drzej nebo neposlušnej a Bruno mi dal takhle najevo svou nespokojenost… Jo, tahle představa mě rajcuje dost. Ovšem ani tak ne dost na to, abych byl drzej a neposlušnej schválně. To zase ne. Prostě takovej zlatej střed, kterým si můžu spokojeně proplouvat.

Ono celkově – já na bolest moc nejsem. Aby taky jo, když mám práh bolesti docela nízko… Stačí mi fakt málo, nepotřebuju vyhledávat bůhvíjaký extrémy. Však taky do těchhle lekcí jsem nešel proto, že bych si přál zakoušet zrovna bolest. Ne, mnohem zajímavější je pro mě něco jinýho: to předání kontroly nad vším. To předání kontroly jemu. To, že bez jeho dovolení nemůžu nic – a pod jeho dohledem musím všechno. A nějaký „prosím, pane, nasekejte mi“ mi do konceptu toho, co mě vzrušuje, vůbec nezapadá.

Uvědomím si, že je v místnosti podezřelý ticho a že jsem se asi ve svým vlastním vesmíru zapomněl na příliš dlouho, tak odtáhnu hlavu od kolen a zvednu oči k Brunovi. A zase se mi po tváři rozlije ten usvědčující úsměv, sotva ho uvidím. Ježíši, s tím budu muset něco udělat, nebo si začne myslet, že jsem si dneska před návštěvou ateliéru něčeho šlehnul, hihihi…

Zachytím jeho mírný úsměv a pozdvihnu nad tím překvapeně obočí, ale vezmu to jako dobré znamení, že i po takové tvrdší sérii úderů má pořád chuť se potěšeně usmívat.

Přesto ho ale trochu uklidním. „Neboj, těch pár tvrdších ran máš za sebou. Teď vezmu ty tebou vybrané důtky, ale pojedu s nimi celou dobu mírně. Teda pokud mi nedáš důvod přitlačit,“ dodám poťouchle.

Natáhnu se pak do tašky pro šátek a bez ptaní mu ho začnu vázat kolem očí, protože i když mám ten jeho pohled rád, občas není na škodu se před jeho zrakem schovat.

„A jak by takovej důvod třeba vypadal…?“ ozve se Eliáš, načež po vteřině ticha rychle dodá: „Teda ne že bych to potřeboval vědět, abych to mohl vyzkoušet! Já jenom… ze zvědavosti…“

Zašklebím se a mám co dělat, abych se nahlas neuchechtnul, ale naštěstí to nevidí. Protože jsem to myslel vážně jen napůl, momentálně fakt nemám v plánu ho nějak úkolovat a podobně, ostatně když je svázaný se zakrytýma očima, tak těch možností, co by mohl provést, moc nezbývá. Prostě mám jenom rád takové ty trochu výhružné řečičky.

„Hmm…,“ zabručím po chvilce ticha a přejedu mu po těle jen tak na volno důtkama, až se celý ošije, „třeba kdybys k tomu měl nějaký drzý poznámky… Nebo zapomněl počítat. Takže znovu třicet, Eliáši.“

Hmm, tak to abych si s tím počítáním dal fakt majzla! Protože teď to bude o to těžší – se zavázanýma očima se mi mnohem líp odplouvá do představ, dál od reality. Představuju si, co teď Bruno dělá a hlavně jak se u toho tváří… a kam se dívá a co se mu zračí v očích… A to se pak hodně snadno zapomene říct jedna… dva… tři… nebo deset…

Naštěstí to vypadá, že tu svou pozornost umím udržet dobře, protože nemám pocit, že by Bruno nějak přidával na síle. Cítím, jak se řemínky důtek po každým dopadu na můj zadek nebo záda rozprostřou po mý kůži, a úplně zřetelně vnímám, jak už asi musí být červená, protože tu červenou barvu prostě cítím. Cítím to pálení a brnění, který nepřestává, je to možná vzdáleně podobný tomu, jako kdybych spadl nahej do kopřiv a nemohl se odtamtud vyhrabat… Nic, co bych potřeboval zažívat každej den, ale zároveň nic, kvůli čemu bych se musel třást strachem. Takže ne, netřesu se, ale chvěju se, to jo… Chvěju se tak nějak bezděky, není mi zima, nejsem ani vzrušenej tolik, že by to nešlo vydržet… Ale vzrušenej přece jenom jsem, tak možná proto. A taky jsem natěšenej na to, co bude dál, co vezme Bruno do ruky dalšího, až ty důtky odloží… nebo jestli se těch rozpálenejch míst na mým těle dotkne dlaní… Anebo co třeba dovolí, abych vzal zase do ruky já, hmmm…

Tu třicítku mu nevyplácím nijak rychle ani těžce, a tak ji zvládneme v podstatě v kuse bez jakékoliv přestávky. Odložím pak důtky vedle něj na postel a chvilku si ho jenom tak prohlížím, jak tam leží se zarudlou kůží. Položím mu dlaň na zadek a pevně stisknu, načež se ozve tlumené heknutí.

Přejedu ho ještě jednou pohledem a nahlas zkonstatuju: „Je citlivý, ale žádné větší stopy tam nemáš, to do pár hodin zmizí.“

Stisknu mu ještě druhou půlku, stáhnu tu ruku pryč, a protože u něj prostě fakt někdy nevím, co se hranic týče, jednoduše se zeptám: „Teď ti nechám zavázané oči a budu si s tebou chvíli hrát, všude. Nechám tě vybrat, rukou, nebo hlavicí, Eliáši?“

Zatrne ve mně a zašimrá mě ve slabinách, když mi význam tý jeho otázky doputuje až do mozku. Bože, jasně že rukou, chce se mi zakřičet – protože kterej blázen by v tuhle chvíli řekl něco jinýho?

Jenže… tím bláznem asi budu nakonec já sám, protože nějaký mý další já mě zarazí. Že jako přece nemůžu Brunovi takhle přiznat, že prahnu po tom, aby mě všude, jak sám zdůraznil, hladil dlaní…

Užuž otvírám pusu a vyslovuju první písmenko… háčko…, ale v nanosekundě jedno mý já přepere to druhý a ze mě potichu vyjde: „Rukou…“ Sice u toho zase zčervenám i na místech, který vůbec nepřišly do kontaktu s plácačkou nebo důtkama, takže pokud je Bruno jenom trochu pozornej, jako že určitě je, tak ve mně právě čte jako v otevřený knize, i když mám pořád ještě zavázaný oči…

Na druhou stranu, kdyby mi tuhle možnost nabídnout nechtěl, tak by to neudělal. Nemám proč cítit se hloupě za to, že jsem si ze dvou návrhů vybral ten, kterej se mi – z jakýhokoliv důvodu – líbí víc…

Jsem fakt rád, že jsem se zeptal, že jsem to prostě neudělal automaticky. Protože to jeho zaváhání a možná i to červenání ukazují, že si těmi hranicemi asi taky není úplně jistý. Ale teď už se tím nehodlám víc zabývat.

Místo toho udělám to, co si vybral, položím na něj obě ruce a začnu mu po těle přejíždět, od těch bolavých míst až po ta nedotčená. Není to žádné jemné hlazení, spíš mu celé tělo masíruju a mírně promačkávám. Ze začátku si párkrát zasyčí, ale jak sjedu na nohy a paže, začne mi to svázané tělo pod rukama spokojeně vrnět.

Znovu jsem se dostal do bodu, ve kterým si přeju, aby to, co se děje, nikdy neskončilo. Je to taaak příjemný! Jo, uznávám, že už bych se třeba i rád trošku protáhl v zádech, ale není to tak nutný, aby mi to kazilo ten prožitek… Ten pocit, že se nemůžu skoro ani hnout, zatímco Bruno má mý znehybněný tělo naservírovaný jak na zlatým podnose a může si s ním naopak dělat, co se mu zlíbí, je pro mě ještě pořád rajcovně intenzivní a intenzivně rajcovní, a tak se po chvilce přestanu hlídat a občas mi uteče i nějakej hlasitější povzdech nebo zavrnění.

Neodolám, a když dojdu ke kotníku, podržím si ho za něj a začnu ho lechtat na chodidle. Škubne sebou a vyjekne snad ještě mnohem víc, než když jsem ho předtím plácnul. Chvilku si užívám toho jeho nyní tak hlasitého svíjení, způsobeného jen několika hladivými pohyby prstů na jedné a pak i na druhé plosce nohy, ale nakonec ho samozřejmě pustím. Přejdu dlaněmi do mezery, co má mezi břichem a stehny, a jemně mu projedu tou škvírou hnedle dvakrát, abych ji prozkoumal z obou stran, než přejdu na bradavky a krátce mu s nimi zakroutím. Ne, nejsem nijak tvrdý, už mu nechci ubližovat, takže všechny ty mé doteky mírním a vychutnávám si, jak na ně reaguje.

Přejedu mu automaticky konečky prstů i přes krk a obličej, ale ten pohled na to, jak, snad z reflexu, otevře pusu a ten můj prst olízne, se mnou málem praští. Jo, nemůžu si pomoct, děsně mě láká se ho dotýkat, líbí se mi ty jeho neohrané reakce, jak všechno naplno prožívá, ale teprve z tohohle mi v rozkroku zacuká tak, že je to skoro konečná. Okamžitě toho nechám, sjedu mu konečně dlaní zezadu mezi nohy a toho jeho už k uzoufání nalitého ptáka stáhnu i s koulema dozadu, abych se k němu dobře dostal a dopřál mu to, po čem touží.

Po tý jeho průzkumný výpravě po celým mým těle jsem tak vláčnej a zároveň tak nadrženej, že když mi konečně vjede dlaní do rozkroku, prudce sebou trhnu, jak moc zatoužím se vzrušeně prohnout v zádech – a ono to nejde… Ačkoliv mám jenom minimum prostoru k pohybu, využívám každej ten milimetr, kterej mi provazy dovolí, protože ty vlny stupňujícího se vzrušení, který se mi valí tělem, prostě nejde jenom tak v klidu ustát, nebo v mým případě uležet… Na jazyku pořád ještě cítím lehounce slanou chuť z bříška Brunova prstu… A když si představím, že třeba… by mi mohl… někdy… vsunout do pusy ukazováček a chtít po mně, ať mu ho cucám…

„Bruno…,“ zasténám úplně bezmyšlenkovitě, zatímco se mý tělo v neskutečným výbuchu orgasmu vzepne proti provazům. Cítím, jak Brunovi stříkám do dlaně, a ani to vzdychání a sténání, ani ty nepravidelný záškuby svalů nejsem vůbec schopnej ovládat… A zatímco mý tělo leží na posteli, stočený do klubíčka a lapající po dechu, moje já se vydá na výlet někam do sousedního vesmíru.

Zachytil jsem skoro všechno do dlaně, takže si ji zaběhnu jen velmi ve spěchu opláchnout a začnu ho rozvazovat, nejprve spoutané ruce a pak to lano ze zbytku těla. Je mi jasné, že už musí být celý rozbolavělý, přestože jsem se ho snažil v průběhu aspoň párkrát přetočit z boku na bok.

„V pořádku?“ ujistím se už tradičně.

Počkám si, až mi to odkýve, posadí se sám na postel a protáhne se. Teprve poté, co zachytím jeho vyčkávající pohled, přetáhnu si přes hlavu tričko a s jen rozepnutými kalhotami se uvelebím vleže na posteli.

Doufám, že to dostatečně jasně říká, co se po něm chce, a nebudu ho muset pobízet. U tohohle se nepotřebuju ptát, jestli chce, nebo ne, posledně chtěl, takže kdyby se snad něco od té doby změnilo, má pusu, aby mi to řekl.

Nadšeně se na něj usměju, když ho vidím, do jak vyzývavý a přitom jednoznačný pozice se uvelebuje. Doufal jsem, že mě zase nechá, abych mu tu jeho dnešní péči oplatil, ale nebyl jsem si jistej, jestli si o to třeba nebudu muset zase říct… I když vzhledem k tomu, jak jsem se na to těšil, tak bych ho klidně i poprosil, pokud by to tak chtěl a dělalo mu to dobře.

Popolezu po kolenou až k němu a očima mlsně přejedu jeho odhalenej hrudník. Hrozně rád bych se ho dotýkal i tam, chvilku ho jenom tak hladil, olízal mu bradavky… Něco ve mně mi ale říká, že si musím nechat zajít chuť, protože to už je moc intimní. A jo, uvědomuju si, že se třeba pletu, a že dokud si to neověřím, nebudu to vědět jistě… Ale hrozně nerad bych tu atmosféru teď narušil tím, že bych se k němu sklonil – a on mě musel okřiknout, že tohle si nepřeje…

Radši stočím zrak k jeho rozkroku, ze kterýho mu začnu stahovat kalhoty i s boxerkama. Znovu má na sobě rudý – a já neodolám, hodím očima k tomu provazu, co leží pohozenej na kraji postele, a na Bruna se zazubím: „Seš hezky sladěnej!“

„Tak snažím se,“ zašklebí se.

Zatímco mu oblečení roluju z nohou, tentokrát se totiž rozhodnu sundat mu kalhoty i spodní prádlo úplně, znovu se zadívám na jeho hrudník a představuju si, jak by tohle sexy tělo vypadalo omotaný tím rudým provazem… Nasucho polknu, protože jo, jasně, slušelo by mu to – šikovně pojatej úvaz sluší asi každýmu, ale stejně se mi to k Brunovi tak úplně nehodí. Ne, jemu mnohem víc sluší, když ten provaz drží v ruce…

Když mu přetahuju kalhoty přes chodidla, neodpustím si, abych mu tam taky schválně lechtavě nepřejel bříšky prstů. Bruno automaticky nohama trochu ucukne a věnuje mi přísnej pohled, takže už v tom radši nepokračuju, jenom se na něj zakřením: „To bylo omylem, hihi…“

Pak už se ale nezdržuju, odhodím to oblečení na postel, roztáhnu mu kotníky od sebe – a přejedu pohledem přes celý jeho nahý tělo. Nádherný nahý tělo. Dokázal bych se tímhle pohledem kochat dlouhý minuty, ale nevím, jestli by mi Bruno tolik času věnoval, a tak radši zaměřím pozornost na jeho klín. Jeho vztyčený péro mi dává najevo, že Bruna to dnešní hraní se mnou nenechávalo chladným, což mě samozřejmě těší… Po kolenou popolezu blíž, abych na něj dosáhl, a zlehka ho promnu v dlani. Bruno vzdychne a přivře oči, a tak ty svý jemný doteky a pohyby začnu opakovat, aniž bych spustil oči z jeho tváře – moc se mi totiž líbí pozorovat, jak se mu v ní promítá, co s ním to mý hlazení a prohmatávání dělá… Po chviličce se ale zase stočím do klubíčka, mý tělo už si na tu pozici dneska asi zvyklo, hlavou se opřu o jeho stehno, a místo na Brunovu tvář upřu zrak na jeho nádobíčko a na to, jak reaguje na mý dotyky.

Položím si ruce za hlavu a zavřu oči. Neříkám, že bych si nedal říct na něco víc, ostatně kouření mám ze všeho nejradši, ale nejsem si jistý, zda to nadhazovat. Mám totiž takový tušení, že by to Eliáš po mé pobídce hned udělal, tu submisivitu on v sobě fakt má, každému jinému bych to už řekl, ať mě vezme do pusy, ale u Eliáše si nejsem jistý, jestli by to neudělal jenom ze strachu, že mu nedovolím příště přijít. Je to samozřejmě nesmysl, i kdyby po tom minulém týdnu zjistil, že mu není vůbec příjemný se mě dotýkat, tak ho nevykopnu. Kvůli tomu to fakt nedělám. Vlastně ani nevím, kvůli čemu to přesně dělám, ale je mi to příjemný, tak proč to řešit?

Chvilku ještě čekám, neženu se zprudka k cíli, prostě si užívám ty jeho doteky a hlavu položenou na mém stehně, a přemýšlím nad ním. Pomalu dojdu sám v sobě k myšlence, že je Eliáš ve spoustě věcí nejen nezkušený, ale hlavně hrozný trdlo. I u úplných maličkostí se mě vždycky pokorně ptá, jestli by směl, takže si říkám, že i kdyby se mu to po tom posledku rozleželo a teď se mu celá ta akce nezdála, asi by neřekl nic…

Rozhodnu se teda, že bych to měl být já, kdo něco řekne, a tak se podepřu na lokti, zajedu mu druhou rukou do vlasů a zadívám se na něj, dokud ke mně sám pohled nezvedne. „Eliáši, až… ne, JESTLI budeš někdy chtít v tom sexu zajít dál, nebo naopak pokud bys s ním chtěl úplně skončit, tak můžeš, je to jasné? Nemusíš se ptát. Na to není žádný zákoník, že když něco uděláš jednou, tak musíš už pak vždycky… A to by mělo platit nejen se mnou, ale s každým, s kým kdy budeš, ano?“

Ta upřímná starost, co se mu zračí v očích, se mnou dokonale zamává. Úplně mi to rozhodí soustředění, takže se na chvilku přestanu pravačkou věnovat jeho klínu a sjedu mu dlaní na stehno, kde ho začnu bezmyšlenkovitě hladit.

„Já vím,“ zahuhlám a věnuju mu něco jako uklidňující úsměv. Aby se nebál, že jsem v běžným životě takový tele, co se nechá natlačit do situací, ve kterých se ve skutečnosti ocitnout nechce… „To jenom s tebou je to všechno takový… jiný,“ přiznám potichu s očima upřenýma do jeho rozkroku… a pak už se radši skloním a olíznu ten jeho horkej penis po celý jeho délce, protože už jsem to stejně chtěl udělat dávno. A protože se tak můžu šikovně vyhnout dalšímu rozebírání tohohle všeho. A protože pouhá myšlenka na sex s Brunem… jakože opravdovej, oboustrannej sex, se vším, co k tomu běžně patří…, způsobí, že se mý doteď odpočívající péro okamžitě probere k životu… A já nechci, aby si toho Bruno všiml.

Což se mi asi i povede, odvést jeho pozornost jinam, protože hned vzápětí vzrušeně zavzdychá. Rovnou ho nasaju do pusy, blaženě zavřu oči a pomalu, beze spěchu ho ochutnávám. A ty hlasitý vzdechy, kterýma to Bruno doprovází, všechny ty moje příjemný pocity ještě násobí. Teprve když se tohohle všeho aspoň trošku nabažím, přidám na rychlosti a taky na síle, s jakou Brunovo tvrdý péro vcucávám do pusy, a pootevřu oči, abych se pokochal pohledem na jeho chvějící se podbřišek… a na jeho sevřenou pěst, ve který drtí prostěradlo…, a na jeho prudce se zvedající hrudník… a zakloněnou hlavu.

Ten orgasmus, co ze mě vydoluje, je pěkně intenzivní, celou dobu nechám jednu ruku zaklesnutou v jeho vlasech, naprosto samovolně mu tam projíždím hladivě prsty tam a zpátky, zatímco druhou rukou svírám prostěradlo, a prosténám to pěkně nahlas. Když se mé tělo konečně uklidní, zůstanu jen vyčerpaně ležet, těžce oddechuju a jsem zralý akorát tak na to přehodit přes sebe peřinu a spát.

Jenom silou vůle se přinutím zvednout pomalu na nohy, usměju se na něj, znovu mu rukou prohrábnu vlasy a zamířím do koupelny. Je to fakt nemoc, jak moc se furt chci tím jeho rozcuchaným sestřihem prohrabovat.

Když i on opustí vymydlený a řádně oblečený onu místnost, akorát domotám ten využitý provaz a hodím ho do tašky.

„Ty, Bruno, když se tě zeptám, kolik tě stálo to nový lano, abych ti ho mohl zaplatit, jelikož to černý jsi zničil kvůli mně, tak mi to asi neřekneš, co…?“ spustí s pohledem upřeným na řečený objekt.

„Tak to jsi uhádl – neřeknu. A jestli mě s těmi penězi budeš zas zlobit, tak by mi třeba ještě mohla omylem vypadnout ta plácačka z tašky a pak bych ji musel použít, víš jak…,“ zašklebím se na něj.

Jenom se na to uchechtne a s culením prohlásí: „No dobře… A necháš mě teda aspoň, ať tě na něco pozvu? Třeba dnes…? Nebo kdykoliv jindy, jestli dnes nemáš čas…“

„Hele, ty se hlavně starej, abys měl prodlouženou průkazku. Dokud mi neukážeš účtenku o zaplacení, tak na mě žádný pozvání vůbec nezkoušej,“ ukončím to, zavřu tašku a okno, naposledy obhlídnu místnost a zamířím ke dveřím.

„Ty seš ale,“ zahučí a loudavě se vydá za mnou.

Když se po něm od dveří automaticky ohlídnu, všimnu si jeho nepřítomného, zamyšleného pohledu, a tak ho z těch jeho očividně ne zrovna veselých úvah vytrhnu. „No tak, kde to vázne? Jdeme na to pivo, ne? Nikdo přece neříká, že nemůžu pozvat já tebe,“ mrknu po něm – a vysloužím si tak ten úplně nejhezčí a nejnadšenější úsměv, jaký má v repertoáru, a to mě znovu zahřeje. Úplně všude.