Inzerátová 9 – Lekce poslušnosti

Na další sraz s Brunem za týden od našeho posledního setkání jdu sice natěšenej, ale zároveň docela… zmatenej. Jo, to je to správný slovo. Zmatenej tím, co jsem posledně viděl na Brunově těle. A ne, nemyslím teď to tetování na jeho levý lopatce. Konkrétně to jsem si totiž vůbec nestihl prohlídnout – protože mě mnohem víc zaujaly ty šrámy, co měl přes zadek a stehna. Kde k nim sakra přišel?!

Tak jako jasně, jedno vysvětlení se přímo nabízí – jediný vysvětlení, který dává smysl, jenže zároveň jediný vysvětlení, který mi právě že smysl vůbec nedává! Prostě… zaboha si nedokážu zrovna Bruna představit, že jenom nějakejch pár hodin předtím, než jsme se posledně setkali po mým návratu z dovolený, se on setkal s nějakým… hmmm… svým vlastním domem! Přece… to není možný! Tenhle můj Bruno, kluk, kterýmu z očí čiší dominance, neústupnost a přísnost, by si přece nikdy nemohl před nikým kleknout… a nechat si nasekat na zadek! To prostě… to prostě nepřichází v úvahu! Jenže… jak říkám, zároveň je to jediný vysvětlení, který mi přijde dostatečně věrohodný… No a tak se v tom pořád tak nějak plácám, zkouším přijít na něco dalšího, co jsem třeba mohl přehlídnout, a zároveň se zkouším smířit s tím, že na nic jinýho nepřijdu, protože nic jinýho coby vysvětlení prostě neexistuje.

S hlavou přeplněnou domněnkama a představama se poté, co se s Brunem v předsíni jeho ateliéru pozdravíme, zuju, a když pak přes pokoj mířím ke svýmu už tradičnímu místu u stolu, abych si odložil, napůl nejistě a napůl zvědavě po Brunovi pokukuju.

„Co je?“ změří si mě Bruno pátravým pohledem.

„Nic,“ uculím se a radši očima zase rychle uhnu.

„Fajn, tak když nic, tak v tom případě víš, co máš dělat, hm?“

„Jasně, vím,“ houknu, pohodím batoh na židli a zády k Brunovi se začnu rychle svlíkat. Pak se k němu natočím čelem, automaticky si kleknu a dám ruce za záda…, zvednu k němu oči… a rty se mi zase zvlní do takovýho lehce pobavenýho úsměvu.

Bruno přemýšlivě nakrčí čelo: „Se ti cestou sem přihodilo něco veselýho? Nebo je ti k smíchu něco v týhle místnosti?“

„Ne, já jenom… něco mě napadlo, ale to… no, to se sem teď nehodí,“ uznám sice, ale i když se snažím, stejně se mi nedaří začít se tvářit vážně. A tak na chvilku sklopím oči a pokusím se nějak ovládnout svoje myšlenky, naladit se na aktuální situaci… Dřív mi to šlo úplně samo, nemusel jsem pro to dělat vůbec nic, ale dneska jako kdyby té atmosféře tady něco chybělo, nebo co.

Bruno si ke mně přiklekne, chytne mě za bradu, počká si, až se na něj podívám, a poručí si: „Tak to vybal, Eliáši.“

„Ehm, není co, fakt!“ zkouším mlžit, ale Bruno se zatváří tak nesmlouvavě, až mi nezbyde, než se nadechnout a přiznat: „Prostě… mě napadlo, jestli si třeba někdy nebudeš chtít vyměnit role. Podle těch stop, co jsi měl posledně na zadku… Hele, já to sice myslím trochu ze srandy, ale na druhou stranu, kdybys někdy chtěl, tak já bych to třeba i zkusil! Víš, když nechceš za tyhle svý lekce peníze ani čokoládu, tak třeba bys… no…“

Pod tím jeho pronikavým a zároveň neproniknutelným pohledem ale nakonec přestanu blábolit… a jenom vyčkávavě polknu.

„Eliáši,“ pronesu co nejvíc přísně, aby fakt nepokračoval, ale je to hodně na hraně, cítím to ze sebe i já sám. Jedna moje část má co dělat, aby se nerozesmála nad tímhle jeho pokusem, a ta druhá by si nejradši začala bušit do hlavy za to, že si těch šrámů minulý týden všimnul. Holt nějak mi nedošlo, když mi je ten známý na vyžádání vytvořil, že jsou až tak vidět. A teď za to budu pykat, protože podle toho Eliášova pohledu je mi jasné, že se dneska budu muset fakt snažit, abych si získal zas jeho plný respekt.

Chvilku tedy mlčím a přemýšlím, jak to zformulovat, než pokračuju: „To se nikdy nestane. Řeknu to naplno, tak jak to je, protože nechci, aby sis dělal nějaký domněnky. Bolest mi naprosto nesexuálně pomáhá vypnout hlavu. Přesto to dělám jen výjimečně. V případě, že prostě nemůžu na něco přestat myslet, rozumíš? Rozhodně netoužím po tom vyměnit si role a doufám, že tebe už ten nápad taky přešel, nebo bych musel být na tebe dneska mnohem přísnější, než bych chtěl, je to jasné? Takže první a poslední šance, máš ještě nějaké hloupé nápady?“

„Nooo,“ protáhnu, „jestli tím, že bys byl přísnější, myslíš, že bych měl na zadku stejný šrámy jako ty, tak to radši spolknu nejenom všechny hloupý, ale i ty dobrý nápady, víš, protože o to teda fakt zájem nemám.“

A spolu s tímhle přiznáním se na něj zase pousměju – uvolněně, protože celá ta momentální atmosféra mi přijde taková dost uvolněná. Bruno dokonce vypadá, že má lehce svěřovací náladu… A mě to zase hází do nálady se ho vyptávat na všechno možný, ale třeba ho i trochu popichovat. A tak si nakonec olíznu rty – a s poťouchlým přimhouřením očí dodám: „Ale jenom abys věděl – naprosto nesexuálně ti vypnout hlavu bych určitě zvládl taky.“ Ať už tím jeho osvědčeným způsobem, nebo bych třeba přišel na nějakej jinej…

Přeměřím si ho od hlavy až k patě. Ta představa pustit Eliáše nad sebe mi přijde neskutečně vtipná a vůbec to není o vzhledu nebo věku. Spíš o té submisivitě, kterou může jen těžko ovlivnit a která z něj září pro někoho jako já na míle daleko. A jako klidně si s ním o tom později nad pivem promluvím a víc mu vysvětlím, jak to mám, ale ne teď. Ne teď, když přede mnou klečí nahý, a právě ta jeho silná submisivita ze mě tahá tu moji dominanci. A popravdě ta jeho drzost, že to zopakoval, i když jsem mu jasně řekl, že budu přísnější, pokud to udělá, plus ten jeho dnešní vyzývavý pohled ze mě tahají zase trochu sadismu.

Takže na něj nakonec přimhouřím oči, chytnu ho trochu hrubě za bradu, aby se na mě musel podívat zpříma, a pronesu jen: „Takže mám být přísnější, ale nenadělat ti modřiny, chápu. Dobře, jak jenom chceš, Eliáši.“

Usměju se na něj ještě, ale vsadím se, že ho právě z toho úsměvu zamrazilo, vidím to na něm, jak hned změnil výraz. Potěšeně nad tím, že už to nijak nekomentuje, vstanu, přejdu k tašce a začnu se v ní pomalu přehrabovat. Schválně stupňuju napětí, aby se co nejvíc dostal zas do té své pokorné nálady, ale po očku ho sleduju.

„Nohy od sebe. Ruce před sebe a pořádně se narovnej,“ zavelím, a když to udělá, na natažené prsty mu položím bičík. „Musím si něco připravit, tak aby ses nenudil.“

„Hmm, no to já bych se nenudil ani tak,“ zabrblám ještě potichu, protože samozřejmě po tom jeho prohlášení, že mi ohledně tý svý větší přísnosti vyjde vstříc, mám o čem přemýšlet… Co si na mě asi tak může chystat? Na druhou stranu mě uklidňuje aspoň to jeho ujištění, že mi nenadělá modřiny. Čili se mi ten bičík drží na natažených rukách snadnějc, když vím, že mi s ním Bruno nehodlá zmalovat záda…

Zvednu k němu oči, a zatímco nejenom zvědavě, ale i s pocitem stupňujícího se vzrušení pozoruju, jak připevňuje ke všem čtyřem rohům postele kožený pouta, hlavou se mi mihne představa, jak nějakej cizí, namakanej kluk používá ten bičík právě na Bruna. Celej se ošiju, abych se tý představy zbavil, ale stejně mi stihne způsobit v rozkroku další pozdvižení – protože určitým způsobem je ta představa vlastně docela sexy… Že někdo, kdo mi tady demonstruje svou nepřehlídnutelnou autoritu a převahu nade mnou, si taky, v určitej okamžik, umí před někým kleknout…

Bruno se najednou neočekávaně ohlídne – a načapá mě, jak mu koukám na zadek. Jenom na mě pozdvihne obočí – a mně to nedá, abych se neohradil: „No co? Jsi neříkal, kam se mám nebo nemám dívat…“

„Nejde o to, kam se díváš. Ostatně díváš se správně – na mě… Jde o to, co se ti u toho honí hlavou. Úplně ty tvoje myšlenky slyším!“ zatváří se Bruno nesouhlasně.

„Ehm…,“ vydechnu jenom a jsem si jistej, že mi na tváři naskákaly červený fleky, cítím je tam.

„No neboj,“ Bruno si z mejch rozpaků nic nedělá, „za chvíli ti od těch myšlenek pomůžu…“ A s touhle výhružkou, nebo možná příslibem, těžko říct, znovu sáhne do tašky, vytáhne z ní mně už známej obojek – a zboku si ke mně přiklekne.

Nasadím mu ten obojek, zaháknu mu jeden prst do očka a seberu mu z rukou ten bičík. Okamžitě spustí dlaně pomalu podél těla, což jsem trochu čekal, a za ten obojek mu škubnu trochu na stranu tak, aby se na mě musel podívat. Bolestně hekne a zvědavě ke mně zvedne oči.

„Řekl jsem snad, že je máš dát dolů? Natáhnout,“ vymíním si, a než to stačí udělat, vstanu a stoupnu si přímo před něj. Poklepu mu bičíkem zlehka na natažené prsty: „Otočit.“

Váhavě to vyplní a ten jeho najednou lehce vystrašený pohled při tom mě úplně dostává. Péro mu stojí už dávno v pozoru, ale při tom mém příkazu lehce zacuká, a já se pousměju.

„Drž,“ upozorním ho rovnou a pak mu nechám přistát konec bičíku nejprve do jedné a pak i do druhé dlaně. Udělám mezi tím krátkou pauzu, a tak si naplno vychutnám obě ta jeho syknutí i to, jak pokaždé svraští krátce čelo, a můj vlastní rozkrok se z těch jeho výrazů může zbláznit. Právě proto se rozhodnu ho takhle na začátek ještě trochu povzbudit. A tak si nejdřív pomalu přetáhnu tričko přes hlavu, rozepnu si kalhoty a vytáhnu přes gumu mé vlastní nářadí. „Otevři pusu, ruce za hlavu a ani se nehni.“

Tak tenhle jeho pokyn neplním vůbec váhavě, naopak, kdyby mi Bruno měřil rychlost, s jakou jsem dal ruce za hlavu a otevřel pusu, určitě bych trhnul rekord! Chvilku spočinu natěšeným pohledem na tom jeho už pěkně nažhaveným péru, pak ale zvednu oči a zakotvím jima v těch Brunovejch. A jo, řekl mi sice, že se nemám ani hnout, ale když se teď tak propalujeme pohledem a já do sebe zároveň nosem vtahuju vůni jeho vzrušení, tak se musím fakt hodně krotit, abych se kousíček nepředklonil – a laškovně to jeho péro neolíznul! Sám pořádně nechápu, proč mám dneska takovou chuť ho trochu provokovat a škádlit… Možná tím, že mi ukázal a otevřel další kousek sebe, tak mám dojem, že jsme si nějak blíž, nevím. No ale na poslední chvíli se okřiknu a zůstanu bez hnutí přesně v tý pozici, ve který si mě Bruno přeje mít.

„Hodnej kluk,“ okomentuje to, jako kdyby se na ten vnitřní boj v mý hlavě koukal jak na film, a pak už svýho ptáka vezme a nasměruje ho přímo mezi mý rty. Se spokojeným vydechnutím ho do sebe vcucnu a zavřu oči, ale Bruno mi lehkým poplácáním po tváři připomene, že nic takovýho mi nedovolil, a tak mi nezbyde, než po pár vteřinách znovu zakotvit pohledem v tom jeho.

Zajedu mu několikrát cvičně do pusy, než se začnu dobývat hlouběji, a vychutnávám si to, jak drží a v očích se mu odráží vzrušení. Jde mu to naprosto skvěle, i přesto, že skoro nic nedělá, anebo možná právě proto, že nic nedělá, a mě bere ta jeho poslušnost. Spokojeně zavřu na chvíli oči a jenom tak zlehka se mu prohrabuju vlasy, protože mu to tentokrát nechci ulehčovat. Chci mu nechat šanci mě poslechnout stejně tak jako neposlechnout, a tím si zvolit, jak moc přísný mám v dalších chvílích být.

Jenže ta jeho volba je podle všeho jasná, protože pár sekund po tom, co zavřu víčka, už pod rukou ucítím první pohyby hlavou. Schválně nereaguju hned, jenom uberu přírazy svou pánví, načež to už pořádně rychle rozjede a já mu stejně tak prudce trhnu za vlasy hlavou pryč.

„Neumíš poslouchat, Eliáši?“ přimhouřím na něj oči, ale i když to trochu zavrčím, pořád ve svém hlase cítím i pobavení. Sám jsem překvapený, kde se to v něm bere. Měl jsem pod rukama spoustu lidí, co to měli přímo v povaze, to, že je tahle hra baví právě, když je postavená na tom, že neposlouchají, dokud je do toho nedonutím. Ale Eliáš takový nikdy nebyl. I teď si myslím, že to není úplně jeho styl, ale nemůžu říct, že by mě takováhle změna jeho chování nebavila. Baví mě to, a moc, ten kluk má v sobě spoustu vrstev a mně se zatím líbila každá, kterou jsem objevil.

Nedám mu příležitost na odpověď. Sotva se k nějaké nadechne, přitáhnu si ho za vlasy a začnu do něj znovu pomalu zajíždět. I když postupuju opatrně, tentokrát se na něj nabodnu pěkně do plna a potěší mě i těch pár slziček z toho, jak se mu navalí, když mu narazím do krku. Zopakuju to ještě párkrát, aby to neměl tak snadný, a pak ho pustím. Rozkucká se krátce a hodí zrak k zemi, ale celou dobu nechal ruce za hlavou a v rozkroku je stále připravený na maximum, takže vím, že jsem to nepřehnal.

Pro jistotu si ale k němu stejně kleknu s papírovou utěrkou z tašky, těch pár slz mu otřu, a když ke mně znovu zvedne pohled, zeptám se mírně: „V pořádku?“

Naprázdno polkne, ale pak kývne a hlesne: „Jo, jasně.“

„Dobře. Můžeš dát ruce dolů. Máš minutu pro sebe, klidně se protáhni nebo cokoliv jinýho potřebuješ, a jdi si lehnout na postel. Na záda.“

Mezitím vstanu, schovám si ptáka, natáhnu kalhoty a začnu se zas přehrabovat v tašce, ze které postupně vyskládám na stůl propriety na další hraní.

Když Eliáš konečně zaujme požadovanou pozici, vyhoupnu se nad něj obkročmo a připnu mu postupně obě ruce k čelu postele, co nejdál od sebe. Zadívám se mu do očí a moc se mi líbí ty vyzývavý ohníčky, co tam pořád má. Přistihnu sám sebe, že bych se v tu chvíli nejradši sehnul a dal mu pusu, takže co nejrychleji uhnu očima. Nakonec vyslyším ten svůj pud aspoň zčásti a fakt se nahnu, ale jen proto, abych ho zlehka kousnul do ramene. Potřeboval jsem ho ochutnat celý ten týden, co jsem ho neviděl, a sám sobě za tu slabost v duchu krátce vynadám. Ještě to zopakuju na druhé straně, ale pak už raději vstanu a začnu mu přivazovat nohy dřív, než udělám nějakou hloupost, kterou bych nemohl vzít zpátky.

Když je konečně napevno zafixovaný, přejdu ke stolu, vezmu z něj připravený plastový box a vrátím se do své oblíbené pozice nad ním, abych mu to pořádně ukázal: „Poznáš, co to je?“

Proti mý vůli mě oblije horko, když na tu krabičku zaostřím.

„Hmmm,“ znervózněle se ošiju a zvednu oči k Brunovi, „něco, u čeho jsem v dotazníku hodně dlouho váhal, jestli to mám rovnou přeškrtnout, nebo naopak prubnout…,“ přiznám popravdě.

„Ale neškrtl jsi to,“ připomene mi Bruno s takovým mírně poťouchlým úsměvem.

„Neškrtl, no,“ vydechnu polohlasně… a znovu očima probodnu tu krabičku, jako kdybych doufal, že se pod tím mým přímým pohledem nějakým zázrakem vypaří.

„Což je dobře,“ mrkne na mě Bruno a začne ten box pomalu otevírat.

„Jak pro koho,“ uteče mi, zatímco ty jeho mrštný prsty hypnotizuju pohledem.

„Klidně v tom svým odmlouvání pokračuj, jestli se chceš s touhle hračkou hned napoprvý seznámit hodně intenzivně. Výhoda týhle věcičky je, že se ti může stejně tak líbit jako nelíbit, podle toho, jak se to nastaví,“ pronese Bruno jakoby nic, ale z toho jeho najednou zhrublýho tónu, a především z toho obsahu jeho sdělení mě nepříjemně zamrazí v podbřišku… A tak si místo další poznámky jenom znejistěle skousnu rty.

Ještě chvilku si ho vyčkávavě prohlížím a moc si užívám, jak najednou znervózněl. Na druhou stranu se mu nedivím, o elektru má většina lidí různý předsudky, ale to, co jsem mu řekl, je pravda a nízkou intenzitu jsem se nebál vyzkoušet ani čistě na vanilky, pokud chtěli, ať jim něco předvedu.

Vytáhnu nejdříve nalepovací elektrody a umístím mu je na předloktí kousek od sebe. I když jsem si fakt jistý, že ta nízká intenzita nic není, nikdy to nikomu nedávám rovnou na citlivá místa. Eliáš po mně kouká trochu udiveně, asi jsem ho tím místem zmátl, ale za to své dnešní chování má ten úvod bez přednášky, takže může leda tak tápat, co mám v úmyslu.

„Připravenej?“ zeptám se ho a schválně už ho víc neuklidňuju, jen ať si zažije trochu strachu, když má dneska chuť provokovat.

„A dá se na to nějak připravit?“ neodpustí si a já už se jen trochu zakřením, mám v plánu za chvíli ty jeho stížnosti pro dnešek definitivně ukončit, ale nejdřív potřebuju znát jeho reakci na tenhle nový druh dráždění.

Natočím onu základní elektrokrabičku, ze který teď k Eliáškovi vedou drátky, k jeho očím a začnu pomalu otáčet prvním kolečkem. Eliáš na to prudce zalapá po dechu, ale dobře vím, že je to spíš očekáváním než čímkoliv jiným, protože se hned uklidní a uvolněně na mě koukne, když s otáčením přestanu už na intenzitě, která je pro něj nejspíš jen jak jemné mravenčení.

„Vidíš, nemáš se čeho bát. Budu teď tu intenzitu zvyšovat hodně pomalinku, jo? A ty mě upozorníš tam, kde ti to přestane být příjemný. Potřebuju aspoň trochu znát tvoje hranice tohohle, než tě tím budu týrat.“

Schválně se při těch posledních slovech zadkem trochu posunu a zavrtím na jeho klíně a moc mě potěší, že už je zase naprosto nabuzený.

Koukám se mu pak do očí, zatímco s tím kolečkem zlehka otáčím, abych poznal, jestli mi nekecá a nestopuje to zbytečně brzy, ale vypadá to, že ne, až po chvíli tiše kňukne a vypadne z něj: „To už bolí.“

Jenom kývnu a pokusím se zapamatovat, kde tu hranici měl, přestože jinde na těle to bude trochu jiné, než o stupeň uberu tak, aby mu to zas bylo příjemné, ale bylo to tak na hraně.

„Teď frekvence,“ ukážu na spodní, zatím nevyužité kolečko. „S tou si napoprvé hrát nebudu, takže jak si řekneš, že ji mám nastavit, tak to zůstane. Každýmu se líbí něco jinýho. Nejsem žádnej fyzik, mně to vysvětlili tak, že jde o to, jak často to vysílá impuls. Teď to máš na nejvyšší četnosti a díky tomu ti to stahuje svaly v podstatě nonstop, když nesnížím a nezvýším intenzitu. Když to začnu ubírat, takhle,“ začnu nepatrně otáčet kolečkem, „začne to místo stálého tahu spíš píchat, až je to jak jehličky.“ Stačí jenom pár vteřin, aby začal usykávat, a tak to vrátím zas pomalu zpátky, na docela velikou frekvenci, u které se mu už svaly na ruce lehce stahují, a podle Eliho kývnutí je to akorát.

Vypnu to, a protože jsem se nedočkal žádné stopky, ani oranžové, prostě to od něj odlepím a místo lepiček zapojím slabou svorku, kterou mu připnu na pravou bradavku. Na nic nečekám a vytočím mu intenzitu rovnou přibližně tam, kde mě stopnul. Opět zalapá po dechu a zakňučí, což mi zní jak rajská hudba, ale už jsem rozhodnutý, co bude následovat, a tak to nechám tak, jak to je, a přejdu k tašce, z které vytáhnu kuličkový roubík a přemístím se s ním zpátky k němu.

„Protože máš pořád nějaký řeči, tak je ti doufám jasný, co udělám. Nějaký poslední přání?“

Vykulím na něj oči: jak jako – poslední přání? Nebo spíš, na jak dlouho poslední…? A ačkoliv bych se na to Bruna nejradši rovnou zeptal a k tomu přidal i pár poznámek, co se mi prohnaly hlavou, tak nakonec si jenom olíznu rty… a němě zavrtím hlavou.

„A to si mám vyložit jak?“ oboří se na mě Bruno přísně. „Jako další odmlouvání? Nebo jako že žádný přání nemáš?“

Během vteřiny mi hlavou prolítne ještě jedna úvaha: a sice, že kdybych si teď řekl prostě a jednoduše o pusu, tak… tak co? Splnil by mi Bruno takový přání? A jakási malinká část ve mně má pořád ještě chuť ho provokovat – a zkusit to zjistit… Jenže nakonec si netroufnu, místo toho si jazykem navlhčím rty… a hlesnu: „Nemám.“

„Tak otevři pusu,“ poručí mi Bruno, ovšem jakmile mi řemínek od roubíku utáhne za hlavou a počká si, až k němu zase zvednu oči, jeho pohled malinko změkne: „A neboj, jak jsem ti říkal, stopka platí vždycky. Pokud bys ji potřeboval, tak akorát luskneš. Jedno lusknutí jako oranžová a dvě červená, jasný?“

Přikývnu – a rovnou si to lusknutí i vyzkouším, jednak proto, abych sám sebe uklidnil, že je to vážně dostatečně hlasitej zvuk, a druhak proto, že jsem si celkem jistej, že by to po mně Bruno stejně chtěl.

Bruno na oplátku přikývne taky a pak, aniž by uhnul očima z těch mejch, natáhne ruku pro tu krabičku. Naprázdno polknu a snažím se držet toho jeho pohledu, jako kdyby to bylo záchranný lano, ale nakonec to stejně nevydržím a napjatě se zahledím na jeho ruce. Je mi samozřejmě jasný, že se na to, co přijde, nedokážu nijak připravit, ani když budu sledovat pohyb jeho prstů, no ale stejně mi to nedá, abych…

V ten okamžik sebou prudce cuknu a přes roubík tlumeně vyjeknu – kvůli pocitu, jako kdyby mi bradavkou projela jehla… A než to stihnu prodýchat, Bruno do mě ten elektrickej výboj pošle znovu… a ještě jednou. Teprve když stočím pohled zpátky k němu, přísně pronese: „Určitě dobře víš, za co to bylo.“

„Uhm,“ několikrát horlivě kývnu – a umíním si, že už očima z těch jeho neuhnu, ani kdyby trakaře padaly! Ačkoliv to teda bude těžký, protože ta krabička v jeho dlani je prostě… no… nebezpečná, a přijde mi, že bych ji měl mít aspoň pod dohledem, když už ji nemám pod kontrolou, že…

Hned vzápětí se mi ale z hlavy všechny podobný úvahy vypaří. Protože hned potom, co mi strčí pod hlavu polštář, se Bruno najednou sehne – a nečekaně si nechá vklouznout mý péro do pusy… Vyloudí to ze mě další tlumený vyheknutí, ale tentokrát to nemá s bolestí nic společnýho: tentokrát se ze mě dere čirý vzrušení… Bezděky zakloním hlavu a celej se pod tím návalem slasti prohnu, jak mi to jenom spoutání dovolí – načež mi hrudníkem znovu projede ostrý bodnutí, ještě ostřejší než to poslední. Sakra!!! A to jsem si ten slib, že neuhnu očima z těch Brunovejch, dal teprve před pár vteřinama!

Tentokrát po Brunovi hodím pohledem malinko vyčítavě – přece musel vidět, že nejsem neposlušnej schválně, ne? Ale Bruno jenom laškovně olízne mý péro po celý délce… a pak jakoby nic prohodí: „Pravidla znáš. Takže si tady tohle vraždění pohledem nech pro sebe, Eliáši.“

„Promiň,“ zkusím zahuhlat, a ačkoliv přes roubík mi v podstatě není rozumět, Bruno stejně přikývne, jako že mou omluvu bere na vědomí… Načež nechá mýho ptáka znovu vklouznout do svejch úst.

A mým podbřiškem začnou projíždět další slastný vlny.

Tohle se mi líbí úplně maximálně. To, jak mu to absolutní vzrušení kouká z očí, a přitom je nesmí zavřít a dává mi ho tak naplno vychutnat, je dokonalé. A k tomu ty jeho bolavé zvuky tlumené roubíkem, které vydával před chvílí. Pořád se mi ozývají v hlavě, a jako by vibrovaly skrz mou páteř rovnou do rozkroku. V těchhle chvílích je pro mě sakra těžké nepodlehnout svým pudům. Vím, že už to dlouho nevydržím a budu se muset udělat, ale chci to protáhnout co nejvíc. Chci jet na té nejvyšší vlně vzrušení spolu s ním.

Ještě krátce ho pokouřím, ale pak se odtáhnu, vytáhnu z boxu vodivý smyčky a pod Eliho bedlivým dohledem mu je obě utáhnu na ten jeho plně vztyčený stožár. Jednu u kořene a druhou těsně pod žalud. Snažím se mu při tom dívat do očí co nejvíc, a tak mi nemůže uniknout, že mu pohled chvilkama cuká mezi nohy, ale fakt se snaží neuhýbat, a tak už ho nechám. Beztak bude mít za chvilku úplně jiné starosti. A to, když připravený kabílek zastrčím do přístroje a zapnu mu na něm zatím jenom takový jemný výkon, který ho podle všeho spíš dráždí, než bolí, protože ty tlumené steny, co se z něj vyderou, zní teda pěkně nadrženě. Zbožňuju ty zvuky, a tak mu to ještě o malinko zvýším, aby to bylo někde na hraně mezi bolestí a vzrušením, a sehnu se k jeho volné bradavce, kterou vezmu do pusy.

Vím, že bych neměl. Bylo by pro nás oba lepší, nedotýkat se ho tolik pusou, ale asi je ve mně vážně kus masochisty, protože tou nedosažitelností ničeho dalšího hodlám sám sebe znovu a znovu týrat.

Když už mám pocit, že si musí pod roubíkem vykřičet hlasivky, sáhnu po krabičce a obě ta jeho týraná místa utlumím na minimum. Natáhnu ruku, a aniž bych přerušil naše oční propojení, začnu mu k tomu mírně honit. Eliáš znovu zasténá a jeho víčka se silně sevřou v tak prudkém návalu vzrušení, že ho raději ihned pustím, aby se mi náhodou nevycákal. Nechá oči stále zavřené, a tak na něj káravě zamlaskám, přestože dobře vím, že to neudělal schválně, ale pravidlo je pravidlo, a tak mu pustím do rozkroku taky jednu rychlou pecku. Kromě toho jeho bolavého zakňučení to má jednu jasnou výhodu, během pár vteřin díky větší bolesti trochu vychladne, a můžu tak začít s dalším kolem honění úplně od začátku. A rozhodně si ho i napodruhé užívám.

Počkám si, až je opět na hraně, a přesunu se k jeho hlavě, abych mu mohl rozepnout ten roubík a položit ho zatím vedle něj. „Tak co, už ses naučil zase poslouchat?“ zeptám se a na to zase dám patřičný důraz.

Olíznu si rty, spokojenej, že můžu, a bez přemýšlení vyhrknu: „No to teda!“ Načež mi dojde, že by to Bruno mohl brát jako další provokaci, protože do odpovědi celou větou to má dost daleko, a tak radši rychle dodám: „Teda jako… jo… jo, naučil…“

Bruno se na mě jenom chápavě zakření: „To rád slyším!“ Pak po mým těle opatrně popoleze o kousek výš, a když mi dojde, proč asi, olíznu si rty znovu, tentokrát natěšeně.

„Takže teď mě vykouříš – a budeš si dávat sakra pozor, abys mě u toho ani jednou nekousnul. A když se ti to povede, tak potom já na oplátku vykouřím a ani jednou nekousnu tebe…“

V tom jeho oznámení jsem nikde nezaznamenal žádnej otazník, tak na to ani nic neodpovím, jenom kývnu hlavou, a pak už ho jenom nadšeně pozoruju, jak si mi sedá obkročmo přes hrudník… a jak bere svýho nažhavenýho ptáka do ruky… a jak mi s ním míří k puse… Aniž bych si počkal na případný další příkazy, rovnou pusu otevřu, a dokonce trochu nadzvednu hlavu, abych mohl jeho péro vsát do úst co nejdřív. Znovu se mi začnou automaticky přivírat oči, ale zavčas si vzpomenu, co mi ohledně toho Bruno říkal, a stejně tak si uvědomím i to, že pořád drží v druhý ruce tu krabičku… A i když tuším, že ji hodlá tak jako tak použít, protože jinak by nezdůrazňoval, že ho nesmím kousnout, tak se chci aspoň co nejvíc zasloužit o to, aby byl při jejím používání pokud možno jemnej… Nabodnu se tedy pohledem na ten jeho upřenej, zkoumavej, a teď teda zároveň i lehce zamlženej vzrušením, a zároveň věnuju jeho péru tu nejlepší možnou péči, jakou mi moje současná poloha dovoluje.

I přestože při pohledu na Eliáše bych s ním právě teď dělal úplně nejradši jiné věci, tak brát si ho takhle, aniž by se mohl jakkoliv bránit, mě dostává na maximum. Vlastně když se mu dívám do očí, začínám pochybovat, jestli mě vůbec někdy někdo takhle moc vzrušoval, a zaboha nemůžu přijít na to, čím to je.

Párkrát mu zajedu pomalu do pusy, než sklopím pohled a začnu mu na obou týraných místech pomalinku zvyšovat intenzitu impulsů. Netrvá to dlouho a to tělo pode mnou se začne lehce vzpírat, zatímco mého ptáka ovane vzduch z toho, jak se Eliáš snaží zhluboka dýchat a i trochu sténá.

„Ber to jako motivaci, čím víc se mi to bude líbit, tím víc budu ubírat,“ řeknu, i když je to svým způsobem lež. Víc, než když se dívám na ten jeho bolestný a zároveň stále vzrušený pohled, se mi to líbit nemůže.

Hned ucítím, jak se Eliášovy rty kolem mě pevněji sevřou, a i ve svém zafixovaném stavu začne trochu pohybovat hlavou a jazykem. Usměju se na něj za to a začnu zlehka přirážet pánví, zatímco se opírám o stěnu nad jeho hlavou. Až po chvíli té jeho péče na hraně utrpení se nad ním smiluju a trochu to uberu. Viditelně se mu uleví, a tak se pousměju a usnadním mu to tím, že zavřu oči, abych si ten konec naplno vychutnal.

Netrvá mi to vůbec dlouho, taky jsem na hraně už jakou dobu, a tak jen několikrát zajedu k Eliášovi do pusy ve stále se zvyšujícím tempu, a už ho musím vytáhnout, abych mu nevybílil mandle. Vystříkám mu pak obsah svých koulí kamsi na hrudník těsně předtím, než padnu vyčerpáním na postel vedle něj.

Párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, ale nechci ho už víc týrat, a tak se co nejrychleji natáhnu po krabičce a celou ji vypnu, aby si na moment odpočinul.

Pořád ztěžka oddechuju, ale neodolám a znovu propojím náš pohled, což je chyba, protože jsem celý rozněžnělý a jsem si zaručeně jistý, že si to tam všechno přečte. Že vidí, jak moc bych mu chtěl dát pusu a dělat s ním i úplně jiné věci než tohle tvrdší hraní. Jenže to nechci. Nechci, aby si myslel, že se to někdy může stát, protože nemůže, nedovolím to. Raději teda rychle změním polohu, zaměřím se na Eliášovo tělo, sundám mu z bradavky tu svorku a z péra ony smyčky, abych ho mohl začít zlehka honit jednou rukou. Eliáš párkrát usykne, ale přejde ho to, když volnou rukou začnu šmátrat zas v boxu s těmi elektro hračkami.

Při tom zvuku přehrabování sebou hned trhne, a tak ho uklidním: „Neboj, už to nebude bolet, zasloužíš si odměnu, a tak to pak nechám jen na tom jemným výkonu, který je ti příjemný. Ale mám tu jednu věc, kterou si jako jedinou můžeš dneska zvolit, a která se ti bude zaručeně líbit, když mě necháš to použít.“

Protože na tohle si bez jeho souhlasu netroufnu. I když anální hrátky v tom dotazníku neměl označený červenou, jako že by mu vadily, zatím vždycky, když jsem mu něco takového dal na výběr, odmítl to. Nakonec mu tedy ukážu menší anální kolík přizpůsobený tomu, aby mohl taky probíjet.

Znejistěle polknu, chvilku si zaujatě prohlížím tu věcičku v Brunových prstech… a pak k němu zvednu oči: „Když tě nechám? Takže tě můžu nenechat…?“ Protože prostě… ne, nechci tuhle hru narušovat nějakýma stopkama a podobně, ale zároveň, pokud bych si mohl vybrat…

„Jasně, že můžeš, kdybys nemohl, tak bych se neptal a rovnou bych to do tebe zastrčil,“ zaksichtí se na mě.

A ačkoliv mi i jenom z toho, co a jak řekne, zatrne nadrženě v podbřišku, protože z jeho pusy zní ty řečičky o zastrkávání děsně vzrušujícně, tak stejně nakonec odmítnu: „Tak v tom případě bych to radši nechal na příště…“ Na někdy hooodně přespříště, doplním to v duchu, ale nahlas se o to s Brunem už nepodělím.

Bruno si mě chvilku zkoumavě přeměřuje pohledem, až skoro začnu mít nepříjemnej pocit, že si to ještě rozmyslí a oznámí mi, že se rozhodl vzít tu svou nabídku na to, abych mu do toho kecal, zpátky, ale naštěstí pronese jenom: „Dobře,“ a tu hračku zase schová do krabičky.

Z čehož se mi popravdě docela dost uleví, takže když pak znovu natáhne ruku, aby mě mohl zlehka dráždit v klíně, zatímco druhou rukou mi připne tu před chvílí odstraněnou svorku na druhou bradavku, sleduju to jeho počínání sice vyčkávavě, ale uvolněně. O chvilku pozdějc už cítím, jak mi celým hrudníkem procházejí jemný, tak jaksi příjemně štiplavý vlnky… a jeho dlaň mi začne hladit a mačkat péro o něco silnějc… Ze všech těch dojmů se vzrušeně rozvzdychám, dál mám ale na paměti Brunův požadavek, že se mu mám dívat do očí…, a tak se snažím moc nepřivírat víčka ani nezaklánět hlavu, i když je to převážně díky tý jeho dlani v mým rozkroku těžší a těžší.

A Bruno to evidentně dobře ví, protože po chvilce mi dovolí: „Jestli chceš, můžeš zavřít oči…“

A já vlastně ani nechci, rád se mu dívám do očí, protože ten jeho sexy dominantní, přitom ale důvěryhodnej pohled umí to mý vzrušení parádně podpořit, jenže na druhou stranu, moje tělo momentálně není ve stavu, že by ho zajímalo, co chci nebo nechci. A tak se tý přibližující se orgasmický bouři poddám, zakloním hlavu… a nechám Bruna, aby mě dovedl do ráje, aniž bych ho u toho pozoroval.

Ještě chvilku Eliáše dráždím jen tak rukou, ale dávám si velký pozor, abych ho náhodou neudělal. Teprve když mám pocit, že se mi roztéká pod rukama, sehnu se a dlouze ho olíznu. Okamžitě se celý prohne a zavzdychá, a tak ho nechám chvilku vychladnout, zatímco ho s mírným úsměvem pozoruju, než se znovu ohnu a tak, jak jsem mu slíbil, ho vezmu pusy. Slastně zamručí a mně ten zvuk projede od uší až někam po paty. Ty jeho zvukové projevy jsou pro mě jedním slovem intenzivní.

Cítím, že je vzrušený na maximum, ale nechci to uchvátat, a tak si s ním dlouho jen tak pohrávám, nechávám mu hrudníkem probíjet pravidelné impulsy a stupňuju tu touhu, která z něj vyzařuje, až k nepříčetnosti. Teprve když se z něj vydere nezadržitelné: „Prosííím…,“ tak se nad ním smiluju, v pohybech hlavou přidám a nechám ho dojít k cíli. Když začne konečně stříkat, vyřve to tak, že ho musí být slyšet i na náměstí, ale pro mě ani nemůže být lepší odměna. Neodolám a část jeho nadílky ochutnám, a to je něco, co mě i přes ten orgasmus před chvílí dokáže spolehlivě zas vydráždit. Něco takového jsem neudělal už spoustu let, ale u Eliáše se toho nebojím a přijde mi to natolik automatické, že o tom v té první chvíli ani nepřemýšlím. Na nic nečekám, ty elektrické výboje vypnu dřív, než by ho to mohlo začít po orgasmu bolet, a rovnou to z něj sundám, beztak už musí mít všechna ta jeho potrápená místa dost.

„Tak co, všechno podle tvých představ?“ zeptám se s úsměvem, zatímco ho pomalu odpoutávám.

Docela dlouho mi trvá, než mi dojde, že to, co jsem právě slyšel, byl Brunův hlas… a že se mě navíc na něco ptal… Otevřu oči a částečně zmateně, částečně tak jaksi otupěle po tom megasilným zážitku na něj zamžikám: „Ehm… Jo… jo, bylo… Teda je… hmmm…“

Teprve pak mi začne hlava zase trochu fungovat, a tak se na něj zaculím: „A u tebe?“ Protože kdyby naznačil, že mu ke spokojenosti třeba ještě něco chybí, tak já bych klidně…

„Samozřejmě,“ usměje se na mě Bruno, a i když si po letmým pohledu do jeho klína udělám obrázek o tom, že by si ještě možná dal říct, tak ale nadhodit to nějak konkrétnějc už si znovu netroufnu. Zvlášť, když Bruno hned vzápětí navrhne: „Nezajdeme zase do tý pizzerky?“

Posadím se, a zatímco se zkouším všelijak protahovat, horlivě zakývu hlavou: „Super nápad!“ Mám po tomhle společným odpoledni totiž takovej hlad, že to dnes vidím minimálně na pizzu o velikosti 3XL!

„Tak mazej do sprchy, já to tu zatím uklidím,“ pobídne mě Bruno – a hrábne mi do vlasů jako malýmu klukovi.

„Hej!“ ucuknu před ním rozesmátě a začnu se zvedat z postele, „ty seš v tomhle horší než moje babička!“

Bruno se po mně hbitě natáhne, omotá mi ruku kolem pasu – a druhou rukou mě zostra plácne přes zadek. „Tak babička? To bych měl asi přijít na něco, co ti babičku připomínat nebude… Co třeba tohle?“ zeptá se – a pleskne mě znovu, tentokrát přes druhou půlku, až vyjeknu.

„Nechtěl jsi náhodou uklízet?“ zkouším se z toho jeho sevření nějak vyvlíknout.

„Neodpověděl jsi mi na otázku!“ plácne mě do třetice.

„Au… Bruno! No taaak! Já už mám takovej hlad, že ani nevím, na co ses ptal!“ zkusím ho tak trošku obalamutit.

„A já myslím, že pěkně kecáš,“ otiskne mi svou dlaň na zadek počtvrtý… a popátý, než mě konečně pustí. „Asi si tě příště pořádně rozmluvím!“

„Příště nepřijdu,“ zahudrám a dlaní si citlivou kůži na zadku několikrát promnu.

„Zase kecáš,“ oznámí mi Bruno nevzrušeně a přestane si mě všímat.

„Jo, no,“ špitnu si jenom sám pro sebe – protože jasně, že kecám! Kdyby to bylo na mně, přišel bych klidně hned zase zítra… nebo nejlíp ještě dneska po tý večeři…

S lehce připitomělým úsměvem zalezu do koupelny a zadoufám, že studená sprcha mi ten výraz z tváře smaže dřív, než si ho Bruno všimne, a tak, jak on to umí, si ho prostě a jednoduše přečte.