• Isiris
  • Miky
Styltvrďárna
Datum publikace14. 6. 2022
Počet zobrazení1715×
Hodnocení4.38
Počet komentářů6

Od: Denis <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>

Komu: Eliash <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>

Předmět: Re: Ahoj...

Ahoj,

co jsem řekl, to samozřejmě platí, žádný problém s tím nemám. Zítra mám odpoledne volno, jestli máš zájem, můžu Tě vyzvednout před tím bistrem. Třeba zase ve čtyři?

B.

 

Koukám na ten mail od Bruna už asi deset minut. Mám z toho totiž radost, že si to nerozmyslel, že mě neposlal do háje. Jenže zároveň… ten vlak se právě rozjel. A už bude těžký ho zastavit, v případě, že bych si to ještě přece jenom rozmyslel já.

S povzdychem se i s židlí odstrčím od stolu, založím si ruce za hlavou a zahledím se ke stropu. Co je se mnou sakra špatně, že jsem pořád tak nerozhodnej? Promýšlel jsem to ze všech stran skoro týden! Pár hodin jsem byl rozhodnutej se na všecko vykašlat, dalších pár hodin jsem se zase přikláněl k tomu, že tu jeho nabídku „Takže se mi ozvi, když budeš mít zájem“ využiju… Až v posledních dnech se to ve mně začalo tak jaksi ustalovat. A klonit se spíš k tomu druhýmu. K tomu, že to teda prostě zkusíme. No tak co, co nejhoršího se může stát? Že se sejdeme, nebude to ono – a tak už si žádnej další pokus nedomluvíme. Ale aspoň to budu vědět jistě. Že to není ono. A nebude se mi pořád honit hlavou to věčný co by, kdyby.

Tak jsem mu včera napsal mail. Že jsem si všiml, že už svůj inzerát stáhl. A ať mě klidně pošle někam, jestli to tím pádem znamená, že momentálně svý služby nenabízí – nebo pokud je z jakýhokoliv důvodu nechce nabídnout konkrétně mně. Ale že pokud by ještě pořád platilo, že se mu mám ozvat, kdybych měl zájem, tak že teda přesně takhle může tenhle můj mail brát.

No, a před chvilkou mi dorazila odpověď…, která mě těší… Ale která mě zároveň z nějakýho důvodu zase hodila do stavu nervozity a pochybování, jestli dělám dobře. Kruci. Asi mi vážně nezbyde, než do toho skočit rovnýma nohama. Protože jinak se ani tý nervozity, ani těch pochyb nikdy nezbavím.

 

Vážně jsem nečekal, že mi napíše. A když už, tak jsem vůbec nepředpokládal, že by rovnou chtěl akčnit. Myslel jsem, že se třeba ozve, pokecáme, možná i že ho s někým seznámím, ale tomu, že by do toho šel se mnou, a ještě navíc takhle hned, jsem nepřikládal skoro žádnou pravděpodobnost. No umí fakt překvapit!

No nic, co jsem jednou řekl, za tím si stojím. Takže i když jsem sám z téhle situace nervózní, jak kdyby to mělo být moje poprvé, tak přistoupím k tomu postoji, že se nic neděje, že to vůbec divné není. A jo, takhle online v tom nevidím ani ten nejmenší problém. Je jednoduchý zůstat profesionál, když má člověk na odepsání, kolik jen času potřebuje, ale už předem se musím modlit, aby mi tenhle můj postoj vydržel a Eliáš to na mně nepoznal ani naživo.

Když pak čekám druhý den před tím bistrem a nervózně si skousávám rty zevnitř, abych udržel neutrální výraz, přeříkávám si v duchu pravidla, která mi tehdy přenechal kamarád spolu s tou ‚živností‘ dominanta. Sám nad sebou kroutím hlavou, když pomyslně odškrtávám už druhé z nich. Pravidlo no. 2: Nikdy by ses neměl do ničeho nutit. Zpropadený Eliáš!

 

Takhle dlooouhou sprchu včetně několikanásobnýho vydrbání celýho těla sprcháčem jsem si nedopřál už… no pěkně dlouho! Protože už jsem se pěkně dlouho nechystal na rande. A navíc, tohle není obyčejný rande, tohle je v určitejch aspektech o level výš…

Teď to možná vyznívá, jako kdybych za normálních okolností kašlal na hygienu. Ne, to fakt ne. Jenom… tak že jo, logicky si člověk dá na přípravě víc záležet, když ví, že se za chvilku před někým svlíkne… a že se ho ten někdo bude dotýkat… nejenom rukama, ale, pokud jde už o několikátý rande, tak třeba i rty a jazykem… úplně kdekoliv

No a u Bruna je ta moje potřeba být před ním úplně dokonalej ještě asi stokrát silnější. Aniž bych dokázal racionálně vysvětlit, proč. Možná proto, že jemu na mně vůbec nezáleží, takže milosrdně nepřimhouří oči, kdyby se mu na mně něco nelíbilo. Naopak. Bude mě hodnotit a srovnávat se všema svýma klientama, který kdy měl a má…, a já prostě… Chtěl bych z toho hodnocení vyjít co nejlíp. Už tak budu nemožnej, protože jsem v týhle oblasti úplně nezkušenej. Plus navíc na mě má špatný vzpomínky z doby, kdy jsem za ním dolízal jako nějaká trapná školačka. Takže jestli si můžu aspoň maličko spravit dojem tím, že ocení, jak jsem vyvoněnej, tak pro to udělám maximum.

I když… ono mi to nakonec očividně nevyjde. S tím, že na tu schůzku dorazím vyvoněnej. Protože než dojedu a pak dojdu k tomu bistru, cítím, jak mi po zádech stíkají kapičky potu. Co kapičky, vyloženě potoky. O zpocenejch, studenejch dlaních ani nemluvím. No bezvadný.

Nejradši bych se otočil a… Ale ne. Odhodlaně polknu. Tohle prostě musím zvládnout. Neodpustil bych si, kdybych to vzdal.

 

„Ahoj,“ pozdravím ho jednoduše, jen co ho zahlídnu, a on mi úplně stejně prostě odpoví. Všimnu si, jak uhne očima, a i když to možná zní hnusně, tak mě ta jeho nervozita naopak trochu uklidní.

Uvědomím si, že nejsem jediný, kdo si není jistý, a taky, že jsem naopak jediný z nás, kdo má nějaké podobné zkušenosti, takže pokud s ním budu dělat věci trochu jinak a zahodím s ním alespoň část těch pravidel, který se mi jednoduše nedaří na tuhle situaci teď napasovat, tak on to rozhodně nepozná.

Neřekneme už nic, jednoduše v tichosti vyrazí za mnou směrem k sousednímu baráku, kam zamířím a kde mám už nachystaný ateliér i s věcmi. Promluvím teprve ve chvíli, kdy za námi zaklapnou dveře: „Potřebuješ sprchu?“

Když zakroutí hlavou, souhlasně kývnu a zavedu ho rovnou doprostřed pokoje, aby se mohl trochu porozhlédnout. Není to nic zvláštního, obyčejná větší garsonka s velkou postelí uprostřed, menšími fotokoutky v rozích a fotoplátny na dlouhé stěně. Všimnu si, jak nervózně těká očima, a tak trochu přehodnotím svůj původní plán a zpomalím.

„Víš co, tak já si odskočím a dám ti chvilku času. Mám tady tašku s hračkama,“ ukážu na sportovní brašnu, „nechám ti na výběr. Buď až se vrátím, tak budeš ve spodním prádle a já vyberu, který ty hračky ti ukážu a co s nimi udělám, anebo klidně zůstaň tak, jak seš, a až sem přijdu, projdeme si tu tašku spolu a sám si můžeš vybrat, co bys třeba zkusit chtěl a jak moc, ano?“ řeknu a pak už na nic nečekám a rovnou vypadnu vedle.

 

Jenom souhlasně kývnu, neschopnej odpovědět nahlas, protože mi úplně vyschlo v krku a cítím, že kdybych zkusil promluvit, vyšlo by ze mě jen nesrozumitelný zachrčení.

Počkám, až za ním zapadnou dveře, a pak se zahledím na tu tašku tak znepokojeně, jako kdybych čekal, že každou chvilku vybuchne. Nasucho polknu. Jo, oceňuju, že mi dal Bruno na výběr. Tuším, že to asi není úplně běžnej přístup. Na druhou stranu ale… vůbec teď nevím, co mám dělat. Kdyby mi rovnou něco přikázal, bylo by to pro mě snazší… možná…

Takže, jaký že mám ty možnosti? Svlíknout se a počkat, s čím přijde – čili to nechat na něm, aniž by se mě na cokoliv ptal. Nebo se nesvlíkat, ale zase se tou taškou, jejíž obsah si umím docela živě představit, probírat v jeho přítomnosti… a ještě mu odpovídat na případný dotazy, co z toho mě láká a co ne… To je teda pořádně zapeklitý! Hm, a co kdybych to zkusil nakombinovat? Nesvlíkat se, ale přitom to nechat na něm…? No, zase by ale asi nebylo dobrý začínat tohle celý tím, že ho v podstatě neposlechnu

Ještě chvilku tu tašku propaluju očima, než si k ní přidřepnu, rozepnu zip, nakouknu dovnitř… a s tvářema rudýma studem ji zase rychle zavřu. Bože, tohle nedám… No, tak co, však tím by mohlo být mým zkušenostem učiněný zadost, ne? Zjistil jsem, že tohle prostě v reálu nezvládnu. A že se holt budu muset i nadále spokojit s tím, že se budu dívat na tematický péčka… a budu si to všecko jenom představovat… a to mi bude muset stačit… Skousnu si rty a nervózně se ohlídnu ke dveřím, za kterýma je Bruno. No, stopro tam nebude čekat věčně, takže jestli odsud chci nepozorovaně utýct, mám na to už jenom chvilku.

Nakonec sám nad sebou jenom zavrtím hlavou. SRABE. Když už ses dohrabal až sem, bylo by opravdu pitomý to zrovna teď zabalit!

A tak se zprudka postavím, rychle ze sebe shodím téměř všechny hadry a přehodím je přes opěradlo nedaleko stojící židle. Nervózně sevřu dlaně v pěst…, znovu je uvolním… a dojdu k tý tašce a sednu si vedle ní na zem. K tomu, abych si klekl, se nedonutím…, ale to po mně Bruno ani nechtěl. Zatím.

Pak zavřu oči… a hlubokýma nádechama a výdechama se pokusím trošku zklidnit svůj zběsile vysokej tep.

 

Nikam nespěchám a dám mu dobrých deset minut, aby si to rozmyslel. Zatím si trochu opláchnu obličej, svlíknu si mikinu a zůstanu jen v černým tričku a kalhotách.

Fakt bych si nevsadil, kterou variantu si vybere, ale když vylezu a uvidím ho v tureckém sedu jen v trenkách, potěšeně se usměju. Takže chce, abych to řídil… Dobře, to jsem rád, v tomhle jsem si totiž mnohem jistější. A tak ještě jednou kývnu a najedu jednoduše na autopilota.

Dojdu pomalu až k němu, kleknu si na jedno koleno před ním a přejedu ho zkoumavým pohledem.

„Klekni si, Eliáši. Záda rovně a ruce za hlavu,“ odstartuju to a nespouštím z něj oči.

 

Znovu naprázdno polknu. A sakra! To ta žádost o to, abych si kleknul, přišla teda brzo! Jsem tak trochu doufal, že… no vlastně, nemůžu říct, co přesně jsem si představoval, že bude, až se Bruno vrátí. Nepředstavoval jsem si totiž radši nic.

Pár vteřin mu oplácím ten jeho upřenej, podmaňující pohled. Je neskutečný, jaká vnitřní síla z Bruna jenom skrz jeho oči sálá. Úplně zřetelně cítím, jak se tý jeho síle poddávám… A najednou mě přepadne pocit, že je správný ho poslechnout. A hlavně, že na tom v tuhle chvíli není vůbec nic divnýho, ujetýho…, a dokonce ani ponižujícího. Což mě docela překvapí.

Zatímco se přesunuju na kolena a dávám ruce za hlavu, uvažuju nad tím, jak se Brunovi povedlo to ve mně během pár vteřin takhle přetočit. A pak mi to dojde. Podle mě v tom hraje roli to, že si přiklekl přede mě. Že na mě neshlíží seshora jako na nějakýho… mravence, kterýho může kdykoliv zadupat do země. Opravdu oceňuju, že na mě jde takhle pomalu. Díky tomu totiž cítím, jak se ve mně rozpouští další kousek z toho tíživýho balvanu nervozity.

Narovnám se v zádech… a vyčkávavě se na Bruna zahledím.

 

Chvilku po něm přejíždím očima, jak tam poslušně klečí, než pomalu přelezu za něj, přitáhnu si tu tašku k sobě a otevřu ji za jeho zády tak, aby do ní neviděl.

Vytáhnu provaz, který mu začnu proplétat po těle, zatímco se tiše ujistím: „Nemyslím, že by to bylo dneska potřeba, ale stejně se zeptám… Pamatuješ si, co jsem ti napsal za pravidla o stopce?“

Chvilku počkám, dokud důrazně nekývne, a teprve potom pokračuju. Přesouvám se kolem něj a vytvořím mu na těle takový slušivý úvaz s pár diamantovými uzly. Není to nic praktického, ale dobře vím, že pro ten pocit to funguje skvěle.

Protáhnu mu ten provaz přes třísla a spojím mu ho dalším uzlem zezadu, co nejblíž pod koulema tak, aby se mu do zadku trochu zařezával, ale dávám si celou dobu velký pozor, abych se ho skoro nedotýkal, aby jediné, co ucítí, byly fakt jenom ty provazy a uzly. Utáhnu mu to akorát, aby ten svíravý tah cítil po celém těle a nemohl se toho zbavit, ale nic hrozného.

Celé to vázání trvá dost dlouho, protože ho bedlivě sleduju, co to s ním dělá. Je mi jasný, že to s tou opatrností dost možná přeháním, tohle by neublížilo nikomu, jednou jsem takhle převázal i kamarádku, které podobné věci nic neříkají, prostě pro zkušenost, jenže celá tahle situace je pro mě taky novinka. S někým, kdo by nic takového nezažil, jsem ještě nebyl, a když už jsme do toho šli, chci, aby si z toho odnesl co nejlepší zážitek.

Asi minutu pak nedělám nic, kleknu si před něj a jenom po něm přejíždím očima. Sleduju, jak zrychleně dýchá, jako kdyby právě uběhl maraton, a jak se mu péro v těch trenkách, který jsem mu nechal, už výrazně staví. Líbí se mi, jak hned zčervená a uhne pohledem, když se potká s mýma očima, to se málokdy vidí. Nebo teda to málokdy vidím, protože těch pár subíků, co přede mnou někdy takhle klečí, si podobný pohledy spíš užívají, než aby se doopravdy styděli. Na Eliášovi je opravdu vidět, že je to pro něj nové a že se snaží s tím vším pořád sladit. Nemůžu si pomoct, ale i mě to začíná docela dost dráždit, a to je fakt co říct, protože to se mi s klienty skoro nestává.

Když mám pocit, že by to nicnedělání mohlo stačit, vstanu a vytáhnu i jeho za ten úvaz do stoje. Vyhekne, jak se do něj zaryjí provazy, ale jinak pořád mlčí a tu moji pobídku poslušně vykoná.

Setkám se s jeho očima, ale tentokrát ho s nimi už uhnout nenechám a přikážu mu: „Pokud neřeknu jinak, budeš se mi dívat do očí, je to jasné?“

Zase jen kývnutí. No to si teda pokecám! Ale co už… Přejdu dozadu k té tašce a vytáhnu šest věcí, které položím na postel v jasně daném pořadí, aby si je mohl prohlídnout. Kožená pouta, dřevěnou plácačku, svíčku, svorky, ještě jeden provaz a masážní hlavici.

Počkám, až se na mě nejistě podívá, ve smyslu, co to jako má znamenat, a teprve potom mu vložím do dlaně úplně obyčejnou hrací kostku, zatímco řeknu: „Nic o tobě nevím, Eliáši, ty sám taky nevíš, co se ti bude líbit, takže si s tebou zahraju hru. Házej.“

 

Znovu přejedu očima všech těch šest věcí. Už jenom dívat se na ně… takhle zblízka, v reálu… a vědět, že minimálně jednu z nich si vyzkouším na vlastní kůži…, to se mnou prostě nehorázně mává! A do toho ten provaz omotanej kolem mýho těla. Ne tak moc, aby mě to bolelo, ale přitom tak pevně, že ho cítím při každým nádechu. A to mě teda taky neskutečně rajcuje. Jako tušil jsem, že to musí být skvělej pocit, ale že takhle

Několikrát zatřesu rukou, napjatě polknu – a pak kostku odhodím na postel. Počkám, až se pro ni Bruno natáhne a oznámí mi: „Trojka.“

Těknu pohledem, abych si potvrdil, že je to asi to nejhorší číslo, co mi mohlo padnout. Svíčka. Čili žhavej vosk. Hmmm…

Cítím na sobě Brunův pátravej pohled a vzpomenu si, co mi říkal o tom, že se mu mám pořád dívat do očí, a tak k němu rychle otočím hlavu a tenhle jeho požadavek splním.

Bruno si mě ještě chvilku prohlíží, aniž by se jeho výraz ve tváři nějak změnil… Možná mě testuje, jestli tím pohledem zase neucuknu. No, zatím k tomu nemám důvod, takže to vydržím.

„Víš co?“ natáhne ke mně po chvilce ruku s tou kostkou. „Uděláme si to zajímavější. Hoď si ještě jednou.“

A tak mu vyhovím… a tentokrát padne pětka. Provaz.

Znovu se na Bruna zadívám, zvědavě… a jo, vlastně i docela natěšeně. Tak nějak tuším, že v jeho podání se mi bude… aspoň určitým způsobem… líbit všechno…

 

„Dobře,“ pronesu si sám pro sebe, nevydržím to a potutelně se na něj usměju.

Vezmu ten provaz do ruky a přelezu si za něj, kde mu jej hned přeložený protáhnu vrchním koncem toho úvazu, přibližně uprostřed lopatek. Udělám mu tam tu nejjednodušší liščí smyčku a pak to lano za pomoci schůdků provlíknu malým kovovým okem visícím uprostřed místnosti ve stropu. Překvapivě tuhle vychytávku jsem tam vážně nedal já, ale už tam byla od jedné holky, která tu fotí lidi na houpačce. Takže bych řekl, že jednoho drobného kluka, bez houpačky, to fakt udrží.

Druhý konec lana mu provléknu naopak na spodní části zad a dám si tentokrát docela záležet, abych to vytáhl tak akorát. Udělám to tak, aby nemohl stát na patách, ale zase si nemusel stoupat vysloveně na špičky. Jednoduše aby mu každý prohnutí v provazech bylo trošku nepříjemný. O čemž se ujistím už teď, když při utahování uzlu tiše zasténá, jak se mu provaz podstatně víc začal i přes boxerky zařezávat mezi půlky. Teprve až když pevně visí, vezmu jeho ruce a zbývajícím kusem provazu mu je připevním na zádech, čímž ho dokonale znehybním. Chvilku si ho zálibně prohlížím, jak přešlapuje, ale nakonec seberu tu svíčku, zapálím ji a přejdu s ní pomalu k němu.

 

Jako vůbec by se ke mně s tou hořící svíčkou přibližovat nemusel. Fakt ne. Úplně klidně by mě tu mohl další hodinu nechat takhle stát a vůbec si mě nevšímat. Byl bych s tím úplně v pohodě. Teda aspoň si to myslím… Jde o to, že už jenom ten pocit, jak jsem pevně svázanej na místě a nemůžu se téměř hnout, mě totálně dostává. Plus to vědomí, že bez Bruna se odsud nedostanu. Kdyby se teď ukázalo, že jsem se v něm spletl a že je to obyčejnej mstivej parchant, kterej se sebere a odejde odsud s tím, že dřív než zítra se nevrátí, tak bych s tím nemohl dělat vůbec, vůbec nic. A jakkoliv je ta představa svým způsobem hrozná a možná by se nějaký malý já uvnitř mě mělo bát, že se to fakticky může stát, tak strach ve skutečnosti necítím vůbec. Ani špetku.

Jenom mě to celý neskutečně vzrušuje. Být takhle v jeho moci.

Zatímco Brunovi oplácím upřenej pohled, občasným přešlápnutím se snažím najít polohu, ve který mi to stání bude nejpříjemnější. To, že se mi ty provazy při každým pohybu připomenou, mi nevadí, naopak – i když si uvědomuju, že je to hlavně tím, že mám na sobě spodní prádlo. Zřejmě bych mluvil jinak, kdyby se mi ty provazy zařezávaly do třísel a mezi půlky bez tý vrstvy látky… Co mi ovšem momentálně dělá větší starost, je ten fakt, že nemůžu došlápnout na paty. Nejsem žádná baletka, nemám svaly v nohách vytrénovaný tímhle způsobem – a ony mi to teď dávají najevo sice slabým, i tak ale ne zrovna příjemným pnutím.

Kmitnu očima k plamínku svíčky, než znovu zakotvím pohledem v tom Brunově – zdá se mi to, nebo mě sleduje tak trošku vyzývavě, potměšile? Jakože jestli to vůbec dám. Jestli nepoužiju stopku, sotva na mě dopadne první kapka vosku. Hm, tak to fakt v plánu nemám. Odhodlaně si skousnu rty. Sice zrovna hraní s voskem na mým wishlistu teda rozhodně není, ale to mu nehodlám dát najevo. Z mý pusy neuslyší nejenom stopku, ale ani žádný kňourání, nic takovýho. Ne. To by mi teprve přišlo ponižující – dát mu hned po první půlhodině najevo, kde mám svý slabý místa…

 

Vidím, jak rychle dýchá a že má určitě trochu strach, ale je mi jasný, že musí být i zvědavý, jaké to je, protože do toho dotazníku, co mi posílal, nenapsal, že by tohle zkoušet nechtěl.

Přiblížím k němu tu svíčku pěkně pomalu a dost z výšky mu vyliju trochu vosku na provázaná záda. Celý sebou škubne a zasténá, ale v té chvíli fakt nepoznám, jestli z toho vosku, nebo z toho, jak se prohnul v provazech. A ono na tom hlavně nezáleží. Jediné, na čem záleží, je, že se zatím netváří, že by to chtěl nějak stopnout nebo že by to na něj bylo moc. Dám mu pár chvil a pak ho tlakem ruky trochu zakloním, abych ho mohl polít i zepředu přes bradavky. Nejprve jednu a potom druhou. V téhle poloze už si na ty špičky musí na moment stoupnout a taky už jsem přiblížil ruku se svíčkou o něco blíž, takže to zasténání, co se od něj ozve, je o něco hlasitější.

„Tak co, mám pokračovat s tímhle, nebo si chceš hodit ještě jednou?“ zeptám se ho.

 

Hm, takže tolik k tomu, že Brunovi nedám zkraje nic najevo. Mý tělo se mnou v tomhle vůbec nespolupracuje, takže mě vyzradilo na první dobrou. Ta kombinace tahu provazů a toho žhavýho vosku je tak nečekaně intenzivní, ovšem ne v tom úplně pozitivním významu, že se mi to zasténání vydralo z pusy jednoduše proti mý vůli. Dobrý na tom je, že těch vjemů je na mě tolik, že na nějaký rozpačitý zčervenání už mi nezbývá kdy…

Ale tak co, prahnul jsem po zkušenostech – tak je dostávám. A vůbec nevadí, že nejsou zdaleka všechny laděný sexuálně, ale týkají se mýho těla a mých pocitů tak nějak všeobecně…

Po tý Brunově otázce si dovolím uhnout na chvilku očima z těch jeho a znovu přejet pohledem ty zbylý předměty vyskládaný na posteli. Jasně, že mě láká zkusit si je všechny. Jenže zároveň… abych si mohl hodit kostkou, tak by mě Bruno musel rozvázat. A bůhví, co by pak vymyslel dalšího. Kdežto s tímhle úvazem už jsem se aspoň trochu sžil… a ještě pořád převažujou ty příjemný pocity z tý bezmoci nad těma nepříjemnýma, bolestivýma.

A tak se zase střetnu pohledem s tím jeho – a hlesnu: „Můžeš pokračovat…“

 

Tentokrát kývnu pro změnu já, pustím ho, aby si mohl zase na chvilku stoupnout trochu pohodlněji, a přejdu k němu znovu zezadu. Značnou část jeho kůže mu zakrývají boxerky, takže mám ty možnosti dost omezený. Spustím mu další proud vosku z asi tak stejné výšky jako předtím dolů po pažích, a popravdě to, jak se celý zavrtí a vydá tlumený vzdech, u kterého nedokážu s jistotou říct, jestli je vzrušený nebo bolestivý, se mnou teda pěkně mává.

Nemůžu si pomoct, ale je to tak. Už dlouho jsem to při těch sjednaných lekcích necítil. Maximálně tak ze začátku, jak to bylo pro mě všechno nové. Naučil jsem se jednoduše najíždět na autopilota a nebrat si to, co se děje, nějak osobně, a teď se najednou nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře, že jsem do toho s Eliášem šel.

Musím sám sebe okřiknout, ne, za tohle nemůže on. Všichni mí klienti byli vždycky starší než já, a i když někteří taky nebyli úplně k zahození, tak můj typ nikdo z nich jednoduše nebyl. Takže klid, tohle by se mnou určitě dělal jakýkoliv jiný mladý kluk. A to, že přiberu kluka bez zkušeností, jsem se přece rozhodl dávno před tím, než jsem věděl, že je to Eliáš. Jenže, i když si tohle všechno řeknu, nemůžu se zároveň zbavit toho vtíravého pocitu, že moje tělo na tohohle kluka reaguje hlavně proto, že ho jednoduše jako klienta neberu, že jsem ho tak nikdy nebral, už v té chvíli, co jsem zjistil, že je to on. A to je průser jako vrata, protože o nic jiného než o obyčejného klienta, s kterým to nikdy nebylo a ani nemohlo být nic víc, jsem nestál.

Jo, občas si užiju s některým z kámošů, nebo si střihnu nějakou vanilkovou jednorázovku s někým, koho potkám někde v klubu, jenže tohle je něco docela jiného. Tohle není nějaká jednorázovka ani kamarád na hraní. Tohle je pořád ten kluk, kterému jsem kdysi jako puberťák ublížil a před kterým se za to stále tak trochu stydím, kdykoliv si na to vzpomenu.

Inu, nejvyšší čas to ukončit. Nakloním se k němu a pošeptám mu: „Dobře, Eliáši, teď to bude trochu víc nepříjemný, ale chci, aby sis zkusil dojít i trochu na hranu, abys věděl, kde máš limit, ano? Takže se neboj, udělám to jen jednou a pak tě hned rozvážu, nemusíš panikařit.“

Chvilku počkám, ale když nezareaguje jinak než prudším nádechem, chytnu ho za jeden kotník a tu nohu mu pokrčím. Ucítím, jak se okamžitě celý napne a zasyčí, jak se mu váha celého těla o to víc zařízne do slabin. Počínám si pomalu, chci, aby si to trochu procítil, ale nakonec stejně udělám to, k čemu jsem mířil, tedy že mu celý chodidlo zaliju z větší výšky vrstvou vosku.

 

Prudce sebou škubnu a tomu, že se ze mě vydere hlasitý zasténání, který se postupně změní v cosi jako „auauau“, se vůbec nesnažím bránit. Pro tuhle chvíli je mi všecko jedno, jediný, co se mi honí hlavou, je představa lavoru s ledovou vodou, do kterýho bych mohl aspoň na pár vteřin strčit svý popálený chodidlo, jauvajs…

Cítím, jak Bruno pouští můj kotník, takže opatrně dostoupnu zpátky na zem – a už v tu chvíli je mi jasný, že to nejhorší mám za sebou, protože ta pálivá bolest začne pomalu, ale jistě ustupovat. Ufff… Spolu s bolestí ustupují i myšlenky na chladivou lázeň – a můžu se zase plně vrátit do reality.

Ve který mě Bruno rozvazuje, přesně jak slíbil. Což je mi teď, když mi trochu otrnulo, malinko líto. Ale jenom malinko. Na některých… některých konkrétních místech už mě ten provaz přece jenom dost dře… a to mám na sobě přitom spodní prádlo… Lehce zatřesu hlavou. Vůbec si teď nechci představovat, jak krutý by to bylo, kdybych ho neměl. Bože. To abych Brunovi do toho dotazníku doplnil, že trvám na tom, abych si ho mohl nechat i příště. Pokud se teda k nějakýmu příště vůbec dokopu…

 

Rozvážu ho nejdřív pomalu od stropu a pak odmotám i celý ten provaz z něj.

„Klekni si, ruce za hlavu,“ řeknu jen, a když to splní, přesunu se na podlahu za něj. Chytím mu to potýraný chodidlo a začnu z něj prstem odlupovat ten vosk. Uchechtne se a celý sebou škubne, jak ho to polechtá, ale nenechám ho zdrhnout. Sevřu mu tu nohu pevně a okřiknu ho: „Drž a ani se nehni, než to z tebe sundám, nebo mi to tu všude nadrobíš.“

Cítím, že se opravdu snaží zůstat na místě, ale moc mu to nejde, pořád se mi pokouší automaticky nohu vyškubnout, a tak ho nakonec aspoň plácnu dlaní přes zadek, ale víc to neřeším, už to nechci prodlužovat. Z těla to z něj sundám docela rychle a jen tak zhruba, a na konec si nechám jeho bradavky. Přelezu k němu zepředu a počkám si, až ke mně nejistě zvedne pohled. Natáhnu se a začnu to z něj loupat, zatímco mu pořád koukám do očí. Nevydrží to, zčervená a uhne pohledem, a tak mu tu bradavku rovnou zmáčknu, až usykne.

Vrátí se očima ke mně, ale nehodlám mu to dát takhle na konci úplně zadarmo, a tak se zeptám: „Kam se máš koukat, Eliáši?“

„Na tebe. Já vím. Promiň. Když to je…,“ začne, ale nedořekne to.

„Když to je co?“ zeptám se ho a opět mu tu bradavku malinko zmáčknu.

„Ale nic. Promiň,“ pronese tiše, kousne se do rtu a na vteřinu očima uhne stranou, ale hned si to uvědomí a setká se znovu s mým pohledem.

Kdybych ho bral jako klienta, nechal bych ho, aby si to přede mnou udělal, jenže s ním to prostě není tak jednoduché. Čili se rozhodnu, že to nechám být, pokud si neřekne. Napoprvé toho na něj bylo myslím dost. Doufám, že i bez orgasmu přímo při tom si tu hru užil, rozhodně jsem se teda snažil, aby na to své ‚poprvé‘ měl dobré vzpomínky.

Odloupnu z něj tedy ještě poslední kousek vosku, vstanu a propustím ho: „Dobře, pokud nemáš nějaké speciální přání na zakončení, skončíme to tady… Můžeš se dojít osprchovat do koupelny, je tam čistej ručník. Já tady zatím poklidím.“

 

Jelikož Bruno řekl, že na tomhle místě hra končí, tak jakmile se zvednu na nohy, rovnou si dojdu k židli pro svý oblečení a vezmu si ho do koupelny s sebou. Neexistuje, že bych se tu před ním promenoval polonahej dýl, než jsem to měl příkazem… Stačí, že mi to dá příkazem zase příště. Ba co hůř, příště to už dost možná bude bez těch trenek… Okamžitě i jenom z tý představy zrudnu, ale zároveň mi v rozkroku vzrušeně zacuká. Po bůhvíkolikátý za dnešní odpoledne. Hmm, musím přiznat, že už se těším domů, do soukromí svýho pokoje – kde si všechny ty nový, intenzivní zážitky zrekapituluju a konečně si dopřeju zasloužený uvolnění!

S povděkem si vlezu do sprchy, abych tu svou natěšenost aspoň trochu zchladil, nijak dlouho se v ní ale nezdržuju. Nechci to tu protahovat dýl, než je to nutný. Což možná vyznívá, že se mi to celý nelíbilo… Blbost, líbilo! Ale nemám ani nejmenší tušení, co si o tom dnešním odpoledni myslí Bruno. Jestli… no… si to aspoň trochu v rámci možností užil… nebo jestli to pro něj byla jenom povinnost, jenom slib, kterej mi dal a kterej dodržel, ale už teď toho lituje…

Proto mi bylo tak nepříjemný dívat se mu do očí. Vůbec jsem totiž nevěděl, co si v nich mám vlastně přečíst.

Přesně z tohohle důvodu jsem chtěl, aby byl dom někdo úplně cizí. Anonymní. Aby mezi náma nevisela žádná minulost. Abysme jeden o druhým vůbec nic nevěděli.

Jo, já vím, že jsem potom sám sebe ukecal, že Bruno se na tu roli mýho průvodce po světě BDSM perfektně hodí, protože vyzařuje to správný cosi, co by podle mě měl dom vyzařovat… Jenže zároveň, kdykoliv se do jeho očí podívám, tak tam nevidím jenom tu dominanci a autoritu a kontrolu, ale vidím tam i tu minulost. Vidím tam to jeho o šest let mladší já. Vidím tam tu jeho tehdejší bezstarostnost a kamarádskost, a vidím tam i to jeho opovržení a pak lhostejnost… A tohle všechno mě děsně mate. Nevím, jak ho mám vnímat, když před ním klečím… a on se mě dotýká. Nevím, jestli mě v tý chvíli vnímá jako klienta… nebo jako kluka, se kterým se zná z dřívějška… nebo jako malýho vlezdoprdelku, jehož „dolízání“ mu teď vadí stejně jako tenkrát…

Rychle na sebe hodím hadry a vyjdu z koupelny. Bruno se zadkem opírá o stůl, oči upřený na displej mobilu, ale jak mě spatří, zastrčí si ho do kapsy kalhot.

„Všechno v pohodě?“ zeptá se a probodne mě dalším ze svých pronikavých pohledů.

„Jo, jasně,“ řeknu a ucuknu očima. No však co? Teď už tu povinnost se na něj koukat snad nemám. Dojdu ke svýmu batohu, vytáhnu peněženku a položím na stůl dvě bankovky. „Ta cena pořád platí?“ ujišťuju se.

„Ne. Vezmi si to zpátky, Eliáši,“ řekne a přesune ty bankovky po stole zpátky ke mně, „nedělal jsem to kvůli penězům…“

„Ne…?“ zarazí mě to a zkoumavě se na něj zahledím. „A kvůli čemu…?“

Bruno zaváhá, ale nakonec řekne jen: „Kvůli tobě, nechtěl jsem, abys měl špatnou zkušenost a abys to s tímhle vším vzdával jen kvůli mně…“

Trošku mě to rozhodí, ale nedám to na sobě znát. „No, to ale není tvoje starost, že ne? Já na těch penězích trvám. Takhle to bylo domluvený,“ přesunu je zase k němu a rovnou od stolu odstoupím, aby mu bylo jasný, že tímhle to považuju za vyřešený.

Pak, protože si po tom jeho prohlášení najednou vůbec nejsem jistej, na čem jsme, se zeptám: „To, že ti kdyžtak můžu zase poslat mail, pořád platí? Nebo jsi to… během dneška… nějak přehodnotil?“

Na vteřinku se odmlčí, ale nakonec kývne: „Platí. Napiš mi, když budeš chtít pokračovat, nebo teda i cokoliv jinýho.“

„Fajn,“ pousměju se. „Tak… ahoj… a díky,“ vypadne ze mě ještě, než se otočím a vystřelím pryč. U dveří rychle vklouznu do bot, a když se pak za mnou dveře konečně zavřou, spokojeně se sám pro sebe usměju. Že jsem to zvládl. Že jsem to nevzdal, že jsem do toho i přes veškerou nervozitu šel.

A že i když to chvilkama bylo hodně náročný, hlavně teda na psychiku, tak to za to SAKRA STÁLO.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by postaráno o všechny.

Autor
Celé jméno-
Věk0

„Člověk se v životě dostane do takových situací, že aby nevypadal jako blázen, musí si jako blázen počínat.“ — François de La Rochefoucauld

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp.: Inzerátová 2 – První lekceZdenda TB 2022-06-23 06:44
Isiris všeobecně.
Martin viď úplný prototyp dokonalosti. :lol:
Citovat
0 #5 Hledám...Martin 2022-06-22 12:33
Tak si to čtu a říkám si, jestli by to takhle šlo ve skutečnosti :) nějakej takhle vnímavej a chápavej DOM? Martin
Citovat
0 #4 Odp.: Inzerátová 2 – První lekceIsiris 2022-06-17 22:09
:-)
Visi, Tobě je strašně lehký udělat radost, co se tohoto žánru a "druhu chemie" týče :P :-) Challenge accepted: napsat povídku, u které Visi bude od začátku do konce zívat nudou... :D
Zdendo, jako obecně dom, nebo tenhle konkrétní? Tenhle konkrétní totiž... Ale vlastně pšt, nebudeme nic prozrazovat :D A popravdě ani nemáme co, on se Bruno sám teprve hledá... ;-)
Sinme, tak pár pomůcek ještě vyzkoušejí... možná i víc než pár... To by byl teda pech, kdyby na Tvého "súkromného favorita" nedošlo! :D 8)
Citovat
+1 #3 Odp.: Inzerátová 2 – První lekceSinme 2022-06-15 18:14
To bola perfektná kapitola. Veľmi sa mi páčili ich myšlienkové pochody a vzájomná interakcia. A aj drobné náznaky, že nám z toho možno bude časom trochu viac.
Perfektne napísané a teším sa na ďalší diel. A aj na to, že si vyskúšajú ďalšie pomôcky. Mám súkromného favorita. :P
Citovat
+3 #2 Odp.: Inzerátová 2 – První lekceZdenda TB 2022-06-15 17:33
A teď mi někdo řekněte, jestli v životě je Dom taky podobně starostlivý.
Povidka o5 za 5.
Citovat
+6 #1 Odp.: Inzerátová 2 – První lekcevisions_of_dream 2022-06-15 09:09
Neskutečný 😀 aneb jak vytvořit nejvíc epickou chemii a dynamiku během pouhých dvou dílů. Já mám vždycky pocit, že už to nemůže bejt lepší, ale ono může!
Citovat