Inzerátová 8 – Lekce beze smyslu

Další dva týdny od našeho posledního setkání nám to s Eliášem bohužel ani jednou nevyšlo, míjeli jsme se, co se prázdninových plánů týče. Prvních několik dní jsem měl hodně natřískaných brigádou a klienty, protože přes prázdniny potřebuju dohnat finanční ztrátu z předchozích měsíců, a i našetřit něco dopředu, a na zbytek času zmizel Eliáš na dovolenou s rodiči k moři.

No taky bych si dal říct, i když teda mý rodiče bych z toho vynechal, ovšem prázdniny jedu v režimu cirka pětapadesáti pracovních hodin týdně. Momentálně dvě brigády a čtyři stálí klienti se starají o moji životní úroveň a fakt se jim daří, protože mému rozpočtu nedělají problém náhodné výlety nebo téměř každodenní návštěva baru.

Celý tenhle systém, který je jistě na hranici mezi bojem o přežití a sebedestrukcí, mi narušil až Eliášův odjezd. Čtrnáct dní se najednou zdá jako sakra dlouhá doba a já se nemůžu rozhodnout, zda jsem za tu větší pauzu mezi našimi schůzkami rád, nebo nerad. Rád, protože si můžu v klidu s odstupem promyslet, co pro mě to scházení s ním znamená. A nerad, protože si můžu v klidu s odstupem promyslet, co pro mě to scházení s ním znamená – a zjistit, že mi sakra chybí!

Bohužel bych nejspíš lhal sám sobě, kdybych tvrdil, že se tyhle nejistoty ohledně mého života a toho, jak do něj Eliáš zapadá anebo nezapadá, objevily až teď. Ne, pravda je, že jsem na to myslel už těch X týdnů předtím a že bych měl chtě nechtě přiznat, že se ve mně od našeho znovushledání cosi změnilo. Jasně, to, že se pořád snažím přebít všechno, co v sobě cítím, všemi možnými způsoby, zůstává. Ale tak nějak postupně zjišťuju, že mě to všechno baví míň a míň, a čím dál častěji tu možnost prošukané noci s náhodnými lidmi radši zahodím, než využiju.

Ty chvilkové známosti mi prostě postupně začaly dávat hrozně málo a přijdou mi najednou děsně ubohé v kontrastu s tím, když jsem jen tak vedle někoho, s kým je mi dobře a záleží mi na něm. Jenže paradoxně zrovna tenhle pocit, pocit, že mi to najednou nestačí, mi vadí ze všeho nejvíc a nestojím o něj. Asi bych se na to nezávazné užívání si měl vykašlat, ale nemůžu. Díky tomu si udržuju odstup. Od vztahů, a vlastně i od lidí, být jim blízko, a přece daleko. Protože těch karambolů, co přináší důvěra jedné osobě… Těch jsem si prostě už zažil až moc. Narazil jsem poprvé, podruhé, a pak… Už jsem prostě nechtěl něco takového někdy zažít.

Právě proto se ty vtíravé myšlenky na Eliáše snažím poslední den před jeho příjezdem přebít vším, co znám, jenže i tak to zabírá jenom do doby, než mi druhý den ráno zapípá příchozí mail.

Od: Eliash <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>;

Komu: Denis <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>;

Předmět: Konečně doma :-D

Ahoooj Bruno,

tak už jsem v Čechách! 👍🏻 Platí dneska ten večer?

E.

A mně se z těch pár jednoduchých slov úplně rozbuší srdce.

Jakmile mi od Bruna dorazí kladná odpověď, celej se uvnitř sebe zatetelím radostí. A teda už dopředu i vzrušením. No… a to vzrušení není zrovna malý. Protože… celej ten týden, co jsem byl s našima u moře, jsem na sebe ani nešáhl. Bude to znít absurdně, protože to JE absurdní – ale chtěl jsem prostě na Bruna počkat. Schovával jsem si veškerou tu svou nadrženost pro něj. Ostatně, on je ZDROJEM tý mý nadrženosti, takže si to tak nějak zaslouží. I když o to samozřejmě vůbec nestojí. No, to je jedno. Asi už mi prostě z toho, že jsme se teď čtrnáct dnů neviděli, solidně hrabe.

Anebo mi hrabe z toho, že ačkoliv jsme se neviděli, stejně jsem ho měl pořád v hlavě. A nemyslím teď jenom v okamžicích, který mi nějak připomněly to naše hraní. Třeba když v hotelu měli v obrovský jídelně oddělenou jednu část pro nějaký VIP klienty takovýma zábranama z rudýho provazu. Ehm. Nebo když na pláži jeden o pár let starší kluk ležel na lehátku a druhej, mladší, si vedle něj klekl a něco mu chvilku předčítal z nějaký knížky… Mám dojem, že to byli sourozenci, zahlídl jsem je párkrát i s rodičema, takže to byl naprosto nevinnej moment – ale já jsem od nich nedokázal odtrhnout oči a představoval jsem si, že na tom lehátku sedí Bruno… a že vedle něj klečím já. Protože on to tak chce. Protože mi to předtím PORUČIL. Hmmm.

No, každopádně… Já ho měl v myšlenkách i při zdánlivě obyčejnejch situacích. Třeba pokaždý, když jsem něco fotil. Jezdili jsme s našima dost po výletech a já jako někdo, kdo se focení kdysi věnoval, jsem měl na starost pořizování vzpomínkovejch momentek – a u každýho snímku jsem pak v duchu slyšel jeho hlas. Jak mi z tý svý pozice profesionálního fotografa radí, co a jak jsem mohl udělat líp… Nebo i jak mi s pousmáním říká, že tenhle záběr se mi povedl.

Večer před usnutím jsem si pak ty svý představy trochu vylepšil. Úplně jsem ho slyšel, jak s takovým tím poťouchlým zabarvením v hlase dodává, že jelikož jsem se při focení moc těma jeho radama neřídil, mám si z jeho tašky vybrat něco, čím mě potrestá… Uhm… No, v každý tý představě jsem si vybral něco jinýho. Ale byly to všechno jenom představy.

A za těch několik schůzek s Brunem už jsem stihl zjistit, že realita bývá minimálně o padesát levelů vejš.

Takže… když vyjdu ze sprchy a navlíknu se do čistýho oblečení, úplně se chvěju nedočkavostí. A natěšeností.

Nedočkavostí, co si na mě dneska Bruno vymyslí.

A natěšeností, že už za chvilku uslyším jeho hlas DOOPRAVDY.

Popravdě na tu dnešní lekci pro Eliáše jsem celkem zvědavý. Ne ve smyslu, co se bude dít, protože o tom už jistou představu mám, ale spíš, co tomu bude říkat. Konečně máme totiž podle všeho oba celkem jasno v tom, kde jsou hranice, že vzájemné dotyky nejsou problém, ba dokonce i kouření už bylo ve hře. A já mám už pár dní jasno v tom, že právě tohle všechno chci na Eliáše tentokrát použít a ukázat mu zas jiný způsob pohrávání. Ostatně právě tohle pro mě je finální hranice, i když jsem si možná nějakou akci tělo na tělo, s ním v hlavní roli, nejednou představoval, za těch posledních čtrnáct dní mi došlo, že by to mezi námi mohlo věci akorát zkomplikovat, začal by to brát vážně a možná, že i já… A tak jsem tuhle možnost definitivně sám sobě zakázal.

Provléknu zrovna provaz očkem ve stropě, když se ozve zazvonění, a tak automaticky zabzučím dolů, pootevřu dveře, a protože to tentokrát nehodlám nijak protahovat nebo vytvářet prostor pro rozpaky, shodím většinu oblečení. Nechám si na sobě jenom černý kalhoty s páskem a červené boxerky, jejichž lem mi trochu vykukuje, a vezmu si do ruky bičík, abych zaujal správně autoritativní pózu.

Neuplyne ani celá minuta, když se ta dobře známá střapatá hlava objeví ve dveřích, a já se neubráním drobnému úsměvu, zatímco za sebou zabuchuje.

Jakmile ke mně ale zvedne oči, nasadím hned přísný výraz, ukážu bičíkem kousek před sebe na zem a tvrdě prohlásím: „Svlíkni se a klekni, Eliáši.“

„Ah… hoj…,“ uteče mi ze rtů, i když ten zbytek teda spíš spolknu. Potřebuju totiž polknout hned několikrát, když takhle vidím Bruna, jak už je na mě nachystanej… „Jo, jasně,“ dodám ještě potichu, abych mu dal najevo, že jsem ho slyšel… a že to beru na vědomí. Ale že mi to možná chvilku potrvá, protože se potřebuju nějak… přeladit…

Přidřepnu si, abych si mohl zout boty, a asi to schválně trošku zdržuju, protože… no potřebuju si prostě v hlavě přehrát ty naše maily a tak, jestli… Jakože… no… udělal jsem mu něco? Napsal jsem něco blbě? Že mě ani nepozdraví a tváří se takhle…? A ještě drží rovnou v ruce zrovna bičík…?! Nebo jsem přišel pozdě…? Sakra, mobil mám někde v batohu, ten už teď vytahovat nebudu, ale řekl bych, že jsem tu včas… Tak co je blbě?

Srovnám boty vedle sebe, zvednu se, nabodnu se na jeho upřenej pohled… a tím svým uhnu. Upnu se očima na stůl, ke kterýmu se přes celou tu místnost vydám, jako kdyby to byla záchranná kotva… Bruno mi svým pořád tak zvláštně přísným pohledem vypaluje díru do hlavy, CÍTÍM TO. A já nad tím, co jsem asi tak mohl províst tentokrát, v duchu pokrčím rameny. Beztak se to za chvilku dozvím. Místo toho si v hlavě pro uklidnění začnu přehrávat všechny ty věty, který jsem mu chtěl říct, zatímco ze sebe pomalu sundávám hadry. Myslel jsem, že aspoň pět minut mi dá, abych mu povyprávěl o naší dovolený a zeptal se, jak se měl zatím on… No tak očividně ne. Možná se zeptá až na konci. A možná ho to nebude zajímat ani pak. Ale… tak co. Kvůli povídání za ním nechodím, že jo.

S dlouhým, nenápadným povzdychnutím si svlíknu i poslední kousek oblečení… a teprve pak si troufnu k němu zvednout oči. Tváří se pořád stejně tvrdě, úplně mi z toho přejede mráz po zádech. Sklopím pohled k tomu jeho bičíku, kterej má namířenej na místo, na který si mám kleknout…, a ztěžka, jako kdybych za poslední minutu zestárnul snad o padesát let, se přesunu do jím požadovaný pozice. Pak se zhluboka nadechnu… a vyčkávavě se na něj zahledím.

Nemůžu se v duchu neusmát nad tím, jak je nervózní, protože se mi líbí, jak lehké je ho vykolejit, ale i když si tu situaci užívám, mým hlavním cílem je, aby si to užíval i on. A tak si pomalu kleknu naproti němu, přizvednu mu bradu tím bičíkem a již mírnějším hlasem s doprovodným pousmáním pronesu prosté: „Ahoj.“

Ten jeho rozzářený výraz je dostatečnou reakcí, takže to nehodlám víc rozmazávat a postoupím rovnou zas k akci.

„Pravidla už znáš, Eliáši, takže nic nebudu opakovat a budu očekávat perfektní plnění, jasné?“ řeknu a počkám si, až mírně kývne, než si přitáhnu tašku a vyložím před něj rovnou tři věci. Černý šátek, kuličkový roubík a extra silné špunty do uší.

„Dneska chci, abys mi dal jeden ze svých smyslů. Neboj, domluvit se s tebou dokážu s čímkoliv, ale nechám ti to pravděpodobně celou dnešní hru, tak vybírej moudře.“

Nedokážu se udržet, aby mi u toho posledního slova nezacukaly koutky. Prý „moudře“! Hodí se ke mně všechny možný přívlastky, ale jako moudrýho bych sám sebe nikdy nepopsal. Což mám ostatně ověřený spoustou zkušeností. A jelikož se na žádnou svou „moudrost“ fakt spolíhat nemůžu, tak si musím vybrat na základě něčeho jinýho…

„Tak… ten šátek,“ olíznu si rty a znovu k Brunovi zvednu oči. Mimo jiný i proto, abych si ho prohlídl, dokud ještě MŮŽU. Protože je v těch černejch kalhotách děsně sexy.

Přesto se ale radši vzdám toho pokoukání na něj než čehokoliv jinýho. Protože i když toho během hraní moc nenamluvíme, stejně si tu možnost ho úplně jednoduše zarazit, kdyby se mi případně něco nelíbilo, chci nechat. Hmm, a nemoct poslouchat ten jeho hlas… a tak nějak i všechny zvuky, který mi toho často dost prozradí… To, no, to si nechám možná na někdy příště. Teď dám přednost tomu šátku. Protože s ním už prostě, ze všech těchto tří možností, mám nějaký zkušenosti.

„Dobře,“ kývnu krátce a spojím se naposledy na delší dobu s jeho momentálně docela nejistým pohledem, než zvednu ten kus látky, ty jeho vytřeštěné oči zakryju a zavážu mu šátek pevně za hlavou.

Jakmile nemůže už nic vidět, vytáhnu z tašky kožená pouta, spojím mu s nimi ruce za zády a pak je začnu jednoduše uprostřed převazovat tím kusem provazu visícím ze stropu. Udělám tam v podstatě takovou smyčku, protože spojím skrz očko pout jeden konec lana s druhým, a dám si dost záležet, abych ho utáhl tak akorát, aby musel v kleku ohnout záda směrem k zemi a zvednout spoutané ruce do výše ramen, ale aby se to dalo chvilku v pohodě vydržet.

Bolavě vzdychne a začne namáhavě vydechovat do chvíle, než mu položím na rameno svou dlaň. V tý chvíli je to, jak kdyby jím projel elektrický proud, úplně to s ním škubne a dech se mu zastaví. Počkám si, až se zklidní a začne zas dýchat, tentokrát o něco jemněji, a začnu mu přejíždět po těle. Doputuju až do rozkroku, kde se usadím a začnu mu pomalu honit. Na nic nespěchám, ostatně ani není kam, chci ho momentálně jen tak trochu vydráždit. Snažím se co nejvíc vnímat jeho tělo a počkám si, až začne zprudka dýchat a i přes bolest v ramenou mi vycházet lehce pánví vstříc, než přestanu a stáhnu z něj dlaň pryč.

Poté se mu jednoduše přimáčknu nahým hrudníkem k boku, a protože nevidí a není tedy třeba mu řečené hračky ukazovat, rovnou mu zašeptám do ucha: „Hodlám se postupně pověnovat všem částem tvýho těla a začneme odzadu. Takže vibrační kolík, nebo dvacet plácačkou, Eliáši. Vyber si.“

Lehounce zklamaně si vydechnu, když slyším tu jeho nabídku. Jo, bylo mi jasný, že mě neudělá hned ze startu, ale… rozhodně bych se nezlobil, kdyby něco takovýho do toho svýho návrhu přihodil! Ta jeho dlaň v mým rozkroku byla tááák příjemná!

A hlavně byla dost příjemná na to, že se mi díky ní dařilo lehce upozadit ty už o něco míň příjemný pocity, co momentálně vnímám v oblasti ramen. Není to zatím nijak zlý a dá se to vydržet, ostatně dost si užívám i ten pocit bezmoci, kdy se nemůžu v podstatě ani hnout, a přitom k tomu Brunovi stačilo jenom svázat mi ruce za zády a vytáhnout je ke stropu… No, ale nepotřebuju k tomu už nutně přidávat něco dalšího, co by se mi taky nemuselo líbit. A tak si, znovu, vyberu to, co už znám.

„To druhý,“ vydechnu polohlasně.

„Co druhý, Eliáši? Celou větou,“ napomene mě.

„Eeehm,“ zahuhňám, protože i za těch pár vteřin jsem už stihl zapomenout, jak přesně jeho otázka zněla… a tak nějak všeobecně, na co že to mám vlastně odpovídat. „Vybral jsem si tu druhou možnost, Bruno.“

„Chápu,“ řekne v klidu, „zopakuju ti tvý možnosti. Vibrační kolík, nebo dvacet plácačkou, Eliáši. A chci, abys mi ty zopakoval svůj výběr celou větou.“ A na to mi znovu vjede rukou mezi nohy a začne mě dráždit.

Zavrním a mimoděk o kousíček roztáhnu nohy, aby měl dost prostoru pro to, co dělá. Protože je to tááák skvělý! Ale na druhou stranu mi to dost překáží v soustředění, že jo… A tak silou vůle zkusím všechny ty dráždivý pocity upozadit… a seskládám celou větu přesně podle jeho přání: „Vybral jsem si dvacet plácačkou, Bruno.“

Ta jeho volba mě dost překvapila, doteď jsem měl za to, že jakýkoliv údery jsou pro něj spíš za trest než za odměnu. Ale já tu nejsem od toho, abych tohle rozhodoval.

Ostatně moc se mi líbí, jak po těch slovech celý zčervenal, a tak se sám pro sebe jen naplno usměju a užiju si, že mě nevidí. Beze slova z něj stáhnu ruku, podám si z tašky řečenou plácačku a krátce s ní po Eliášově těle hladivě přejedu, než se napřáhnu a rázně plácnu. Znovu sebou celý zaškubá a ten vzdech, co vypustí, je pro mě tolik vzrušující, že to málem neustojím. Neodolám a dám mu dalších pár ran úplně stejných, jen abych si vychutnal ty jeho reakce, ale nakonec naštěstí sám sebe zabrzdím a začnu mu sázet ty zbývající v mnohem menší intenzitě i rychlosti, zatímco mu začnu zas ležérně pohonívat rukou.

Hmmm, no, tak nejsem si jistej, jestli jsem Bruna tak úplně odhadl s tím, že mě nehodlá udělat hned ze startu. Protože k tomu teda teď rozhodně směřuje. Nebo spíš já k tomu směřuju. Nebo teda… vlastně ani nevím, kdo k čemu směřuje – mý přemýšlení šlo úplně stranou a soustředím se teď jenom na jeho dlaň v mým klíně… a na ty lehce štiplavý rány na zadku i přes stehna… Až na těch několik prvních, který si Bruno zřejmě vychutnal, jsou ty ostatní už znatelně slabší, takže aspoň nemám tendence sebou házet a způsobovat si tak bolestný pnutí v ramenou. Jedinej pohyb, kterej si dovolím, je, že se tý jeho dlani snažím vyjít trochu vstříc… ale jenom malinko. Vím, že to stejně nemá cenu. Tohle všechno je plně pod Brunovou kontrolou – a já nemůžu udělat vůbec nic, abych to změnil, pokud on nebude chtít…

Když ho už podruhé nechám viset těsně na hraně a pustím ho, vydere se z něj tak frustrovaný samovolný zakňourání, že z toho mý vlastní péro málem bouchne. Naštěstí pro mě, já si, na rozdíl od Eliáše, nic odpírat nemusím.

Chvilku ho jen sleduju, jak stále lehce přiráží pánví do vzduchu a jeho již notně tekoucí péro doslova prosí, abych se mu věnoval, ale má smůlu, není na řadě.

„Dobře, další na řadě je pusa, Eliáši,“ řeknu a přejedu mu přes rty pomalu prstem, „a protože já už to nemůžu vydržet, tak mi to tentokrát uděláš už teď, ano? Navíc je mi jasný, že už ta poloha nemůže být nic moc. Tak tě nechám vybrat, jestli mi vykouříš, tak jak jsi, a převážu tě potom, anebo tě na chvíli pustím, aby sis odpočinul, uděláš mi to rukou, ale v tom případě si tvůj jazyk užije kolíčku na prádlo. Po celou tu dobu.“

Rychle se z toho zklamání, že zatím OPRAVDU nic nebude, otřepu…, a zase se mi samovolně roztáhnou rty do úsměvu. Kam on na ty svý nápady chodí? Jeden lepší… nebo teda horší… než druhej… Ale zároveň mě těší i to, co mi přiznal – že už to nemůže vydržet. Mám prostě radost z toho, že tohle celý není příjemný jenom pro mě, ale že z toho taky něco má.

Olíznu si rty – a zatímco si v hlavě sumíruju tu větu, rychle si někam do interního poznámníčku píšu, že příště si mám přece jenom vybrat ten roubík. Aspoň nebudu muset odpovídat celou větou, ale Bruno se bude muset spokojit jenom s nějakýma gestama. Na druhou stranu, teď se mu aspoň nemusím dívat do očí, když mu odpovídám. Ono má všechno něco do sebe.

„Ehm… vykouřím tě. Takhle, jak teď jsem. Bruno.“ MOC RÁD, abys věděl.

A malinko zrudnu ve tvářích, protože nahlas to zní úplně jinak, než jak si to skládám v duchu. Ale jak říkám – naštěstí se na něj nemusím aspoň dívat, když ze mě tady ty pro mě dost nezvyklý věty lezou.

„Hodnej,“ pochválím ho a potěšeně mu rukou rozdrbu vlasy, protože mám vážně radost, že ho nemusím napomínat a poslouchá, i když to určitě není pro něj úplně snadné říkat takové věci nahlas. Já jsem pravda mnohem otrlejší.

Vstanu a přesto, co jsem předtím řekl, mu alespoň trochu povolím ten provaz, aby se mohl mírně pohybovat, a i ulevit svým zádům. Ihned se zavrtí, trochu se narovná a úlevně vydechne, ale nedám mu moc prostoru si to užít, protože mu rovnou poručím: „Otevři pusu.“

Dobře si všímám, co tyhle pokyny dělají s jeho vydrážděným rozkrokem, z čehož se můj vlastní může zbláznit, takže je mi dopředu jasné, že moc těžký tenhle úkol mít nebude.

Vytáhnu si z tašky ještě masážní hlavici, zapnu ji prozatím na nízké vrnění a začnu mu s ní přejíždět pomalu po těle, zatímco si druhou rukou rozepnu pásek, kalhoty, vytáhnu svého vlastního natěšeného kamaráda přes gumu trenek a rovnou se s ním začnu dobývat Eliášovi do otevřených úst.

Samovolně mi ujede zavzdychání – tak nějak z toho všeho. Z těch hladivých pocitů po těle, a taky samozřejmě z toho, když se mi k nosu dostane Brunova typická vůně – a hned vzápětí ucítím hebkost jeho žaludu na rtech… Pootevřu pusu o něco víc a pohnu hlavou kousek do strany, abych mohl jeho voňavý, malinko slaný a taky už slušně tvrdý péro bez problémů nasát do úst. Rád bych si trošku pomohl rukou, ale nemůžu – a to uvědomění tý mý aktuální pozice mě donutí znovu rozdrážděně zavzdychat. Na kolenou, v předklonu, se zavázanýma očima a s otevřenou pusou, kterou někdo jakože proti mý vůli používá k tomu, aby si udělal dobře… Bože…

Vzrušeně zakloním hlavu a zadívám se kamsi do stropu, nebo spíš do tmy, protože se mi automaticky zavřou obě víčka. Cítím, jak jsme tam spolu v té temnotě, kde to jediné důležité jsou pocity a doteky. Úplně cítím, jak se proplétáme na té vlně vzrušení, jak si to vychutnáváme oba. V tuhle chvíli je sakra snadné zapomenout na všechno a vychutnat si prostě ten moment.

Zajedu mu rukou do vlasů, stisknu je a lehce mu udávám tempo toho, jak má hýbat hlavou proti mé pánvi, která mu vychází pravidelně vstříc. Má dost omezené možnosti pohybu, takže se krotím, abych do něj nezajížděl zas tak hluboko, ale i tak to netrvá moc dlouho k tomu, abych se začal blížit k horní hranici a vycházely ze mě nezadržitelné steny.

Jak vzrůstá mé vzrušení, navyšuju postupně i sílu vibrací na hlavici, ale Eliášova péra se s ní dotýkám čím dál méně často. Raději se zaměřuju na jeho bradavky a zadek a hrozně si užívám, kdykoliv to nevydrží a ovane mi ptáka poryv vzduchu z toho, jak zavzdychá.

Bruno ten můj pocit naprostýho odevzdání kontroly posílí ještě tím, že mi vplete prsty do vlasů a sám si určuje tempo, v jakým ho mám uspokojovat. Těch dojmů je na mě tolik, že se v nich úplně ztrácím – a suprový na tom je, že se v nich ztratit MŮŽU. Že nemusím nad ničím přemýšlet, že nemusím nic hlídat. Protože mou pozici hlídá ten provaz… mý zavřený oči hlídá šátek… mý tempo si hlídá Bruno… a hranici mýho vzrušení hlídá taky Bruno. A jediný, co musím dělat já, je dýchat. Nebo v mým případě spíš tak nějak lapat po dechu, protože nadechovat se a vydechovat nějak pravidelně je pro mě čím dál náročnější…

A ještě teda další věc, kterou dělám, je, že poslouchám Brunovo čím dál hlasitější sténání. Což mě teda taky šíleně rajcuje! Už dopředu se moc těším na to, až jeho hlasitost dosáhne maxima, a jsem zvědavej, jaký to bude, až mi Bruno vyvrcholí do pusy… Ale najednou místo toho ucítím, jak Bruno svýho ptáka z mých úst vytahuje, a spolu s jeho hlasitým výkřikem mi na rty a na bradu dopadne první nálož jeho spermatu. Reflexivně ucuknu a pootočím hlavu, takže další výstřiky mi začnou skrápět tvář, a já si zatím nenápadně olíznu dolní ret, abych ho aspoň takhle ochutnal…

K uším mi dolíhá Brunovo hlasitý oddechování a já se přistihnu, že lapám po dechu podobně zmoženě, jako kdybych sám uběhl půlmaraton… Na chviličku se celej ještě víc předkloním, abych si trošku protáhl krční páteř, ale rychle hlavu zase zvednu, aby si Bruno třeba nemyslel, že už mám dost. Protože nemám dost.

Páni, ten orgasmus mě naprosto vyčerpal, tak moc dobré to bylo, ale teď rozhodně není prostor hodit si dvacet, takže se přinutím pomalu odsunout, schovat si nádobíčko zpátky do kalhot a pak se spolu s papírovými utěráky z tašky vrátit k Eliášově obličeji, který začnu mlčky aspoň zhruba očišťovat.

Cítím, jak je stále pořádně nadržený, a nejradši bych ho za ten jeho výkon hned odměnil a udělal mu to, ale bude si muset počkat na později, ještě nenastal ten správný čas. Přimáčknu se k němu bokem natěsno a mezitím, co ho opět začnu po péru jemně hladit, ho druhou rukou úplně odvážu od toho provazu. Jen co ho lano přestane táhnout vzhůru, dosedne na paty, jako kdybych mu podtrhnul nohy. Ostatně musí už být celý rozbolavělý z té dlouhé nehybné polohy, a tak mu rozepnu na chvíli i ruce od sebe a pobídnu ho k pořádnému protažení se, mezitím co vstanu a vyskládám si na postel dalších pár provazů.

Na moment se zamyslím nad tím, co bude následovat, než popadnu karimatku zpod postele a přejdu s ní k Eliášovi. Beze slova ho zvednu jak nějakou panenku, i přes jeho polekané vyjeknutí ho posadím na koberec o kousek dál, abych mohl na jeho původní místo, pod lanem stále visícím ze stropu, rozložit tu pěnovou rohožku. Ještě chvilku mu dám na rozproudění krve v končetinách, ale nakonec na karimatku Eliáše úplně stejným způsobem přemístím zpátky do kleku a poznamenám: „Abys to ještě chvíli vydržel…“

Neodolám, abych ho, jak už je dneska jistě zvyklý, krátce nevydráždil tentokrát lehce nalubrikovanou dlaní a neužil si těch jeho nadržených reakcí.

„Neboj, konečně se mu pořádně pověnuju…,“ zašeptám mu do ucha a udělám pauzu na tři tichá vzdychnutí, než poťouchle dodám: „A můžeš si samozřejmě zas vybrat, abys neřekl, že tě šidím. Buď ti ho pevně podvážu provázkem, což bude asi trochu bolet, ale nebudu ho víc trápit, anebo ti na něj nasadím erekční kroužek, ve kterým se neuděláš, a nechám hlavici, aby tě dráždila až k nepříčetnosti.“

Tak tentokrát to dlouhý, frustrovaný vydechnutí vůbec nezkouším maskovat! A mám chuť mu zároveň odpovědět, že já bych mu rozhodně nikdy nevytknul, že mě šidí, pokud by mi nedal na výběr – naopak, uvítal bych to všema deseti! Ale je mi jasný, že takovou odpovědí bych si k ničemu nepomohl, a co hůř, dost možná bych si naopak přitížil, protože Bruno si na ty správný odpovědi dost potrpí…

Dvakrát nasucho polknu, jednou, abych zabránil tomu svýmu drzejšímu já vytasit se s nějakým odseknutím, a podruhý proto, abych rozpustil ten knedlík, co se mi už dopředu dělá v krku, když si tu svou odpověď byť jenom PROMÝŠLÍM.

Nakonec… polknu ještě potřetí. Protože úplně nejradši bych si vybral tu první možnost. Jenže – problém – NEUMÍM SI O NI ŘÍCT. Ani ten šátek přes oči mě nezahaluje dost na to, abych ty Brunem použitý slova dokázal nahlas zopakovat… a abych dokázal nahlas přiznat, že mě víc láká ten bolavější zážitek…

A tak si vyberu prostě tu odpověď, která mi lehčejc splyne ze rtů.

„Ehm… takže… tak já si vyberu ten kroužek… a tu hlavici.“

Usměju se nad těmi jeho červánky, a i když bych ho mohl ještě trochu potrápit tím, aby mi odpovídal pěkně v kuse, rozhodnu se být na něj už hodný. Teda v rámci mezí, protože tohle si ještě užije. A tak to nezdržuju, vytáhnu ten správný kroužek a rovnou jej na ten jeho vyčkávající kolík nasadím.

Potom už chytnu připravené provazy, hlavici a začnu tím, že mu ji vypnutou přiložím podél jednoho ze stehen s hlavou umístěnou co nejblíže mezi jeho koule a ptáka.

„Přidrž to, prosím,“ požádám ho, a jen co to nejistě vyplní, obmotám mu provaz v rychlosti několikrát kolem stehna, čímž onu hračku alespoň částečně zafixuju, než mu sepnu zápěstí pro změnu před tělem.

Zapnu mu vibrace na nižší výkon, aby se náhodou nenudil, a to vzrušené zasténání, kterým mě odmění, mi dá jasně vědět, že usnutí z jeho strany se vážně bát nemusím.

Další provaz použiju k vytvoření jakési slušivé vesty na Eliášově těle, nikam nespěchám, hraju si s lanem a uzlíky na něm, občas mu jen tak zavadím o rozkrok nebo zvýším intenzitu vrnění a moc si užívám, jak celý to tělo pod mými prsty vzdychá a vibruje.

A znovu se začnu ve všech těch pocitech a vjemech úplně ztrácet. Můj rozkrok a vůbec celej podbřišek už vyloženě žhne z toho jemnýho, ale přitom citelnýho vibrování, a podobně žhne i kůže na mým hrudníku a břiše – z těch Brunovejch letmejch dotyků dlaní i z toho tlaku toho omotávanýho provazu. Nevím, na co se mám soustředit dřív – a ono na tom ani není nic k přemýšlení. Mý tělo si reaguje prostě po svým, a to mý nadržený kňourání a vzdychání, který nedokážu absolutně kontrolovat, tomu nasazuje korunu.

Jakmile dokončím to jeho ‚oblékání‘ do vesty, která nejvíc připomíná nejspíš cosi jako pásek z provazu dokola přes břicho a následně jakousi výplň z velké spousty trojúhelníků, můžu na tom chvějícím se těle před sebou oči nechat. A to to ještě nemá ani napnutý, zatím se mu to na můj vkus příliš vytahuje vzhůru po těle. Sakra, musím sám sebe pochválit, škoda že si to nemůžu nafotit, tohle musím zkusit příště na nějakém modelu! A taky škoda, že to Eliáš nevidí, pomyslím si a rozhodnu se to hned napravit. Nakloním se k němu, párkrát mu jen tak dýchnu na krk, až sebou zašije a ona lanová vestička se mu vyhrne až kamsi pod hrudník, ale to nevadí, ostatně není to ještě celé, a to finále mu chci ukázat v plné parádě, takže mu ten šátek pomalým pohybem stáhnu.

Zamžourá na mě zprvu dost vyjeveně a zjevně neví, jak se s náhlou změnou situace hned sladit, ale nevšímám si ho, prostě čapnu ten provaz visící vedle něj a oba dva jeho konce provléknu Eliášovi véčkem, které má uprostřed zad jako jakousi šipku ukazující k jeho zadku. Pokračuju s úvazem jedním koncem dál, pěkně mezi půlky, vyhnu se z pravé strany jeho nádobíčku, a s pomocí dalšího vykrojeného véčka, momentálně vytaženého uprostřed hrudního koše, se začnu vracet po Eliho těle stejnou cestou zpátky, jen ten rozkrok rozříznu samozřejmě ze strany druhé, aby zůstal v jakémsi sevření provazů.

Když se mi oba konce lana konečně setkají, uvážu si na jednom konci pevné oko, přes které mohu druhý konec dle libosti vytahovat a samozřejmě tím pádem i utahovat kolem Eliáše. Natáhnu se, zapnu mu na hlavici vibrace na maximum, a zatímco nechám ten provaz zatím jen tak houpat, navedu si ho doteky do polohy na loktech, s vystrčeným zadkem, a svážu mu tím posledním provazem ještě stehna k sobě, čímž mu naprosto naruším rovnováhu. Ten vyděšený pohled v Eliášových očích a zakňourání, když konečně začnu všechno to na něm jedním jediným zatažením utahovat, je absolutně k nezaplacení. Navíc to jeho sténání nad tím, jak s ním zároveň zmítají prudké vibrace, kterým se nemůže ani vyhnout, ani se díky nim udělat, a když mu zadek ten provaz nejen zvedá, ale i pálí mezi půlkami, to je prostě dokonalý.

Ten šátek na očích mi klidně mohl nechat, protože je stejně hned zavřu. Potřebuju na tohle všechno totiž trochu… soukromí… a tma za zavřenýma víčkama mi ho může nabídnout. Je to všechno taaak intenzivní, že si nejsem vůbec jistej, jestli se Bruno náhodou s tím, že se v týhle poloze neudělám, nesekl! Aby se nedivil!

Zatím se divím tak akorát já. Tomu, jak se mnou tohle všechno mává. Ta… pozice jako taková. To vibrování, který mě udržuje tak akorát na hraně. A ten pocit, že se teď VÁŽNĚ nemůžu téměř ani hnout. Jo, můžu hýbat hlavou a rukama, ale zrovna tyhle pohyby jsou mi tak strašně k ničemu, že ani nemá smysl je dělat, a tak zůstanu v hlubokým předklonu a snažím se to prostě jenom nějak… udýchat.

Když ucítím, jak se lano kolem mýho těla ještě trochu utahuje, přece jenom hlavu zvednu a zadívám se na Bruna. S takhle zakloněnou hlavou nevydržím moc dlouho, ale stačí to na to, abych si všiml, jak na mě mrkne – a jak pak lano zasukuje, aby ho nemusel držet pořád v ruce. Uvědomím si, že mě tu takhle může nechat klidně půl dne, aniž by ho to jakkoliv namáhalo – a s hlasitým výdechem hlavu zase sklopím a zavřu oči, zatímco se trošku provrtím v zádech…

Slyším Brunovy kroky, pomalu mě obchází, občas mě pohladí po zádech nebo přejede prsty přes ty provazy, což pokaždý odměním vzrušeným, roztouženým zavzdycháním… A pak uslyším, že došel přímo přede mě – a zůstal stát. Chvilku tu skutečnost ignoruju a prostě jenom čekám, co přijde dalšího, než mi dojde, že vlastně už posledně říkal, že se mu mám dívat do očí, no a když teď nemám kolem hlavy šátek, tak to asi zase platí… Zvednu tedy hlavu, otevřu oči – a potěší mě, že si Bruno přidřepnul, takže nemusím svý krční svaly namáhat tak moc, abych mu dohlídl do tváře. A ten jeho hlubokej, pevnej, mírně usměvavej pohled, kterej už na mě čeká… Je to skoro jako šlehnutí bičem. A že už to teď můžu fakt srovnávat a není to jenom prázdná fráze! Bože, kdyby to bylo jenom trochu možný, tak se nadzvednu ještě víc a líbnu Bruna na rty. Tak MOC teď toužím po nějakým intimnějším dotyku. Místo toho ale hlasitě provzdychám další vlnu vzrušení a zároveň i bolesti, co se mi z podbřišku a taky z třísel valí do celýho těla, a vyčkávavě mu ten upřenej pohled oplácím.

Propalujeme se pohledem a úplně cítím to chvění vzduchu mezi námi. Mám pocit, jako by jeho výdechy byly i moje, tak moc to s ním celé prožívám, a tak moc z toho já sám už zase teču. Pořád nějak nevím, čím to vlastně je, čím to, že i když vlastně zastává pasivní roli, tak mě zrovna Eliáš tolik dostává, o tolik víc než kdokoliv jiný. A v tomhle případě vážně nemyslím jen sex – i když nedokážu popsat proč, tak si to uvědomuju. Uvědomuju si dobře, co se mnou dělá on jako takový, jaké pocity ve mně vyvolává, a je tak občas strašně těžké nezajít dál. Je těžké tomu nepodlehnout, jenže část mě ví, že právě pro ty oči, které na mě fascinovaně hledí, se všemi jejich odlesky, musím. Zničil bych je.

Zaženu tu myšlenku a raději se tentokrát sám schovám tím, že mu přejdu za záda. Ještě párkrát po něm přejedu rukou a nechám ho si tu situaci pár minut jen tak užít, ale nakonec povolím provaz a nechám ho břichem pomalu dopadnout na karimatku.

Vytáhnu provaz od stropu, odhodím ho prozatím stranou a počkám do chvíle, než jsem si jistý, že je můj pohled opět dostatečně ztvrdlý, než Eliášovi pomůžu přetočit se na záda. Poslušně ke mně zvedne oči, ale pořád má stehna přiražená k sobě a po těle provaz, takže až na ruce před tělem nemá moc možností pohybu. Využiju toho, kleknu si k němu a začnu ho jen tak promačkávat, skoro až masírovat všude možně po těle. Rozvzdychá se úplně okamžitě a pohne několikrát automaticky pánví tak, aby se otřel o mou ruku, ale má to marný, bez sundání kroužku se neudělá. Vyhovím mu a zaměřím svou masáž na jeho přetékajícího kámoše, díky čemuž se jeho vzdechy ještě tak zdesetinásobí.

„Dobře, Eliáši, chtěl jsem, aby sis vyzkoušel, jaký to taky může být, co dalšího se dá dělat, ale myslím, že máte už oba dost… Tak jenom mi hezky teď celou větou řekni, co chceš, abych udělal, a já ti to přání vyplním…“

Jasně že jsem tušil, že to PŘESNĚ SEM spěje, ale připravit se na to nebylo kdy, mám co dělat, abych se popasoval se všemi ostatními vjemy, který mě teda parádně válcují… A taky jsem tak trochu doufal, že Bruno třeba nebude chtít tady to jiskrný ticho mezi náma narušovat. No tak nic.

Jednou mu to vrátím, možná až se budeme znát ještě o něco víc a troufnu si dovolit si to k němu… A taky samozřejmě až budu připravenej, že ho třeba naštve, že tu hru neberu dostatečně vážně, a za trest ji předčasně ukončí… No tak pak, někdy, mu řeknu, že chci, aby mi dal pusu. Jako správnej dom by si měl za svým slovem stát, no ne? A být důslednej. A když mi poručí, ať mu řeknu, co si přeju, a slíbí, že mi to přání vyplní, tak by teoreticky neměl uhnout.

Ale dneska svoje štěstí, a teda ani Bruna, pokoušet nebudu. Teď už totiž úplně nejvíc potřebuju, aby…

„Udělej mi to, Bruno. Prosím.“

Víc už zrudnout nemůžu – protože už červenej jsem, námahou, jak se snažím to svý vzrušení udýchat…

Nevydržím se neusmát nad tou jeho prosbou. A taky začervenáním, protože to mu jde naprosto perfektně a nepřestává mě těšit. Neskrývám to a usměju se naplno, zatímco se mi kouká poctivě do očí, aby dobře věděl, že je to i jakási pochvala, za to všechno, že to tak zvládnul.

Pak už se ale nijak nezdržuju, prostě se posunu k němu blíž, stáhnu mu ten kroužek a po krátkém zaváhání se ohnu a nechám to jeho nažhavený péro vklouznout k sobě do pusy. Protože mu to chci prostě oplatit a chci, aby si to užil ještě o trochu víc.

Ježíši, panebože, aaaach…

Sotva mě vezme do pusy, je to tak neskutečně intenzivní pocit, že se mimo jakoukoliv kontrolu prohnu v zádech jako luk a od stěn pokoje se odrazí mý hlasitý zasténání. Hned vzápětí se mý tělo naopak začne stáčet jakoby do klubíčka, až si najde polohu, ve který je mu nejpříjemnějc, a v ní už zůstane. Spoutaný ruce si nechám složený před obličejem, ne proto, abych se zakryl, ale spíš proto, že jinak bych měl tendence se Bruna dotknout, vjet mu prstama do vlasů nebo tak něco… Cítím, jak se třesu, vnímám to extra silně díky těm provazům, co mám pořád pevně omotaný kolem těla – každý, i miniaturní zachvění je vyloženě rozvibruje a ony se mi připomenou, což mě hází do ještě šílenějšího vzrušenýho víru…

Netrvá to dlouho – NEMŮŽE to trvat dlouho, ani kdybych tisíckrát chtěl – a znovu se zakloním v zádech, zatímco tělem mi začne projíždět jeden orgasmickej stah za druhým.

Ježíši panebože aaaaach…

Jenom pár vteřin před koncem uhnu hlavou a nechám ho vycákat na vlastní podbřišek, přičemž si nepřestávám užívat, jak moc bouřlivý ten vrchol má. Je to, jak kdyby se přes celé jeho tělo přehnalo tsunami, tak moc sebou při tom zmítá.

Nemůže to vědět, ale pro mě to byl další velký krok od těch mých hranic, které by si s ním jedna moje část tak ráda nastavila, ale ta druhá to nedokáže. Kluky, kterým jsem já vykouřil, bych mohl spočítat na jedné ruce, asi jsem to prostě vždycky bral za intimnější než líbání, ale to mu z logiky věci nikdy moct dát nebudu, protože tam by do toho jistě házel city, tady u toho nemůže vědět, jak to mám. Jestli to pro mě něco znamená, nebo ne. A právě proto, že tu pusu si nikdy moct dovolit nebudu, tak jsem chtěl udělat aspoň tohle, aspoň tohle mu dát.

Ještě chvilku si užívám ty jeho doznívající křeče a jen tak si pohrávám v dlani s jeho pomalu ochabujícím pérem, než ke mně konečně krátce zvedne oči, čehož využiju a ujistím se: „V pořádku, Eliáši?“

Jenom vyčerpaně kývne hlavou a oči zas zavře, ale nehodlám ho teď napomínat, už to pro dnešek stačilo, prostě vypnu tu hlavici, co má stále v rozkroku, a začnu ho spěšně rozvazovat. Mezi mýma vlastníma nohama to už zase tepe a ze všeho nejradši bych se od něj nechal znovu obsloužit, ale teď potřebuje Eliáš spíš sprchu než cokoliv jiného, a tak ho k ní taky vybídnu a začnu házet všechny použité věci do igelitky.

Jako jo, Bruno mě poslal do sprchy, ale… to už není v rámci hry. Teď už ho poslouchat nemusím. Což je dobře, protože zrovna teď ho vůbec poslechnout nechci. Nemůžu si totiž nevšimnout tý boule v jeho rozkroku… a tak nějak mi to zalichotí, že prostě… No že je při hraní se mnou pořád tak vzrušenej. A zároveň mu chci oplatit to, jak MOC dokázal vzrušit… a uspokojit… mě…

A tak se místo do koupelny přemístím k němu. Strká věci do pytlíku a moc si mě nevšímá, ale jakmile si těsně vedle něj kleknu, hned mám jeho plnou pozornost.

„Co děláš…?“ shlédne na mě a překvapeně nadzvedne obočí.

„Nenech se rušit,“ mrknu na něj – a rukama zabloudím přímo ke knoflíku na jeho riflích.

„Tak tomuhle se rozhodně nedá říkat rušení,“ usměje se a prohrábne mi vlasy.

„A jak se tomu teda říká?“ škádlím ho, zatímco mu rozepínám a stahuju kalhoty i s boxerkama ke kotníkům, kde mu je přidržím, aby z nich mohl vystoupit.

„Hele, ty,“ jeho výraz malinko zpřísní, malinko, ale dost na to, aby mi tělem projelo takový příjemný zamrazení, a pravou nohou odkopne to svý oblečení někam za sebe, „ty bys měl teď tu svou pusu použít na něco jinýho než na vyptávání!“

V páteři mě z takhle podaný pobídky zamrazí znovu, ale na nic nečekám – a použiju tu pusu přesně tak, jak se ode mě teda očekává. A jak zároveň chci. Moc chci.

Ty Brunovy nadrženě vzrušený steny jsou naprosto dokonalá odměna… A když o něco později vyměním pusu za dlaň a on se mi vystříká na hrudník, nabere ta odměna i materiální podoby.

Se spokojeným úsměvem k němu zvednu oči a počkám si, až se vrátí z druhýho konce vesmíru zpátky a ten úsměv mi oplatí. Pak ke mně natáhne ruku, chytne mě nad loktem a vytáhne mě na nohy.

„Vždyť už tě ty kolena musí děsně bolet,“ zadrmolí. „A navíc, teď už se tý sprše fakt nevyhneš,“ sjede mě očima od hlavy až k patě. „Ale jestli minutku vydržíš, já se tam jenom rychle opláchnu…“

„Jasně,“ ujistím ho, a užuž chci vyrazit pro svou hromádku s oblečením, ale jakmile se ke mně Bruno otočí zády, nemůžu si pomoct, abych nenatočil hlavu a neprohlídl si ho. To jeho dokonalý, nahý tělo zezadu. A v tu chvíli úplně zapomenu, kam jsem se to chystal. Protože… jo, jeho tělo je dokonalý a sexy… ale taky… přes zadek a stehna se mu táhne několik dost výrazných a očividně čerstvých šrámů… To jako… to jako vážně?!