Inzerátová 3 – Zhořklá lekce

Pravidlo no. 3: Peníze si ber od klientů vždycky, pomáhá to udržet odstup.

To je to pravidlo, které si už několik dní omílám pořád dokola. Protože to, že mi Eliáš zaplatil, by přece mělo být naprosto v pořádku. Pravidla říkají, že by to mělo být v pořádku, ale moje hlava pořád křičí, že to tak není, že mi jakékoliv peníze světa nepomůžou si udržet od Eliáše odstup ani trochu. Je tam příliš mnoho pocitů a pochyb o tom, že bych si měl už konečně vybrat. Buď se vykašlat na něj a už se s ním nesetkávat, anebo na ten zjevně dost neúspěšný pokus mít z něj svého klienta.

Jenže sebevíc si říkám, že pro mé psychické zdraví by bylo lepší nechat toho kluka plavat, tím víc jsem si jistý, že to nechci. Tyhle vlastně docela negativní emoce, co ve mně vyvolává připomínka na to, kým jsem kdysi byl, si nejen zasloužím, ale hlavně vím, že bych se s nimi měl už konečně srovnat. A přesně proto jsem sám sobě přiznal, že Eliáše ve svém životě zatím chci. Ne jako klienta, ale jako takový odraz toho, jaký jsem byl dřív. Naivní, stejně jako on, ale zároveň taky sebestředný. Takže nechat si ho ve svém životě mi dává drobnou naději, že když mi odpustí jednou on, třeba nakonec odpustím i sám sobě. A možná, úplně malinkato, je tam i něco dalšího, co mě k němu táhne…

Přestože jsem měl víkend docela nabitý, strávil jsem jeho valnou část cestováním a měl tak dost času nechat si to celé projít hlavou. A tak když se mi po týdnu ozve s dotazem na další setkání, odepíšu mu rovnou krátkou, jasně znějící zprávu.

Od: Denis <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>

Komu: Eliash <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>

Předmět: Re: Schůzka

Jasně, můžeme se sejít tenhle týden, není problém, ale teda upřímně fakt nevím, jak se k tomu postavit. Prostě, řekl bych, že je toho mezi námi z té minulosti moc. Takže příště nechci, abys mi zas dával nějaké peníze, je to jasné?

Schůzka platí, ale jedině jen tak, bez toho, nechci se u tebe řídit nějakými pravidly, co mám nastavené pro anonymní, platící klienty.

B.

Čtu si ten jeho mail pořád znovu a znovu. Vůbec tomu nerozumím. Co pořád řeší s těma penězma? Podal si inzerát, protože asi ty prachy potřebuje? Podal. Já mu na něj odpověděl. Jo, zjistili jsme, že se známe, ale dohodli jsme se, že do týhle akce přesto půjdeme – tak v čem vidí problém? To jako kdyby místo toho prodával v bistru, tak by konkrétně mně dával obědy zadara, protože „je toho mezi námi z té minulosti moc“?! A jak to, jestli mu zaplatím nebo ne, souvisí s tím, jakými se bude řídit pravidly?

Ve stejným duchu mu i něco krátkýho odpovím, že do pravidel mu samozřejmě kecat nebudu, ale že za tím, že mu chci zaplatit, si stojím – a on mi odepíše znovu to samý: schůzka platí pouze v případě, že se na placení vykašlu. Kruci, ten je ale tvrdohlavej a panovačnej! No, proto mě to k němu taky tak táhne, že…

A navíc, zabejčit se umím taky.

Odepíšu mu, že teda ok, a rovnou se domluvíme, kdy a kde se sejdeme.

A tak i na naši třetí schůzku vyrážím nakonec nervózní, i když jsem si myslel, že mě to časem přejde. No jo, jenže to bych nesměl mít v peněžence zase ty dvě bankovky a v hlavě vymyšlenejch několik plánů, jak mu je předám… nebo případně podstrčím… Čili tentokrát jsem, kromě toho všeho ostatního, nervózní i z toho, že ho tím naseru. A to fakt nechci.

Popravdě tím, že souhlasil, že už ty peníze necháme plavat, mi spadnul obrovský kámen ze srdce. Minule mě fakt pěkně rozhodilo, jak moc na sténajícího Eliáše moje tělo reagovalo. Bylo to prostě jiné než jakákoliv ta setkání s klienty, která šla tak trochu mimo mě. Mnohem víc to totiž bylo jako to, co jsem zažíval s ex, anebo když si pro zábavu vyrazím s někým jen tak, ať už s podobným zaměřením, nebo bez. Protože to si samozřejmě užívám, zatímco u klientů fakt dodržuju to pravidlo ‚žádný sex z mé strany‘ a většinou je v tomhle se mnou moje tělo zajedno.

Docela jasně si totiž uvědomuju, že u Eliáše to takhle není, ať už kvůli minulosti, nebo kvůli tomu, že mě přitahuje. Jednoduše mi došlo, že asi nejsem zas až takový profík, jak jsem si myslel, a nedokázal ani nechtěl jsem se s Eliášem držet zpátky. Takže se mi pořádně ulevilo, že už nemusím. Že už se s ním můžu chovat stejně, jako bych se choval s jakýmkoliv jiným klukem, co bych potkal v BDSM klubu. Nemuset to své vzrušení skrývat a dovolit si se ho třeba dotknout, nebo povolit i jemu, aby šáhnul na mě, pokud o to bude stát. A tohle všechno bych za peníze fakt nedělal, protože prostě nejsem žádný prostitut.

Když na Eliáše tedy opět čekám před bistrem, jsem tentokrát mnohem míň nervózní a vlastně se na to setkání těším, protože jsem si už stačil udělat obrázek, že po té sexuální stránce by nám to spolu mohlo fungovat. A jsem vlastně dost zvědavý, jestli i pro něj to teď bude jiné, zda třeba bude víc v klidu, nebo se bude naopak stydět.

Cestou do ateliéru neodolám a občas po Brunovi nenápadně hodím očima. Během toho týdne, co jsme se neviděli, jsem na něj často myslel… A teď jsem rád, že ho zase vidím. Nebo abych byl přesnej, že mi dovolil se s ním zase vidět. Hmm.

Už dopředu mi vzrušeně zatrne v podbřišku – z očekávání toho, co budeme dneska dělat… Opět, abych byl přesnej – co bude dělat on se mnou… Další zatrnutí. Jo, fakticky mi vyhovuje tady ta poloha, kdy on o všem rozhoduje. Jestli se uvidíme. Za jakejch podmínek. A co se bude dít, až za náma zaklapnou dveře ateliéru. Vyhovuje mi to moc – ale zároveň nechci, aby rozhodoval úplně o všem. Konkrétně o tom, jestli si za to, že se mi věnuje, vezme peníze. Tak ať je dá třeba na charitu, když je nepotřebuje. Ale ať mě nestaví do situace, kdy mám dojem, že to všechno dělá jenom z nějaký… lítosti. Kvůli tomu, že kdysi dávno jako malí jsme si navzájem nějak nesedli… a on má teď pocit, že mi za to něco „dluží“…

Sotva se v předsíňce zuju, zůstanu stát a zvědavě se na něj zahledím. Od teď je to už v jeho režii, takže čekám, s čím přijde… Bruno mi pokyne rukou, ať jdu dál, a když se zastavíme uprostřed místnosti, řekne: „Předpokládám, že rozhlížet se tu už nepotřebuješ, ale stejně ti dám ještě pro dnešek pár minut, ať se v klidu svlíkneš, ano?“

Souhlasně přikývnu – nevím, čím to je, ale když se mi tak zpříma dívá do očí, přijde mi, že mi z toho zamrzají hlasivky. A že i kdybych zkusil promluvit, stejně by ze mě nic než zachraptění nevyšlo.

Počkám, až ze sebe sundá mikinu, přehodí ji přes židli a zase se odebere do koupelny – a spokojenej s tím, jak mi krásně nahrál, honem vytáhnu z peněženky ty peníze a zastrčím mu je do kapsy tý mikiny. Pak ze sebe shodím oblečení a složím ho na zem. Skoro všechno. Boxerky si opět nechám. Jestli to před Brunem teda projde. Ale mám takovej dojem, že by mohlo. Přesunu se na kolena, ale protože mi to přijde takový divný, sám od sebe tu před ním klečet, když to po mně nechtěl, svezu se nakonec do pohodlnýho posedu na paty.

Tentokrát mu dám jenom pár minut, přece jen už by měl mít jasno, jak moc se chce tentokrát obnažit. Jakmile vylezu, přejedu mu pohledem po těle, zastavím se na jeho trenkách, a protože si teda přestávám s ním na něco hrát, tak i trochu mimo tu mou roli protočím oči. Jelikož to s ním prostě fakt nechci vést tak tvrdě a chci, aby se především uklidnil a viděl, že až na tu dominantní pozici, co teď nad ním mám, jsem vlastně pořád docela normální a nemusí se přede mnou cítit nervózně.

Jenže nejspíš si toho mého rozpoložení ani nevšimne, protože už zase klopí hlavu do země a červená se. Kleknu si teda před něj a bradu mu dvěma prsty přizvednu.

„Kam jsem minule říkal, že se mi máš koukat, Eliáši?“ zeptám se ho přísně a úplně cítím to vlnění mezi námi, když se naše oči propojí.

Jo, udělal jsem dobře. Scházet se s ním takhle jen tak bylo dobré rozhodnutí a aspoň už i sám sobě můžu přiznat, jak moc se mi tahle situace líbí. Jak se mi líbí to, jaký je nezkušený a stydlivý, jak moc skvělý je vidět, že na něj každý můj dotyk působí, jako by jím projela elektřina.

„Do očí,“ vypustí potichu po chvíli, a tak se na něj usměju.

„Tak vidíš, že to víš… Takže dneska to budeš dělat, aniž bych ti to musel připomínat, jinak přijde trest, stejně tak za jakoukoliv neposlušnost, jasné?“ pronesu, zatímco pomalu vstávám, ale na odpověď nečekám a rovnou ho vytahuju za loket do stoje.

„Takže protože je toho plno, co by sis měl aspoň trochu zkusit, abys zjistil, co je pro tebe to pravé, a abych to věděl taky já, budeme ještě dneska pokračovat v té hře z minula, jen ty předměty jsem ti trochu zpřeházel a nahradil, abys měl změnu,“ pokračuju s úsměvem a vyskládám před něj popořadě pytlík kolíčků, kožená pouta, jehličkové kolečko, masážní hlavici, obojek a bičík. Podám mu zas kostku a provaz si nechám smotaný v ruce, aby bylo jasné, že ten teda hodlám použít tak jako tak.

Chvilku spočinu očima na tom provazu, co drží v ruce. Vypadá s ním tak… tak rozhodně a odhodlaně! Že jako nezávisle na tom, co padne za číslo, tak do použití provazu mu žádná náhoda kecat nebude. Nasucho polknu, vděčnej, že ty boxerky aspoň trochu skrývají, jak moc jsem z tý představy už dopředu natěšenej…

Převezmu od něj tu kostku a zadívám se mu do očí. „A co kdybych hodil kostkou jenom jednou – a druhou věc jsi vybral ty?“ troufnu si navrhnout. Protože… jsem si jistej, že on zvládne šikovně použít všechno. Tak, aby se mi to líbilo. Ale mě by zajímalo, co by použil, kdyby to bylo opravdu na něm… Kdyby prostě rozhodoval i o tomhle.

Bruno přemýšlivě nakloní hlavu a chvilku nic neříká, takže si už začínám myslet, že mě s tím pošle někam a ještě mě napomene za to, že mu nemám co dávat žádný podobný návrhy. Ale nakonec jenom mlčky kývne hlavou.

Radši se kousnu do rtu, abych se spokojeně nezaculil, a pak hodím kostkou na postel. Bruno ji sebere a ukáže mi ji. Šestka.

Nervózně se pousměju. „Hm, většinou mám při deskovkách šestku rád, ale teď teda nevím…,“ neodpustím si, abych se s ním nepodělil o komentář. Pak mi ale dojde, že třeba nechce, abych se s ním takhle bavil, protože tím narušuju tu atmosféru, a tak radši zavřu pusu a znovu k němu zvednu oči.

„Neboj, tuhle šestku budeš mít taky rád,“ uklidním ho, zatímco ho dovedu až k posteli a navedu ho tak, aby si na ni kleknul a já za něj. Je prázdná, jenom potažená čistým prostěradlem, protože na tu polohu, co mám pro něj v plánu dnes, by byla podlaha přece jen dost nepohodlná.

Neodolám, nakloním se mu k uchu a dodám poťouchle: „Pokud budu chtít…“

Minule jsem se dost snažil, abych se ho při vázání vůbec nedotýkal, ale dneska mám chuť si to naopak taky trochu užít, takže mu během uzlování párkrát přejedu dlaní po těle a hrozně se mi líbí, jak se pokaždé celý napne a mírně zachvěje vzrušením. Tentokrát není ten úvaz nijak složitý, převážu mu v kleku nejprve lokty za zády pevně k sobě a pak ho převrátím na břicho, abych mu zbývajícím provazem přitáhl nohy za překřížený kotníky do pevného kozelce. Utáhnu to tak akorát, aby musel trochu propínat záda a mít roztažené nohy od sebe, ale aby to vydržel i delší dobu.

Přejedu mu ještě jednou rukou po zádech a Eliáš se v úvazu celý propne a zasténá tak, že i se mnou to pořádně zamává. Má natočenou hlavu na stranu, a tak se natáhnu a položím mu před obličej ten bičík, co si vylosoval, a taky masážní hlavici, aby si to oboje mohl pořádně prohlídnout, zatímco já se dám v klidu do úklidu ostatních hraček.

Zatímco poslouchám, jak Bruno schovává ostatní věci do tašky, snažím se trochu zklidnit svý totálně nepravidelný dýchání. Nebo spíš momentálně lapání po dechu. Samotnýho by mě zajímalo, z čeho jsem rozhozenej víc. Jestli čistě z tý polohy, do který mě svázal – protože je to zase úplně jiný než posledně. Jsem mnohem bezmocnější, nebo si tak aspoň připadám. A dýchání samo o sobě je jenom díky tomu, jak jsem lehce propnutej v zádech a jak mám nohy upevněný v pro ně nepřirozený poloze, takový obtížnější… Nebo se mi nedaří být úplně v klidu, když tak vidím přímo před očima, co mě čeká. Moje neklidná mysl si z toho sestavuje všelijaký představy, jaký to asi bude, žádná z těch představ není vyloženě příjemná, protože prostě nevěřím tomu, že jakýkoliv bití příjemný být může – jenže zároveň pořád slyším v hlavě tu Brunovu uklidňující větu. Že tohle budu mít taky rád. „Pokud teda bude chtít.“

A já tak nějak tuším, že bude chtít, protože – a to je další možnost, proč jsem tak divně rozhozenej – protože mi dneska přijde takovej jinej. Nebo si to namlouvám? Pravda, nemám to moc s čím srovnávat, když kromě něj žádný jiný zkušenosti nemám, a i s ním jenom jednu jedinou. Ale i tak mi minule přišel takovej… odtažitější. Kdežto dneska mě co chvíli pohladil – a mý tělo na ty jeho doteky neskutečně silně reagovalo. I když mě hladil v podstatě jenom přes břicho nebo na zádech. Asi jsem už dlouho nikoho neměl, a tak mi něco podobně intimního trošku chybí…

Z jeho strany je to ale dost možná běžnej postup. První schůzka je nejchladnější, druhá už trošku hřejivější. Když si to ten dotyčnej třeba už trochu „zaslouží“. Si o tom budu muset zkusit něco pohledat na netu.

Najednou se Bruno přese mě nakloní a z mýho zornýho pole zmizí ten bičík – a v tu chvíli jdou všechny mý úvahy stranou. Veškerá má snaha vynaložená na to, abych se uklidnil, vyjde vniveč: znovu cítím, jak se celej napínám…, a několikrát se krátce, trhavě nadechnu.

Nikam nespěchám, stoupnu si vedle postele a začnu po něm koncem bičíku jenom zlehka přejíždět. Je vidět, jak je nervózní, a tak se ho rozhodnu ještě malinko pozlobit a napoprvé švihnu do vzduchu, aniž bych se ho dotknul. Celý sebou škubne, ale když ho pohladím tou plácačkou na konci, zase se uvolní a hluboce vydechne.

Pak už to ale neprodlužuju a začnu ho zlehka poplácávat, nejprve přes zadek a hýždě, ale nakonec i přes záda a plosky nohou. Klepu ho fakt mírně, divil bych se, kdyby ho to i jen trochu bolelo, kůže mu po tomhle v podstatě ani nezčervená. Teprve když mám pocit, že se dostatečně uklidnil a tu bezmoc si užívá, začnu na intenzitě postupně přidávat, aby si udělal obrázek, jaké to taky dokáže být.

Skousnu si rty, abych nevyjekl pokaždý, když mě švihne přes jedno nebo druhý chodidlo. Tam to bolí, no, spíš pálí nejvíc, očividně tam mám svý nejslabší místo. Teda prozatím samozřejmě. To druhý, ještě citlivější místo je momentálně hezky schovaný pod vrstvou látky, uf!

Jinde na těle ty rány, který mi sází v celkem rychlým sledu, taky vnímám, stejně jako si uvědomuju, jak mě ty místa brní, i když se jich Bruno zrovna bičíkem nedotýká – ale není to zdaleka tak hrozný, jak by asi mohlo být, kdyby ještě trochu přitlačil. Což tak nějak očekávám, že každou chvíli udělá…, takže jsem před každou další ránou děsně napjatej, jaká bude… Ale Bruno se nakonec rozhodne k něčemu jinýmu, a místo aby přidal na síle na místech, který už se s tou plácačkou stihly seznámit, skloní se ke mně a přetočí mě na bok. Zadívá se mi do očí – a pak mi jakoby nic přiloží ten bičík na podbřišek. Nasucho polknu, protože mi okamžitě dojde, jak je ta látka boxerek nemožně tenká…

Chvilku se s ním propaluju očima a nakonec samozřejmě švihnu, plácnu ho zase jen tak trochu, aby se s tím novým místem sžil, ale až na nějaké to kroucení s tím vypadá v pohodě, takže pokračuju dál směrem nahoru, přes břicho na hrudník. Na bradavkách malinko přitlačím a vyloudím z něj hlasité zasténání. Snažím se mu koukat co nejvíc do očí, protože se mi hrozně líbí to, co v nich vidím, to, jak se přemáhá, aby neuhnul pohledem, a jak víčka i přesto občas přivře, především vzrušením, ale trochu i bolestí.

Neodolám a stočím dlouhý pohled k němu do rozkroku, i přes ty trencle je dobře znát, jak moc je z toho všeho už natěšený, vepředu už má pěkně velký mokrý koláč. Jenom tak jemně ho v těch místech pohladím tou plácačkou a celý to tělo přede mnou se vzrušeně prohne, z čehož se moje vlastní nádobíčko může zbláznit.

Chtěl jsem ho potrápit víc, ale ne, tohle nedám, mám fakt co dělat zachovat si chladnou hlavu. A tak rychle přehmátnu volnou rukou po té hlavici a na poloviční výkon ji namířím mezi jeho nohy, abych rychle zaměstnal jeho smysly a nevšiml si, jak moc se mnou hází.

Ta změna těch pocitů od lehký bolesti do maximálního vzrušení je tak náhlá, že si až po docela dlouhý chvíli uvědomím, že to sténání, co slyším, jak se odráží od stěn pokoje, je mý vlastní! Než se s tím ale nějak popasuju, ty dráždivý vlny se mi z rozkroku do celýho těla šířit přestanou. Zmateně otevřu oči, ačkoliv si teda vůbec neuvědomuju, kdy přesně jsem je zavřel – a nabodnu se přímo na Brunův upřenej pohled. A pěkně tvrdej pohled.

„Kam se máš dívat, Eliáši?“

„Pro… promiň…,“ dostanu ze sebe a úplně cítím, jak mi hoří tváře. Jednak proto, že mě takhle načapal při neposlušnosti… Ale hlavně už dopředu z tý představy, že bude vážně chtít, abych se mu díval do očí, zatímco se mnou dělá tak neskutečný věci. Ne, to prostě nedám…

Momentálně to ale ani není na pořadu dne. Naštěstí. Asi.

„Když opomenu to, že tohle nebyla odpověď na to, co jsem se tě ptal, tak doufám, že si pamatuješ, co jsem ti dnes říkal hned na začátku. Že budeš dělat to, co po tobě chci, aniž bych ti to musel připomínat, jinak tě potrestám.“

A s tím si mě dál přísně měří očima.

Tak nějak nevím, co přesně ode mě chce… Má to nějaký pravidla? Mám jako uznat, že si ten trest zasloužím? Nebo o něj dokonce poprosit, jako jsem to často v různých videích viděl…? No, na nic takovýho se ale necítím, a tak si jenom olíznu rty a popravdě řeknu: „Ehm… jo, vím, že se ti mám dívat pořád do očí. A já na to myslím. Fakt. Jenom jsem… jenom jsem se na chvilku zapomněl…“

Spíš jsem se teda totálně ztratil sám v sobě poté, co jsi mě začal dráždit v rozkroku – no, ale tohle mu teda vykládat nebudu…

Mám co dělat, aby mi nezacukaly koutky a abych si udržel vážnou tvář, fakt mě baví, jak lehký je ho znejistit. Ale něco jsem mu slíbil, a ty oči fakt zavřel, takže prostřídám ruce a místo hlavice položím na jeho ukrývající se péro konec bičíku.

Celý se prohne a zprudka nadechne, ale nenechám se rozhodit a suše mu oznámím: „Tři, Eliáši.“ A pak se napřáhnu a napoprvé přece jen dost mírně ho přes ten napínající se stan plácnu.

Před druhou i třetí ránou dělám velkou pauzu, aby si to dostatečně procítil, a každou dám o malinko větší než předchozí. Po té poslední už tlumeně zakňourá, ale je vidět, že v rozkroku mu to pořád vydrážděně cuká. Je mi jasný, že tahle svázaná pozice mu musí být už při každým pohybu dost nepříjemná, a tak se rozhodnu, že je na čase to ukončit. Znovu k němu přiblížím levou ruku a spustím vibrace.

A zase! Ten rychlej přechod od bolestivýho pnutí k vzrušivýmu šimrání… No, šimrání, to bych ještě ustál, ale to dráždění v rozkroku je tak intenzivní, že se přese mě to vzrušení přelívá vyloženě ve vlnách. A i když jsem se bál, že nebudu schopnej se dívat Brunovi do očí, tak pravda je, že ten jeho pevnej pohled to celý ještě víc umocňuje… Koušu se aspoň do rtů, abych nebyl tak hlasitej, když už mu tu předvádím takový divadlo – házím sebou, co mi to provazy dovolí, co chvíli zakloním hlavu, ale hned se zase vzpamatuju a očima vyhledám ty jeho…

Vlastně ani nevím, jestli se můžu udělat. Ale předpokládám, že jo, když ohledně toho nic neříkal. A popravdě, i kdyby k tomu cokoliv říkal, při nejlepší vůli bych nebyl schopnej se ovládnout. Fakt ne. Ještě chviličku se tomu všemu snažím vzdorovat, asi hlavně proto, že nějaká malá část ve mně nechce, aby mě Bruno pozoroval při něčem tak intimním, ale pak se tím přestanu zabývat… jednoduše proto, že mi hlava úplně vypoví službu. Nechám se unýst tím neskutečně silným orgasmem, dost možná nejsilnějším, jakej jsem kdy zažil, protože úplně poprvý je to všechno tak, jak má být, nemusím si to jenom představovat. A mý tělo na to všechno doopravdy reaguje. Nebyly to celý ty roky jenom dojmy, že by se mi něco takovýho mohlo líbit. Ne. Mý tělo po tom doopravdy volalo… a já jsem mu to jenom neuměl dát…

Až hodně pozdě si uvědomím, že jsem zase zavřel oči. Jenže… i když bych Brunovi rád vyhověl, i když bych mu chtěl ukázat, že se snažím a že mi jeho příkazy nejsou volný, tak teď se na něj podívat prostě nedokážu. Bylo to celý až příliš silný, a já… asi bych teď potřeboval jenom na chvilku obejmout. A ne si v jeho očích číst, že jsem při hraní týhle hry úplně neschopnej a jak je se mnou nespokojenej…

Počkám, až s ním dozmítají vlny orgasmu, a tu hračku vypnu a odložím. To, jak to s ním mávalo, přivedlo i mě skoro na hranu a mám co dělat, abych se uklidnil, protože je mi jasné, že i když už je to teď mezi námi ‚normální‘, tak o něčem víc si můžu nechat zatím zdát. Všimnu si, že má pořád zavřené oči, a i když už mu nechci nic vyčítat ani ho trestat, sednu si proti němu a upozorním ho: „Oči, Eliáši.“

Zvedne ke mně dost nejistý pohled, a tak trochu změknu a dodám: „V pořádku…“

Pak za něj přejdu a začnu ho rozvazovat, zatímco mu trochu vysvětlím, proč to po něm vlastně chci: „Vím, že tě to koukání na mě trochu znervózňuje, a přiznávám, že je to taky jeden z důvodů, proč tě to nechávám dělat… Jenže taky díky tomu úplně nejlíp vnímám všechny tvoje reakce, víš, proto mi to vyhovuje… Potřebuju teď ze začátku včas vidět, když už si něčím začneš být nejistý anebo tě to bolí… Ale jestli ti to není příjemný, můžeme to třeba příště zkusit i jinak.“

Ještě jsem pořád napůl v rauši, do toho ty jeho opatrný doteky, když konečně uvolňuje mý spoutaný končetiny, a ten jeho najednou ne přísnej, ale naopak konejšivej hlas… Nejradši bych se tím vším dál nechal unášet, ale zároveň si uvědomuju, že bych měl nějak zareagovat. Protože to, co mi řekl, dává dokonalej smysl… a já si najednou přijdu neschopnej o to víc, že mu to celý tak narušuju.

„Není mi to nepříjemný,“ přiznám. „Jenom to někdy… nejde uhlídat. Ale budu se snažit víc, když vím, že je to pro tebe důležitý,“ slíbím mu.

„To se teda snaž, protože to pravidlo, co jsem dneska zavedl, bude při hře teda platit i v budoucnu. Ale kdykoliv mi takhle potom můžeš říct, když ti něco nesedí, jo? Od toho tu jsem.“

Bruno mi mezitím úplně uvolní ruce i nohy a za loket mě vytáhne do sedu.

„Takže všechno v pohodě, chceš k tomu něco dodat? Jestli ne, koupelna je ti samozřejmě plně k dispozici,“ kývne hlavou tím směrem.

Já taky jenom přikývnu, zvednu se, popadnu ze země svou hromádku s hadrama a rychle v tý malý místnůstce zmizím. Dopřeju si krátkou, ale intenzivní sprchu, a malinko červenej rozpakama si oblíknu kalhoty naostro, protože jsem si s sebou samozřejmě nevzal spodní prádlo na převlečení. No jo. Příště budu moudřejší.

Zapatlaný boxerky si nacpu do kapsy, nechci, aby Bruno viděl, jak je držím v ruce, když vycházím z koupelny…

Vyměníme si s Brunem rychlej pohled, a když si na záda nahazuju batoh, pro jistotu, abych zjistil, jestli se něco nezměnilo, nadhodím: „Takže… ahoj příště… domluvíme se přes mail… zase…“

Odkývu mu to, rozloučím se obyčejným „ahoj“ a zmizí za dveřmi, zatímco já douklízím pomůcky do tašky, abych mohl už taky vypadnout a přesunout se rychle domů, kde si hodlám ten dnešek ještě pěkně zrekapitulovat ve sprše. Hodím na sebe mikinu a šáhnu do kapsy, když nahmatám něco, co tam původně nebylo, a hned jak ty dvě bankovky vytáhnu, dojde mi, kde se tam asi tak vzaly.

Naštvaně doběhnu ke dveřím, prudce je otevřu a mám vážně štěstí, protože dotyčná osoba, které to moje momentální naštvání patří, teprve otevírá dveře výtahu, a tak ho okřiknu: „Ať tě to ani nenapadne! Okamžitě zacouvej zpátky, Eliáši, a dobře víš, proč!“