Inzerátová 5 – Lekce oboustrannosti

Tentokrát jsem se Brunovi ozval už za týden. Přišlo mi hloupý a zbytečný to oddalovat, když… když na něj stejně celou dobu myslím. A když jsme se minule shodli, že v tom chceme pokračovat. A když mi řekl, že se mu to líbilo. Což mě teda dost překvapilo, protože bych myslel, že se mu líbí úplně jiný věci… A s úplně jiným typem kluků, a ne s někým tak děsně nezkušeným, jako jsem já a u koho sám řekl, že se musí hodně hlídat a mít se na pozoru…

Jenže nakonec se nám stejně nepovedlo najít vhodnej termín, Bruno toho měl hodně a musel i služebně odcestovat. Takže když se po čtrnácti dnech blížím na místo srazu, musím sám nad sebou vrtět hlavou. Že už jsem zase nervózní. I když z jinýho důvodu. To se toho copak nikdy nezbavím? Když už tuším, jak ty lekce pod jeho vedením probíhají, a když jsem si navíc přivykl i na něj, nebo spíš na jeho roli mýho průvodce tímhle světem (ne, slovní spojení „můj dom“ mi fakt nejde přes pusu), tak teď je to všecko zase jiný. Díky tomu, co z něj minule vypadlo. Jak je tohle všechno pro něj nový a že vlastně ani pořádně neví, proč se ke mně nedokáže chovat tak, jak se ke svým klientům standardně chová… A že má zájem, aby to mezi náma bylo oboustranný… Což si vlastně lze vyložit všelijak – to, co si pod pojmem „friends with benefits“ představuju já, nemusí být shodný s tím, co si představuje někdo jako on. Takže se vlastně situace opakuje a znovu jdu do něčeho, o čem pořádně nevím, co od toho čekat.

Ale když bude součástí Bruno, tak vím minimálně to, že se mi to bude líbit.

Sejdeme se u bistra jako obvykle a cestou do fotoateliéru prohodíme jenom pár konverzačních vět na téma „věčně zasekaná Praha“. Když už pak uvnitř bytu stojím u stolu a odkládám si na zem batoh, rovnou v něm zalovím a položím na stůl velkou oříškovou čokoládu. Opatrně se po Brunovi podívám, co na to řekne – nerad bych mu zkazil náladu, ostatně proto mu tu čokoládu taky chci dát hned, a ne až na konci, aby to nebral, že jsem ho chtěl zase nějak odrbat.

Bruno se na mě přísně podívá a zeptá se: „A to má být jako zas co?“

„Hele, vážně je to jenom čokoláda, nejsou tam pod obalem zastrčený peníze,“ uklidňuju ho. „Jenom… vzpomněl jsem si, že jsi ji měl tenkrát rád.“ Jo, přinesl si s sebou tabulku oříškový Milky skoro pokaždý, když jsme měli fotokroužek. Nechal ji kolovat mezi ostatníma, a co se mu vrátilo, to pak křoupal po zbytek hodiny…

Bruno na mě protočí oči. „To už je šíleně dávno!“

„Tak uznávám, že nevypadáš, že bys zrovna holdoval sladkýmu,“ přejedu jeho postavu obdivným pohledem. „Ale říkal jsem si, že některý věci se nemění…“ Třeba to, jak jsi mi přišel skvělej, se nezměnilo. Jenom se k tomu tvýmu rozhodnýmu, sebevědomýmu chování, milýmu úsměvu a talentu na fotografování přidalo tohle tvý sexy tělo… a ta tvá dominantní aura… Ale já se z tebe můžu zbláznit úplně stejně jako tenkrát.

„Tak to máš pravdu, nemění… Ty seš třeba pořád stejnej,“ ujede mi, ale radši to hned upřesním, aby si to vzhledem k té naší minulosti nevyložil nějak negativně. „Pořád se umíš stejně rozzářit, jako by ti bylo dvanáct. To je vlastně moc fajn, žes to neztratil… A čokoládu pořád můžu, to je jasný, ale nesním ji celou, stejně jako tenkrát, takže ji později sníme spolu, souhlas?“

Usměje se a kývne, takže začnu vyhazovat z tašky na postel pár věcí, které ještě nezná, zatímco pokračuju a přecházím téma jakoby nic. „Ale příště už mi nic nenos, nebo si to budeme donekonečna vracet, protože dneska tě za ni hodlám rozhodně pozvat na pivo. A teď se svlíkni!“ řeknu najednou rázně a zadívám se mu pevně do očí.

Pane jo, tak to je sakra rychlá změna tématu! Užuž jsem otvíral pusu, že něco poznamenám ohledně toho pozvání na pivo…, a během půlvteřiny je to totálně pasé.

Chviličku mi trvá, než se na ty nový vibrace přeladím. Jde to o něco hůř i proto, že tentokrát zůstal Bruno v místnosti – a nespouští ze mě oči… Trika i kalhot se zbavím rychle, ale u spodního prádla zaváhám. No, tak neřekl „do naha“, že…? Na druhou stranu, po zkušenostech z minula nemám moc náladu ho hned zkraje nějak podráždit. Takže boxerky letí na hromádku taky.

Akorát… pohled nechám sklopenej. Docela dlouho.

Dokud mi nedojde, že Bruno nic dalšího neřekne ani neudělá, dokud se na něj přece jenom nepodívám…

Dlouze se nadechnu – a s výdechem se donutím zvednout hlavu.

A samozřejmě mě okamžitě polijou rozpaky. Všude. Mám dojem, že mi zčervenaly i malíčky na nohou… Pod tím jeho pohledem prostě nejde zůstat v klidu. Pravačka mi okamžitě vystřelí před tělo, abych se aspoň trochu zakryl, ale dojde mi, jak je to zbytečný, a tak obě ruce pomalu přesunu za záda.

Zadívám se mu dlouze do očí a nakonec ho celého sjedu pomalu pohledem, až se nervózně ošije. Ty jeho rozpaky se mi líbí, a tak mu nechám ještě chvilku nejistoty, než jednoduše oznámím: „Kleknout, ruce za hlavu.“

Počkám, až to vyplní, a pak si k němu s potutelným úsměvem přikleknu: „Ten pohled bych ti dneska doporučoval fakt udržovat, protože si, myslím, dobře pamatuješ, jak to vypadá, když tě trestám, a já mám tady ještě velkou spoustu bolavých hraček, který jsi nezkoušel, víme?“

Úplně vidím, jak naprázdno polkne, zjevně to pro něj posledně byla dostatečná výstraha, aby nechtěl testovat své hranice hned znovu, a to je dobře, protože dneska bych si s ním raději hrál o něco jemněji. Natáhnu ruku a bradu mu ještě trochu přizvednu, aby koukal úplně zpříma, a skoro bych přísahal, že mezi mými prsty a jeho holou kůží projede elektřina. Líbí se mi, jak na můj dotek hned reaguje, nadechne se a krk sám co nejvíc odhalí. Jo, byla by fakt škoda ho o tohle připravit… A mě vlastně taky.

„Dneska žádná kostka, dám ti na výběr vždy ze dvou možností a ty si vybereš. Žádný, že si nechceš vybírat, ani podobný odmlouvání, jasný? A teď si klekni na čtyři,“ řeknu a popojdu pár metrů pro provaz a schůdky.

Všechno mu to souhlasně odkývu – a vypadá to, že mu můj tichej souhlas stačí; ostatně, pouhý „jo“ mi přijde zvláštně nevhodný, a spisovný „ano“ by ze mě asi úplně samovolně nevylezlo…

Kleknout si před ním na čtyři – hm, tak to máme zase další výzvu… Sám pro sebe se uculím, že to jsem si měl nechat ty boxerky. Třeba by nad tím ještě pro dnešek přimhouřil oči – a tenhle jeho příkaz by se mi plnil mnohem snáz…

Jednu výhodu tahle poloha ale má – rozložím si díky ní váhu na čtyři místa, takže mě tak nebolí kolena. Akorát že se obávám, že mě za chvíli začne bolet něco jinýho, a radši ani nepřemýšlím, co a kvůli čemu to bude… Zvednu hlavu, abych se Brunovi mohl podívat do očí, když na tom dneska tak trvá, on jenom přikývne a poodejde někam za mě. Dovolím si tedy oči na chvilku zavřít a jenom ostatními smysly vnímat, co se za mnou… nade mnou… a taky na mý kůži děje… Cítím, jak mi Bruno omotává provaz kolem pasu, potom mi ho protáhne přes třísla mezi nohama, a nakonec ho napne směrem nahoru, kde ho upevní asi k tomu samýmu oku ve stropě, se kterým jsem se seznámil hned na tý první lekci. Jak mě ten úvaz táhne nahoru a zařezává se mi do kůže, zkusím posunout ruce i kolena o malinko blíž k sobě a najít polohu, ve který by tohle celý bylo malinko příjemnější, ale nemám dojem, že by to nějak pomáhalo, a tak toho nechám. Dlouze se nadechnu, otevřu oči, zaměřím pohled na Brunovy bosý nohy – a když přejde přede mě a zůstane stát, zakloním hlavu, abych mu dohlídl do očí.

Na chvilku nechám náš pohled ve spojení, ale pak přejdu k posteli a seberu z ní vibrační erekční kroužek a kuličkový roubík, dvě totálně odlišný věci, jenže chci, aby si dneska sám určoval, jakým směrem se to bude ubírat. Položím ty hračky před něj jakoby nic a vezmu si zatím do ruky úplně slabounký důtky, je to spíš takové lechtátko, i plnou silou sotva štípnou, ale vypadají správně výhružně. Začnu mu s nimi po těle jenom tak lehce přejíždět a občas s nimi švihnu. Tahle poloha se mi líbí, vytáhl jsem ho tak akorát, a na zadku mu vede provaz ne doprostřed, ale do boků, takže musí mít zadek pořád pěkně vyšpulený a já se dostanu při rozmachu ze strany úplně všude, na břicho i na to jeho natěšený péro.

„Po patnácti ranách těmahle důtkama mi řekneš, která z těch hraček se ti líbí víc, pokud ne, použiju obě,“ pronesu jakoby nic, sehnu se, na sílu mu odtáhnu jednu nohu od druhé, až zasténá kvůli zarývajícím se provazům, a zaměřím na chvíli dopady pramenů mezi jeho nohy a půlky.

Jak to se mnou může takhle umět? Jsem s ním sotva deset minut v jedný místnosti – a už jsem maximálně nadrženej. No, ne teda jenom z jeho přítomnosti, samozřejmě taky z toho, co a jak se mnou dělá… Ale ten jeho přísnej hlas, když mi dává příkazy, nebo naopak ten lehce ledabylej tón s výhružným zabarvením, když chce, abych si něco vybral… A to na něj teď naštěstí zrovna ani nevidím. Protože pohled na to, jak mu to v tý černý sluší, mě dráždí ještě víc.

Teď mě teda úplně nejvíc dráždí to jemný šimrání, který se mi v pravidelných intervalech šíří z dolní části zad a z rozkroku do celý těla. Nelítostnej tah těch provazů v oblasti třísel a břicha ten vzrušující dojem ještě zesiluje… Pořád je to ale všechno mnohem víc příjemný než nepříjemný, a když se tak dívám na ty věcičky, co přede mě rozprostřel, přijde mi, že by to mohlo být příjemný i nadále: žádná svíčka, svorky, kolíčky… brrr… Ale na druhou stranu, teprve jsme začali – a on tu svou nabídku určitě ještě vystupňuje.

Každopádně, ačkoliv toho s ním při hraní moc nenamluvím a ten roubík by mi teoreticky nemusel vůbec vadit, stejně se na to, abych se připravil o jedinou možnost komunikace s ním, zatím necítím. Takže když se v duchu doberu k číslu třináct a žádný další zašimrání důtkama už nepřijde, dojde mi, že jsem se při tom počítání asi tak úplně nesoustředil, olíznu si rty a špitnu: „Ten kroužek…“

„Dobře,“ hlesnu jen a kleknu si k němu zepředu, aby se mohl, nebo teda spíš musel na mě dívat.

Počínám si hodně pomalu, dobře si uvědomuju, že to je poprvé, co se ho dotknu takhle intimně, a i proto jsem mu dal tenhle výběr, aby to rozhodl sám, že to chce. Prostě, i když mi psal, že má nějaké sexuální zkušenosti, pořád je to takový plachý osmnáctiletý kluk a já si nebyl úplně jistý, jestli by to pro něj bylo v pohodě. Sám nad sebou musím v duchu zakroutit hlavou, kdybych ho sbalil někde v baru, tak mě podobné myšlenky ani nenapadnou, a tady, kam přišel v podstatě skoro jenom kvůli sexuálním hrátkám, se zarážím, jestli je nebo není vhodný mu šáhnout na ocas.

Seberu ten kroužek ze země, chytnu Eliáše druhou rukou pod ramenem a pomůžu mu nahoru, aby mohl na chvíli narovnat záda a já se dostal nataženýma rukama k jeho péru, na které začnu onu hračku rovnou poslepu nasazovat. Dívám se mu celou dobu do očí a samotného mě už parádně vzrušuje to, co tam vidím. Jak se snaží ten upřený pohled vydržet, i když při něm víc a víc rudne ve tváři z toho, že se ho dotýkám, a jak chvilkama vzrušeně vzdychne a přivře při tom krátce víčka.

V momentě, kdy ta hračka dojede až ke kořenu a konečně na ní zapnu vibrace, úplně sebou škubne a oči ještě víc vykulí. Pousměju se a konečně ho vysvobodím, když řeknu: „Teď zavři oči a ohni se zpátky na čtyři, Eliáši.“

Nikam nespěchám, poodstoupím a nechám ho ten můj příkaz vyplnit, ale když už jsem se ho dotknul, nechám své ruce rovnou na něm a začnu mu nehty a konečky prstů postupně zlehka objíždět celé tělo. Přesouvám se kolem něj a putuju přes břicho a hrudník na krk, přejedu mu zhruba i obličej, zabořím se prsty do jeho rozcuchaných vlasů a pokračuju dál na záda, odhodlaný nevynechat na něm ani jedno jediné místo.

Někomu třetímu a nezainteresovanýmu by ten pohled musel připadat hodně divnej: klečím před Brunem na všech čtyřech – a kňučím jako pes. Kňučím a vzdychám rozkoší. Nedokážu to ovládnout, ty zvuky ze mě vycházejí samy. To vibrování v mým rozkroku je neskutečně dráždivý už samo o sobě, ale ty Brunovy dotyky tomu teprve dodávají grády… Jsem úplně maximálně vzrušenej, ale úplně jinak, než kdyby jenom klečel vedle mě a honil mi péro. Tohle je takový… intimnější. Musím se vyloženě nutit k tomu, abych nevztáhl ruku… a nepohladil ho taky.

Užívám si i to, že se mu chvilku nemusím dívat do očí – ne proto, že bych se na něj nedíval rád, ale proto, že by momentálně bylo děsně těžký udržet víčka otevřený. Při každý tý vlně vzrušení, která projede celý mým tělem jako takový křečovitý zamrazení, by měly tendence se mi samovolně zavírat… Vím, že jenom z tohohle dráždění se neudělám, ale vůbec mi to nevadí – momentálně si přeju, aby tohle nikdy neskončilo…

Ještě chvilku kolem něj po kolenou přelézám, abych dosáhl úplně všude, a přejíždím po něm dlaněmi, ale když nakonec krátce zajedu i mezi jeho půlky a vychutnám si nejedno nezadržitelné zavzdychání, nechám toho a úplně od něj odstoupím.

„Otevři oči,“ poznamenám, zatímco se zas přehrabuju v hračkách a snažím se přijít na to, jak daleko bych měl zajít. Nakonec to teda nechám zas na něm a položím v jeho v zorným poli na zem obojek a malý vibrátor.

„Zase patnáct,“ pronesu a vyndám si bičík, se kterým jsem ho stačil seznámit už minule.

Tiše zaskučím zrovna v tu chvíli, kdy si Bruno do ruky bere ten bičík, ale ve skutečnosti to spolu vůbec nesouvisí. Ten povzdych se ze mě vydral kvůli těm dalším dvěma předmětům, který přede mě položil. Bože, je tak nekompromisní v tom, ať si něco vyberu sám! Mně by mnohem víc vyhovovalo, kdyby to naopak vybral on a já se na tom rozhodování nemusel vůbec podílet. Ale chápu, že by to pro něj nebyla zdaleka taková zábava. A že vidět mý rozpaky, když se rozhoduju pro jedno nebo pro druhý, mu dělá škodolibou radost.

V duchu počítám rány tím bičíkem – Bruno nikam nespěchá a sází mi je nepravidelně všude možně po těle, abych žádnou z nich nečekal. Samo o sobě to skoro nebolí, ale to, jak sebou pokaždý škubnu leknutím a připomenou se tak ty provazy, co se mi zařezávají do těla, už docela bolí. Ovšem ty vibrace, co mě bez přestání dráždí v rozkroku, dělají tu bolest o dost snesitelnější – v podstatě si ji procítím a prosyčím vždycky jenom na vteřinku a okamžitě na ni zapomenu…

No, a v těchhle podmínkách mám uvažovat o tom, jestli si vybrat obojek – nebo vibrátor? Nemám ani tu nejmenší šanci to nějak promyslet, zvážit pro a proti… A tak když se dopočítám patnácti, tentokrát to očividně nespletu, úplně bezmyšlenkovitě vyhrknu: „To první…“

Nemůžu se poťouchle neušklíbat, když tentokrát zboku sleduju ten jeho rozhodovací proces. Naštěstí na mě nevidí, což by ostatně nejspíš neviděl, ani kdybych stál přímo před ním, protože kromě bolestného přivírání očí doslova hypnotizuje ty dvě hračky před sebou. Fakt bych si v téhle chvíli netipnul, jaká bude jeho volba.

To, jak sebou vrtí a jak sténá nejen bolestí, ale zaručeně i vzrušením, mě úplně dostává. Je fakt neuvěřitelné, co se mnou dokáže jedno svíjející se tělo. Zatraceně sexy tělo, abych byl přesný, protože i když jsem si nikdy nemyslel, že jsem na takové klučíky, tak na Eliášovi je něco, co se mi fakt líbí. Snad ten jeho nevinný kukuč, jenže takový, u kterého si říkám, že to není jenom póza, že je takový doopravdy. Anebo i to jeho odhodlání, se kterým si prostě našel to, co chce, a šel do těchhle lekcí, i když jsem tím dominantem byl já a ne nějaký anonym.

Pravda je, že mám fakt co dělat udržet si čistou hlavu a už teď si spřádám plány na večer, abych od toho přetlaku v mých koulích aspoň trochu upustil.

Když najednou promluví, úplně to se mnou škubne, sakra, ani si nejsem jistý, jestli jsem mu dal patnáct, to by se mi stávat fakt nemělo!

Kleknu si tedy zas před něj, počkám si, až se mi zadívá do očí, a pomalu mu nasadím ten kožený obojek kolem krku. Pod tím jeho pokorným a vyčkávajícím pohledem neodolám a rozcuchám mu rukou vlasy. Pak ho zatáhnu za očko na obojku a donutím ho tak se v provazech trochu prohnout.

„Všechno v pořádku, Eliáši?“ ujistím se.

„Jo, je,“ hlesnu tak potichu, že mě asi sotva slyší, ale nějak díky tomu nepřestávajícímu vzdychání a sténání přicházím o hlas. Odkašlu si, kdyby se mě Bruno chtěl náhodou zeptat ještě na něco, ale vezme mou odpověď na vědomí pokývnutím, vyhoupne se na nohy a přejde někam vedle mě. Využiju toho a sklopím hlavu, abych trochu ulevil svý krční páteři a celkově abych se mohl trochu provrtět v zádech. Každej sebenepatrnější pohyb mi připomene, že mi krk dost těsně obemyká ten černej obojek – je to vážně hrozně zvláštní pocit, nejsem schopnej rozklíčovat, jestli příjemnej, nebo spíš ne.

Skloním hlavu skoro až k zemi a rychlým pohybem se protáhnu jako kočka – provazy se mi sice zadřou do kůže ještě o trošičku víc, takže se do toho mýho vzrušenýho lapání po dechu vloudí i bolestivý zasyčení, ale za to chvilkový uvolnění páteře a napětí v pažích to stálo. Pak se zase způsobně narovnám a s pohledem upřeným na podlahu čekám, co si na mě Bruno vymyslí dalšího.

I když tvrdí, že je všechno ok, všimnu si, jak se už vrtí, a tak mu ten provaz, co ho táhne ke stropu, výrazně povolím. Okamžitě úlevně vydechne a svůj postoj o hodně sníží. Trvá pár sekund, než si to uvědomí a začne se s omluvou zvedat, ale zarazím ho.

„To je v pořádku, Eliáši, zvedni se do kleku a ruce slož za záda,“ prohodím jen, zatímco vyndám z tašky kus igelitu a už starou známou masážní hlavici.

Hned jak vykoná nejistě ten můj úkol, kleknu si těsně za něj a přitáhnu ho na sebe, aby se mohl opřít. Rozhodím mu igelit mezi nohy, zapnu ty vibrace jenom na minimum a jednou rukou mu tou hračkou začnu pomalu jezdit po těle, zatímco ukazováček druhý zaháknu za očko na obojku a zatáhnu za něj trochu dozadu, ke mně, aby ho na krku pořádně cítil, ale aby ho ještě pořád úplně neškrtil. Netrvá to snad ani minutu a Eliáš se nekontrolovatelně rozvzdychá.

Shlídnu na jeho nádobíčko a i takhle z výšky si dobře všimnu, že už šíleně teče, a to jsem se ho skoro ani nedotknul. Ten kroužek spolu s tím ostatním vibrováním všude s ním dělá divy. Přiložím mu náhle hlavici na žalud a on sebou škubne takovou silou, že se z toho rozkašle, a tak mu na moment ten obojek pustím a místo toho mu vezmu do ruky kulky a jemně mu je promačkám.

„Dobře, Eliáši, poslední volba, buď ti to dodělám rukou a budu ti u toho mačkat koule,“ řeknu a zvýším stisk, až vyhekne, „anebo hlavicí a potrápím místo toho tvý bradavky.“ Přesunu dlaň a dám mu další názornou ukázku.

„Bruno…,“ zavzdychám jenom, protože na nic jinýho se nevzmůžu. Přece po mně nemůže chtít, abych teď, když už o sobě skoro nevím, rozhodoval o něčem takovým! Vlastně už ve chvíli, kdy jsem ze sebe se zasténáním vyrazil jeho jméno, jsem zapomněl, jaký ty možnosti vlastně byly…

A je mi to upřímně úplně jedno, protože nic víc než to, co dostávám teď, nepotřebuju. To uvolnění poté, co Bruno povolil ty provazy, dovolil mi zvednout se na kolena a opřít se o něj, je skvělý samo o sobě, no a ty vibrace v mým rozkroku doplněný Brunovýma dotekama to všechno už jenom pozvedávají o další úroveň výš…

Dojde mi ale, že jestli si Bruno to mý prodlužující se mlčení vyhodnotí tak, že odmítám poslechnout jeho pokyn, mohl by taky s tímhle vším příjemným ze vteřiny na vteřinu přestat… a to v tom lepším případě… A tak ze sebe nakonec vyhekám slova, který už jsem dnes jednou použil: „To první…“

Když zasténal moje jméno, tak mi to v kalhotách málem bouchlo a jsem si jistý, že přestože jsou dost úzký, tak to mé vzrušení Eliáš na kostrči dobře cítí, ale netváří se, že by mu to nějak vadilo. Vlastně vypadá tak mimo, že pochybuju o tom, jestli ví, co si vybral, ale tak jako tak mu hodlám vyhovět. Odložím tu hračku na koberec a přehmátnu si, v jedné dlani mu stisknu kulky a druhou ho začnu pomalu honit. Užívám si, jak sténá směsicí vzrušení, ale i bolesti, když trochu víc přitlačím.

Kroutí se mi pod rukama a úplně z něj cítím chvění, jak se nezadržitelně blíží k okraji. Naposledy ho stisknu trochu víc a zazmítá se mi v náručí díky orgasmu, který odsténá nahlas na celou místnost. Postupně povolím stisk, dohoním mu a odtáhnu ruce, ale nechám ho, aby se o mě dál opíral, dokud se z toho sám neprobere.

Cítím se momentálně tak blaženě, že se mi nechce ani hnout. Nejradši bych tu takhle zůstal napořád – a opřenej o Bruna ze sebe vydýchával pozůstatky po tom dokonalým orgasmu… Je mi ale jasný, že v týhle poloze moc dlouho zůstat nemůžu, nebo spíš že mě nenechá, protože to do tý hry asi ani nepatří… Nebo patří? Já vlastně nevím. Minule říkal něco o tom, že to se mnou nechce hrát jako s ostatníma… a že by mu nevadilo, kdyby to mezi náma bylo oboustranný… Jenže co to přesně znamená?

„Bruno, můžu se tě na něco zeptat?“ odhodlám se – a už dopředu se ošiju při představě, že tím dotazem možná něco porušuju. Nějaký pravidlo, že se třeba ve svý pořád ještě podřízený pozici na nic ptát nesmím…

Bruno mě ale stručným „jasně“ vybídne, ať pokračuju, a tak ze sebe dostanu i zbytek. I když to vůbec nemám pořádně promyšlený, a tak to ze mě leze jak z chlupatý deky. „Když jsi posledně říkal, že… no, víš, že bys nebyl proti, kdybysme byli něco jako kamarádi s výhodama, tak… Znamená to, že mě taky někdy necháš se tě dotýkat? Třeba… teď?“

Moc dobře totiž cítím, jak je vzrušenej. A hrozně rád bych mu aspoň v rámci možností oplatil to, jak se mi celý odpoledne věnuje…

Zavrtím se a otřu se tak o jeho nahé tělo, které se o mě stále opírá. Jakože nečekal jsem, že by do toho takhle šel, naopak jsem si myslel, že s jeho nezkušeností ho do toho budu muset velice pomalu při těch dalších setkáních přemlouvat. Ale i když jsem zaskočený, nejsem samozřejmě padlý na hlavu, abych ho odmítal, takže ihned vypustím další „jasně“, ale po chvíli raději dodám: „Teda, nooo… jestli tím ‚dotýkat‘ máš na mysli to samý, co já…“

Vzápětí mě totiž napadnou hned tři varianty, co by tím slovem mohl myslet. Že by mi to udělal, což bylo samozřejmě to první, co můj mozek křičel a na co taky v té první chvíli reagoval. Pak by taky mohl myslet, že by se chtěl v těchhle hrátkách switchnout, a to teda nevím, jestli bych před Eliášem, s tím jeho nevinným a pokorným pohledem, dokázal. Anebo by se chtěl tulit, čemuž teda teď, když o tom krátce přemýšlím, přikládám největší váhu, ale je to pro mě teda z těch možností ta nejmíň přijatelná, protože já na takové věci prostě nejsem a tohle opření je pro mě tak asi maximum.

Nadšenej z toho, že mě rovnou neposlal do háje, se od něj o kousíček odtáhnu – ale jenom proto, aby se mi povedlo uvolnit ruce, který mám pořád poslušně složený nad bedrama… Sjedu s nima o kousek níž a pravačkou opatrně přejedu přes jeho nadržený péro.

„Já mám na mysli tohle…,“ upřesním to, a když ani teď mě od sebe neodstrčí nebo mě nenapomene, že překračuju nějakou hranici, několikrát to jeho péro přes kalhoty jemně zmáčknu.

Spokojeně zabručím: „To samozřejmě můžeš.“

Odtáhnu se od něj, trošku si ho přizvednu, stáhnu ten momentálně zbytečný kroužek a odvážu z něj zbytek provazu, než přejdu k posteli a sednu si na kraj. Nehodlám to nijak dramatizovat, ale chci ho nechat, aby si mě svlíknul pěkně sám, to se mi totiž líbí moc, takže se na něj jenom dlouze zadívám.

„Tak pojď…,“ pokynu mu s úsměvem mezi moje nohy.

Mám vážně radost z toho, že ten můj návrh tak snadno prošel. Dokonce až tak snadno, že Bruno ani netrvá na tom, abych měl u toho třeba svázaný ruce nebo tak něco… Což by se mi teda líbilo taky! Ale asi by to dost omezilo mý schopnosti ohledně toho, jak mu udělat dobře… A on je už tak určitě zvyklej na úplně jinej standard, než co mu můžu nabídnout já.

Popolezu k němu po kolenou a zůstanu sedět na patách mezi jeho nohama, když mě na to místo tak hezky pozval. Aniž bych se mu přestal dívat do očí, vztáhnu ruce, položím mu dlaně na kolena a pomalým, hladivým pohybem mu rukama putuju přes stehna směrem k tý bouli v jeho rozkroku. Nejdřív se ho tam dotknu jenom zlehka, pak ho tam trochu prohnětu a promačkám – a i když je to všechno utlumený látkou jeho kalhot a počítám, že i spodního prádla, stejně ty mý dotyky z Bruna vyloudí zavzdychání, což mě potěší. Ještě chvilku ho hladím a mačkám takhle, čekám, jestli mi třeba nepřikáže, ať si pospíším nebo ať udělám něco konkrétního, ale nechává to na mně, jenom mi oplácí můj upřenej pohled a zrychleně dýchá.

Olíznu si rty – a chytím ho pod kolenama a trhnu s ním směrem k sobě. Přesně podle očekávání neudrží rovnováhu a celej se zakloní, podepře se ale loktama a zůstane v pololehu tak, aby na mě pořád dobře viděl. Kleknu si, uhnu očima z těch jeho a rozepnu mu kalhoty. Díky tomu, že teď leží na posteli jenom horní polovinou svýho těla, nemám problém mu kalhoty a rudý boxerky přetáhnout přes zadek a stáhnout až ke kolenům. S úplným svlíkáním se nezdržuju, jenom mu mírným tlakem na vnitřní stranu stehen roztáhnu nohy ještě o kousek víc od sebe, znovu se uvelebím na paty a s očima upřenýma na ten nádhernej výjev přímo přede mnou mu začnu dlaněma pomalu a zlehka přejíždět přes koule… a přes jeho vztyčený, od vzrušení vlhký péro.

Zakloním vzrušením hlavu a mlčky si vychutnávám ty jeho jemné doteky. Po chvilce jemného přejíždění mi chytne konečně péro pevně do dlaně a začne pomalu, přesto poměrně rozhodně honit.

Líbí se mi to o to víc, že jsem to nečekal a už se v duchu smířil se svépomocí později ve sprše nebo přinejlepším s nějakou rychlou anonymní akcí večer v klubu. Tohle je jenom rukou, a přesto jaksi mnohem lepší, nejen proto, že to krásně navazuje na to vzrušení, které ve mně vyvolal těmi svými steny a pokornými pohledy, ale také, že je to od někoho, s kým se cítím fajn, a přestože je to možná poprvé, co se mě takhle dotýká, tak naprosto uvolněně. Zatímco v tom klubu by to byla jen další rychlá, neosobní akce, která mi sice uleví od sexuálního napětí, ale ten zbytek pocitů kolem není nic moc.

Přejíždí po mně dlaní v pomalu se zvyšujícím tempu a jde mu to skvěle. Nahnu hlavu a na moment se zadívám na ten jeho soustředěný výraz, s jakým zpracovává mou chloubu, a mám co dělat, abych se úplně neuvzdychal.

I když jsem trochu napjatej, protože pořád tak trochu podvědomě očekávám, že mě zarazí nebo aspoň nějak napomene, tak si to celý šíleně užívám. Líbí se mi, že mi tím svým vzdycháním dává zpětnou vazbu… Ne že bych ji nutně potřeboval – podle toho, jak mu cuká v péru vzrušením, si taky dokážu odvodit, že je mu to celý příjemný. Ale když je to doplněný i zvukovým doprovodem, tak je to pro mě úplně dokonalý. Nebo teda… úplně nejvíc dokonalý by bylo, kdyby mi třeba vjel rukou do vlasů, ale je mi jasný, že něco takovýho se asi v sub/dom vztazích nenosí, na to si budu muset najít někoho… obyčejnýho…

Na to teď ale myslet nechci. Teď si chci naplno užít to tady a teď, to, že jsem tu s ním, to, že mi tohle všechno dovolil… Zvýším tempo, v jakým mu honím péro, a zároveň mu trochu silněji promnu koule, a když Bruno zavzdychá ještě o trochu hlasitěji, neudržím se – a kousnu ho do stehna. Ne moc silně, spíš tak nějak…, abych ho ochutnal…, jeho horkou, zpocenou kůži…

Zavnímám, že mě Bruno propaluje očima, ale netroufnu si k němu už zvednout ty svoje. Radši se od něj zase odtáhnu a ještě o trochu zrychlím pohyb dlaní, abych ho konečně přehoupl přes hranu.

Nestihnu ani zareagovat na to jeho kousnutí, tak moc je to rychlý. Ten orgasmus, co mě strhne jak nějaká vlna, je pěkně intenzivní. Tak intenzivní, že nechám své lokty samovolně podjet, hodím zády o postel a prostě si zcela uvolněně a za stálých vzdychů užívám tu slast, která mnou prostupuje.

Když konečně po pár dlouhých vteřinách, minutách nebo hodinách přijdu k sobě, zadoufám, že jsem si nescákal tričko, protože jsem celou tu akci nechal kompletně v Eliášově režii a tak nějak na nic do teď nemyslel. Sklopím oči a naštěstí je to v pohodě. Pomalu si sednu, natáhnu se k tašce po roli papírových utěrek a začnu nás oba očišťovat. Nejprve sebe a prostěradlo pode mnou, které beztak beru vždy vyprat. Až nakonec si vezmu do dlaní Eliášovy ruce a začnu je pomalu otírat z nejhoršího.

Zachytím jeho rozechvělý pohled, a tak se na něj mírně usměju, než se natáhnu, sundám mu ten obojek z krku, vstanu a s povytaženými kalhotami si to zamířím stále napůl svlečený do koupelny: „Vydrž, jen se opláchnu u umyvadla a můžeš si dát sprchu…“

Jenom přikývnu, a když mě Bruno mine, nenápadně za ním otočím hlavu a přejedu očima jeho polosvlečenou postavu. Zakotvím pohledem na jeho zadku, sexy zadku, aby bylo jasno, ale radši očima zase rychle ucuknu, jako kdyby mi snad Bruno mohl číst myšlenky… Popolezu k hromádce svýho oblečení, a když se Bruno objeví zpátky ve dveřích, vyskočím na nohy a v koupelně ho vystřídám. Dlouho se ve sprše nezdržím, a když se o pár minut později soukám do oblečení, vzpomenu si, že Bruno nadhazoval, že mě chce dneska pozvat na pivo. Jsem celkem zvědavej, jestli na to mezitím taky nezapomněl… Docela mi po tom všem vyhládlo, tak spíš než pivo bych si objednal něco k jídlu. Na druhou stranu, vůbec si neumím představit nás dva, jak sedíme u stolu naproti sobě, soukáme do sebe večeři a bavíme se tak nějak o životě… Sám pro sebe si ale pokrčím rameny. Byl to jeho nápad, a pokud on má dojem, že to bude v pohodě, tak pravděpodobně bude.

Než Eliáš vyleze, upravím se trochu, poklidím zatím celou místnost a naplno vyvětrám. Jakože od těch lekcí s klienty jsem se naučil brát si v podstatě na jakékoliv BDSM akčnění upnuté černé tričko a kalhoty, přijde mi, že to vypadá víc sexy, ale je pravda, že v tomhle letním pařáku, co obzvlášť v posledních dnech nabral na síle, fakt lituju, že jsem si nevzal na převlečení nějaké kraťasy.

„Hele, já vím, že jsem ti slíbil sníst tu čokoládu, ale spíš bych to teď viděl k tomu pivu na nějaké pořádné jídlo, jestli nejsi proti…?“ zeptám se, když vyleze.

„Popravdě jsem uvažoval o tom samým,“ odpoví s úsměvem.

„Ale varuju tě, jestli se snadno opiješ a usneš na baru, tak počítej s tím, že ti ve spánku pomaluju obličej fixem, jako když jsme byli malí,“ zlobím ho, samozřejmě s nadsázkou, ale přijde mi, že potřebuje ukázat, že se mnou může mluvit úplně normálně a nemusí se nervovat.

Rozesměje se a prohodí: „Tak to bych dopadl ještě dobře! To kluci od nás ze třídy vymýšleli na posledním školním výletě mnohem větší hovadiny!“

Jemným poplácáním do zad ho pobídnu, že můžeme vyrazit, a když za námi zamykám ateliér, přistihnu se, že se na ten večer strávený s ním vlastně docela dost těším.