Na Krásném Kopci 1

PROLOG

Tento příběh je zcela smyšlený a odehrává se v jakémsi paralelním vesmíru, kde historie šla sice podobným, ale přesto jiným směrem.

Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi a (nejen) historickými postavami je zcela náhodná.

JAK TO ZAČALO

leden–červen 2020

Prvního ledna 2020 jsem, krátce po svých 29. narozeninách, nastoupil na místo kastelána na zámku Krásný Kopec. Nebyl nijak velký, ale zato byl nádherně vybaven s velmi vytříbeným vkusem (což se o mnoha šlechtických sídlech říct nedá). Když jsem se rozkoukal a zjistil, jak přesně to tu chodí, začal jsem prozkoumávat zámecké sbírky. Byl tu porcelán z celého světa, sklo, mnoho cenných obrazů a také, na honosné šlechtické sídlo trochu nezapadající, sbírka mučicích nástrojů (skryta okům návštěvníka v depozitářích).

Mě, jako velkého knihomila, nejvíce lákala rozsáhlá knihovna. Když mi ji můj předchůdce, pan Sár, ukázal, došlo mi, že tady asi strávím nejvíce svého volného času. Knihovna byla pěkně utříděna, v jedné skříni cestopisy, v druhé historické knihy, byly tu i divadelní hry. Všechny skříně uzavřené nádherně vyřezávanými dvířky s leptanými skly. Nejvíce mou pozornost upoutala skříň, v jejíž spodní části byla dvířka na klíček. Podle pana Sára tato dvířka neměla klíček, alespoň ne v zámeckých sbírkách, a tak prý zatím nebyla otevřena. Prý z důvodu ochrany vzácného dřeva, ze kterého jsou skříně vyrobeny, a o to více mě lákalo její tajemství.

Než jsem přišel na způsob, jak otevřít tajemnou skříňku, začala návštěvnická sezóna a já měl najednou hlavu plnou jiných starostí: zajistit dostatek průvodců, zajistit pořádek v expozici, vyřizovat rezervace prohlídek.

V půli června za mnou o polední pauze přišel do kanceláře František Dvořák, pokladník a můj zástupce v jedné osobě. Průvodci mu nahlásili, že v knihovně padá jeden ozdobný sloupek. Šli jsme spolu do knihovny a skutečně, jeden z nádherně vyřezávaných sloupků byl nakloněný do místnosti, naštěstí dostatečně daleko od míst, kudy chodí návštěvníci, a tak nehrozilo, že by na někoho spadl, nebo ho někdo ulomil.

Snažili jsme se sloupek narovnat do původní polohy, ale něco mu bránilo v návratu na správné místo. Rozhodl jsem se vyndat sloupek celý. Na vnitřní straně sloupku byla dutina překrytá kovovými dvířky, která se otevřela a bránila tak sloupku v zapadnutí na správné místo. Uvnitř se nacházel jen malý zlacený klíček na zlatém řetízku. Okamžitě mě napadlo, kam asi patří. Došel jsem k tajemné skříňce a přemýšlel, zda ji mohu otevřít sám, nebo musím zavolat své nadřízené.

Nakonec zvědavost zvítězila, a tak jsem strčil klíček do zámku a otočil. Zámek cvaknul a dvířka se otevřela. Za vyřezávanými dvířky byla kovaná mřížka a na ní tepaný nápis: „Kdož mříž tuto otevře, vystavuje se velikému nebezpečenství, neboť knihy tyto sám Ďábel sepsal.“ Mříž byla zamčená, ale pasoval k ní stejný klíček jako ke dvířkům. Byla zde řádka v kůži vázaných knih s bohatými zlacenými ornamenty v podobě květin a draků. Na žádné z knih nebyl název, svazky byly pouze očíslovány, zaujalo mě, že jeden svazek chybí. Vzal jsem první knihu a otevřel ji. Na první straně byl ručně psaný text:

Deník tento počala sepisovati Jeho Osvícenost Jan, hrabě z Krásného Kopce, v den svých narozenin osmnáctých, dne jedenadvacátého měsíce sedmého roku, jenž sedmnáctým ve věku sedmnáctém jest.

Dole na stránce byl dovětek dopsaný cizí rukou:

Člověče dobrý, dále knihy tyto nečti, neboť napsány byly tím nejhorším zlem, jež se ve věku sedmnáctém v kraji tomto vyskytovalo.

Albert, vévoda z Krásného Kopce

L. P. 1892

Byl jsem na zámku teprve půl roku, ale o nějakém Janovi, narozeném v roce 1599, se v průvodcovském textu nikde nemluvilo. Protože hodiny na nádvoří začaly odbíjet tři čtvrtě na jednu, a tedy blížící se konec polední pauzy, zavřel jsem skříňku a klíček strčil do kapsy s rozhodnutím, že nejdříve zjistím, kdo to byl Jan, hrabě z Krásného Kopce, a potom teprve tento nález ohlásím na vedení. Vrátili jsme dřevěný sloupek na místo a rozešli se každý na své pracoviště.

Hrabě Jan mi však nedával klid, a tak jsem hned začal prohlížet všechny knížky o zámku, které kdy vyšly. Janů v rodokmenu zdejších pánů bylo několik, ale žádný se nenarodil roku 1599. Jako by hrabě Jan z Krásného Kopce neexistoval. Přemýšlel jsem, jestli se něco nedozvím z jeho deníku, ale rozhodl jsem se, že nejdříve zjistím, kdo to byl v očích historiků a pak teprve kdo v očích svých.

Začal jsem tedy bedlivě studovat historii mého působiště v 17. století. V roce 1582 umírá Jeho Osvícenost Jan Alois, hrabě z Krásného Kopce a jeho statky přebírá syn Alois František, do té doby pán na Ledči. 1585 se mu narodil syn Alois Jan, 1599 druhý syn (uváděný beze jména) a roku 1602 dcera Anna Vilemína. Další majitel panství je připomínán až v roce 1692, kdy bylo přistavěno nové křídlo zámku. Tehdy celé Krásnokopecké panství vlastnil František Jan, vévoda z Krásného Kopce, a panoval zde až do roku 1731, kdy umírá na následky postřelení při lovu.

Ze zjištěných skutečností vyplývá, že oním tajemným Janem bude nejspíš jeden ze synů Aloise Františka. Nejspíš to bude ten starší, který zdědil celé panství, ale nikde o tom není ani zmínky. Dlouho do noci jsem prohledával kroniky zámku, ale nikde nic, nikde žádná zmínka ani o jednom z Janů. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že si Anna Vilemína, rozená z Krásného Kopce v roce 1629 vzala za manžela Viléma, knížete z Hrádku.

Asi po týdnu jsem se se svými poznatky svěřil panu Dvořákovi, který také pátral po totožnosti našeho neznámého hraběte. Měl spoustu výpisků a poznámek, že bychom je během oběda nestihli probrat, a tak jsem mu navrhl, ať přijde po práci do kanceláře. Ochotně a s potěšením přijal. Když se vrata zámku zabouchla za posledními návštěvníky, vstoupil do kanceláře můj zástupce se stohem poznámek v rukou. Rozložili jsme je na velký stůl uprostřed místnosti a začali jsme sjednocovat své dosavadní poznatky.

Po chvíli jsme se shodli, že v letech 1602 (kdy se narodila Anna Vilemína) až 1692 (kdy bylo přistavěno nové křídlo zámku) je v historii zámku velká díra, kterou nejspíš vyplňuje náš tajemný hrabě. Jediné světlejší místo byl kníže z Hrádku, manžel Anny Vilemíny.

Když jsme ještě chvíli porovnávali a kombinovali zjištěné údaje, můj zástupce najednou vyskočil a hmátl po objemné kronice města. Nalistoval 17. století a očima přejížděl řádky kroniky. Najednou zabodl prst do textu:

Dne 21. července L. P. 1629, v den narozenin pána našeho, se jeho sestra, urozená slečna Anna Vilemína, provdala. Její Osvícenost za chotě pojala přítele bratra svého, Jeho Jasnost Viléma, knížete z Hrádku, jenž na panství Krásnokopeckém většinu času nyní tráví. Její Osvícenost však i přes slavný den netvářila se příliš radostně a bratr její ji musel před oltářem domlouvat, by sňatek slovem svým stvrdila.

Potom otevřel Encyklopedii šlechticů:

Kníže z Hrádku, Vilém, Jeho Jasnost, narozen 21. července 1599 na Hrádku, otec Karel Vilém rytíř z Hrádku, matka Karolína (původu prostého), od roku 1604 sirotek, vychován Aloisem Františkem z Krásného Kopce, který jej přijal za vlastního po smrti syna Aloise Jana.

Objevitel Viléma vítězně sklapl knihu, následně sáhl po knize Tortura a mučicí nástroje v průběhu věků. Vytřeštil jsem na ni oči a zeptal se, co tam bude hledat, když na tomhle zámku nikdy mučírna nebyla. Dostalo se mi vysvětlení, že tu něco podobného muselo být, proč jinak by tu byla jedna z největších sbírek mučicích nástrojů u nás. Našel kapitolu týkající se našeho území a ukázal do textu:

Krutými soudy, tresty a vyšetřovateli v 17. století proslula panství patřící Janu Františku, vévodovi z Krásného Kopce, a Vilémovi, knížeti z Hrádku. Centrum všech procesů bylo na Sadkovském velkostatku, který byl knížetem z Hrádku k tomuto účelu nákladně přestavěn.

Takže náš zámek, tenhle skvost šlechtických sídel, má temnou minulost. Teď jsme získali jistotu, že náš tajemný hrabě je skutečně ten bezejmenný syn z rodokmene – Jan František.

A protože jsme naše společné pátrání korunovali úspěchem, navrhnul jsem panu Dvořákovi tykání. František přijal.

DENÍK I – VILÉMŮV ODJEZD A LIPENEC

Hned večer jsem si zašel do knihovny pro první díl deníku. František si ho prý půjčí, až ho dočtu.

První kapitola deníku mi málem způsobila šok. Hrabě Jan v ní hořekuje, že jeho nevlastní bratr rytíř Vilém z Hrádku, kterého otec adoptoval a který je mu téměř dvojčetem, protože se oba narodili 21. 7. 1599, odjíždí na své panství. Dále tam doslova uvádí:

Řekl mi to dnes ráno a strašně mě tím rozzlobil. On, můj kamarád, můj bratr. Víc než bratr, můj milenec, mi jen tak jakoby nic řekne: „Zítra se stěhuji na Hrádek, nechceš jet se mnou?“

Musel jsem si tuto část přečíst znovu a skutečně je tam napsáno: „… můj milenec…“. Loučení nakonec proběhlo velice vášnivě včetně barvitého popisu jejich postelových hrátek.

Po přečtení prvního zápisu jsem marně přemýšlel, jaké zlo měl Vévoda Albert na mysli, když to zatím vypadá na lehce erotický deník jednoho šlechtice. Ale i tak si nedokážu ani domyslet, jak by vedení šílelo, kdybych tohle dal do průvodcovského textu. Jak znám návštěvníky, zrovna z téhle informace by byli u vytržení, třeba by nám to i zvedlo návštěvnost, postavit prohlídku zámeckých interiéru na pikantnostech ze života šlechty, samozřejmě jen pro návštěvníky 18+.

Během následujících dvou let se nestalo nic zajímavého, přišly povodně, které odnesly Dolní mlýn, shořel kus lesa a na Hrádku rytíř Vilém postavil novou věž.

Zajímavé to začalo být v červenci 1619, kdy mladému hraběti přišel povolávací rozkaz do kasáren generála Fridricha z Lipence a Bezevsi. Na oslavu narozenin se vrátil i Vilém, který dostal tentýž povolávací rozkaz.

Netřeba zdůrazňovat, že několik stránek opět vyplnilo vyznání lásky s barvitým popisem, jak probíhalo. Když mladíci vyrazili na svoji vojenskou kariéru, shoda náhod a okolností je přivedla na hrad Lipenec, který současně sloužil jako kasárna, pár dní před nástupem. Domácímu pánovi, generálovi z Lipence, padli do oka, a tak je ubytoval jako své hosty, výměnou za partičku karet.

Jenže se hrálo podle generálových pravidel o šaty a naši dva mladíci byli po několika kolech, jak je Pánbůh stvořil. Dostali nabídku hop nebo trop, do poslední hry vsadili sami sebe. A prohráli, museli tedy s generálem strávit noc.

„Ouha, začíná se nám to tu nějak rozjíždět,“ pomyslel jsem si. Už bylo docela pozdě, odložil jsem deník a šel si, po vzoru mladých pánů, lehnout. Mé sny ten den rozhodně nebyly ve vší počestnosti.

FRANTIŠEK

červen 2020

„Tak co?“ vybafl na mě ráno František. „Něco zajímavého ses dozvěděl?“

Vůbec jsem nevěděl, co mu říct, ale protože jsem mu slíbil, že si deník bude moci přečíst, tak jsem šel s pravdou ven:

„No už začínám tušit, jaké zlo se nám v tom deníku schovává.“

František se na mě podíval pohledem, ze kterého bylo zřejmé, že se s touto informací nespokojí.

„Náš tajemný hrabě Jan udržoval intimní poměr s Vilémem z Hrádku.“

„To jako, že spolu TO…?“

„No vypadá to tak,“ potvrdil jsem Františkovi.

„Vždyť musel mít děti, jinak by se jeho rod nezachoval.“

„Franto, nedělej, že nevíš, jak to je,“ pokáral jsem ho naoko, „děti klidně mít mohl, tehdy byla povinnost se oženit a zplodit dědice… A když se nedařilo pánovi, nějaký sloužící ho zastoupil.“

„A tohle chceš dát k dobru návštěvníkům?“ zeptal se František. „Vedení tě rozčtvrtí, upálí a ukamenuje za živa a vůbec bych se nedivil, kdyby k tomu použili naši sbírku mučicích nástrojů.“

„Zatím do textu nic dávat nebudu. Mě by teď zajímalo, kde byl ten Hrádek. Koukal jsem do mapy a nikde v okolí nic takového není.“

„Ale je, dnes se tomu říká Pustý vrch, kousek od Sadkova, kdysi tam stával hrad přestavěný na zámek, ale někdy ve druhé polovině 17. století ho místní při nějaké rebelii vypálili, zbořili a nechali zpustnout. Dnes tam už nic moc není, archeologové našli jen základy kaple, ale paní vévodkyně další vykopávky zakázala. A místní babky tě budou přesvědčovat, že tam straší dva duchové a jsou stráááááášně zlí.“

„Aha…,“ a myšlenky začaly zapadat do sebe. Pro sebe jsem si začal polohlasem sestavovat obrázek „… Sadkov, mezi námi, Ledčí a Pustým vrchem. Krutá tortura na Sadkově, z jedné strany Jan a z druhé Vilém. Brrrr…“ Musel jsem se oklepat z toho, kam mé myšlenky začaly směřovat. Před sebou jsem uviděl pár očí, které mě se zájmem sledovaly.

„Na cos přišel?“ nedal se odbýt František.

„Počkej, až si přečteš deník, pak ti to secvakne.“

„A to bude kdy?“

„Už jsem za půlkou prvního svazku, takže se co nevidět dočkáš,“ uklidnil jsem Františka a poslal ho do kasy, protože se přiblížila otvírací hodina.

DENÍK II – PRIVILEGIA NA LIPENCI

Večer jsem se ihned chopil deníku a pokračoval v četbě.

Oba mladíci se museli generálovi neskutečně zamlouvat, protože jim oběma přidělil osobní sluhy, kteří byli v lásce k mužům dostatečně vzděláni, aby jim poskytli veškerý servis.

Když si generál vybral svoji výhru, chlapci byli zasvěceni i do tajů, řekněme nekonvenčního sexu, který zahrnoval mnoho provazů, plácaček, rákosek a jiných pomůcek. Jako odměnu za rozkoš, kterou generálovi poskytli, jim udělil jistá privilegia, např. mohli bydlet v lépe vybavené důstojnické ložnici, měli pokoj sami pro sebe (a své dva sluhy).

Před začátkem školního roku (dá-li se to tak říci) se do kasáren začali sjíždět další důstojníci-učitelé, z nichž jeden – kníže z Hůrky – shledal velké zalíbení v hraběti Janovi. Ten však knížete odmítá.

U večeře důstojníků, na kterou generál chlapce pozval, si kníže stěžoval na odmítnutí, a tak bylo Janovi vysvětleno, jak se k vyšším šaržím chovat (včetně požadavků nesouvisejících s výcvikem). Ale současně obdržel diamantový špendlík, který ho za určitých okolností stavěl na roveň s důstojníky. Obdobné ozdoby obdrželi i Vilém a jejich sluhové, Jan jim je však musel zapíchnout do vybraných partií jejich těl. Brrr, pan generál byl trošku sadista.

Tak konečně jsem pochopil, k čemu byl ten diamantový špendlík, který ukazujeme v pracovně jako sponu na kravatu.

KRÁDEŽ V KNIHOVNĚ

červen 2020

„Tak jestli něco z toho deníku půjde použít v prohlídkách, tak to bude zázrak,“ řekl jsem Františkovi, když jsem mu po zavíračce předával přečtenou část deníku.

„To je to taková divočina?“

„No uvidíš, ale radši to doma schovej před dětmi a vlastně i před manželkou.“

„To nebude problém, ženu zajímají jen knížky o zahradě,“ usmál se František.

Na další rozjímání nad deníkem nebyl čas, do kanceláře bez zaklepání vtrhla paní Novotná, jedna z našich uklízeček, v doprovodu svého syna, který jí vypomáhá.

„Šéfiku,“ použila své oblíbené oslovení, vzhledem k tomu, že byla ve věku mé mámy, jsem jí to oslovení toleroval, „tadyhle můj mladej udělal asi velkej průser. Tak se pochlub.“

Postrčila před sebe svého asi pětadvacetiletého syna, který vypadal, jako kdyby právě pohlédl smrti do tváře.

„Strašně se omlouvám,“ začal úplně vystresovaný mladík vysvětlovat, „ale asi… někdo… něco… ukradl z knihovny.“

Polil mě studený pot, hlavou mi letělo vybavení knihovny:

• Knihy? Ty jsou zavřené za dvířky a průvodci by snad nepřehlédli, když by je někdo otevřel.
• Drobný porcelán? Ten je v zamčené vitrínce.
• Vázy? Ty jsou vysoko na skříních.

… co teda mohli ukrást?

„A co ukradli?“ ptal jsem se s děsem v hlase.

„No, když ono se to špatně vysvětluje…“

„Jen to vybal,“ pobídla ostře svého syna paní Novotná, a když se její syn neměl k řeči, dopověděla to za něj sama. „Půjčil si z knihovny knížku, když ji šel vrátit, všimnul si, že něco chybí.“

Začalo mi pomalu docházet, co se asi stalo, mlaďoch našel deník. Proto tam jeden svazek chyběl. Já jsem po nálezu ten klíč nevrátil do tajné skrýše, ale nechal jsem si ho u sebe, a mladý Novotný teď nemůže tu knížku vrátit zpátky.

„Paní Novotná, my se teď půjdeme s vaším synem podívat do knihovny a on mi tam řekne, co se ztratilo,“ podíval jsem se na mladíka, který neznatelně přikývnul, „a vás poprosím, kdybyste šla do pracovny vyčistit vitrínu se šperky, nějaké dítě nám ji opět pěkně upatlalo.“

Myslím, že bez přítomnosti mámy se bude mladíkovi lépe hovořit.

„Já bych ty děti do zámku vůbec nepouštěla, na všechno šahají, všechno opatlají a já to mám uklízet,“ přepnula se paní Novotná z módu „rozzlobená matka“ do pracovního „brblající uklízečka“ a odešla.

„Franto, dořešíme to zítra,“ poslal jsem pokladníka domů a s mladíkem jsme vyrazili do knihovny. Šel vedle mě, jako kdybych ho vedl na popravu, tak jsem ho chtěl trošku rozptýlit: „Jak dlouho už tu mámě pomáháš?“

„Deset let, jakmile jsem mohl začít brigádničit, od šestnácti.“

Hmm, takže mu je šestadvacet.

„A to tady jsi pořád? Mám pocit, že tě vídám denně.“

„Teď ano. Už jen dokončuji diplomku a na jaře bych měl promovat.“

„A co studuješ?“

„Historii,“ a nesměle dodal, „máma si myslela, že to tu převezmu po panu Sárovi, jenže ten odešel do důchodu dřív, než jsem dostudoval a dosadili sem vás.“

„Aha, takže jsem ti zkazil rozjetou kariéru?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Ne, to ne,“ začal se bránit, „prostě jste byl ve správnou chvíli na správném místě se správným vzděláním. Já jsem se ani nepřihlásil, protože bez dodělané vysoké jsem neměl šanci. A pak se tu začalo šuškat, že se hlásíte vy…“

„A co je na tom, že jsem se přihlásil já?“ nechápal jsem důvod té „šuškandy“.

„No, když vy jste vydal svou první historickou monografii už na střední škole,“ začal vysvětlovat, „na vysoké jste vydal další dvě obsáhlé historické studie, s vámi se báli jít do souboje i jiní znalci, např. pan Dvořák (František).“

„No dobrá, historie mě baví od mala, to mám po dědovi, ale že by se mě kvůli tomu musel někdo bát, bych neřekl.“

„No jo, ale vy…“

Trošku mi to jeho vykání začalo lézt na nervy.

„Hele, nemůžeme si tykat?“ navrhnul jsem, sice by se mnou někteří nesouhlasili, ale já v tykání na pracovišti nevidím problém, obzvláště jde-li o tak pohledného muže. Podal jsem mu ruku se slovy: „Já jsem Vašek.“

„Pavel,“ přijal nabízenou pravici. A hned smutně, už tykající, dodal:

„Až zjistíš, co se stalo, tak mě obratem vyhodíš.“

Když jsme vešli do knihovny, všimnul jsem si na zemi pohozeného batohu, ten byl asi Pavlův. Nechal ho tu ve zděšení, že se něco ztratilo.

„Tak povídej, co se ztratilo.“

„Jak tu mámě pomáhám,“ začal velmi pomalu vysvětlovat, „tak knihovnu nechávala vždycky mně, aby nemusela lézt po schůdkách nahoru, že já tam dosáhnu líp (s jeho skoro dvěma metry výšky určitě), a jsem mladší a pohyblivější atd…“

„Pokračuj, poslouchám.“

„No a jednou mi tenhle sloupek zůstal v ruce,“ ukázal na část knihovny, kde jsme našli skrytý klíček. Obratně sloupek vyndal a pokračoval: „Když jsem si ho prohlédl, tak jsem si všimnul, že vzadu jsou dvířka a pod nimi jsem našel zlatý klíček. V knihovně žádné skříně nemají zámek, až na támhle tu.“ Ukázal na skříň s deníkem. „Tak jsem to zkusil a on tam pasoval.“

„A cos vevnitř našel?“ dělal jsem blbýho.

„Tohle,“ zalovil v batohu, vytáhl jeden svazek deníku a podal mi ho.

Otáčel jsem v ruce knihu s číslem IV. „Co to je?“

„Deník,“ a celý začal rudnout.

„Čí?“

„Zdejšího majitele, nějakého Jana, hraběte z Krásného Kopce,“ propaloval Pavel pohledem koberec u svých nohou, „ale v rodokmenu žádný takový není, aspoň jsem ho tam nenašel.“

„A je tam něco zajímavého? Že by se rozšířil průvodcovský text,“ šil jsem do něj dál, ale už jsem cítil, že se blížíme k určité hranici, jejíž překročení by mohlo být nebezpečné.

„Moc vhodné pro publikování to není,“ přiznal Pavel a pokusil se celou situaci odlehčit vtipem. „Myslím, že po zfilmování by to mohli zveřejnit leda na PornHubu.“

Zvedl oči, jestli jsem tu narážku pochopil.

Začalo mi ho být upřímně líto, ale než jsem mohl cokoliv říct, nesouvisle pokračoval: „Byl to pěkný prasák…, ten hrabě… Je to strašný… takhle pošpinit rodinu…, ale každý jsme nějaký…, on si to aspoň mohl nějak zařídit…, někdo takovou možnost nemá…, mohl si dělat, co chtěl…“ Pavlovi začaly téct slzy a já jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, chvílemi jsem měl pocit, že mluví o sobě, a ne o hraběti. Evidentně jsme otevřeli nějakou třináctou komnatu a já nevěděl, jestli do ní chci nahlédnout.

„Prostě byl na kluky…,“ uzavřel to Pavel a podél stěny se sesunul k zemi. Začal se nekontrolovatelně třást a plakat. Já začínal tušit, co přijde, a nevěděl jsem, jak tomu zabránit. Po chvíli ticha přišel očekávaný výbuch. „JAKO JÁ,“ zařval najednou Pavel. „Jako já, já, já,“ pokračoval tišeji.

Přidřepl jsem k němu a snažil se ho uklidnit:

„To zvládneš, na tom není nic špatného. Po mně doma taky pořád chtěli, ať se ožením, ať založím rodinu, že se těší na vnoučata, a nakonec se s tím museli smířit, že ode mě se potomstva nedočkají.“

Uslzené oči se ke mně zvedly s otázkou, jestli to pochopil správně.

„Jo, já jsem taky na kluky a taky mi trvalo, než jsem to zvládnul, a jak vidíš, zvládnul jsem to. A naši taky, trvalo jim to, ale zvládli to.“

Na chodbě bouchly dveře, rychle jsem vyšel ven, abych v pravý čas zarazil paní Novotnou, která se na mě vrhla:

„Co to bylo za řev? Zdálo se mi, že to byl náš Pavel.“

„Pavel už odešel,“ zalhal jsem jí, „jen jsem si skopnul palec o stůl, tak jsem trošku zaječel, ještě že už jsou návštěvníci pryč.“

„Dobrá,“ přijala vysvětlení, ale pak jí to nedalo, „a tu knihovnu Pavel douklízel?“

Hrnula se dovnitř, ale chytil jsem ji kolem ramen a odtáhl směrem ke schodišti: „Ne, ale dohodli jsme se, že to dodělá ráno.“

„Chudinka, bude muset brzo vstávat,“ dodala starostlivá matka, ale na odchodu přitvrdila, „dobře mu tak, nemá bejt blbej.“

Počkal jsem, až se za ní zaklaply dveře na schodiště, a vrátil jsem se do knihovny.

Pavel seděl na stejném místě, jen o poznání klidnější:

„Díky, tohle bych už asi mámě nevysvětlil.“

„Hele, hlavně si z toho nedělej zbytečné starosti,“ snažil jsem se ho uklidnit, „máma to zvládne, jen bude potřebovat čas, ale určitě bys jí to měl nějak říct.“

„Jak?“

„To nevím, zase tak moc ji neznám, ale určitě ne stylem – Ahoj mami, tohle je můj kluk a spíme spolu.“

Přes jeho obličej přeběhl úsměv. Oči se rozběhly po knihovně a zarazily se na deníku, který jsem nechal ležet na zemi.

„A co provedeme s tímhle?“ ukázal na knihu.

„Vrátíme to do skříně,“ vylovil jsem z kapsy klíček.

„Kdes ho našel?“

„Tam, kam patří, v tom sloupku, ale asi jsi ho jednou špatně nasadil a on vypadnul,“ vysvětlil jsem mu a hned dodal, „a mně bylo divné, že ve skříni, která nebyla dlouho otevřená, nebylo moc prachu a jedna knížka chyběla.“

„To víš, asi jsem automaticky ten prach utřel i uvnitř,“ pousmál se.

Vrátili jsme knížku na místo a skříňku opět zamkli. Klíč jsem si samozřejmě nechal.

„Když si budeš chtít z knihovny cokoliv, COKOLIV, půjčit, tak se přijď nejdřív zeptat, jo?“

„Slibuji,“ potvrdil mi Pavel.

Pomohl jsem mu uklidit zbytek knihovny, aby nemusel ráno před otvíračkou do práce, a rozešli jsme se.

Když jsem ho vyprovázel zámeckou branou, otočil se na mě a podal mi ruku. Nabízenou pravici jsem automaticky uchopil a on mi s ní potřásl se slovy:

„Děkuji, strašně moc. Budu muset vymyslet, jak to mámě říct, a už se mi to začíná rýsovat. Díky tobě.“

Díval jsem se, jak jeho záda mizí v zámeckém parku, a přemýšlel, co má za lubem.

Večer jsem si uvařil kotel (jak říká moje máma mému velkému hrnku) čaje, usadil se do křesla a zadíval jsem se na další díl deníku, ležícího na stolku: „Pane Jane, hrabě z Krásného Kopce, mám dojem, že s vámi si ještě užijeme i tři sta let po vaší smrti.“ K deníku už jsem se nedostal, hlavou mi vířily myšlenky na Pavla a jeho plán. Usnul jsem schoulený v křesle, v noci jsem se jen přesunul do postele.

Brzy ráno mě vzbudil telefon.

„Šéfe, je tu mladý Novotný, prý musí něco dodělat ještě před otvíračkou,“ hlásila ochranka, „můžu ho pustit dovnitř?“

Rozespale jsem se podíval na budík, 6:30. Ten Pavel se zbláznil, pomyslel jsem si, ale přece ho nepoženu zase domů.

„Jo, pusťte ho dovnitř, já za ním hned přijdu.“

Rychle jsem vstal a pokusil se ze sebe udělat člověka nejrychleji, jak jen to šlo.

Se slovy: „Zbláznil ses, takhle brzo mě tahat z postele,“ jsem vkročil na nádvoří, kde Pavel čekal.

„Já?“ usmál se, „nevím, kdo mámě včera tvrdil, že musím přijít ráno do práce dřív, a kvůli komu mě už vyhnala z domu.“

„To je pravda,“ došlo mi, „dáš si kafe? Já bych s dovolením posnídal.“

Ukázal jsem na dveře služebního bytu. Pavel se zarazil a mně až poté došlo, jak to asi mohlo vyznít. Cítil jsem, jak rudnu, naštěstí mě Pavel zachránil:

„Kafe nepiji, ale jestli mi uděláš čaj, tak rád přijímám.“

Když se Pavel posadil v mé kuchyni, došlo mi, že je to vlastně první návštěva v mém bytě od doby, co jsem sem nastoupil. A taky mi došlo, že bych měl občas trošku uklidit. Otočil jsem se k lince a začal připravovat čaj pro Pavla a kávu pro sebe. Když jsem se otočil zpět, na stole byla prostřená snídaně.

„Co to je?“ vyhrkl jsem překvapeně.

„Snídaně,“ odpověděl nezúčastněně Pavel, „doufal jsem, že nebudeš ještě po snídani, ale z postele jsem tě tahat opravdu nechtěl.“

„A proč mi nosíš snídani?“

„Můžeš to brát jako poděkování za včerejšek,“ usmál se, „nebo jako úplatek.“

„Za co?“ nechápal jsem.

„Že mi pomůžeš s mámou. Až jí řeknu, že jsem na kluky, tak bude řádit jak saň a spustí akci ‚Hledáme nevěstu‘.“

„Počkej, jak hledáme nevěstu?“

„Ona je schopná mi domlouvat rande se všemi průvodkyněmi a možná i návštěvnicemi. A já potřebuji, abys ji nějak zaměstnal, aby na to neměla čas,“ vysvětlil mi s odzbrojujícím úsměvem a já si uvědomil, že není jen pohledný, je opravdu krásný. V hlavě se mi rozezněl mohutný alarm „neblbni, je to tvůj zaměstnanec“. Začal jsem se usmívat jako rozvařené jablíčko (to byla oblíbená průpovídka mojí babičky).

„Co se děje?“ ptal se Pavel. „Se tu na mě culíš jak měsíček na hnoji.“

„To nic, jen mi něco proběhlo hlavou. Tak cos nám koupil k snídani? Předpokládám, že posnídáš se mnou,“ zahleděl jsem se na sladké koláče, slané záviny a ty krásně vypečené rohlíky. Bylo toho tak pro pět lidí, a ne pro dva.

„Proč jsi toho koupil tolik?“

„Nevěděl jsem, co máš rád,“ vysvětlil, „jestli sladké nebo slané nebo jen rohlík s máslem…“

Během snídaně se na mě pořád podivně díval, až mi to nedalo:

„Co se děje, proč si mě pořád tak prohlížíš?“

„Já si tě neprohlížím,“ oponoval.

„Dobře, budu dělat, že ti to věřím.“

Po chvíli mu to ale nedalo:

„Víš…, už když jsi nastoupil, tak tu někteří říkali, že jsi divnej.“

„Jak divnej?“ zíral jsem na něj s koláčem na půl cesty k ústům.

„No… jako…, že jsi na kluky,“ vypadlo z něj, „je ti třicet, nikam nechodíš, se ženskejma se nebavíš, na jejich flirtování neodpovídáš.“

„No a?“

„Tak jsem si tě začal víc všímat, prostě jestli to na tobě nějak poznám, ale ty jsi úplně normální,“ vysvětloval, „žádná vykroucená figura z televize, prostě úplně normální.“

„Teď bych měl asi poděkovat za kompliment,“ přerušil jsem jeho proslov, „a mně se pořád zdálo, že mě někdo pozoruje, takový ten divný pocit.“

Zase vykouzlil ten jeho úsměv.

„Prostě jsi normální, moc hezký chlap,“ pokračoval jeho proslov a po malé odmlce dodal, „… a možná proto mě to včera tak vzalo, že jsem ti udělal průšvih s tou knihovnou. Jinýmu by mi to nevadilo, ale tobě jsem nechtěl ublížit. Tobě ne.“

Tak moment, řekl jsem si v duchu, tohle má být vyznání lásky? Ještě včera mi tu brečel jako nevyoutovanej a dneska se mi tu začíná vyznávat ze svých citů? To není dobrý, to není dobrý. Měl bych začít hledat záchrannou brzdu.

Před očima se mi mihla Pavlova ruka.

„Haló, je tam někdo?“

„Jo, jsem tu.“

„No nevypadal jsi,“ poznamenal, „bylo to, jako by tě někdo najednou vypnul.“

„Jen jsem se zamyslel.“

„Za ten včerejšek se ti ještě jednou omlouvám,“ zesmutněl Pavel, „prostě se to na mě nějak sesypalo. Včera ráno jsme měli s mámou zase rozmluvu na téma já a rodina.“

On si prostě nedá pokoj, ale asi mu to dalo moc práce se přesvědčit, aby sem přišel, tak ho nechám.

„A poslední ránu mi dal ten problém se skříňkou,“ pokračoval a trošku podrážděně dodal, „za což sis vlastně mohl tak trošku sám. Kdybys vracel věci na místo, tak by se to nestalo.“

Začal jsem se smát a po chvíli se přidal i Pavel.

„Asi to pro dnešek rozpustíme a pudem něco dělat,“ ukončil jsem snídani, „hlavně nezapomeň nasimulovat ten úklid, aby máma nepřišla na to, že ses tu poflakoval.“

DENÍK III – NOVÁ ZÁLIBA

Moje večery strávené s deníkem mi dávaly víc a víc nahlédnout do života nám ještě nedávno neznámého hraběte Jana z Krásného Kopce.

Panu hraběti i jeho příteli Vilémovi se podle dalších zápisů zalíbily sado-maso hrátky, za jejichž účelem si pořídili do pokoje (s blahosklonným souhlasem generála) slušnou výbavu nejen bicích nástrojů. Asi nejvíce si jejich nově objevenou zálibu „užívali“ sluhové Marek a Jindřich.

ANONYM

červenec 2020

„Ahoj,“ pozdravil mě suše František při vstupu do kanceláře. Položil na stůl deník, téměř s odporem ho prstem posunul směrem ke mně a povídá: „Co s tím chceš dělat?“

Nechápavě jsem k němu zvedl oči:

„Jak, co s tím chci dělat?“

„Tohle přece nemůžeš zveřejnit. Vždyť je to doslova porno,“ a začal lehce brunátnět.

„Počkej, já jsem nikdy neříkal, že to chci zveřejnit,“ krotil jsem jeho vzrůstající rozčilení, „prozatím bych některými údaji vyplnil černou díru v historii našeho zámku. A dál se uvidí.“

„Tak s tím já nechci mít nic společného.“

Můj udivený pohled ho vybídl k pokračování:

„Prostě pod tímhle já podepsanej nebudu.“

„Ale vždyť je tam podepsaný hrabě z Krásného Kopce,“ pokusil jsem se o vtip.

„Ty víš, jak to myslím.“

„To teda opravdu nevím,“ odpověděl jsem lehce podrážděně, protože jsem tušil, kam míří.

„Takováhle pornografie na takový krásný zámek nepatří, mělo by se to poslat pryč, anebo ještě líp zničit.“

„Počkej, to jako, že to mám zabalit a s vřelým dopisem poslat na centrálu?“ rozvíjel jsem jeho řeč, „tak na to zapomeň. Ten deník se řádně zaeviduje a zůstane v knihovně, do které patří.“

„Tak já teda s touhle prasárnou pod jednou střechou pracovat nebudu,“ přiostřil František.

„A co ti na tom vadí? Je to jenom deník šlechtice, který zemřel před tři sta lety.“

„To mi je jedno,“ odsekl František. Po chvilce mlčení z něj vypadlo: „Byl pěkně perverzní buzna.“

„Počkej, Franto, mírni se ve výrazech,“ dotklo se mě jeho prohlášení, „každý jsme nějaký. A to, že o něm víme, že dával přednost kalhotám před sukněmi, je jen a jen z jeho vůle, protože nám tu nechal deník.“

„A o to jde,“ vyštěkl, „a ještě má tu drzost se tím chlubit. Být já na jeho místě, tak zalezu někam do houští a v klidu chcípnu. A být na tvém místě, tak to zničím a dělám, že to nikdy neexistovalo.“

„Tak na místě pana hraběte nejsi,“ snažil jsem se ho, a možná trošku i sebe, uklidnit, „a na mém místě taky ne. Takže ani jedna z variant tě nemusí trápit.“

„A co s tím teda provedeš?“

„Já? Prozatím nic. Deník vrátím do knihovny a promyslím, co dál.“

„Takže ty tu nechutnost pryč nedáš?“ snažil se mě přimět k činu.

„Nedám, nevidím pro to důvod,“ snažil jsem se mu vysvětlit, „pan hrabě i jeho deník, stejně jako ty a teď už i já, patří k historii tohoto zámku.“

„Tak to se teda pleteš,“ vybouchl František, „já s tímhle nechci mít nic společného, a když to nevyřešíš ty, tak to vyřeším já.“

S třísknutím dveřmi opustil mou kancelář.

Takže druhý díl asi půjčit nechce, pomyslel jsem si.

Pár dní na to se mi rozezvonil telefon. Podle čísla na displeji je to paní Horáčková, sekretářka generálního na centrále:

„Pane doktore, co se to tam u vás děje?“

„Paní Horáčková, nevím, o čem mluvíte.“

„Máme tady oznámení, že před námi něco skrýváte a hodláte poškodit dobré jméno nejen zámku Krásný Kopec, ale i celé instituce.“

„Aha…,“ začínal jsem tušit, o co jde, „a kdo to oznámení podal, mi asi neřeknete, že?“

„Asi vás nepřekvapí, že je to anonym,“ a aby mi dodala trošku pozitivní energie, přidala své obligátní, „drahoušku.“

Paní Horáčková je dáma v letech, která si dávno mohla užívat důchodu, ale než aby se doma nudila (žije sama, manžela prý „pochovala v pravý čas, těsně před zblázněním“), nebo „chodila s babkama po kafíčkách“, radši dělá na centrále sekretářku a taky trošku mámu (občas anděla strážného) nám všem mladším (což s ohledem na její věk je vlastně skoro všem).

„Nic si z toho nedělejte,“ pokračovala dál, „příští týden se zastavte na centrále, pan generální s vámi chce na toto téma zavést řeč.“

„A…ano,“ zakoktal jsem se při představě, jak žehlím svůj první průšvih a hned u generálního.

„Ale drahoušku,“ uklidňovala mě paní Horáčková, „ono to nebude tak horké. Pan generální nemá anonymy rád, takže zapřemýšlejte, o co by mohlo jít, připravte si k tomu pár slov a udělejte si výlet k nám.“

V hlavě mi vířilo, kdo mohl něco takového udělat. Tak jestli jde o deník, tak o něm vím jen já, František a Pavel. Po chvíli přemýšlení jsem okruh „podezřelých“ rozšířil i o paní Novotnou, protože mohla vědět, co si Pavel z knihovny půjčil, a už jí mohl prozradit své tajemství. No nic, mám do příštího týdne čas to zjistit.

„Paní Novotná,“ oslovil jsem naši uklízečku na chodbě, „můžu vás poprosit ke mně do kanceláře?“

„Šéfiku, teď?“ začala lehce oponovat, „mám nahoře roztažený vysavač a za chvíli tam vtrhne ta divá zvěř, ať se nám o to nepřerazí.“

„Hned to být nemusí,“ uklidnil jsem ji, „až budete mít všechno hotové.“

„Fajn,“ odsekla a zmizela na schodišti.

Za půl hodiny vtrhla do mé kanceláře jako vždy bez klepání:

„Jsem tu, šéfiku.“

„Paní Novotná, zkuste někdy zaklepat,“ snažil jsem se zaujmout trošku vážnější polohu, ale nedalo mi to a trošku jsem to celé shodil, „co kdybyste mě nachytala s někým in flagranti?“

„Vás? In flagranti?“ rozesmála se, „Takový hodný a slušný hoch by si to nechal po pracovní době, anebo by se určitě zamknul.“

„No ale zkusit to klepání byste mohla, co?“

„No dobrá, já to zkusím,“ podlehla mému pohledu, ale hned přehodila zpět, „o co jde?“

„Jak to dopadlo s Pavlem?“

„Co jako?“ nechápala.

Hmmm, takže jí to asi ještě neřekl, domyslel jsem si.

„No, jestli už rozdýchal tu domnělou krádež v knihovně,“ začal jsem mlžit.

„Jo tohle,“ rozzářila se paní Novotná, „no řekla bych, že už o tom ani neví. Ale doma jsem mu pořádně domluvila, že si nesmí nic z knihovny půjčovat. Rozhodně ne bez svolení.“

„To už jsem si s ním vysvětlil.“

„No jo, ale takový krásný knížky a on je tahal jen tak v batohu,“ pokračovala, „co kdyby je zničil? Takový krásný obrázky, dyť by to byla škoda.“

„Obrázky?“ zalapal jsem po dechu, snad v tom deníku nejsou i ilustrace.

„No…, on vám neukázal tu knihu, kterou si půjčil?“ byla udivena paní Novotná.

Rychle vymysli nějakou výmluvu, ať neuděláš Pavlovi průšvih, zavelel můj vnitřní hlas.

„Přiznám se, že jsem tu knihu ani neotevřel, věřil jsem mu, že je v pořádku,“ zalhal jsem jí.

„Ale to byste měl… On náš Pavlík je občas strašný nemehlo a každou chvíli něco rozbije,“ shodila svého syna paní Novotná, hned to ale vylepšila, „ale jinak je moc chytrej, bude z něj doktor historie jako vy.“

„Já vím, paní Novotná, říkal mi, jak jsem vám zhatil plány,“ odkryl jsem jí, co všechno vím, „když pan Sár odešel moc brzy do důchodu a nastoupil jsem sem já místo Pavla.“

„Šéfiku,“ trošku zrudla, „nemyslete si, že vás beru, jako že jste mu zkazil kariéru…, to né…, já jen nechci, aby šel někam daleko… Až budu babička, abych to neměla daleko za vnoučatama. Za dcerou to mám lán světa, tak jsem si myslela, že aspoň Pavel mi tu s rodinou zůstane.“

„Klid, paní Novotná,“ chlácholil jsem ji, „já to tak vůbec neberu. Jak říkáte, Pavel je chytrý kluk a určitě si nějakou práci najde.“

Vyprovodil jsem paní Novotnou z kanceláře a škrtnul si jednoho podezřelého ze svého seznamu, zbyli mi tam dva. Trošku jsem začínal tušit, že za tím stojí František, ale přesto jsem si odpoledne počkal na Pavla.

„Pavle,“ začal jsem oklikou, „mluvil jsem s tvou mámou o té krádeži v knihovně a ona začala o nějaké obrázkové knížce.“

„Aha, na to jsem v tom zmatku zapomněl…,“ úplně se vyděsil Pavel, „kromě deníku jsem si vždycky půjčil i nějakou jinou knížku, co kdyby mě někdo načapal. No a ten den jsem měl půjčenou heraldiku… Jsou v ní fakt moc pěkně vyvedené erby nejen zdejší šlechty.“

„Tak tím se to vysvětluje. Ještě jsem pořádně neměl čas se na knihovnu zaměřit, přitom staré knihy jsou moje vášeň.“

„Já vím, jednu z tvých knížek jsme měli ve škole jako povinnou literaturu,“ přerušil mě Pavel, „hele, mohl bys mi ji podepsat? Budu mít cenný exemplář, takový nemá ani profesor Knírek.“

Donutilo mě to, i přes vážnost situace, se pousmát:

„Pan profesor Horák ještě nesundal ten dlouhý kroucený knír?“

„Jé, ty ho znáš?“

„Jo, mě taky učil a podle mé knížky. Nevěřil, že je to moje dílo.“

Pavel se krásně usmál.

Vrátil jsem se k tématu:

„Máme tu vážnější problém. Potřebuji, abys mi řekl pravdu. Úplnou pravdu!“

Pavel pochopil, že nejde o srandu, a zvážněl, skoro až s děsem v očích se zeptal:

„O co jde?“

„O deník,“ nezastíral jsem, „řekl jsi o něm někomu?“

„Ne.“

„Ani mámě?“

„To už vůbec!“

„Mohla ho u tebe najít?“

„Ne, dodržujeme nedotknutelnost soukromí. Každý máme svůj pokoj a nechodíme tam bez svolení. A navíc jsem ho vždycky schovával.“

„Už jsi jí řekl to svoje tajemství?“

„Ne, ještě nebyla příležitost.“

„Hmmm…,“ zamyslel jsem se nahlas.

„Někdo mě naprášil, že si půjčuji knihy?“ zajímal se Pavel.

„Tebe ne,“ odpověděl jsem automaticky, „spíš někdo útočí na mě.“

„Kdo?“ staral se dál.

„To ještě přesně nevím,“ řekl jsem popravdě, „ale tuším. Prosím tě, nikomu o tom neříkej. Po neděli jedu na centrálu. Do té doby jsou to jen mé domněnky.“

„Neboj, jako hrob,“ přistoupil ke mně Pavel, chytil mě za ruku a začal mě uklidňovat „bude to dobrý. Jsi fajn kluk, nikomu jsi tady nic neprovedl, a i když tu jsi první sezónu, tak to není vůbec poznat.“

„Díky,“ usmál jsem se na něj. Pavel mě rychle políbil na tvář a doslova utekl z mé kanceláře. Stál jsem tam jak solný sloup a v hlavě jsem se snažil si srovnat, co se právě stalo.

„Nazdar Franto,“ pozdravil jsem po vstupu do pokladny, kde se František připravoval na otevření.

„Ahoj,“ odpověděl, aniž zvedl oči od klávesnice.

„Chci se tě zeptat,“ začal jsem „ty jsi někomu řekl o deníku?“

„Ne.“

„Ani jsi ho nikomu nedal číst?“

„Ne,“ podíval se na mě „myslíš, že by žena skousla jeho obsah?“

„Netuším, tvou paní neznám.“

„Ale já jo,“ odvětil a pokračoval, „je s ním nějakej problém?“

Rozhodl jsem se ho trošku nakopnout:

„Možná, někdo si na něj stěžoval na centrále.“

„Nepovídej,“ řekl s dosti špatně hraným překvapením, „vždyť o něm nikdo neví.“

„No právě, víme o něm jen my dva.“

„Naznačuješ, že jsem tě naprášil já?“

„Nenaznačuji, spíš to vypadá, že jsme o něm nevěděli jen my dva,“ popíchl jsem ho.

„Cože?“ vyjekl, tentokrát skutečně překvapen.

„Jak si jinak chceš vysvětlit, že zítra jedu na centrálu podávat vysvětlení?“

„A ty víš, proč tam jedeš?“

Teď to bude hop nebo trop:

„Vím.“

„Dyť tam nebylo nic konkrétního,“ prozradil se.

„A proč jinak by si mě zval sám generální?“ tepal jsem železo dál.

„Já nevím,“ začal těkat očima po místnosti, „třeba si stěžoval nějaký návštěvník na pavučinu v expozici.“

„Jo, to by taky mohlo být,“ odvětil jsem a debatu ukončil, „jdu ti otevřít vrata.“

Takže Františkovi se deník opravdu nelíbí a skutečně udělá cokoliv, aby „s ním nepracoval pod jednou střechou“, jak prohlásil. No uvidíme, s čím na mě vyrukuje centrála, ale pokud se tu Františkovi nelíbí, nebudu mu bránit v odchodu.

DENÍK IV – OLDŘICH

Pan hrabě se svojí skupinkou do svých hrátek zatáhli i další vojáky, ti se účastnili ne úplně dobrovolně. Jednoho dělostřelce, Oldřicha, barona z Branné, dostali na jeho vášeň ke kartám, přitom karban byl v kasárnách zakázaný. Ale trošku to přehnali a generál na to přišel. Proto s nimi chtěl zúčtovat.

Dnes mi to čtení moc nejde, protože se mé myšlenky pořád vrací k anonymu, který mě udal na centrále, a k tomu, jak to budu vysvětlovat.