Deník šlechtice I.

ÚVOD

Tento příběh je zcela smyšlený, proto nemusí přesně s historií korespondovat.

Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi a (nejen) historickými postavami je zcela náhodná.

… 

Na zámku Krásný kopec mají nádhernou knihovnu. Je pěkně srovnaná, v jedné skříni cestopisy, v druhé historické knihy, jsou zde i divadelní hry. Všechny skříně mají uzavřené prosklenými nádherně vyřezávanými dvířky, oddělenými do detailu opracovanými sloupky. Žádná dvířka nemají zámek. Až na jedny, jejich klíč se skrývá v dutině jednoho ze sloupků a po otevření dvířek se čtenáři zjeví kovaná mřížka a na ní tepaný nápis: „Kdož mříž tuto otevře, vystavuje se velikému nebezpečenství, neboť knihy tyto sám Ďábel sepsal.“ Mříž je sice zamčená, ale pasuje k ní stejný klíček.

Uvnitř je řádka v kůži vázaných knih s bohatými zlacenými ornamenty v podobě květin a draků. Na žádné z nich však není název, svazky jsou pouze očíslovány. Na první straně prvního svazku se skví:

Deník tento počala sepisovati Jeho Osvícenost Jan, hrabě z Krásného Kopce v den svých narozenin osmnáctých, dne jedenadvacátého měsíce sedmého roku, jenž sedmnáctým ve věku sedmnáctém jest.

A dole na stránce je dovětek dopsaný cizí rukou:

Člověče dobrý, dále knihy tyto nečti, neboť napsány byly tím nejhorším zlem, jež se ve věku sedmnáctém v kraji tomto vyskytovalo

Albert, Vévoda z Krásného Kopce

L. P. 1892

A tohle je tedy deník šlechtice (snad laskavý čtenář promine, že vybral jsem jen některé pasáže).

21. VII. 1617 – VILÉMŮV ODJEZD

Věděl jsem, že ten den musí nastat, ale nečekal jsem, že to Vilém naplánuje na den po našich narozeninách. Vilém byl jako můj bratr. Když mi bylo pět let, přijal ho otec za vlastního. Jeho rodiče uhořeli při požáru jejich zámečku v Lukové. Oba jsme se narodili ve stejný den 21. července 1599 a naši rodičové byli přáteli. Vilém byl dítětem jediným, ale já mám ještě mladší sestru Annu a měl jsem i bratra Aloise, který bohužel padl ve válce, když jsem byl stár čtyř let. Můj otec Viléma vychovával jako vlastního a staral se také o jeho panství Hrádek.

Ode dneška je Vilém oprávněn své statky převzíti, a tak se rozhodl, že se odstěhuje na Hrádek a bude jej skutečně spravovati sám.

Řekl mi to dnes ráno a strašně mě tím rozzlobil. On, můj kamarád, můj bratr. Víc než bratr, můj milenec, mi jen tak jako by nic řekne: „Zítra se stěhuji na Hrádek, nechceš jet se mnou?“

Taková zrada, on mě chce opustit. Co ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili? Dlouhé projížďky v lese, náš lovecký zámeček, kde jsme si užívali naší lásky.

Už ho nechci nikdy, NIKDY, vidět.

Mé přesvědčení vydrželo pouze do oběda, u nějž jsme se museli potkat. Ty jeho nenápadné dotyky pod stolem, krásné zelené oči, světlé kudrnaté vlasy, vzadu sepnuté sponou, kterou jsem mu dal loni k narozeninám. Krásné rtíky – jak je svůdně špulil, když přikládal sklenici k ústům.

On ví, jak na mě, ví, že jsem rád sváděn. Přišel na to už před dvěma léty, když jsme se poprvé milovali.

Ten šibal.

Ten zrádce.

Chce odjet.

Má láska.

Chtěl se pořádně rozloučit a já věděl, že mu zase podlehnu.

Hned po obědě jsme se odebrali do Vilémových komnat. Chtěl jsem s ním být ještě aspoň chvíli, než se rozloučíme. Jakmile jsem za námi zavřel dveře a zastrčil závoru, Vilém na mě skočil a políbil mne tak vášnivě jako ještě nikdy. Ihned mi začal rozepínat košili a bloudit pod ní svýma rukama, já jsem ostatně dělal totéž. Po chvíli jsme na sobě neměli zhola nic a Vilém se sesunul na kolena.

Uchopil do svých nádherných rtů moji pýchu a počal ji sát. Musel jsem se opřít o dveře, abych neupadl tou rozkoší. Vilém věděl, co mám rád, jezdil jazykem od špičky až po kořen, chytal do zubů můj pytlík a jemně za něj tahal.

Mé tělo nenechalo jeho činění bez odpovědi a po chviličce již do jeho úst trčel kus skály, který pulzoval v návalech rozkoše. Po chvíli jsem naplnil Vilémova ústa svým mlíčkem. Vilém se na mě podíval, a ještě než obsah pusy spolkl, mne políbil a polovinu mi předal. V milostných hrátkách jsme pokračovali až do večeře.

22. VII. 1617

Vilém odjel.

Zrádce. Nevděčník.

Co si bez něj počnu. Nechal mě tu samotného.

…

1. VII. 1619 – DOPIS

Dnes mi přišel dopis z vojenské kanceláře.

(Tady je do deníku založen dopis s pečetí císařské vojenské kanceláře.)

K rukám Jeho Osvícenosti Jana Františka, hraběte z Krásného Kopce, syna Aloise Františka hraběte z Krásného Kopce a Josefíny Vilemíny hraběnky z Krásného Kopce, rozené kněžny z Libšic.

Vážený pane, Vojenská kancelář Jeho C. a K. Výsosti Ferdinanda IX. Vám oznamuje, že Vaší žádosti o vstup do služeb C. a K. vojsk se vyhovuje.

Taktéž se vyhovuje žádosti o umístění ve stejném táboře vojenském s chráněncem otce Vašeho, s Rytířem Vilémem Svobodným pánem z Hrádku.

Dostavte se dne prvního v měsíci osmém roku tohoto na hrad Lipenec, kde pod vedením Generála Fridricha z Lipence a Bezevsi ve vojáka cvičen budete.

S úctou ředitel C. a K. Vojenské kanceláře

Jan Václav, Vévoda z Brníčka v.r.

Rodiče byli touto zprávou nadšeni stejně jako já. Chtěl jsem okamžitě napsat Vilémovi, aby přijel, ale otec mě zarazil. Už ho totiž pozval na oslavu našich narozenin. Měl by přijet zítra.

Už zítra, mé srdce se raduje div se nerozskočí.

2. VII. 1619 – VILÉMŮV PŘÍJEZD

Od rána vyhlížím Viléma, ale on si dává na čas, jako kdyby nevěděl, že tu na něj čeká jeho láska.

Už je jedenáct a Vilém nikde. To já, kdybych jel k němu, tak vyjedu hned za rozbřesku, abych byl u něj co nejdříve, ale on ne.

Pan Rytíř z Hrádku si přijel až těsně před polednem!

…

Po obědě jsme se odebrali do mých soukromých pokojů. Rodičům jsme řekli, že si chceme povědět, co nového na Hrádku.

Zastrčil jsem závoru na dveřích svého pokoje. Vilém ke mně přistoupil a naše rty se spojily ve vášnivém polibku. Aniž jsme je oddálili, navzájem jsme si rozepínali hedvábné košile a postupovali směrem k posteli. Náš polibek byl přerušen až u postele. Vilém poklekl přede mnou a rozvázal mi tkanici od kalhot, které se sesunuly k zemi. Rytíř z Hrádku zabořil svoji tvář do mého rozkroku, v němž se počal rýsovat podlouhlý tvar mého pohlaví. Zatímco nasával moji vůni, přejížděl mi rukama po hýždích a stehnech. Po chvíli takovéhoto mazlení už mi začaly být spodky malé, a tak je Vilém stáhl dolů. Před Vilémovým obličejem se nyní pohupoval můj tvrdý kolík. Vilém jej celý zasypal množstvím jemných polibků od koulí až po špičku žaludu. Poslední polibek, na špičce přešel v cucání. Vilém objal svými smyslnými rty moji ozdobu a začal ji sát a oblizovat, občas o žalud lehce zavadil svými zuby. Měl jsem co dělat, abych neupadl pod návalem slasti vycházející z úst klečícího Rytíře z Hrádku.

Když jsem se blížil k vrcholu, zarazil jsem Viléma a pravil jsem, že ho chci také svlečeného. Vilém, šašek jeden, povstal a políbil mě na tvář: „Jak si přejete, Vaše Osvícenosti,“ a teatrálně se uklonil. Při této úkloně políbil moje trčící kopí.

Přistoupil jsem k Vilémovi a začal jej obcházet jako mlsný kocour. Nejdříve jsem jej políbil na tvář, při dalším kolečku na ústa, na šíji, na bradavky. V pomalé spirále jsem sestupoval, níž a níž, až jsem umístil poslední polibek na Vilémův pupek.

Chytil jsem do zubů tkanici jeho kalhot a zatáhl. Kalhoty se se slabým zašustěním snesly k zemi. Vilém si nikdy nepotrpěl na spodní prádlo, takže teď přede mnou stál tak, jak ho Pán Bůh stvořil. Vzal jsem si do úst Vilémovu mužskou chloubu a začal ji jemně sát, aby se řádně prokrvila a získala na tvrdosti. Když jsem byl s velikostí i tvrdostí spokojen, vstal jsem a otočil si svého přítele zády k sobě. Vilém se předklonil a opřel se o postel, čímž na mě svůdně vystrčil svůj zadeček.

Naslinil jsem si prsty, jemně a pomalu jsem jimi vklouzl do nastavené dírky, abych si ji připravil. Chvíli jsem v ní jezdil jedním prstem, potom přidal druhý a za chvíli i třetí. Když byl Vilém dostatečně připraven, přiložil jsem na ústí zadnice svůj kyj a lehce zatlačil. Vklouzl dovnitř jako po másle a Vilém jen zatnul prsty do postele a slastně vydechl. Začal jsem pomalu přirážet. Svůj kolík jsem z Viléma vždy téměř vytáhl. Během obdělávání Vilémovy dírky, jsem jej objal rukama a vepředu nahmatal jeho tvrdý pyj, který jsem začal jemně masírovat. Po několika minutách milování jsem se vyprázdnil do Vilémovy prdelky a téměř v tutéž chvíli Vilém naplnil mou ruku svým horkým bohatstvím.

Opatrně jsem vytáhl ruku zpod svého milence a slastně z ní slízal všechnu smetanu. Potom jsme oba sladce unaveni klesli na postel a odpočívali, protože odpoledne ještě neskončilo, věnovali jsme se podobným milostným hrátkám až do večeře.

U večeře jsme na sebe šibalsky pomrkávali a těšili se na večer, kdy si spolu znovu užijeme. Od doby, co se Vilém ujal svého panství a odstěhoval se tam, jsme se vídali jen zřídka, a i když jsem si občas užil s některým sluhou (Vilém nejspíš také), nebylo to jako s Vilémem.

Když jsme dojedli večeři, vstal můj otec a téměř obřadně pronesl: „Pánové, sice dovršíte dvaceti let věku až za pár dní, ale i přes to jsem se rozhodl vám předat dary již dnes, sice si jich ze začátku moc neužijete, protože jdete do armády, ale po návratu se vám budou určitě hodit.“ Pohlédl jsem na svou matku a ta se jen tajemně pousmála a nenápadně pokrčila rameny, jako že neví, kam tím otec míří. Otec přivolal komorníka, který přinesl dvě listiny na podnose.

Jeden list byl darovacím dekretem, kterým jsem se stal majitelem a správcem ledečského panství. Dle tradice našeho rodu se mladý pán v den svých dvacetin tohoto panství ujímá, by naučil se správně hospodařit a po skonu svého otce mohl zodpovědně statky rodové převzít. Do pokladny panství mi otec pro začátek vložil deset tisíc zlatých.

Druhým listem otec daroval Vilémovi panství Sadkov, které nedávno zakoupil. Jak jsem se zaradoval, tímto panstvím vznikne spojnice mezi Ledčí a Hrádkem, budeme tedy sousedé.

Obratem však mé nadšení kleslo, neboť Vilém dar v nejvyšší úctě k mému otci odmítl.

K našemu překvapení však byl otec na tento vývoj událostí připraven. Ze záňadří vyjmul smlouvu a nabídl Vilémovi obchod.

Vilém od otce Sadkov koupí za cenu ročního výnosu ze sadkovského velkostatku. Snažil jsem se Vilémovi tento obchod vymluvit, protože sadkovský velkostatek nic nevynáší. Byl jsem však ujištěn mým Rytířem, že vše je v pořádku. Výnos je téměř nulový, a tedy v podstatě můj otec dosáhne svého, Vilémovi Sadkov dá darem.

Všichni jsme ještě zůstali v družném hovoru o svých plánech do budoucna až do půlnoci, kdy můj otec debatu ukončil. Odebrali jsme se do obytného křídla zámku. Já a Vilém jsme se s přáním dobrého spánku rozloučili jak s otcem, tak i s matkou, a když jsme na chodbě osaměli dali jsme si polibek na dobrou noc. Protože jsme byli oba unaveni, šli jsme každý spát do své postele.

27. VII. 1619 – LIPENEC

Po čtyřech dnech na cestě jsme dorazili k hradu Lipenec. Když jsme vyjeli z lesa, údivem se i naši koně zastavili.

U vědomí zámožnosti Generála z Lipence jsme očekávali velké sídlo, nicméně mohutnost hradu, hrdě se vypínajícího nad malým městečkem, nás překvapila.

Celému hradu vévodila na ostrohu vystavěná mohutná válcová věž, jež s budovou hradu spojená je pouze krytou chodbou v úrovni druhého patra – ideální poslední útočiště v případě napadení nepřáteli.

Hrad samotný vypadal spíše jako dva hrady stojící vedle sebe, které byly spojeny pouze nízkou stavbou.

Objeli jsme všechny hostince v městečku, bohužel jsme nikde nepochodili. Všude bylo plno mladíků našeho věku, kteří, jako my, dorazili do Lipence s předstihem.

Vilém rozhodl: „Jedeme na hrad. Přece tu nebudeme jako trhani nocovat pod mostem.“

Lehce s obavami jsem jej následoval ku hradu.

Jaké bylo naše překvapení, když, po odevzdání našich dokumentů službu konajícímu vojákovi, jsme po chvíli čekání byli vpuštěni do hradu.

Na nádvoří se nás ujal komorník Jeho Výsosti Generála z Lipence, Leopold. Udivilo nás jeho mládí, nebyl o mnoho starší než my. Provedl nás předním hradem a spojovací chodbou na nádvoří hradu zadního. Zde naskytl se nám překrásný pohled na zahradu, která na nádvoří arkádami obehnaném vytvořena byla. Mnoho jistě exotických květin vyplňovalo prostor svojí omamnou vůní.

Zde uvítal nás Generál.

Podrobeni drobnému výslechu jsme pánu hradu vysvětlili, jaké okolnosti nás vedly k dřívějšímu příjezdu do kasáren.

K údivu našemu nás Generál do počátku výcviku pozval ku návštěvě sídla jeho, tedy bychom mu společnost dělali, než zahájena bude vojenská kariéra naše.

Na námitky naše, že stačí ubytování v kasárnách, jak přední část hradu Generál zove, jsme odmítnuti byli, že vše na náš příchod tam ještě připraveno není.

Generál nám však podmínku dal, že si s ním karty po vojensku zahrajeme. Vilém správně podotkl, že vojáci o náboje hrají, leč my žádné nemáme. Generál jen tajemně dodal, že hráti se dá o ledasco.

Leopold nás uvedl do komnat pro hosty. Každý jsme ve vlastním apartmá ubytování získali. Obě ložnice téměř totožné byly, jen má v modrém a Vilémova v zeleném zdobení. Jak krásně zelená na tapetách se zelení jeho očí ladila. Oba jsme dokonce vlastní koupelnu měli.

Cestou od Leopolda jsme se dozvěděli, že Velká věž jest nejsoukromějším hájemstvím Generálovým, kam se prý o přístup, v zájmu vlastním, pokoušet nemáme. Zadní, někdy též Starý, hrad je sídlem Generálovým reprezentačním a Přední hrad, Kasárnami zvaný, ku výcviku mužstva slouží.

Během odpoledne nám komorník Jeho Výsosti slavnostní uniformy donesl. Darem od Generála je nazval.

…

Jak jsme Starý hrad procházeli, zjistili jsme, že zvenčí starobyle působí, nicméně uvnitř s lecjakým zámkem podle poslední módy vybaveným srovnání snese. Jídelna dvěmi patry prostupující jest veliká, že by polovina našeho zámku krásnokopeckého se do ní vešla, lemována balustrádou se zvýšeným sezením a také balkonem kol tří stěn. Stěna čtvrtá vyplněna nádhernými okny vitrážovými jest, která od podlahy ku stropu sahají.

…

Po hostině bohaté jsme vyzváni ku hře v karty byli. Neboť po vojensku, tedy o náboje, hráti nemůžeme, předestřel nám generál fanty, jež do hry vložíme, a to jednotlivé části uniforem, které jsme na sobě nesli.

Vilém sice ostýchal se, ale nakonec na podmínku Generálovu přistoupil, vždyť slovo jsme mu dali a slovo šlechtice neporušitelné jest.

Štěstěna jest velice vrtkavá a tu se na stranu mou, tu na stranu Vilémovy přiklonila. Povětšinou však pána domu ctila a na Generálově klíně posedávala.

Nakonec však Štěstena spravedliva byla a ve výsledku jsme všichni v rouše Adamově kolem stolu seděli.

Tu Generál, další hry chtivý, navrhl vsadit vše, každý z nás měl vsadit sebe a v případě prohry s vítězem noc strávit. Po chvíli přemítání jsme s Vilémem souhlasili, ostatně je to dva ku jednomu, tedy větších šancí máme.

Síla práva domácího však zvítězila a Generál večer vítězstvím korunoval. Zítra prý si výhru svoji vybere.