Na Krásném Kopci 4

TCHYNĚ

březen 2021

„Je zle,“ vtrhnul Pavel do mé kanceláře celý bledý, „ty ženský jsou strašně ukecaný.“

Svalil se na židli a koukal tupě před sebe.

„Řekneš mi, co se stalo?“

„Lokna se před mámou prokecla.“

„Jak prokecla?“ netušil jsem, kam míří. „S čím prokecla?“

„No, když dělala mámě vlasy, tak se jí zeptala, jestli prý budeme bydlet u nás, nebo na zámku.“

Cink, rozsvítilo se mi v hlavě: „Aha, takže je to venku. Ale upozorňuji tě, že by se to máma dřív nebo později dozvěděla, protože už si o nás povídají i na centrále.“

„Si děláš prdel,“ vypadlo z něj a potom nejistě dodal, „doufám.“

„Bohužel nedělám, ale asi bychom si teda měli ujasnit, jak to spolu máme,“ rozhodl jsem v tom udělat jednou pro vždy jasno, „chodíme spolu nebo ne?“

„Já… já nevím,“ začal se Pavlovi třást hlas, „a chtěl bys?“

„Ty MŮJ RYTÍŘI,“ dřepnul jsem si před něj a chytil ho za ruce, „proč bych nechtěl? Ani nevíš jak moc.“

„Opravdu?“ oči se mu zaleskly. „Když já nevím, jestli ti mám co nabídnout. Ty jsi prostě už něco v životě dokázal a já jsem vlastně nic. Čerstvý diplom, zkušenosti taky žádné. Zbabělec, který ani mámě neumí říct pravdu.“

Umlčel jsem jeho další slova prstem přes pusu.

„Vždyť na tom nezáleží, co kdo dokázal. Jde o to, jestli to klape mezi námi, a když už teď spolu chodíme,“ usmál jsem se, „tak to má aspoň výhodu.“

„Jakou?“

„Na ten boj s tvojí mámou jsme teď dva.“

Jak hluboce jsem se mýlil.

Po několika dnech se ozvalo dosti výrazné zaklepání na dveře kanceláře.

„Dále,“ vyzval jsem čekající osobu.

Vstoupila paní Novotná v lehce nabroušené náladě.

„No ne, paní Novotná,“ začal jsem s úsměvem, „vy jste zaklepala. To si budu muset někam zapsat.“

Počastovala mě dosti tvrdým pohledem: „Šéfíku, nezdá se vám, že jste na svoji nastávající tchyni poněkud drzý?“

Tak tohle jsem nečekal. Úplně mi došla řeč.

„Podívejte,“ pokračovala, „nejsem úplně blbá. Už dávno mi došlo, že to má Pavel asi trošku jinak. Rok před tím, než jste nastoupil, začal být divný, víc se zavíral doma, jediné, kam chodil, byli ti jeho rytíři. Jinak byl pořád zavřený u sebe v pokoji. Studoval, to jo, na výbornou, vždyť má červený diplom, ale nebyl to on. Neptala jsem se ho, myslela jsem, že když bude mít problém, že přijde za mnou sám. Ale nepřišel. Pak jste přišel vy. Říkalo se o vás, že jste divnej, jako, že jste na kluky, ale nikdo vás nikdy neviděl, to ne, ale říkalo se to.“

Chrlila ze sebe spoustu informací a mně začalo docházet, že na ten boj nejsme dva, jsem na něj sám. Pavel ho už kontumačně vyhrál, byla to jeho máma a byl to ten typ mámy, která své dítě neodvrhne, ať je, jaké je.

„Nejdřív vás jen tak sledoval, ale pak se to změnilo, začal k vám doslova vzhlížet a úplně se to zlomilo po tom maléru v knihovně…,“ najednou odbočila od tématu, „že tam byl ve hře ten deník, který se pak najednou objevil?“

„Ano, paní Novotná,“ přiznal jsem.

Než jsem jí mohl vysvětlit, jak to bylo s deníkem, chopila se znova slova: „To už na vás koukal jak na svatý obrázek. Pořád o vás mluvil, jak mu pomáháte se školou, jak jste mu slíbil pomoc při hledání dobré práce. Potom začal Franta chodit po zámku a plivat na vás jedovaté sliny, že jste buz…“

Zarazila se. Nádech. Výdech. Nádech.

V očích se jí objevil zmatek, který se najednou změnil ve šlehající plameny: „Ten zmetek, takhle vlastně mohl mluvit i o Pavlovi. Až ho potkám, já mu ten ciferník zmaluju.“

„Paní Novotná,“ musel jsem ji zastavit.

Přiblížil jsem se k ní, i když to mohlo být nebezpečné, chytil ji jemně za ramena a posadil do křesla: „Chcete něco na pití?“

„Štamprličku mi asi nenalejete, že,“ zeptala se zkroušeně a dodala, „šéfíku?“

Kouknul jsem na hodiny na stěně. 16:46. Došel jsem k nim a posunul je na 17:10.

„Naleju, už máme padla,“ usmál jsem se, „tady nic nemám, skočím k sobě pro něco ostřejšího.“

Přinesl jsem láhev pálenky a dvě skleničky: „Můžu si dát s vámi?“

Usmála se na mě.

Ťukli jsme si a Pavlova máma povzbuzena panáčkem pokračovala ve své promluvě: „No a díky Frantovi jsem si uvědomila, že s tím nic neudělám a že to asi bude mít Pavlík těžké i bez toho, abych na něj byla já nějak nepříjemná. Potom se něco změnilo, začal být veselejší, zase se začal zajímat o věci kolem. No a mně to nedalo, tak jsem zašla za Loknou…, znáte Loknu? Majka z toho jejich spolku.“

„Ano, Loknu znám, vždyť nám tu strašila s rytíři v expozici,“ potvrdil jsem jí.

„No ale ona nic neřekla, i když bylo vidět, že něco ví, i tak jsem to nechala být. Jenže znáte nás ženské, všechno moc řešíme. A minulý týden, když mi dělala vlasy, ona je kadeřnice, ale to vám asi došlo, tak jí ujelo, že by jí zajímalo, jestli budete bydlet u mě nebo na zámku. A já jsem si spočítala, že v tom bude asi víc než jen kolegiální přátelství.“

Hlas jí klesnul do ztracena a mně se v hlavě nerodilo nic, čím bych jí pomohl.

Zvedla ke mně oči: „Že mu neublížíte, pane doktore? On je taková čistá duše, trošku trouba, ale je strašně hodný.“

„Paní Novotná, můžu vás ubezpečit, že ho mám opravdu rád, jen jsme na to zatím šli asi moc opatrně, a to v nás obou trošku vyvolávalo zmatek. Slibuji, že mu neublížím,“ složil jsem asi nejtěžší, ale současně nejkrásnější slib mého života.

„To jsem ráda,“ už byla zase ve své náladě, „šéfíku. Doufám, že si uvědomujete, že mi budete muset zvednout plat.“

Udiveně jsem koukal na tu náhlou změnu tématu.

„No, když nebudu mít vnoučata tady. Víte vy vůbec, kolik stojí jízdenka do Bedříkovic?“ rozesmála se.

„No uvidím, co se s tím dá dělat.“

DENÍK XIV – VILÉMOVA SMRT

Dva roky po Vilémovi ovdověl i Jan. Aby zajistil pokračování rodu, oženil se s o 27 let mladší hraběnkou z Wolfenburgu. Protože však jeho city nijak nelákala, sám jí dohazoval milence, většinou z řad „svých hraček“, které v případě, že se nezdařilo „šťouchnutí“, náležitě ztrestal.

Janova manželka otěhotněla až v roce 1657, díky novému kuchaři. Jak Jan zapsal do svého deníku: „Uměl pečínky a paštičky tak vynikající, že ponechal jsem jej stranou mého zájmu, i když moji choť pravidelně pod rouškou noci navštěvoval.“

Cestou na oslavu prvních narozenin Janových dvojčat se Vilémovi u kočáru zlomilo kolo a převrácený vůz ho zavalil. Než se povedlo knížete vysvobodit, byl již bez života. Jan truchlil více, než kdy pro kohokoliv, vystrojil Vilémovi velký pohřeb a nechal jej na Hrádku pohřbít. Hrádek a přináležející panství připadla Janovi, neboť Vilém zemřel jako bezdětný a veškerý majetek odkázal svému celoživotnímu příteli.

Aha, takže takhle se z vévodů z Krásného Kopce stala i knížata na Hrádku a Sadkově. Co mě však zarazilo, byla následná poznámka v deníku, kterou vévoda z Krásného Kopce podtrhnul a která doslova zněla:

„Viléma kočár rozdrtil, což přirozeným skonem nazvati nelze. Že by ta stará čarodějnice ze Lhoty vskutku proroctví vyřkla? Copak osud připraví pro mne?“

BOUŘKA Z ČISTÉHO NEBE

duben 2021

Pavel se jako můj zástupce dokonale osvědčil. Protože se pohyboval na zámku víc jak deset let, spoustu věcí tak nějak nasál za pochodu, aniž o tom věděl. Nebylo zapotřebí ho učit, kde jsou pojistky, kde jsou schované vypínače, které dveře jsou průchozí jako zkratka. Znal každý koutek zámku, skrýše odpadků, které návštěvníci s oblibou využívají, prostě během prvních dvou měsíců to vypadalo, že tu funkci zastává už pěkně dlouho.

Jediné, co mu opravdu nešlo, byla ta pokladna, kde se střídal s novou paní pokladní. Bál se, aby někomu nevrátil špatně a neudělal ostudu, ale tento strach u něj způsoboval vysokou chybovost.

„Pavle, můžeš mi vysvětlit,“ začal jsem ráno, když jsem zkontroloval tržbu z předchozího dne, kdy Pavel sloužil na pokladně, „jak můžeš mít manko 7 korun, když u nás máme všechno zaokrouhlené na desítky?“

„Já opravdu nevím,“ řekl dosti smutně Pavel, hned se však začal bránit, „já jsem ti říkal, že počítání mi moc nejde.“

„Já ti snad pořídím automatickou pokladnu, která bude vracet za tebe,“ usmál jsem se.

„Já se polepším,“ bylo na něm vidět, jak je mu to neskutečně trapné.

Sáhnul do kapsy a vytáhl peněženku: „Já to dorovnám.“

„No to budeš muset,“ souhlasil jsem, „akorát tímhle tempem ti z výplaty mnoho nezbude.“

„Pojď sem,“ natáhl jsem k němu ruce.

Přiblížil se a chytil mě také. Bylo to takové naše uklidňovací gesto. Stáli jsme naproti sobě, dívali se navzájem do očí a při odchodu se letmo políbili. Dnes však bylo něco jinak, jeho pohled byl takový jiskřivý, něco měl za lubem. Pomaličku se přibližoval, až jsme stáli těsně u sebe a najednou mě políbil. Ne jen letmo, ale skutečný polibek. Pootevřel jsem ústa, napodobil mě. Lehce jsem vystrčil jazyk, vyšel mi vstříc. Jeho ruce se mě pustily, aby mě vzápětí objaly a přitáhly těsněji k sobě. S obavami jsem ho napodobil, moje ruce se spojily za jeho zády. Naše políbení trvalo snad celou věčnost. Naše jazyky si spolu navzájem hrály a já cítil neskutečné mrazení v zádech a jiskry, které lítaly mezi námi.

Naše první opravdová pusa byla však náhle přerušena ohromnou ránou, rozdrnčel se alarm, protože vypadla elektřina a v celém zámku zavládlo příšeří. Za okny se z krásného slunného dne stalo peklo, hromy bouřily, do oken bičovaly provazy deště.

Pavel se ke mně velice těsně přitisknul, rukama mi téměř drtil hrudník, hlavu na mém rameni a velice divoce mi dýchal na krk: „Od mala nemám rád bouřky. Kde se najednou vzala, vždyť mělo být krásné počasí, chtěl jsem tě vytáhnout na procházku.“

„To bylo to naše první opravdové políbení,“ zažertoval jsem, „tolik energie prostě příroda nezvládla a musela ji někde vybít.“

Zasmál se a jeho dech se viditelně zklidnil.

„Musíme nahodit ty pojistky,“ vymanil jsem se z jeho sevření, „máme zámek plný lidí.“

Jak rychle bouřka přišla, tak rychle se rozplynula a opět zavládlo krásné počasí.

V tutéž chvíli ve vile Její Výsosti Vilemíny vévodkyně z Krásného Kopce, kněžny z Ledče, Hrádku a Sadkova, seděla majitelka panství ve své zimní zahradě a zamyšleně hleděla přes les směrem k zámku Krásný Kopec. Zaujal ji totiž černý mrak, který se najednou nad zámkem objevil. V okamžiku, kdy do míst, kde tušila zámek, sjel blesk, se pousmála. Stočila svůj zrak k Pustému vrchu, kde kdysi stával Hrádek, a čekala. I nad tímto místem se vytvořila na obloze černá skvrna a po vteřině udeřil blesk i do těchto míst.

Její Výsost vydechla: „Konečně.“

Přesunula se do své pracovny, zvedla telefon a vytočila číslo ze svého adresáře.

Na druhé straně se ozval mladý hlas: „Dobrý den, zde advokátní kancelář doktora Brabence, jak vám můžeme pomoci?“

„Dobrý den,“ pozdravila vévodkyně Vilemína, „zde vévodkyně z Krásného Kopce, přepojte mě, prosím, na pana doktora.“

„Ano, Vaše Výsosti, hned to bude.“

Jakmile bylo navázáno spojení s jejím advokátem, vévodkyně přednesla svoji prosbu: „Pane doktore, můžete mě zítra navštívit? Vyhovím vašemu dlouholetému naléhání a sepíši konečně testament.“

Následně zavolala svého komorníka: „Kryštofe, zavolejte prosím archeology, mám pocit, že je na čase neprodleně prozkoumat zříceniny na Pustém vrchu a taky by měla jedna skupina vyrazit na Krásný Kopec.“

„Jak moc neprodleně, madam?“ otázal se komorník.

„Ihned,“ odpověděla tvrdě.

Komorník nelenil a okamžitě informoval příslušnou část organizace.

Zpět na Krásném Kopci.

Když jsme nahodili pojistky, šli jsme zkontrolovat zámek. Pavel šel po směru prohlídkové trasy, já v protisměru. Potkali jsme se před zámeckou kaplí. Po otevření dveří nás ovanul neskutečně ledový vzduch a pach zatuchliny. Došli jsme k oltáři a nahlédli do boční části kaple, která byla současně hrobkou pánů z Krásného Kopce. Úplně dole pod všemi náhrobky, těsně nad podlahou, zela díra. Zdivo bylo vysypané, dalo by se říct, rozstřelené do půli prostoru, jako kdyby uvnitř stěny něco explodovalo. Nahlédli jsme do vzniklého otvoru a uvnitř byl vidět obrys rakve. V tomto místě ale nikdy žádný náhrobní kámen kryjící rakev nebyl.

„Okamžitě uzavírám kapli,“ rozhodl jsem a přikázal Pavlovi, „počkej před dveřmi a každé skupině vysvětli, že tu došlo k nehodě a kaple je nepřístupná.“

Doběhl jsem do kanceláře a volal na centrálu, oddělení archeologů: „Vypadla nám v kapli zeď a za ní je nějaká rakev.“

„Víme o tom, že je u vás nějaký problém,“ oznámili mi k mému velkému překvapení, „Její Výsost nás již informovala. Náš tým už je na cestě.“

Jak o tom vévodkyně ví? Tázal jsem se sám sebe v duchu.

DENÍK XV – ZÁVĚR DENÍKU

Vévoda Jan si svoji frustraci ze smrti přítele velmi tvrdě vybíjel na nebohých obětech, které měl na Sadkově. Poslední zápis v deníku je ze začátku března 1672. Vévoda pravděpodobně skonal.

VÉVODA JAN FRANTIŠEK

květen 2021

V kapli nám už týden řádí kolegové historici zkoumající tajemnou rakev. Stále se jim dovnitř nedaří vsunout sondu s kamerou tak, aby přečetli nápis na rakvi. Obraz se pořád rozostřuje a kamera uhýbá nečekaným směrem. Obsluha přístrojů začíná remcat, že je ta hrobka určitě prokletá. Já a Pavel už máme jasno, i bez záběrů kamery. My víme, kdo v této „zapomenuté“ rakvi leží, kdo byl současně vymazán z rodokmenu pánů z Krásného Kopce, ale nebyl vymazán ze zámecké knihovny.

Deník jsem dočetl, takže mám volné večery, kdy se můžu věnovat svým knihám. Stojím v obýváku před knihovnou a vybírám si svazek pro své rozptýlení. Do oka mi padla kniha s názvem „Prokletí šlechtických rodů a jak s nimi bojovali – diplomová práce“ od Pavla Novotného. Už jsem ji četl, než ji Pavel odevzdal, ale dnes na mě tato kniha tichounce volala: „Přečti si mě.“ Sedl jsem si do křesla a začetl jsem se.

„Pavle,“ udeřil jsem hned ráno na svého zástupce, „pamatuješ si ještě něco ze své diplomky?“

„Něco málo jo, proč?“

„Jak se dá vstoupit do prokleté hrobky, aby se ti nic nestalo?“

Pavel chvíli šmátral v paměti: „Jedna z cest je vykropení svěcenou vodou.“

„A bez účasti třetích osob?“ vytáhl jsem jeho diplomku, poklepal na ni a šibalsky se na něj usmíval.

„Někde stačilo požádat duchy o svolení,“ rozsvítilo se autorovi dokumentu, „a někde se zase omluvit za vyrušení.“

„Nepůjdeme to vyzkoušet?“ zamrkal jsem na něj. „Kluci v kapli už začínají být nevrlí, že se jim nedaří.“

„Neblázni, jsme v jedenadvacátém století,“ bránil se mému nápadu Pavel, „budou na nás koukat jak na magory.“

„No a?“ nedal jsem se a přiblížil jsem se k němu. „Když naše první políbení spustilo bouřku…“

Najednou mě umlčel polibkem.

„Tak jdeme,“ chytil mě za ruku a vytáhl směrem ke kapli.

„Nazdar pracanti,“ pozdravil jsem četu historiků v kapli.

„Bacha, kontrola,“ odpověděl můj bývalý spolužák Robert, který tomu tady velel, a když uviděl i Pavla, „a dnes dvojitá.“

„Už jste naladili ten fotbal?“ zeptal jsem se a ukázal na displej od kamerové sondy.

„Ještě ty nás štvi, stačí nám tahle mrtvola,“ ukázal Robert do díry ve zdi, „ale klidně vyrobím další.“

„A tuhle literaturu už jste četli?“ ukázal jsem jim Pavlovu diplomku a hned pokračoval, „a to máte to nevýslovné štěstí, že autor stojí tady vedle mě.“

Pavel se lehce začervenal.

„Tak jim pověz, jak se ruší kletby v hrobkách,“ šťouchnul jsem do něj.

„Já si teda myslím, že je to úplná ptákovina,“ začal Pavel, „jenže tady Vašek trvá na tom, že to máme zkusit. Někdy stačí, když požádáte o svolení vstoupit nebo se máte omluvit za vyrušení.“

„Tak do toho, pánové,“ pobídl nás Robert s úšklebkem na tváři.

„Já se omlouvám a ty prosíš o svolení,“ rozhodl Pavel.

Postavili jsme se před výklenek s rakví a Pavel, s drobnou úklonou, začal: „Vaše Výsosti vévodo z Krásného Kopce, kníže z Hrádku, Ledče a Sadkova, pokorně prosíme za prominutí, že rušíme tvůj věčný klid.“

Podíval se na mě, což jsem pochopil jako výzvu k pokračování: „A prosíme o svolení nahlédnout do místa tvého posledního odpočinku.“

„No mě snad klepne,“ zahulákal vědátor u displeje, „ono to fakt zabralo.“

Rychle jsme se šli podívat. Na displeji se začal zaostřovat obraz, až se objevila tepaná cedulka s dobře čitelným nápisem: Jeho Výsost Jan František, vévoda z Krásného Kopce, kníže z Ledče, Hrádku a na Sadkově narozen 21. VII. 1599 skonav 18. III. 1672.

„Je to on,“ vydechli jsme současně s Pavlem.

„Hele, jestli zjistím, že jste si tu hráli s nějakou rušičkou, tak si mě nepřejte,“ smál se Robert, „tohle až budu vykládat někde na konferenci, tak mě vypískají. To je ten váš ztracený a nově nalezený vévoda?“

„Ano, to je on,“ koukal jsem nevěřícně na obrazovku, „co bude teď?“

„Kdyby to bylo na mně, tak tu rakev vytáhnu a pořádně prozkoumám,“ nastínil Robert, „ale jsou to předci paní Vilemíny, takže další postup podléhá jejímu schválení.“

Stará dáma však rozhodla, že jsme nebohého vévodu rušili už dostatečně. Nechala vyrobit mramorovou náhrobní desku se jménem a životními daty Jeho Výsosti a jeho hrobku nechala opět uzavřít. Navíc nechala do zámecké kaple přenést i ostatky knížete Viléma z Hrádku, jehož hrobka se nedávno na Pustém vrchu odkryla.

STĚHOVÁNÍ

červen 2021

Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou požádat Pavla, jestli se nechce přestěhovat ke mně. Přiznávám, začínám po něm toužit víc a víc, ale v kanceláři si ani jeden z nás netroufneme na víc než nějakou tu pusu, a když ho pozvu k sobě, tak si drží roztomile stydlivý odstup.

A dost, prostě mu to nabídnu.

Zašel jsem za Hoblinou a objednal si u něj na míru vytvořenou krabičku.

„Na prstýnek je moc velká,“ rýpnul si Karel (Hoblina).

„Tak daleko zatím nejsme,“ přiznal jsem, „zatím je to na klíč od bytu. Ale nic mu neříkej, chci ho překvapit.“

Když jsem si za týden pro krabičku šel, spadla mi brada. Krabička byla přesně podle mého přání a Jehla navíc dovnitř ušila sametový polštářek s poutkem, do kterého se dal zasunout klíč. V tu chvíli mě trkl další nápad.

„Hoblino, dovedl bys udělat krabičku na šperky? Nijak velkou, ale ozdobenou erbem Její Výsosti?“

„Jistě,“ potvrdil Karel, „k čemu ji potřebuješ?“

Vysvětlil jsem Karlovi, že dlužím ještě poděkování paní vévodkyni za limuzínu na Pavlovu promoci.

„Tak to si na ní dám obzvláště záležet,“ poznamenal Karel, „vždyť je to i za Čahouna.“

Během dvou dnů jsem měl v mailu několik návrhů šperkovnic. Doladili jsme detaily, dodací dobu a paní Vilemína se mohla těšit na novou šperkovnici (Sice o tom neví, ale o to příjemnější překvapení to pro ni bude, utěšoval jsem se).

Odpoledne jsme seděli s Pavlem u mě doma a popíjeli čaj. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem to udělal.

„Pavle, něco pro tebe mám.“

Sáhnul jsem pod křeslo a vytáhnul připravený dárek. Pavel rozvázal mašli a otevřel krabičku. Překvapeně hleděl dovnitř. Z krabičky mu pohled oplácela malá dřevěná přilbice rytíře, z několika odstínů dřeva, dokonale nalakovaná a vyleštěná. Pavel ji opatrně vytáhl a nemohl se vynadívat. Pořád ji otáčel, prohlížel si ji zepředu, zezadu, z boku. Najednou se hledí pohnulo. Můj rytíř se zarazil, podíval se na mě.

„Tak to otevři,“ pobídl jsem ho.

Opatrně nadzvedl hledí, pod kterým se na polštářku vystavoval klíč.

„To je…?“ přeskočil mu hlas a do očí mu vhrkly slzy.

„Ano, to je od mého bytu,“ potvrdil jsem mu domněnku, „byl bych rád, kdyby ses sem nastěhoval a bydlel se mnou.“

To čekání na jeho odpověď bylo nekonečné. Zrakem přeskakoval z mé tváře na klíč, který držel v dlani, a zpět. Chudinka moje malá nevěděl, jak reagovat, co říct, oči se mu plnily slzami.

Přisedl jsem si vedle něj, objal ho a do ucha mu zašeptal: „Nemusíš nic říkat. Mně bude stačit, když kývneš.“

Cítil jsem na rameni pohyb hlavou nahoru a dolů a do košile se mi začaly vpíjet jeho slzy.

„Šéfíku,“ vtrhla mi do kanceláře paní Novotná, „musím s vámi mluvit.“

„Paní Novotná,“ rozehrál jsem naši uvítací ceremonii, „kolikrát už jsem vám říkal o tom klepání? Co kdybych tu někoho měl a vy jste nás chytla in flagranti?“

„Pavel je stydlín, ten by vás donutil zamknout,“ odzbrojila mě, „a kdyby tu byl někdo jiný, aspoň bych věděla, jaké jste hádě, že ho podvádíte.“

Nevěřícně jsem na ni koukal.

„A vlastně o Pavla jde,“ pokračovala ve své promluvě.

Zvyklý na to, že když spustí, tak se nedá zastavit, pokynul jsem jí k židli, ať si sedne.

„Co jste mu provedl? Včera přišel domů, byl takový přepadlý, sotva povečeřel a hned zalezl k sobě.“

„Nejsem si ničeho vědom, paní Novotná,“ a horečně jsem přemýšlel, co se mohlo stát.

Z dalšího rozjímání nás vytrhl Pavel, který vrazil do mé kanceláře a podle zvyku Novotných bez klepání.

„Jé, ty jsi tu taky,“ vypadlo z Pavla, když spatřil svoji matku, a následně začal couvat ven, „to já přijdu později.“

„Počkej,“ zastavila ho máma, „zrovna o tobě mluvíme.“

Vytřeštil oči při představě, že jeho máma o něm mluví s jeho přítelem.

„Tak s pravdou ven,“ nařídila přísně, „co jste si udělali?“

„Nic,“ vyhrkli jsme současně.

„Pavle, vidím na tobě, že se něco děje,“ nedala se odbýt.

„No, mami,“ začal pod nátlakem povolovat Pavel, „Vašek mi včera dal tohle.“

Zalovil v kapse a vytáhl klíč s přívěskem, lesklé kolečko s gravírovaným „V“. Přemýšlel jsem, jestli to „V“ nějak souvisí s mým jménem.

„Co to je?“ podívala se na mě přísně.

„Vašek chce, abych se k němu nastěhoval,“ nenechal mě v tom Pavel.

„Kluci moji,“ vyskočila, vrhla se na mě a dala mi pusu na tvář, „vy mi děláte radost.“

„Ty se nezlobíš?“ divil se Pavel. „Já jsem nevěděl, jak ti to říct. Nechci tě tam nechat samotnou.“

„Pavlíku,“ podívala se na něj káravě, „proč bych se měla zlobit? Jednou se osamostatnit musíš. A do města to není tak daleko.“

Podívali jsme se s mým rytířem na sebe.

„Tak jestli ti to nevadí,“ začal opatrně Pavel, „tak já bych se sem nastěhoval.“

„V pořádku,“ schválila paní Novotná rozhodnutí svého syna a hned dodala, „ale nečekej, že ti budu prát a žehlit.“

„Nebojte, o to se tu postaráme sami,“ ujišťoval jsem ji, „a s vařením si taky nemusíte dělat starosti.“

„Jo, v kavárně dělají výborné tousty,“ doplnil Pavel, „a palačinky a dorty.“

Paní Novotná se na něj káravě podívala a po chvíli vybuchla smíchy.

Pavel to stěhování vzal tempem, druhý den uprostřed mé kuchyně přistála velká sportovní taška s oblečením a odpoledne jsme zajeli pro počítač a několik knížek. Problém nastal, jak se do mého služebního bytu vměstnat. Po chvíli přerovnávání se podařilo uvolnit místo ve skříni. Nakonec jsme konstatovali, že bude třeba koupit další skříň a možná i pracovní stůl.

Jak se blížil večer, začal být Pavel viditelně nervózní. Přecházel sem a tam po obývacím pokoji a vypadalo to, že něco hledá.

„Co se děje?“ zachytil jsem ho při jedné jeho obrátce. „Můj rytíři, chystáš se na nějakou bitvu?“

„Jsme zapomněli dovézt postel,“ přiznal Pavel zdroj své nervozity.

„Vždyť máme v ložnici letiště,“ vystřelil jsem automaticky a v okamžení mi to docvaklo.

To je to, čeho se bojí, že budeme spolu v jedné posteli.

„Neboj se, já ti neublížím,“ začal jsem ho uklidňovat, „to, že spolu budeme v jedné posteli, neznamená, že spolu musíme okamžitě sexovat. Ale jestli tě to tolik děsí, dám mezi nás žehlicí prkno.“

Pousmál se a celý nervózní řekl: „Když já jsem ještě nikdy to, ne to.“

„To mi došlo už dávno,“ pohladil jsem ho po vlasech, „až na to bude vhodná doba, tak to přijde samo.“

Jeho vyplašený pohled se změnil na jiskřivý laser. Objal mě a přisál se mi na rty. Jeho ruce mě pevně držely, pak stisk lehce povolil a ruce začaly jemně hladit má záda. Oddával jsem se velice příjemnému pocitu jeho polibku a bloudících rukou na mých zádech. Odvážil jsem se ho napodobit a jemně ho hladil po zádech.

Pak to přišlo, vytáhl mi košili z kalhot a jeho ruce se dotkly mé kůže na zádech. Bylo to jako zásah elektrickým proudem.

V hlavě mi začal blikat výstražný maják: „Neuspěchej to, nebuď moc hrr.“

Opatrně jsem nechal své ruce sjet níž na jeho krásně kulatý zadeček. Neucuknul. Opatrně jsem se o Pavla opřel a donutil ho couvnout ke zdi, až se o ni zády opřel. Mé ruce se přesunuly na přední část jeho kalhot a začaly rozepínat jeho pásek. Lehce zamručel, což se při polibku těžce identifikuje, jestli je pro nebo proti.

Oddálil jsem naše rty: „V pohodě? Kdyby něco bylo špatně, ihned to řekni.“

„Nemudruj a pokračuj,“ zněl jednoznačný povel mého rytíře.

Rozepnul jsem mu pásek a svezl se na kolena. Po rozepnutí poklopce se kalhoty samovolně svezly dolů a přede mnou se objevily nadité boxerky. Přiblížil jsem se k nim a zlehka nasál vůni, kterou jsem si doteď mohl jen představovat. Jeho ruce mě jemně přitlačily k tomu úžasnému pahorku na jeho spodním prádle. Začal jsem opatrně stahovat boxerky dolů. Nade mnou se ozvalo hluboké vydechnutí. Zvedl jsem oči. Pavel s hlavou opřenou o stěnu se zavřenýma očima zhluboka vychutnával tento okamžik.

Boxerky nemilosrdně klesaly a to, co se zpod nich dralo ven, mě nabíjelo víc a víc. Ještě když byla polovina jeho nalitého penisu držena gumou spodního prádla, líznul jsem si. Lehce jsem špičkou jazyka přejel po obnažené části Pavlovy chlouby. Opět zhluboka vydechl. Už jsem to napětí nemohl vydržet, osvobodil jsem nástroj rozkoše a přisál se k němu. Pomalu jsem jej vtahoval do svých úst, až tam byl téměř po kořen. A pomalinku ven. Několikrát jsem tyto pomalé tahy zopakoval, najednou mi na zátylku přistála Pavlova ruka, která začala nemilosrdně vyžadovat rychlejší tempo. Pustil jsem se do díla, i mně v kalhotách stál jak stožár, ale chtěl jsem se plně soustředit na Pavla, aby si to užil. Jeho dýchání se začalo výrazně zrychlovat a teď už mě držel oběma rukama. Začal sám přirážet, že jsem měl co dělat, abych to zvládnul. Pak explodoval do mých úst a já poprvé ochutnal jeho mlíčí. Zvedl jsem se a opřel se rukama po stranách jeho hlavy o zeď.

„Spokojen, můj rytíři?“

„Bylo… to… úžasné,“ odpovídal trhaně mezi nádechy.

„To jsem rád,“ usmál jsem se a políbil ho.

Večer seděl na svém kraji postele a nervózně si žmoulal okraj pyžama.

Natáhl jsem se k němu a políbil ho na tvář: „Dobrou noc, můj rytíři.“

Přikryl jsem se peřinou a zalehl, zády k Pavlovi. Asi jsem měl pocit, že mu tím dávám jistý stupeň soukromí a bezpečí. Po chvíli bylo slyšet a cítit z pohybů, že se také zanořil pod peřinu a lehnul si. Musel jsem se nad jeho nervozitou pousmát.

A ještě větší úsměv se na mé tváři rozhostil ráno po probuzení. Pavel byl přitulený k mým zádům, nohy propletené s mýma a ruka mě pevně svírala v jeho náručí.

Ještě chvíli jsem jen tak ležel, když mi do ucha zašeptal: „Já vím, že nespíš.“

„Nechtěl jsem tě budit,“ otočil jsem se k němu, „dobré ráno. Copak se ti zdálo? To, co se zdá první noc, to se prý vyplní.“

„To ti neřeknu,“ řekl tajemně, „nebyl bys potom překvapený.“

„Aha, takže se to týká i mě?“ snažil jsem se z něj něco vymámit.

„Neřeknu,“ nedal se.

„Řekni,“ vrhnul jsem se na něj.

Chvíli jsme spolu zápolili v peřinách, až jsem skončil na lopatkách a on seděl na mém klíně. Celý zrudnul, když ucítil, co to se mnou dělá.

Rychle se překulil vedle mě a řekl, skoro až prosebně: „Ještě ne, já se bojím.“

„Neboj,“ uklidnil jsem ho, „já počkám.“

Pohladil jsem ho po vlasech a jemně políbil.

„Musíme vstávat, za chvíli je tu divá zvěř,“ vystřelil z postele jak péro z gauče.

DOPIS

červenec 2021

Dnes jsem v poště našel velkou tuhou obálku adresovanou přímo mně. Žádný odesílatel a podle razítka pošty to bylo posláno z města pod zámkem. Uvnitř obálky byla další obálka, na které bylo pouze krasopisem vyvedeno „Vašík“. Tohle písmo jsem už někde viděl.

Dopis, který byl uvnitř, mě úplně dostal. Seděl jsem v kanceláři a koukal nepřítomně před sebe. Nezaregistroval jsem ani Pavla, který do mé kanceláře přišel. Na vědomí jsem ho vzal, až když se mnou vydatně zatřásl.

„Vašku, co se stalo,“ třásl se mnou, „vzpamatuj se.“

Podíval jsem se do jeho uslzené tváře: „Co se děje?“

„To řekni ty mně,“ utíral si slzy do rukávu, „tady s tebou třesu dobře pět minut a ty jsi byl někde mimo. Jsem si myslel, že ses zbláznil.“

„Víš, že asi jo?“ ukázal jsem na dopis.

„Co to je?“

„Dopis,“ odpovídal jsem stále trošku mimo, „dnes mi přišel.“

„Kdo dnes píše dopisy rukou?“ ptal se Pavel, když viděl krasopis na listu papíru.

„Ten dopis není napsaný dnes,“ povídám, „ten napsal před dvaceti lety můj děda.“

„A to ho pošta doručila až dnes?“ podivoval se Pavel. „Ale je dobrý, že tě tu našli.“

„To ne, ten dopis přišel v tomhle,“ ukázal jsem druhou obálku, „ale nevím od koho. Nic na té obálce není.“

Pavel, když viděl, že jsem stále mimo, ukázal na dopis a opatrně se zeptal: „Můžu?“

Nezmohl jsem se na víc než na přikývnutí.

Nevím, jestli to Pavel udělal úmyslně nebo bezděky, ale začal číst nahlas:

„Vašíku,

protože čteš tento dopis, tak se s největší pravděpodobností zdařil plán, který jsme s Mínou vymysleli. Mínu nejspíš neznáš, to je moje sestra, taky dvojče.

Podle zvyklosti v naší rodině, začali jsme s Mínou studovat historii našich předků. Došli jsme až do 15. století a zpět. Je to velice zajímavé studium, v historii rodiny člověk vždy objeví spoustu příběhů, tu a tam nějaké skryté tajemství nebo dokonce kaňku na dobré pověsti. I to patří k historii.

S Mínou jsme si všimli, že v naší rodině se často rodí dvojčata – děvče a chlapec. Po podrobnějším zkoumání jsme zjistili, že jsme desátá generace dvojčat. Naše rodina se to však všemožně snažila maskovat, ba přímo tajit. Jediné, kde se toto lze dočíst přímo, je kronika rodiny, kterou Mína objevila v knihovně. Ve všech dalších knihách je tento fakt zamlčen. Muselo to dát neskutečnou práci, ale dařilo se.

A také nikdo z naší rodiny nezemřel přirozenou smrtí už tři sta let. Na tetičku Lénu spadl anděl v kostele, dědečka Berta porazilo auto a jednoho z našich praprapředků dokonce rozsápal medvěd na lovu.

Mína i já jsme byli strašně zvědaví, protože tohle rozhodně nemohlo být samo sebou. A naše pátrání, o kterém nesměl mít otec ani zdání, bylo korunováno úspěchem. V jedné staré místní kronice jsme našli prokletí, které naši rodinu stíhá:

Potomky domu tohoto si Pán v poklidu povolá, až syn domu prokletého zapře jméno své, syn jeho, jenž ze dvou synů jako jeden narozených bude, láskou k synu z rodu čistého vykoupí zlo činěné v tomto domě.

S Mínou jsme nad tím dlouho seděli a vymýšleli, co to může znamenat. Nakonec jsme došli k těmto závěrům:

1. Syn domu prokletého zapře jméno své – syn musí opustit rodinu a zříci se jména a jakýchkoliv svazků s rodinou.
2. Syn ze dvou synů jako jeden narozených – je jedno dvojče, ale ta dvojčata musí být kluci.
3. Láskou k synu rodu čistého – musí se zamilovat do jiného muže z jiné rodiny, která nemá ve své historii žádnou kaňku.

Protože jsme v rodokmenu nenašli žádná chlapecká dvojčata, vydedukovali jsme, že Pán Osudu, liška podšitá, čeká na splnění první podmínky, až syn zapře jméno své. Proto jsem opustil svoje předky a rozhodl se ukončit kletbu jednou pro vždy. Bohužel to nevyšlo dle plánu, sice se nám s tvojí babičkou narodila dvojčata (už jedenáctá generace dvojčat), ale zase to byl kluk a holka – tvůj táta a teta Mája.

V jedné slabé chvilce jsem celé toto tajemství vyjevil tvému otci, který úplně nepochopil cíl, který mě k takovému kroku motivoval, a od té doby naše vztahy velice ochladly.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, tvému otci se pravděpodobně podařilo dle Pána Osudu dostatečně zapřít své předky, protože se po tři sta padesáti letech narodila dvojčata kluci – ty a Jeník. Tvůj otec sice hrubě nesouhlasil, abych se s vámi stýkal, ale naštěstí Jana, tvá matka, byla rozumná a kontakt nám umožnila.

Člověk musí mít na paměti, že Osud se nemá příliš pokoušet. Ale jít mu naproti je povoleno. Tak jsem mu v tvém doprovodu vyrazil vstříc. Od mala jsi byl vnímavý a romanticky založený chlapec. Už v peřince jsi vydržel poslouchat mé příběhy hodiny. Jeník ve vedlejší postýlce hulákal jak na lesy, ale ty jsi mohl na mých rtech oči nechat.

Jakmile jsi povyrostl, začali jsme jezdit na výlety, tu na hrad, tu na rozhlednu, někdy jen tak na procházku městem. A v červenci 1996 jsem se rozhodl na Osud zaútočit. Vyjeli jsme zase na výlet, rodičům jsem řekl, že na rozhlednu, ale jeli jsme na zámek Krásný Kopec. Od prvního okamžiku, kdy jsi jej uviděl, mi bylo jasné, že ses do něj zamiloval. Během prohlídky jsem se neudržel a pustil uzdu svým vzpomínkám, až mi průvodce tu a tam přenechával výklad. V knihovně jsem se tě snažil upozornit na důležité knihy, které by sis měl pročíst, abys pochopil, proč jsem tohle všechno udělal. Snad ti ty knihy někdo půjčí. Mína to nějak zařídí, musíš ji najít a požádat o pomoc.

Vašku, můj milý vnoučku, odpusť mi, že jsem tě takhle využil, ale nedovedeš si představit to utrpení, když nevíš, co na tebe Osud chystá. Když nevíš, jestli ti na hlavu nespadne balkon nebo se neutopíš v kanálu.

Cítím, že už se můj čas krátí, ubývají mi síly, takže už ti to asi nestihnu osobně vysvětlit.

Prosím, odpusť mi.

Tvůj děda, Václav Kopecký rozený vévoda z Krásného Kopce

Švermov, 12. srpna 1999“

V obálce u dopisu byly přiloženy dvě vstupenky ze zdejšího zámku z roku 1996.

Pavel odložil dopis a koukal na mě: „Chceš říct, že tvůj děda byl zdejší vévoda? A co Její Výsost? To je kdo?“

„To bude nejspíš dědova sestra,“ zvedl jsem k němu oči, „chápeš to? Vilemína, zkráceně Mína.“

„To znamená, že někdo ten dopis dvacet let schovával.“

„Viděl jsi to datum?“

„12. srpna 1999,“ přečetl Pavel.

„Děda umřel patnáctého,“ vysvětlil jsem mu, „to znamená, že to psal vlastně na smrtelné posteli.“

Pavel ke mně přišel, klekl si přede mnou na zem a chytil mě za ruce: „A jak děda umřel?“

„Usnul a už se neprobudil.“

„Takže se nad ním Osud slitoval.“

Nad pragmatickým uvažováním svého milého jsem se musel pousmát. „To máš asi pravdu.“

Pak se mi to všechno spojilo: „Pamatuješ si tu bouřku při našem prvním políbení?“

„Jo, proč?“ nechápal Pavel náhlou změnu mých myšlenek.

„V ten okamžik jsme nejspíš prolomili tu kletbu,“ vysvětlil jsem a doplnil, „stvrdili jsme svoji lásku. Proto se na Pustém vrchu propadla hrobka knížete Viléma a u nás se odkryla rakev vévody Jana, jejich duše byly osvobozeny a vyrazily k nebi. A proto nás dva jako první nechal vévoda nahlédnout do své hrobky.“

Na Pavlově tváři se usídlil blažený výraz.

„Co se stalo,“ nechápal jsem tentokrát já.

„Teď už mám jistotu, že nám to spolu vyjde, máme to potvrzené z hůry.“

Dostal jsem tak vášnivou pusu, jako ještě nikdy, z Pavla totiž spadly všechny obavy z našeho vztahu. Vždyť měl pravdu, máme to potvrzené z hůry. Zcela jsem se jeho polibku poddal.

JEJÍ VÝSOST PODRUHÉ

červenec 2021

„Dobrý den, paní Horáčková,“ zdravil jsem do telefonu centrálu, „mám na vás prosbu. Možná příliš troufalou, ale když to nedokážete vy, tak už nikdo.“

„Pane doktore, vy lichotníku,“ určitě se na druhé straně drátu začervenala sekretářka na centrále, „povídejte, co potřebujete?“

„Potřebuji mluvit s Její Výsostí.“

„Drahoušku, jistě víte, že vévodkyně jen tak nikoho nepřijímá.“

„Vím, a proto se s touto prosbou obracím na vás.“

„No a jak mám vaši žádost zdůvodnit?“

„Chci jí osobně poděkovat za tu limuzínu na Pavlovu promoci a předat jí malý dar jako poděkování.“

„No uvidím, co se dá dělat,“ nakonec kapitulovala paní Ludmila.

Nijak mě nepřekvapilo, když mi druhý den paní Horáčková oznámila, že jsem v neděli před polednem očekáván ve vile Její Výsosti. Co mě však překvapilo, bylo pozvání pro dva – pro mě a pro Pavla – a že pro nás pošle limuzínu.

„To jako vážně?“ divil se Pavel. „My pojedeme na oběd k Její Výsosti?“

„Vypadá to tak,“ potvrdil jsem mu.

„Proč ses k ní vůbec pozval?“

„Chci jí poděkovat za tu limuzínu na tvoji promoci,“ přiznal jsem, „a předat jí malý dárek.“

„Jaký?“ hořel zvědavostí Pavel.

„Hoblina mi udělal krabičku na šperky,“ vytáhl jsem dar pro paní Vilemínu.

„Páni, ta je fakt luxusní.“

„No je vidět, že jim na tobě záleží.“

„Jak na mně?“

„No řekl jsem mu, že je to tak trošku i dík za tebe, a jak vidíš, tak se překonal.“

V neděli nás vyzvedl šofér Její Výsosti a v korábu s erbem na dveřích jsme zamířili směrem k vile Její Výsosti. Paní vévodkyně bydlela uprostřed nádherné zahrady v zámečku, který postavil její pradědeček jako letní sídlo. Ona tomu ale říkala „vila“. Jednalo se o dvoupatrovou budovu ve tvaru U, s velkým zaskleným balkonem – zimní zahradou – zabírajícím vlastně celé nádvoříčko tvořené rameny stavby. Paní Vilemína nás přijala právě v zimní zahradě.

Oba jsme jí způsobně políbili ruku, načež jsme byli usazeni do křesílek s výhledem do parku.

„Tak copak vás přivádí, pane doktore?“ začala konverzaci paní domu.

„Madam, chtěl jsem vám poděkovat, vlastně my oba,“ ukázal jsem na Pavla, „za zapůjčení vaší limuzíny a jako dík prosím přijměte tento drobný dárek.“

Podal jsem Její Výsosti zabalenou šperkovnici.

„Mladíku, předpokládám, že jste se informoval,“ odpověděla stará dáma, „a že vám paní Ludmila řekla, že si na předražené cetky nepotrpím.“

Se zatajeným dechem jsme s Pavlem sledovali, jak rozvazuje mašli a pomalu odkrývá balicí papír. Když se před ní objevilo dřevěné víko, ve kterém byl z pěti druhů dřeva (jak říkal Hoblina) vyskládán erb jejího rodu, zaleskly se jí oči dojetím.

„Tak to jste mě skutečně překvapili,“ osušovala si oči kapesníčkem, „tohle je opravdu mistrovský kousek. Kde jste jej koupili?“

„To dělal Hoblina,“ vyhrknul Pavel a hned způsobně dodal, „Vaše Výsosti.“

„Hoblina?“ podivila se vévodkyně.

„To je kamarád truhlář,“ doplnil jsem, „Karel Frýdl, ale všichni mu říkáme Hoblina.“

Paní Vilemína se pousmála: „Šikovný muž, ten Hoblina.“

Odložila šperkovnici na stolek a upřeně se na mě podívala: „A teď skutečný důvod vaší návštěvy, pane doktore.“

Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem z náprsní kapsy vytáhl dopis od dědečka: „Tohle, Vaše Výsosti.“

Nehnula brvou. Dívala se na dopis a čekala.

„Tento dopis mi někdo poslal minulý týden,“ začal jsem vysvětlovat, „je od mého dědečka, který zemřel před víc jak dvaceti lety. Někdo ten dopis musel dvacet let opatrovat a teď mi ho poslal. A, promiňte mi tu troufalost, Vaše Výsosti, já se domnívám, že jste to byla vy.“

Usmála se: „Václav vždycky říkal, že z vás bude velice bystrý muž. Ano, ten dopis jsem poslala já. Přesně jak jsem slíbila Vašemu dědečkovi a mému bratrovi.“

„Takže je to pravda,“ uteklo Pavlovi, ale hned se omluvil, „promiňte, Vaše Výsosti.“

V očích staré dámy se objevila zvědavost, ukázala na dopis s otázkou: „Mohu si jej přečíst?“

Podal jsem jí obálku a sledoval, jak jindy pevné ruce s lehkým třesem vytáhly dopis i se vstupenkami. Paní Vilemína si nasadila brýle a začala číst. Na jejím obličeji se objevil velice milý úsměv a v očích jiskřily vzpomínky.

„Děkuji vám, chlapče,“ vracela mi dopis, „Václav mi jej poslal zalepený s instrukcemi, jak s ním naložit. Přes dvacet let jsem bojovala se svou vrozenou zvědavostí, jestli jej otevřít, nebo ne. Jak vidíte, vydržela jsem. Václav se nikdy nedokázal úplně odstřihnout od rodiny, hlavně ode mě. Víte, jak se říká, že dvojčata spojuje i jakési neviditelné pouto. Sám jste z dvojčat, tak to znáte. Václav mi pravidelně psal a sděloval mi novinky ze své rodiny, prostě to zapření rodu se nám nepovedlo úplně dokonale. Po jeho smrti jsem stále zpovzdálí sledovala vaše osudy, abych mohla splnit bratrovo poslední přání. Přiznávám, že jste mi to celé výrazně ulehčil, když jste nastoupil na Krásný Kopec jako kastelán, ale rozhodně jsem vám nijak nenadržovala, to můžete být klidný. Václav vám vštěpil lásku k historii tak dokonale, že vaše výběrové řízení bylo předem rozhodnuto i bez mé intervence. Potom se vám do cesty postavil tenhle rytíř…“

Ukázala na Pavla, který okamžitě zrudnul a bezděky mě chytil za ruku.

„Nebojte, chlapče, já vám Václava nevezmu,“ usmála se v reakci na Pavlovo gesto.

Podíval jsem se na svého milého a jeho stisk opětoval.

„… a já začínala tušit, že ten Václavův bláznivý plán začíná docházet svého naplnění. A v sobotu 17. dubna, to datum jsem si poznamenala do kalendáře, se támhle nad Krásným Kopcem,“ ukázala z okna přes les, „objevil bouřkový mrak, ze kterého sjel jeden jediný blesk, a zase se rozplynul. Totéž se opakovalo támhle.“

Přesunula ruku jiným směrem.

„Pustý vrch,“ vydechl Pavel.

„Kníže Vilém,“ doplnil jsem já.

„Ano,“ podívala se na nás Její Výsost, „v tu chvíli byla kletba zlomena.“

Vstoupil komorník s oznámením, že je prostřeno. Přesunuli jsme se do jídelny, kde nás paní vévodkyně posadila ke stolu, na němž bylo prostřeno vzácným porcelánem, stříbrnými příbory a broušeným sklem.

Skoro jsme se báli toho nádobí dotknout, ale stará dáma nás s úsměvem pobídla: „Jen jezte, chlapci. Vždyť víte, že na Krásném Kopci mám takového nádobí plné skříně.“

Vyděšeně jsem se na ni podíval, ale vida její pobavený úsměv jsem pochopil, že to byl vtip. Dali jsme se do jídla, paštičky s lahodným pečivem, výborná nudlová polévka i zapečené maso v nás postupně mizely a já si pomyslel, že být vévodkyní má své výhody. Dezert jsme si vychutnávali už zase v zimní zahradě.

„À propos, pane magistře,“ obrátila se hostitelka na Pavla, „už víte, o čem budete psát svoji disertační práci? Hodláte si určitě udělat taky doktorát jako zde Václav.“

Pavel ztěžka polknul sousto a přiznal: „Vaše Výsosti, zatím jsem nad tím moc nepřemýšlel.“

„Ale to byste měl,“ přemlouvala ho vévodkyně, „o prokletí vymřelých rodů už jste psal, takže se nabízí pokračovat na rodech živých. Zejména, když jste sám byl součástí zlomení jedné kletby.“

„K tomu potřebuji souhlas, Vaše Výsosti,“ oponoval Pavel.

„Tak můj souhlas máte,“ usmála se šibalsky paní Vilemína, „a tady Václav s udělením souhlasu taky určitě problém dělat nebude.“

„A jeho rodina?“ nedal se stále Pavel.

„Ty uplatíme,“ řekla se smíchem stará dáma, „myslím, že bratr pana doktora to pochopí a s jeho otcem si promluvím a pokusím se mu vysvětlit, jakou velkou službu mi prokázal tím, že vás neustále ode mě odháněl.“

„Vaše Výsosti,“ vložil jsem se do debaty, „to asi není dobrý nápad. Otec je dubová palice a bouřlivák, nerad bych, aby vám ublížil.“

„Nebojte, chlapče, pozvu ho taky do kavárny, to už se jednou osvědčilo.“

Nevěřícně jsem koukal na čertíky v očích jedenaosmdesátileté dámy, která najednou neskutečně ožila.

„Chlapče,“ začala vysvětlovat, „možná vám připadám jako bláznivá stařena, ale po šedesáti letech se nemusím bát dát najevo, že mám rodinu. Mohu vás počítat mezi své příbuzné, mládenci, nemáte nic proti?“

„Bude mi nevýslovnou ctí,“ odpověděl jsem, „Vaše Výsosti.“

Podívala se na Pavla a čekala na jeho reakci.

Ten ze sebe udiveně vysoukal: „Vy… považujete… za… rodinu… i… mě?“

„Samozřejmě,“ usmála se paní Vilemína, „jste partnerem mého prasynovce. A až budete mít svatbu, tak vám ji vystrojím na Krásném Kopci a tím se krásně celý kruh uzavře.“

Podívali jsme se s Pavlem na sebe. Svatba? O tom jsme spolu nikdy nemluvili.

„Kryštofe,“ zazvonila Její Výsost na svého komorníka, který se okamžitě dostavil, „přineste mi ty modré desky z pracovny.“

„Madam,“ odpověděl nezúčastněně komorník a podával paní domu požadovaný předmět, „dovolil jsem si lehce předběhnout událostem a ty desky přinést.“

„Václave, pamatujte si,“ otočila se na mě, když převzala desky od komorníka, „komorník, který myslí dopředu, je k nezaplacení.“

„Vaše Výsosti,“ oponoval jsem, „k čemu by mi byl komorník, sama víte, že bydlím ve vámi zapůjčeném služebním bytě.“

„Jen nechte, třeba se ani nenadějete a budete majordoma potřebovat,“ kontrovala a podávala mi modrým sametem potažené desky, „to je pro vás.“

Otevřel jsem desky a zahleděl se na dokument, který byl uvnitř.

Po chvíli ticha jsem se zmohl na jediné: „Vaše Výsosti, to nemohu. To nejde.“

„Ale můžete, chlapče,“ nedala si říct, „stačí to podepsat.“

„Co tam je?“ neudržel Pavel svoji zvědavost a naklonil se ke mně, aby si mohl listinu také přečíst.

„No páni. To jako, že ty,“ tlumočil obsah dekretu, „budeš kníže z Ledče?“

„Neberte to jako neúctu, Vaše Výsosti, ale to opravdu nejde,“ nenechal jsem se přesvědčit.

„Můj milý, shodli jsme se na tom, že patříme do jednoho rodu, a podle zvyklostí pánů z Krásného Kopce vždy následník nosil přídomek z Ledče,“ začala vysvětlovat, „do doby, než se stal hlavou rodu a ujal se celého panství.“

„Počkat,“ zarazil jsem ji a zcela zapomněl na etiketu a na to, že hovořím s dámou, za níž stojí více než deset generací předků, „jak, než se stane hlavou rodu a než se ujme celého panství?“

„Přece si nemyslíte, že tu budu věčně, Václave,“ nenechala se vyvést z míry Její Výsost, „někomu to všechno musím odkázat. Takže až si mě Pán povolá, a díky vám to bude klidný skon, tak všechen můj majetek zdědíte vy.“

Spadla mi brada, já mám zdědit všechen majetek této dámy, která se vlastně teprve dnes přiznala, že je mojí pratetou. Začal jsem nervózně drtit Pavlovu ruku ve své dlani.

„Nemusíte se rozhodnout hned, Václave,“ dala mi možnost úniku paní Vilemína, „vezměte si to domů, v klidu nad tím zapřemýšlejte, a až se rozhodnete, stačí mi zavolat.“

Stará paní mi podávala vizitku: „Tohle je mé soukromé číslo, volejte kdykoliv.“

KNÍŽE Z LEDČE

červenec 2021

Doma jsem desky s dekretem položil do knihovny. Týden jsme kolem chodili a snažili se tvářit, že tam nic neleží.

Nakonec to nevydržel Pavel, stál před knihovnou a koukal na modrý samet: „A co vlastně znamená, když to přijmeš?“

„Úplně přesně nevím,“ došel jsem k němu a začal desky propalovat pohledem, „ale domnívám se, že budu muset převzít nějaký stupeň reprezentace rodu a starosti o majetek.“

„Ale to přece není problém,“ rozzářily se Pavlovi oči, „už teď reprezentuješ náš zámek a staráš se o něj velice dobře.“

„Já pořád nevím,“ váhal jsem, „ještě před měsícem jsem neměl ponětí, že paní Mína je mojí příbuznou, a teď mám být jejím univerzálním dědicem.“

„Stejně už tu závět určitě sepsala,“ šťouchnul do mě Pavel, „a vůbec, já chci být paní kněžna.“

Překvapeně jsem se na něj podíval: „Jak, že chceš být paní kněžna?“

„No, až budeš kníže z Ledče a až si mě vezmeš, tak já přece budu paní kněžna,“ nasadil naprosto neodolatelný úsměv.

„Hele, ty paní kněžno,“ vrhnul jsem na něj žádostivý pohled, „a co z tebe budu mít?“

„Moji naprosto okouzlující přítomnost po zbytek života,“ a na důkaz tohoto slibu mi dal velice vášnivé políbení.

Přisál se na mé rty a začal se dobývat nejen jazykem do mých úst, ale i rukama do mých kalhot. Když se mu povedlo rozepnout pásek, klesnul přede mnou na kolena a při tomto pohybu současně stáhnul kalhoty i se spodním prádlem k mým kotníkům. Nevím, jestli to chtěl tak moc nebo to byla jen nezkušenost, ale chňapnul po mém přirození s takovou vervou, až jsem se lekl a ucuknul. K mým očím vystřelil jeho vyděšený pohled.

„To nic, jen nesmíš tak rychle,“ uklidnil jsem ho a dodal jsem „napoprvé.“

Zpomalil své tempo a já se propadal do slastných hlubin jeho úst, která sála můj pyj, kterému se dostávalo neuvěřitelných impulzů rozkoše od kmitajícího jazýčku. Naštěstí jsem za zády měl knihovnu, o kterou jsem se mohl opřít. Po chvíli jsem se odvážil zanořit ruku do jeho havraních vlasů a lehce upravit jeho pohyby. Můj dech se začal výrazně zrychlovat, v rozkroku mi začalo cukat.

„Už budu,“ upozornil jsem svého milence. Pavel se o to pevněji přisál ke špičce a čekal na odměnu svého snažení. Během mžiku se mu jí také dostalo. Vydýchával jsem prožitý orgasmus opřený o knihovnu, když jsem si uvědomil, že mi Pavel stále klečí u nohou. V první chvíli mě to neskutečně vyděsilo. Sjel jsem do jeho výšin a na tváři se mu skvěl výraz naprosté blaženosti a uspokojení. Neodolal jsem a vášnivě ho políbil.

Po měsíci, kdy u mě Pavel bydlel, už ztratil svůj večerní ostych a usínali jsme si v náručí přituleni jeden ke druhému. Obdobně jsme se k sobě lísali i po ránu po probuzení.

„Pane kníže, vstávat, musíme do práce.“

„Paní kněžno,“ ohnal jsem se po něm polštářem, „abych vám za tyhle kecy nenařezal.“

„To bys svému miláčkovi neudělal,“ a i jeho polštář si našel cestu ke mně. Naše vstávání se zvrhlo v polštářovou bitvu, která pro mě skončila naznak, a Pavel mi zase seděl na klíně.

Opět mě jeho blízkost neskutečně vzrušila. Dnes ale nesesednul. Naopak, začal se svojí pánví pohybovat a dráždil mě víc a víc. Zavřel jsem oči a nechal to na něm, bude to jeho poprvé, tak ať je to podle něj. Sesunul se dolů a stáhnul mi pyžamo. Začal si hrát s mým penisem, nejdříve rukou, potom i pusou. Když se zpátky posadil na můj klín, už byl svlečený.

Kdy to ten kluk stihnul, pomyslel jsem si a rychle jsem svléknul i horní díl pyžama.

Stále se pohupoval a třel o sebe naše penisy.

Naklonil se ke mně, políbil mě a špitnul: „Budeš něžný, že ano?“

„Budu,“ potvrdil jsem mu, „nechám to na tobě.“

Opatrně si nasednul a spouštěl se po mém kůlu dolů. Po chvilce snažení dosedl k mým koulím. Díval se mi přímo do očí a začal se pomalu nadzvedávat. Skoro až na konec a pak zase dolů. Pomalými krůčky zvyšoval tempo, až najednou zprudka dosedl a spustil rodeo v neuvěřitelném tempu. O tu něžnost jsem měl požádat já a ne on.

Když jsme po hodné chvíli oba odpadli a ztěžka oddechovali vedle sebe na posteli, nedalo mi to si do něj nerýpnout: „A to jsi mi tu před měsícem říkal, že jsi nikdy ne to.“

„Však to byla pravda,“ odpověděl s úsměvem, „ale mám počítač plný instruktážních videí.“

„Aha, za mým mladých let žádná instruktážní videa nebyla, říkalo se tomu normálně porno.“

„Ale no tak, pane kníže, jak se to vyjadřujete,“ šťouchnul do mě loktem, „musíte mluvit trošku na úrovni. A jestli máte nějaké mezery ve vzdělání, rád vám ta videa zapůjčím.“

„Paní kněžno,“ nadzvedl jsem se nad něj a políbil ho na nos, „vstávat, dnes děláte snídani vy.“

„Jak poroučíte, můj pane,“ políbil mě na tvář a v rouše Adamově šel do kuchyně připravit jídlo.

„Dobrý den, Vaše Výsosti,“ pozdravil jsem do telefonu paní vévodkyni.

„Dobrý den, Václave, říkala jsem vám, že v soukromých věcech mi můžete říkat paní Míno,“ odpověděla na pozdrav a lehce se zasnila, „už dlouho mi tak nikdo neříkal. Tak mě oslovoval bratr… Copak se děje, chlapče?“

„Jde o knížete z Ledče,“ přiznal jsem a nastavil pravidla, kde figuruje třetí imaginární osoba, „pokud by to přijal, co by to pro něj znamenalo?“

„Kníže z Ledče je následníkem vévodů z Krásného Kopce, ten titul zavazuje k budoucímu převzetí majetků pánů z Krásného Kopce a jejich správu,“ začala vysvětlovat vévodkyně a přistoupila na moji hru, „pokud by kníže z Ledče ten titul přijal, přibylo by mu několik povinností. Zaprvé musel by si najít bydlení hodné jeho společenského postavení.“

„On už teď bydlí na zámku,“ skočil jsem jí do řeči, „sice ve služebním bytě, ale na zámku.“

Paní Mína se zasmála a pokračovala: „A zadruhé reprezentace. Musel by se tu a tam ukázat na nějaké společenské akci, aby se dostal do povědomí širší veřejnosti.“

„Aha,“ ujelo mi zklamaně, „takže utajený kníže z Ledče být nemůže, že by vystupoval pod svým občanským jménem a ten titul měl jen doma v šuplíku.“

„Tak nějakou dobu by to asi utajit šlo, ale nejdéle do vánočního plesu v opeře,“ dávala mi Její Výsost drobnou naději, aby mě více navnadila, přidala i pozitiva, „ale kníže z Ledče bude mít i jisté výhody. Například svůj vlastní koráb, já vím, že mu tak všichni říkají, i s řidičem. Taky docela slušnou apanáž na uspokojení svých potřeb. Žádnou pracovní dobu, ale taky žádné povalování.“

Stará dáma se odmlčela, nejspíš čekala na moji reakci.

„Paní Míno…,“ zadrhnul se mi hlas, musel jsem si loknout vody, abych byl schopen pokračovat, „tak já to přijímám.“

„Tušila jsem, že se takto nakonec rozhodnete,“ řekla potěšeně Její Výsost, „krev není voda a ve vás koluje to nejlepší z krásnokopecké krve a s Pavlem po boku vám to půjde samo.“

„Mohu na vás mít ještě jednu prosbu, paní Míno?“ vytáhnul jsem trošku do útoku. „Nikomu to zatím neříkejte. Chvilku se s tím musím sžít.“

„Jak dlouho budete potřebovat, Václave,“ slíbila mi, „ale pamatujte na ten ples.“

„Ano, pamatuji,“ a v hlavě se mi objevil nápad, „protože máme omezený čas, potřeboval bych s vámi něco probrat, ale nejlépe osobně, mohl bych vás navštívit?“

„Proč by mě můj následník, kníže z Ledče, nemohl navštívit?“ položila řečnickou otázku.

„Paní Míno, dohodli jsme se, že to budeme držet v tajnosti,“ napomenul jsem ji trošku.

„Už mlčím,“ řekla omluvně, „zítra mám celý den volno, tak se zastavte. Přijedete oba?“

„Ne, přijedu sám.“

„Aha,“ odpověděla chápavě, „tak tedy zítra se uvidíme.“