Na Krásném Kopci 2

JEJÍ VÝSOST

červenec 2020

Ráno jsem se vypravil na nedaleký zámek Ledeč, který byl přestavěn na ředitelství naší organizace a nikdo mu neřekl jinak než „centrála“.

„Dobrý den, paní Horáčková,“ pozdravil jsem a hned vyrazil do útoku, „co tu na mě máte?“

„Pane doktore, na vás?“ obdařila mě úsměvem a svým břitkým humorem dodala: „Plné skříně. To víte, musíme být v obraze… Kdo s kým proč jak a kdy.“

„Takže to mám nahnuté,“ pokračoval jsem ve stejném duchu, „jestli mě vyhodí na hodinu, tak já nemám doma uklizeno a budete to muset pro nového kastelána uklidit asi vy.“

„Tak to já radši přesvědčím generálního, aby si vás nechal. Strašně nerada uklízím,“ ukončila naše špičkování a podávala mi hrníček s kávou, „pan ředitel tam něco řeší, ale bude to maximálně na tu kávu.“

Paní Horáčková má svého ředitele v oku, sotva jsem dopil poslední doušek kávy a hrníček odložil na stůl, rozrazily se dveře a přišel generální ředitel.

„Pane doktore, rád vás vidím,“ napřáhl ke mně pravici, „Ludmilko, uděláte nám dvě kávy?“

„Pane řediteli,“ podívala se na něj káravě přes okraj svých brýlí, „už jste dneska dopoledne jednu měl. A tady pan doktor taky.“

„Dobře,“ rezignoval pan nejvyšší, „tak dva čaje, pro mě bylinkový a pro pana doktora?“

„Mně prosím černý,“ nahlásil jsem objednávku a vykročil do kanceláře za svým nadřízeným.

„Pane doktore, co s vámi?“ začal ředitel, jakmile jsme dosedli do křesel u konferenčního stolku, a vzápětí mi podával list papíru. „Tohle nám přišlo. Ale jak znám Ludmilu, tak vás již informovala.“

O kom se mluvívá, nedaleko bývá, otevřely se dveře a paní Horáčková přinášela objednané nápoje a něco navíc:

„Vypadáte nějak hubeně, pane doktore, tady jsem vám něco upekla.“

Na stůl položila talíř s bábovkou a mrkla na pana ředitele:

„Vy si samozřejmě můžete také vzít, pane řediteli.“

Pan ředitel se pousmál a konstatoval:

„My vás nemít, Ludmilo, tak asi zajdeme hlady.“

Paní Horáčková se lehce začervenala a nechala nás o samotě.

Jakmile byla sekretářka pryč, začetl jsem se do anonymu. Skutečně tam nebylo nic konkrétního, jen že „svým počínáním ohrožuji dobré jméno zámku i firmy“.

„Máte představu, o čem se tam mluví?“ zeptal se ředitel. „Případně, kdo to mohl napsat a proč?“

Chvíli jsem přemýšlel, co všechno říct, nakonec jsem se rozhodl pro celou pravdu:

„Asi vím, o čem je řeč. Našli jsme klíč od zamčené skříně v knihovně…“

„Od té jediné zamčené, kterou bylo zakázáno vypáčit?“ překvapil mě ředitel svým povědomím o stavu na Krásném Kopci.

„Můj předchůdce říkal, že se nesmí otevřít násilím. A já měl za to, že to bylo spíš jen z lenosti než z nějakého vyššího principu.“

„Ne, paní Vilemína skutečně zakázala jakkoliv poškozovat vybavení spravovaných sídel,“ zmínil generální ředitel majitelku celé organizace a jí podléhajících zámků, „tak co je s tou skříní? Co jste tam našli?“

„Deník hraběte Jana Františka z Krásného Kopce,“ upil jsem ze svého čaje, abych dal řediteli čas na reakci.

Pan řídící jen pozvedl zvídavě obočí a hrál si v rukou s hrnkem s čajem:

„Hraběte? Takže to bude nějaké sedmnácté století, před povýšením na vévody?“

Čekal, co mu dál řeknu.

Sebral jsem odvahu k dalšímu sdělení:

„A v tom deníku je dosti barvitě popsán život Jeho Osvícenosti, včetně dosti pikantních situací.“

„Nebudu vás déle trápit, máte vzdělání z knihomolství,“ zavtipkoval ředitel, „takže si s tím deníkem určitě poradíte. Jen mi řekněte, proč by někomu vadil?“

Nadechl jsem se a rychle na něj vysypal:

„Pan hrabě totiž dával přednost pánské společnosti před ženami a řekněme, že provozoval dosti nekonvenční sex.“

Ředitel se zakuckal čajem, a když to rozdýchal, dodal:

„Tak už to chápu. Ale jak říkám, přes knihy jste větší odborník než já a máte mou plnou důvěru, že z toho deníku vytěžíte maximum informací v takové podobě, aby nikoho nepohoršovaly.“

„Děkuji, pane řediteli,“ odpověděl jsem.

„A komu ten deník vadí, víte?“ zeptal se najednou ředitel.

„Asi tuším,“ přiznal jsem, „pokud dovolíte, rád bych si to vyřídil sám.“

„Takže někdo od vás?“

„Ano, pane.“

„Dobrá,“ pokusil se uzavřít rozhovor generální, když se najednou otevřely dveře a vešla velice stará dáma.

Oba jsme se okamžitě postavili, společně s touto osobou do místnosti totiž vplula aura neskutečné noblesy.

„Pane řediteli,“ promluvila velice příjemným a melodickým hlasem, „paní Ludmila mě sice chtěla zastavit, ale víte, že na mě to neplatí.“

„Madam, velice se omlouvám, netušil jsem, že jste tu. Samozřejmě pro vás zákazy mě rušit neplatí,“ začal pan ředitel omlouvat svoji sekretářku před majitelkou celé organizace.

Když se tato dáma v perfektně padnoucích šatech otočila na mě, v jeden okamžik mi připadalo, že tu dámu znám, její obličej mi byl neskutečně povědomý.

„Mladý muži,“ nabídla mi ruku k políbení, jak za starých časů, „slyšela jsem, že máte na Krásném Kopci nějaký problém.“

Rychle jsem zavzpomínal, jak se líbá dámám ruka, lehce podepřít konečky prstů, hlavně nemlaskat, neslintat, jen naznačit…

Ufff, snad jsem to zvládnul, pomyslel jsem si.

Paní Vilemína se pousmála a pravila:

„Vidím, že i dnešní mládež ví, co se sluší a patří.“

Tato poklona od dámy, která pamatovala mnohem víc než já, mě uvnitř zahřála, až mi zčervenaly líce.

„Madam, smím vám nabídnout židli?“ chopil se slova ředitel a ukazoval ke zvýšené nádherně polstrované židli, která evidentně byla určena výhradně této dámě.

„Děkuji,“ odpověděla, a jakmile se posadila, zadívala se na ředitele až káravým pohledem. „Pane řediteli, já sice vím, kdo je tento mladý muž, ale je slušností nás představit.“

Teď celý zčervenal pan řídící:

„Madam, promiňte, kastelán z Krásného Kopce, Václav Kopecký. Pane Kopecký, Její Výsost Vilemína, vévodkyně z Krásného Kopce, kněžna z Hrádku, Ledče a Sadkova, majitelka zámku Krásný Kopec a mnoha dalších.“

„No trošku jste ty moje nemovitosti ošidil, ale budiž vám odpuštěno,“ řekla s úsměvem a obrátila se na mě. „Tak copak se děje na zámku mně z nejmilejších?“

Podíval jsem se na ředitele s otázkou v očích, co všechno můžu paní vévodkyni říct.

„Povězte mi všechno, chlapče,“ reagovala na naši nonverbální komunikaci paní Vilemína.

Ve stručnosti jsem Její Výsost seznámil s nálezem v knihovně i s obsahem deníku.

„A teď bych rád z deníku vybral informace pro doplnění průvodcovského textu, pokud tedy Vaše Výsost dovolí,“ zakončil jsem svůj monolog.

„Můj milý,“ započala stará dáma svoji promluvu, „dejte do průvodcovského textu cokoliv, co v deníku najdete a uznáte za vhodné ke zveřejnění. Snad jej dočtete do konce, můj dědeček jej dočetl jen do třetího svazku a byl znechucen.“

Vytřeštil jsem oči a vnitřní hlas se ptal: Ona o deníku ví? Četla ho?

„Samozřejmě, že o deníku vím,“ odpověděla, jako by mi četla myšlenky, „ale nikdy jsem jej nečetla. Dědečkovo varování mi přišlo dostatečně odrazující a ostatně mi nikdy neřekl, kam schoval klíč. Vidíte, máte dobrý příběh pro návštěvníky o ztraceném klíči. Také kvůli deníku jsem vydala zákaz cokoliv na zámcích otvírat násilím, aby to tajemství zůstalo zachováno co nejdéle. Nu, nedá se nic dělat, nepovedlo se.“

Vévodkyně se začala zvedat, ale mně to nedalo se ještě nezeptat:

„Madam, promiňte, ale proč jste ten deník nezničila? Nebo váš dědeček či otec?“

„Sama nevím, asi z nostalgie nebo z úcty k předkům, kteří jej také v knihovně strpěli, vždyť tam leží už několik staletí,“ vysvětlila a vydala se ke dveřím. Mezi dveřmi se ještě zastavila: „Ostatně jste studovaný historik, tak byste měl vědět, že každý rod má nějaké tajemství a nějakou tu kaňku v rodokmenu, kterou se léta, ba i staletí, snaží skrývat…, a většinou se to nepovede.“

Při odchodu se evidentně usmívala, ne-li přímo smála.

„Tak to vidíte, pane doktore, máte povolení, a to dokonce z vyšší židle, než na které sedávám já,“ ukázal ředitel na zvýšenou židli.

„Pane řediteli, omlouvám se, ale stará dáma kolem mě proběhla, ani jsem ji nestihla pozdravit,“ vešla do ředitelny paní Horáčková, „ale odcházela s dobrou náladou. Takže to dopadlo dobře. Pana doktora nám nechala?“

„To víte, Ludmilko,“ otočil se na ni generální, „asi se nám povedlo vymazat jednu kaňku z rodokmenu pánů z Krásného Kopce, nebo aspoň kousek z ní.“

Podíval jsem se na pana ředitele, a když jsem viděl, že nabírá do smíchu, rozesmál jsem se také.

PAVEL

červenec 2020

Po návratu na Krásný Kopec jsem, i přes pokročilou hodinu, hned na nádvoří narazil na Pavla.

„Jak to dopadlo?“ vybafl na mě, ještě než jsem vystoupil z auta.

„Nakonec to nebylo tak zlý,“ poreferoval jsem, „a dokonce jsem se potkal s Její Výsostí.“

„To myslíš jako tu Její Výsost?“ ujišťoval se Pavel.

„Ano, přesně tu,“ potvrdil jsem mu, „je to velice milá a šaramantní dáma.“

Popsal jsem mu neskutečnou auru vznešenosti, která se kolem ní vznáší.

„Jo, to se říká,“ potvrdil mi Pavel, „máma povídala, že když tu byla naposledy, tak se klaněli i pavouci. I když si nejsem jistý, jestli máma nějakého v zámku nechá.“

„Potřebuji skleničku, dáš si se mnou?“ pozval jsem gestem ruky Pavla k sobě do bytu.

Víš, co děláš, ptal se můj vnitřní hlas, aby to nedopadlo špatně.

„Ale jde opravdu jen o tu skleničku,“ ujistil se Pavel s úsměvem.

„Ano, opravdu jen o decku dvě vína,“ ujistil jsem ho, „ale jestli se bojíš…“

Pavel mě nenechal dopovědět a nebojácně vykročil k mým dveřím.

Posadil jsem návštěvu v obývacím pokoji do křesla a šel pro víno. Když jsem se vrátil, stál Pavel u mé knihovny, kterou považuji za svou chloubu, a jeho oči přeskakovaly z jedné knihy na druhou, vypadal, že si chce celý obsah polic zapamatovat.

„Jestli chceš, v té polici vpravo, v těch deskách, je vytištěný soupis knihovny,“ informoval jsem ho a podával mu skleničku, „ani jsem se nezeptal, ale tipnul jsem tě na bílé.“

„Tipnul jsi správně,“ převzal nápoj a dál se věnoval mým knihám, „mně víc vyhovuje na ty knihy koukat než číst seznam.“

Posadil jsem se do křesla a pozoroval ho. Musel měřit opravdu dva metry, i z té nejvyšší police by si knihu podal bez schůdků. Vlasy barvy havraní, délky po ramena, lehce zvlněné se pohupovaly, jak cukal hlavou od police k polici. Tu a tam upil ze sklenice zlatavého moku. Moje oči bloudily po jeho těle, které jsem viděl pěkně z profilu. Krásně tvarovaný nos, vypracované paže lehce napínající rukávy a ta kontura oblého zadku.

Kam se to koukáš, varoval mě vnitřní strážce, pěkně ty oči zvedni.

Vůbec nevím, jak dlouho jsem na něj zíral, ale když jsem zvedl zrak, všimnul jsem si, že mě pozoruje, ale otočil na mě pouze hlavu, abych nebyl vyrušen z mého zkoumání jeho figury.

„Promiň, nějak jsem se zamyslel.“

„Všiml jsem si,“ odpověděl Pavel, „nechtěl jsem tvé rozjímání rušit.“

S naprosto odzbrojujícím úsměvem došel ke gauči, posadil se na něj, aniž by přerušil oční kontakt.

Ten kluk po tobě opravdu jede, ozvalo se zase mé vnitřní já, buď to zastav, nebo mu naznač, že má šanci.

To těžké ticho, kdy jsem sváděl vnitřní boj o to, co dál, prolomil Pavel:

„Tak jak to probíhalo na centrále? Šlo skutečně o ten deník?“

Vylíčil jsem mu, co se tam událo, včetně informace, že Její Výsost je o deníku informována.

„Páni,“ vydechl Pavel, „takže ona o tom celou dobu ví, ale nic s tím neudělala?“

„A co s tím měla dělat? Spálit to?“ mudroval jsem. „Asi čekala, že se to nějak vyřeší samo.“

A v tu chvíli mi to došlo, proto měla na odchodu dobrou náladu, ze srdce jí spadl jeden kámen, který ji tížil, břemeno minulosti spadlo a ona se s tím dokázala vyrovnat jako správná dáma. No jo, ale teď to břemeno leží na mých bedrech. Já musím rozhodnout, co dál, co zveřejnit a co ne. Tak vám, Vaše Výsosti, pěkně děkuji. Vlastně oběma, jak Janu Františkovi, tak paní Vilemíně.

Z rozjímání mě probral lehký dotyk na ruce. Zamrkal jsem, abych se začal plně soustředit.

„Ses zase úplně vypnul,“ koukal na mě Pavel, „stává se ti to často?“

„To víš, jsem samotář a nějak nejsem zvyklý, že tu se mnou někdo je,“ usmál jsem se na něj, „občas se zamyslím a nevnímám.“

„Jen abys nám z té samoty nezblbnul.“

„Neboj,“ ujistil jsem ho a změnil téma, „jak jsem mluvil s tvou mámou, říkala, že máš sestru.“

„No mám,“ řekl smutně Pavel, „jenže se provdala až do Bedříkovic. Máma je z toho celá špatná, protože vnoučata vidí dvakrát třikrát ročně.“

„Takže vnoučata jsou?“

„Jo jo, Pepík, tomu je šest let a malá Janička, to je mrňousek, jsou jí tři.“

„Takže máma může svoji touhu po vnoučatech ukojit tam.“

„Dyť ti říkám, že bydlí kdesi v Tararingapatamu.“

„Ježíšmarja, a o vlaku a autobusu jste už slyšeli?“ vybouchnul jsem.

„Když máma strašně nerada cestuje. Vždycky říká, že se v cizí posteli nevyspí.“

„Tak to je potom těžké,“ rezignoval jsem, „holt se budeš muset oženit a dát jí nějaká místní vnoučata ty.“

Pavel mě zpražil velice drsným pohledem:

„To jsi doufám nemyslel vážně?“

„Samozřejmě, že ne.“

„A jak to máš ty s rodinou?“ rýpnul si Pavel.

„No s našima se moc nebavím, vlastně si tak jednou měsíčně zavoláme a vidíme se jen na Vánoce. Dlouho trvalo, než vzali na vědomí, že ode mě asi vnoučata nebudou. Ale brácha jim to vynahradil, má dva kluky.“

„Ty máš bráchu? Staršího?“

„Nee.“

„Tak teda mladšího? A už má dvě děti, dobrý.“

„Těsně vedle, brácha je stejně starej jako já, jsme dvojčata a jeho kluci taky.“

„Jéé, to je vtipný, dvě generace za sebou a dvojčata.“

„Tři,“ opravil jsem ho, „táta s tetou jsou taky dvojčata.“

„Kecáš,“ vyhrknul překvapeně Pavel, „ještě mi řekni, že i tvůj děda byl z dvojčat a mě klepne.“

„Tak to nevím, děda umřel, když mi bylo devět, a naši o příbuzných vůbec nemluví, takže nevím,“ dodal jsem smutně, „vlastně kromě bráchy a rodičů si z rodiny pamatuji dědu a babi a občas se potkáváme s tátovou sestrou.“

Protože na mě začaly padat nějaké chmurné myšlenky, změnil jsem téma:

„Ale obraťme list, kdy budeš mít hotovou tu školu?“

„Pokud to půjde dobře, tak do Vánoc odevzdám diplomku a po Novém roce budu obhajovat.“

„Jaké píšeš téma?“

„Prokletí šlechtických rodů.“

„O tom se dá psát diplomka?“

„Dá,“ odpověděl Pavel, „a docela dobře. Nevěřil bys, kolik rodů bylo nějak prokleto a jakými způsoby se těch kleteb snažili zbavit.“

„A rod paní Vilemíny je taky prokletý?“ neodolal jsem otázce.

„Nevím,“ přiznal Pavel, „po dohodě s vedoucím práce se zabývám jen zaručeně vymřelými rody.“

„A dáš mi to přečíst?“

Pavel se rozzářil:

„Ty bys chtěl?“

„Proč ne,“ potvrdil jsem mu, „a už víš, co budeš dělat, až skončíš vejšku?“

„Chtěl jsem se poptat v muzeu.“

„A na centrále ne?“

„Jako, že by z uklízeče udělali odborného pracovníka?“

„Proboha, ty jsi ale truhlík,“ plácl jsem se do čela, „to uklízení máš spíš jako brigádu, ne? Nebo je to tvoje vysněná práce?“

„Blázníš,“ vytřeštil oči Pavel, „spíš to beru jako výpomoc mámě, aby se mi nestrhala.“

„Takže máme do jara čas ti najít nějakou slušnou práci aspoň trochu v oboru.“

Pavel se trošku začervenal:

„Ty…, ty bys mi s tím pomohl? Tak s přímluvou takového odborníka bych mohl něco slušného sehnat.“

„Proč bych ti nepomohl,“ ujistil jsem ho, „začni sledovat web centrály, jestli někoho nehledají. Pošlu ti pár odkazů na odborné instituce, kde se občas nějaké místo uvolní.“

„Dobrá,“ mrknul na hodinky, „ježíši, už je deset, musím domů, než v parku zhasnou světla.“

Rozloučili jsme se a při odchodu mě zase letmo políbil na tvář.

Ten kluk mě začíná zajímat, pomyslel jsem si a sledoval vzdalující se postavu.

DENÍK V – TREST ZA OLDŘICHA

Generál chlapce pěkně ztrestal. Nejen, že mu zapřažení do žentouru načerpali vodu do rezervoáru, ale ještě je u toho pěkně seřezal.

Pak že je současná doba zvrácená, ono je to pořád stejné, dnes jako před třemi sty lety.

DĚDA

srpen 2020

„Brácho,“ ohlásilo se v telefonu mé dvojče Jan, „kluci udělali asi malér.“

„Až mi jednou zavoláš a nebude potřeba řešit maléry, tak si to pozlatím,“ odpověděl jsem místo pozdravu.

„Hele, je to asi vážný,“ pokračoval, „včera jsme byli u našich a táta se ptal kluků, kam s ním chtějí jet o víkendu na výlet. A Honzík odpověděl, že na zámek Krásný Kopec. Tátu to evidentně zaskočilo a ptal se proč. Naši malí detektivové někde vyšpiónili, že tam děláš kastelána a že tě teda chtějí navštívit. To tátu neskutečně rozčílilo a začal strašně vyvádět. Adéla musela děti odvést pryč.“

„A co je na tom špatně,“ nechápal jsem, „dělám, co jsem studoval a co mě baví. A že za mnou chtějí kluci přijet na výlet? Tak ať přijedou, rád je zase uvidím.“

„Počkej, takže ty tam fakt pracuješ?“

„Jo,“ potvrdil jsem mu, „ale pořád nechápu, co je za malér.“

„No já pořádně taky ne, ale takhle rozčíleného tátu jsem ještě neviděl. Pořád vykřikoval něco o dědovi, že se obětoval a ty to takhle zkazíš a já nevím co ještě.“

Že jsme bláznivá rodina, vím už dávno, ale že tátu přivede na pokraj infarktu moje práce kastelána, to bych nikdy neřekl.

„A přijedete teda o víkendu, nebo ne?“ zeptal jsem se.

„Tak kluci na tom trvají a Adélu by to taky zajímalo,“ potvrdil mi brácha a po malé odmlce dodal, „… a mě vlastně taky.“

„Hurá, budu mít hosty,“ zaradoval jsem se, ale hned jsem zchladnul, „to budu muset uklidit. Ale zůstanete přes noc, že jo?“

„Jestli nás někde ubytuješ,“ opatrně sondoval bratr, „ale upozorňuji tě, že na nádvoří pod stanem nespím.“

„Neboj, nějaký starý slamník se tu najde,“ odpověděl jsem s úsměvem, „hlavně dejte vědět, kdy přibližně přijedete, abych dal spustit padací most.“

„Vy tam máte padací most?“

„Nemáme, to byl vtip, ale musím dát vědět ochrance, že přijede auto, aby na vás nevolali policii. Už teď se na vás těším,“ uzavřel jsem hovor.

Ani ne hodinku nato se mi rozdrnčel telefon znovu. Táta.

Hned na mě začal řvát:

„To nemyslíš vážně!!! Tohle si děda nezasloužil!!! Okamžitě tam dáš výpověď! S tím zámkem nesmíš mít nic společného.“

„Ahoj tati,“ využil jsem okamžiku, kdy mu evidentně došel dech a potřeboval se nadechnout, „mám se dobře, děkuji za optání. Takže už víš, že dělám na Krásném Kopci kastelána, to je milé. O víkendu přijede brácha s klukama, přijedete s mámou taky? Abych věděl, kolik připravit postelí.“

„Si ze mě děláte všichni blázny?!!!“ pokračoval v nadávání. „Nikdo nikam nepojede a na Krásný Kopec už vůbec ne.“

Na to se z telefonu ozvalo jen tůůůů, jak táta zavěsil.

V hlavě se mi usadil pěkný brouk, proč tátovi vadí moje práce na Krásném Kopci a co s tím má společného můj děda, vždyť už je dvacet let po smrti. V hlavě se mi objevila vzpomínka na dědu, jak jsme jeli na výlet. Vzal mě na zámek, už nevím, jak se jmenoval, ale byl jsem u vytržení. Procházeli jsme nádhernými pokoji a děda mi šeptal úžasné příběhy, dokonce i průvodce chvílemi přenechával výklad na dědovi. A nejvíc mi tehdy učarovala knihovna, nádherné dřevěné regály se zdobenými dvířky oddělené vyřezávanými sloupky…

Počkat, tady něco nehraje, nebo naopak něco tu zapadá až moc do sebe. Vyběhl jsem z kanceláře a vřítil se do expozice. Na schodech jsem vyděsil jednu skupinu, která právě opouštěla zámek, a další návštěvníci ze mě utrpěli šok, když jsem, jak uragán, vpadl do knihovny.

„… stojí čínské…,“ nedopověděla průvodkyně a zírala na mou udýchanou postavu.

„Omlouvám se,“ začal jsem po krátkém doplnění kyslíku, „něco jsem si přišel ověřit. V klidu pokračujte, já počkám venku.“

Celý nervózní jsem přešlapoval před knihovnou a čekal, až uslyším klapnutí dveří na druhé straně knihovny. Hlavně neztratit tu vzpomínku, která se mi v hlavě objevila. Konečně. Vstoupil jsem do knihovny a posadil se uprostřed na zem, abych si ještě víc navodil vzpomínku z dob, kdy jsem byl pětiletý prcek. Začal se přede mnou odehrávat film vzpomínek.

„Vidíš tu červenou knížku?“ ukazoval děda do regálu vedle dveří. „Vidím dědečku,“ odpovídal jsem mu a podíval se tam. A ona je tam dodnes. „Tam je pohádka o zakletých strašidlech na nedalekém kopci,“ pokračoval děda. Zvedl jsem se a opatrně, abych vzpomínku nevyplašil, jsem došel k určené skříni, otevřel ji a opatrně vytáhl červenou knížečku se zlatým nápisem na titulu „O zlých pánech, kteří v ducha byli zakleti“. To si budu muset přečíst.

Děda se zaplašit nenechal: „A támhle v rohu, ty zelené, to zase je kronika zdejších pánů.“

„Dědo, co je to kronika?“ ptal jsem se.

„Tam je psáno, kdo se kdy narodil zdejší rodině, co kdo z rodiny kdy udělal a tak.“

„Aha,“ odpověděl jsem, „tak to já takovou kroniku taky jednou napíšu, o tobě.“

Přešel jsem k zeleným svazkům a skoro s obavami jsem jeden uchopil. Na titulu se skvělo „Rod pánů z Krásného Kopce v létech 1800-1900“. Po zběžném prolistování jsem zjistil, že to skutečně je kronika zdejšího rodu. Byl to poslední svazek, další již nenásledoval, ale místo by tu na něj bylo. Takže do současnosti se v kronice nedostanu.

„Třeba ji o mně napíše někdo jiný, ale když budeš chtít, tak můžeš,“ souhlasil děda.

„Vašku,“ volal na mě děda, „musíme jít dál.“

„Ano dědečku, už jdu,“ odpověděl jsem, vrátil knihu zpět a zavřel skříň.

Když jsem se otočil, o kamna tam stál opřený Pavel a zíral na mě.

„A… Ahoj,“ zadrhnul se mi pozdrav, „co tu děláš?“

„Holky říkaly, že tu strašíš po zámku návštěvníky, a tak tě jdu zkontrolovat,“ odpověděl mi s úsměvem na líci, pak ale zvážněl, „a ty si tu zatím povídáš s mrtvým dědečkem.“

„Cože?“ nechápal jsem v první chvíli.

„No stojím tu už dost dlouho a ty jsi tu evidentně vedl rozhovor s imaginárním dědečkem,“ začal vysvětlovat, „asi ses zase moc zamyslel.“

„Asi to bude znít divně,“ řekl jsem, „ale já jsem tady už kdysi byl. S dědou, mohlo mi být tak pět let, a tahle knihovna je to, co mě přivedlo k historii. Dědečkovi jsem slíbil, že o něm napíšu kroniku.“

„Já vím,“ usmál se Pavel, „to jsi tu říkal před chvilkou.“

„Já jsem mluvil nahlas?“ zděsil jsem se, „fakt jsem asi zralej pro psychiatra.“

„Nejsi,“ uklidňoval mě, „ale bylo to roztomilé. Vypadal jsi tak nějak zvláštně šťastný, takového tě tu neznáme. Pořád jsi docela vážný, tu a tam prohodíš sice vtip, ale nemá to moc jiskru, jako by tě něco trápilo, a před chvilkou to vypadalo, že jsi všechno zahodil a konečně se uvolnil.“

„Ráno mi volal brácha a potom táta,“ vysvětlil jsem Pavlovi ve stručnosti obsah těch dvou hovorů, „no a najednou se mi vybavila vzpomínka na dědu, když jsme byli na výletě na zámku, a on mi o tom zámku krásně vyprávěl. A pak se mi to celé propojilo, ten zámek byl Krásný Kopec a tahle knihovna.“

Pavel na mě zíral s otevřenou pusou.

„I ty knížky jsou pořád na stejném místě,“ ukazoval jsem po regálech, „támhle pohádky, tady kronika rodu.“

„Páni, tak tomu se říká oživlá vzpomínka,“ konstatoval Pavel, „je vidět, že na tebe měl děda velký vliv a ty jsi ho měl asi hodně rád, když se ti takhle vrací.“

„Vrací? Já ho vidím skoro pořád před sebou, obzvláště od doby, kdy jsem tady. Děda byl úžasný, měl přehled o historii, o kultuře, o technice, uměl spoustu příběhů, prostě uměl všechno, co má dokonalý děda podle malého kluka umět.“

„A co dělal?“ neudržel svoji zvědavost Pavel.

„Prodavače v sámošce,“ pousmál jsem se.

Náš rozhovor přerušilo cvaknutí dveří a do místnosti začala vcházet další skupina.

„Pojď, půjdeme, ať zbytečně nerušíme,“ chytil jsem Pavla za paži a vytáhl ho pryč z knihovny.

DENÍK VI – DAR PRO GENERÁLA

Sluha Jindřich se ukázal jako pěkné kvítko, aby sám byl ušetřen výprasku, tak generálovi slíbil, že mu k Novému roku dá dárkem hraběte Jana, který generála moc přitahoval. A když dárek, tak pořádně zabalený a převázaný. Tady to spíš bylo nejdříve svázaný a potom zavřený v truhle.

Generál, který dostal svůj dar v mírném předstihu, si s Janem hrál několik dní. Janovi se to nakonec také vyplatilo, zajistil oběma sluhům, kteří se o něj a Viléma starali, povýšení do šlechtického stavu, mohli tedy z nich být císařští důstojníci, což bylo prostému stavu zapovězeno. To povýšení mělo ale podmínku, rytíř Vilém jim musel propůjčit přídomek jednoho ze svých panství.

Aha, takže už tehdy se na to šlo přes postel, pousmál jsem se v duchu.

TÁTA

srpen 2020

Jak se blížil bratrův příjezd, těšil jsem se víc a víc, hlavně na dva synovce, kteří mi vždy dokážou pozvednout náladu svými dětsky bláznivými nápady. Protože můj služební byt je poněkud malý, požádal jsem paní Novotnou, zda by s kolegyněmi uklidily služební pokoje, které jsou k dispozici např. restaurátorům, když u nás pracují více dní. Děvčata, jak jim familiárně přezdíváme, sice chvíli brblala, ale jen do té doby, než před nimi na stole přistála velká bonboniéra a slib, že jim to nikdy nezapomenu.

„Ale šéfíku,“ konstatovala paní Novotná, „co bychom pro vás neudělaly, že holky?“

Všechny vehementně přikyvovaly a slíbily, že tam ve čtvrtek „vlítnou“.

„Vašku,“ hlásil mi do telefonu František, „máš na pokladně návštěvu.“

„Já nikoho nečekám,“ odpověděl jsem.

„No řekl bych, že je to tvůj táta,“ skoro šeptal do telefonu, „podle podoby, ale je nějaký rozčilený, tak nevím.“

„Aha,“ začalo mi svítat, „tak já už jdu.“

Rozhodl jsem se, že si s ním promluvím v kavárně na nádvoří, tam si snad nedovolí ztropit nějaký skandál. Posadili jsme se ke stolku v zadní části.

„Co si dáš, tati?“ snažil jsem se klidně zeptat, když přišla servírka.

„Kafe,“ odsekl odměřeně a dodal, „dvojitý.“

„Pro mě čaj, Báro,“ usmál jsem se na naši brigádnici, která po otcově objednávce vypadala dosti vyděšeně.

„Co tě k nám přivádí,“ začal jsem konverzaci s otcem, který vypadal jak sopka před výbuchem.

„Už jsi podal tu výpověď?“

„Ne,“ řekl jsem popravdě, „nevidím pro to důvod. Mně se tu líbí a troufám si říct, že tu jsou se mnou docela spokojeni. Ani paní vévodkyně…“

„Zrovna ta by se ti měla do života plést co nejmíň,“ vyskočil zuřivě otec od stolu, „prostě ti říkám, že tady skončíš.“

„Prosím tě, posaď se,“ klidnil jsem rozčileného otce, protože se po nás začalo ohlížet pár hostů, „nevidím důvod, proč bych měl dávat výpověď.“

„Já teda jo,“ pěnil otec, „Kopečtí nebudou mít nic společného s touhle barabiznou.“

Náš rozhovor přerušila Bára s objednávkou.

„Tak mi řekni proč,“ začal jsem na něj tlačit.

„Po tom ti nic není, prostě ti říkám, že tu nemůžeš zůstat,“ začal otec uhýbat přímé odpovědi.

„Když neznám důvod, nevím, proč bych měl odcházet,“ držel jsem se svého a dodal jsem, „zrovna teď, když jsem se dostal ke knihovně, kvůli které jsem sem vlastně nastoupil. A víš, že už jsem tu kdysi byl? S dědou.“

„S dědou? Tak teď už toho mám opravdu dost,“ opět se otec zvedl od stolu, celý zuřivý v ruce držel hrnek od kafe a já čekal, že ho každou chvíli rozmáčkne, „tak ty tu opravdu hodláš zůstat?“

„Ano.“

Otec třísknul hrnkem o zem takovou silou, že střepy doletěly až ke vchodu a začal na mě doslova řvát:

„Tak to teda ne, o to se postarám, že ty tu skončíš a velice rychle.“

V tutéž chvíli do kavárny vstoupil člen naší ochranky a rázným krokem si to namířil k nám.

„Promiňte, pane,“ oslovil mého stále vzteklého otce, „musím vás požádat, abyste opustil náš zámek.“

„Tak to teda neopustím,“ odsekl otec a otočil se ke mně, „tak ty máš tu drzost na mě volat ochranku?“

„Já jsem žádnou ochranku nevolal,“ začal jsem se hájit, „ale pokud tu nějaký host rozbíjí nádobí a ohrožuje ostatní, tak je zcela na místě, že ochranka zasáhne, proto je tady.“

Otec začal zhluboka dýchat, to dělal vždycky, když se snažil uklidnit, ale dneska to viditelně nemělo moc velký efekt. Najednou jeho pravice vystřelila a zamířila k mému obličeji, než jsem stihnul zareagovat, už měl otec ruku zkroucenou za zády a ochranka ho vyváděla ven se slovy:

„Pojďte na čerstvý vzduch.“

„Tak tohle ti nezapomenu, takhle se chovat k vlastnímu tátovi,“ ještě za mnou křičel, než byl vystrčen ven a za doprovodu ochranky opustil areál zámku.

„To byl váš otec?“ přispěchala Bára uklidit rozbitý hrnek.

„Ano,“ řekl jsem smutně.

„Tu ochranku jsem zavolala já, měla jsem strach, že vám něco udělá,“ začala se mi omlouvat.

„Barborko,“ uklidňoval jsem ji, „udělala jste to naprosto správně. Nikdo, ani můj otec, nám tu nebude děsit hosty a rozbíjet nádobí. Útratu mi připište na účet a ten hrnek taky.“

Otočil jsem se na konsternované hosty:

„Vážení, omlouvám se za toto vyrušení. Jako omluvu přijměte šálek kávy na účet podniku.“

A když jsem viděl zklamaný pohled děvčátka sedícího na druhé straně místnosti, rychle jsem dodal:

„A dětem kopeček zmrzliny.“

„Teda, vy to s dětma umíte,“ dloubla do mě servírka loktem, když viděla, jakým tempem holčička vyrazila k pultu se zmrzlinou.

O dva dny později volala centrála:

„Ano, paní Horáčková?“

„Pane doktore, vy nám začínáte nějak zlobit,“ začala hudrovat, „za chvíli u nás budete častěji než ve své kanceláři. Pan generální by s vámi rád opět mluvil. Prý tam někdo rozbíjí nádobí.“

A jéje, to už asi četli hlášení ochranky o incidentech, které se udály, pomyslel jsem si.

Po krátké odmlce paní Horáčková pokračovala:

„Teď mi tu pan generální píše, že nemáte jezdit vy za ním, ale že si vás přijede zkontrolovat sám. Kdy by se vám to v příštím týdnu hodilo?“

„Paní Horáčková,“ snažil jsem se trošku oponovat, „copak já můžu říkat panu řediteli, kdy má přijet?“

„Ale drahoušku, diář pana ředitele mám pod palcem já,“ vysvětlila mi naše dobrá víla z centrály, „tak třeba v úterý? Dopoledne?“

„Ano, to by mohlo být,“ potvrdil jsem jí termín.

„A trošku si ukliďte, aspoň v kanceláři, aby pan generální nedostal šok, drahoušku,“ zakončila náš hovor.

DENÍK VII – NOVOROČNÍ VEČEŘE

Hrabě Jan nakonec svého pobytu u generála dostal i výcvik práce s bičem.

Jak ten by se mi dnes hodil na otce, s chutí bych ho vypráskal ze zámku.

Na Nový rok generál připravil čtyřem jinochům velkou hostinu v jízdárně, kde dostali mnoho prezentů spíše sexuálního podtextu. Každý z mladíků obdržel také obálku, ve které byl dekret o povýšení, z Jana bude kníže, z Viléma hrabě a z Marka s Jindřichem baroni. Hrabě Jan přesvědčil rytíře Viléma, aby podepsal propůjčení přídomku „ze Sadkova“ Markovi a Jindřichovi. Současně všichni obdrželi pozvání do sídelního města na oslavu narozenin Jeho C. a K. výsosti císaře Ferdinanda VIII. Když se chlapci pídili po tom, jak generál dosáhl jejich povýšení, bylo jim oznámeno, že i korunní princ holduje podobné zábavě jako generál, a tak stačilo poslat vhodný dar.

Tak o tomhle se v dějepise opravdu nedozvíte.

BRATR

srpen 2020

Píp, píp. Přišla mi SMS.

„Ahoj strejdo, táta chce zrušit náš výlet za tebou. Pomoz nám ho přemluvit. J+V,“ psali mí synovci o pomoc. Nedá se nic dělat, volám bráchovi.

Asi se mnou nechtěl mluvit, nikdy to takhle dlouho nenechal vyzvánět, ale nakonec to zvedl:

„Co chceš, brácho?“

„Tak kdy zítra přijedete?“ začal jsem oklikou, abych ty dva malé prevíty neprozradil.

„No… víš…, my… Ona Adéla říkala…,“ začal se vymlouvat.

„Na mě se nevymlouvej, jen mu řekni, že tu byl otec a co tu vyváděl,“ ozval se vzadu hlas jeho manželky Adély.

„On u vás byl táta?“ ptal jsem se. „Mě taky tenhle týden navštívil a moc jsme se nepohodli.“

„Já vím, prý jsi na něj poštval ochranku a nechal ho vyvést ze zámku jak nějakého zloděje.“

„No, bylo to trošku jinak, ale to ti povím, až přijedete. V kolik mám teda otvírat bránu a rozmotávat červený koberec?“

„Táta nechce, abychom za tebou jezdili,“ vyrukoval brácha s pravdou ven.

„Předpokládám, že důvod ti neřekl, stejně jako mně, když chtěl, abych dal výpověď.“

„Táta tě opravdu tlačí, abys odešel?“

„Jo.“

„Hmmm…, tak to my přijedeme, ať to stihneme, než tam skončíš,“ otočil najednou a do nitra jejich domu zahulákal, „zítra se jede na vejlet, sbalte si věci.“

Toto oznámení doprovázel hurónský řev, že jsem musel dát sluchátko dál od ucha.

„Po páté hodině nás máš před hradem.“

„Sice jsme zámek, ale i tak vás budu čekat. Čau a pozdravuj Adélu.“

„Čau a nezapomeň na ten koberec, když nemáš ten padací most.“

Šmarjápanno, co jsem si to na sebe zase vymyslel.

„Pavle,“ odchytil jsem svého čahouna (v duchu jsem mu začal říkat „můj čahoun“), „potřebuji pomoct. Ty to tu máš obšlápnuté víc než já, nevíš, jestli tu někde máme červený běhoun?“

„Jako koberec?“ ptal se Pavel. „Čekáme nějaké VIP?“

„Jo,“ a ve stručnosti jsem ho seznámil s nadcházejícími událostmi, tedy, že přijede brácha s rodinou a budou tu přes víkend a očekávají přivítání na úrovni.

„Tak starý koberec z expozice se ještě nedávno válel na půdě,“ ukázal automaticky vzhůru k podkroví.

V kanceláři jsem si vzal klíče od půdy a vyrazil vzhůru za doprovodu Pavla.

„Tady někde to bylo,“ nadzvedával Pavel poházené kusy koberců, krabic a nábytku.

Když našel, co hledal, zanořil se do nitra velké hromady a vytáhl roli krásně rudého koberce.

„Proč to není v expozici, vždyť vypadá jako nový,“ podivoval jsem se, když jsme ho donesli na nádvoří a kousek rozbalili.

„Původně tam byly tyhle sytě červené koberce, ale před několika lety bylo rozhodnuto, že tohle je moc výrazná barva, a vyměnilo se to za ty současné šedé. Tohle je asi kousek, co zbyl a nikdy se nikde nepoužil.“

„Pojď mi s tím pomoct,“ požádal jsem ho, „zkusíme, jestli dosáhne od dveří až doprostřed nádvoří k autu.“

„Krásná práce,“ zhodnotil naše snažení Pavel, koberec byl jak na míru, „vy se s bráchou asi hodně vyblbnete, co?“

„To spíš kvůli klukům, ať z toho taky něco mají, s bráchou to máme někdy tak a někdy tak. Podle toho, jak jsou skvrny na slunci.“

„Aha,“ prohodil Pavel a přišel s naprosto geniálním nápadem, „hele a nechceš jim v sobotu udělat noční prohlídku zámkem?“

„Jak to myslíš?“

„No máme tu takovou malou skupinku nadšenců, které baví historie se vším všudy,“ začal vysvětlovat, „a máme i pěkné kostýmy, tak bychom jim mohli něco sehrát.“

„A to mi říkáš až teď?“ začal jsem se naoko rozčilovat, „jak to, že už pro nás neděláte různá představení?“

„Pan Sár (můj předchůdce) o tom nechtěl ani slyšet, prý to bude drahé, nebezpečné a bla bla bla.“

„Tak teď tu vládnu já,“ zapíchl jsem si prst do prsou „a mně se ten nápad líbí. Odzkoušíme to na nejlepším vzorku, co máme k dispozici, na příbuzenstvu. Co navrhuješ?“

„Třeba souboj o dámu ve zbrojnici, je tam dost místa a nehrozí zničení expozice. Kluci si pak budou moct vyzkoušet brnění.“

„Počkej, to nemůžeme,“ krotil jsem jeho nadšení, „hrát si s exponáty nedělá dobrotu.“

„Kdo mluví o exponátech,“ vysvětloval Pavel, „my máme i vlastní brnění.“

„Tak to jste fakt nadšenci,“ pochválil jsem je, „a zvládnete něco do soboty secvičit?“

„Jasně, za hoďku máme sraz, tak jim to nadhodím.“

„Jůůůů, to budou kluci čučet,“ začal jsem se radovat, tleskat a poskakovat jako malé dítě.

„Ty jsi fakt blázen,“ koukal na mě Pavel, „už musím jít, abych to stihnul.“

Doprovodil jsem ho k vratům a čekal na jeho oblíbené rozloučení – polibek na tvář. Už se blížil, když jsem se k němu najednou otočil a naše rty se poprvé dotkly. Jen na vteřinku, na malinký okamžik, ale byla to první pusa.

Pavel se se zděšením v očích odtáhnul:

„Promiň, už opravdu musím jít.“

Dnes odtud doslova utíkal a úplně mi zkazil mé osobní loučení, kdy jsem se za ním vždycky díval, jak mizí za rododendronem.

Vidíš, blbče, začalo nadávat mé vnitřní já, všechno jsi zkazil. Takový milý kluk to je a ty ho vyplašíš!

Píp píp. SMS: „Sobota plati. Tvuj rytir Pavel.“

„Tvůj rytíř Pavel,“ to je tak krásný podpis. Dnes večer mi společnost nedělal deník hraběte Jana, ale „můj rytíř“. Během večera jsem tu SMS četl snad stokrát. „… Tvůj rytíř Pavel.“ Od teď už to není „Můj čahoun“, ale „Můj rytíř“.

„Strejdóoooooooo,“ hulákali kluci z okýnka auta, sotva mě uviděli na nádvoří.

Brácha zastavil přesně u červeného koberce, takže Adéla si mohla vyzkoušet roli filmové hvězdy.

„Vítej, švagrová,“ políbil jsem ji na tváře, ale to už se na mě věšeli dva raubíři.

„Strejdo, a tohle je teď tvoje?“ ptal se malý Vašík.

„Ne, jen tomu tady šéfuju,“ mírnil jsem jejich nadšení.

„To je dobře, aspoň to nemusíš platit,“ doplňoval malý Jenda, který je odjakživa mudrlant, „táta dycky říká, že ten náš barák jenom žere peníze a víš, kolik by jich sežralo tohle.“

„Mlč už, filozofe,“ rozcuchal ho velký Jenda, tedy můj bratr, a otočil se na mě s napřaženou pravicí. „Nazdar brácho.“

Možná si zaslouží vysvětlení ta jména, ano můj bratr Jan pojmenoval své kluky po sobě – Jan a po mně – Václav. Teda našemu otci, taky Václavovi, tvrdí, že je to po něm.

„Jestli sis všimnul, on opravdu vytáhnul ten červený koberec,“ šťouchla do svého muže Adéla, „to máš z toho svého popichování. Mám u tebe večeři.“

„Vás to sázení se ještě nepřešlo?“ ptal jsem se naoko, protože jsem věděl, že je to taková jejich hra.

Pořád se sází, vždycky jde o nějakou blbost, ale vždycky je výhrou večeře.

„To víš,“ otočila se ke mně, „celou cestu mudroval, jestli koberec bude, nebo nebude, až jsme se vsadili.“

„Nojo, strejdo,“ dodával Vašík, „ale oba tvrdili, že koberec nebude.“

„A tak se vsadili, že kdo první uvidí červený dům, ten říká, že koberec nebude,“ doplnil Jeník. „Máma prohrála.“

„Takže se vám ty večeře vyrušily navzájem,“ spočítal jsem.

„Tak to prrrr, brácha. Takhle mi to nekrátíme, já mám u Adély jedno pozvání na večeři a ona má u mě druhé, to se neodčítá.“

„Přesně,“ přitakala jediná dáma mezi námi, „tak nám pojď ukázat to tvé království, které tchánovi leží tolik v žaludku.“

Brácha zpražil svoji ženu pohledem a začal z auta dolovat zavazadla.

U snídaně jsme probírali plány na víkend.

„Já musím dnes do práce,“ informoval jsem příbuzenstvo, „takže se budete muset zabavit sami. Můžete jít do parku nebo někam na výlet. Do zámku vás vezmu až večer, potmě.“

„Jůůůů,“ vydechli kluci společně, „třeba uvidíme nějakého ducha.“

„Třeba jo,“ trošku jsem krmil jejich zvědavost a doufal, že Pavlův plán klapne.

„Brácho,“ začal Jan, „moc jim neslibuj, nebo s nimi nevydržíme.“

„Ale, Jeníčku, nekaž nám radost,“ začala Adéla, „třeba potkáme bílou paní a dá mi střih na šaty, ať na plese baby puknou vzteky.“

Nevěřícně jsem koukal na svoji švagrovou, které počaly cukat koutky. Začal jsem se smát taky.

„Můžu?“ nakouknul do kanceláře Pavel. „Čistý vzduch?“

„Jo, poslal jsem je na výlet. Budete potřebovat s něčím pomoct?“

„To je dobrý,“ ujistil mě Pavel, „jen mám zjistit, jak velký raubíři jsou ti tvoji synovci. Můžeme jim nachystat ke vchodu měkouše, aby se mohli zapojit do boje. My je budeme mít.“

„Měkouše?“ podivil jsem se.

„Jo, to jsou meče z pěny, které nejsou tak nebezpečné,“ vysvětlil Pavel, „používáme je s dětmi.“

„Aha,“ pochopil jsem, „jo, to zvládnou. Zas tak hyperaktivní nejsou, ale domluvím se s bráchou, že je pohlídáme, aby do něčeho nevlítli. Kluci už se těší na duchy, ale rytíři budou určitě lepší. A Adéla se zase nemůže dočkat, až si s Bílou paní pohovoří o módě.“

„To je dobrej nápad,“ rozzářil se Pavel, „my jsme přemýšleli, co budou holky dělat, tak je necháme šít.“

Po večeři jsme chvíli hráli karty, ale kluci byli tak natěšení, že jsme toho museli nechat a vyrazit. SMSkou jsem se ujistil, že Pavel se svojí skupinou jsou na místě.

Odpověď přišla téměř okamžitě: „Muj pane, jsme na miste. Cekame na Vas prichod. Vas rytir Pavel.“

Musel jsem se pousmát, můj rytíř už čeká.

Prošli jsme větší část zámku a nabrali směr ke zbrojnici. Najednou se kluci, kteří šli pořád dva kroky před námi, zarazili a poslouchali. Z dálky k nám doléhalo řinčení železa.

„Co to je?“ otočili se na mě.

„Nevím, asi duch,“ popíchl jsem je.

Jenda i Vašík přišli ke mně a každý mě chytil za jednu ruku. Brácha se s Adélou po sobě podívali, potom přešly jejich pohledy na mě. Pokrčil jsem rameny, protože ani já jsem přesně nevěděl, co si Pavel vymyslel.

Šli jsme dál a vedle dveří do zbrojnice stálo brnění, které tam nepatřilo. Když jsem se pozorněji podíval, všimnul jsem si pod hledím krásných očí, které patřily mému rytíři.

Jakmile jsme se přiblížili na dva kroky, rytíř se pohnul: „Můj pane, dovol mi tě varovat. Urození pánové uvnitř jsou ve při kvůli kráse dam.“

Kluci mi v první chvíli málem rozdrtili ruce a Adéla se leknutím přivinula ke svému choti.

„Můj rytíři,“ odpověděl jsem, „bude nám nevýslovnou ctí, když mě a moji družinu ochráníte.“

Pavel se otočil ke dveřím a s dosti hlasitým řinčením brnění nám otevřel vchod do zbrojnice. Spadla mi brada. Stranou, u okna, stál stůl, na něm zlatem vyšívaný ubrus a spousta látek. Na židlích seděly dvě dámy, které něco šily. Pokud i ty róby, co měly na sobě, byly jejich dílo, tak musím smeknout. Uprostřed sálu byli proti sobě dva rytíři s tasenými meči a v lítém boji. Když nás spatřili, přestali s bojem a upřeně se zadívali na Adélu.

„Hleďme, jaká kráska zavítala do naší krčmy,“ počastoval Adélu první.

„Tak tahle paní bude dnes mou,“ kontroval druhý a vyrazil směrem k Adéle. Ta se ještě pevněji přitiskla na mého bratra.

„Můj pane,“ tasil Pavel svůj meč, „na tyto dva pohůnky sám stačit nebudu. Musíte mi pomoci.“

Pavel pokynul rukou ke dvěma mečům ležícím opodál.

Kluci se nenechali dlouho pobízet, chopili se mečů a s bojovým pokřikem se vrhli na dva „padouchy“, kteří si dělali zálusk na jejich mámu. Bylo vidět, že rytíři vědí, co dělají. Pohybovali se vždycky tak, aby kluci neútočili proti exponátům a velice obratně je drželi uprostřed místnosti. Po chvíli padly dva rozhodující údery a rytíři padli k zemi.

„Vyhráli jsme,“ skandovali kluci, „vyhráli jsme, vyhráli.“

Skákali kolem nás jako zběsilí.

Dámy dosud nečinně sedící u stolu se zvedly a přišly obdivovat Adéliny letní šaty: „Ó, jaká to jemná látka… a ta jemná výšivka.“

To už Adélu vedly ke svému stolu a něco s ní řešily.

„Mladí pánové,“ poklekl před kluky Pavel v brnění, sejmul přilbu a pokračoval, „dovolte mi poděkovati za vaši chrabrost a pomoc při zdolání těchto dvou padouchů.“

Kluci zářili štěstím a evidentně čekali, co přijde. A přišlo.

Pavel podával klukům dřevěnou truhličku:

„Snad tato truhlice zlata vyváží vaši snahu, kterou jste vynaložili na obranu dámy.“

Otevřel truhličku a ta byla plná zlatých čokoládových mincí. Kluci si je okamžitě začali brát plnými hrstičkami a cpali je do kapes.

Najednou jim Pavel zlehka přiklepnul prsty víkem:

„Ta truhla je celá vaše, páni. Můžete si ji vzít.“

Vašek se nevěřícně díval na truhličku, na Pavla, na mě, na tátu a zase na truhličku.

Podíval jsem se na Pavla:

„Můj rytíři, tak vzácný dar snad není třeba.“

„Můj pane,“ odpověděl můj rytíř, „urozené dámy samy věnovaly tento vzácný poklad.“

Kluci už na nic nečekali, čapli truhličku a začali do ní vracet všechny mince z kapes.

Adéla se vrátila k nám a v ruce třímala stoh papírů:

„Sice to není od Bílé paní, ale střih na šaty šmrncnuté gotikou taky stačí.“

Pak viděla kluky přehrabující se ve zlatě:

„Co to je?“

„To jsme dostali za tvoji záchranu.“

„Tak hlavně ten poklad nesnězte teď hned.“

Doprovodil jsem bratra s rodinou do jejich pokojů a s mrknutím na Adélu se omluvil:

„Ještě musím něco zařídit.“

Doběhl jsem do zbrojnice, abych celé skvadře poděkoval. Akorát odnášeli poslední tašky s věcmi.

„Bylo to úžasné. Moc vám děkuji. Kolik vám dlužím?“

„To je v pořádku,“ řekl Pavel.

„To není v pořádku, byli jste tu kvůli mně a mé rodině celý večer. Ještě jste klukům dali tu truhličku, tu už od nich nedostanete.“

„Takových vám udělám dvanáct do tuctu,“ ozval se jeden ze zabitých rytířů, „dělám je z odřezků dřeva, abych to nevyhazoval. Mimochodem jsem Karel, ale všichni mi říkají Hoblina. Jsem truhlář.“

„Tohle je Plech, Mirek, kovář,“ pokračoval Pavel v představování, „Jiřka zvaná Jehla a Majka alias Lokna. Mně říkají Čahoun.“

Musel jsem se pousmát nad Pavlovou přezdívkou, kterou jsem mu původně dal i já.

„Bylo to moc pěkné,“ pochválil jsem je, „můžete přijít v pondělí? Ať dohodneme podmínky spolupráce.“

Všichni se po sobě podívali a rozzářili se štěstím.

„Ty nás fakt vezmeš?“ zeptal se Pavel.

„Jistě, jen musíme nějak doladit podmínky, program, termíny…,“ začal jsem vyjmenovávat.

„Jo, jo,“ přerušil mě Hoblina, „my přijdem. Kdyžtak pošlem Čahouna, ten je tu stejně pečenej vařenej.“

„Aby ne, když je tu zakoukanej do jednoho moc pěknýho kastelána,“ pokračovala Jehla a pověsila se mi na rameno.

„Jenže tenhle kastelán kope za jinej tým, Jehlo,“ doplnila Lokna a odtáhla ji.

„Vy jste ale pitomý,“ ohnal se po nich můj rytíř, „promiň, ale to víš, ženský, těm tak něco říct.“

„Tak my jdem a v pondělí se uvidíme,“ ukončil debatu Plech, chopil se tašek a zamířil s doprovodem k východu.

„Ty jsi jim prozradil to svoje tajemství?“ zeptal jsem se na rovinu.

Celý se začervenal, ale nakonec přiznal:

„Jo, minulý týden. Potřeboval jsem to někomu říct a tohle jsou moji nejlepší kamarádi. Komu jinému jsem to měl říct než jim?“

„Ale zvládli to dobře,“ poznamenal jsem, „ještě si z tebe utahují, to je dobrý signál.“

„No prý to už tušili. Ale taky ti nemuseli říkat všechno,“ posmutněl.

„Neboj,“ ujistil jsem ho, „u mě je to v naprostém bezpečí.“

„Právě že u tebe,“ podíval se mi zpříma do očí, „ty jediný jsi o tom neměl vědět.“

Ve vratech jsem se s ním rozloučil.

Než mi dal rozlučkové políbení, špitnul mi do ucha:

„Nepokaz to jako minule.“

Stál jsem jak solný sloup, já jsem minule něco pokazil? Najednou mi to došlo, ten polibek.

Dobrá, nechám ho hrát dál naši malou hru na lásku nelásku:

„Jak poroučíte, můj rytíři.“

Políbil mě na tvář a odešel vstříc temnotě zámeckého parku. Jeho krok byl velice veselý, skoro bych řekl, že Pavel poskakoval a možná jsem zaslechl i pískání.

„Kde jsi tak dlouho?“ spustila na mě Adéla, když jsem se konečně dostavil do jejich pokoje.

Kluci už blaženě chrupkali ve vedlejší místnosti.

„Musel jsem ještě něco zařídit,“ začal jsem vysvětlovat, „chtěl bych, aby tu tak jednou za měsíc měli podobné vystoupení. Myslíte, že je to dobrý nápad?“

„Podle kluků to bylo naprosto dokonalé,“ začal Jan, „a nejlepší prý bylo, jak zapíchli ty dva rytíře.“

„Tak ještěže nezapíchli toho tvého rytíře,“ rýpla si Adéla.

„Jakého mého rytíře?“ odpověděl jsem podrážděně.

„Vždyť jsi na něm mohl oči nechat,“ rozpovídal se bratr, „už jak jsi ho zmerčil v tom brnění. Vždyť to mezi vámi jiskřilo, že se divím, že ho v tom plechu nezabil elektrický proud.“

„A z našeho okna je vidět přímo na bránu,“ dorazila to Adéla.

„Já jsem takovej vůl,“ zhroutil se do křesla, „asi jsem vám to měl říct už dávno. Jenže naši to moc nepobrali, a tak jsem se bál to říct i vám.“

„Prosím tě, vždyť my to víme, minimálně jsme to tušili,“ podával mi bratr sklenici s vínem, „a není v tom žádný problém.“

Nevěřícně jsem na něj koukal, můj bratr z toho nedělá aféru.

„Když byl u nás tenhle týden táta, tak se dost nechvalně vyjadřoval i o tvé orientaci,“ pokračoval bratr, „a potom po nás chtěl, když sem jedeme, ať tě přesvědčíme k té výpovědi. Proto jsem původně nechtěl přijet, nechtěl jsem se mezi vás plést.“

„Ráno jsme se byli projít, a když jsme se vraceli, potkali jsme na nádvoří jednu průvodkyni a kluci na ni hned spustili, kdo je jejich strejda. Hned tě začala chválit, jaký jsi fajn kastelán. Totéž se zopakovalo v kavárně, kam jsme šli na něco malého k obědu. Taky jsme se tam dozvěděli, jak to bylo s tátou a ochrankou. A pak jsme tě viděli při té prohlídce,“ pokračovala Adéla, „jak jsi tu šťastný… na zámku… obklopen historií… a se svým rytířem.“

„Nezakřikni to,“ brzdil jsem ji, „jsme teprve na začátku. Vždyť jsme si nedali ještě ani pořádnou pusu.“

„Dobrá, Vašku,“ ukončila debatu Adéla a pozvedla skleničku, „tak na ty zámecké pány a jejich rytíře.“

„Ano,“ přidal se Jan, „na mého bratra a jeho rytíře.“

„Dobrá, na mě,“ přidal jsem se i já a po malém zaváhání dodal, „… a mého rytíře.“

DENÍK VIII – NA CÍSAŘSKÉM DVOŘE

Když chlapci dorazili na dvůr Jeho C. a K. Výsosti, byli ohromeni jeho honosností. Jako doprovod jim byla přidělena jedna starší dáma, která je hned zahrnula příkazy, zákazy a pravidly. Na oslavu císařských narozenin byli pozváni Janovi rodiče s jeho sestrou. Aby bylo zabráněno jakýmkoliv nepřístojnostem (myšleno s ohledem na sexuální preference našich mladíků), byla každému z mladých mužů vybrána partnerka, alespoň po dobu oslav.

Císař evidentně nenechával nic náhodě.