Na Krásném Kopci 5

SVATEBNÍ OZNÁMENÍ

srpen 2021

Kdybych chodil ke zpovědi, tak by se asi pan farář podivil: „Velebný otče, zhřešil jsem. Kradl jsem, ale ve jménu lásky.“

Až Pavel zjistí, co jsem provedl, tak mě asi zabije.

Po zavíračce se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře kanceláře. Na vyzvání vešel Pavel s tržbou z pokladny, vypadal jak spráskaný pes.

„Stalo se něco?“ ptal jsem se starostlivě.

Sedl si ke stolu a začal před sebe rozkládat peníze:

„Chybí mi dva tisíce.“

„Přesně?“ zeptal jsem se a s úsměvem dodával. „Běžně ti chybí ještě nějaká koruna a dnes úplně přesně? Tak to se lepšíš, už aspoň vracíš na desítky.“

Tak tak jsem uhnul letící tužce.

„Blbče,“ počastoval mě nadávkou a pokračoval, „bych se vsadil, že ta dvoutisícovka tam ještě v poledne byla a teď tam není.“

Otočil jsem ho k sobě a klekl si před něj, chytil ho za ruce. „To se vyřeší, neboj.“

Skoro brečel:

„Vždyť si na to dávám pozor, manko už jsem neměl ani nepamatuji a teď rovnou dva litry.“

Začalo mi ho být líto, nesmím ho tak moc trápit.

„Můj rytíři,“ začal jsem jako vždy, když ho chci uklidnit, ale pokračoval jsem jinak, „dovol mi ti být oporou nejen v tuto nelehkou chvíli.“

Zamrkal a upřel na mě své uslzené oči, viděl jsem v nich zmatek, ale i očekávání.

„Každá bolest přebolí a s tebou po boku dvakrát rychleji,“ pokračoval jsem a díval se mu do očí, „jsi mi velkou oporou, a proto… Pavle Novotný, vezmeš si mě?“

Rychle jsem vytáhl z kapsy malou krabičku, ve které byly schované dva jednoduché stříbrné prstýnky, zdobené několika malými kamínky. Z očí mu začaly téct slzy jako hrachy, nedokázal ze sebe vypravit slovo. Díval se do krabičky, ale nejsem si jist, jestli přes vodní záclonu něco viděl.

Trvalo to nekonečně dlouho, aspoň mně to tak připadalo, než pokýval hlavou a mezi vzlyky řekl:

„Ano.“

Navlékl jsem mu prstýnek a v okamžiku, kdy on navlékal druhý šperk na moji ruku, se rozletěly dveře.

„Šéfíku…“

Paní Novotná zůstala zaraženě stát mezi dveřmi. Koukala na scénu před sebou.

„Asi ruším,“ začala vyklízet pozice, „přijdu později.“

„Mami,“ otočil se na ni Pavel a zvedl ruku, „podívej.“

Na moji nastávající tchyni hodil několik záblesků kroužek na Pavlově prstě. Abych to celé podpořil, ukázal jsem i svoji ruku.

„Kluci moji,“ začala se radovat paní Novotná, „takže bude svatba. Můžu to vytroubit do světa? Můžu?“

Pavel se na mě podíval a pochopil.

„Mami, ještě ne, chceme to říct sami aspoň těm nejbližším.“

Odkýval jsem mu to.

„Neručím, jak dlouho to vydržím,“ vrhla se na mě, stále klečícího, a několikrát mě políbila na tvář, potom stejnou nálož dostal i Pavel.

„Co jste potřebovala, paní Novotná?“ přepnul jsem na pracovní strunu.

„Já ani samou radostí nevím,“ zavzpomínala zářící maminka, „jo, už vím, zase zlobí ten velký vysavač.“

„Dobře, zavolám elektrikáře.“

„Díky,“ a odskotačila do hloubi zámku v neskutečně povznešené náladě.

„Takže do večera to bude vědět celý zámek,“ povzdechl jsem si.

„Nebude,“ uklidňoval mě můj rytíř, můj snoubenec, „když řekla, že to nevyzvoní, tak to nevyzvoní…, aspoň týden. Takže se nám čas krátí.“

Pavlovi sklouznul pohled k penězům na stole.

„A teď tohle nadělení.“

„Říkal jsem ti, že se to vyřeší,“ sáhnul jsem do kapsy a vylovil chybějící bankocetli.

Podíval se na mě:

„To jsi byl ty?“

„Jak jinak jsem mohl získat jistotu, že budeš potřebovat uklidnit a já si před tebe budu moct úplně nenápadně kleknout?“

„Ty prevíte,“ vrhnul se na mě, „tohle ti nezapomenu, takhle mě podvést, co podvést, doslova okrást a zrovna dnes v den zásnub.“

Honil mě kolem stolu, až začaly bankovky poletovat.

„Počkej, musíme nejdřív dořešit ty peníze a pak můžeme dovádět.“

Tržba seděla do poslední drobné mince. Když jsem se otočil od trezoru, kam jsem uložil peníze, stál proti mně Pavel a v ruce si pohrával s dlouhým pravítkem.

„Tak a teď tě ztrestám za tvoji drzost okrádat urozené rytíře. Jak se to dělá, vím z deníku vévody Jana.“

A opět začala obíhačka stolu, po chvíli jsme oba značně udýchaní padli na židle a smáli se, co nám dech stačil. Naplácáno jsem ten večer skutečně dostal, ale rozhodně jsme limitů podle vévodova deníku nedosáhli. Naštěstí.

„Co si přeješ, bratře Jane?“ pozdravil jsem svého bratra, když jsem mu zvedl telefon.

„U vás na zámku bude nějaká velká sláva?“ ptal se.

„Proč?“ hrál jsem blbýho.

„Přišla nám obálka a v ní menší zapečetěná, ale ten erb poznávám.“

„A to jsi to neotevřel?“

„Adéla chce počkat na kluky, aby viděli, jak se psalo dřív.“

„Tak co mi voláš, když nevíš proč?“ smál jsem se. „Až to otevřete, tak mi zavolej, čau.“

Večer.

„Ano, bratře, už jste to otevřeli?“

„Otevřeli, ale vůbec tomu nerozumíme.“

„A čemu nerozumíte?“

„Píše se tu:

Vážený pane Jane Kopecký,

tímto si Vám, Vaší ctěné choti Adéle i potomstvu Vašemu, synům Janovi a Václavovi, dovolujeme oznámiti, že Jeho Jasnost Václav, kníže z Ledče, a magistr historie Pavel Novotný

dne 18. září t.r. vstoupí v kapli zámku Krásný Kopec do svazku manželského.

Současně jste zváni ku svatebnímu veselí, které se po pět dní od 15. do 19. září t.r. v prostorách zámku Krásný Kopec konati bude.

V úctě
Václav a Pavel“

„No a čemu nerozumíte?“ začínal jsem se slušně bavit a Pavel, který poslouchal vedle mě, také.

„Jaký kníže, to je někdo významný? A jak na nás přišel? My se s ním známe?“ vychrlil Jan.

„Vezmu to od konce,“ začal jsem vysvětlovat, „ano, znáte se s ním, vlastně i s jeho snoubencem.“

„Počkej,“ vložila se do hovoru Adéla, „já nevím jak Honza, ale já znám jen tebe a Pavla, kteří by připadali na takovouhle šílenost v úvahu.“

„Bravo, švagrová,“ pochválil jsem její dedukci, „tak dál. Jak na vás přišel? Jste jeho nejbližší příbuzní.“

„Ty nám něco tajíš,“ začala tušit Adéla.

„No, a jestli je to někdo významný, nevím, ale myslím, nebo aspoň doufám, že pro vás jo,“ nechal jsem si bonbonek na závěr, „před měsícem jsem se stal knížetem z Ledče.“

„To je vtip,“ hlesnul brácha.

„Tak přijeďte na svatbu a uvidíte,“ houknul do mého telefonu Pavel a hned dodal, „a jestli je to vtip, tak sním přilbu od brnění.“

„Kluci už budou ve škole,“ začal uvažovat bratr prakticky, „my přijedeme až na ten víkend.“

„Tati nééééé, tak nás omluvíte,“ zaznělo vzadu duo mých synovců.

„Jestli chceš, pošlu jim do školy omluvný list s mým erbem a pečetí,“ nabídnul jsem jednu z výhod, které mi můj nový stav umožňoval.

„Jo, a hned dvakrát,“ odseknul bratr, „aby to ředitelka tahala po celým městě a všem ukazovala.“

„Stejně to praskne, protože pro vás pošlu svůj koráb.“

„Jaký koráb?“ ptala se Adéla.

„Auto,“ zase se do hovoru vmísil Pavel, „jen je trošku větší než ta vaše šunka. Má bar, televizi, wifi a vlastního šoféra.“

„Ty jsi tam vykopal zlatý poklad, nebo co se tu děje?“ nechtěl tomu stále věřit Jan.

„Přijeď a všechno ti vysvětlím a představím tě paní Míně. Věděl jsi, že měl děda sestru a taky dvojče?“ naservíroval jsem mu neodolatelné sousto.

„To je tak šílené,“ převzala otěže zase moje švagrová, „že u toho nemůžeme chybět.“

Tak bratr by byl vyřízen, teď nás čekala bitva s otcem.

Otec odvahu nesebral, ale máma zavolala. Poprvé za ten rok a tři čtvrtě, co jsem tu.

„Ahoj, mami.“

„Vašku, co to děláš? Zvát nás na svatbu cizích lidí, a ještě dvou mužů, víš, jak to táta nelibě nese.“

„Mami, dovol, abych tě poopravil, není to svatba dvou cizích lidí. Knížete z Ledče oba znáte, vždyť jste ho vychovali.“

Na druhé straně se rozhostilo ticho, ani dech nebyl slyšet.

„Mami? Jsi tam?“

„Jsem tu, jen nechápu, co mi tu říkáš. Jak že jsme vychovali nějakého knížete? Víš, že táta nemá šlechtu rád za to, co udělali dědečkovi.“

„Ale oni mu nic neudělali,“ začal jsem vysvětlovat, „bylo to jeho rozhodnutí a měl pro to setsakramentsky dobrý důvod.“

„To by mě zajímalo jaký.“

„To je na dlouhé vyprávění, přijedete na tu svatbu? Všechno vám tu vysvětlím. A paní Mína, vlastně Její Výsost vévodkyně z Krásného Kopce by vás ráda poznala.“

„A hodí se to?“

„Proč by se nehodilo, abyste přijeli na svatbu svého syna.“

„Syna?“

„Ano, mami, byl jsem povýšen do šlechtického stavu. Jestli se to tátovi nelíbí, tak přijeď aspoň ty. Vlastně za to tak trošku můžeš i ty, protože jsi mě půjčovala dědovi na výlety, i když byl táta proti.“

„Jak to víš?“

„Děda mi to napsal. Ono je to opravdu docela zamotané, přijeďte, všechno vám řeknu. Honza s Adélou a dětmi taky přijedou.“

„Tak já zkusím tátu přesvědčit.“

„Mám pro vás poslat auto? Paní Mína mi půjčí limuzínu.“

„Jen to ne, přijedeme vlakem.“

„Dobře, pošlu pro vás někoho na nádraží. Napište, kdy dorazíte.“

„Vašku, jen jestli ses do něčeho nenamočil,“ projevila moje matka po letech kapičku starostlivosti a mně to z oka vytlačilo slzičku dojetí.

„Neboj, mami, už se na vás těším.“

Večer přišla SMS s časem příjezdu vlaku, máma rovnou objednala jízdenky. Že by se u nás blýskalo na lepší časy?

Sice nám paní Mína slíbila, že z naší svatby nebude dělat nic velkolepého, ale zase jsme jí museli nechat nějakou volnost, vždyť se žení její nástupce, kterého při té příležitosti chce „uvést do společnosti“ (jak sama říká). Když jsem viděl hromadící se odpovědi na pozvání na naši svatbu, začaly mě jímat obavy, jak to celé dopadne. Paní Mína sezvala snad všechnu šlechtu, co jí kde bylo.

„Můj milý Václave,“ oponovala mým výtkám k počtu hostů, „svatbu knížete z Ledče vždy zařizuje a obstarává vévoda z Krásného Kopce. Vaší jedinou starostí, a tím myslím vás obou, je mít dobrou náladu a nenechat si ji ničím pokazit. A ostatně svatba je ideální příležitost se seznámit s lidmi, které už v životě neuvidíte.“

„No právě,“ povzdechl jsem si.

„Třeba navážete nová přátelství. Taková vévodkyně de Burxes je sice neskutečně nafoukaná, ale její tři děti, ve vašem věku, jsou přesný opak. Moc příjemní lidé,“ vyjmenovávala moje prateta některé pozvané hosty. „A Auerthalové mají rozsáhlou sbírku knih, to by se ti mohlo, Václave, líbit.“

„Ale kde je všechny ubytujeme,“ vložil se do debaty Pavel, „napočítali jsme asi padesát hostů s vyšívaným monogramem, kteří potvrdili účast, a dalších deset zůstalo zatím bez odpovědi.“

„Tak Václavova rodina bude bydlet na Krásném Kopci,“ odkryla nám paní vévodkyně své plány, „Pavlova, nebude-li jí to vadit, může být u Novotných ve městě. Některé z přátel ubytuji ve vile já a pro zbytek jsem zamluvila hotel ve městě.“

„Podle toho počtu budou potřebovat aspoň dvě patra,“ rýpnul jsem si.

„Nenechávám nic náhodě,“ usmála se šibalsky Její Výsost, „zamluvila jsem ho celý.“

S paní Mínou asi nemá smysl se přít, když se do něčeho zakousne, tak už nepustí.

Tuto debatu jsem ukončil postesknutím:

„Jestli můj táta přežije takhle vysokou koncentraci modré krve, tak to bude zázrak.“

„On to zvládne,“ chytil mě Pavel za ruku, „třeba budeš příjemně překvapen.“

„Václave,“ přidala se i stará dáma, „možná vám to nepřijde, ale i váš otec je krve z Krásného Kopce, takže to zvládne.“

TÁNÍ LEDŮ

září 2021

Od okamžiku, kdy se roznesla zpráva, že na Krásném Kopci se bude konat knížecí svatba, první po 86 letech, začaly na zámek proudit davy zvědavců, kteří se snažili zjistit, jak to bude probíhat, jestli přijede někdo hodně významný, odkud přijede, jestli v kočáře nebo v autě a podobně. Vydal jsem přísný zákaz návštěvníky blíže informovat o nadcházející svatbě. Stačí mi pozvaní hosté, nepotřebuji ještě zástupy zvědavců nepozvaných.

Stupeň mé nervozity se začal blížit stupni dvanáct z deseti. Nutno dodat, že Pavel na tom byl podobně.

„Asi jsme se nejdřív měli vzít a až potom jsem měl přijmout ten titul,“ stupňovaly se mé pochybnosti o zdárném průběhu svatby.

„Prosím tě, vždyť to je jedno,“ uklidňoval mě můj rytíř, byť se mu hlas též nervózně třásl, „aspoň se seznámíme s částí honorace a na plese v opeře už nebudeme za úplné exoty.“

„No vidíš, ples v opeře,“ bleskla mi hlavou další blížící se událost, „já jsem netančil, ani nepamatuji. Ty umíš tančit? A jak se tančí valčík v páru dvou chlapů? A…“

Byl jsem umlčen prstem přes má ústa:

„Můj kníže, teď máme před sebou svatbu, naši svatbu. Ples je zatím daleko. Musíme se věnovat problémům postupně.“

Zámek byl týden před svatbou pro veřejnost uzavřen, prý aby se vše stihlo připravit. Paní Mína se projevila jako skvělá organizátorka a osoba s nevyčerpatelnou zásobou energie. Její o třicet let mladší komorník měl problém s jejím tempem udržet krok. Byla prostě všude, v jídelně kontrolovala, jestli se historický nábytek odnáší dostatečně jemně, v salonu dohlížela na stavbu barového pultu, ve zbrojnici dirigovala přípravu klidného místa pro odpočinek a intimnější hovory mezi čtyřma očima, během chvíle už byla zpět v jídelně a určovala rozestavení stolů.

„Takový zmatek tu musel být kdykoliv se něco na zámku slavilo,“ obrátila se k nám se šťastným výrazem ve tváři paní Mína, když jsme ji zastihli na nádvoří komandovat stěhováky se židlemi, „starý nábytek uklidit a nový nastěhovat. A po slavnosti zase všechno zpátky.“

„Nechcete si na chvíli odpočnout, paní Míno?“ zeptal se nesměle Pavel.

„Teď? Vždyť vidíte, co tu mám práce,“ odpověděla a vyrazila za mladíkem, který neobratně manipuloval s jakousi krabicí ve dveřích, „opatrně na ty dveře, ať je neotlučete.“

„Kde tu energii bere?“ zeptal jsem se mého rytíře.

„Nevím,“ přiznal Pavel, „asi má konečně zase pro co žít. Dvacet let tě jen sledovala a nesměla se k tobě ani přiblížit. A teď tě má tady, navíc tě tvůj dědeček dokonale připravil pro tvoji úlohu vládce rodu a ty jsi ji neodmítnul.“

„Myslíš, že jsem udělal dobře?“ zapochyboval jsem opět.

„A už dost,“ plácl mě po zadku můj snoubenec, „tyhle myšlenky pusť z hlavy. Víš, co dalo práce Pánu Osudu, tvému dědečkovi a paní Míně tě dostat na tohle místo.“

Musel jsem se nad jeho argumentem pousmát, pán Osudu, paní Mína a můj dědeček.

„Děda,“ trklo mě najednou.

„Co se stalo?“ vyplašeně se po mě podíval Pavel.

„Já jsem mu ani nejel říct, že se ten jeho plán povedl a že mi přihrál do cesty tebe.“

„Tak jedem, tady pro nás stejně není práce.“

„A není to blbý? Nechat tu paní Mínu samotnou?“

„Připadá ti, že nás potřebuje?“ a ukázal na rychle se pohybující osobu po nádvoří, za níž klusal její komorník.

„Ale říct jí to musíme,“ rozhodl jsem a zavolal na paní vévodkyni, „Vaše Výsosti.“

Z oslovení, které jsem vůči ní už téměř nepoužíval, se paní Mína úplně vylekala: „Něco se stalo, Václave?“

„Ne, ale chtěl jsem poprosit, zda se můžeme vzdálit, potřebujeme si něco vyřídit.“

„Zítra začnou přijíždět hosté, nezapomeňte,“ připomněla nám hlavní organizátorka, „copak chystáte?“

„Nebojte, do večera budeme zpět. Potřebuji jet dědečkovi říct, že se váš plán podařil,“ přiznal jsem svůj bláznivý nápad, „a taky mu ukázat Pavla.“

„Chlapče můj,“ pohladila mě po tváři, „on to určitě ví, ale jestli to pro tebe tolik znamená, tak jeďte. Ale jeďte mým korábem, ať to má trošku úroveň. Kryštofe!!!“

„Vaše Výsosti, vůz čeká před zámkem i s řidičem,“ ozval se hned komorník Její Výsosti.

„Vidíte, Václave, jak říkám, prozíravý komorník vám ušetří spoustu času,“ usmála se na svého podřízeného a pak směrem k nám prohodila, „ať už jste pryč, stejně mě tu jen zdržujete.“

Než jsme se nadechli, byla fuč.

Do Švermova, kde děda odpočívá na hřbitově, je to asi hodina jízdy, takže za odpoledne se to dá stihnout bez větších překážek. Když náš koráb zastavil před branou hřbitova, okamžitě způsobil rozruch. Babky, co na hřbitově plely hroby, nepokrytě zíraly, kdo to přijel. Když nám šofér otvíral dveře (přestože jsme mu říkali, že to nevyžadujeme), objevilo se nad ploty okolních domů několik zvědavých hlav.

„Pojď,“ chytil jsem Pavla za ruku a vyrazil k našemu rodinnému hrobu.

Už z dálky byla vidět obrovská kytice, která ležela na desce hrobu, její barevná kombinace mi byla povědomá. Zblízka mi došlo proč, byly to barvy rodu Krásnokopeckého a na kytici byla stuha s nápisem „Vše je tak, jak má být. Tvá Mína“.

Kytici, kterou jsme cestou koupili, jsem položil vedle té od paní Míny a tiše jsem pronesl: „Dědo, kletba je zlomena, já jsem u toho našel svého rytíře a v sobotu se budeme brát.“

Pavel, trošku v rozpacích, pozdravil,

„Dobrý den, já jsem Pavel.“

„Vašku?“ ozvalo se za námi.

„Ahoj, mami,“ pozdravil jsem svoji matku.

„Co tu děláš…,“ ptala se nechápavě, a když viděla naše spojené ruce, opravila se, „… děláte?“

„Přijel jsem dědovi ukázat ženicha.“

Máma trochu zrudla a zcela evidentně chtěla něco říct, jenže když viděla zvědavé pohledy místních, svoji řeč rychle spolkla.

„Když už jsme tady, nechcete jet rovnou s námi?“ nabídl jsem odvoz na Krásný Kopec.

„Já nevím, aby z toho nebyl nějaký malér,“ obávala se máma.

„Stejně byste museli za chvíli jít na vlak.“

„Musím to probrat s tátou, víš, jaký je,“ nenechala se tak lehce přemluvit máma.

„A už jste někdy jeli v limuzíně?“ začal jsem ji lákat.

„To auto venku je tvoje?“

„Moje ne, půjčila nám ho paní Mína, ale já jsem dostal podobné.“

„Ta Mína, to je ta paní, co tu nedávno byla?“ ukázala máma na kytici na hrobě.

„Ano,“ potvrdil jsem, „ty ses tu s ní potkala?“

„Ne,“ sklopila máma oči, „čekala jsem támhle za rohem, až odejde. Kdo to je?“

„Já ti to s tátou vysvětlím cestou.“

„Tak domů byste mě zavézt mohli,“ udělala máma drobný ústupek, „ale nejdřív musím poklidit dědovi hrob.“

„My počkáme před bránou,“ usmál jsem se na mámu a kývnutím hlavy pozdravil ostatní, kteří špiclovali uši za náhrobními kameny.

Až před hřbitovem mi došlo:

„Já jsem tě ani nepředstavil, promiň.“

„To nevadí, lásko moje,“ usmál se Pavel, „ono se to asi úplně nehodilo.“

Napravil jsem to v okamžiku, kdy se k nám připojila máma:

„Mami, tohle je Pavel… Novotný, můj snoubenec. Pavle, tohle je moje máma, Jana Kopecká.“

„Těší mě, paní Kopecká,“ nasadil Pavel svůj odzbrojující úsměv a moje máma začala tát.

Dokonce se jí na tváři objevil malý úsměv, ne vynucený, ale naprosto přirozený a veselý úsměv.

Podala Pavlovi ruku se slovy:

„Ráda vás poznávám, Pavle…, mohu vám tak říkat?“

„Jistě,“ souhlasil Pavel.

Bravo, ledy pukají, teď už zdolat jen ten největší ledovec – tátu.

„Pane, Berko,“ oslovil jsem našeho řidiče, když máma nastoupila, „zavezeme mámu domů a počkáme, až si zajde pro věci a pro tátu. Vezmeme je na Krásný Kopec s sebou.“

„Ano, Vaše Jasnosti,“ odpověděl šofér, „mám jet předem, nebo k zadnímu vchodu? Zezadu to bude asi trochu těsné.“

„Ale zepředu je zákaz vjezdu,“ uvědomil jsem si, že naši bydlí na pěší zóně.

„To nebude problém,“ řidič sáhnul do přihrádky dveří a vytáhl povolení, „paní vévodkyně zařídila povolení, původně jsem měl vaše rodiče vyzvedávat.“

„Teda, paní Mína mě nepřestává udivovat,“ hlesl Pavel, „ta opravdu myslí na všechno.“

„Tak v tom případě jeďte zepředu,“ rozhodl jsem, „jak říkala Její Výsost, ať to má úroveň.“

Máma se trošku nervózně rozhlížela po prostorné limuzíně:

„Půjčení tohohle auta muselo stát strašné peníze.“

„Mami,“ mírnil jsem její obavy o finanční stránku provozu korábu, „tohle auto patří paní Míně. Mně ho dnes půjčila a poslala nás pryč, protože jsme na zámku jen překáželi, jak taktně naznačila. A když jsme tě takhle krásně potkali, tak si vás rovnou odvezu.“

Koráb při vjezdu do pěší zóny mého rodného města musel zpomalit a pomalu rozháněl chodce. A jako všude, kde se objevil, i zde upoutal mnoho pozornosti. Pan Berka zastavil před domem, kde ve druhém patře bydleli rodiče, a jak mu velel mrav, vystoupil a pomohl mámě z vozu.

V tu chvíli se v přízemí odhrnula záclona a vykoukla paní Bartáková, největší drbna v širokém okolí:

„Odkudpak jedete, paní Kopecká? To ten váš řidič neví, že je sem zákaz vjezdu? No jo, velký auto a hned si myslí, že může vjet, kam chce.“

„Dobrý den, paní Bartáková,“ pozdravila ji máma, „syn mi nabídl odvoz na svatbu, tak jsem si přijela pro manžela.“

Máma dál se sousedkou neztrácela čas a zmizela v útrobách domu.

„Trošku babu pozlobíme,“ špitl jsem Pavlovi.

Při vystupování jsem mrknul na šoféra, který hned můj záměr pochopil.

„Pane, Berko,“ řekl jsem zcela nezaujatě směrem do prostoru, jako by tam řidič ani nestál a nedržel mi otevřené dveře, „zajdeme si naproti do cukrárny na zmrzlinu. Počkejte tady na mé rodiče.“

„Ano, Vaše Jasnosti,“ odpověděl pan Berka, lehce zadržující smích, když viděl drbnu Bartákovou, jak jí spadla čelist.

„Dobrý den, paní Bartáková,“ pozdravil jsem sousedku, „snad vám nebude vadit, když tu moje auto chvíli postojí.“

Otočil jsem se k ní zády a šel s Pavlem na zmrzlinu.

Asi po dvaceti minutách se ve dveřích domu objevila máma s taškou. Pan Berka jí okamžitě se zavazadlem pomohl. My s Pavlem jsme jí šli taky hned naproti.

„Kde je táta?“ ptal jsem se.

„Prý pojede vlakem,“ odpověděla trošku zklamaně, hned veseleji dodala „mohl to mít se vším komfortem, jeho chyba.“

S pomocí pana Berky nastoupila do vozu a my jsme ji následovali. Při odjezdu jsem střešním oknem zahlédnul tátův obličej v okně. Trošku mě ta jeho tvrdohlavá neústupnost zamrzela, ale já jsem občas taky pěkná palice dubová, to mám po něm. Doufal jsem, že tím vlakem skutečně dorazí.

V autě si máma s Pavlem dali skleničku šampaňského a bublinky jim pomohly k sobě najít cestu.

„Můžu zastavit před zámkem, Vaše Jasnosti?“ ptal se řidič. „Nevím, jestli na nádvoří bude dost místa.“

„Samozřejmě,“ schválil jsem.

V době naší nepřítomnosti někdo vyzdobil bránu zámku květinovou girlandou a nad vraty visel erb knížete z Ledče, vlastně můj erb. Když jsme vystoupili, máma zůstala zírat na tu nádheru. Pavel, asi pod vlivem několika skleniček během cesty, nabídl mámě rámě a vyzval ji ke vstupu.

Máma se do něj zavěsila a druhou rukou si přitáhla i mě: „Tak mě veďte zámečtí pánové.“

Táta dorazil očekávaným vlakem. Na nádraží však dělal, že limuzínu nevidí, a vyrazil směrem k zámku po svých. Řidič, pan Berka, mi celý nešťastný volal, že táta šel pěšky.

„Nic si z toho nedělejte, pane Berko,“ utěšoval jsem ho, „dnes už jeďte domů. Zítra prosím vyzvedněte další hosty podle plánu. Přeji vám dobrou noc.“

„Děkuji, pane kníže, já vám také přeji dobrou noc.“

Máma šla na tátu počkat před zámek, a než ho uvedla dovnitř, tak mu vydatně domluvila, soudě podle délky hovoru, který venku vedli.

„Přeji dobrý večer,“ vstoupil táta do mé kuchyně.

„Ahoj, tati,“ zvedl jsem se a podal mu ruku na přivítanou, „pojď, představím tě. Tohle je Pavel Novotný, můj snoubenec.“

Táta se na chvilku zarazil, ale nakonec Pavlovu podanou ruku přijal:

„Těší mě, pane Novotný. Já jsem Kopecký.“

Sice nás paní Mína zvala dnes na večeři, ale my jsme to odmítli, nechtěl jsem tátu dráždit hned na začátku jeho pobytu, a hlavně jsem mu chtěl vysvětlit, jak to bylo s dědou a vévody z Krásného Kopce.

Posadili jsme se do obýváku a u skleničky vína jsem rodičům začal líčit celý příběh kolem prokletí rodu z Krásného Kopce, dědy, paní Míny, mě a Pavla. Máma na konci měla oči plné slz, že to tak krásně skončilo. Vrhla se na mě a celého mě zulíbala.

A potom, k mému velkému překvapení, se vrhla i na Pavla:

„Ještěže jste ten deník našel, bez vás by se to tak rychle nevyřešilo a v naší rodině by možná došlo i na víc než jen rozbíjení nádobí.“

Táta vytřeštil na svoji ženu oči:

„Jaké nádobí?“

„Někdo, nebudu tě jmenovat,“ začala vysvětlovat s potutelným úsměvem máma, „tu v kavárně třískal nádobím o zem.“

„Jak to víš?“ zeptal jsem se.

Máma se pousmála:

„Mám své malé devítileté informátory, kteří potřebovali naplnit truhlu pokladů.“

„To jsou malí prevíti,“ vydechl Pavel a se smíchem dodal, „Bůh ví, co za čokoládu roznáší o nás.“

„Tak nesmíte se na ně zlobit, Pavle, ale když mají truhlu na poklad, ale nemají poklad, tak obchodují s informacemi, aby poklad získali.“

„Tak na mě donáší vlastní vnuci,“ promluvil táta a s úsměvem dodal, „to si s nimi vyřídím.“

První úsměv od chvíle, kdy dorazil. Snad je to dobré znamení.

SVATEBNÍ HOSTÉ

září 2021

Crrrrrr, crrrrrrr, crrrrrr. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to je zvonek u dveří. Návštěvy většinou přijímám na nádvoří nebo v kanceláři, takže jsem úplně zapomněl, že mám i vlastní zvonek do bytu.

„Václave, kdepak jste,“ vrhla se na mě paní Mína, „za chvíli začnou přijíždět hosté, musíme je vítat.“

„Dobré ráno, paní Míno,“ usmál jsem se na ni, „mám to pod kontrolou, ochranka má za úkol každý pohyb v okolí zámku hlásit.“

„Tak šup šup,“ celá zářila a energie z ní prýštila jak z gejzíru. „A kde je Pavel?“

„Tady,“ ohlásil se za jejími zády, liška podšitá to oběhl přes kancelář (je spojena s mým bytem chodbou), „dobré ráno, Vaše Výsosti.“

„Paní Míno, mohu vám představit svoje rodiče?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Podívala se po mně nejistým pohledem:

„A je to dobrý nápad? Teď? Nepočkáme, až tu bude víc lidí?“

„Nebojte, táta je v klidu,“ usmál jsem se na ni, „a vzhledem k tomu, kolik máte energie, tak v případě útoku lehce utečete.“

„Vy vtipálku,“ poplácala mě po tváři, „tak jdeme na to, ať to máme za sebou.“

„Mami, tati,“ vstoupili jsme do obývacího pokoje, „dovolte mi představit vám Její Výsost Vilemínu, vévodkyni z Krásného Kopce, kněžnu z Hrádku a Sadkova.“

Oba mí rodiče se na paní Mínu podívali a zasekli se. Podobnost s mým dědou se opravdu popřít nedala.

„Vaše Výsosti, můj otec Václav Kopecký.“

Stará dáma podala otci ruku, ne k políbení, ale k běžnému potřesení. Zůstal jsem v šoku stát, když táta ruku uchopil, pootočil a způsobně políbil, přesně podle zvyklostí a pronesl:

„Je mi velikou ctí vás konečně poznat, Vaše Výsosti.“

Pavel do mě musel zezadu šťouchnout, abych představil i mámu:

„Jana Kopecká, moje matka, Vaše Výsosti.“

„Vaše Výsosti, omlouvám se, nevím, jak vás správně pozdravit,“ začervenala se máma.

„Stačí lehké potřesení rukou, má drahá,“ nabídla Její Výsost mámě ruku, „ráda vás oba poznávám, Václav, váš otec a tchán, mi toho o vás tolik psal.“

„Tak vám táta pořád psal,“ vypadlo z otce, „to byly ty jeho tajemné dopisy, kvůli kterým pořád sháněl inkoust.“

„Ano, to mu bylo podobné,“ zaleskly se vévodkyni oči, „on vždy říkal, že aby byl dopis od srdce, musí být napsaný rukou a inkoustem.“

Seznamování utnul telefon z ostrahy, první hosté vjeli do parku.

Náš uvítací výbor – já, Pavel a paní Mína – se přesunul na nádvoří.

Za mocného „Strejdóóóóóóóóóóóó“ vjela do nádvoří limuzína, z jejíhož střešního okna mávali mí synovci a švagrová. Bratr se už do okénka nevešel. Po otevření dveří se vyřítili kluci směrem k nám, až jsem se bál, že paní vévodkyni porazí.

Neletěli však ke mně, nýbrž k Pavlovi:

„Strejdóóó, ta truhla, co jsi nám dal, je pro nás dva strašně malá. Nemáš ještě jednu?“

Pavel se jen těžce bránil dojetí, že ho oslovili jako strejdu:

„Nemám, ale přijde Hoblina, tak mu o ni můžete říct.“

„Hoblina?“ zarazil se malý Jeník.

„Jo, Hoblina, to je přezdívka našeho kamaráda truhláře,“ vysvětlil jsem a hlásil se o pozornost, „a já jsem vzduch, vy dva?“

Oba kluci si se mnou plácli na uvítanou rukou.

„Vaše Výsosti,“ začal jsem představovat bratrovu rodinu, „tohle je můj bratr, Jan Kopecký, jeho žena Adéla a tihle dva, to je Vašek a Jeník. Bratře, Adélo, děti, tohle je Její Výsost vévodkyně z Krásného Kopce.“

„To jako opravdová vévodkyně?“ neudržel se malý Vašek.

„Ano, úplně opravdová vévodkyně,“ odpověděla paní Mína na dětsky bezelstnou otázku, potom se obrátila k bratrovi a švagrové, „ráda vás konečně poznávám.“

„Kryštofe!!!“ zvolala Její Výsost a obrátila se na kluky. „Něco pro vás dva mám.“

„Tady, madam,“ objevil se za námi komorník.

Už si pomalu začínám zvykat, že komorník Její Výsosti chodí jako duch a je vždycky tam, kde ho paní Mína chce mít, a nese to, co je potřeba. Její Výsost připíchla oběma klukům na klopy jejich sáček nádherné ozdobné špendlíky, které Kryštof donesl na podnose.

„To máte od prapratetičky na památku.“

Kluci se nadmuli pýchou, aby ještě více vyniklo dvojité „K“ vyvedené z do zlata zasazených drobných lesklých kamínků.

„To jste nemusela, paní vévodkyně,“ vstoupila do hovoru Adéla.

„A pro tebe, má drahá, také něco mám,“ podávala mojí švagrové krabičku s náušnicemi.

„Jéééé,“ neudržela Adéla své nadšení.

„A aby to panu bratrovi nebylo líto,“ podávala Janovi krabičku s náramkovými hodinkami známé značky.

„Vaše… Výsosti,“ zajíkl se bratr, „to nemůžeme přijmout.“

„Proč byste nemohli?“ pídila se paní Mína po důvodu. „Jste nejbližší příbuzní ženicha? Jste. Je ženich mým příbuzným? Je. Takže jste i mými příbuznými a já vás chci podarovat.“

„Tati, nebuď blázen,“ rozštípl to náš malý mudrlant Jenda, „na takové hodinky bys v životě nenašetřil, a kdyby jo, tak by sis je stejně nekoupil. A já ten špendlík vracet nebudu.“

A aby svému tvrzení dodal na síle, přikryl si šperk rukama. Všichni jsme se rozesmáli, bylo totiž jasné, že dary jsou přijaty.

Potom přijela Pavlova sestra s paní Novotnou. Jejich přivítání probíhalo podobně jako s mojí rodinou, drobné dárky pro rodiče, špendlík s dvojitým „K“ pro Pepíka a přívěšek na krk (jak jinak než s dvojitým „K“) pro malou Janičku.

A tím skončili známí hosté a začala přijíždět honorace. Hraběnka odtud, kníže odtamtud, s rodinou, nebo bez. Do oběda jsme to s Pavlem zvládali dobře, ale k polednímu už mě ten frmol začal nějak zmáhat a vzdálil jsem se do klidu naší ložnice. Tady mě po chvíli našel i můj nastávající.

Dřepnul si přede mě, vzal mé ruce do svých dlaní:

„Co se děje, můj kníže?“

„Nevím, jestli to zvládnu, můj rytíři, tolik lidí a já si nepamatuji jména ani desetiny z nich.“

„Neboj, v jídelně jsou na stole jmenovky, tak to zvládneš a potom se uvidí.“

„A co odpoledne, až začne program paní Míny?“

„Neboj, ale jak znám paní Mínu, ta bude mít nějakou fintu.“

Dostal jsem políbení na tvář a už mě Pavel tahal do víru společenského dění.

A paní Mína opravdu nezklamala. Tahle dáma skutečně myslí na všechno. Každý z hostů při vstupu do jídelny dostal na klopu visačku se svým jménem, žádná příjmení, žádné erby, jen cedulička s křestním jménem. Po zasednutí k obědu, než se začalo servírovat, se paní Mína chopila slova.

„Vážení, vítám vás na Krásném Kopci. O to větší radost mám, že jsme se sešli kvůli svatbě mého prasynovce. A jak je v domě pánů z Krásného Kopce zvykem, nic neprobíhá tak jednoduše, jak by mohlo.“

S Pavlem jsme si vyměnili mírně zděšené pohledy.

„Před každým z vás je na stole jmenovka. Když ji nadzvednete, zjistíte, že je tam druhé jméno, které určitě nesouhlasí s tím vaším. Takže je tu první z několika připravených her. Každý si vezměte svoji jmenovku a najděte své správné místo. Teď!“ zavelela paní Mína, tleskla a až dětinsky se rozesmála.

K našemu velkému překvapení všichni hosté dělali, co řekla. Takže během chvíle byla jídelna plná korzujících lidí, kteří se různě promíchávali a hledali své správné místo.

„To je proto, aby se nám společnost trošku promísila a nedělaly se nám separátní debatní kroužky,“ špitla mi organizátorka do ucha, „no chlapci, a co vy tu sedíte, myslíte, že jste na svých místech? To teda nejste, tak šup a hledat.“

Jediný, kdo zůstal na svém místě, byla samozřejmě Její Výsost. Nevím, zda to promíchání dělala podle nějakého klíče nebo náhodně, ale můj otec skončil po její levici a Pavlova sestra z druhé strany. Já a Pavel jsme se na sebe dívali z protější strany stolu. Vedle mě se posadila paní Isabela a z druhé strany asi desetiletý Maxmilián, po Pavlových bocích seděla zase malá princezna Anna a starší pán Ferdinand.

„Takhle to má být,“ promluvila opět hlavní hostitelka, „společnost se nám pěkně promíchala a můžete se tak lépe poznat. A teď už se dejme do jídla.“

Číšníci začali nosit polévku, bramboračku. Bramboračka je oblíbenou polévkou mého otce. Paní Mína má určitě něco za lubem, po očku jsem ji u oběda sledoval, neustále něco švitořila, tu k Marcele (Pavlově sestře), tu k mému otci a on, světe div se, jí odpovídal, a dokonce se i několikrát zasmál. Pavel si všimnul mého zkoumavého pohledu směrem k čelu stolu a pohybem obočí naznačil, že ho to také zaujalo.

„Paní Vilemína je výborná hostitelka, nemyslíte, Václave,“ obrátila se na mě paní Isabela mezi polévkou a hlavním chodem.

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl jsem.

Odhalil jsem totiž drobnou slabinu plánu paní Míny, na klopě jsme sice měli jen křestní jména, ale na jmenovkách na stole byla jména kompletní. Takže jsem zjistil, že paní Isabela je vévodkyní z Auerthalu.

„Auerthal… Auerthal,“ znělo mi v hlavě, „co to paní Mína říkala, aha tam mají tu velkou knihovnu.“

„Jaká Výsost,“ mrkla na mě, „říkejte mi Isabelo.“

Všimla si, odkud jsem to oslovení vzal, a svoji jmenovku na stole sklopila.

„Nemohli bychom si tykat?“ nabídla mi pravici.

Trošku mě tím zaskočila a lehce podkopala moji představu o společnosti s modrou krví. Žádné Vaše Výsosti sem, Vaše Jasnosti tam, ale prostě Isabelo.

Přijal jsem:

„Bude mi ctí, Isabelo. Já jsem Václav.“

Druhý chod byl možná trošku zvláštní pro šlechtickou hostinu, ale paní Mína nařídila těstovinový salát pro dospělé a špagety pro děti.

„Hele,“ šťouchl do mě Maxmilián sedící vedle mě.

Dal si do pusy konec špagety a bravurně ji vtáhnul celou do pusy. Jenže konec špagety mu udělal omáčkou „šrám“ přes obličej.

A jak to děti dělají, chtěl k otření použít rukáv, ale odkudsi zazněl hlas, nejspíš jeho matky:

„Maxi, ať tě to ani nenapadne.“

„Na, vezmi si radši tohle,“ nabídl jsem mu ubrousek.

„Dík,“ usmál se na mě, „ty jsi ženich, že jo?“

„Ano, já jsem ženich.“

„A kde je nevěsta?“

„Na téhle svatbě není nevěsta, ale dva ženiši,“ začal jsem vysvětlovat a doufal, že do jeho hlavy nezaseji zmatek.

„Jo tak,“ rozzářila se jeho tvář a začal hledat druhého ženicha.

Zcela správně detekoval Pavla, který právě živě debatoval se svým sousedem.

„Ano, to je druhý ženich,“ potvrdil jsem mu, „Pavel.“

Zkoumavě si ho prohlédl, potom se podíval na mě a konstatoval:

„Hodíte se k sobě.“

Dál to nerozebíral a věnoval se zase svému obědu.

„Max je docela rozumbrada,“ naklonila se ke mně Isabela.

„Tak to si bude rozumět s mým synovcem.“

Po obědě se opět ujala slova Její Výsost vévodkyně z Krásného Kopce:

„Moji drazí, zahajovací oběd jsme přežili bez úhony, nová přátelství navázána, pokračovat budeme volnou zábavou, zámek je vám zcela k dispozici. V přijímacím salonu je bar a ve vedlejším salonu zase malé občerstvení. A pro vaše pobavení jsem po zámku nechala rozmístit několik společenských her. Sejdeme se zde na večeři přesně v devět.“

„Vašku,“ přitočil se ke mně Pavel, „víš, kdo vedle mě sedí?“

„Pan Ferdinand.“

„A víš, kdo to je?“

„Ne, ale když vidím tvé nadšení, tak asi někdo významný.“

„Jo, to je vévoda z Qintenbergu.“

„Promiň, ale vůbec netuším, o kom je řeč.“

„Jeho rod sahá až někam do desátého století.“

„Aha,“ pochopil jsem nadšené mého rytíře.

„A víš, co ještě?“ ptal se, ale nečekal vůbec na moji odpověď. „Četl mou diplomku a chce, abych se podíval na jeho rod, souhlasy mi prý opatří.“

Tak takhle to paní Mína zařídila, pomyslel jsem si, vedle mě posadí Isabelu, majitelku velké knihovny, a Pavlovi nastrčí Ferdinanda z prokletého rodu.

Musel jsem se usmát.

„Nevypínej se,“ drcnul do mě Pavel, „zase začínáš mít ten výraz, který značí, že se hodláš vypnout a moc přemýšlet. Ne, ne a ne, dnes ne. Jdeme k baru na panáčka.“

NA TYKAČKU

září 2021

Vzali jsme to oklikou, protože nás zajímalo, jaké hry a kam nechala paní Mína připravit. Narazili jsme na šachový stolek s krásně vyřezávanými figurkami. No spíš figurami, každá měla aspoň patnáct centimetrů. Pavel jednu z nich vzal do ruky a se zájmem si ji prohlížel.

„Podívej,“ ukazoval na značku, která byla zespoda vypálená.

Byla to sestava tří písmen – K, H a F –, tedy Karel Hoblina Frýdl.

„Ani se nepochlubil, že něco dělal pro paní Mínu.“

„Se ho můžeme zítra zeptat,“ nadhodil jsem, „teda jestli přijde. Pozval jsi ho na to odpolední matiné?“

„Jasně, myslíš, že bych ho vynechal?“ uklidnil mě, ale hned zasel semínko nejistoty. „Jen se bojím, že něco šijou.“

Tázavě jsem se na něj podíval.

„No, když se ženil Karel, tak jsme mu nevěstu unesli jako rytíři, a aby ji vykoupil, musel s námi svést souboj,“ začal se Pavel při vzpomínce usmívat, „jenže se musel převléct do brnění. Takže sako dolů, kalhoty dolů a pěkně brnění na sebe.“

„Aha, to mi říkáš pěkné věci, takže mám začít trénovat souboj s mečem?“

„Snad to nebude potřeba.“

Na dlouhé chodbě byla postavena kuželková dráha. Tady řádily všechny děti, těm jde přátelství rychleji než nám dospělým.

„Tak kdo vyhrává?“ ptal jsem se synovce Vaška.

„My to nepočítáme,“ přiznal a trošku tajemně dodal „ale je to sranda, zkus si taky hodit.“

Děti postavily na konci dráhy kuželky, které byly průhledné, a já jsem doufal, že je to nějaký plast a ne sklo. Dostal jsem do ruky stejně průhlednou kouli, ale uvnitř bylo něco zataveno. Když jsem koulí metnul po dráze, celá se rozblikala a začala vydávat syčivý zvuk jako hořící doutnák. Jakmile narazila do první kuželky, ozval se výbuch a zasažená kuželka se rozblikala. Všechny děti začaly výskat a skákat radostí.

„Jůůůů, můžu si taky hodit?“ nechal Pavel vyplout na povrch malého kluka, který v něm dřímal.

Po chvíli hraní s dětmi jsme šli dál.

„Copak bude v knihovně?“ zajímalo nás. K našemu velkému zklamání byla knihovna netknutá.

„To je divné,“ přemýšlel nahlas Pavel, „do každé místnosti paní Mína něco dala. Aspoň velkou kytici nebo nějakou hru nebo pohovky, ale tady není vůbec nic.“

„To není divné, to je přímo podezřelé,“ doplnil jsem. Zvědavost nás však hnala dál.

Nakoukli jsme do zbrojnice, kde se nám naskytl nečekaný pohled. Na pohovce tam seděl můj táta a paní Mína a vesele si o něčem povídali.

„Pojďte dál, chlapci moji,“ vyzvala nás Její Výsost, pak se podívala na tátu a poopravila se, „vlastně chlapci naši.“

„Dáte si s námi skleničku?“ ukázal táta na stolek, kde byly připravené skleničky, a v kbelíku se chladilo víno.

Neodmítli jsme.

„Tak na ta rodinná shledání,“ vybídla paní Mína k přípitku.

Táta se přidal:

„Ano, paní Míno, na rodinu a ty kotrmelce a propletence, které v rodokmenu máme.“

Nevěřícně jsem zíral na tu proměnu, včera odmítal nastoupit do limuzíny, radši jel vlakem, šel pěšky a dnes to začalo políbením ruky po ránu a teď tu popíjí s paní, o které nebyl schopen říct vlídné slovo, a ještě ji oslovuje „paní Míno“.

Její Výsost se opět projevila, jak mě má přečteného:

„Vidíte, Václave, říkala jsem, že ho přesvědčíme.“

„Koho jste chtěli přesvědčovat?“ zkoumal táta.

„Václav měl obavu o tvoji tvrdou palici,“ vysvětlila paní Mína, „v konfrontaci s mým majestátem.“

„Proti Vašemu majestátu se nedá bojovat, paní Míno,“ nepřestával mě táta udivovat, „tomu se musí jen podlehnout.“

Ještě jednou jsme si přiťukli a nechali je tam.

Na chodbě jsem se podíval na Pavla:

„Rozumíš tomu? Včera nebylo ani jisté, jestli vůbec přijede, a teď mu paní Mína může tykat a on ji oslovuje paní Míno.“

„Tvůj táta má pravdu, majestátu Její Výsosti lze jen podlehnout, jiná cesta není,“ chytil mě v podpaždí a vyrazili jsme na toho panáka.

U baru jsme našli sedět moji mámu s koktejlem:

„Neviděli jste tátu? Někam se mi po obědě ztratil a nemůžu ho najít.“

„Neboj se,“ opřel jsem se vedle ní o bar, poručil si pití a poskytl mámě bližší vysvětlení, „je v pořádku. Povídá si s paní vévodkyní ve zbrojnici.“

Mámě se rozšířily zorničky:

„To dopadne špatně.“

„Nedopadne, paní Kopecká, Její Výsost mu říká Václave a on jí paní Míno,“ uklidňoval ji Pavel, „a vsadím se, že paní Mína ho zavedla schválně do zbrojnice, kde je tolik zbraní, aby viděl, kdo má silnější arsenál.“

„Teda, ty jsi vtipálek, Pavle,“ drcla do něj máma, ale hned se opravila, „vlastně vy jste.“

„To nevadí, klidně mi tykejte, paní Kopecká,“ odsouhlasil Pavel.

„Dobře,“ přijala máma, ale hned si dala podmínku, „a ty mi neříkej paní Kopecká, zní to strašně neosobně, jsem Jana.“

„Přece vám nemůžu tykat,“ zděsil se můj rytíř.

„Tak mi říkej jako paní vévodkyni,“ navrhla máma, „paní Jano. Hlavně mi neříkej maminko, na to mám ty svoje dva kluky a bohatě mi to stačí.“

Dostal jsem pohlazení po tváři a mateřské políbení, jaké už dlouho ne. Tahle svatba skutečně lidi mění.

„Ještě chvilku,“ odstrčil jsem Pavla, když mě začal ráno tahat z postele.

„Ne, ne,“ sebral mi peřinu, „pěkně vstávej, slíbil jsi rodičům prohlídku zámku.“

„Vždyť tam korzovali včera celý den,“ přetáhl jsem si přes hlavu polštář.

„To jo, ale neměli u toho tvůj neodolatelný výklad,“ slyšel jsem tlumeně přes vrstvu peří.

Bohužel už před časem můj rytíř zjistil, že jsem strašně lechtivý, a tak věděl, jak mě probudit. Nejdřív mě lehce šimral na noze, ale potom stoupal výš a výš, až se zastavil na břiše, a to už jsem nevydržel.

„Dobrá, tak já vstávám. Jestli mě takhle hodláš budit denně, tak ti zítra uteču od oltáře.“

„Neutečeš,“ praštil mě polštářem, „bylo by ti smutno. A hlavně víš, že to máme posvěcené shůry.“

Tak s tímhle argumentem se nedá polemizovat.

Cestou do koupelny mě vyrušil zvonek ode dveří. Zcela bezmyšlenkovitě, ještě v pyžamu, jsem šel otevřít. Za dveřmi stála moje rodina.

Máma mě sjela pohledem od hlavy k patě a s úsměvem se zeptala:

„V tomhle tu teď budete provádět?“

„Ne, teprve vstávám,“ přiznal jsem.

„No páni,“ ozval se bratr, „tobě ty knížecí móresy vlezly rychle pod kůži. Vždyť je skoro deset.“

„Cože,“ otočil jsem se na Pavla, „proč jsi mě nevzbudil dřív?“

„Ty jsi tak hezky chrupkal, že jsem tě nechtěl budit,“ culil se Pavel a pozval hosty dál. „Dáte si s námi snídani? Nebo aspoň kafe?“

„Rádi, Pavle,“ ozval se můj otec, a když vcházel dovnitř, poplácal ho po ramenou.

V tu ránu jsem byl dokonale probuzen.

Co se to tu děje, znělo mi v hlavě. Táta oslovil Pavla jménem, a ještě ho přátelsky poplácal po rameni.

Než jsem se zušlechtil v koupelně, Pavel připravil snídani pro mě a malé pohoštění pro ostatní.

Prohlídka zámku byla tu a tam narušena drobnými změnami v místnostech, které byly upraveny pro svatební veselí. A také svatebními hosty, kteří už od rána zase přijížděli na zámek v očekávání další zábavy, a většina z nich se k nám připojila. Takže prohlídka, kterou jsme začínali v osmi, končila slušně obsazena zhruba třiceti posluchači. Trošku jsem upravil vedení trasy, abych mohl skončit v knihovně, kde to celé tak trošku začalo.

Na „místě činu“ jsem náležitě vylíčil celou historii o ztraceném a znovu nalezeném vévodovi Janovi, o jeho deníku, o ztraceném a nalezeném klíči.

„A hlavně jsem díky téhle knihovně našel tohohle skvělého rytíře,“ přitáhnul jsem si Pavla k sobě a políbil ho.

Posluchači se mi odměnili potleskem.

„Já bych taky rád něco přidal,“ ozval se Pavel, „jednou přišla z prohlídky naše průvodkyně Květa a celá se smála, že tenhle ten pan kastelán vyděsil její prohlídku na schodech, jak někam strašně rychle běžel. Za chvíli přišla druhá průvodkyně, že pan kastelán vyděsil její prohlídku tady v knihovně…“

A mně bylo jasné, kam Pavel míří.

„Myslíš, že je nutné všem vyzvonit, jaký jsem blázen?“

„Drahý, vždyť to bylo roztomilé,“ vykouzlil Pavel na tváři ten svůj úsměv a mně začal být okolní svět úplně fuk, věděl jsem totiž, že on ze mě blázna neudělá.

A neudělal, vykreslil celou tu historku tak geniálně, že bych si za ni zasloužil cenu za nejlepší herecký výkon.

„Prostě můj bratr Václav věděl, co dělá,“ ozval se z davu hlas Její Výsosti.

„Paní Míno, vy jste tu také,“ vyděsil jsem se a s úsměvem dodal, „tak jestli jste slyšela, byť jen polovinu mého výkladu, tak mě asi vyhodíte a vydědíte zároveň.“

„Nebylo to tak zlé, Václave,“ přišla k nám, „dokonce jsem se dozvěděla i pár věcí, které jsem o sobě sama nevěděla.“

Celé osazenstvo, včetně Její Výsosti, se rozesmálo.

„Hodina nám pokročila a já začínám mít hlad,“ uzavřela moji průvodcovskou exhibici, „pojďme na oběd.“

Cestou do jídelny se můj otec přitočil k Pavlovi, něco mu řekl a oba se od celé výpravy odpojili.

Trošku jsem se bál, co se děje, ale paní Mína mě chytila za ruku a táhla k jídelně:

„Nebojte se, Václave, to bude v pořádku.“

Dnešní zasedací pořádek už byl podle hesla, kdo ke komu patří. Pavlovo místo vedle mě zůstalo prázdné a tátovo opodál taky.

V okamžiku, kdy Její Výsost zavelela k servírování polévky, vstoupil Pavel s mým otcem a oba ve veselé náladě.

„Kde jste byli?“ ptal jsem se, když dosedl na své místo.

„Tomu neuvěříš,“ usmíval se Pavel, „byli jsme u baru na skleničce a tvůj otec mi nabídl tykání.“

Málem mi zaskočil doušek vody, kterou jsem zrovna upíjel.

„Opravdu. Prý jsme naše přátelství nezačali úplně šťastně, a tak prý smažme to. Já jsem Václav,“ líčil mi Pavel.

Podíval jsem se na tátu, který pravděpodobně tutéž historku líčil mámě, ta si viditelně oddychla. Můj pohled se setkal s tátovým a já jsem věděl, že všechno už bude v naprostém pořádku.

VÝKUPNÉ

září 2021

Od tří hodin bylo plánováno odpolední matiné nejen pro svatební hosty, ale i pro naše přátele, zaměstnance zámku a naší organizace. Paní Mína měla snad dohodu i se svatým Petrem. Sice byla polovina září, ale sluníčko svítilo jako v červenci, takže celá událost mohla s klidem proběhnout na terase podle plánu.

„Strejdo, už je tady Pilina?“ tahal mě za rukáv synovec Václav.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o co jde.

„Jo, Hoblina už tu je. Támhle, pojď, já tě seznámím.“

Došli jsme k hloučku našeho spolku historických rytířů.

„Karle,“ oslovil jsem Hoblinu, „vedu ti zákazníka.“

„Počkej, tebe jsme přece zabili,“ zarazil se Vašek.

„Brácho, neblbni, vždyť to bylo jen jako,“ praštil ho do zad Jenda, který se k nám cestou připojil a hned začal obchodní jednání, „hele, Hoblino, ty jsi prý dělal tu truhličku, kterou jsme dostali od Pavla.“

„No to jsem dělal,“ usmíval se Karel nad Jendovou přímočarostí, „a co má být?“

„Potřebujeme ještě jednu, kolik bys za ni chtěl?“

Všichni jsme jen zírali, jakého mám v rodině obchodníka.

„Já nevím, když započtu materiál, práci, čas,“ začal Karel vyjednávat, na prstech něco počítal a pak s úsměvem od ucha k uchu řekl, „tak odhadem pět tisíc tři sta padesát jedna.“

„Bereme, fakturu pošli tady strejdovi,“ přijal nabídku po chvíli přemýšlení Jenda a i s Vaškem zmizeli v davu.

„To je dobrý,“ začal jsem se rozčilovat, „ty máš práci, kluci budou mít truhlu a já nic.“

„Ty budeš mít tu fakturu,“ zasmál se Karel, „ale že jsi to ty, dám ti nějakou slevu.“

„To jsi mě uklidnil.“

„Drahoušku,“ vrhla se na mě paní Horáčková s úsměvem od ucha k uchu, „vy jste si na mě stěžoval Její Výsosti?“

„Já? Na Vás? Jak jste na to přišla?“ divil jsem se.

„No, dnes pro mě paní vévodkyně poslala limuzínu a já jsem se v ní konečně svezla,“ dostalo se mi vysvětlení, „ale já jsem o tom nikomu neřekla, jen vám.“

Aha, odtud vítr fouká.

„Tak nepopírám, že když jsme sepisovali seznam hostů a pro koho pojede limuzína,“ začal jsem své přiznání, „tak jsem vaše jméno v tom seznamu pošoupnul trošku výš.“

„Aha, takže teď abych zase sháněla kytku a bonbony já vám,“ smála se naše dobrá víla.

„Ono to možná bude mít i dohru,“ začal jsem ji lehce strašit, „tím že jsem vás postrčil výš, tak limuzína nezbyla na pana ředitele.“

„On to snese, už se v ní vezl tolikrát, že jednou víc nebo míň nepozná,“ rozesmála se.

„Mluvíte tu o mně?“ ozval se vedle nás pan ředitel.

„Vůbec ne, pane řediteli,“ usmála se paní Ludmila, „chválím tady pana knížete, jak obratně zařídil, že jsem se konečně svezla korábem.“

„To jsou mi pořádky,“ zlobil se na oko po paní vévodkyni nejvýše postavený celé organizace, „sekretářka si jezdí v limuzíně a generální ředitel musel taxíkem.“

„To víte,“ odpověděla paní Horáčková se svým typickým humorem, „každý podle důležitosti.“

„Tak na to si připijeme,“ pozvedl pan generální sklenici a všichni tři jsme si přiťukli.

Na terase se najednou objevil kůň, v sedle nesl muže v dosti otrhané a zašlé uniformě. Hlasitě se začal pídit po knížeti z Ledče. Dav mě protlačil až k jezdci, který vytáhl zpoza opasku srolovaný pergamen a podal mi ho. S lehkou úklonou hlavy otočil koně a zmizel za rohem.

Všichni hosté na mě koukali a čekali, co je v tom listu psáno. Rozlomil jsem pečeť, rozmotal svitek a začal číst:

„Vaše Jasnosti, velectěný kníže z Ledče,

dovolujeme si Vás v předvečer Vaší svatby požádati o drobnou almužnu pro skupinku zchudlých vojáků, kteří hrdinně bránili v bitvách Vaši lepší budoucnost.

Abychom naší suplice na vážnosti dodali, dovolili jsme si do zástavy vzíti rytíře Vašemu srdci nejmilejšího. Cena za svobodu jeho jest zcela zanedbatelná, stačí zlata tolik, kolik sám Váš rytíř váží. Zlato toto račte shromážditi na nádvoří zámku Krásnokopeckého.

S pozdravem

Vaše vojsko."

Rozhlédl jsem se po přítomných a bylo mi jasno. Hoblina ani nikdo z jejich spolku nikde, a hlavně chyběl i Pavel.

„Strejdo, co to znamená?“ ptal se Vašík.

„Někdo mi unesl ženicha, a abych ho zachránil, musím sesbírat spoustu zlata.“

„Támhle se válí kus zlata,“ ukazoval princ Maxmilián.

Skutečně, v záhonu květin se blýskal zlatý valoun.

Zvedl jsem jej a potěžkal:

„Tak to takových budu muset ještě hodně najít. Ale zkusíme, jestli mi nedají slevu.“

Vyrazil jsem na nádvoří, celý dav zvědavých hostů mi šel v patách.

Na nádvoří se objevila obrovská dřevěná váha (kdy to stihli postavit, netuším), kde na jedné straně byla klec, ve které byl zavřený Pavel. Na druhou stranu do kádě mířila velká šipka s nápisem „zlato“. Celé zařízení hlídala skupina vojáků, která nikoho nepouštěla moc blízko.

„Ha, neseš výkupné?“ obořil se na mě Hoblina v kroužkové košili.

„Ctihodný rytíři,“ začal jsem vyjednávat k velkému pobavení celého nádvoří, „toto je veškeré zlato, které mám.“

„Nu zkus, zda tvého rytíře převáží,“ a pokynul mi k váze.

Položil jsem valoun na váhu a ta se samozřejmě ani nehnula.

„Budeš muset přinést víc,“ zasmál se další z vojáků.

„Dobrá, poradím se se svojí družinou a uvidím, co se dá dělat.“

Otočil jsem se k publiku hostů a požádal o pomoc, došlo mi totiž, že toho zlata tu bude poschováváno víc.

„Vážení hosté, abych mohl vykoupit mého rytíře a zítra se mohla konat veselka, potřebuji vaši pomoc. Pomozte mi najít dostatek zlata, tuším, že se v zahradě ještě nějaké bude skrývat.“

Podíval jsem se na Hoblinu, jestli jsem správně pochopil, ten nenápadným mrknutím potvrdil. Zamával jsem Pavlovi a vyrazil na hon za zlatem.

Samozřejmě největší legraci z toho měly děti, běhaly po terase a přilehlé zahradě a jako mravenečci snášely zlaté valouny. Já jsem přemýšlel, kdy to ten Hoblina a spol. stihli nachystat. I dospělí se zapojili, jen stráže mého rytíře nechtěly k váze nikoho pustit.

„Ku placení výkupného oprávněn jest pouze kníže z Ledče.“

Tak jsem musel každý z kamenů vzít a na váhu dát osobně.

Zhruba v polovině (aspoň jsem doufal) jsem začal Pavla proklínat:

„Proč jsem si nenamluvil nějakého trpaslíka, ten už by se tu vznášel ve výši oblohy, ale ty, ty ses ještě ani nehnul.“

„Ale můj kníže, přece tě ta trocha zlata nezabije,“ odpovídal mi vězeň ze své klece.

„Václave,“ zavolala si mě k sobě paní Mína, „musíte těm únoscům dát i nějaké peníze, bojím se, že jen s tím falešným zlatem se nespokojí.“

„Vidíte, paní Míno,“ přitakal jsem jí, „to mě nenapadlo, ale já u sebe žádné peníze nemám, leda bych vybral zámecký trezor.“

„Nebojte, já myslím na všechno,“ usmála se spiklenecky.

Mně v tu chvíli došlo, že o všem věděla, proto to matiné bylo na terase, aby nádvoří bylo prázdné a byl tam klid na stavbu váhy.

Zavedla mě do vstupní haly, kde v rohu ležel plný pytel:

„Ale budete si ho muset odnést sám, já jsem jen slabá žena, Václave.“

Chytil jsem pytel a málem se pod ním zlomil, byl plný mincí. Tázavě jsem se podíval na Její Výsost.

„Připravila jsem jim odměnu, ale v železe,“ v očích jí jiskřily šibalské ohníčky, „a ten pytel bych jim nedávala, pěkně jim to na tu váhu vysypte, ať z té své šarády taky něco mají.“

Vytáhl jsem pytel nenápadně na nádvoří a čekal, až se nashromáždí dostatek zlata.

„Moji drazí,“ oslovil jsem svatební hosty, kteří už dlouho nic nepřinesli, takže asi všechno zlato bylo nalezeno, „teď uvidíme, zda jsme našli dostatek zlata na vyvážení mého rytíře.“

Začal jsem zlaté valouny skládat na váhu. Jakmile se klec s Pavlem začala lehce nadzvedávat, přitáhl jsem si pytel a vytáhl hrst mincí, které jsem vsypal zpět:

„Tak zlata bylo dosti, ale myslím, že těmito mincemi slovutní únosci nepohrdnou.“

Hoblina zmerčil, že se jedná o skutečné peníze a došlo mu, co mám za lubem.

„Dovolte, pane kníže, abych vám pomohl,“ chtěl mi pytel vzít a celý jej položit na váhu.

„Ne, děkuji,“ zarazil jsem ho, „jak jste sami pravili – ku placení výkupného oprávněn jest pouze kníže z Ledče.“

Zvedl jsem pytel a začal z něj obsah sypat do kádě mezi zlaté kamení. Mince pěkně zněly nádvořím a propadaly se do skulinek až na dno kádě. Váha se začala víc a víc pohybovat a s poslední mincí zapadnutou do kádě se Pavel odlepil od země a jeho rameno váhy se vzneslo vzhůru.

„Bravo,“ začali přihlížející skandovat a tleskat.

Pavel byl osvobozen a na důkaz díků jsem od něj dostal krásné políbení.

„Milé vojsko, protože jste ke mně byli velice laskaví a trpěti mě příliš nenechali,“ obrátil se můj rytíř k únoscům, „dovolte mi vás pozvat k našemu hodokvasu.“

„Kolik jsi jim tam nasypal?“ zeptal se mě Pavel, když viděl Hoblinu a spol. zírat do kádě se zlatem a mincemi.

„Víš, že ani nevím,“ uculil jsem se na něj, „to připravila paní Mína.“

„Takže v tom jela s nimi,“ došel ke stejnému závěru jako já, „to ona mě odtáhla z terasy, že se mnou potřebuje mluvit. To je ale liška podšitá.“

„Ale zase se jí musí nechat, že tu zábavu, a nejen dnes, připravila dokonale, musíme jí potom poděkovat.“

„A já už vím kdy.“

Tázavě jsem se na svého nastávajícího podíval.

„Zítra při slavnostním obědě, vezmeme si slovo a přede všemi jí poděkujeme.“

„To je nápad, to rozhodně nebude čekat,“ políbil jsem ho radostí do vlasů.

„Hele, vy dva,“ objevil se vedle nás Hoblina, „můžete mi říct, kolik tam vlastně máme?“

„Si to spočítejte, vy únosci,“ smál se Pavel, „chudák můj kníže musel na váhu naskládat metrák kamení, tak co vám udělá pár drobných.“

„Já ti dám pár drobných, tam budou tisíce,“ smál se náš truhlář, „vůbec netuším, kde tolik mincí proměníme.“

„Vy si poradíte,“ a ještě jsem si přisadil, „a taky to máš za to, že jsi nám neřekl, že už jsi pro paní Mínu pracoval.“

„Cože?“ podivil se.

„No viděli jsme ty krásné šachy,“ přidal se Pavel, „nebo to KHF není tvoje značka?“

„Jo tohle,“ plácl se Karel do čela, „to byla jen taková rychlovka, vždyť jsou pěkně odfláknuté. Její Výsost se objevila u mě v dílně, a že zná moji práci. Ta kazeta na ni udělala opravdu dojem. A že potřebuje udělat šachy, nejlépe i se stolkem. Chtěla to dost rychle, ale vzpomněl jsem si, že mám v kufru staré figury, když jsem se před lety učil vyřezávat. No a jí se strašně zalíbily, prý jsou krásně amatérské.“

„No jo, ona si paní Mína moc nepotrpí na okázalé věci,“ potvrdil jsem mu, „ona má radši blbůstky z antikvariátu.“

„Tak jsme se dohodli, že je trošku doladím a udělám stolek.“

„Tak vidíš, teď si můžeš do portfolia zákazníků přidat i Její Výsost,“ radoval se Pavel.

„Já vím,“ zářil Karel, „a vlastně za to vděčím vám dvěma, bez vás by se moje dílo do jejích vznešených rukou asi nikdy nedostalo.“

SVATBA

září 2021

Koukám na budík, 03:30.

„Spíš?“ zeptal jsem se tiše do temnoty ložnice.

„Ne,“ odpověděl Pavel, „už asi hodinu vejrám do stropu.“

„Já taky, jsem nějak nervózní.“

Jeho ruka našla tu mou a pevně se propletly.

„Mám takový divný pocit, že jsme na něco zapomněli, nebo že se něco pokazí,“ svěřil jsem svoji obavu druhému ženichovi.

„Co by se mohlo pokazit?“

A v tu ránu do oken začal bubnovat liják.

„Třeba počasí,“ zasmál jsem se a přitulil se k Pavlovi.

Nevím, jestli nás bubnující déšť ukolébal nebo ne, ale asi jsme na chvíli ještě usnuli.

Déšť neustával a bičoval Krásný Kopec provazy vody, až kanály na nádvoří nestačily všechnu vodu pobrat a ta se valila průjezdem jako povodeň.

„To nám prší štěstí,“ snažil se Pavel rozptýlit mé obavy z dnešního dne, zatímco jsem s hrnkem čaje a rohlíkem stál u okna a sledoval vodu tekoucí po tabulkách skla.

„Za chvíli začnou taxíky přivážet hosty,“ poznamenal jsem sklesle, „a asi je budeme muset do zámku dopravit na nafukovacích člunech.“

„Neboj, můj kníže,“ přitulil se ke mně zezadu můj rytíř a objal mě, „paní Mína vždycky říká, že máš mocného anděla strážného, ten svatého Petra umluví.“

Zaklonil jsem hlavu a nechal ji spočinout na Pavlově rameni.

Políbil mě na tvář:

„Pojď, musíme se obléct.“

„Ach jo,“ povzdechl jsem si, „nemůžeme to odbýt v pyžamu?“

„To by byly pěkné fotky. Moje máma i ségra si nechaly ušít nové šaty,“ začal mi Pavel rozmlouvat můj nápad, „Adéla si je dokonce nechala ušít podle toho střihu, co dostala tehdy od holek.“

„Vážně?“ podivil jsem se, „ani se nepochlubila, potvora.“

„Má to pro nás být překvapení.“

„Tak jak to víš ty?“

„Adéla mi volala, že potřebuje kontakt na Jehlu,“ vysvětlil mi Pavel, „a stačilo pár jednoduchých otázek a vypadlo z ní, že si na naši svatbu šije ty jejich šaty.“

„Aha, tak to možná zase taková nudná přehlídka šatů nebude,“ poznamenal jsem, „mně zase volala Marcela s tímtéž.“

Podívali jsme se po sobě a oba najednou vyprskli smíchy.

Při oblékání jsem si uvědomil důležitou věc:

„Víš, na co jsme zapomněli?“

Pavel se zasekl při zapínání knoflíčku.

„Neděs mě, na něco důležitého?“

„Obávám se, že ano,“ podíval jsem se na jeho vyděšenou tvář, „kdo nás povede k oltáři?“

„Ježišmarja, no jo, koho teď takhle narychlo seženeme, a máme vůbec svědky a kdo má prstýnky a kdy to začne,“ začal chytat hysterický záchvat Pavel.

„Můj rytíři,“ chytil jsem ho za ramena a otočil čelem k sobě, „nádech, výdech, hlavně klid. Do obřadu máme ještě dvě hodiny, to je dost času. Svědky máme, ty máš Hoblinu a mně to odsvědčí Adéla. Prstýnky má Hoblina. Takže chybí jen ta cesta k oltáři.“

„Máma, musím zavolat mámě, ta mě odvede k oltáři,“ stále trošku vyšiloval můj rytíř.

„Teď jí nevolej, už je na cestě sem, požádáme ji, až přijede.“

„A co ty?“

„Já nevím,“ zauvažoval jsem, „asi bych mohl říct taky mámě, ale aby se to nedotklo táty, když se nám podařilo teď ten vztah vylepšit.“

Počasí se umoudřilo, takže jsme první hosty vítali už bez deště, jen pod ocelově šedou oblohou. Naštěstí jako první dorazila Pavlova rodina. Vzali jsme je k nám do obýváku, kde už byli naši.

„Musíme vám něco říct,“ začal jsem dramaticky, „zapomněli jsme si dojednat, kdo nás povede k oltáři.“

Všichni se začali smát.

„Ale vypadáte, jako kdybyste to chtěli celé zrušit,“ halekal bratr, „to přece není žádný problém. Tak někoho požádejte teď.“

„Já to mám jednoduché,“ začal Pavel a obrátil se na svoji mámu, „mami, odvedeš mě k oltáři?“

Paní Novotná začala slzet, ale vehementně u toho přikyvovala.

„Jenže Václav má velké dilema,“ pokračoval můj nastávající a trošku teatrálně ukazoval na mé rodiče, „váhá mezi paní Janou a panem Václavem. Paní Jana by se hodila, protože ženicha většinou doprovází matka, ale současně se v poslední době velice zlepšily vztahy mezi Vaškem a panem Václavem.“

„Ty jsi komediant, a ne můj rytíř,“ utnul jsem jeho výrazně pohybové představení.

Nadechl jsem se a vyklopil:

„Mami, chtěl bych, abys mě vedla k oltáři, ale současně cítím, že jako úctu k tátovi by to měl být on. A já opravdu nevím, co dělat.“

Prosebně jsem se díval po přítomném kroužku mých nejbližších a čekal, jestli někdo nepřijde se spásným nápadem. A nápad se dostavil a to z míst, odkud bych to ještě před týdnem neočekával.

„Tak půlku cesty tě povedu já,“ promluvil otec, „a druhou tvoje máma.“

„A to by šlo?“ těkal jsem očima z mámy na tátu.

„Jistě,“ usmála se máma a pohladila svého muže po ruce.

V okamžiku, kdy poslední hosté vstoupili do zámku, venku se opět spustil liják.

„Tak snad to je to štěstí,“ podíval jsem se na svého rytíře, který byl stejně nervózní jako já.

„Určitě, určitě,“ uklidňoval nás Pavel, „to nemůže být nic jiného.“

Stáli jsme před dveřmi kaple a čekali na smluvený signál, až dozní první píseň dětského sboru, který se staral o hudební doprovod.

Táta nás poplácal po ramenou:

„Tak kluci, hodně štěstí.“

Nevím, jestli se mi to zdálo, ale vsadil bych se, že se mu v oku zaleskla slza. Děti dozpívaly a dveře do kaple se otevřely. Paní Novotná zavěšena do svého syna, táta a já jsme vkročili do kaple. Ucítil jsem na ramenou tátovu ruku, asi měl pocit, že potřebuji oporu. Měl pravdu, přes jeho dlaň do mě vstupovala neskutečná energie. Rozezněly se varhany.

Uprostřed cesty k oltáři stála moje máma a čekala, až k ní dojdeme. Než táta přenechal svoji roli mámě, otočil se ke mně a pevně mě objal. Objetí jsem mu s radostí opětoval.

Táta poodstoupil, uchopil máminu ruku a jemně ji políbil:

„Má drahá, teď je to na tobě.“

Nabídl jsem jí rámě a ona se do mě zavěsila. Pavel s paní Novotnou čekali na nás.

Během naší cesty k oltáři zasáhl můj anděl strážný. Přestalo pršet a venku se rozjasnilo. Před oltářem nám maminky daly mateřské políbení na čelo a v tu chvíli se stal zázrak. Vitrážovým oknem do kaple vplul paprsek slunce a ozářil naši dvojici.

V kapli to zašumělo sborovým: „Óóóó.“

Maminky poodstoupily a nás nechaly jen panu faráři.

Z celého obřadu si mnoho nepamatuji, jen ten okamžik, kdy jsem měl říct své „ano“. Byl jsem tak nervózní a bál jsem se, že se mi zadrhne hlas, že jsem ta tři písmenka, to kratičké slůvko, tak důležité pro dnešní den, skoro zakřičel. Pan farář se asi trošičku leknul a snažil se to zamaskovat pousmáním.

Potom se obrátil na Pavla:

„Pavle Novotný, vstupujete se zde přítomným Václavem Kopeckým, knížetem z Ledče, do svazku manželského dobrovolně?“

Nejspíš pod návalem emocí ani můj rytíř nezvládal svůj hlas a i jeho „Ano“ se velmi hlasitě rozletělo pod klenbou kaple.

„Teď,“ mrknul jsem na Pavla u slavnostní tabule.

Vstali jsme a já si zjednal klid zazvoněním jednoho ze zvonečků, které právě k tomu účelu stály na stole. Svatební hosté ztichli a čekali.

„Dovolte mi v tuto slavnostní chvíli pronést několik slov,“ začal jsem svůj improvizovaný proslov, „vím, že podle zvyklostí by měli mluvit spíš svědci a rodiče ženichů, ale je tu někdo, komu musíme poděkovat jako prvnímu, tak snad nám to nedodržení bontonu prominete.“

Pavel mi podal skleničku a oba jsme se otočili k paní Míně.

„Chceme poděkovat Její Výsosti Vilemíně, vévodkyni z Krásného Kopce, kněžně z Hrádku a Sadkova za to, jak celou tuto svatbu připravila.“

Paní Mína byla očividně naším proslovem zaskočena a do očí se jí draly slzičky dojetí.

Pavel převzal slovo:

„Bez této dámy s velkým D bychom se s Vaškem zmohli tak na objednání restaurace, ale energii, kterou do příprav vložila paní Mína, v žádném případě nemůžeme konkurovat. Když jsme pozorovali, jak pobíhá sem a tam, že ani Kryštof jí nestačil, nevěřili jsme tomu, že je to skutečně ona.“

„A nemyslete si,“ chopil jsem se opět otěží, „my jsme jí chtěli pomoci, ale ona nám vždy taktně naznačila, že spíš překážíme a kazíme její dílo.“

Osazenstvo se zasmálo, každý totiž už měl tu čest Její Výsost poznat a přesně věděl, o čem tu mluvíme.

„Takže, dovolte nám, paní Míno, vyslovit vám velké poděkování za přípravu této svatby a za všechnu pozornost, kterou jste nám věnovala. Na zdraví Její Výsosti, “ pozvedl jsem číši k přípitku a naznačil drobnou úklonu směrem k Její Výsosti.

Celé osazenstvo se postavilo, pozvedlo sklenice a sborově připilo:

„Na zdraví Její Výsosti.“

Paní Mína už nedokázala zadržet své dojetí a snažila se své rozpaky skrýt za rozevřeným vějířem. Nakonec osušila tváře a vstala.

„Vážení, já jsem velice ráda, že jste přijali pozvání tady Václava a Pavla na tuto sešlost. Mnozí z vás, třeba já, už ani nedoufali, že se tohoto dne dočkají. Že na Krásném Kopci bude zase svatba knížete z Ledče. A že rod pánů z Krásného Kopce bude mít pokračovatele. A mně bylo nevýslovným potěšením tuto svatbu připravit. A… a…“

Paní Mína neudržela své slzy a rozplakala se dojetím naplno. Rychle jsme s Pavlem začali tleskat, aby byla paní Mína vysvobozena, a ostatní se k nám obratem připojili. Paní Mína se na nás na všechny dívala a já ji viděl poprvé úplně bez obalu, bez té nucené skořápky, do které ji její titul uzavírá. Dnes se evidentně cítila mezi svými a zcela osvobozena od všech společenských povinností. A já měl ohromnou radost, že i já jsem přispěl svou troškou do mlýna.

„Paní kněžno,“ oslovil jsem Pavla tak tiše, že to slyšel jen on, „zatančíte si se mnou?“

V přijímacím salonu totiž začala hrát hudba a podle zvyklostí se očekávalo, že taneční část večera zahájíme my dva.

„Jistě, můj kníže,“ usmál se na mě můj rytíř. Dlouho před svatbou jsme si lámali hlavu, jak budeme tančit, nakonec jsme to vyřešili výběrem hudby. Zvolili jsme takovou, kde není úplně nezbytné být v klasickém postavení. Zahájili jsme pomalým ploužákem, kde se můžeme navzájem držet za boky. Hosté stáli kolem parketu a tleskali nám do rytmu.

A tak jsme vtančili do nové etapy našich životů, vlastně jednoho společného života. To už je ale jiný příběh.