Deník šlechtice II.

28. VII. 1619 – NOVÍ PŘÁTELÉ

Ráno probuzen jsem byl mladíkem velmi pěkným, který ku koupeli mě vyzval. Dotyky jeho ve mně plamen chtíče vzedmuly. Původně rozhodl jsem se hned po koupeli Viléma vyhledati, by mi od tohoto plamene pomohl.

Nebylo toho zapotřebí.

Mladík, Markem zvaný, svůj šat odložil a za mnou do kádě teplé vody vstoupil. I počal tělo mé umývati tak jemně, že těmto dotykům slastným jsem se poddal zcela, oči zavřel a jen na vlnách příjemných myšlenek se vznášel.

Na mé hrudi počal jemně se věnovati bradavkám mým, nejdříve hadříkem hebkým, posléze jen svými prstíky hbitými a nakonec, což vytrhlo mě z rozjímání mého, i jazykem svým. Na můj pohled tázavý se mi ujištění dostalo, že vše v pořádku jest a Marek pouze přání Generálovo plní.

Aniž laskání mé hrudi přerušil, rukama umyl břicho mé a níže s mytím sestoupil až k rozkroku mému. Zde uchopil pýchu moji a počal jemně masírovati, dokud na objemu nenabyla.

Na mé oddechování se zrychlující Marek posunem úst svých na ústa má zareagoval a políbení plné vášně vtiskl mi.

Tu najednou vykřikl lehce a v okamžiku stejném i já mlíčí své do vody kádě vypustil.

Během oblékání, kdy mi Marek stále při ruce byl, dozvěděl jsem se, že Generál též lásku mezi muži vyznává a že mezi kadety novými vždy oblíbenců skupinku si zvolí, jimž privilegia různá za protislužby udělena jsou. Kupříkladu prý mohou do Velké věže vstoupiti.

Sluha Marek na dotaz můj, zda ve věži byl a co skrývá se tam, se jen zapýřil lehce a zdvořile na zákaz Generálův se vymluvil.

Při oblékání došlo mi, že právě jsem Viléma podvedl, aniž by nějaké zblo výčitek ve mně hlodalo.

Z nedostatku výčitek jsem obavy zbytečné měl. Jakmile jsem Viléma spatřil, jak mladý sluha jej též doprovází, z výrazu tváří jejich zřejmé bylo, k čemu v apartmá druhém došlo.

Po snídani, které se i sluhové Marek a Jindřich (sluha Vilémovi přidělený) proti bontonu zúčastnili, jsme Generálovo pozvání ku prohlídce Kasáren přijali.

Celé přízemí křídla severního rozsáhlé stáje zabírají, na každém konci schodiště vzhůru k ubikacím vede. V patře nad stájemi jídelna prostorná se nalézá, kde v kuchyni kadeti se ve službách střídají, by se pro vojenské tažení dovednostem nezbytným naučili.

V patře druhém potom hrad celý chodba obíhá, z níž do jednotlivých pokojů mužstva se vchází. V jednom z křídel hradních výrazně honosněji vybavené cimry nalézti lze. Dle slov Generálových toť důstojnické ložnice jsou. Důstojníci pouze po dvou, někteří dokonce o samotě bydlí, zatímco kadeti až po deseti v jedné cimře dlí.

Zde Generál dovolil si naznačiti netaktně, že pro mě, reprezentativního sídla na Krásném Kopci zvyklého, to příliš náročné na sžití bude. Načež ujistil jsem jej, že osobě mé těžkostí to dělati nebude.

V křídle jižním potom rozličné učebny, knihovny a sklady nezbytností se nacházejí.

Ve východního křídla přízemí velké jízdárny dvěma patry prostupující jest, kterážto balkonem pro diváky též oplývá.

Odpoledne na projížďku na koních jsme se jen ve třech, já, Vilém a Generál, vypravili. Kol hradu dolů do městečka a na kopec protější, jež Holinou se zove. Zde vjeli jsme do ohrady z klád mohutných, těsně vedle sebe do země zaražených, takže nedalo se dovnitř zvenčí nahlédnouti. Tato hradba dřevěná cvičiště prostorné vymezuje, zde prý se dělostřelci v míření trénují, také se jízda na koních dá trénovati a různé taktiky vojenské pilovati. Ohrazení těsné navíc žádným špehům nedovoluje, by ni kousku výcviku zdejšího zahlédli.

29. VII. 1619 – SPLACENÍ DLUHU

Po večeři včerejší Generál nás ku splacení dluhu vyzval.

Před vchodem do Velké věže oči šátkem jemným byly nám zavázány, rázem tak oslepeni jsme byli a ničehož nic neviděli.

Po schodech točitých dlouho stoupali jsme Generálem pevně přidržováni. Zprvu schody počítati jsem chtěl, nicméně strach z věcí následujících mě plně opanoval a mou mysl natolik zatemnil, že počtů schopna nebyla.

Jakmile vzhůru vystoupali jsme, nechal Generál v tichu místnosti nás stát. Mysl má zklidnila se a rozjasnila, strach zapuzen byl a toliko vjemů nastoupilo, koliko v životě jsem dosud nezažil. Člověk na zrak svůj natolik spoléhá, že ostatních smyslů upozaďuje, a jakmile o zrak připraven jest, v mysli jeho zmatek z přehršle podnětů jiných zavládne.

Vonnou vodu Vilémovu cítil jsem, musil tedy poblíž státi. Chtěl jsem nahmatat jej a ruku svoji zvedl, Generál však počínání mé rázným syčením utnul.

Dál tedy snažil jsem smysly své zostřovat. Po chvíli soustředění plného jsem poblíž dech lidský uslyšel. Pomalu jsem začal se otáčet, bych osobu onu lépe zaměřiti mohl. Tento pohyb můj Generál bez povšimnutí ponechal.

Po sluchu otočil jsem se lehce vlevo. Když šátek z očí mých sejmut byl, hleděl jsem přímo do očí Vilémových, nejspíš také za dechem mým se otočil.

Generál i sluhové naši pouze v kožených suknicích oděni byli. Krátce na to i nám byl oděv tento nakázán. Posléze usazeni do židlí zvláštních jsme byli. Posez tento otvorem oplýval, jímž mužství naše dolů viselo a stejně jako dírky naše přístupné zdola bylo. Opět na příkaz Generálův nám oči zavázány byly.

Po chvíli zvuky zápasu uslyšel jsem, než zmohl jsem se na činnost nějakou, byl jsem ku křeslu připoután a ústa má roubík dřevěný vyplnil. Počal se mě strach veliký opět zmocňovati a začal jsem v poutech oněch sebou zmítat.

Činnosti této jsem zanechal, jakmile na špičce údu svého jazýček hbitý jsem ucítil. Vlny rozkoše zcela tělo mé opanovaly a na situaci svoji zcela zapomněl jsem. Generál však nedovolil tělu mému k vrcholu slasti vystoupati.

Po chvíli odpočinku jazýček hbitý vrátil se, nyní však cestu ku dírce mé si našel. Dotyky přejemné donutily tělo mé se poddat a uvolnit, čehož okamžitě využito bylo a do řiti mi vtlačen kolík masivní byl. Do roubíku zavyl jsem, sám nevím, zda více bolestí či překvapením. Z Vilémovy strany se zvuky linuly obdobné.

Pohyby krouživými se do mě cizák dral hlouběji a hlouběji, až myslel jsem, že ústy ven vyjde. Dalšího pohybu když již možno nebylo, byl tento vetřelec ku mým kulkám pevně přitažen, což vlnu pocitů smíšených ve mně vyvolalo.

Opět chvíle klidu následovala, která však přerušena zvukem svištivým byla, to na Vilémovu hruď, a posléze i moji, důtky dopadat začaly. Bolestí jsem provazy, jež držely mne, napínal a ranám snažil se uhýbati.

Po době, která věčností se mi zdála, Generál v činnosti této ustal a tělo mé bylo z pout osvobozeno.

Chtěl jsem volnosti nabyté využíti k útěku, však na sluhy dva jsem zapomněl. Tito hned k zemi mě strhli a pevně svázali. Ležel jsem na zemi kamenné a poslouchal, jak milý můj o svobodu svoji stejným způsobem zápasí a dle zvuků výsledku stejného jako já se dobral.

Na postel jsme oba přeneseni byli a Generál, leže mezi námi, si s kolíky našimi hrál, nicméně stále vrcholu dosáhnouti nám nedovolil. Po několikerém opakování celého martyria tohoto nám nabídka byla dána, zda dál pokračovati má, či dobrovolně mu pozadí svá k ukojení nabídneme. Oba souhlasili jsme s možností druhou.

Rozvázáni jsme byli, včetně odšpuntování zadnic našich a Generál s námi vydatně obcovati začal.

Já s Vilémem na všech čtyřech klečeli jsme, zatímco Marek s Jindřichem pod naše hrudě se nasoukali. Ihned pyje své o roubíky v ústech našich tříti počali. Ve mně se vlna neskutečného vzrušení opět vzdouvati počala. Po kolikáté už tohoto večera?

Pohledem na tvář Vilémovu mi zřejmé bylo, že on, založením svým spíše rozkazy dávat zvyklý, příliš nadšen ze situace současné není.

Zatímco kyj Generálův moji řiť obšťastňoval, ruka generálova zadnici Vilému vypláceti počala.

Generál roubík mi uvolnil a já ústy najednou prázdnými jsem po nebližší věci chňapnul a Markův úd sát jsem počal. Ten obratem zopakoval činnost tuto na údu mém.

Oka koutkem viděl jsem výraz bolestný ve tváři Vilémově, jak generál stále vyplácel jej. Tu generál ze mne vyjel a pohybem rychlým do Viléma zanořil se. Vilém, jak vlk raněný zavyl a z očí slzy vytryskly mu proudem. Generála však scéna tato natolik rozdráždila, že do mého milence bušil jak kovář do podkovy. Sic Vilém bolestí zřetelně trápen byl, přesto tvář Jindřichovu mlíčím svým skropil.

I Vilém nakonec byl od roubíku oproštěn a k překvapení mému Generálovi poděkoval úslužně.

Jak do komnat našich jsme se dostali, nemám tušení nejmenšího.

Před devátou komorník Generálův vzbudil nás, že v jídelně očekáváni jsme.

Generál ku snídani nás pozval a při této výrazně nám za prožitou noc děkoval.

Výsledkem díků jeho jest, že během výcviku našeho v jedné z ložnic důstojnických nám postele přiděleny budou. Také právo na sluhu osobního získali jsme, což na Marka s Jindřichem samozřejmě padlo.

31. VII. 1619 – SEZNÁMENÍ

Po obědě jsme se já, Vilém, Jindřich i Marek do Kasáren přestěhovali. Tam byl nám jeden důstojnický pokoj hned na kraji chodby vyhrazen. Cimra tato dvěma postelemi bytelnými a dvěma slamníky, velkým stolem, židlemi a skříní byla osazena. Když nad slamníky na zemi pozastavil jsem se, Markem bylo mi vysvětleno, že sluhové na Lipenci vždy na zemi spí, by vyjádřili, že se s pány rovnati nemohou.

Vilém rozhodl, že seznámiti blíže se musíme, když v pokoji jednom společně přebývati budeme.

Marek s Jindřichem počali ihned svých osudů nám líčiti, společné je totiž mají.

Oba ve vesničce na severu, hned u hranic, žili. Během války jejich ves nepřátelé přepadli, všechno zničili a všechny pozabíjeli. Marek s Jindřichem tou dobou v lese na klestí byli, takže nájezdu tomuto unikli a vše jen skryti v lese pozorovali. V lese potom je voják Generálův chytil a do tábora odved. Generál ujal se jich a jako vojenské sluhy vychovati je nechal. Ze slov Jindřichových patrno jest, že způsob výchovy této příliš se mu nezamlouvá, Marek však Generála hájil srdnatě. Díky výchově této oba vařit umí, v péči o uniformy a zbraně vynikají, dokonce i zranění drobná vyléčiti svedou.

Když oběma jim deset let bylo, na Lipenec poprvé dorazili. Kol hradu starého se ležení vojenské tehdy rozkládalo, kasáren teprve stavělo se. I přesto oběma došlo, že tady DOMA jsou. Při jejich vyprávění mi došlo poprvé, jak daleko od rodičů a od své milované sestry se nacházím, ale naštěstí tu Viléma mám. JAK JÁ HO MILUJI.

Od doby, kdy poprvé na Lipenec přijeli, už osm let uběhlo a od té doby taky na žádné výpravě válečné nebyli, Generál, byť sám do bitev vyrážel, je už tady nechával.

Pokud tedy ve stáří deseti let přijeli a už osm let tu žijí, musí jim osmnáct být, jsou tedy mladší než já s Vilémem, ale postavy jejich tomu nenasvědčují, holt to bude ta výchova vojenská.

Vilém, jenž v diplomacii lehce pokulhává, se zeptal hned: „A odkud umíte to, co jste nedávno v koupelně nám předvedli?“

Oba posléze nám vyprávěli, že před několika lety jim Generál závěs tajů lásky mezi muži poodhrnul a oběma slastné plody tohoto ovoce zakázaného zachutnaly.

Tenhle hrad asi bude, z církve pohledu, pěkným neřesti sídlem.

Vilém chtěl příběh svůj začíti, ale Jindřich, za podpory Marka přikyvujícího, ho přerušil. Prý nic jim vysvětlovat nemusíme. Leč Vilém i já chtěli jsme. Naši sluhové stejně nedali nám příležitosti naše životy popsati, Generál předal jim všechny informace nezbytné, by nebyli jsme jejich řečmi nevhodnými do rozpaků uvedeni.

Vědí vše. Že žiji s rodiči na Krásném Kopci. Že jsem měl bratra Aloise Jana, který padl v boji. Že mám mladší sestru Annu Vilemínu, kterou vroucně miluji. Že můj otec adoptoval Viléma po tragickém skonu rodičů jeho. Že jsem dostal panství Ledeč, dokonce věděli i o obsahu pokladny ledečské.

O Vilémovi úplně stejně informováni byli, a to včetně obchodu podivného, který s otcem mým uzavřel o panství Sadkovském. Závěrem informací referát korunovali, že už nějakou dobu s Vilémem více než bratrský poměr udržujeme.

Budu muset otce varovati, že na Krásném Kopci špeha máme.

Marek s Jindřichem prozradili nám, že Generál archiv informací velice obsáhlý vlastní. Tam zprávy nejen o vojácích svých shromažďuje. Prý k povolání armády velitele patří „v obraze býti“.

Hlukem na chodbě přerušeni jsme byli a tedy „do obrazu“ jsme se vyrazili uvésti.

Na chodbě velký zmatek vládl, neb důstojníci přijížděti začali. Jeden z nich, jak později jsme se dozvěděli, Vévoda Kylský, obořil se na nás, co v důstojnické části pohledáváme. Generál, znenadání se zjevivší, zastal se nás a Vévodu o našem ubytování zde informoval. Generál vyslal nás ostatním se stěhováním pomoci.

Ve schodech půli s Knížetem z Hůrky srazili jsme se. Pohledný to důstojník. Až zalekl jsem se, kam hned mé myšlenky se rozeběhly. Ihned nás vyslal pro věci své, že Marek ví, do které komnaty je zanésti. Když Kníže míjel mne, velice těsně na mne se natlačil a ruka jeho na zadnici mé na chvíli spočinula a prsty lehce polaskaly ji.

Při sbírání věcí knížecích Marek nezdráhal se komentovati, jak zalíbeně na mě Kníže hleděl a že po zadečku jen krásné vojáky on hladí. Můj Vilém nelibě toto nesl a pohledem velmi studeným Marka zklidnil.

Když pokoj Knížete jsme opouštěli, já jako poslední, Kníže cestu mi zastoupil a dveře rychle zavřel. Přitiskl mě ku dveřím a líbati mě počal. Snažil jsem se bránit, jenže paže mnohem silnější mých rukou nazad zkroutily a v polibku nuceném nic v cestě nebránilo.

Jednou rukou hravě udržel mě Kníže z Hůrky a druhou neomylně k mému rozkroku mířil. Byť situace tato, s ohledem na Viléma, nelíbila se mi, kolík můj zcela opačně se choval. Kníže přes kalhoty začal jej mnouti.

Naposledy bránit jsem se zkusil, dovolávaje se Generála, že hostem jeho jsem. Nato Kníže ustal ve snažení svém a z pokoje propustil mě.

Vilém i sluhové naši v pokoji na návrat můj čekali. Marek ihned vyzvídati započal, co dělo se za dveřmi zavřenými. Popravdě vylíčil jsem událostí průběh a zahanbeně na Viléma hleděl, neb v očích mých jsem lásku jeho už poněkolikáté zradil.

Vilém však duši moji rozháranou utěšil, neb jemu se zamlouvá, že ostatní po mě touží, on však v srci svém jistojistě ví, že mého srdce si nikdo krom něj dobýti nedokáže.

…

Dnes mimořádně ku večeři důstojnické pozváni jsme byli do důstojníků jídelny. Generál mezi nimi hodoval. Usednouti stranou dovoleno nám nebylo a rozptýliti mezi šarže vyšší museli jsme se. Já mezi generálem a Knížetem z Hůrky usedl, Vilém mezi dvé Maršálků a Marek s Jindřichem mezi důstojníky nižší.

Kníže z Hůrky Generálovi postěžoval si, že „ode mě košem dostal“, načež Generálem vysvětleno mi bylo, že kdokoliv z přítomných čtveřici naši o cokoliv, opravdu o cokoliv požádá, musí mu vyhověno býti.

Kníže z Hůrky ihned pokyn tento v praxi uvedl, když ruku moji do klína svého navedl. Počal jsem přes látku kalhot pyj jeho hladit, až na objemu výrazně nabral. Kníže stlačil mě pod stůl a zbytek práce již pusou dokončit jsem musel. I z kalhot úd jeho vyprostil jsem a počal jemně jej sáti. Kníže mezitím zcela nevzrušený hovor s Generálem vedl. Když knížecí dávka svlažila hrdlo mé a já posadil se zpět na židli mi přidělenou, Knížetem pochválen za práci svoji jsem byl a Generálovi Kníže kompliment složil, že opět skvostně si vybral.

Zatímco já pod stolem jsem dlel, Maršálci mému Vilémovi košili svlékli a bradavky prsty i ústy laskali mu a Marek s Jindřichem již nazí na stole leželi a důstojníci porůznu hladili je a s těly jejich si hráli, nicméně kolíky jejich bez povšimnutí trčeti nechali.

Generál vysvětliv mi, že rozkroků dotknouti se smí pouze vyvolených sorta, která špendlík briliantový nosí, načež jeden takový místo na košili mé našel. Generál další tři špendlíky podal mi a před volbu nelehkou postavil mě. Buď tyto špendlíky svým druhům ihned připíchnu přímo do těl jejich, neb všichni více méně nazí byli, a o privilegia podělím se nebo špendlíky tyto Generálovi vrátím a pouze sám privilegií požívati budu.

První špendlík, s omluvou do ucha Vilémova špitnutou, jsem do bradavky jeho zapíchnul. Vilém bolest svoji dokonale opanoval a pouze slabé zasyknutí vydal.

Jindřich, kterého důstojníci těly svými ke stolu přilehli, špendlík, dle přání Generálova, do kůžičky na údu svém dostal. Zde již dostalo se nám spatřiti slz vydatně z očí pryštících.

Obdobně z očí Markových se voda slaná řinouti započala, jakmile tento byl na břicho převalen a zadnici jeho briliant ozdobil.

Při odchodu z jídelny jsem ještě tinktury lahvičku obdržel, bych rány svým společníkům ošetřil.

V cimře naší si opatrně špendlíky vyňali, rány své ošetřovali a já zatím popsal jsem jim, co šperk tento malý za privilegia přináší. Všichni shodli jsme se, že bolesti míra zdaleka nevyvážila ta práva, která nám tím zpřístupněna byla.

1. VIII 1619 – ZAČÁTEK VÝCVIKU

Ráno probudil nás zvon, který až dosud bez povšimnutí na konci chodby visel. Rychle jsme ustrojili se, špendlíky na klopy kabátců připíchli si a na snídani vyšli. Tentokráte již do jídelny vojáků. Vešli jsme do zatím místnosti prázdné, vybrali si v rohu místnosti stůl stojící a posadili se. Z kuchyně kuchař nám po bochníku chleba a kotlíku bylinného odvaru přinesl. Jindřich s Markem na chléb jako kobylky vrhli se a rychle hltali jej. Mě s Vilémem se do chleba obyčejného moc nechtělo. Marek však nás upozornil, že na snídani pouze chvíli máme, potom kuchař o zbytek jídla veškerý obere nás. Raději tedy do skývy chrup náš zanořili jsme a vydatně nápojem zapíjeli. Po chvíli skutečně kuchař přišel a vše nesnědené a nevypité sebral nám.

Když jídelnu opouštěli jsme, první vojáci přicházeti začali. Abychom vyhnuli se tlačenici na schodišti hlavním, navrhl Vilém přes stáje po bočních schodech jíti. Na nádvoří očím vlastním stěží jsme uvěřili: Nádvoří mladých kadetů plné bylo a řada, jimi tvořená, až před bránu sahala.

Podél nádvoří stoly rozestavěny byly, důstojníci u nich příchozí zapisovali a ku oddílům přidělovali je. Čekati v řadě nechtělo se nám, i rozhodl jsem se náklonnosti Knížete z Hůrky k osobě mé využíti. Za Jeho Jasností přímo šel jsem a zeptal se jej, ke kterému oddílu patříme. Já, Vilém i Jindřich s Markem přiděleni jsme do oddílu pro výcvik důstojníků byli, velkým štěstím jistojistě jest, že sama Jeho Jasnost, Kníže z Hůrky, mu velí. Když svým společníkům zvěst tuto jsem oznámil, Marek celou situaci slovy zhodnotil, že krom Generála tu i jiného ochránce mám.

Z přeplněného nádvoří vzdálili jsme se do pokoje našeho, kde další překvapení čekalo nás. Markův a Jindřichův slamník postelemi nahrazen byl. Na jedné z nich dopis vysvětlující od Generála ležel. Nikdo kromě Generála a nás vědět nesmí, že Marek a Jindřich ve skutečnosti pouze sluhové jsou.

A aby skutečně nikdo Markovo a Jindřichovo postavení nepoznal, rozhodl Vilém, že musíme jejich oslovování „Pane“ odstraniti. Oběma našim sluhům řečeno bylo, že jménem nás oslovovati mají.

Marek však ihned oponoval a opět ráčil nás „Pane“ osloviti. Viléma lehce popudilo to, a tak rozhodl, že za každé „pane“ použití si padesáti ran vyslouží. Jindřich namítal sic, že odmala k oslovování takovému vychováni byli, nicméně rázná ruka Vilémova na prdeli Jindřichově dalších polemik utnula.

…

Další zvonu zvuk nás na nádvoří hnal. Opět jsme k dosažení přesunu rychlejšího bočního schodiště přes stáje využili. Zmatku, kdy kadeti své velící hledali, ušetřeni jsme byli. Kníže z Hůrky hned u východu ze stájí dlel a na nás čekal se slovy, že už ráno povšimnul si naší cesty zkrácené a nyní opět jsme ji, dle předpokladu jeho, využili. Pochváleni jsme byli, že dobrých důstojníků z nás bude.

Následovalo Generálovo přivítání oficiální se sdělením, že do večera dnešního ještě opuštění kasáren beztrestným jest, ale kdo do deváté večerní nevrátí se, z výcviku vyloučen bude.

Generál prostřednictvím Knížete z Hůrky ku rozmluvě soukromé pozval nás.

V pracovně velitele nejvyššího Generál ujišťoval se, zda dopis jeho správně pochopen byl. Současně nastínil, že rychle zajistit bude zapotřebí, by Marek s Jindřichem do panského stavu povýšeni byli, neb kasáren těchto ku výcviku pouze panstvo využívat smí. Na námitku, kterak toho docíliti v době, kdy války se nevedou, mají, bylo Generálem sděleno nám, že jistý vliv na Jeho C. a K. Výsost korunního prince má a ten jistě nějakou příležitost k povýšení zavdá nám.

Vilém Generálovi také předestřel, jak ještě více původ prostý našich sluhů skrýti a o nějaké náčiní trestné Generála přímo požádal. Generál s úsměvem zapůjčení několika kousků přislíbil nám.

…

Do oddílu Knížete z Hůrky pouze čtveřice naše patří, a jak pochopili jsme ze slov Knížete, oddíl tento vysoce privilegovaným jest.

…

Večer Generál velký pytel, věcí rozličných plný, donesl nám. Několiko rákosek, jež vzduchem krásně svištěly, do tváře Markovy barvu bledou vehnaly. Také uvnitř pytle lana kusů několik, stejně jako řetězů se nalézalo.

Celkově Generál zapůjčil nám:

 5 rákosek tloušťky různé

 lana asi 10 metrů

 řetězů delších i kratších nemálo

 různých řemenů

 pout kovových i kožených

 spletence řemínků kožených, o kterých nám Generál nechce nic říct, že určitě naučíme se používat je sami.

 2 masky z kůže přejemné, jedna s otvory pro oči a ústa, druhá jen s otvory pro nosem dýchání

Také se nám od Generála ujištění dostalo, že kdykoli o radu či pomoc materielní jej požádati můžeme.

Jakmile Generálovi vypravil jsem, že Marek již trestu svého dočkati se nemůže, byli jsme požádáni, zda Jeho Výsost exekuci by přihlížeti mohla. Svolili jsme pod podmínkou však, že mě a Viléma Generál naučí, jak potrestat, ale neublížiti trvale. Generál rád na podmínku naši přistoupil.

Na pokyn můj Marek šat svůj odložil a na postel ulehnouti chtěl. Generál však zarazil jej se slovy, že lepší bude, přehne-li přes hranu stolu se. Marek si břichem na stůl nalehl, lehce nohy své roztáhl, by celým trupem na desce stolu dlel.

Generál pravil, že Marek tak uvolněnější bude a více vydrží. Potom jsme roztažené nohy k nohám stolu přivázali a stejně tak i ruce na straně opačné. V poloze této Marek skutečně rozkošný byl, prdelka vyšpulená, mezinoží krásně přístupné a záda odhalená zcela.

Na radu Generálovu vedle stolu postavil jsem se, pro pozici lepší a námahy ze strany mé méně. Zkusmo do vzduchu rákoskou několikrát jsem švihnul a Marek viditelně roztřásl se. Asi pro uklidnění druha svého, pohladil Jindřich zadnici vystrčenou, následně přes záda až do vlasů došel a slova konešivá do ucha špitati trestanému počal.

Jakmile první ránu na řiť jsem zasadil, vyjekl Marek a svaly, co jich v těle má, napjal tak mocně, až stolem dubovým pohnul. Ve výplatě padesáti ran slíbených jsem pokračoval. Generál rány jednotlivé usměrňoval a rad mi podával, jakým směrem úder vésti nejlépe, zda na síle přidat či ubrat naopak. U rány dvacáté Marek jak dítě malé vzlykati začal a o milost prosil.

Generál zachytil ránu jednadvacátou, se slovy, že již napoprvé vyplaceno dosti bylo.

Do ruda zadnice zmalovaná ve mně vášeň zbudila, pamatujíc však na mravy dobré, nejdříve jsem ku ošukání prdel Markovu Generálovi nabídl. Generál nabídku tuto odmítl s díky, ze slov jeho ale patrno bylo, že zadnicí mojí nepohrdl by. Toto přání však Vilémem zamítnuto bylo, že dnes dírka má pouze kolíkem jeho vyplněna bude. Na to Generál s úsměvem na líci rozloučil se a o samotě nás nechal.

Začal jsem Markovu zadnici obdělávat, zprvu jemný jsem chtěl býti, vášeň vybičovaná však mi na razanci přidala. Toliko jsem do nebožáka bušil, až stůl ke zdi dotlačen byl. Celé toto snažení jsem vystřikem do útrob Markových zakončil.

Zatímco já jsem s Markem obcoval, Vilém Jindřichovi se věnoval. Když zrak svůj od zmalovaného pozadí jsem do místnosti napřel, pohled můj na Jindřicha nahého, coby psa po čtyřech běhajícího, padl. Na krku obojek masivní nasazen měl, od nějž k ruce Vilémově řetěz vedl. Ve druhé ruce Rytíře z Hrádku se řemen skvěl a tento ranami přes obnaženou řiť Jindřichovu ku pohybu sluhu vybízel. Radost činění toto viditelně Vilémovi přinášelo, neb nohavice jeho napnuté k prasknutí byly.

Když spatřil, že já jsem dílo své na Markovi dokončil, Jindřicha za řetěz k noze postele uvázal a pohledem vilným k sobě mě povolal. Neotálel jsem ni minuty a ihned se před ním na posteli rozcapil. V okamžení jsem v sobě pýchu mého milého ucítil. Zadnice má počala býti tempem vysokým naklepávána za vydatného Vilémova oddechování. Nalehnuv na mě občas do ucha mého kousnul, jindy mi zase slůvka vzrušivá špital. V okamžiku stejném jsme oba své míšky vypustili. On do prdelky mé, já do prostěradla pod sebou. Naštěstí to postel Markova byla, tudíž příliš mě to netrápilo.

Doby, kdy s Vilémem jsme se v oblacích vášně vlastní vznášeli, Jindřich využil, a co mu řetěz dovolil, k Markovi se přiblížil a zdatně mu pytlík jeho i pyj jazykem začal obhospodařovat. Notnou chvíli jsme jej pozorovali, než uvědomil si, jaký v místnosti najednou klid je a se strachem v očích po nás se ohlédnul.

Vilém však v dobrém rozpoložení se nalézal a povolil Jindřichovi v činnosti započaté pokračovat za podmínky, že ni kapka na zemi neskončí. Před námi se divadlo bouřlivé odehrávati počalo. Jindřich tak mocně Markův pyj sál, až Marek opět sténati začal. S Vilémem shodnouti jsme se nemohli, zda bolestí či slastí. Nakonec ústa Jindřichova vybílena byla a z pyje Jindřichova bez jediného dotyku i jeho dávka na zem vycákla.

Vilém vyskočil z objetí mého, rázem důtky v ruce třímal a jal se Jindřicha za ukápnutí na podlahu trestati. Tak dlouho záda Jindřichova trýzněna byla, dokud poslední kapička na zemi se skvící slíznuta nebyla. Úkol to jistě nelehký byl, neboť výstřik Jindřichův velice mocný byl a řetěz k posteli ho vážící délkou nevelkou oplýval. Nakonec prohřešek Jindřichův setřen byl, dovoleno mu bylo, by druha svého od stolu odvázal a na lože se s ním uložil.