Na Krásném Kopci 3

VÝPOVĚĎ

srpen 2020

Crrrrrrrrrrrrrrrrr. Budík.

Vstávej, ozval se vnitřní hlas, dnes je úterý, přijede generální na kontrolu.

Nerad, ale vstal jsem, udělal ze sebe slušně vypadajícího člověka a začal úřadovat v očekávání příjezdu pana generálního ředitele. Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře, no spíš zabušení. Vyskočil jsem a běžel otevřít.

„Paní Horáčková, co vy tady?“ přivítal jsem sekretářku našeho ředitele.

„Co by, drahoušku,“ odpověděla s úsměvem, „přišla jsem za vás udělat dojem.“

„Prosím?“ nechápal jsem.

„Za hodinu přijede pan generální,“ začala vysvětlovat, „jenže nepřijede sám. Dělá doprovod paní vévodkyni.“

Polil mě studený pot, o staré dámě je známo, že na jednotlivé zámky neohlášena jezdí jen v případě velkých malérů.

„Co se stalo?“ ptal jsem se bázlivě.

„Tak tentokrát ani já nevím,“ odpověděla starostlivě paní Ludmila a mateřsky mě pohladila po tváři. „Drahoušku, proto jsem tu, abych to trošku vylepšila.“

„Kde máte ledničku?“ zamávala na mě velkou krabicí, kterou až dosud držela v ruce. „Předpokládám, že zákusky pro Její Výsost nemáte. Ale kafe se tu najde, že?“

To už prohlížela všechny skříně v kanceláři a hledala hrníčky na kávu. Nasměroval jsem ji k velké skříni, ve které se skrývala minikuchyňka.

„No vidíte,“ usmála se, „nádobí máte pěkně čisté. Do džbánku připravíme vodu, nachystáme kávu, talířky jsou tady. Podnos zde. No a je to.“

Pobíhala po mé kanceláři, jako by tu byla doma. Já jsem se stále nemohl vzpamatovat ze zjištění, že přijede Její Výsost.

„Mám upozornit ostrahu?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Asi by to bylo na místě,“ podívala se na mě, a když viděla můj bledý obličej, dodala, „drahoušku, to nebude tak zlé. Kdyby vás chtěli vyhodit, tak o tom vím.“

V rychlosti jsem informoval ostrahu i ostatní osazenstvo zámku o nadcházející významné návštěvě. Když jsem vyšel na nádvoří nadýchat se čerstvého vzduchu, napadla mě naprostá šílenost. V rohu tam stál koberec, kterým jsem vítal bratrovu rodinu, a nenapadlo mě nic lepšího, než i paní vévodkyni připravit uvítání na úrovni. Aspoň jsem si to myslel. Návštěvníci s pobavením sledovali můj souboj s kobercem, když mě najednou někdo chytil za ruku.

„Co tady blbneš?“ ptal se Pavel.

„Přijede vévodkyně, chtěl jsem udělat dojem.“

„Neblázni, takhle ji neuctíš,“ sroloval koberec zpátky a postavil ho do rohu, „ona si na tohle prý nepotrpí.“

Začal jsem být strašně nervózní, trošku se mi třásl hlas:

„Jenže ona jezdí, jen když je nějaký velký průšvih. Já se bojím, že jsem něco podělal.“

„Neboj se,“ usmál se na mě Pavel, „jestli ti to pomůže, tak se s tebou klidně dopředu rozloučím.“

Nechápavě jsem se na něj podíval. Díval se mi do očí a potom mě políbil na tvář. Na nádvoří. Ne jako vždy v přítmí zámecké brány, ale na nádvoří přede všemi, kdo tam byli.

Nevím, jak to udělal, ale dodal mi tím neuvěřitelné síly:

„Díky, tohle jsem asi potřeboval.“

Do nádvoří vplul koráb, jinak se totiž nedá nazvat velká limuzína s erbem pánů z Krásného Kopce na dveřích. Návštěvníci zírali s otevřenou pusou. Řidič paní Vilemíny zastavil přímo před námi, a než jsem se zmohl na jakýkoliv pohyb, Pavel přiskočil ke dveřím vozu a jako prvotřídní komorník je otevřel.

Vzápětí se z vozu vynořila stará paní a kolem ní opět ten oblak vznešenosti. Všimnul jsem si, že několik přítomných turistů zcela samozřejmě smeklo. Paní vévodkyně vystoupila a nabídla mi ruku k pozdravu. Políbil jsem nabídnutou ruku a pokynul Její Výsosti směrem ke kanceláři.

Než vykročila, otočila se k Pavlovi se slovy:

„Vidím, že na tomto zámku pracují samí vychovaní rytíři.“

Musel jsem se pousmát tomu, jak Pavla nazvala. V tu chvíli se nádvořím rozlehla dunivá rána. Koberec, který před chvíli byl postaven do kouta, se rozhodl přihlásit o svá práva, spadl a začal se pomalu rozvíjet směrem k Její Výsosti.

„Promiňte, madam,“ přiskočil jsem ke koberci a opět jej uklidil.

Když jsem se otočil, vévodkyně schovávala svůj smích za hedvábný kapesníček:

„Vážený pane kasteláne, já si na takové ceremonie moc nepotrpím, ale je pravdou, že červeným kobercem mě ještě nikdo nevítal.“

Vyrazila ke kanceláři v doprovodu generálního ředitele, který zatím unikal mé pozornosti.

„Paní Ludmilo, vy jste taky všude, kam se hnu,“ pozdravila paní Vilemína naši dobrou vílu.

„Přece v tom pana doktora nenechám,“ odpověděla paní Horáčková a drobně se uklonila.

„V čem byste ho měla nechat?“ podivila se Její výsost, zatímco se usazovala do nabídnutého křesla.

„Vaše Výsosti,“ vložil se do hovoru generální ředitel, „paní Ludmilka se asi obává, že když jste projevila přání přijet neohlášena se mnou, tak že jedete hasit nějaký velký problém, protože jinak se vždy dopředu hlásíte.“

Paní Vilemína se usmála a pronesla:

„Tak jestli tu máme velký problém, to se teprve uvidí.“

Vytáhla ze své kožené aktovky zeleným sametem potažené desky, ze kterých vytáhla list papíru, který mi podala.

Začetl jsem se:

„Vaše Výsosti, dovolte mi touto cestou podat výpověď z místa kastelána na zámku Krásný Kopec. Pracovní poměr bych rád ukončil dohodou ke konci tohoto měsíce. S úctou, Václav Kopecký.“

Nechápavě jsem koukal na moji vlastní výpověď, kterou jsem ale viděl poprvé v životě.

Zvedl jsem oči ke generálnímu ředitel, následně k paní Vilemíně:

„Madam, já nechápu co…“

„Doufala jsem, že mi to vysvětlíte.“

Její Výsost vytáhla další list papíru a podala mi ho. Byla to kopie mojí pracovní smlouvy, na které někdo zakroužkoval podpis. Ano, to mi na výpovědi nesedělo, tam nebyl můj podpis, ale někdo se snažil, aby to jako můj podpis vypadalo.

„Myslela jsem si to, chlapče,“ řekla vévodkyně uklidňujícím hlasem, „z vaší reakce usuzuji, že tu výpověď jste nikdy neviděl. Napadá vás, kdo ji mohl vaším jménem podat?“

Kdo ji mohl podat? Ihned mě napadli dva lidé – František a táta, ale ani jednoho bych netipoval, že zajde tak daleko.

„Ne, Vaše Výsosti,“ zalhal jsem.

Z výrazu její tváře bylo zřejmé, že mi nevěří, ale nijak to nekomentovala.

„Máte tu popelník?“ zeptala se znenadání.

Popelník? Kde máš popelník? Někde tu byl, ale schoval jsi ho, tady nikdo nekouří, běželo mi hlavou.

Paní Ludmila mě zachránila, sáhla do kuchyňské skříně a úplně dole vylovila skleněný popelník. Paní Vilemína mezitím vytáhla ze své aktovky tabatěrku, ze které vyjmula cigaretu a krásně zdobenou špičku.

Pan ředitel pohotově přiskočil se zapalovačem. Její Výsost však k plameni nepřiblížila cigaretu, nýbrž moji výpověď. Jakmile vzplála, odložila ji do popelníku a se zalíbením se dívala na plápolající dokument, občas ho postrčila špičkou, aby popel zůstal v broušeném skle.

„Tak to by byla vyřešena první věc,“ konstatovala, když ohňová show skončila, „paní Ludmilo, teď bych si dala kafíčko a nějaký zákusek, který jste zcela jistě pohotově přinesla.“

Stále trošku v šoku z předchozího dění jsem šel paní Horáčkové pomoci s přípravou kávy. Když jsem se otočil s podnosem zpět do místnosti, místo paní Vilemíny v křesle seděl můj dědeček.

„Dědo?“ uteklo mi, ale jakmile jsem zamrkal, seděla tam už zase Její Výsost.

„Říkal jste něco, pane doktore?“ zeptal se ředitel.

„Ne, jen se mi něco zdálo,“ odpověděl jsem, ale při pohledu na potutelný úsměv staré dámy jsem měl pocit, že ona ví něco víc.

„Tak teď k té další věci, proč jsem přijela,“ začala paní Vilemína nad vanilkovo-tvarohovým dortíkem a kávou, „v hlášení naší ochranky jsem se dočetla, že jste tu měli nějaký nepříjemný incident s jedním z návštěvníků.“

„Abych pravdu řekl,“ začal jsem, „on to nebyl ani tak návštěvník jako můj… můj otec.“

Pan ředitel se málem udusil kouskem dortu, který měl právě v puse.

„Mladíku, proč se ve vaší přítomnosti musím vždycky dusit,“ komentoval to pan generální s odkazem na naši minulou rozmluvu.

Protože bych si nikdy nedovolil paní Vilemíně lhát, vyklopil jsem jí vše o incidentu s mým otcem.

Stará paní opět překvapila:

„Vidíte a váš otec to vylíčil úplně jinak.“

Opět zalovila ve svých deskách a vytáhla mým otcem podepsanou stížnost na neurvalé chování mé ochranky, ke kterému jsem ji údajně já nabádal. Zatočil se se mnou celý svět a udělalo se mi nevolno. Naštěstí pan ředitel pohotově přiskočil a zachytil mé kácející se tělo.

Když jsem se vzpamatoval, vysvětlil jsem madam, jak se věci mají:

„Vaše Výsosti, můj otec z nějakého důvodu nelibě nese moje angažmá na tomto zámku. Já bohužel nevím proč, ale jak se zdá je ochoten zajít hodně daleko.“

„Buď máte neuvěřitelné štěstí,“ chopila se zpět slova urozená dáma, „nebo máte na nebesích mocného anděla strážného. Zaprvé, já věřím vyjádření naší strážní služby, která celý incident vylíčila trošku jinak než váš otec. Zadruhé nemám důvod nevěřit vám. A zatřetí na ředitelství přišlo toto.“

Z jejích desek se vynořil vytištěný e-mail jednoho z návštěvníků, který barvitě a pravdivě vylíčil celou událost, včetně popisu naprosto profesionálního chování jak ochranky, tak i mého. K poslání emailu ho prý donutila jeho dcera, která jako omluvu dostala zmrzlinu. Musel jsem se pousmát, jak dokáže kopeček zmrzliny zamíchat lidskými osudy.

„Takže když jsme vše vyřešili k všeobecné spokojenosti,“ uzavřela oficiální část své návštěvy paní Vilemína, „můžeme se věnovat příjemnějším věcem. Chtěla bych vidět, kde jste našli ten klíč od deníku a jak deník vypadá.“

V očích jí jiskřila zvědavost jak malému dítěti.

Rozhodl jsem se, že budu trošku kout železo:

„Pokud dovolíte, madam, zavolal bych pana Novotného, který ten klíč našel jako první.“

„Já myslela, že jste ho našel vy, společně s panem Dvořákem.“

„Ano i ne, Vaše Výsosti,“ a ve stručnosti jsem ji seznámil s celým příběhem, vynechal jsem jen Pavlovo tajemství.

„Tak ho zavolejte, ráda ho poznám,“ přikázala paní vévodkyně a se smíchem dodala, „toho zloděje.“

„Pavle,“ našel jsem mého rytíře sedět v místnosti uklízeček, „Její Výsost tě chce vidět.“

„Mě,“ vyděsil se Pavel, „proč?“

„Neptej se a pojď.“

Trošku mátožně se zvedl a šel se mnou. Cestou jsem zcela bledému Pavlovi vysvětlil, že jde o nález klíče a že jeho tajemství je stále v bezpečí.

„A jestli se bojíš, že tě vyhodí, tak se s tebou dopředu rozloučím,“ zakončil jsem vysvětlování a políbil ho na tvář. Když jsme vcházeli do kanceláře, měl krásně červenou barvu.

„Hleďme,“ poznamenala paní Vilemína, „to je ten můj rytíř, který mi pomáhal z auta.“

Její oslovení Pavla se mě vnitřně lehce dotklo, on je můj rytíř a ne její. Pavel byl z Její Výsosti úplně ohromen a rozhodně na starou dámu také zapůsobil.

Když odjížděla, polohlasem mi řekla:

„Pana Novotného si tu hýčkejte, ani nevíte, co se v něm ukrývá.“

Při odjezdu mávala jako pravá šlechtična přítomným návštěvníkům z okénka. Pavel i já jsme se způsobně poklonili odjíždějícímu vozu, aniž by nás k tomu někdo vyzýval, holt její urozenost je podepřena staletou historií.

DENÍK IX – DÁMSKÝ DOPROVOD

Když se poprvé mladíci setkali se slečnami, které jim císař vybral, zjistil Jan, že jedna z nich je i jeho sestra Anna. Ta mu okamžitě začala spílat, že měl informovat rodiče, že on je jedním z povyšovaných šlechticů, že rodiče už několik dní nespí, protože neví, proč byli pozváni. Naštěstí zasáhl Vilém a slečny Anny se ujal. Jan si zvolil za doprovod vévodkyni Issabellu von Merdeburg, což jak zjistil později, byla praneteř císaře a docela pěkné kvítko. Například při vyjížďce na saních všechny pěkně zkoulovala.

KONEC SPOLUPRÁCE

srpen 2020

„Vážení,“ začal jsem svoji promluvu k zaměstnancům, které jsem svolal na válečnou poradu do kavárny, kde je nejvíce sedacího nábytku, „jistě vám neuniklo, že nás nečekaně poctila návštěvou Její Výsost. A z této návštěvy nám vyplynulo několik zásadních změn.“

Sálem to lehce zašumělo.

„Nejdříve vás všechny musím pochválit, paní vévodkyně byla potěšena, jak to tu vedeme,“ tlumočil jsem pochvalu z míst nejvyšších.

„A teď k těm novotám. Příští víkend se nám ve zbrojnici usadí rytíři a každé skupině sehrají krátkou scénku a podají výklad o zbrojnici,“ pokračoval jsem oznámením asi největší novinky, „takže průvodci si budou moci odpočinout. V případě, že bude s rytíři nějaký problém, hlaste to támhle Pavlovi Novotnému, který tuhle akci zaštiťuje.“

Skupinka mých průvodců se zatetelila blahem, tak jsem jim hned trošku zkazil náladu:

„Ale to neznamená, že si tam sednete na zadek a budete dělat, že tam nejste.“

„Další změna nás čeká v knihovně,“ začal jsem s velmi citlivou novinkou a zadíval jsem se na Františka, „všichni víme o zamčené skříňce. Podařilo se nám odhalit její tajemství.“

Mezi mými podřízenými to tentokrát výrazně zašumělo a ve Františkově tváři se mísilo zděšení se znechucením.

„Ode dneška bude ta skříňka otevřená. Uvnitř je zamčená kovaná mřížka a za ní se skrývá deník Jeho Osvícenosti Jana Františka, hraběte z Krásného Kopce,“ začal jsem vysvětlovat změnu v knihovně, „do nedávna byl neznámým členem zdejšího rodu, ale podařilo se nám ho zařadit do rodokmenu. Pan hrabě byl trošku nekonvenční a v deníku se to hemží intimními pikantnostmi. Takže teď musíme vybrat vhodné informace pro rozšíření textu. Prozatím se musí návštěvníci spokojit s informací, že za mřížkou je pikantní deník, který byl dlouhá léta nedostupný. Neměli jsme klíček, ale šťastnou náhodou se klíček objevil. Možná odkryjeme i tajné místo, kde byl klíček schován. Chtěl jsem vás poprosit, abyste sledovali reakce lidí, a podle toho navrhneme, co od příštího roku přidáme do výkladu.“

„Takže tam budeme mluvit o buzerantech?“ ozval se najednou František.

„Díky za připomenutí, Franto,“ snažil jsem se udržet chladnou hlavu, „ano, pan hrabě dával přednost kalhotám před sukněmi.“

V sálku to opět zašumělo, ale spíš zájmem než znechucením.

„Přesto se o něm budeme vyjadřovat slušně,“ pokračoval jsem, „pokud uznáte za vhodné se o jeho orientaci zmínit, doporučuji neutrální výrazy homosexuál nebo gay.“

„To tu z toho za chvíli bude pěkný bordel,“ pokračoval František ve svých výpadech.

„Pokud s tím má někdo problém,“ rozhodl jsem se ukončit toto téma, „nemusí o hraběti a jeho deníku mluvit vůbec. Zbytek sezóny má být testem, jak na to budou reagovat návštěvníci. A pokud to pro někoho z vás je nepřekonatelný problém, tak vězte, že tu nikoho držet nebudu.“

„Tsssss,“ odfouknul si znechuceně František.

„Mně osobně ta informace přijde velice zajímavá,“ ozvala se Květa, jedna z průvodkyň, „budeme si moct ten deník přečíst?“

„Vy zatím ne, ale uvažuji, že některé části okopíruji a vystavím v knihovně,“ poodkryl jsem své plány, „prioritou je deník pročíst a vybrat důležité informace, které nám zatím v prohlídkách chybí.“

„Ježíši, to to ještě budeme vystavovat?“ rýpnul si opět František.

„Pane Dvořáku,“ vložil se do toho další průvodce, „vy sedíte na pokladně, takže vás to trápit vůbec nemusí. Já s panem hrabětem problém nemám.“

„Tak to teda bude úroveň,“ brblal František.

V tuto chvíli se zvedla paní Novotná a na celou místnost zahulákala:

„Franto, drž hubu. Když šéfík řekne, že to v textu bude, tak to tam bude.“

Když si sedala, vyslala mým směrem úsměv a mrknutí oka. František se nadechl k nějaké odpovědi, ale nakonec myšlenku spolknul a mlčel. Cítil jsem velkou hrdost nad chováním mého kolektivu, že nedělali ze sexuální orientace Jeho Osvícenosti velký problém, teda až na Frantu.

Dva dny nato mi František donesl výpověď se slovy:

„Už necítím podporu ze strany vedení, a tak tu nemám dál co dělat.“

„Nechceš zůstat do konce sezóny?“ zkusil jsem oddálit jeho odchod.

„Tak to mě ani nenapadne, v tomhle bordelu fakt nezůstanu dýl, než je nutno. Pustíš mě na dohodu, nebo to dáme s klasickou výpovědní dobou?“

„Hned tě nepustím, ale na konci měsíce se dohodnout můžeme.“

„Fajn, tak já to přepíšu.“

„Až to budeš mít, tak to přines,“ nebránil jsem mu.

DENÍK X – OSLAVA JEHO C. A K. VÝSOSTI

Na oslavě Jeho C. a K. Výsosti bylo přítomno veškeré příbuzenstvo císaře, jediný, kdo do této společnosti rodem a stavem nezapadal, byl Jan a jeho rodiče se sestrou, Vilém a jejich dva sluhové. Naštěstí všichni pilně nastudovali etiketu a program celé ceremonie, takže nedošlo k žádným faux pas. Tedy až na okamžik, kdy lehce společensky unavená vévodkyně Issabella pojala úmysl celé společnosti zazpívat. Naštěstí se Vilémovi, Janovi a jeho sestře povedlo vévodkyni včas odvést do opuštěnějších částí paláce.

TAMTAMY

srpen 2020

Tůůů, tůůů, volám na centrálu.

„Ano, drahoušku?“ ozvala se paní Horáčková v telefonu.

„Paní Ludmilo,“ začal jsem svoji prosbu, „vy jste taková hodná víla…“

„I vy lichotníku.“

„… potřeboval bych od vás radu, možná i pomoc,“ pokračoval jsem a nevěděl, jestli si tím nenas… do vlastního hnízda, „František Dvořák podal výpověď.“

„Tak přece?“ překvapila mě paní Horáčková. „Pan generální říkal, že se vy dva nejspíš neshodnete.“

„Aha,“ sebrala mi vítr z plachet a najednou jsem nevěděl co dál.

„Předpokládám, že budete potřebovat náhradu,“ vyslovila moji prosbu paní Ludmila, „a předpokládám, že pan Dvořák dal výpověď ve špatnou dobu.“

„Vy jste snad jasnovidec,“ potvrdil jsem její domněnku.

„Ale nepustil jste ho hned, že ne, pane doktore?“ zeptala se přísně.

„Ne, až ke konci měsíce.“

„Tak to jste udělal správně,“ pochválila můj postup, „a už víte, jak to vyřešíte?“

„Bez zástupce se obejdu, ale bude mi do konce sezóny chybět někdo na pokladnu,“ přiznal jsem, „občas tam můžu být já, ale celého pokladníka nezastanu.“

Na druhé straně se ozvalo zasmání:

„Drahoušku, vy máte chodit po zámku a udělovat příkazy, a ne prodávat vstupenky na pokladně. Zeptám se na personálním, jak by se celá věc dala vyřešit.“

„Budete velice laskava,“ poděkoval jsem paní Ludmile.

„Děkujte, až to vyřešíme, pane doktore.“

„Pane doktore,“ volala druhý den paní Horáčková, „jak říkala paní vévodkyně, vy musíte mít neskutečné štěstí, nebo mocného anděla strážného. Řešila jsem váš problém na personálním a zrovna jim do důchodu odchází kolegyně, která se nabídla, že by závěr sezóny dosloužila u vás na pokladně, má to k vám kousek a manžel jde do důchodu až v zimě, takže se jí to hodí.“

„Teda paní Horáčková, v tolik jsem ani nedoufal,“ radoval jsem se, „čím se vám odvděčím? Zlato, démanty, bonbony, čokoláda, kytice…“

„Mladíku,“ tetelila se na druhé straně paní Ludmila, „vy mě chcete uplatit? Nu dobrá, mě rozhodně květinou nebo nugátovým bonbonem neurazíte.“

Požádal jsem Karla, řečeného Hoblina, o nějakou pěknou dřevěnou truhličku, sice nechtěl, ale zaplatil jsem za ni. Ve městě jsem v čokoládovně nechal truhličku naplnit směsí různých nugátových pralinek, ve vedlejším krámě koupil kytici a vyrazil jsem směr Ledeč.

„Dále,“ ozvalo se v reakci na mé zaklepání na dveře.

„Dobrý den, paní Horáčková,“ pozdravil jsem, „jak jsem slíbil, tak i činím.“

Podal jsem naší sekretářce kytici a truhlu plnou čokoládového potěšení.

„Teda pane doktore,“ červenala se paní Ludmila, „já jsem myslela, že cestou natrháte trochu lučního kvítí a koupíte čokoládu. A já zatím dostanu půlku květinářství a nádhernou truhlu. A ještě kvůli vám ztloustnu.“

„Tohle je pro vás, protože jste mi neskutečně pomohla.“

„A už jste se domluvil s nástupcem pana Dvořáka?“ zaútočila paní Horáčková. „Nebo čekáte, až dodělá tu vysokou?“

Zalapal jsem po dechu:

„Jak to myslíte?“

„Drahoušku, to, že Ledeč od Krásného Kopce dělí les, neznamená, že sem nejsou slyšet tamtamy,“ začala vysvětlovat paní Ludmila a rovnou ochutnala obsah truhličky, „Pavel Novotný je mladý a perspektivní. A až bude mít hotovou tu vysokou, bude to určitě posila našeho týmu.“

Jaké tamtamy? Co kdo komu říkal? Vždyť já jsem to Pavlovi ani nenavrhnul, i když jsem to měl v plánu.

„Mladý muži, nedáte si se mnou kafíčko?“ nabídla mi paní Horáčková. „A já vám vysvětlím, co se tu děje.“

Posadil jsem se, a zatímco se připravovala káva, jsem se snažil dát si všechno dohromady.

„Takže,“ začala paní Ludmila, když přede mě postavila kávu a talířek s koláčem její vlastní výroby, „že se pan Dvořák chystá podat výpověď, jsme věděli, protože se tu několikrát informoval, jak to má udělat. Být zadobře s personálním má své výhody.“

„Koukám…, mimochodem ten koláč je vynikající,“ pochválil jsem výtvor paní Horáčkové.

„No a pan Novotný udělal na Její Výsost velký dojem,“ pokračovala ve vysvětlování moje dobrá víla, „takže se na něj lehce informovala. A z tohoto hlášení vyplynulo, že padl do oka nejen paní Vilemíně, ale i vám. Proto se zde očekává, že mu tu pozici zástupce kastelána nabídnete. Nebo se snad mýlíme?“

V první chvíli jsem nevěděl, jak na tento sled informací reagovat, ale pohled paní Horáčkové mi dal jasně najevo, že něco říct musím:

„Přiznávám, že váš odhad věci je naprosto přesný. S Pavlem jsem o tom zatím nemluvil, protože jsem nechtěl, aby to vypadalo, že jsem Františka vyštípal kvůli Pavlovi.“

Paní Ludmila mě stále pozorovala, jako kdyby čekala ještě na nějaký dovětek.

Nadechl jsem se a šel jsem s kůží na trh:

„Přiznávám, že mám pro pana Novotného jistou slabost…, a doufám, že on pro mě snad taky.“

„A je to venku,“ rozzářila se paní Horáčková, „tak je to pravda. A tamtamy aspoň zmlknou a nebudou nás zásobovat drbama.“

„Chcete říct, že o mně někdo roznáší nějaké drby?“ neudržel jsem se.

„No řekněme, že pár pokusů o vaši diskreditaci jsme tu zaznamenali.“

DENÍK XI – ŠUŠKANDA

Když z oslavy zmizela vévodkyně Issabella v doprovodu hraběte Jana z Krásného Kopce, vlastně v té době už knížete z Krásného Kopce, hned se po paláci začalo šuškat, že spolu něco mají. Jan se tomu nijak nebránil a kupodivu ani vévodkyně Issabella.

Po návratu do kasáren často jezdil posel mezi císařským palácem a Lipencem s dopisy, které si Jan a Issabella vyměňovali. A obdobně to bylo mezi Krásným Kopcem a Lipencem. Po této trase zase proháněli posly Vilém s Annou.

NABÍDKA

srpen 2020

Pozval jsem si Pavla do kanceláře, dorazil s výrazem vyplašeného králíčka:

„Co se děje?“

„Proč to zděšení?“ ptal jsem se s úsměvem.

„No, ještě nikdy jsi mě do kanceláře takhle nevolal,“ vysvětlil mi, „vypadá to moc úředně, tak očekávám nějaké špatné zprávy.“

„Máš pravdu, že jde o vážnou věc, ale nic špatného neočekávej,“ snažil jsem se ho uklidnit a pro povzbuzení jsem dodal, „můj rytíři.“

Na tváři se mu usadil klidnější výraz, dokonce se při mém oslovení pousmál.

„František Dvořák dal výpověď,“ začal jsem svoji nabídku, „takže od příštího měsíce je zámek bez pokladního a já bez zástupce.“

„Jestli po mně chceš, ať převezmu pokladnu,“ skočil mi do řeči, „tak tě varuji, že s počítáním mám trošku problém.“

„Tak nic,“ hrál jsem zklamaného, „budu muset požádat centrálu, ať mi pošlou nějaký záskok do pokladny do konce sezóny.“

Pavel se evidentně cítil trošku zklamán, že jsem ho nepřemlouval.

„A toho zástupce bys třeba nevzal?“ řekl jsem jen tak mimochodem.

Vytřeštil na mě oči:

„Cože?“

„Jestli bys nechtěl dělat zástupce kastelána na zámku Krásný Kopec.“

„Vždyť to nejde,“ začal oponovat a hned vyjmenovával své nedostatky, „nemám vysokou a ta je na tohle místo potřeba. Jsem moc mladý. Nemám žádnou praxi.“

„To máš pravdu, ale v lednu už vysokou mít budeš, takže na těch pár měsíců ti vyjednám výjimku, anebo holt nastoupíš až v lednu s diplomem. Věk tu nehraje roli a praxi získáš za pochodu.“

„Ty… to… myslíš… vážně?“ zeptal se velice opatrně.

„Ano, nikdy jsem nebyl vážnější,“ potvrdil jsem mu, „nemusíš se rozhodnout hned. Prostě do konce měsíce mi řekni, jak ses rozhodl, případně jestli to zvládneš při dokončování školy nebo chceš nastoupit až po promoci.“

„Tak já si to ještě promyslím, ale nic ti neslibuji. Vždyť já vůbec nevím, co to obnáší.“

„Neboj, já taky ne,“ zavtipkoval jsem.

Zpražil mě pohledem, ale nakonec na tváři vykouzlil zase ten svůj milý úsměv.

***

Za týden se objevil u mě v kanceláři.

„Ahoj, tak už jsem si to promyslel,“ přešel hned k meritu věci.

„A k jakému jsi došel závěru?“ hořel jsem nedočkavostí.

„Potřebuji dodělat tu diplomku a učit se na státnice,“ začal, „takže jestli platí ta tvoje nabídka, že mi to místo podržíš, než dodělám školu, tak to beru.“

„To víš, že ta nabídka platí,“ vyskočil jsem radostí ze židle, „na centrále s tím taky souhlasí, to už jsem si vyřídil. Takže teď už ti zbývá jen dostat ten diplom a máš práci v oboru.“

DENÍK XII – MANŽELSTVÍ

Po roce výcviku se Jan s Vilémem vrátili domů. Jan na Krásný Kopec, Vilém na Hrádek. Oba své pobočníky Marka i Jindřicha vyprosili od generála a ti tedy nyní zaujali místa komorníků u svých pánů. A s ohledem na poněkud bouřlivé chování vévodkyně Issabelly dostal Jan nabídku pojmout ji za manželku. Vévodkyně bude, dle vlastních slov, „uklizena z císařského paláce a bude jí povolen řetěz“. Janovi na rovinu oznámila, že ví, jak to má v loži loženo, a že nijak manželské povinnosti neočekává. Takže slovo dalo slovo a byla svatba. V rámci zachování rovnosti v manželství byl kníže Jan v den svatby povýšen na vévodu. Vévodkyně se oficiálně nastěhovala na Krásný Kopec, ale mnoho času tam nepobyla, hodně cestovala se svými přítelkyněmi a Janovi nechávala volné pole.

Asi to nebylo jediné takové manželství té doby.

PROMOCE

únor 2021

Pavel zdárně odevzdal diplomovou práci i obhájil a blížila se promoce.

„Ahoj,“ pozdravil, když vešel ke mně do kanceláře, „něco jsem ti přinesl.“

Na stůl položil temně rudou obálku z ručního papíru. Uvnitř byla nádherným písmem ručně napsaná pozvánka na promoci.

„Děkuji, rád přijdu,“ pravil jsem a snažil se potlačit slzy dojetí. Můj rytíř mě považuje za natolik důležitého, že chce, abych byl u jeho promoce.

„Jen budeš muset přežít moji mámu a ségru s rodinou.“

„Tak tvoji mámu znám a se sestrou se rád seznámím.“

Pavel se smutně usmál.

„Ty jsi jim to ještě neřekl?“ došlo mi.

„Ne, nebyla příležitost,“ oči mu začaly vodnatět, „já se strašně bojím, abych nedopadl jako ty, že mě máma zavrhne a zůstanu úplně sám.“

„Teď nevím, jestli by se mě to nemělo dotknout,“ pravil jsem naoko uraženě, ale hned jsem pokračoval, „já nejsem sám. S bratrem, od doby, co to ví, máme úžasný vztah. Vždyť tu byli i na Vánoce, to víš. A s našima si nedělej hlavu, to je jejich problém.“

Díval se na mě a evidentně přemýšlel, jestli jsem tak v pohodě, nebo tak dobrý herec. Sám nevím, asi někde napůl. Samozřejmě, že mě pokažený vztah s rodiči štve, ale nevím, jak to vyřešit, když mi neberou telefon, ani táta, ani máma. Zato s bratrem je to teď paráda, telefonuji si s nimi tak dvakrát do týdne. Někdy s Adélou, někdy s bratrem, ale pokaždé to skončí tím, že kluci vykládají novinky ze školy a jak se těší, až zase přijedou na zámek.

Na centrálu jsem poslal žádost o volno, abych mohl být při Pavlově slavném dni.

***

„Drahoušku,“ hlásila se v telefonu paní Horáčková, „začínám vás nemít ráda.“

„Copak jsem zase provedl, paní Ludmilo?“

„No zatím nic, ale provedete,“ spustila naoko naštvaně, ale úplně jsem ji viděl, jak potlačuje smích a za brýlemi jí jiskří v očích čertíci, „pan Novotný bude příští týden promovat, nepletu se, že?“

„Jako vždy jsou vaše informace přesné. Vy jste měla dělat u tajných služeb, a ne u nás na centrále.“

„I vy jeden,“ odvětila, „Její Výsost na vás i na pana Novotného nějak trpí, takže vám na celý den půjčí svoji limuzínu i s řidičem.“

„To nemyslíte vážně,“ a měl jsem co dělat, abych nezačal výskat radostí.

„Myslím,“ potvrdila paní Ludmila, „a to je to, proč vás nemám ráda. Pracuji tu už patnáct let a ještě jsem v tom korábu neseděla. Vy jste u nás jeden jediný rok a už ho máte na celý den, vy holomku jeden.“

Poslední část výtky už ale říkala přes smích, jak neudržela vážnou tvář.

„Ale teď zpět k tématu, chlapče,“ pravila už zase klidným hlasem, „zítra, možná pozítří se s vámi spojí řidič Její Výsosti a domluví si s vámi, kdy a kde vás vyzvedne, kam pojedete a co a jak. Nějaké otázky?“

„Otázky ne, jen mi prosím, paní Ludmilo, řekněte, čím jsem si to zasloužil nebo aspoň jak paní Vilemíně můžu poděkovat.“

„Tak čím jste si to zasloužil, netuším,“ přiznala nedostatek ve svých informacích paní Horáčková, „ale odvděčit se můžete nějakou drobností. Paní Vilemína si nepotrpí na drahé dary, víc uspějete s něčím nápaditým, i když to bude třeba blbůstka z vetešnictví.“

Blbůstka z vetešnictví, přece Její Výsosti vévodkyni z Krásného Kopce nedám něco z vetešnictví. Budu nad tím muset zapřemýšlet. Ale dárek v podobě dne v limuzíně se mi docela zamlouval.

***

Pavel musel být na promoci dvě hodiny předem, tak jsem se nabídnul, že jeho mámu, sestru s manželem i děti vezmu autem. Naštěstí naše služební auto je šestimístné, takže nepojali žádné podezření. Limuzínu jsem jim zatajil, ať mají taky nějaké překvapení. V domluvený čas přijel řidič s „korábem“. Byl to docela veselý chlapík a souhlasil s mým plánem překvapení. Rodinu Novotných jsem informoval přes SMS, že vyjíždím a že až budu před jejich domem, zazvoním.

Limuzína se líně rozjela a já se usadil do velice pohodlné sedačky. Pavel bydlel s mámou v malé vilce na okraji města, takže když do téhle čtvrti vjede limuzína, vzbudí to zákonitě rozruch. Nejedna záclona v oknech sousedů se pohnula. Zastavili jsme před určeným domem a řidič, podle dohody, šel zazvonit. Nejdříve se ve dveřích objevily dvě děti, Pepa s Janičkou. Když viděli auto a řidiče v uniformě zarazili se a vrátili se dovnitř. Po vteřině táhli ven ženu asi mého věku, to musela být Pavlova sestra, a výrazně ukazovali na limuzínu s erbem Její Výsosti na dveřích. Pak se objevila paní Novotná a za ní její zeť.

Když byla celá rodina před domem, otevřel řidič dveře vozu a já jsem vystoupil a pozval všechny na cestu:

„Její Výsost vévodkyně z Krásného Kopce byla tak laskava a zajistila nám dopravu.“

Než jsem se nadál, byly děti uvnitř, za nimi Pavlova sestra s mužem, a nakonec paní Novotná.

„Teda, šéfíku,“ drcla do mě loktem, „tomu říkám jízda na úrovni.“

Když jsme vyjeli, paní Novotná mi představila svoji dceru Marcelu a jejího manžela Zbyňka. Děti se představily samy a hned začaly zkoumat vybavení limuzíny. Od šoféra jsem věděl, že nám je k dispozici i bar na palubě, takže děti hned odzkoušely, jak moc chlazený je džus v ledničce.

Ceremoniál promoce jsem znal zatím jen z pohledu promujícího, ale i z druhé strany je to zajímavý pohled. Když Pavel přebíral diplom, paní Novotná začala slzet, nabídl jsem jí jeden ze dvou připravených kapesníků. Protože se znám a dopředu jsem počítal, že i mně ukápne slzička, byl jsem zásoben. A skutečně netrvalo dlouho a i druhý kapesník našel využití.

Po ceremonii nás Zbyněk pozval na oběd do restaurace. A protože byl ze stejného těsta jako já, oznámil Pavlovi:

„Jenže nevím, jak se tam dostaneš ty, do té služební šunky jsme se sotva vměstnali.“

„To nevadí, já za vámi dojedu tramvají,“ byl připraven Pavel, jenže v té chvíli jsme vycházeli ven a přímo před vchodem stála limuzína Její Výsosti.

Pavlův pohled skákal z limuzíny na mámu, na sestru, na děti, a nakonec skončil u mě.

„Dárek od Její Výsosti,“ poznamenal jsem a pokynul rukou, ať nastoupíme.

Pavel si pozornost svých spolužáků evidentně užíval, nikomu z nich totiž livrejovaný řidič neotevřel dveře od limuzíny s erbem na dveřích.

***

Když jsem večer všechny vysadil před domem Novotných, poslal jsem řidiče i s vozem domů. Chtěl jsem se projít, sice bylo lehce mrazivo, ale mě hřál krásný pocit. Můj rytíř dokončil vysokou školu a budeme pracovat spolu.

Najednou mě zezadu zasáhla sněhová koule, než jsem se otočil, byla tu druhá. Rychle jsem se ohnul pro sníh a vyslal střelu do protiútoku. Pavel, to jsem si mohl myslet.

„Proč nejsi doma?“ zeptal jsem se po rychlém uzavření příměří.

„Chtěl jsem ti poděkovat.“

„Za co prosím tě?“

„Za to, že jsi přišel, že jsi tam byl se mnou,“ aby to nevyznělo úplně špatně vůči rodině rychle dodal, „a s mámou a ségrou. Jsou docela fajn, že?“

„Úžasní, Zbyněk je správně trhlej a děti to mají po něm,“ chválil jsem jeho rodinu, „a Marcela je moc sympatická.“

„A taky za tu limuzínu,“ pokračoval v dících, „to bylo úplně dokonalé. Jak se ti to povedlo? To máš na vévodkyni takový vliv?“

„Já sám ani nevím, jak se to stalo,“ přiznal jsem, „zavolala centrála, že mi Její Výsost půjčí limuzínu a druhý den už jsem s řidičem ladil detaily.“

Došli jsme do půlky cesty mezi městem a zámkem.

„Neměl by ses vrátit?“ pobídl jsem Pavla k cestě zpět, „přece jen tvoje sestra přijela kvůli tobě až z dalekých předalekých Bedříkovic.“

„Blboune,“ zareagoval na moji impertinentní poznámku, „abych se neodstěhoval za ní, mají tam moc pěkné muzeum a volné místo správce sbírek.“

„Tak já ti tady držím krásně teplé místečko, čekám, až milostpánovi zaschne inkoust na diplomu, a on teď vezme do zaječích,“ hartusil jsem a hned se ohnul pro hrst sněhu, kterou jsem na něj hodil.

„Prý teplé místečko, víš, jak v tom zámku táhne, byl jsi vůbec někdy vevnitř, nebo se jen furt vozíš v limuzíně?“ oplatil mi stejnou mincí.

Chvíli jsme se ještě koulovali jak malí kluci. Nakonec ale stejně nadešel čas rozloučení. Přišel ke mně, ale dnes mě nepolíbil na tvář, jako to udělal už snad stokrát, ale dnes, dnes mě políbil na rty. Jenom letmo, byla to taková nesmělá pusa, rychlé políbení, které mi ale dal sám od sebe, žádný můj podfuk jako tehdy na zámku. Dnes to bylo z něj a mě to hřálo celý zbytek cesty na zámek a potom i doma, když jsem usínal. A ve snu se mi neustále vracel jediný kratinký, ale nádherný okamžik dnešního dne, kdy mi můj rytíř dal první pusu.

DENÍK XIII – SESTRA ANNA

Jan často jezdil na návštěvy na Hrádek, kde pro něj Vilém měl vždy připravenu nějakou „novou hračku“, jak říkali nebožákům, na kterých ukájeli své sadistické choutky. Ke cti obou pánů nutno přiznat, že se jednalo o lapky a podivné existence, jejichž obživa se neslučovala s dobrými mravy a zákony už vůbec ne.

Vilémova korespondence s Janovou sestrou probíhala čile dál, až nakonec dospěla k manželskému slibu. Tou dobou už byl Jan svrchovaným pánem a hlavou rodu Krásnokopeckého.

Jenže po této svatbě se oba muži doslova utrhli ze řetězu, jakožto neomezení páni na svých latifundiích začali řádit. Vilém investoval nemalé prostředky do úpravy velkostatku na Sadkově v dokonalé vězení se snad ještě dokonalejší mučírnou. Vzhledem k tomu, že často do tohoto zařízení dojížděl i korunní princ, později císař Ferdinand IX., nikdo si nedovolil prostředí a činnost na velkostatku Sadkov napadat, zejména když byl hrabě Vilém povýšen do knížecího stavu a stejně tak oba baroni ze Sadkova (Marek a Jindřich) a Janovi byl přidán i titul knížete z Ledče. Pro zásobování Sadkovského vězení však už lapkové nestačili, a tak si oba páni vypomáhali únosy mladíků nejen na svých pozemcích.

Jediný, kdo si dovolil jejich počínání kritizovat, byla Janova sestra a Vilémova manželka Anna, která i na svém smrtelném loži oba žádala, aby té krutosti zanechali a vrátili se k Bohu.

Její přání nebylo vyslyšeno.

Průvodci

březen 2021

Přes zimu jsme do průvodcovského textu zapracovali shromážděné informace z deníku. Když jsme na začátku sezóny seznámili náš tým s novinkami, byli nadšeni. Do knihovny jsme nechali vyrobit novou vitrínu, ve které byl vystaven zlacený klíček od skříňky a jeden svazek deníku (zavřený), léta zamčená část knihovny zůstala polootevřená, aby byla vidět mřížka, za kterou je bezpečně uložena zbývající část deníku.

Naše obavy ze stížností návštěvníků se nenaplnily, naopak nám začalo chodit mnoho pochvalných e-mailů, protože takový příběh nikde jinde nemají. Jistě na tom měli zásluhu i naši bojovníci v první linii – průvodci a průvodkyně.

Při pravidelných pochůzkách zámkem, které s Pavlem děláme (to víte, kontrola musí být), jsme zjistili, že naši průvodci jsou neuvěřitelně kreativní a celý příběh o ztraceném hraběti Janovi a znovunalezeném vévodovi Janovi dokonale zakomponovali do výkladu. A protože to celé dobře funguje, odmontovali jsme i onen sloupek a návštěvníkům odhalili tajnou skrýš.