Deník šlechtice III.

15. VIII. 1619 – SPRCHA

Po ránu kraj zdejší déšť zkrápěl, a tak ven vyhnáni ku očistě jsme byli. V rouše Adamově. Důstojníci mezi nás hrudky mýdla naházeli, by řádně jsme očistu provedli. Využili jsme stříšku nade dveřmi ku stájím vedoucím, z níž množství vody výraznější prýštilo. Důkladně jsme navzájem si těla omyli, při čemž samozřejmě jsme i tělům ostatních pozornost věnovali.

K osušení svoleno nám bylo pouze proudění vzdušné, a tak ku snídani stále jak holátka jsme se vypravili. V jídelně každý z oddílů vlastní stůl má přidělen, tedy mohli jsme dále v klasifikaci vojáků pokračovati. Nejkladněji jeden z dělostřelců hodnocen byl. Jindřich dokonce touhu svoji vyjevil, že v posteli by věděl, jak s ním naložiti. Na to Vilém, naoko rozčilen, Jindřichovi trest dvaceti ran vyměřil, neboť na hodnocení je tu panstvo, já a Vilém myšleno, a nikoliv služebnictvo, čímž Markovi a Jindřichovi opět stav jejich podřízený připomenul. Jindřich bránil se, že v mysli naší jistě podobné myšlenky krouží. Vilém i já nuceni jsme k přiznání byli, že pravdu dí. Vilém tedy výměru trestnou pozměnil, pokud do měsíce tělo vojáka onoho do pokoje našeho ku hrám milostným přivede, bude mu trest odpuštěn.

Po spořádání krmě přidělené jsme se obléci mohli a do učebny k výuce diplomacie vojenské zamířili. Mé mysli je tato nauka blízká velmi, Vilémovi ni Markovi s Jindřichem příliš nevoní. Mí druzi spíše na jednání tělem než jazykem stavěni jsou. Přiznati se však musí, že ve směrech jiných jazyk dokonale všichni tři užíti umí.

Odpoledne výcvik tělesný na Holině probíhal. Vojsko tedy celé se pochodem vojenským do ohrady na kopci protějším přesunulo. Již během přesunu Štěstěna Jindřichovi přála, neb dělostřelci v těsné blízkosti naší čtveřice byli, a tak sluha Vilémův do davu jejich se vmísil a s cílem zájmu svého předivo hovoru začal zaplétati.

30. VIII. 1619 – JINDŘICH DĚLOSTŘELCEM

O Jindřichovu budoucnost, co člena armády, jsme se s Vilémem počali strachovati. Snaha jeho vyhnouti se trestu přislíbenému v nitru jeho neuvěřitelné schopnosti zvěda probudila. O mladém Baronu Oldřichu z Branné nám toliko zpráv během několika málo dnů nanosil, že podezření z loupeže spisů v archivu Generálově se v nás usídlilo. Ujištěni jsme byli, že Generál o akci této ani zbla povědomí nemá. Vnitřně zapochyboval jsem o tom, neb Generál dle názoru mého o každém pohybu, ba i slově, ve zdech těchto jest zpraven.

Jindřich také již několikátý den při snídaních, obědech i večeřích u stolu dělostřeleckého sedává a v družném hovoru s celým oddílem lze jej spatřiti. Nejvíce však pozornost svoji ku Oldřichovi upíná.

Dnes snažení jeho sladký plod přineslo. Oldřich, dobře si vědom přízně Generálovy již požíváme, se Jindřichovi svěřil, že zákaz karbanu v kasárnách jej velice tíží. Baron totiž obrázkům ďáblovým odolati nedokáže a rád by občas svým uměním Štěstěnu i zde poškádlil.

Plán Jindřichův velice snadný se zdá býti. Nejdříve u Generála balíček karet a výjimku ze zákazu vyprositi. Poté Oldřicha, podle pravidel Generálových, jakými i nás o šat obral, o oděv jeho připraviti. Na závěr s ním řádně zaobcovati.

Vilém hned nad krokem prvním pochybnosti vysloviti ráčil, Jindřich však ve strachu o zadnici svoji tento protest zamítl. Generál prý výměnou za protislužbu jistě plán jeho schválí. Ostatně, boj Jindřichův to jest, tedy celý plán a jeho v život uvedení jsme na něm nechali.

7. IX. 1619 – GENERÁLOVO SVOLENÍ

Schopnosti Jindřichovy výrazně podcenili jsme. Již druhý den se ve skříni naší balíček karet ukrývá. Dobu stejnou v myslích našich i příslib Generálův jest, že v den vypršení lhůty Jindřichovy se v pokoji našem karty smějí provozovati, s podmínkou však, že do půlnoci dělostřelec v komoře své bude. Rozhodnuto bylo tedy, že celé snažení hned po večeři spustíme.

Již dnes večer počneme plány na obnažení Barona z Branné splétati.

16. IX. 1619 – HRÁTKY S OLDŘICHEM

Včerejší večer vydařil se.

Krátce po hodině sedmé do místnosti naší se Oldřich v doprovodu Jindřichově dostavil. Po představení zdvořilostním v rychlosti mu pravidla hry vysvětlena byla. Sic ošíval se zprvu, jakmile však Vilém počal karet balíčkem míchati, touha po hře zcela opanovala jej a souhlasil.

Již po několika málo hrách byl host náš holý jak cibule oloupaná, zatímco já s Vilémem (dle plánu dojednaného) stále v kalhotách jsme dleli a Marka s Jindřichem pouze ve spodkách nalézti bylo možno.

Oldřich studem sice příliš neoplýval a poklady od přírody darované nepokrytě ukazoval, ale nabídku závěrečnou odmítl zprvu. Tu za hru poděkovali jsme mu a ku dveřím jej odkázali. Snaha jeho šatstvem se zahaliti zastavena byla, neb oděv svůj v kartách prohrál, musil tedy nahý odejíti.

Po na chodbu nahlédnutí však ke stolu vrátil se. Generál hovorem služby pozornost rozptyloval, avšak při dveří vrznutí pohled svůj ku pokoji našemu prý napřel a Oldřichovi před Generálem se slabost svoji vyjevit nechtělo.

Hru tuto závěrečnou dokonale jsme secvičenu měli a netrvalo dlouho tedy, kdy Vilém mohl zrakem svým chtivým na těle Oldřichově spočinouti a jazykem lehce rty si olíznuv pronést: „Teď už jsi náš.“ Na pokus o únik Oldřichův připraveni jsme byli a během chvíle na zemi do balíku úhledného svázán ležel.

Baron z Branné zprvu snažil se nás obměkčiti slovy sladkými, posléze ku výhrůžkám přešel, že Generálovi oznámí vše. Pohrůžky jeho ze stolu smeteny byly, neb jak jsme i jemu řekli, věděli jsme, že ničehož nic Generálovi nepoví, neboť přiznat by musel, že karbanu neodolá, což za slabost by mohlo být považováno. Dále že slova svého nehodlá dostáti, když vsadí se o tělo své, které posléze poskytnouti odmítá, což ještě větší potupou by mohlo býti nazváno, neb není ničehož horšího než šlechtice, jenž slovu svému nedostojí. Další řeči Oldřichovy šátkem do úst jeho vtlačeným utnuty byly.

Hračka naše na stůl přenesena byla a s opatrností velkou, by nikdo úhony nedošel, jsme ku stolu jej přivázali, obdobně jako to Markovi s Jindřichem občas děláme. Zadnice vzhůru vystrčena, nohy rozkročeny a tělo na desce stolu položené.

Vilém zakleknuv za Oldřicha pyj jeho počal mu mnouti. Ten i přes mručení nesouhlasné majitele jeho zvětšovati se počal. Když krví nalit byl k prasknutí téměř, Vilém provázkem jemným jej pevně ovázal. Pozornost svoji následně koulím Baronovým dopřál, tyto, každou zvlášť, též provázkem stáhnul.

Zatímco Vilém provázkem a mezinožím výhry naší zaujat byl, já, Marek i Jindřich odložili jsme šatstvo naše a dotyky a polibky vzájemnými počali jsme touhu naši k vzedmutí podporovati. Vilém po dokončení práce své při svlékání zálibně se na dílo jím stvořené díval.

Ke mně přistoupil a polibek dlouhý vtisknul mi, během nějž jsme k hostu našemu přešli. Najednou Oldřich do roubíku svého zavyl. Přerušil jsem políbení s Vilémem a počal zdroj nelibosti Oldřichovy hledati. Nemusel jsem nijak dlouho pátrat. Vilém v ruce své kuličku jednu třímal a dle svalů ruky jeho napjatých souditi bylo lze, že vydatně dlaně obsah drtil.

Ku polibku vrátil jsem se, rukou však také předmět k mačkání jsem vyhledal a za doprovodu zvuků kvílivých se dále věnoval milému svému.

Již předem dohodnuti jsme byli, v pořadí jakém se řiti Baronově věnovati budeme. Hlediskem hlavním velikost údů našich byla. Marek, držitel sice pyje nejtenčího, zato však nejdelšího, jako první se díla chopil. Tukem špičku údu svého pomazal a do nastavené dírky ji zanořil. Snažení jeho však pomalým se mi zdálo, i za obliny zadku jeho jsem jej uchopil a v pohybu mu vydatně pomáhati počal. Po chvíli již pomoci mé třeba nebylo, neb Marek tempo příhodné nalezl a v obličeji jeho se slast počala usazovati.

Po Markově úlevě do nitra prdele dělostřelcovy řada na Viléma přišla. Ten nijak neotálel a do útrob tvrdě až po koule své zajel. Oldřich opět zvuk bolestný vydal a stůl slzy jeho skrápět počaly.

Mlíčí Markovo Vilém rychle doplnil a pozici svoji Jindřichovi přepustil. Sluha Vilémův děním předchozím natolik rozjitřen byl, že ku výstřiku svému mnoho nepotřeboval a sotva v Oldřichovi smočil, již bouře rozkoše jej opanovala a počal Oldřicha plniti.

Posledním, kdo užije si, jsem já byl. Tempem nijak závratným počal jsem zadnici Oldřichovu hoblovati. Rychlost svoji zvyšoval jsem a v tempu závěrečném už i Oldřich slastně do roubíku hekati počal. Bych slasti jeho nových podnětů dodal, nad jeho záda sklonil jsem tělo své a rukou bradavky jeho nahmatal. Za soustavného pohybu v útrobách Baronových, jsem se jal hrbolky jeho, vzrušením ztvrdlé, v prstech tříti.

Po čtvrté mlíčí dávce, jež se v řiti Oldřichově usadila, díra jeho již odmítala se uzavříti dobrovolně a nebezpečí, že dárek náš by na podlahu vypuštěn byl, hrozilo. Vilém však pohotově kolíkem dřevěným, vhodně tvarovaným, otvor tento uzavřel a úvazem ku koulím proti vypadnutí zajistil.

Neb stále času mnoho zbývalo, byl Oldřich do pozice jiné převeden, za ruce vzhůru ku háku, jenž se stropu trčel, jsme jej vytáhli, toliko, že sotva prstů nohou špičkami se země dotýkal. Každý z nás se nástroje bicího chopil – já důtky třímal, Vilém rákosku pružnou, Marek bič krátký a Jindřich plácačku dřevěnou – a tělo visící počali jsme ranami obdařovat. Oldřich ve snaze ranám vyhnouti se, různě se otáčel. My však kol něj rozestaveni jsme byli, tedy neustále někdo z nás ku ráně dobré postavení měl.

Na závěr exekuce naší již Oldřich jak rak rudý všude po těle byl. Po spuštění se bezvládně na podlahu svezl. Nabídnutý vody džbánek téměř celý najednou do sebe vpravil. Před obléknutím rozkrok svůj chtěl doplňků námi přidaných zbaviti, Vilém však zarazil jej, že až ráno před snídaní v pokoji našem mu odejmuty budou. Bez námitek tedy šat svůj oblékl a do tmy noci zmizel. Krátce na to půlnoc odbyla.

Marka drobné chmury objaly, zda příliš jsme na něj tvrdí nebyli a zda věc celou oznámit přece jen nepůjde. Snažili jsme navzájem sebe přesvědčit se, že toho, co i Oldřich porušil, příliš je na to, aby hrdost jeho dovolila mu nás velení nahlásit.

Dnešního rána však věci zamotaly se více, než zdrávo jest.

Před odchodem na snídani místo Oldřicha očekávaného do pokoje našeho Generál vstoupil. Než mohli jsme cokoliv říci, klepání na dveře ozvalo se a Generál rychle do rohu za almaru skryl se.

Oldřich, s výrazem bolestivým, do místnosti vešel. Vilém ničeho neprotahoval a ihned stažení kalhot a zadnice vystrčení mu nakázal. Po kolíku ze zadnice dělostřelcovy vynětí se úlevný vzdech ozval. Ne tak po provázku odmotání z míšku vojákova stejně jako z pyje jeho. Bolest Barona z Branné natolik opanovala, že na kolena sesul se a svých pokladů přejemně si začal kontrolovat. Po chvíli pokoj náš, zvuků syčivých vydávaje, opustil.

Generál po opuštění úkrytu svého, odkud vše dobře viděti mohl, nelibost svoji vyjevil. Do půlnoci mělo vše odbyto být a ne ještě ráno ve hrách našich pokračovat.

17. IX. 1619 – GENERÁLOVO ROZHOŘČENÍ

Dnes pro nás Generál v poledne vzkázati nechal. V pracovně jeho se dostalo nám toliko vyhubováno, že reputaci vojáků, pod velením jeho sloužících, kazíme. Baron z Branné z výcviku na několik dní omluven musí býti, neb pohybu téměř schopen není. Felčaři Generálovi již do péče své jej převzali.

Stydno velice mi bylo, neb důvěru Generálem do nás vloženou jsme nahlodali. Snaha moje o omluvu zastavena rázně byla a dnes večer ve Velké věži všechny nás trest čeká.

18. IX. 1619 – TREST ZA OLDŘICHA

Večera včerejšího komorník generálův pro nás přišel a do Velké věže dovedl nás. Tentokrát jsme však nahoru do patra nešli, ale někam dolů do sklepení sestoupili. Pod věží velká jeskyně se nachází, ve které vykutaná studna někam do hloubi jest. Generál vodou zásobení dokonale vyřešeno má, ze studny vzhůru do věže systém věder, důmyslně propojených stoupá a strojem tímto je voda do cisterny ve věži útrobách vynášena.

K pohybu ústrojí celého žentour jest určen. Po odložení šatstva našeho jsme k břevnům žentouru za ruce přikurtováni byli a jali se vody vzhůru vynášeti.

Dle myšlenek Generálových jsme však příliš pomalí byli, a tak důtkami a bičem jal se nás poháněti. A nikterak záda, prdele ni nohy naše nešetřil.

Aniž slova řekl, po chvíli vzdálil se. Strach však nedovoloval nám pohyb náš zastaviti, a tak i bez dozoru Generálova jsme dál žentourem otáčeli.

Generál zpět vrátil se s Knížetem z Hůrky, který, jak zřejmo z dřívějška, k nejbližším přátelům Generálovým patřil. Generál s přítelem svým o nástroje podělil se a každý z jedné strany kola útrpného postavil se.

Dle soudu mého, Kníže odmítnutí v den první mi stále zcela neodpustil, neb bič jeho téměř výhradně zadnici moji obšťastňoval. Generál však zdatně na druzích mých nerovnost v trestu vyvažoval.

Dobu zdánlivě nekonečnou se trýznitelé bavili popoháněním našich těl kolem kola, chvílemi ke stolku nedalekému se usadili a douškem vína hrdla svá svlažili.

Byť v jeskyni se celé snažení toto odbývalo, po chvíli horko neskutečné oblilo nás a sil vydatně ubývati začalo. Generál dovolil nám několikrát zastaviti a džbánkem vody nás podělil.

Když voda shora začala znenadání do jeskyně naší dopadat, Generál prohlásil, že trest náš u konce jest, neb cisterna již naplněna po okraj byla.

Generál s Knížete pomocí od břeven nás uvolnil a do pokoje našeho odeslal. Cestou jakou jsme pokoj náš nalezli, záhadou mi jest, co však jistě vím, je, že na břiše několik dní následujících spáti všichni budeme, neb záda, zadnice i stehna naše důkladně do ruda vybarvena jsou.

…

V noci průběhu dveře komnaty naší vrzly a já ztěžka hlavu svoji nadzvedl, bych se na tvář, svící ozářenou a kol postelí našich kroužící, zaměřil. Leopold, komorník Generálův, nám mastí hojivou rány zlehka ošetřil a na stole poté džbánek se zbytkem jejím zanechal. Poděkování jsem k němu vyslati chtěl, on však prstem přes ústa svá naznačil, že ticho nemám porušovat a tiše místnost naši opustil.

…

Kníže z Hůrky jakoby nic se dnes choval, jako kdyby na utrpení našem, jež nám každý pohyb přináší, podílu neměl. Neustále po učebně nás proháněl. Jednou jsem já měl mapy z police přinést, posléze Marek je odnášel, Vilém několikrát musil okno otevříti jít a Jindřichovi zase vzápětí zavření jeho nařízeno bylo.

Zřejmé jest, že toto pokračováním trestu našeho je.

Generál, k polednímu se v naší učebně zjevivší, nás odpoledního výcviku pohybového pro několik dní následujících zprostil. Hrdost moje zprvu nabídku tuto odmítnouti chtěla, ale při vědomí těl našich bolavých s pokorou jsme nakonec přijali.

29. XI. 1619 – JINDŘICH KUPLÍŘEM

Dnes Jindřich k rozmluvě o samotě vyzval mne. Jakmile Vilém s Markem pokoj náš opustili, Jindřich vyjevil mi, jak se věci kol balíčku karet pro hru s Oldřichem udály. Generálovi celou pravdu vyjevil, když o obrázky ďáblovy žádat šel. Generál podmínku si dal, že já s ním několik dní coby milenec strávím. Jindřich, sluha Vilémův, mě zaprodal, jen proto, aby prdel svoji výprasku ušetřil.

Než Jindřich k odporu sebemenšímu zmohl se, přes stůl ležel ohnutý, já v ruce pásek svůj třímal a zadnici jeho, byť přes kalhoty, vyplácel. Dobrých padesát ran dostal, než do místnosti křikem jeho Vilém s Markem přivoláni vešli. Jindřich plakaje, rukama půlky si třící, Vilémovi s Markem musel tajemství své vyjeviti.

Vilém okamžitě Jindřichovi několik dalších ran uštědřil, neb drzost, s jakou mne Generálovi nabídl, dle slov jeho mez únosnou překročila.

20. XII. 1619 – NAROZENINY GENERÁLOVY

Dnes v pokoji našem se velká truhla okovaná objevila, uvnitř klubko popruhů kožených šíře různé se nacházelo. Podezření pojalo mne a na Jindřicha jsem udeřil. Skutečně truhla tato pro mne určena jest, by Jindřich tělem mým mohl dluh vůči Generálovi splatit.

Načasování vskutku dokonalé, neb velitel náš 1. I. 1620 narozeniny čtyřicáté oslaví. U příležitosti té na celý týden volno z výcviku vyhlášeno bylo a mnoho kadetů tedy z kasáren vzdálilo se.

I rozhodl jsem, že utrpení své a očekávání Generálovo déle protahovat nebudu a večer do truhly vstoupím.