Zažehnutí - XI. Daniel

DANIEL

Hodím Vojtovi míček. Nemám moc rád psy, ale tenhle je jinej. Takovej trochu jako Sebastián. Jaký pán, takový pes… možná. Šli jsme dozadu k rybníkům. Slunce už pomalu zapadalo za vodní hladinu. Všude byly červánky a já se cítil šťastný. Sebastián se smál, Vojta pobíhal kolem a vrtěl ocasem. Seb byl možná až trochu moc opatrný. Jako by se ke mně bál přiblížit. Chápal jsem to, po tom, co jsem minule provedl. Přistoupil jsem k němu. Podíval se na mě a zvážněl. Přejel jsem po jeho paži svými prsty. Pohladil mě po tváři a svými rty začal pomalu ochutnávat ty mé.

„Prosím, jen mě nenuť. Nenuť mě k ničemu,“ zašeptal jsem.
„Neboj, neboj se,“ odpověděl a pevně mě přitiskl k sobě, jako bych se měl vypařit.
„Uaa,“ vyjekl jsem úlekem.
Sebastián se začal smát. Podíval jsem se, co se stalo. Vojta se oklepal vedle nás. Pustil míček u Sebových nohou a díval se na nás prosebným pohledem. Sebastián vzal míček a hodil ho daleko do klidné hladiny rybníka.
„Tak si běž, ty mrcho,“ vybídl Vojtu.
Když jsme se vraceli zpátky, byla už úplná tma a taky docela zima. Nechápal jsem Sebastiána, jak to že mu není zima na nohy.
„Co je?“ zeptal se se smíchem, protože si všiml, jak civím na jeho nohy.
„To tak chodíš i v zimě?“
„Jak kdy. Poslední roky většinou jo. Teď moc zimy nebyly, ale ono záleží spíš na takovým vnitřním pocitu, jestli ti zima je nebo není, než na tom, kolik mínus je na teploměru. To je asi těžký vysvětlovat. Jo, melu kraviny,“ směje se.

Vejdeme k němu do bytu. Vojta vyskočí do postele a lehne si, ale my se Sebastiánem stojíme naproti sobě a koukáme na sebe. Čeká, že odejdu? Ale já nechci. Nechci jít domů mezi holé zdi a přemýšlet o tom všem. Ne, ještě ne.
„Tak… kouknem se na nějakej film?“ prolomí ticho.
„Jo, můžem.“
Seb přinese noťas a začne mi předčítat filmy, který má. Moc jich neznám.
„Já nevím, mně je to jedno. Vyber nějakej, kterej máš rád.“
„Tak třeba tenhle,“ položí noťas na postel a začne se svlíkat.
„To je porno?“ zeptám se, když si nahý sedá vedle mě.
„Ne, prosím tě. Jen jsem takhle zvyklý. Snad ti to nevadí.“
„Ne, jasně, že ne,“ dívám se na jeho tělo.
Prsty mu kreslím neviditelné obrazce na jeho dokonalý hrudník.
„Tak to se na ten film nemusíme dívat vůbec,“ nadzvedne se na rukou a podívá se na mě.
„Já ho sleduju.“
„Ale já ne. Podívej se, co děláš.“
Mé dotyky ho nenechaly v klidu.
„No tak se na ten film vážně nemusíme dívat. Mně to zas tak vadit nebude,“ navrhnu.
„Tak fajn,“ zaklapne noťas a já se mezitím svlíkám. Taky nejsem v klidu.

„Vydržíš toho hodně, co?“ naprosto vysílený padnu na postel.
„Hodně? Dost, řekl bych.“
Na jeho hrudi se lesknou kapičky potu.
„Zůstaneš tu přes noc?“ zeptá se.
Přikývnu a přitisknu se k němu.

„Vstáváme,“ vzbudí mě Sebastiánův šepot.
„Mm, ještě ne,“ zakňourám.
„Ale Daníku,“ políbí mě na ucho a znovu.
Cucá mi lalůček.
„Dobře, dobře, já už vstávám.“
„Tobě se to nelíbí.“
„Právě, že líbí,“ usměju se na něj.
„Tak vidíš, Danečku.“
„Mohl bys mi prosím neříkat Danečku.“
„Promiň,“ kouká na mě trochu nechápavě Seb, „udělám snídani,“ dodá rychle a odejde.
Udělá snídani? Co budeme jako snídat? Jarní trávník? Šel ho posekat? Padnu zpátky do postele. Neděle. Jak já nesnáším neděle. Skoro víc než pondělky. V tu chvíli mě z chmurných myšlenek probere Vojta. Vyskočí do postele a málem mě radostně ušlape.

„Tradá,“ objeví se po pár minutách Sebastián s tácem v rukou.
„Snídaně jak z americkýho filmu,“ zhodnotím, když uvidím, co nese.
Položí tác do postele.
„To dopadne špatně,“ upozorním ho, když se Vojta začne otáčet na druhej bok.
„Přinejhorším to bude na prostěradle. Stejně ho budu kvůli tobě muset vyprat.“
„Kvůli mně?“
„No jistěže kvůli tobě.“
„To nebylo moje.“
„Bylo, a i kdyby ne, tak by to nebylo ani moje, kdybys nepřišel, takže je to kvůli tobě,“ vítězoslavně se na mě zašklebí.
„Dobře, dobře, máš pravdu samozřejmě.“
„Ty jsi tak roztomilej, když se zlobíš,“ směje se a cpe mi do pusy kousek meruňky.
„Dej si.“
„Jejda, nechci tě vyhánět, ale…,“ podívá se Sebastián na hodiny.
„Chápu, určitě čekáš někoho dalšího,“ mluvím na oko vážně.
„Musím do práce, pitomečku. Mám jen tebe. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl, jsem po tobě toužil a teď, teď tě tu mám,“ políbí mě.

Odcházím od Sebastiána. Mám jen tebe, zní mi v hlavě. A co já? Chci jen jeho? Co bych dělal, kdyby teď přede mnou stáli oba dva a já si musel vybrat. Ani si to nezkouším představit. Nechci si kazit ten krásný pocit, který mám uvnitř sebe. Doufám, že se ve mně bude rozpínat ještě dlouho. Zazvoní mi telefon. Snad mi Sebastián nechce ještě něco povídat. Tereza. Zvednu to.

„Dobré ráno,“ pozdravím ji.
„Ahoj Danečku. Potřebovala bych s tebou mluvit co nejdříve.”
Ona to ví! Zatmí se mi před očima.
„Ee, kvůli čemu?“
„Kvůli té stáži, o které jsem mluvila. Seběhlo se to nějak strašně rychle…“
„Já mám dnes volno,“ vyblekotám ze sebe.
„Můžeme spolu zajít někam na oběd. Já jdu za chvíli z noční, zašla bych si domů a potom bychom se mohli někde sejít.“
„No, já jsem kousek od nemocnice, tak ti můžu jít rovnou naproti.“
„Aha, ty jsi šel za mnou?“
„Eh, no… jo.“
„Miláčku, ty…“
„Já budu čekat před nemocnicí,“ oznámím jí a položím to, protože nemám náladu na její řeči. Jako by zapomněla na včerejší scény. Včera. Nemůžu uvěřit, že to všechno se stalo včera. Měl jsem pocit, jako bych se Sebastiánem prožil několik týdnů. Tereza vychází ze dveří s lehkým úsměvem na rtech. A Sebastián je nenávratně pryč.

„Ahoj,“ obejme mě a jemně políbí na tvář.
„Ahoj,“ pozdravím ji.
„Hezky voníš.“
Uch.
„Copak jsi chtěla?“ stočím téma.
„Zajdeme někam na snídani?“

Pomalu upíjím hnusné vlažné kafe v místních socialistických lahůdkách. A u toho sleduju Terezu, která v tom svém rozmíchává jeden cukr už několik minut.
„Víš,“ konečně promluví, „jak jsem ti říkala o té stáži…“
Opět chvíli míchá lžičkou.
„Zítra odjíždím.“
„Cože?!“
Najednou se mi svět otočí naruby. Mám ji podpořit? Mám být smutný, nebo šťastný?
„Na jak dlouho?“ zeptám se jí na první věc, co mě napadne.
„Na tři měsíce.“
Celé prázdniny, probleskne mi hlavou.
„Proč tak rychle? Je to kvůli včerejšku nebo proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Danečku, promiň. Není to kvůli včerejšku. Měl jet někdo jiný, ale vypadl. Vím, že jsem všechny ty věci okolo změny příjmení s tebou měla nejdřív probrat. Ale tohle je pro mě jedinečná příležitost. Ještě to můžu zrušit, pokud bys chtěl. Ale jinak zítra ráno odjíždím z Prahy.“
„Nebudu ti v ničem bránit. Jestli to pro tebe hodně znamená, měla bys jet. Zítra tě do té Prahy odvezu a o prázdninách za tebou můžu přijet.“
Ze snídaně odcházíme ruku v ruce, Tereza mi vykládá, co všechno je ještě potřeba zařídit, a mě uklidňuje pocit, že se takhle držíme na dlouhou dobu naposled. Celý den jí pomáhám s balením a zjišťováním informací o Berlíně. Kde bude bydlet, kolik zastávek je to z ubytovny k nemocnici, kolik stojí čtvrtletní jízdenka na metro. Čtvrt roku, běží mi hlavou, když padnu večer vysílený do postele. Zavřu oči a vzpomenu si na minulou noc. Žár Sebastiánova vzrušeného těla, jeho polibky úplně všude. To vše teď bude možné, jako by Tereza neexistovala.