Zažehnutí - XIV. Sebastián

SEBASTIÁN

Spěchal jsem. I když jsem věděl, že je ještě moc brzy a budu muset čekat na chodbě, než se doktoři uvolí mě za ním pustit. V tomhle případě jsem moc nechápal smysl nemocničního režimu, ale Adam by mě za ním mohl pustit hned, když se na něj hezky usměju. Jídlo a chvíle strávená mimo nemocnici mi pomohly se uklidnit. Bude to dobrý. Tak to říkali všichni. Ať už to Tomáš udělal z jakéhokoliv důvodu, budu s ním a pomůžu mu. Všichni mu pomůžeme. Tomáš sice dělal dispečera, ale my jsme byli jako jedna rodina. Nečeká ho nic pěknýho. Až ho pustí z nemocnice, bude muset na psychiatrii. Ale to nevadí, hlavně aby mu pomohli. Nebo je to možná všechno jinak. Třeba se mýlím a všechno se to stalo jinak. Mohlo mu vyjet jiné auto do cesty nebo se vyhýbal nějakému zvířeti. Nemohlo a nevyhýbal. Nevím, jak to vím, ale cítím to někde uvnitř.

Vejdu do nemocnice a už po paměti dojdu na oddělení, kde leží Tom. Asi jsem se trefil do doby nějakého klidu. Chodby zejí prázdnotou. Nikde nikdo. Vím, že nikdo jiný než Adam mě za Tomášem teď nepustí. Na chvíli si sednu a čekám, párkrát se projdu a znovu si sednu. Zkontroluju čas na mobilu. To bych tu mohl sedět věčně. Zvednu se a dojdu k primářovně. Zaklepu.
„Dále,“ ozve se.
Vejdu dovnitř. Adam sedí a v klidu si pije kafe.
„Promiň, že ruším, ale nevěděl jsem, jestli bych za ním nemohl už teď,“ snažím se nějak normálně poskládat větu.
„Dojdu se tam podívat, počkej na chodbě.“
Vyjdeme ven a on odchází k Tomášovu pokoji. Možná se mi to zdálo, ale rozhodně nebyl tak milý jako včera. Adam zmizí v jednom z pokojů. Za malou chvíli se vrátí zpět.
„Je vzhůru. Pustím tě za ním, ale fakt jen na chvíli. Nesmí se rozrušovat. I když zatím vypadá v pořádku. Ptali jsme se ho, jak se to stalo, a prý se sehnul pro něco pod volant. Tak možná to bylo všechno jinak.“
Chtěl mě uklidnit, nebo ze mě dělá hysterku? Pomalu vstoupím do pokoje. Čekal jsem, že bude vypadat potlučeně a nemocně, unaveně. Možná jsem doufal, že bude mít radost z návštěvy. Ale jeho výraz je skoro až pobavený.
„Ahoj Tome,“ pozdravím ho opatrně.
„Sebastiane,“ ušklíbne se.
„Všechno se spraví, nemusíš se bát,“ uklidňuju jeho i sebe.
Počká, až dojdu k jeho posteli, a pak teprve začne mluvit.
„Víš proč, Sebastiane? Ty to nevíš, ale nevím to ani já. Dal bych ti všechno. Všechno, co mám. Nevím, proč jsi to udělal…“
„Tomáši,“ podívám se na něj nechápavě.
On se snad zbláznil.
„Byl bych celý jen tvůj. O mě by ses nemusel dělit s nějakou čubkou. Já bych nehrál divadlo, že tě chci a nechci. To se ti to se mnou nelíbilo? Už to chápeš,“ podívá se na mě. „Udělal jsem to kvůli tobě, Sebastiáne.“
Ta slova mě zasáhnou jako blesk. Hledím na něj a pomalu mi všechno dochází.
„Tome, to přece takhle nejde. To si prostě nevybíráš, koho chceš a koho ne. Ale tohle přece není řešení.“
„Klidně si s ním šoustej, ale já to poslouchat nebudu.“
„Tome, prosím tě. Co blbneš. Já tě mám rád. Nechci, aby ses trápil…“
„Tak vypadni. Vypadni. Seš obyčejná kurva. Nemůžu se na to dívat,“ je celý rudý. „Vypadni,“ chrčí.

Stoupnu si, ale pořád se na něj dívám. To přeci nemůže být pravda.
„Prosím tě, jdi,“ ozve se za mnou.
Ohlédnu se. Adam stojí ve dveřích.
„Jdi pryč,“ řekne mi ještě jednou důrazněji.
Otočím se zpět na Tomáše, probodává mě pohledem. Kdyby mohl, nejspíš by vyskočil z postele a začal mě škrtit. Adam po mně při odchodu střelí podobně hnusným pohledem. Vyběhnu ven z nemocnice. Nevím, co dělat. Chtěl bych se rozběhnout, křičet, kopat do stromů a tlouct pěstmi do země. Ale takový já nejsem. Místo toho si sednu na lavičku a dívám se lidi, kteří prochází kolem. Někteří jsou o berlích, jiní na vozíku nebo nějak ovázaní.

Málem jsem ho zabil, dojde mi. Jsem takovej kretén. Kdybych s ním nespal, kdybych se k němu nechoval tak, jak jsem se k němu choval.
Miluju tě, vzpomenu si na ta slova, zašeptám je a přesně slyším, jak je tehdy řekl on při našem posledním sexu. Zazvoní mi telefon. Kdo to sakra… Daniel. Zvednu to.
„Ahoj, neruším,“ ozve se, „nejsi v nemocnici?“
„Ne, už jsem venku,“ hlesnu, „ty jsi venku s Vojtou?“
„No, víš. Našel jsem vzkaz od nějakýho Kamila, že si vzal Vojtu k sobě a že si ho máš přijít vyzvednout, až dorazíš domů, a máš zavolat, že jsi v pohodě.“
„Ty jsi ještě u mě?“ zeptám se ho.
„Ne, teď jsem vyšel před vchod.“
„Přijdeš mi naproti k nemocnici? Máš čas?“
„Jasně že mám, sejdeme se po cestě, jo?“

Sedím a čekám, až si pro mě Daniel přijde. Na nic jiného teď nemám sílu. Za malou chvíli ho spatřím na přechodu. Rozhlíží se na silnici, a tak mě nevidí. Sleduju ho, jak se blíží, a čekám, až si mě všimne.
„Ahoj,“ pozdraví mě.
„Ahoj,“ pokusím se na něj usmát.
„Jak to šlo?“
„Blbě,“ přiznám hned po pravdě.
Sedne si ke mně na lavičku. „Co se stalo?“ zeptá se.
Začnu vyprávět. Všechno, i to, že jsem spal s Tomem. Jen sex s Adamem raději vynechám. Daniel mlčí, jen mi tiskne ruku, u některých pasáží více. Když domluvím, zavládne ticho.
„Dej mu čas,“ pronese jen.
Lehce pokývám hlavou. Co jiného mi zbývá. Potřebuje klid a další návštěvu s podobnou scénou mi Adam stejně nedovolí.
„Půjdeme pro toho Vojtu?“ zeptá se mě.

U Kamila se chvíli zdržíme. Vojta je u něj na zahradě spokojený a my si trochu popovídáme. Na otázku: „Co Tom?“ Odpovídám jen: „Je to lepší.“
Kamil je můj dobrej kamarád, ale nechci to teď celé vyprávět znovu. Nechci mu přiznávat, že jsem s Tomem spal. Kamil není gay a některé věci vidí jinak. Na Daniela se naštěstí nezeptá. Dan je tam s námi, jako by ke mně patřil už dlouho. Odpoledne se vydáme s Vojtou za město do přírody. Oba spíš mlčíme, nechceme řešit důležité věci. Jen si užíváme hezkého počasí, pokud jde v mé situaci si něco užívat. Myšlenky mi stále utíkají k Tomovi. Já se tady procházím a on leží v nemocnici. Pomalu se vracíme zpět, až stojíme u mě před vchodem.
„Chceš být sám?“ zeptá se mě.
„Ne,“ šeptnu a zakroutím hlavou.
Vytáhne z kapsy klíče a odemkne.

Vojta vletí rovnou ke svojí misce a hltá to, co v ní zbylo. Kamil mu pravděpodobně dal něco k žrádlu, ale on by mohl jíst pořád.
„Na,“ vrací mi Daniel půjčené klíče.
Vezmu je a vsunu je do kapsy jeho kalhot.
„Máš hlad?“ zeptám se.
„Jako vlk.“
Prohledám ledničku a přemýšlím co s tím. Daniel se mi u toho pokouší asistovat. Když zjistím, že z tohohle se opravdu oba nenajíme, pošlu ho na nákup. Je to tak zvláštní. Ten kluk, u kterého jsem měl ještě před pár dny strach, jestli hned neuteče, najednou běží s mojí síťovkou do obchodu, abychom pak společně povečeřeli. Jíme kultivovaně jako lidé u stolu, dokonce u toho ani nekoukáme na žádný seriál. Připadám si jako bychom takhle sedávali odjakživa a přál jsem si, aby to nebylo naposledy.
„Jsem utahaný,“ prohlásím po večeři, „skočím si do sprchy, pak můžeš jít ty.“

Když vylezu z koupelny, Dan utírá nádobí od večeře, které předtím umyl.
„I ty hospodyňko,“ přistoupím k němu zezadu a lehce ho políbím na zátylek.
Otočí se a usměje se na mě. „Jdu taky do sprchy.“
Lehnu si do postele. Vojtěch skočí za mnou a otravuje. Přitisknu se k němu, hladím rukama jeho hebký kožich. Uklidňuje mě. Už se mi nechce brečet, to ne. Za poslední den jsem stejně vybrečel všechny slzy. Už by ani nebylo co. Jen bych chtěl, abych se zítra probudil a Tom byl můj nejlepší kamarád, zdravý a šťastný kluk.

Daniel se vrátí z koupelny.
„V kolik budeš vstávat?“ zeptá se mě s mobilem v ruce.
„Kolem šesté. Jdu na osmou do práce, ale ráno chodím s Vojtou.“
„Počkej, ty máš v plánu jít zítra do práce? To nemyslíš vážně,“ oboří se na mě.
„Dane,“ podívám se na něj. „Já musím, nemůžu tady celý den sedět a myslet na to, jakej jsem kretén. Zbláznil bych se. Musím něco dělat.“
„Promiň. Nejsi kretén, hlavně si to nevyčítej. Uvidíš, že se to zase spraví.“
Vím, že se to jen tak nespraví. „Já vím,“ odpovím mu, „dobrou noc,“ zhasnu.
A tak spolu poprvé trávíme noc, aniž bychom měli sex. Ani se neobjímáme, jen ležíme každý na své půlce postele. Daniel už po chvíli spokojeně oddechuje. Já ještě chvíli přemýšlím o tom všem. O tom, jakej jsem kretén.