Zažehnutí - XVII. Daniel

DANIEL

„Bré ráno,“ usměje se na mě jako andílek. Dobře ví, co po mně dneska chce. Celý čtvrtek jsem vyspával kocovinu a včera zase trucoval. Sebastiánovi bylo úplně jedno, co všechno se stalo, že teď už některé věci nevypadají úplně nevinně. Ony koneckonců nevypadaly nevinně ani předtím. Včera šel s Filipem normálně na trénink. Prý, abych šel s ním, jestli mu nevěřím. Jako, že bych si dal trojku se svým žákem?

„Nic s ním nemám a mít nebudu,“ držel mou hlavu pevně ve svých dlaních, abych se mu musel dívat do očí. „Kdybych s ním něco měl, byl bych teď schopný tohohle?“ naznačí mi, abych mu honil jeho polotuhý péro. Ale já věděl, že se mnou může klidně třikrát za večer, takže mě to nijak neuklidnilo. Dneska po mně chtěl, abych s ním šel na beach volejbalový turnaj, kde bude hrát s Filipem. Že prý hned potom půjdeme někam k vodě. To proto se tvářil jako neviňátko. Vyskočil z postele a běžel udělat snídani.

„Vezmem sebou Vojtíka, aby nebyl celej den zavřenej,“ plánuje, aniž bych odsouhlasil, že teda skutečně půjdu. „Kolem třetí by měl být konec a potom můžeme jít na přehradu.“

„Filip půjde s námi?“ vyletí ze mě, aniž bych se zamyslel.

„Žárlivko,“ obejme mě Sebastián zezadu, „stojí mi jenom z tebe,“ tlačí mě svým pérem do zadku. „Škoda že už je tolik hodin a nestihneme už ani jedno číslo, teď se nebudu moct soustředit.“

„Tak můžeš volejbal vynechat a budem celý den v posteli,“ navrhnu v posledním zoufalém pokusu.

„Dane, nezkoušej to na mě,“ odtáhne se pryč. Zavolá Vojtu, zapne mu obojek a potom si chystá další věci. Asi mi nezbývá nic jinýho než kapitulovat. Sbalím si s sebou jen plavky, ručník, krém a něco k pití. Dostanu za úkol hlídat Vojtu, aby neběžel za Sebastianem nebo za míčem, když budou hrát. Aspoň budu mít někoho, komu si můžu stěžovat. Sebastián mě doprovodí k jedné z laviček, rozloučí se s Vojtou, se mnou ne, a jde se rozehrát s Filipem. Pokud by prohráli první dva zápasy, skončili by a mohli jsme jít pryč. Hned po začátku prvního ale pochopím, že to se nestane. Sebastián je prostě dobrý, pokud je jen teoreticky možné míč odpálit nebo jak se tomu ve volejbale říká, jemu se to povede. Pokaždé když dostanou bod, doběhnou k sobě a plácnou si. Ještě se na sebe culí. Za jiných okolností bych slintal nad jeho dokonalou postavou v plavkách, ale teď, když je tam vidím oba pobíhat polonahé, vzteky svírám v prstech prkno z lavičky. Vojta leží rozplácnutý na trávě vedle a očividně ho vůbec nic netrápí. Stěžovat si mu nahlas nemůžu, protože lavičky se dost zaplnily, a tak jen tiše žárlím.

Sebastián vybere míč, odpálí ho přes síť. Kluk za sítí po něm sice skáče, až se rozplácne do písku, to už ale míč odskakuje ven z hřiště. Ten bod je dostane do finále. Filip vyskakuje do výšky, rozbíhá se k Sebastiánovi a objímá ho. Nastává pauza jako před každým zápasem. Druzí finalisté klábosí s někým u laviček. To jen Sebastián zůstává dole u hřiště, probírá něco s Filipem. Snažím se zabavit na mobilu, ale zrovna naschvál nikdo nepíše. Nastavím tvář na sluníčko a zavřu oči. Vykašli se na ně. V hloubi duše vím, jak je celá ta představa jednoduše debilní. Ale… ten červík tam pořád hlodá. Ozve se pískot píšťalky. Začíná finále. Někteří lidé na lavičkách hlasitě povzbuzují. Hlavně ti, kteří už v turnaji skončili a drží nějakého kolegiálního sportovního ducha. Nechápu, kde se to v Sebastiánovi bere. Běhá po hřišti, skáče, odpaluje míče. Filip taky nehraje špatně. Díky tomu vyhrávají celkem jasně. Filip si přitahuje Sebastiána k sobě a objímá ho. Sebastián ho ale po chvíli odstrčí a podává ruku soupeřům, aspoň že tak. Komentátor hned všem gratuluje a mladé polonahé slečny přináší výhry. Jako by aspoň jednoho z těch dvou nějaké holky zajímaly. Sakra, ještě před týdnem to byl tvůj žák. Ještě že se tohle nestalo před pár týdny, to by bylo peklo. Tleskám, protože tleskají ostatní.

„Půjdem?“ objeví se Sebastián po chvilce u mě.

„Gratuluju,“ probere se ve mně jakýsi kousek racionálního mého já.

„Děkuju,“ zaculí se na mě Seb.

„Kam půjdem?“

„Na nuda pláž.“

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Ne. Chci se dívat jen na tebe, ne na nějaký starý dědky.“

Uleví se mi. Občas mi ze Sebastiana trochu stojí, prostě jen tak i když už se mi to dřív nestávalo. Myslel jsem, že jsem na to moc starej. Ne, že bych se vlastně dozvěděl, kam jdeme. Ale Sebastián se rozejde směrem ven z areálu, tak jdu prostě za ním. Jenže na cestě potkáváme Filipa.

„Sebe, ty už jdeš? Jsem myslel, že to aspoň oslavíme,“ kulí na něj oči.

„Jdeme s Danem k vodě.“

„Aha, a nedorazíš sem večer na after? Já tu budu.“

„Možná,“ rozloučí se a odchází, „ale nic neslibuju,“ dodá ještě.

Mám chuť ho zabít, tak to zkouším aspoň pohledem.

Pořád jsem naštvaný, ale snažím se to maskovat. Vím, že mohl jít slavit s Filipem nebo si s ním dat aspoň jedno pití, ale nešel.

„Pojď, půjdem se převlíknout,“ zatáhne mě do kabinky. Než si uvědomím, že on je celou dobu v plavkách, už za námi zamyká dveře a vrhá se na mě.

„To je tak sexy, když žárlíš, vůbec jsem se nemohl soustředit.“ Tiskne svoje tělo na moje a drsně mě líbá. Zapomínám na všechny svoje hysterický myšlenky.

Odstrčím ho od sebe. „Převleču se jo?“

„Počkej, já takhle ven nemůžu,“ podívá se na svoje napnuté plavky.

„To myslíš vážně, tady?“ doteď jsem si myslel, že to bude jen rychlá líbačka.

Sebastián mi sundává triko, háže ho na zem a kleká si na něj. Rozepne mi moje kraťasy. Líbá ho přes boxerky, kraťasy mi stahuje níž a níž, aby se dostal k celé délce. To už musím myslet jen na to, abych byl zticha. Stoupne si, aby mě mohl opět líbat. Tiskne se ke mně, pod plavkama nic nemá. Cítím jeho stojícího ptáka na svém rozkroku. Teď už mi neklesne, abych mohl vyjít ven. A jemu teprve ne. Boxerky si shrnu až ke kotníkům. Sebastián si vytáhne péro z plavek, mírně pohybuje pánvi a tře se o mě. Kdybych ho odstrčil, stačilo by mi pár tahů a stříkal bych. Opět padá na kolena. Lehce mi oblíbává celý penis. Vezmu ho rukama za hlavu, on je ale chytne a přišpendlí ke stěně kabinky. Přejede jazykem od koulí až po špičku žaludu. Chvíli mě jen šimrá nosem.

„Sebastiáne,“ úpím. Konečně ho aspoň na moment vezme do pusy. A nic. Nehýbe se. Přirazím proti němu pánvi. Odtáhne hlavu, až mu žalud vyjede ven.

„Co je, puso?“ podívá se na mě a políbí mě na špičku.

„Chci tě. Chci to!“

Zvedne se a otočí mě čelem ke stěně. Nepotřebuje žádnou přípravu, ale já bych ji snesl. Přirazí. Zařvu.

„To máš za trest, ty žárlivko.“

Šuká mě. Rychlé a tvrdě. Hekám. Nevím, jestli víc bolesti, nebo slastí. Aspoň mi zacpe pusu dlaní. Funí mi do ucha.

Pevně mě zmáčkne a ještě víc zrychlí.

„Už budu, Filípku,“ heká mi do ucha.

Škubnu sebou, ale on mě pevně drží jednou rukou za krkem a tvrdě mě tiskne ke stěně. Druhou mi chytne za ptáka a honí. Ač v tu chvíli ani trochu nechci…, „ach,“ ohodím zeď před sebou. Odstrčím ho od sebe. Normálně mám chuť po něm skočit a dát mu pěstí. On mě obejme, zrychleně dýchá. „To bylo schválně, puso.“

Zírám na něj.

„Už jsme tu ale dost dlouho,“ připomene mi.

Rychle si obleču plavky a ostatní oblečení nahážu do batůžku. Sebastián jen schová péro do plavek a čeká na mě u dveří. Vojta na mě hledí. Sakra, ten pes je tu celou dobu. Opouštíme převlékárnu, zbyde po nás jen moje mrdka stékající po zdi.

Rozhlížím se kolem. Naštěstí v blízkosti nikdo není a ani lidi, které potkáváme opodál, nevypadají nijak pohoršeně. Sebastián určuje směr a očividně i cíl trasy. Když už začínám mít pocit, že si na mě přichystal pochodové cvičení kolem celé přehrady, konečně odbočí z cesty někam mezi stromy. Před námi se rozprostře výhled na přehradu i pláž na protějším břehu. Seskáče dolů po skále, kde je jen pár metrů prostoru tak akorát pro dva lidi a jednoho psa. Vojta se řítí dolů, div nespadne až do vody, která se leskne ještě pěkných pár metrů pod ním. Opatrně slezu za Sebastiánem. Ten už zkopává z kotníků plavky a lehá si na ručník. Sleduju jeho bronzový zadek. Hm, vlastně proč ne. Nikdo nemá šanci sem vidět. Svléknu se taky. Zvonění mám vypnuté, ale když z nitra batohu slyším už poněkolikáté vibrace, natáhnu se pro něj. Tereza. Zatím vždycky napsala jen krátkou zprávu, že se má fajn, ale má málo času. Teď měla asi volno, přišlo mi od ní několik dlouhých zpráv. Nemám nejmenší chuť je číst nebo na ně snad odpovídat. Nejradši bych vzal mobil a hodil ho po hladině jako žabku. Jenže nechci dělat mrtvého brouka, nechci se s Terezou rozcházet přes telefon, ani teď nechci řešit, jestli se s ní vlastně rozejít chci. Sebastián stejně mezitím usnul, takže si můžu v klidu přečíst, jak se má Tereza v Berlíně fajn, jak moc je všechno náročné, je unavená, ale zároveň neskutečně šťastná, dostává úplně nové příležitosti a konečně má pocit, že nalézá sama sebe. Strašně se jí po mně stýská a byla by ráda, kdybych někdy na pár dní přijel, prý si může udělat aspoň dva dny volno. Naťukám poněkud kratší zprávu zpět, popíšu jí tak nějak nevinně, jak skončila škola, že se nudím a moc rád někdy přijedu. Samozřejmě, že se mi taky stýská. Vlastně mi některé chvíle chybí. Se Sebastiánem to beru asi jako letní tábor. Takové dobrodružství, které trvá pár týdnů, ale pak se člověk vrátí zpět do starých kolejí. V některých chvílích mě to jeho sebevědomí vážně vytáčí, jenže je tak sexy. Stočím zrak k němu. Leží na břiše, hlavu otočenou ke mně a já z nepatrných škvírek mezi jeho víčky poznávám, že mě pozoruje.

„Co kdybychom na pár dní někam vypadli?“

Dovolená se Sebastiánem. Co za šílenost asi vymyslí?

„A kam bys rád?“ zeptám se ho.

„Nevím, někam tady po republice, kamkoliv budeš chtít, mám příští týden pár dní volna.“

Teda ten se s tím plánováním nemaže.

„Pojedeme někam vlakem?“ nevím proč, ale nějak si vzpomenu na dětská léta, kdy cesta vlakem znamenala to největší dobrodružství.

„Tak fajn, dojdeme na nádraží, výběrem si nějaký vlak a pojedeme. Spacák máš?“

Přikývnu.

„Tak zbytek nech na mě.“

„Dobře,“ usměju se.

„To jsem rád, že se aspoň usměješ, ty kakabusi,“ zaculí se zas on.

„Sebe…,“ začnu.

„No?“

„Já… Ty. Jen mi řekni pravdu o Filipovi,“ vykoktám ze sebe.

„Jak tě to vůbec napadlo, blázínku?“

„Já nevím, jenom vidím, jak to bylo dřív. A jaký je to teď. Že je to jiný. Najednou si se mnou nějak víc hraješ…“

„Kvůli tomuhle? Nenapadlo tě jako, že teď konečně máme trochu času, že nemusím mít strach, že mi za pár minut utečeš?“

Zabořím hlavu do ručníku. Proč jsem takovej blbec.

„Miluju tě, tebe i tu tvoji sladkou prdelku,“ přitulí se ke mně.