Zažehnutí - XVI. Sebastián

SEBASTIÁN

Už zdálky jsem viděl hořící oheň. Pomalu jsem se přibližoval a čekal, až si mě Daniel všimne. Ten se ale vybavoval se skupinkou holek, takže jsem došel až k Filipovi.

„Ahoj.“

„Čau.“

„Něco jsem ti přinesl,“ otevřel jsem batoh a vytáhl z něj flašku vodky.

„Dík, dík, fakt dík. Seš fakt kámoš.“

„Ale koukám, že zatím nepijete ani pivo.“

„My nemůžeme,“ ohlídne se a kývne směrem k Danovi.

„Proč byste nemohli, však už to není váš učitel, ne?“

Jen pokrčí rameny. V ten okamžik se Daniel ohlédne naším směrem. Zvednu se a jdu pomalu k němu.

„Ahoj,“ pozdraví mě, „co tady děláš?“

„Přišel jsem se podívat,“ vysvětlím mu, „když jsi nechtěl ty za mnou,“ přistoupím k němu a zašeptám mu do ucha.

Odskočí ode mě. „Hej.“

Vzdám veškeré laškování. A raději zkusím něco jiného. „Ti chudáci se tady kvůli tobě ani nemůžou napít.“

„Je jim patnáct.“

„Ty jsi v patnácti nepil?“

„Ale ne pod dohledem svého učitele.“

„Ty ale nejsi jejich učitel.“

„Hm,“ pokrčí rameny.

„Jdu si radši sehnat nějaké pivo,“ oznámením mu a odejdu zpátky za klukama.

„Hele, já jsem ti přinesl vodku. Ty mi dlužíš pivo,“ rýpnu do Filipa.

Filip vytáhne rovnou dvě zpod lavičky.

„Tak jestli je to v pohodě,“ otevře pivo a podává mi ho, druhé si otvírá pro sebe.

„Hele, koukal jsem na ty týmy, které tam jsou zatím přihlášené, a mohlo by to být dost v pohodě. Když budeme hrát dobře, tak dáme i nějaké umístění.“

„Dáme předtím ještě nějaký trénink?“

„V pátek bysme mohli, tak ne že se dneska totálně zboříš. Abys stihl zítra tu kocovinou vyspat.“

„Haha,“ řehtá se. Zvedne lahváče a ťukne si se mnou.

Podívám se na Dana a on se rychle otočí zpátky k holkám. Musí mu to chudákovi šrotovat. Nechci ho trápit. Zvednu se a jdu si sednout za ním.

„Dobrý večer, dámy. Smím se zeptat, co pijete?“

„My tu máme džus,“ přizvednou plastové kelímky.

„A mohl bych vás pozvat na něco lepšího? Je libo pivo, víno?“ začnu nabízet.

„No…,“ holky se zadívají na Daniela. Ještě z něj mají respekt, potom si ale všimnou, že už téměř všichni kluci něco popíjejí. „Tak možná to víno.“

„Červené, bílé, suché, polosuché,“ předvádím dál číšníka.

„Bílé, to nejlepší, jaké máte,” hraje to se mnou skvěle jedna z holek.

„Jistě, vyberu nějaké z vinotéky.“ Jdu obejít všechny kluky, jsem teď jak puberťák. Doufám, že někdo z nich něco přinesl, aby se nám to tu trochu rozjelo. Zjistím, že snad každý má flašku tvrdýho, ale víno nikdo nedonesl.

„Bohužel dámy, musím se vám omluvit. Včera jsme tu měli večírek učitelského sboru a všechno víno vypili. Barman Filip však míchá skvělé drinky, džus si s sebou vezměte vlastní, zbytek vám namíchá on a garantují vám…, umí je famózní.“

Holky se zachichotají, všechny se zvednou a zamíří za Filipem. Patrně jsou rády, že mají nějakou záminku pro kontakt s ním, zatím to tady totiž vypadá, jako by byla mezi klukama a holkama natažená nějaká výstražná páska.

Daniel sedí a hledí do ohně.

„Ty to tu teda slušně rozjíždíš,“ poznamená.

„Nech je, ať si užívají, slibuju, že jestli bude potřeba někoho hlídat, tak si vezmu službu.“

„Ach jo,“ povzdeche si, „se kámošíš s Filipem,“ obdržím další rýpanec.

„Chodí s námi na volejbal. Když jsi mě nepozval ty, tak mě pozval on.“

„Jo, on tě pozval na svůj rozlučák jo?“

Už začínám tušit, odkud vítr vane. „Chtěl koupit nějakej chlast,“ vysvětlím mu.

„Jo, jo, jasně. Tos mohl i odpoledne ne?“

„Počkej, ty snad žárlíš?“ naoko dělám překvapenýho a přeháním. „To bych měl spíš já, když tě tu vidím s tou bandou pěkných holek.“

To už se skupinka holek vrátí zpátky i se svými drinky.

„Tak na zdraví,“ přiťuknu si s nimi.

„Mimochodem, já jsem Sebastián a velmi mě těší.“

„Kamila, Andrea, Renata,“ všechny se postupně představují.

Vezmu Kamilinu ruku a naznačím polibek, zopakuji to i u ostatních. Některé z holek rudnou, některé se chichotají. Vůbec netuší, že u mě nemají šanci. Vyptávám se jich, kam jdou na školu, co budou dělat o prázdninách, a mezitím vypravím a vypravím a holky na mně visí očima. Pivo do mě padá, když dopiju, dojdu si ke klukům pro další a vypravím dál. Dan mezitím někde vykouzlil láhev vína a taky se nešetří. Už dávno se setmělo. A pod rouškou tmy je všechno tak nějak víc v pořádku. Některé holky se odchichotají za klukama. Sedím vedle Dana, naše kolena se téměř dotýkají. V jedné ruce drží plastový kelímek, ze kterého neustále upíjí, druhou má položenou na lavičce. Palcem ho pohladím po hřbetu ruky. Daniel se na mě ohlídne. Přesně vím, jaká reakce teď přijde. Přišpendlím jeho dlaň k lavičce. Snaží se ji vyškubnout, ale nedaří se mu to, protože se u toho musí tvářit nenápadně.

„Copak, puso?” zašeptám.

„Tady ne,” sykne na mě.

Mnu jeho ruku. Bavím se tím, jak s ní občas škubne a snaží se mě načapat při nepozornosti. Renata už mírně přiopilá mi vypráví svůj životní plán. Předstírám, že ji zaujatě poslouchám, ale přitom neustále pozoruju Daniela, jak těká očima kolem sebe. Jak je nervózní, co kdyby náhodou někdo z těch přiopilých puberťáků zpozoroval, že se tu jejich bývalý třídní drží za ruku s chlapem.

„Hele, došlo,” zatřese s prázdnou lahví vína.

„Dojdu ti pro něco dobrého,” přitisknu své rty na jeho ucho, „lásko,” zašeptám.

Prudce mě od sebe odstrčí.

Dojdu za Filipem.

„Pivo došlo a džusu je málo,” hlásí a tlemí se u toho.

„Dva drinky, prosím.”

V každé ruce drží jednu flašku vodky a naráz nalévá do obou kelímků. Lahve poté předá někomu z kluků za sebou, jako by byl nějaký vrchní chirurg a ostatní mu asistovali. Vodku v každém kelímku zakápne džusem, ale jen tak, aby se zbarvila.

„Prosím,” podá mi oba kelímky.

„Děkuji,” naznačím poklonu a vracím se zpět.

Daniel se tváří, jako by mě celu dobu vůbec nesledoval.

„Na,” podám mu kelímek.

Lokne si a ihned se mu zkřiví obličej.

„Co to je?”

„Jen si dej,” ťuknu si s ním a napiju se.

Zůstali jsme tu sami. Všichni ostatní sedí v přítmí, dál od ohně. Oni tam hrajou flašku. No jasně. Nejdřív se ozve smích, potom chvilka ticha a opět výbuch smíchu.

„Nechceš si jít zahrát flašku?”

„Líbat se se svýma studentama? To už by bylo trochu moc ne? Jdu se vychcat.”

Zvedne se a zapotácí se. Snaží se jít rovně, ale dost se motá. Když se drápe do meze, chvíli to bere po čtyřech. Zvedne se a zmizí ve tmě za křovím. Dopiju vodku a vydám se za ním.

Zrovna ho oklepává a strká zpátky do kalhot. Pozoruju ho. Všimne si mě.

„Co je?”

„Dneska jsi mě pěkně trápil.”

Zakymácí se. „A?” škytne.

„Nemůžeš mě nechávat neuskopo… neuspoko,” začnu se smát sám sobě.

Daniel se opírá o stromek.

„Vykouříš mi ho, prdelko?” přistoupím k němu.

Ten k mému překvapení padne na kolena. Zachytí se přitom o mě, až zavrávorám. Rozepnu si kalhoty a čekám, jestli bude ve svém stavu něčeho schopný, nechci, aby mě tady poblil. Dan se nejspíš rozhodnul, že si do huby narve celýho mýho ptáka. Chrčí a slintá, ale až ke kořenu se nedostane. Vytáhne ho ven z pusy, zakašle a zkouší to znovu. Sliny mu tečou po bradě a kapají na zem. Stojí mi, ale k tomu, abych se udělal, mám teda hodně daleko.

„Kuř, kočičko,” snažím se ho povzbudit.

Daniel se vzchopí, přidá na tempu. U kořene si pomáhá přihoněním rukou. Svírá mi ho mezi ukazovákem a palcem.

„Jo, pokračuj ještě. Už, už,” dere se ze mě.

Chytnu Daniela za hlavu a nabodávám si jeho hlavu na svý pero tak, abych se už konečně udělal.

„Aaa,” vydere se ze mě poslední vzdych. Péro mi pulsuje a já plním Danielovi hubu.

Uvolním sevření svých rukou, Dan sípe a nemůže popadnout dech. Je mi to jedno. Opírám se o tenký stromek, který se pode mnou prohýbá a užívám si ten pocit doznívajícího orgasmu. Až když to u Dana začne vypadat skoro jako nastupující astmatický záchvat, dostanu trochu strach.

„Dobrý?” ptám se ho s obavami.

„Jo, jo,” kýve hlavou, potom se znovu rozkašle a plive do udusané trávy pod námi sliny s bílými chuchvalci. Podám mu ruku a pomůžu mu nahoru. Přitisknu ho k sobě.

„Fakt dobrý?” ujišťuju se.

„Ano,” přimkne se ke mně ještě těsněji a tře se o mě svým rozkrokem.

Podívám se dolů. Péro má vystrčené z poklopce a nacpané mezi našimi těly. Pokleknu před něj. Jeho tuhé péro trčí dopředu. Žalud je skrytý hebkou předkožkou, ven ho vykukuje jen špička. Jednou rukou ho chytnu za zadek a druhou promasíruju jeho koule.

„Aaa, kuř,” zakňourá.

Olíznu jeho péro od kořene až po špičku. Rád bych si hrál, ale teď k tomu není příležitost. Chytnu ho za zadek, přitáhnu si ho blíž k sobě. Zasunu ho do své pusy pěkně hluboko, prosliním, aby líp klouzal, a s pohyby mojí hlavy cítím, jak víc a víc tuhne, napíná se, je tak horký, až v něm párkrát zaškube a stříká. Daniel se ihned sesouvá k zemi. Leží na mě. Z pera mu ještě vytéká zbytek semene na kalhoty. Válíme se ve zdupané trávě v našich slinách. Křoví za námi smrdí chcankama.

Už mi zase tuhne. Chtěl bych si zapíchat, ale když se podívám na pololežícího Daniela, rychle tuhle myšlenku vzdám.

„Měli bychom jít,” začnu se zvedat.

Dan se za pomoci stromků vydrápe na nohy. Divím se, že mu vůbec stál. Stihl se vážně zřídit. Vykročí a zapotácí se. Chytnu ho, abych ho podepřel.

„Ne, já sám,” vyškubne se.

Jdu pomalu jeho tempem. Nemluví se mnou, musí se soustředit, aby umravnil své neposlušné nohy. Jsem zvědavý, jak se dostane z meze dolů. Oheň už sotva hoří, nikdo do něj nepřikládá. Přesto aspoň víme, kam jít. Ukazuje i matné stíny postav. Najednou uslyšíme řev.

„Hej, co ty buzno.”

„Ty si píčus, ty demente.”

Z jednotlivých stínu se rázem stává jeden velký chumel. Daniel rázem vystřízliví a oba se rozbíháme směrem k tomu řevu.

„Buzerante,” řve jeden z kluků a vrhá se na Filipa. Ten mu vrací pár nadávek a snaží se bránit, je ale tak opilý, že mu to jde jen těžko. Dostává ránu do obličeje. Oba se válejí po zemi. Přiskočím k nim a odtrhávám Filipa.

„Vladimíre,” snaží se Daniel chytit toho druhého kluka. Filip i ten druhý po sobě ještě pořád pořvávají nadávky, i když už na sebe nemůžou. Táhnu Filipa pryč.

„Pusť mě na toho čuráka,” řve na mě.

„Pojď,” držím ho a vleču směrem ke stanům, „lehneš si a půjdeš spát, jasný?” rozepnu zip od stanu. Filip si sedne a pokouší se rozvázat si tkaničky. Začne u toho natahovat. Zuju mu obě boty a nastrkám ho dovnitř.

„Sebastiáne,” po tvářích se mu kutálí slzy.

Jo hochu, s tímhle já ti nepomůžu. Zapnu zip. Nade mnou stojí Dan.

„Toho druhého doprovází kluci domů,” oznámí mi.

„Tak my mužem jít taky.”

„Neříkal jsi, že budeš hlídat opilé děti?”

„Bude v pohodě.”

Střelí po mně pohledem. Rozejdu se pryč. Nemám zájem tohle řešit. Ať je to, jak je to, pro mě se nic nemění. Nejsem pedofilní, i když být na puberťáky se jmenuje jinak. Fakt jsem moc pil.