Zažehnutí - IV. Sebastián

SEBASTIÁN

No to snad ne, ten chlap pustí moji ruku jako horkej brambor a pořád na mě civí. Radši kývnu na kluky, že můžeme začít, a jdu za nima, abych se taky představil. Pro děti jsme velká atrakce. Sedí na lavičkách a pozorně poslouchají. Já jen občas něco názorně ukazuju. Ne, že bych nebyl výřečný, to jsem až až, ale jaksi toho nejsem hoden. Kluci mají pocit, že jsou něco víc, protože jsou starší. Rádi se předvádí, tak jim jejich radost nekazím.

Naše přednáška se pomalu chýlí ke konci. Děti zatleskají, i když spíš na popud učitelů. Následně se všechny nahrnou k nám, aby si potěžkaly proudnici a vyzkoušely helmu. Přijde ke mně Tonda.

„Tak my letíme, pak to sbal a nech to v autě jo,“ oznámí mi a nechá mě té smečce napospas. 

Po čtvrt hodině se začíná tělocvična konečně vyprazdňovat. Skládám věci do krabice.

„Nechcete s tím pomoct?“ ozve se za mnou.

Otočím se, stojí tam on. Podívám se na něj a on se na mě usměje. Oplatím mu úsměv.

„No jasně, budu rád,“ odpovím mu. Začne mi podávat těch pár věcí, které tam máme, abych je mohl sbalit.

„Co, že vás tu nechali tak samotnýho?“ zeptá se mě.

„Ostatní museli zpátky na stanici, začíná jim služba.“ Oh, sakra. Čím mě tak přitahuje? Chci ho dostat. Ale jsem nejistý. Kdyby byl gay, tak bych o něm na tomhle maloměstě věděl. Odnáším krabice s věcmi do auta, on mě následuje.

„Tak já…,“ chystám se k odchodu.

„Nechcete zajít na kafe…, Sebastiáne?“ osloví mě křestním jménem.

Na chvíli se zaseknu.

„Jo, určitě. I když kafe teda nepiju,“ odpovím mu za moment.

Dojdeme do jeho kabinetu.

„Sedněte si,“ nabídne mi židli, „dáte si čaj nebo… no nic jinýho tu asi nemám.“

„Dám si vodu, stačí z vodovodu, tu snad máš, teda máte.“

„Jo mám,“ dá mi skleničku vody, „a můžeme si klidně tykat ne? Já jsem Daniel.“

„Sebastian, ale to už víš,“ zasměju se.

„To jsem tě teda moc nepohostil.“

„V pohodě, se mnou je to těžký, já jsem zvyklej.“

„Ostatní tě dneska ani nepustili ke slovu, co?“ nadhodí.

„Jsem tam nejmladší, tak musím poslouchat,“ dělám si srandu, „ale ty tu taky budeš jeden z nejmladších ne?“ zeptám se.

„No, když o tom tak přemýšlím, tak vlastně skoro jo. Taky na mě vychází takový povinnosti jako dozor na přednáškách.“

„Och, tak to se ti omlouvám, že jsem ti zkazil den,“ rýpnu si.

„Náhodou to nakonec bylo… moc dobrý.“

„Nebyli jsme nejnudnější, jo?“

„Nejhorší bývají rozhodně kouzelníci.“

Já bych ti vykouzlil takovej orgasmus, tos nezažil, nechám se unášet myšlenkami.

„Tak to jsou asi mizerní.“

„Většina vystoupení, která si škola může dovolit je mizerná,“ pokrčí rameny.

„Co vlastně učíš?“ zeptám se ho.

„Angličtina, zeměpis,“ vyletí z něj automaticky.

Zasměju se.

„Deformace povolání,“ vysvětlí.

„Mají nějakou i hasiči?“ zeptá se.

„No,“ zamyslím se, „jasně, že mají, tu má snad každý povolání, ale to se jaksi nehodí, abych ti to tu vykládal.“

„Mě by to ale zajímalo.“

„Tak třeba někdy jindy.“

„Tak jo. Já tě teda nechci vyhánět, ale už stejně budu muset jít, abych stihnul oběd, ale chci se to dozvědět.“

„Dobře, tak dneska večer?“

„Tak jo.“

Co? Koukám na něj. To jako myslí vážně?

„Tak v sedm v pizzerce, jestli ti to nevadí,“ navrhnu.

„Fajn.“

Daniel se mnou dojde k autu.

„Tak ahoj, večer,“ nastoupím do auta.

„Uvidíme se, zatím,“ rozloučí se se mnou.

S radostí vyběhnu po schodech nahoru, odemknu dveře a vrhnu se na Vojtu.

„Vojtííííkuuu, já mám rande,“ políbím ho do kožichu.