Zažehnutí - III. Daniel

DANIEL

V pondělí ráno mi v šest zazvoní budík. Vztekle ho zamáčku. Nikam se mi nechce. Svoji práci mám rád… teda obvykle, od včerejška jsem vzteklý. V hlavě mám zmatek. Tereza mě prozvání a já nevolám zpět, nechce se mi. Nevím proč. V posledních týdnech jsme se dost hádali a já si hrozně přál, aby bylo zase všechno v pořádku. A teď, když se všechno urovnalo a zdálo se, že můžeme být konečně šťastní, se stane tohle. Vždycky se mi líbili kluci i holky, i když jsem si myslel, že moje zážitky s klukama jsou spíš takový pubertální úlety. Poslední dobou už jsem s klukama nic neměl, občas jsem si o některým řekl, že je pěknej, ale to bylo celý. Nikdy se mi nestalo, že bych kvůli někomu nemohl zavřít oči.

Dorazil jsem do školy, ve sborovně si uvařil kafe a v klidu si s ním sedl ke stolu. Usrkl jsem horkého nápoje a do sborovny vtrhla Žaneta.
„Jéé, ahoj Dane. Co ty tady, takhle brzo.“
Podíval jsem se na hodiny a vážně, přišel jsem o dost dřív než obvykle.
„No…“
„Ale tak to je super, aspoň si můžeme v klidu popovídat,“ sedne si na stůl, dá nohu přes nohu.
Z výstřihu jí skoro vypadávají prsa a minisukně odhaluje téměř celý stehna.
„Heleď já…,“ začnu.
„Ale prosím tě,“ našpulí rty.
„Žanet…“
„Já tě chápu, že nechceš teď a tady, ale někdy se přeci můžeme odvázat. Nechceš ke mně večer zajít?“ nakloní se ke mně, nosem se dotýká mé tváře, jako by chtěla, abych ji políbil.
„Ne, já jsem šťastný! Chápeš to?“ zakřičel jsem na ni.
„Tak promiň,“ uraženě se na mě podívá, vezme si svoje věci a odkráčí na hodinu.
Ve dveřích se potká s mým dalším kolegou Karlem.

„Čau,“ pozdravím ho.
„Ahoj, já dneska vůbec nestíhám,“ podívá se na hodinky a zase vyběhne ze sborovny.
Otevřu jeden ze sešitů, které mám opravit, vezmu si červenou propisku a snažím se soustředit. Z přemýšlení mě vytrhne zvonění. Pomalu se zvednu a jdu si umýt hrnek. Už bych měl jít, nebo mi třída zboří školu. V tom zazvoní telefon.
„Sakra, kdo zas co potřebuje,“ zakleju.

Zvedu telefon.
„Prosim, Horák.“
„Perry, já jsem si chtěl jen potvrdit ten termín tý přednášky.“
„Ehm… cože?“
„Zítra… sbor hasičů…“
„Jo, aha,“ dojde mi, „jo jo, vím o tom, zítra v deset.“
„Dobře, nashle.“
„Nashle,“ odpovím, seberu věci a klušu do třídy.

Trojan stojí před tabulí, rozmachuje rukama a chechtá se. Když vstoupím do dveří, snaží se utéct do lavice.
„Filipe, zůstaň tu, když se ti tu tak líbí, a můžeš rovnou začít sypat z rukávu přítoky Vltavy.“
„Ale pane učiteli, my máme angličtinu.“
Doprdele.
„Máš štěstí, nahlaš mi, kdo chybí, ať je můžu zapsat.“
Zapíšu do třídnice a radši jim zadám práci v pracovním sešitě. Cítím, že mi není dobře, a připomenutí mi zítřejšího dozoru mi taky moc nepřidalo.

Odpoledne přijdu domů, píše mi Tereza: „Ahoj, proč mi nezvedáš telefon? Děje se něco?“
Přemýšlím, co jí odepsat. Děje se vlastně něco? Asi ne.

„Ne, neděje. Jen mi není nějak moc dobře. Promiň.“
„Tak se mi brzy uzdrav, Danečku, a napiš mi, až ti bude líp.“

Ráno přemýšlím, jestli nemám do školy zavolat, že dneska nepřijdu, ale nakonec se vyhrabu z postele a o pár desítek minut později zamířím do práce.

Před desátou odvedu třeťáky do tělocvičny a usadím je na lavičky.
„Danieli,“ zavolal na mě ředitel.
„Ano?“
„Pojď, seznam se tady s pány, já budu muset běžet něco zařídit, tak se tu o to postarej.“
„Jistě.“
„Dobrý den, Horák,“ podám ruku jednomu postaršímu hasiči.
„Němec.“
„Bartoš,“ představí se druhý.“
„Můžeme začít?“ zeptám se.
„Ještě by měl dorazit Sebastián, jeho nepotřebujeme, ale nese nám nějaký věci.“
„Kdyby tě tak slyšel, že ho nepotřebujeme,“ pošťouchne ho mladší hasič.

Za chvíli se ve dveřích objeví člověk nebo spíš velká krabice a bosé nohy. To snad ne.

„Už jsem tu,“ zahlaholí.
Mám pocit, že jsem s ním telefonoval. Hodí krabici na zem a hned mi podává ruku.
„Perry.“
„Horák,“ vykoktám ze sebe.