• zmetek
  • kuscheltyp
Stylklasika
Datum publikace15. 11. 2018
Počet zobrazení864×
Hodnocení4.63
Počet komentářů6

VLADAN

Renáta je kráva!

Tak dlouho slibuje, že mi dá, ale pak zase uhne. Co myslíte – jak dlouho vás holka může tahat za nos? Přidejte klidně den navíc, jestli je to vaše první holka. Přidejte druhej, pokud ji hodně milujete. I tak říkám: moc dlouho ne.

A tak si po pár nepodařenejch domluvách dáme dva tejdny (celý dva blbý tejdny!) dopředu pevnej termín. Dostane ode mě velkorysej čas se na to připravit a zklidnit; když se vidíme v mezičase, tak ji jen opatrně hladím, jsem samý „Renčo, zlato“ a tyhle kecy.

A pak je tu sobota, den D. Den, kdy se spolu máme poprvý vyspat. Teď už doopravdy. Pohlídám, že fotr ten den stráví v terénu. Náhoda mi hraje do karet: nějakej středně velkej průser v tom projektu budoucí rezidenční čtvrti na opačným konci města. Nic fatálního, jen to sežere dost hodin navíc. To je vhod!

A víte, s čím si klidně přijde Renátka?

„Vladíku, já dneska nemůžu, já to ráno dostala.“

Krucinál! To si nemůže spočítat, kdy měla krámy naposled? Nebo si to spočítala moc dobře?! Ať jde do hajzlu, princeznička jedna! Ať teda nepočítá, že někdy zajistím ji i její děti, aby si mohla válet šunky v solárku a po kavárnách. Holt i když si příklad vypočítáte a výsledek dvakrát podtrhnete, přece jen vám nemusí vyjít zkouška. Muhehehe!

Ale co teď? Nehonil jsem celej tejden, to zas byla moje příprava. Péro mi, ty vole, trčí jak stožár. Naštěstí mám taky mozek, ne? A ten nikdy nemusí hledat náhradní řešení dlouho.

Dneska si ještě dobře zamrdám.

Vytáhnul jsem mobil a zmáčknul Martinovo číslo. Vzal to hned.

„Nazdar, padavko! Máš problém!“

„J…jakej?“ koktal Martin.

„Mladá mi nechce dát. Má krámy. Posloužíš mi ty. Bydlím Zahradní 15, za hodinu ať seš u mě. Čus.“

 

MARTIN

Cože?!

Co, jak posloužím!? Co tím chce říct?! Jako – ty posloužíš, já posouložím? Nebo co?

Za hodinu? Do Zahradní, na kraj města? Do prdele, jede tam vůbec něco?! Čtyřka…

Teda, nevím, svý poprvé jsem si představoval trochu jinak. Bože, jak ho má asi velkýho?! Jestli adekvátně postavě, tak je to fakt Bigus Dickus a je to v prdeli. Akorát že v mý a nejspíš natržený.

Kruci, já nechci brečet! To jsem kurva na zavolání? Ani se nezeptá, jestli můžu…

Co, kurva, jsem?! Náhrada za holku?! To si jako řekne, že furt lepší než Anča Dlanča?

Už to jede…

Je moc pěknej… ale nevím! Nevím! Ten mě strašně zrasuje! Já se bojím… já snad ani nemůžu hejbat nohama, jak se bojím…

Hele, Zahradní… na týhle straně jsou sudý čísla, tak to bude naproti… Teda to je barák!

Tak jo, seber se, chlape… zmáčkni ten zvonek…

 

VLADAN

Zvonek.

Aha, buzíček už je tady. Měl bych mu zabzučet u branky. Kdyby to byla Renča, tak přijdu sám. Moc jsem si ji rozmazlil. Poslední dobou po mně vyžadovala doprovod i na těch pár metrech do baráku. A nebo ne, radši na dálku nechám poodjet příjezdový vrata. To je nápad!

A pak je pustím zpátky a jako ho v nich zmáčknu. Muhehehe!

Krucinál, proč ten debil stojí na ulici a nejde dál! S tím teda bude ještě práce…

Musel jsem vylízt na verandu a houknout na něj: „Na co čekáš, hni sebou.“

Vykašlal jsem se na to. Ten by zdrh, jen by se vrata kolejničkou nějak moc brzo rozjela zpátky do pantů. Z verandy ve zvýšeným přízemí vypadal Martin ještě drobnější a menší. Skoro se na tý dlažbě ve dvoře ztrácel. Jen se vrata zatáhly, šel z něj dojem, jako že se v příští vteřině pochčije strachy.

Přece za ním nezapad katr na doživotí, ne? Jen se trochu zabavíme, trochu si pohrajeme…

V obejváku propojeným s kuchyní se točil jak korouhvička, jak se nemoh vynadívat.

„Vy tu máte místa,“ vydechnul.

„Myslíš obejvák? Trapnejch sedmdesát šest metrů podlahový plochy. S kuchyňským koutem devadesát dva. Fotr má kolegu z ročníku na stavárně, kterej tomuhle říká krcálek. Ale proto tu my dva dneska nejsme.“

Martin přestal obdivovat a přišel k sobě: „Vladane, já nevím…“

Necukej se, zrzavá buzničko, necukej, pomyslel jsem si. Dávno jsem přece rozhod za tebe: „Ty nic vědět nemusíš, od toho tu nejseš.“

„J…já, já to ještě…“

„To už vím taky. Seš trapnej malej přihřátej panic. Co se rychle udělá, jen na něj šáhne chlap.“

Martin sklopil oči. Tak to jsem možná zas přehnal. Ještě aby se nakonec styděl tak, že mi nebude schopnej dát. Jak moc jsou vlastně buzeranti podobný ženskejm? Fungujou jen napůl podobně, nebo uplně stejně? Ale co! Když nebude schopnej, tak si vezmu silou, co mi náleží!

Do dvou sklínek jsem nalejval otcovu dvanáctiletou glengyonku. Jednu jsem vrazil Martinovi do ruky a druhou si s ním ťuknul.

„Hop,“ otočil jsem volnou dlaní vzhůru, ať to obrátí do sebe.

„Já alkohol nepiju,“ pípnul Martin.

„Boha jeho, z jakýho seš světa? No tak dneska začneš!“ Ty vole, ono se to snad stydí si i líznout. „Neboj se toho, neotrávím tě. Není to žádná metanolová sračka. Chlastáš mýmu fotrovi středně slušnou whisku.“

„Nebude se zlobit?“ zeptal se naivně.

„Fotr? Ten beztak denně vymlaskne aspoň lahev. Ten vůbec neví, kolik mu včera zbylo, než šel chrápat. Ten nikdy není na suchu. Když nemá šajn, jestli ji vytáh celou, nebo jestli mu zbylo, tak si prostě cestou z práce koupí novou.“

Martin poslechnul a panáka do sebe naklopil. Sednul jsem si na pohovku. Zrzek dál stál uprostřed obejváku, ale bylo vidět, že mu skotská pomohla trochu se uvolnit. To je ono! To se nesmí promeškat. Dálkovým ovládáním z konferenčního stolku jsem zapnul věž. Začala hrát nějaká z těch romantickejch směsek, který jsem z lásky vypaloval Renče a zničil jima tolik prázdnejch céd.

„A teď se svlíkni.“

„Ale…“

„Tak co? Komu ze třídy mám jako prvnímu zavolat, jaká buzna se to mezi náma schovává tolik let?“ Vzal jsem do ruky mobil a listoval v kontaktech. „Tak třeba… Tomovi? Toma to pobaví, to si buď jistej.“

Martin zhluboka vzdychnul a začal si rozepínat knoflíčky košile. Ten jeho kropenatej hrudníček asi nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem v životě viděl, ale díru bude mít třeba dobrou. Horkou. Snad jedinou ne pihovatou.

„Dělej, kalhoty taky.“

A za moment: „Slipy dolu. No ty tvý buzerantský slipečky, jedem, jedem!“ Zase chtěl zavrtět hlavou, ale mobil zpátky u mýho ucha a fejková hláška „Nazdar Tome, tomu neuvěříš, co je novýho!“ ho hodila zpátky do poslušnýho módu.

Ty vole, funguje to! On se vážně svlík!

Furt jsem si myslel, co se může posrat, ale asi fakt nic. Já něco řeknu a on to fakt udělá! Ty krávo! Jako v těch zprávách z Afghoše. Kmenový vůdci si tam taky držej pro svý potěšení buzničky, jako je tenhleten. Jóó, jsem afghánskej Vladař! To je moje kurvička! Tak to má bejt!

Zpod konferenčního stolku už jsem tahal velkou papírovou tašku. Fotr ji měl v šatníku a skládal do ní „suvenýry“: různý kalhotky a podprsenky, dokonce jeden pár temně rudejch podvazků. Co se rozved s matkou a ta zmizela z města, střídaj se v jejich ložnici různý kurvy.

Ty nejlepší ráno zmizej, ale některý se tu zkoušej usadit. Pár už si jich dokonce hrálo na mou macechu. Nejvytrvalejší to vydržela tři měsíce. Ty vole, to byla pruda!

„Na, vyber si něco, ať ti není zima,“ hodil jsem tašku po Martinovi.

„Kalhotky?!“ vytřeštil oči.

Stačilo jediný slovo – „Tomáš!“ – a už měl na sobě takový rudý krajkový tanga. Sexy!

„A teď mi zatancuj, kurvo,“ poručil jsem a ohulil věž, ze který zrovna hrála Ariana Grande, God Is A Woman. Yes, Ariana je ženská – bohyně! Tu bych chtěl taky mrdat! Jako každej kluk ve třídě.

Teda krom jednoho.

Toho, co se zrovna začal vlnit do rytmu před mejma očima.

 

MARTIN

Teda, toho panáka jsem fakt potřeboval. Muselo to bejt asi docela kvalitní pití, ale mně by v tu chvíli asi stačil i tuzemák. Když po mně hodil tu tašku… no, řek jsem si, že oblíknu to první, co nahmátnu. Kurva. Rudý krajkový tanga. No nazdar.

„A teď mi zatancuj, kurvo.“

Rozvalil se na pohovce a s potměšilým úsměvem mě sledoval. Začal jsem se nějak hejbat do rytmu, vyjely mi ruce nahoru, kroutil jsem bokama… poočku jsem sledoval, co dělá. Usmíval se.

Když se usmívá, je to fakt pěknej kluk. Tak se budu snažit. Rozjel jsem to trochu víc.

Rozvalenej v sedě roztáh nohy, pomalu si rozepnul poklopec a vytáh péro. Uf. Není to tak hroznej rozměr, jak jsem se bál. Pěkný. Pomalu si ho začal honit. Olízl jsem si rty. Ty tanga byly stejně mrňavý, moje péro se v nich neudrželo a vyjelo ven. Párkrát jsem ho přetáh rukou.

„Máš tancovat, kurvo, ne si honit!“ křiknul na mě.

Chvilku mě ještě pozoroval, pak vstal a došel ke mně: „Na kolena! Potřebuju ještě trochu vytvrdit…“

Narval mi ho do krku, až se mi udělalo šoufl. Párkrát mi projel pusu a vytáhl ho: „Otoč se.“

Otočil jsem se, šťouchl do mě, abych padl na všechny čtyři. Plácl mě přes zadek a cvrnknul mě gumou tang. Pak mi roztáhl půlky a plivnul na mě. A ještě jednou. Nasadil péro a zatlačil.

„Au!!!“

„Klid, kurvičko.“

Začal se pohybovat. Zakousl jsem se do ruky, abych neřval, jak to bolelo. Zrychloval. Zvyknu si. Určitě. Na něho. Když mě bude chtít… Jo, God is Vladan! Najednou začal vyhekávat, přirazil a já poznal, že se udělal.

Vyšel ze mě, zapnul kalhoty a zase se posadil.

Vstal jsem: „Moh bych… moh bych se něčím utřít?“

Špičkou nohy nabral moje slipy a hodil je po mně. Ach jo. Tak zase půjdu naostro. Ale on je fakt pěknej. Hodně.

„Nejsi špatná kurva, nebylo to tak zlý.“

Skoro jsem se zatetelil. Pochválil mě…!

(Pokračování příště)

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoFilip
Věk0

Pozorovatel. Přemejšleč. Psavec. Stvoření plný paradoxů

Autor
Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp.: Můj vladař – 2. Poprvégayděvka 2018-11-20 21:55
Pěkně se to rozvíjí :D Doufám, že z Martina bude pořádná kurva, která kdykoliv poslouží svému tvrdému a náročnému Panovi ve všech jeho zvrhlých potřebách. :D .
Citovat
+7 #5 Jednoduchá rovniceJaachim H. T. 2018-11-16 15:49
kuscheltyp + zmetek = 5x5

Díky, kluci! Dobře vám to spolu šlape... jen tak dál! :)
Citovat
+11 #4 Odp.: Můj vladař – 2. PoprvéTom456 2018-11-16 13:57
Po přečtení povídky jsem mrknul na mý slipy, na kterejch se už klubal mokrej flek. Ten úsměv... PS: Ne, neudělal jsem se do slipů. Já jen trochu víc...no nenazval bych to kapičkami touhy, ale spíše kaluží touhy :)
Citovat
+7 #3 supertom 2018-11-16 05:38
určitě má Vladař i nějaký kámoše co se chtějí pobavit:-)
Citovat
+5 #2 Odp.: Můj vladař – 2. Poprvékuscheltyp 2018-11-16 05:18
Cituji nebi:
Druhý díl byl vidět už včera, ale nebyl vložený. Dalo mi to čekání :-) jdete na to zvostra. Za nebi 5x5

Dík, nebi.

Jo, ten web je takhle naprogramovaný, že co je zkontrolované a de facto vydané, ale má být zpřístupněno až od jistého momentu, se "předem prozradí" existujícím odkazem, ale nenačítající se stránkou. (Vím to a stejně to taky prokliknu... heh.)

Jinak jsme si s redakcí domluvili, že každý další díl Vladaře tu bude vždycky ve čtvrtek odpoledne ve čtyři nula nula. (Jsme tedy něco jako ontologická jistota pro letošní sklonek roku i kousek toho následujícího.) Posléze odtajníme/odkryješ i proč.

A ano, v tomto příběhu se spojili dva měkkýši, nenapravitelní romantici, vanilky (jak chceš), aby napsali něco normální tvrdosti a placama možná až tvrďárny.

Stay tuned :-)
Citovat
+4 #1 MŮJ VLADAŘ - 2. POPRVÉnebi 2018-11-15 16:18
Druhý díl byl vidět už včera, ale nebyl vložený. Dalo mi to čekání :-) jdete na to zvostra. Za nebi 5x5
Citovat