Můj vladař – 9. Rozchod

VLADAN

Hele, jako nebyl jsem úplně drsnej. Normálně jsem o svaťáku vyměk a asi tři dny se na tu maturitu teda učil. Přesnějc řečeno: učil jsem se a prokládal to pornem a fotrovou glengyonkou. Aspoň jsem si nepřipadal jako nějakej trapnej šprt. Ale tu zkoušku jsem udělat rozhodně hodlal – spočítal jsem si, že když jsme už jednou vrazili osm let života do debilního běhu za papírem, bylo by blbý v cílový rovince polevit a nakonec ho neurvat.

A ukázalo se, že není třeba se bát. Třídní byla naměkko už jen z toho, že jsme do jednoho a do jedný přišli v šikézních kvádrech a šukézních kostýmcích. Ona i všichni ostatní se nás chtěli samozřejmě dávno zbavit, tak nám to všem vlastně dali. Teda kromě našeho brejlatýho nerda Davida, kterej si, trubka, dobrovolně vybral maturu z fyziky, ale na obou příkladech se intelektuálně zacyklil, pak se rozbrečel… a bude si to muset zopáknout v září.

My ostatní jsme se nadechli a pádili k východu.

Svobodááá!!!

Šlo se pít.

MARTIN

Maturita skoro před dveřma a mně to neleze do hlavy. Čumím do učebnic, do sešitů – nic. Všude vidím Vladana. Zase ho moct obejmout, když je ve mně a třebas i s tím hadrem přes ksicht, moct zase hladit ty záda…

Nohy jsem oholil. Doma jsem řekl, že to je kvůli jízdě na kole, aby mi řetěz nerval chlupy. Táta na to skočil; ví, že cyklistický profíci si nohy holej, tak mu to připadalo sportovní.

O svaťáku jsme se s Vladanem neviděli – začal mít taky trochu nervy. On, kterýmu bylo vždycky všechno jedno. Nevidět ho… Vytáh jsem si alespoň loňskou třídní fotku. Usmívá se na ní… Moh jsem si představovat, že se usmívá na mě, jenom na mě…! Může se mi někdo divit, že jsem si ho nad tou fotkou vyhonil?

Maturoval den přede mnou. Úplně v pohodě. Ostatní říkali, že se ho ani na nic v podstatě neptali, prostě prošel maturitou jako horkej nůž máslem.

Já rozklepanej, vynervovanej, skoro s brekem na krajíčku. Vcelku to prošlo jakž takž. Až na Vaňkátku. Ta mě teda těžce vydusila. Třídní mi pak napráskala, že mě Vaňkátka chtěla vyhodit, ale předseda komise to prej zachránil a postavil se proti. To nebejvá obvyklý, předsedové prej hodnocení učitelů celkem respektujou…

Každopádně jsem to dal.

A hlavně – byl čtvrtek. Odpoledne jsem moh jet do Zahradní! Doufal jsem, že tam „dám“ něco mnohem podstatnějšího.

VLADAN

Matura za náma. Konečně prostor pro byznys! A taky pro to pořádně si odfrknout. Chtěl jsem si podat tu svou zrzavou anální kundu zase na jeden ještě nevyzkoušenej způsob, jenže! Martin ve čtvrtek od komise dorazil ne lehce rozechvělej, jak to mám rád, ale celej takovej rozjařenej, jako by měl něco za lubem.

To teda ne! Jsem to přece já, jenom já, kdo tu vymejšlí nový věci a překvapení pro svýho zmrdíka!!!

A možná se mi to jen zdálo. Neřek koneckonců nic, svlík se a připravil na všecky čtyři. Byl moje hodná kurva. No tak jsem neváhal, že jo…

„Dobrej mrd, píčo. Píšu ti jedničku s hvězdičkou, muhehehe!“ Rozesmál jsem se na celý kolo. Pak to přišlo. Ještě jsem po tom sportovním výkonu ze svý pravidelný čtvrteční tréninkový sady oddechoval na gauči.

Nejdřív se jen tak nesměle přitulil a začal tichým hláskem: „Vladane?“

„Co?“

„Já myslel…“

„Nemysli. Kurvičky nemyslej.“

„Já myslel, že když teď… když už teď nebudem ve škole, tak jak to bude mezi náma? Jakože, jestli budu moct bejt s tebou,“ regulérně se rozbulel. „Já tě mám rád, Vladane. Myslím na tebe každou chvíli… Když nejsi s Renátou, mohli bysme bejt spolu. My dva. Jako… oficiálně, víš?“

„Cože?!“ Klacek, ještě polotuhej, mi uplně splasknul. Se posral, mamrd! Chodit spolu? Boha jeho, to je kretén! Kdyby nebyl jak ženská, kdyby tu chvíli dokázal držet hubu! Nebo kdyby aspoň neměl takovýhle dementní kecy! Mohli jsme spolu bokem mrdat doalelujá…

Takhle jsem ho musel vypráskat.

Krev se mi nahrnula do spánků: „Ty si uvědom jedno: já nejsem žádnej buzerant, slyšíš?! S takovou čubkou, jako seš ty, bych nikdy nechodil! Ani s jiným klukem. Nebo opravdovým chlapem. Nikdy! Jasný?! Ty vole, jak nějakej teplouš…!“

„A…ale… já myslel…“

„Ty fakt nemysli, kreténe. Myslet znamená hovno vědět. – Že prcám ňákou díru bokem, když mi ta moje zrovna nedá, kdo to nedělá?! Uvědom si svoje místo, nebo jdi do prdele!“

„To pro tebe vůbec nic neznamenám?“ útočil. Takovou kuráž jsem od něj nepamatoval. Co si to dovoluje, buzíček jeden zasranej?!

„Co si to…?!“ vzal jsem ho za flígr a přitáh si ten jeho odpornej pihovatej ksicht pod bradu. Sebral jsem v hrdle pořádnej chrchel. Flusnul jsem.

„A kdybych byl… kdybych nakrásně byl…,“ to už jsem vysloveně řval, „myslíš, že bych si nebyl schopnej najít slušnýho člověka, sobě rovnýho, a musel se tahat s takovou sockou?!“

Vzápětí se mu zaleskly oči. Kurva! Ještě to na mě bude zkoušet slzičkama. Ta vůbec nejvypíčenější věc u holek. U týpka, i když je to napůl baba, tím horší. Teplouši maj bejt aspoň tolik chlapi, aby jak ženský aspoň nebuleli. Aby svý místo na světě pochopili a svuj cejch tiše nesli.

„Vypadni, ty zmetku, vypadni!“

Jo, ty jeho lačný díry mi budou chybět, ale lepší mít přetlak v koulích, než bejt za buzeranta. Přetlak v koulích se dá vždycky nějak řešit. Nálepku úchyla ze sebe nesmejete.

Vážně, na čistokrevný buzíky je nutný dát si pozor. Na tenhle způsob uvolnění mezi chlapama je patrně lepší najít si jinýho heteráka. Jenže kde brát a nekrást? Nejsou lidi, ty vole. Firmy dovážej pr(a)canty ze Srbska a Ukrajiny… to to mám jako dělat taky?

Shánět nějakýho hetero borce s citlivou prdelí a rozumem v hlavě, aby ti na zavolání nastavil a zustal trvale diskrétní, to by byl nadlidskej úkol i pro zkušenýho ejč ár menedžera s deseti rokama praxe.

Schválně – zkuste si to. Normálně se zeptat borce třeba na plavečáku: „Zdarec, týpku, seš sympaťák; zdravej, doufám. Jo? Tak fajn… hele, moh bych si pučit tvou prdel?“ – to přece nejde. Ne, pokud odtamtud chcete v pořádku po svejch odejít a ještě tam taky někdy přijít.

To prostě není jak s holkama, že ji oslovíte na ulici a pozvete na kafe… a pak podle její povahy víceméně stejnej scénář: „za kafe líbání, za večeři full servis“.

No a na netu, tam je to uplně zbytečný. Chlapi tam rádi hodnotěj péra druhejch. Rádi se podívaj, to jo. A v bezpečí domova vedou silácký řeči, jak by chtěli nasednout a vůbec se kompletně postarat o tak výstavní kousek – i když je na fotce nějaký trapný mikropéro zapadlý pod převisem chlupatýho panděra.

Co teprve moje fotky klády a svalů! To se můžou radostí podělat. Těch smajlů a palců vzhůru, co jsem už dostal! Jenže když má dojít k akci, ukáže se, že to jsou samý honiči a kecálci.

Jako… abyste si o mně náhodou něco nemysleli! Uplně poprvně jsem do tý seznamky na sex vlez – zrovna ten tejden, co byl zmrdík nemocnej – hledat nějakou mrdnu z okolí. Vyblejsk jsem se párkrát v koupelně, hlavně svalnatý ramena a buchtičky na břiše (pěkně s kapkama vody po sprše), a pak taky se stojákem v peřinách. Hlavu ne. Mám rád svý soukromí. Doufal jsem, že se nějaká kočka ozve. Třeba nevyužitá mladá panička, co se doma nudí s fakanem, když je manža v rachotě.

Napsali mi hlavně chlapi. Bléé…! Chtělo se mi blejt a ten profil zrušit. Jenže než jsem v nastavení našel, kde to je, povedlo se mi vzrušit. Jo, fakt mě baví, že se líbím. Komu by to nedělalo dobře? Mně teda rozhodně!

Takže ať se buzny podivaj. Občas jim tam přidávám nový žrádlo. A ňáká ta ženská se nakonec po mým profilu taky projde. Jen z toho teda zatím nic nebylo. Ale i já tam od tý doby čučím pravidelně. Jo, taky se rád koukám. Nejvíc na kundy samozřejmě. To je, panečku, inspirace! Ale i na péra. Každej chlap se prostě rád podívá a porovná s kolegou, to je přece normální. Kdo vám bude řikat, že to nikdy neuďál, tak se ho zeptejte, jestli někdy onanoval.

Ne?

A víte co? Lidi lžou.

A ten zrzavej kretén musí tu naši prcací symbiózu takhle posrat! Do hajzlu s ním!

Do hajzlu!!!

Vyrazil jsem ho rychlejc než fotr tenkrát tu káču, co ho pohryzala na žaludu: „Už se nevracej! Slyšíš? Nikdy! A jestli někde cekneš o tom, co bylo, najdu si tě a zabiju tě.“

MARTIN

To jako… konec? To mi přece nemůže udělat, to nesmí! Já přece pro něj udělám všechno! Cokoli bude chtít! Nechám se od něj ztřískat, ať mě třeba zmlátí do bezvědomí, ale ať mě neodhání! S klidem do mě zase může narvat to příšerný černý monstrum, když ho to bude bavit… Ať na mě s klidem zase flusne, já to vydržím.

On vlastně byl jedinej, jedinej na světě, kdo na mě byl hodnej… někdy. Jedinej, kdo mě měl rád?! No, teda, jedinej… máma s tátou taky, teda spíš máma, táta to nějak neumí dávat najevo, takže vlastně nevím, jestli mě nějak má rád…

Vladan! Musí přece vědět, že ho miluju! Že mít někoho, kdo tě miluje, to je snad přece víc, než mít prachy…? Nebo on to má ložený jinak? Já už se v něm vůbec nevyznám…

Život zasranej! Dá ti konečně někoho, koho miluješ, pro koho stojí za to žít, a pak na tebe vyplázne jazyk, ukáže ti fakáče a: „Hovno, nemáš zase nic, zmrde…!“

Pořád mi zní v hlavě to jeho: „Už se nevracej! Slyšíš? Nikdy!“ Nikdy… konec…

A pak ještě to: „…zabiju tě!“

Já… nevím… můžu bez něj žít? Než jsme si spolu začali, tak sem moh, ale teď? Co vlastně budu mít? Prázdno… Žádný čtvrtky už nebudou. Já se jich někdy bál, ale vlastně jsem se na ně i těšil, co si vymyslí, těšil jsem se, že se zase na mě usměje, já byl ochotnej udělat všechno, jen aby se na mě usmál.

Nic. Pusto. Prázdno. Nevracej se. Slyšíš?! Nikdy…?

(Pokračování příště)