Můj vladař – 3. Důkaz

VLADAN

„Vladane!“ zavolala mě na chodbě třídní. „Nechoďte tu věčně v těch botách. Víte, že to paní ředitelka kontroluje! Doma se přece také přezouváte.“

„Tak se někdy stavte, pansorko! U nás se zouvat nemusíte,“ odfrknul jsem.

Když otec začal v devadesátkách jezdit na západ a trochu se tam porozhlíd, zrušili naši tyhle komunistický přežitky aspoň v domácnosti raz dva. O dost dřív, než jsem se vůbec narodil. Jestli někdo nanosí? Od čeho je mop a kbelík? A to jsme tenkrát neměli ještě ani tu babu, co chodí dvakrát tejdně na úklid! Takže nějaká mgr. bréca mě nebude posílat se přezouvat. Od čeho asi škola platí uklízečky? Ani sama říďa mě nedostrká do papučí!

Ale ta to rozhodně nebude zkoušet. Ta je dost chytrá na to, aby byla zadobře se studentem, kterej má fotra, co má firmu – a ta firma má krom jinýho evropský certifikáty na rekonstrukce školních tělocvičen.

No nic. Jo, já vím, že víte, že v ústavu ztrácím čas jen s krajním přemáháním. Ale dneska jsem se do školy těšil. Snad víc než malej fakan do první třídy.

Měl jsem přece to video!

Jaký video? ptáte se. Jo, já vám to neřek? A proč by taky, to by bylo předčasný! Takže: když byl Martin tuhle u nás, když jsem se já koukal na tu vlnící se buzničku, koukal se buzík na mě a polici s knihama, kytkama a suvenýrama na zdi za mnou.

A od tý zdi zase skrz listí nějaký zeleniny sledoval tu zrzavou děvku objektiv solidní kamery, co mi dal otec loni k Vánocům. Muhehehe! Docela zábavná kazeta z toho nakonec byla.

Večer jsem přetáh video do kompu a rozdělil na dvě části.

Ta druhá, delší, tam Martina mrdám. Tu jsem dobře schoval. Přece i v budoucnu budu potřebovat nad něčím honit, až bude mít nějaká moje příští stará svý dny. A fakt nebudu chtít, aby mi to někdy našla.

Na tom prvním kousku, kterej má asi tři minuty třicet, nejsem vidět. Seděl jsem akorát pod kamerou a dobře se bavil. V počítači jsem tomu smazal zvukovou stopu a nahradil ji tou písničkou od Ariany Grande.

Tak kdepak tě máme, Martinko, rozhlížel jsem se na chodbě. Hm, asi ještě dobíhá od tramvaje. To aby si pospíšil, za chvíli zvoní na hodinu. Pro mě to nic neznamená, ale on ten zvonek poslouchá skoro jak zákon. Nemyslím pitomej lidskej zákon, kterej je někde napsanej v knize, ta stojí v polici a tam se na ni práší. Myslím opravdový pravidla života. Přírodní zákon.

No nic, přírodní zákon je, že teď se jdu vychcat.

Na Martina jsem natrefil u pisoárů. Skvělý místo. A skvělá chvíle. Sami, jen my dva.

„Pojď sem, něco ti ukážu.“

„Ale… ale je hodina,“ cukal se Martin.

„Teď dostaneš úplně jinou lekci.“

„Ach jo,“ podvolil se.

Zatáh jsem Martina do rohu, stoupnul si před něj a rukou mu zatlačil na rameno, aby šel do kleku. To pobral hned, ale přece nepochopil, co po něm jeho Vladař chce.

„Potřebuješ překouřit?“ ptal se ten pihovatej teplomet.

„To taky. Ale teď na to není ten správnej čas,“ tahal jsem z kapsy mobil a ve videích ťuknul na soubor Martiana Grande. „Čum, buzíku! Poznáváš to?“

„T…to přece…,“ koktal a uplně u toho zprůsvitěl. Takhle vyděšeně vypadaj jen hrdinové románů, když autor napíše „zblednul jako stěna“. Až mi z toho houplo a Martin málem fakt musel na místě kouřit.

„Víš, co to znamená? Že když budu s něčím nespokojenej, dostane se tohle na net a uvidí to celá škola. Ale máš šanci se vykoupit.“

„J…jak?“ zamrkal se slzama na krajíčku.

„Budeš mi sloužit. Poslouchat na slovo. Co řeknu, to uděláš. Malá neposlušnost… a seš hvězdou internetu. Nejenže se všichni dozvěděj, co seš za buzíka, ale na vlastní oči se přesvědčej, jaká seš kurva! Ale když budu spokojenej, dostaneš odměnu,“ promnul jsem si přes kalhoty čůráka.

„J…já… se b…budu snažit,“ přísahal Martin.

„No, to si piš, že se budeš snažit, ty buzíku špinavej! Teď mi olížeš boty, zmetku jeden. Bude to něco jako podpis na smlouvě, rozumíš?! No dělej! A lízej, ty zmrde, hezky lízej!“

MARTIN

Potřeboval jsem si odskočit, ještě těsně před hodinou. Odevzdal jsem, co bylo třeba, a otočím se – Vladan. Zatlačil mi na rameno, abych šel do kleku. Ach jo. Jestli chce pokouřit, tak hodinu nestihnem.

Nechtěl. Vytáh mobil a ukázal mi nahrávku. Sakra, kruci, on si mě natáčel!

Vždycky jsem chtěl, aby si mě někdo aspoň všimnul, ale teda takovouhle popularitu snad ne… Nemoh bych snad vůbec do školy, chodit venku bych musel kanálama… To si snad radši hodit mašli, taková ostuda, to pohrdání od všech…

Co jsem to proved… co za to slíznu…

Řekl mi podmínky.

„Já, já… se budu snažit.“

„No, to si piš, že se budeš snažit, ty buzíku špinavej! Teď mi olížeš boty, zmetku jeden. Bude to něco jako podpis na smlouvě, rozumíš?! No dělej! A lízej, ty zmrde, hezky lízej!“

Tak už je mi jasný, co slíznu.

Naklonil jsem se a olíznul mu botu – na nártu kovová značka LV. Podíval jsem se na něj nahoru. Sledoval mě s despektem.

„No dělej, dělej. Nebo chceš i podrážku, zmrde?“

Ne, to nechci. Zvedl se mi kufr při pomyšlení na podrážky z tohohle zachcanýho hajzlíku. Snad mu nepobliju boty, to bych měl tu pochybnou popularitu sichr.

Párkrát jsem botu olíz, on se otočil a šel.

Byl jsem tak rozklepanej, že jsem se chvíli ani nemohl postavit. Dávno už zvonilo.

Konečně jsem vstal a odplouhal se do třídy. Otevřel jsem dveře – anglina, zrovna ta svině Vaňkátka, kterou všichni nesnášej.

„Promiňte, není mi dobře…“

„Tak máte jít k lékaři a ne sem! A když už jste tady, tak pojďte k tabuli!“

Tu čtyřku jsem hodně vydřel.

Když jsem si šel sednout, tak jsem se podíval na Vladana. Lehce přemýšlivě se usmíval. Co asi chystá?

Proč musí bejt tak pěknej a současně takovej hajzl?

VLADAN

„Kam se hrneš?!“ zarazil jsem Martina na chodbě o pár dní pozdějc. Nedal jsem mu první úkol hned; musel jsem ho přece nechat nejdřív trochu vydusit ve vlastní šťávě, ne? Šoural se chodbama den ze dne skleslejší a několikrát denně pohledem ke mně „nenápadně“ kontroloval, jak se tvářím.

„Mám Vaňkátce dojít pro slovníky…“

„Hele, tobě příkazy dávám já. Jen já. Nikoho jinýho neposloucháš. Ať si je přinese sama, kráva. A hele, až si je ponese, tak jí podsekneš haksny!“

„Ne, to ne. Vladane, prosím. To ne…“

„Ne? Jaký ne?! Víš co? Napadlo mě, že by se odkaz na to video moh nějakou záhadnou cestou dostat i k tvýmu fotrovi. Co ty na to?“

„On… on stejně všechno školní rovnou maže,“ pokusil se zmrdík chabě zaprotestovat. Asi tušil, jak by ho fotr zřezal, vidět mladýho tančit v dámským prádle.

„Ale zprávu s názvem VÁŠ SYN KURVIČKA, tu by si otevřel, že jo?“

MARTIN

Váš syn kurvička? Doprdele, doprdele. Fakt mě nenapadlo, kam je schopnej zajít. Poslat to mýmu tátovi? Bože, to néé! Všechno ve mně křičelo. Táta by ze mě nadělal fašírku.

„Hele, už se hrne,“ podíval se na mě Vladan a kývl hlavou směrem ke kantorce.

Díval jsem se na něj – on to myslí vážně. Myslí to doopravdy. Podíval jsem se na chodbu – Vaňkátka tam šla a v náruči balancovala slovníky. Rozběhl jsem se.

Rozběhl jsem se po chodbě a vrazil do ní ramenem. Slovníky vylítly, Vaňkátka zaječela a upadla.

„Promiňte, já musím!“ vykřikl jsem, doběhl na konec chodby, rozrazil dveře od záchodů, vlítnul do kabinky. Padl jsem na kolena a začal jsem zvracet.

„Co tu děláš?“ zaječela za mnou nějaká holka. Vletěl jsem na holčičí hajzly. Bylo mi to jedno. Blil jsem, až jsem neměl co a jenom se už dávil. Dávno už zazvonilo.

Vymotal jsem se z hajzlů a šel do třídy. Otevřel jsem dveře. Všichni v družným hovoru, žádnej kantor. Některý mě přejeli i pohledem. Posadil jsem se do svý lavice a podíval se po Vladanovi. Nenápadně na mě zvedl palec.

Dveře se rozrazily a dovnitř vpadl Šebek. Fyzika a matika. Dřív to prej byl asák na matfyzu, ale vylili ho, snad pro nějakej mravnostní delikt. Měl dělat nějaký studentce nemravný návrhy výměnou za zápočet. Teda chtěl bych vidět matfyzačku, která stojí někomu za nemravnej návrh…

„Máte mít angličtinu, tak si dáme opakování z fyziky! A protože jste měli mít angličtinu, tak hodina pojede anglicky!“ Všichni se na mě otočili s nenávistným výrazem.

Hned jsem stál u tabule a pokoušel se o Keplerovy zákony v angličtině. Debakl.

Třídní si pro mě přišla hned po zazvonění: „Martine, půjdete se mnou do ředitelny!“

Vlekl jsem se za ní jako smrad za autem.

„Posaďte se.“

Tak jo, sedím. Skloněnou hlavu.

„Martine, můžete mi to vysvětlit? Proč jste to udělal? To přece nejste vy! V konferenci vám musím navrhnout dvojku z chování. A to ještě nevíme, jestli magistra Vaňkátová nemá nějaké zranění, je v nemocnici. Jestli ano, tak bude ve hře i vyloučení. Co vás to napadlo? Proč jste to udělal?“

Na kalhotách se mi začaly objevovat mokrý kapky, jak jsem začal brečet: „Je mi to strašně líto, omlouvám se, je mi to strašně líto…“

„Proč jste to udělal?“

Díval jsem se na ni a na ředitelku, obě rozmazaný. Popotahoval jsem, vytáhl kapesník, abych si utřel nos a oči.

„Čekám…“

Zavrtěl jsem hlavou.

Provrtávala mě očima a pak řekla: „Jděte zpátky do třídy…“

„Děkuju…,“ zvedl jsem se a šel ven. Dveře od ředitelny jsou velký a těžký, zavíral jsem je pomalu, abych s nima neprásknul. Takže jsem ještě zaslechl třídní: „Něčeho se bojí ještě víc než vyloučení…“

(Pokračování příště)