Můj vladař – 8. Monstrum

MARTIN

Telefonát: „Hele, fotr chce jít na ryby, potřebuje kelímek žížal. Tak mi je nasbírej a přines!“

Chňapnul jsem kelímek od jogurtu a mazal jsem do parku. Lžící, kterou jsem sebral doma v šuplíku, jsem začal rozhrabávat záhonky. Pár žížal tu je, teda tahle je pěknej macek! Pomalu se kelímek plnil. Nemusí snad bejt vrchovatej, to by z něj přelejzaly, něco přes půlku by mělo stačit…

Doma jsem hodil lžíci do dřezu a na čtyřku směr Zahradní. Udejchanej jsem doběh a zazvonil. Zabzučení branky, otevřel jsem a mazal ke vchodu. Otevřel mi dveře. Kouknul na hodinky: „Tos docela zvládnul.“

Bradou mi ukázal, abych šel do pokoje.

Natáhnul jsem ruku s kelímkem: „Tady jsou…“

Posměšně se na mě díval: „Smůla, zmrdíku, otec nerybaří. Budeš je muset sežrat sám…“

Zůstal jsem na něj civět. To nemyslí vážně! Kouknul jsem do kelímku a málem se mi zvednul kufr. Podíval jsem se zpátky na něj…

Uchechtnul se: „Když je sežereš, budeš moct bejt čelem ke mně. Když ne, tak tě ošukám jako vždycky, jen…“

Rozhlídnul se po pokoji. Zarazil se při pohledu na svícen s krátkou tlustou svíčkou: „Jen ti pak do tý prdele strčím támhletu svíčku a půjdeš tak domů.“

Zůstala mi viset čelist a začaly slzet oči.

„Nebul mi tady a žer.“

„Můžu… můžu poprosit o sklenici vody?“

Šel do kuchyně a natočil mi sklenici vody. Teplý.

„No tak!“

Hrábnul jsem do kelímku, nechtěl jsem tam koukat. Vytáhl jsem první žížalu a strčil ji do pusy. Hlavně nekousnout. Trochu jsem upil a rychle polknul. Na zubech mi zavrzaly zbytky hlíny. Díval se na mě se směsí zvědavosti a znechucení. Tak dobře – další. Ta velká žížala, na kterou jsem byl tak pyšnej, byla nejhorší, skoro nešla polknout, ta mi teda zvedala žaludek. Kelímek byl prázdnej.

„Tak svlíkat!“

Odešel a vrátil se s kuchyňskou utěrkou: „Tohle budeš mít přes ksicht. Nebudu koukat na ksicht zmrda, co žere žížaly!“

Přikryl jsem si obličej, zvedl mi nohy… Zaklesnul jsem je kolem něho, objal ho rukama, hladil jsem ty jeho široký záda, bože, já ho miluju…, sténal jsem a vzlykal…

Skončil: „Napříště si ohol nohy, nesnáším chlupatý haksny!“

VLADAN

Zase čtvrtek. Naštěstí! Tejden nikdy nemůže utýct dost rychle. Říkalo mý péro. Muhehehe!

Včera po škole jsem chvíli čučel na redtube a pak se vydal prohrábnout otcovu ložnici. Vždycky se tam najdou skvělý udělátka. Vážně, fotr je labužník. Mívá tam i kufřík, co zvenčí vypadá jako běžnej set s vercajkem, ale je to bedýnka na elektrosex. Jasně, že to chci taky zkusit, ale on si ho bere často do práce s sebou. Akorát jednou, zrovna když měla přijít ta bába na úklid, si fotr sice vzal svuj kufírek do auta, jenže smyčky na péro ráno zapomněl pohozený na nočním stolku, ještě se zaschlejma flekama mrdky.

Když jsem to viděl i já, kterej tam fotrovi neuklízím, nemohla si toho pochopitelně nevšimnout ona. Odcházela taková rozrušená, řek bych vlhká… smyčky byly dokonale čistý a navíc položený na hedvábným kapesníčku.

Sere mě, že dodneška nevím, jestli to jenom utřela, nebo olízala; sám jsem skončil brutální honičkou u péčka, kde to svalnatej bílej týpek nakládá dvěma japonskejm čubkám zároveň.

Ale stejně jsem ve fotrově ložnici našel jinou bomba věc! Zabavuje se! Zmrdík bude mít pěkně vyvalený oči! Nejen oči…

Takže to byl včerejšek, středa. Středa – je ho tam třeba! Ale čtvrtek taky není špatnej den. Nikdy není špatnej den… na dobrej mrd. Muhehehe! Čtvrtek, hm… Čtvrtek – den úzkejch prcek! No, dobře, to se moc nerýmuje, zato je to pravda. Pondělí – péro v tvý prdeli! To se rýmuje líp, ale v pondělí tvrdneme v ústavu celejch osm hodin!

Osm! Tolik hodin v kuse jsem ho kolikrát musel mít tvrdýho nadarmo… Už tak od tercie, od kvarty, no spoustu let. Než jsem si chytil svýho zmrdíka…

A jako proč?!

Protože ten píčus zasranej Komenskej!

Ta čubka Marie Terezie!

MARTIN

„Mám něco, co by se ti mohlo líbit,“ usmál se na mě Vladan. Přikrčil jsem se a omotal okolo sebe ruce. Bejt co nejmenší. Jak se takhle usměje, tak to nevěstí nic dobrýho. To, co se mi má líbit, se mi určitě líbit nebude, nebude, nebude se mi to líbit… Strach.

„Zbylo to tu po jedný otcový bejvalce, taková náruživá píča. Ty její noční řevy byly strašný, zticha byla asi jen, když fotra kouřila a dole si pomáhala tímhle.“

Teda to, co vytáh, bylo strašný. To snad ani nebylo dildo, to už byla skoro bejzbolová pálka. Obrovský černý monstrum.

„Když jednou fotrovi v náruživosti pokousala péro, tak ji vylil takovým fofrem, že si nestačila sbalit všechny věci. Tohle jí asi hodně chybělo, ještě fotrovi volala, že to chce zpátky. On jí řek, že při jejích rozměrech si má pořídit patník od silnice. Tak co, bude se ti to líbit?“

Snažím se, aby se mi hlas neklepal: „Vladane, prosím tě, ne, tohle ne, moc tě prosím…“

Ale zkuste to, aby se hlas netřás, když už máte slzy v očích, popotahujete nosem a klepete se hrůzou, co na vás vymyslel.

A to už jsem nahej a na všech čtyřech a pořád prosím: „Prosím tě, ne, nedělej to, já udělám všechno, co budeš chtít, ale tohle, prosím tě ne, tohle ne, já se bojím, ne, NEE!“

Máznul na to monstrum gel a během mýho naříkání prudce zatlačil. Příšerná bolest. Začal jsem ječet.

„Drž hubu! Neječ, kurvo, když ti chci udělat dobře,“ a narval mi do pusy moje slipy a zastrčil je dost hluboko. Blbě se mi dejchalo, ta strašná bolest, slipy v puse mi dráždily kořen jazyka, takže se mi dělalo blbě a najednou jsem cejtil, jak mi zvratky jedou do krku. Rukou jsem chtěl vytáhnout slipy z pusy.

Strhnul mi ji: „Co to děláš, zmrde?!“

A pak už jen černo.

VLADAN

Zmrdíkovi se podlomily ruce a čumákem to vzal o zem.

„No vztyk, vztyk, tady nemáš žádný leháro, kurvo,“ vrazil jsem do něj uměláka skoro nadoraz. Ani nekník! Divný.

A to se moh předtím strachy posrat. Vlastně – už nemoh. Muhehehe!

Kurva!!! Do hajzlu!!!

Ta malá zrzavá píča vůbec nebyla při sobě.

„Doprdele, co to děláš, ty zmrde! Chcípat mi tu nebudeš!“

Nadzdvih jsem ho za prdel a vsunul mu pod břicho svý koleno. Vyrval jsem mu z tlamy slipovej roubík, se kterým z jeho držky vylít proud blitek. Vlastní rukou, svejma čistejma prstama (!) jsem tý děvce vyčistil tu smradlavou horní díru.

„Doprdele, doprdele! No táák…,“ bušil jsem mu do zad, aby koukal chytit dech, „prober se, čúzo, prober se, nebo za to strašně zaplatíš. Zmrde jeden.“

Rozkuckal se. Čuměl na mě jak péro z gauče: „Já jsem omdlel, nebo co?“

„Tos přehnal, mrdko. Na moments vypad a poblils mi bejvák.“

MARTIN

Rozkašlal jsem se, něco ze mě vyletělo. Hnusná chuť po zvratcích v puse: „Já jsem omdlel, nebo co?“ Znovu jsem se rozkašlal.

Zadek mě bolel. Sáhnul jsem si na něj – na prstech krev. On mi fakt natrh prdel! Zase jsem se rozkašlal.

„Prosím, nemáš hajzlpapír?“

Přinesl roli, odmotal jsem kus, zmuchlal do koule, kterou jsem si přimáčk na zadek – dobrý, už to skoro nekrvácí…

Seděl vedle mě, držel mě okolo ramen a hladil mě. Měl jsem slzy v očích, ne už z bolesti, ale z toho, že mě drží a hladí. Položil jsem si hlavu na jeho prsa a trochu jsem se otřel. Když nereagoval, tak jsem se natočil a začal mu líbat hrudník. Držel.

Miluju ho. Nevadí, že mi natrh prdel, to se zahojí. Chci ho líbat, chci, aby někdy políbil mě, chci ho objímat, tisknout se k němu, užívat si ho… trochu jsem se zvedl, políbil ho na krk…

Podíval jsem se mu do očí. Třeba se teď prvně políbíme…

V jeho očích nebylo nic. Nic.

Odstrčil mě: „Tak už je ti dobře? Ukliď po sobě ty blitky, mně se z nich zvedá kufr.“

(Pokračování příště)