Můj vladař – 5. Zastání

VLADAN

Ty buzíkovy věčný pohledy k mý lavici, takový ty roztoužený, když dlouho nedostal porci mýho bio-jogurtu s príma kouskama živejch kultur, začaly bejt podle mýho někdy v zimě mírně podezřelý. Holky – Aneta (milá, v ksichtu hezká, ale odporně tlustá) a Dáda (mrdatelná, zato naprostá káča) – co seděj v lavici hned za ním, si toho všimly; naštěstí nemaj vzadu druhej pár očí, a tak se smály jenom jemu.

Unisono jak vokalistky ze školního sboru, kterejma taky jsou, na něj prej: „Po kom házíš očima, chudáčku? Do který ses nám to zakoukal, zrzounku?“

Martin zamumlal svý „nevím“ a strašně důležitě si začal zapisovat výklad z dějáku.

I rozestup, ve kterým jsme každej sám odcházeli na hajzly a nenápadně se z nich zase sólo vraceli, se nějak zkracoval. Čas je sice relativní veličina, ale nemyslím, že v tom měl prsty Einstein.

Takže jsem zasáh dřív, než přišla katastrofa. Říkejte si, že jsem paranoidní; seru na to, co si myslíte. Podle mě to byla nutná prevence. Chytil jsem buzíčka pod krkem a houknul na něj, ještě než stih ztopořit: „Takhle teda ne, ty zmrde zasranej!“

Vůbec nechápal, že je něco vidět. To byl právě ten problém.

Dal jsem mu jasně na srozuměnou, že naše komunikace ve škole má nějaký pravidla. Jestli chce, abych ho dál pravidelně mrdal, a taky jestli se nikdo nemá dozvědět o videu, kde se vrtí v dámskejch tangách, tak je musí dodržovat. Hlavně to první: před ostatníma se k sobě chováme jako doteď. Takže ty neprovokuješ, uctivě jdeš z cesty, jakmile mě zmerčíš. Já se k tobě chovám v nejlepším případě tak, že tě neztluču.

Sám jsem to pravidlo porušil jen jednou. Ale tak, že nikoho nic nenapadlo. Zmrdík nějak zkřížil cestu Honzovi; pámbuví, o co se chytli. Možná mu Honza s těma svejma loděma omylem šláp na nohu a Martin se mu za to dost rychle neomluvil. Nejproduktivnější střelec si nenechal nic líbit, zatáh ho do rohu k nástěnkám a nastavil mu pěst k držce: „Cejtíš? Smrdí krchovem.“

Nasralo mě to. Tohohle zmrda si podávám jenom já!

„Dej si odpich, střelče,“ houknul jsem na Honzu. Překvapeně se na mě otočil. A ten zrzatej buzík! Ten se už už blahem roztejkal, že jsem ho zachránil z průseru, jednoho z tý dlouhý řady jeho všedních konfliktů s klukama ve třídě. Dřív než otevřel hubu (a nebo se mi vrhnul k nohám), jsem dodal – jen k Honzovi, Martin byl prostě vzduch: „Nervi se mi za zádama, to nesnáším. Jdi si ho ztlouct někam jinam. Nebo ti natluču já.“

Zvonilo na hodinu. Honza, spíš atlet než rváč, pustil zmrdíka a zacouval do svý brázdy: „Dobrý, Vladane, v klidu. Mír…“

MARTIN

Já teda čubrněl! Vladan. Můj Vladan! On se mě zastal…!

Když jsme byli sami, začal se teď se mnou taky víc bavit, dost nad rámec doteď běžnýho „klekni si“ nebo „roztáhni půlky“.

Zrovna… zrovna dost zuřil: „Ty vole, fotr mi normálně regulérně vyjel po Renátě! Rafli jsme se kvůli tomu doma a teda fest! Řek jsem mu svoje a že si to ten čurák za rámeček nedá! Co bys dělal, kdyby ti fotr chtěl přebrat holku?!“

Zašklebil jsem se.

„Jo, u tebe to nehrozí. Ale co kdyby tvoje máma třeba vyjela po mně? Co bys na to řek?“

„Máma by to neudělala. Máma je spokojená, že drapsla tátu…“

„Takže u vás rodinná pohodička? Tokající manželé pečujou o synáčka?“

„Pohoda moc není. Táta je trošku cholerik. Teda trošku dost. On v mládí boxoval a nějak nemůže skousnout, že ze mě prostě supersportovce těžko udělá. Když jsem byl malej, tak mě chtěl přihlásit aspoň na džudo. Poprvé tam se mnou praštili na zem a já se rozbrečel. Tak jsem od táty ještě dostal pár facek, abych měl proč řvát, a šlo se domů. No a máma, máma chtěla vždycky spíš holku…

Když mi byly čtyry roky, tak potratila. Holčičku, v šestým měsíci. Pak se z toho sesypala a byla nějakou dobu na psychiatrii. Než se vrátila, tak to bylo dost tvrdý, protože táta dělá na směny, jezdí s autobusem. Nikdo mě nemoh hlídat, tak se mu nějak podařilo, že mě vzali na těch pár tejdnů do celodenní školky.

Já to tam celý prořval, jak se mi stejskalo po mámě, ostatní se mi posmívali… Ve školce jsem nejed, protože se mi stejskalo po mámě, doma jsem nejed, protože to, co uvařil táta, se nedalo žrát. Když se máma vrátila a viděla, jak jsem zhubnul, tak se rozbrečela a málem jela zpátky.

Ale stejně mám občas pocit, když se na mě dívá, že kdyby si měla vybrat, který z jejích dětí má zůstat naživu, tak nevím, jestli bych neprohrál…“

Díval se na mě a vypadalo to, že i poslouchá, co říkám. A nejen poslouchá, že to i vnímá…

Pomalu natáh ruku a zvolna mi zajel prstama do vlasů. Zavřel jsem oči a pomalu zatlačil hlavou proti jeho dlani. Má mě rád, tohle by přece jinak neudělal…!

VLADAN

Ten buzík se na mě nalíp! A co hůř, já ho úplně automaticky hladil. Jako… ve vlasech, ale stejně! Vůbec netuším, proč jsem řek, co jsem řek. Snad zvyk chlácholit tu píču Renátu – jenže teď to byl on, zrzoun: „Jsme přece kámoši. Kdyby ti v dalším životě něco nevyšlo, tak znáš mě.“

Trochu se zavrtěl: „Jak to myslíš?“ ptal se jak absolutní trubka.

„Jak to myslím! Cinkneš mi a prostě začneš dělat pro mě. Taková dobrá kurva jako ty se šikne vždycky. A já se o svý lidi umím postarat.“

MARTIN

„Já se o svý lidi umím postarat.“ To řekl. O svý lidi. Jsem jeho člověk.

A když řekl „dobrá kurva jako ty“, tak to vlastně znamená, že se mu to se mnou líbí, jinak by neřekl „dobrá“. A kurva? On má prostě takovej drsnější slovník, on to tak nemyslí…

On je prostě takovej, takovej dravej, živočišnej, nespoutanej… taková šelma, takovej nádhernej levhart, nebo spíš tygr, protože je robustní, ramenatej.

V tejdnu po těláku dělal v šatně, že něco nemůže najít, dokud všichni nevypadli. Pak zamknul, stáhnul trenky a opřel mě o zeď. Vlastně jsme poprvý byli oba nahý, poprvý to nebyly jen stažený kalhoty. To jeho zpocený tělo, když přirážel…

Jednou rukou jsem byl opřenej o zeď, druhou jsem sáhl za sebe a hladil ten fantastickej zadek toho samce. Já se udělal ještě dřív než on. Napumpoval to do mě a jako vždycky mě nakonec plácnul přes zadek. Občas je to dost bolestivý, ale kdyby to chtěl se mnou dělat denně, tak ho mám s klidem celej modrej.

VLADAN

„Kurva! Krucinál!“ nakopnul jsem doma za dveřma tu pojebanou plyšovou kočku, „jako by nestačilo, že fotr málem defloroval Renátu, místo aby dala mně!“ Shodil jsem batoh a hned si musel něco nalejt. Jednou budu, ty vole, jako on. Taky alkoholik.

Jakej je to děvkař, to jsem věděl. Ale že je Renáta na fotříky, z toho mě málem klepla pepka.

Jo a tu malou zrzavou píču Martínka je stejně potřeba mít víc pod kontrolou. Utáhnout mu šroub. Držet v rukou jeho kyslík. Teď si sice dává bacha, aby se na mě v hodině neotáčel, zato kluci říkali, jak se mezi holkama povídá, že mu jedna čuměla přes rameno, když na chodbě do tý svý předpotopní nokie mačkal nějakou zaláskovanou esemesku. Neviděla sice komu, ale po třídě šlo haló, že je „ten náš pihatej rachitik“ opravdu do nějaký zabouchlej. A co prej to musí bejt za chudinku na tý druhý straně telefonu, která by ho chtěla, hahahaha.

Tohle nebylo moc vtipný.

Dalo práci se tomu nahlas řehtat, když to Petr přines spolu s vychlazenou plzničkou a paprikovejma čipsama k televizi před dalším mečem Manchesteru.

A ta esemeska za to taky nestála. Jen domluva na čase a pitomý srdíčka. Ten kokot si musí dávat větší pozor! Oddělovat pracovní a soukromej život přece nemůže bejt takovej problém!

„Co hůř,“ nalil jsem si druhýho panáka (furt je lepší mít játra v prdeli, než cizí péro v prdeli). „Co když… ty vole! Co když ze mě ten buzík taky udělá teplouše! Ne, to neudělá. Ani náhodou. Je to přece JENOM náhrada za babu. Náhrada, na kterou jsem si sakra zvyk, to jo. Ale do mýho zadku zákaz vjezdu, to já jsem přece chlap. Já tu rozhoduju. JÁ jsem celou dobu nahoře! Ty vole, ale měl bych zase rychle vklouznout do nějaký píči, nebo fakt zteplám jak nedopitej pivson. To ani hovno. Musím tomu zase dát řád.“

(Pokračování příště)