Můj vladař – 7. Astma

VLADAN

Buzík se dneska ve škole dusil. Celkem prdel. Hlavně jak všichni začali kmitat. Nesli ho do sanitky v křesle a místo na úču, která se už ani nesnažila pokračovat ve výuce, jsme všichni čuměli z oken na parkoviště před gymplem.

Jediný, co mě sralo, že se tak vyhnul svý povinnosti. To je normálně dezerce!

Hučelo mi v kládě a místo teplý díry mojí čubky jsem o velký přestávce honil na hajzlech růčo. Nic moc teda. Taky nejsem dávno primán, abych měl bůhvíjaký vzrůšo z toho hrát si s tím sám.

To chce odškodnění! Si to bude muset kurvička odmakat, hodit se takhle marod.

MARTIN

Jako malej jsem míval dýchací obtíže. Teda přesnějc – míval jsem astmatický záchvaty. Většinou když byly nějaký výrazný změny teplot. Nesnáším pocit, když se dusím a nemůžu vydechnout a pískám na dálku. Poslali mě do lázní do Kynžvartu, docela to helflo. Teď se to objevuje už jen občas, tak s sebou mívám Berodual, a když cejtím, že se mi blbě dejchá, tak si fouknu.

Samozřejmě, že to na mě přišlo během vyučování. Hrábnu do tašky, že si dejchnu – nosím s sebou Berodual furt, ale teď jsem ho už dlouho nepotřeboval. Zvednul jsem ho, otočil a zmáčknul – nic, prázdnej…

Začal jsem zmatkovat a moje pískání už slyšela půlka třídy. Kantorka to zaregistrovala: „Martine, vám se špatně dýchá? Tomáši, běžte do kanceláře, že mají volat sanitu! Dejte Tomášovi svou kartičku od pojišťovny!“

No, tak tu mám v peněžence… Ruce se mi klepaly, vůbec jsem ji nemoh vyndat. Podal jsem ji Tomášovi, ten ji vzal, otočil se a sunul se pomalu ke dveřím.

„Hejbněte sebou, sakra!“ zaječela kantorka. Tomáš se zatvářil uraženě, ale zrychlil. Nějakej další výklad už zjevně nepřicházel v úvahu, všichni sledovali, jak se dusím. Část se nepokrytě bavila; na kantorce bylo vidět, že neví, co by měla dělat, kdyby to se mnou bylo ještě horší. Když konečně přijela záchranka, evidentně se jí ulevilo.

Do sanitky mě odnášeli v křesle. Dobrý divadlo. Něco mi píchli už za jízdy (teda hledání žíly na mejch rukách bylo nekonečný) a lepší už to bylo, když jsme přijeli do nemocnice. Odebrali mi tam krev, píchli mě do prstu na pámbuvíco a udělali rentgen. Pak jsem dostal kapačku, po který to bylo skoro dobrý. Poslali mě domů. Do konce týdne bez školy, další týden necvičit.

Válím se doma v posteli, čtu si knížku (Bočkovu Poslední aristokratku, z knihovny – u nás se prostě peníze za knížky neutrácej) a je mi už dobře. Knížka mě moc baví.

Odpoledne. Zvonek.

„Dobrý den, mohu za Martinem? Jsem spolužák ze školy a jenom bych mu řekl o tom, co jsme probírali.“

Ten hlas… ale mluví spisovně, to Vladan skoro nikdy…

Je to on. Stál ve dveřích a šklebil se na mě: „Ahoj, marode.“

Matka se mohla přetrhnout: „Dáte si taky čaj?“

„Jste moc laskavá, ale se mnou si nedělejte starosti.“

„Martine, potřebuju zaskočit pro něco do Penny, tak zatím kamaráda bav!“

„Nebojte, my se zabavíme…,“ zaznělo docela zlověstně. Aspoň pro mě.

Za matkou zapadly dveře.

„Napadlo mě, že by se ti v léčbě hodily nějaký proteiny,“ usmíval se.

Co tím myslí? – Došlo mi to, když si rozepnul kalhoty.

„Tak kuř, kurvo! A dneska polykáš!“

Jak řek, tak i bylo. Teda ne že by se mi to nakonec tak úplně nelíbilo…

„Ale! Ty vypadáš nakonec i spokojeně… Hele, ty nemáš bejt co šťastnej…“

Natáhl ruku a převrhl hrnek s čajem na otevřenou knížku: „Ty jsi ale nešika.“

Vylítnul jsem a zachraňoval, co se dá.

Zarachocení klíče v zámku. Máma se vrací.

Zvednul se: „Tak já už jdu.“

„Nedáte si přece jen něco? Co bych vám mohla nabídnout?“

„Ne, děkuji, ale jsem skutečně na odchodu. Na shledanou! Měj se…“

A byl venku. Já šel máminým fénem honem sušit stránky. Zničená knížka. Tu budu muset v knihovně zacvakat. Snad jsem ji ani nemusel sušit. Čtu si a stránky jsou mokrý, jak brečím.

VLADAN

Za tejden se buzík vrátil do školy. Po vyučování poslušně čekal na hajzlech podle zajetýho harmonogramu. To už je takovej náš Závaznej rozvrh mrdacích hodin. Škola hrou, upgrade pro jednadvacátý století. Muhehehe!

„Taks nezdech, píčo?“ přivítal jsem ho. „Tak dobrý, dobrý, no. Nemusím hledat novou děvku. A tobě určitě chyběla moje mrdka.“

Kejvnul, že jo.

„No dyť poznám, jak seš nadrženej na mý péro.“

Šel na kolena, už jsem mu ani nemusel říkat. Ty vole, normálně už to umí. Už jsem si ho naučil, kurvičku! Už ví, jak to mám nejradši. Palcem a ukazovákem mi ho pevně obejme u kořene a nepustí, jen občas připohoní. Špičkou jazyka dovede hvězdně dráždit ústí močový trubice a dávno nepodcení ani koule… jedním okem občas mrkne, jak jsem daleko… Vyhulil mě královsky!

Snad ani ta kurva – teď myslím opravdovou luxusní kurvu, kterou mi fotr pozval a zaplatil k šestnáctým narozkám, když ho jednou večer na dně láhve přepad pocit, že je špatnej otec, dostatečně se mi nevěnuje, nezná moje zájmy a vůbec nedává mi dost – snad ani ona nehulila tak dobře, a to dělala escort už pár let na profesionální úrovni.

O Renátce, která by – princeznička! – zbabrala i tohle, snad ani nemluvě.

Dobrýho obchodního partnera nejlíp oceníš, když s ním uzavřeš další byznys, ne? Zdá se, že Martinka ode mě dostane brigádku. Neplacenou samozřejmě; jsme teprv něco jako start-up, víš jak. Teda jestli jako protiplnění nepočítám, že nepustím dál ten klip, kde si buzíček zahrál hlavní roli. Což je, řek bych, dost velká hodnota. Měl by si považovat, teplomet jeden, jak jsem k němu velkorysej!

Pihovatá držka polkla plnou dávku mejch dětí a očistila mi péro jazykem. Zapnul jsem se a na odchodu z hajzlů dodal:

„Ve čtvrtek po škole mám volnej barák. Přijedeš si pro nášup.“

MARTIN

Čtvrtek odpoledne. Zahradní 15. Normálně jak nástup na značky. Vladan s erekcí jak bič a já… já zase na všech čtyřech a s vystrčeným zadkem. Jak mu mám říct, že by to mohlo bejt hezký i jinak? Třeba… třeba by se mu líbilo, když bych byl čelem k němu, pod ním, mohl mu hladit záda, lízat a jemně mu kousat bradavky, podržet ho za zadek, aby ve mně ještě chvilku zůstal, aby ze mě nevyjel hned, jak se udělá… líbilo by se mu to? Udělal by to? Pro mě?

Hledal jsem odvahu se ho zeptat: „Moh bych… moh bych tě někdy při tom vidět? Jako, že bych byl čelem k tobě…“

„Ty nemáš co mít nějaký požadavky. Myslíš si snad, že já při tom chci koukat na tvůj ksicht?“

Najednou se zarazil, jako by mu něco proletělo hlavou: „Dobře. Dostaneš to za odměnu. Odměnu za nějakou dobře udělanou práci. Ošukám tě a ty budeš ležet na zádech. Ale budeš mít hadr přes ksicht!“

Bože. Neuvidím ho. Ale snad ho při tom budu moct aspoň obejmout…

VLADAN

„Jedno jsem ti neřek, buzíku,“ poznamenal jsem ve dveřích, když jsem Martina vyhazoval.

„Co?“ nadskočil ten debil leknutím.

„Mívám teď volno vždycky ve čtvrtek. Takže sem budeš jezdit každej tejden. V šestnáct nula nula ti začíná mrdací směna.“

Ty vole, ten buzík mi vlepil pusu. Normálně mi ty svý pysky přitisk na tvář! Bléé…! Kůži mi chránilo jen dvoudenní strniště. A to toho moc neuchrání. Vrazil jsem mu pořádnou facku, aby se uklidnil: „No no, tohle si nezvykej. Spíš si pořádně připrav prdel. Mám spoustu nápadů, co jsem chtěl dávno vyzkoušet s Renátou.“

Chyt se za tu svoji kropenatou tlamu – docela slušně se mu barvila! – ale oči mu zářily štěstím, zmrdovi.

(Pokračování příště)