- zmetek
- kuscheltyp
klasika
24. 1. 2019
3793×
4.58
23MARTIN
Tak jo. Máma přišla brzo a našla mě. Já se vzbudil až v nemocnici, po zašití ruky a transfuzi. A pak mě šupem expedovali do cvokhauzu.
Starší psychiatr; vypadalo to, že historek jako ta moje má na rozdávání. Řek jsem, že jsem to udělal, protože jsem zklamal rodiče a prostě se mi všechno podělalo… O Vladanovi ani slovo. Samozřejmě, že se ptal na sex, oni jsou zvědaví. Tak jsem přiznal, že jsem teplej a nemám už nedotčenou prdel, ale když se ptal na stálej vztah… No, já jsem vlastně ani nelhal, když jsem řek, že žádnej. Protože mě Vladan vlastně hodil přes palubu…
Takže psychoterapie a taky mi nasadili nějaký prášky. Hned po prvním jsem si připadal, jako bych byl celej z olova, snad jsem se nemoh ani hejbat. Tak když příště přinesla sestra léky, šoupnul jsem to jazykem mezi zuby a tvář, zapil a když sestra vypadla, tak jsem to vyflusnul do umyvadla. Dlouho si mě tam nenechali. Taky jsou věčně plný. Pustili mě a předali obvodnímu cvokaři.
Doma. Otec je celkem v klidu. Žádný scény. Spíš to vypadá, jako bych byl ze skla. Tak nějak kouká skrz mě, jako bych ani nebyl. Nevím teď, co je horší, jestli jeho scény, nebo tohle. Ale zvyknu si. Na všechno.
Teď už na všechno.
VLADAN
Že mi Renča konečně dala, bylo jen logický. Nebylo na co čekat. A taky jsme si to hned zopakovali. A ještě. A ještě. Ten první tejden, co já jí každý odpoledne pustil jako vždycky k nám a ona – v mý posteli – následně pustila mě dovnitř do sebe, jsme ramlovali jak králíci. Užívala si to stejně jako já a ječela jak káča:
„Ještěéé! Ach! Jo! A– ach! Vladanééé! Ještěéé!“
Taky to káča je. Velká! Ani takovou malou, malinkatou zodpovědnost, jako je antikoncepce, nezvládla pořádně. O tohle se přece staraj ženský! Renátka si nedala bacha, kráva jedna. Nebo si zapomněla zobnout, nebo… bůhvíco. No, to už je jedno.
Já vím, říkal jsem: velkou rodinu a klidně co nejdřív! Ale ne že by to ještě tak ten rok dva nepočkalo…
Pár dní na to se objevila u nás bledá jako stěna: „Vladíku, já se bojím.“
„Čeho, kurva zas? Ty se furt něčeho bojíš.“
„Ale tohle je vážný. Já… já to ráno neto.“
„Co ráno neto? Kurva, mluv jasně, nebo ser písmena. Tyhle tvoje támhle tůdle, jak tomu má člověk rozumět!“
„Já to ráno nedostala.“
„A co já s tím?“
„No co asi? Jsem těhotná, myslím. Dělala jsem si domácí test a… byla tam čárka…“
„Cože?! A seš si vůbec jistá, že to máš se mnou, holčičko?! Není to nakonec fotrovo, co?!“
„Ty seš tak sprostej, Vladane! Ty seš takovej hajzl!“ začla bulet. Vzkypěla ve mně krev. Co si to dovoluje, kravka? To si myslí, že když jsem jí vzal velkoryse zpátky – už proto, že když jsem si ji jednou začal namlouvat, tak to nemohlo skončit tím, že by mi nedala! Páč já vždycky dostanu všecko, co chci! – ale kvůli tomu si holčička ještě nemůže myslet, že mě má omotanýho kolem prstu.
Přišel jsem k ní a jednu jí vrazil. Jednu takovou pěkně šitou, jak tuhle tomu ryšavýmu zmrdovi, když přilez žadonit bůhví o co. Vyjekla, chytla se za tvář – ale řvát přestala. No sláva! Svezla se na pohovku.
Musel jsem bejt tvrdej. Běda chlapům, kterým ženská vládne. Až ustoupím, tak jen do bodu, ze kterýho vycházím a záměrně od něj přestřeluju. Ještě bude mít pocit, že vyhrála – a musela se sakra snažit:
„Takhle jsme si to nedomluvili. Necháš si to normálně vzít.“
„Já to dítě chci, Vladane, slyšíš, já ho chci,“ rozbulela se znova.
„Já ho chcí, já ho chcí, bééé,“ parodoval jsem to její pitomý holčičí fňukání. „Nemůžeš mít prostě všecko, co si usmyslíš.“
„A co když to doktoři zpackaj? Co kdybych pak už vůbec nemohla mít děti? To se při tom zákroku někdy stane! Já ho chci, Vladane, lásko…“
Co kdyby? No tak bys zase šupajdila, odkuds přišla, krásko. Měl jsem jasno, ale trošku mě to přece jenom zviklalo. Tak snadno to ale stejně dostat nemohla: „Otěhotníš na příští Vánoce,“ dusil jsem tu svoji káču. „Teď se to nehodí, kvůli byznysu.“
Jak jsem nad ní stál rozkročenej v obejváku, vylítla z gauče a svinula se mi kolem nohy a jak zaseklá deska donekonečna opakovala: „Vladane, lásko, Vladane, lásko, Vladane, lásko…“
„Stejně by ses o něj neuměla postarat. Vždyť co umíš? Vaříš tak, že zavoláš do pizzerky. Sama nic neděláš, celý dny se jenom fintíš. Úroveň sice trošku nějakou máte, ale fotr s matkou se ti taky furt štěkaj. Hlavně ona bude asi dost hádavá panička, co? Tý asi není nic po chuti, že jo? Doufám, že nejseš stejná čubka po ní!“
„Já ti budu věrná, já… já nic nebudu chtít. Já ti udělám první poslední. Domácnost, vaření, já se to všecko naučím, Vladane, slibuju. Ve všem tě poslechnu. Vladane, lásko…“
Měl jsem ji tam, kde jsem ji – aspoň pro dnešek – mít chtěl. Moh jsem blahosklonně kejvnout: „Pro mě za mě. Teď mi brilantně vyhulíš dicka. Jo a v ledničce je zvěřina. Na krásnej kančí gulášek, tak to potom pěkně nakrájíš na kostky a uvaříš mi. Můžeš zavolat matce, nebo se poraď se strejdou Googlem. Ale běda, jak to maso zkurvíš, holčičko.“
MARTIN
Vladana jsem neviděl už nějakou chvíli. Co se dal zpátky dohromady s Renátou… co by se staral o svýho náhražkovýho mrdacího panáka, že jo.
Chtěl bych přijímačky zkusit za rok znova, zkusit se prostě navrčet… Otec mi dal jasně najevo, že mě živit nebude, takže při zaměstnání… To bakalářský studium jde i dálkově, tak uvidím.
Přes otcovy řeči mě vzali na poště. Lidi nejsou, bere se každej. Akorát ten rajón, kterej jsem vyfasoval – samozřejmě okraj, vilová čtvrť. Jestli mě Vladan uvidí, porazí ho to smíchy. Ploužím se vždycky ulicema a snažím se bejt nenápadnej jako chameleon – splynout s plotem, keřem, fasádou… V Zahradní mám vždycky srdce až v hrdle, snažím se jí skoro proběhnout.
Tak jo, převzal jsem roznášku. Doporučený dopisy. Ne! To ne! Zahradní 15! Doporučenej dopis pro Vladana z VŠE. Třeba… třeba nebude doma, hodím tam cedulku, že dopis je k vyzvednutí na poště, a rychle pryč. Vím, že se říká, že všichni jako malí jsme vždycky zazvonili na nějaký zvonek a utekli, jen Česká pošta si z toho udělala živnost…
Nechtěl jsem tam. Nechtěl. Dolezl jsem do Zahradní. Tak jo. Zmáčkl jsem zvonek. Uf. Doufám, že nic. Tak ještě jednou, ať mám pocit, že jsem udělal povinnosti za dost, a zdrhám. Ne, otevřelo se okno. Vladan.
Kouká na mě nevěřícně a strašně se rozesměje: „Co chceš, zmrdíku?“
Když se směje, je hezkej… Pořád je strašně hezkej…
„Doporučený dopis, prosím.“
Ozval se bzučák od branky. Neotevřel jsem ji, zůstal jsem venku.
Vyšel ven: „To neumíš vejít, blbe?“
Došel k brance: „Dej to sem…“
„Průkaz totožnosti, prosím!“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Snad v tom hrál svou roli ten žlutomodrej stejnokroj s vyšitou trumpetkou. A aspoň trocha snahy se Vladanovi vzepřít – i když dost opožděný.
„Cože?“
„Průkaz totožnosti.“
„Na co si to hraješ, ty čuráku? Mám pustit to video?“
„Musím ověřit totožnost osoby, která dopis přebírá. A nemyslím, že by mi zveřejnění videa ještě nějak víc ublížilo. Ale spojení vašeho jména s tím, líbilo by se vám to?“
Díval se na mě. Nenávistně. Kdybych byl vevnitř, tak jsem asi mrtvej. Na ulici neudělá nic. Otočil se a vrátil se s občankou. Kouknul jsem na ni. Hele, on je vlastně o měsíc mladší než já.
„Děkuji vám, pane. Ještě podpis. Děkuji, sbohem.“
Otočil jsem se a odcházel jsem. Cítil jsem jeho pohled v zádech. Skoro mě pálil. Neohlídni se, neohlídni! Slzy mi tekly z očí, popotahoval jsem… Vydržel jsem. Až za rohem se mi roztřásly nohy, musel jsem se opřít o plot a slzy se rozjely a nešly zastavit…
Je pořád moc pěknej… Kdyby na mě zavolal, vrátil bych se? Kleknul zase před něj? Nastavil zase zadek? Nevím… asi ne… Kdyby se usmál? Myslím… myslím, že ne… Skoro určitě vím, že ne… Jsem, jo, jsem o tom přesvědčenej…
No tak, zvedni se, troubo, zase na nohy. Zvedni se a jdi. Lidi čekaj na svoji poštu.
(Konec)
Autoři povídky
Pozorovatel. Přemejšleč. Psavec. Stvoření plný paradoxů
Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Třeba se pletu, ale já z toho mám pocit, že to není jen tak: Pojďme napsat nějakou tvrďárnu. Oba jsou precizně vykreslení. Má to smysl, skvělý příběh, má to naději na konci. Věřím, že vás to bavilo a že Ty jsi z toho byl vyždímaný. Já bych takhle až na dřeň jít nedokázal.
Tak za sebe děkuju. On to byl vlastně náš záměr, vytvořit tyhle dva a vymýšlet, jak to s nimi bude.Tedy konec byl jasný, ale průběh..Hodně jsme se pobavili. Občas ne, ten díl s pokusem o sebevraždu, ten měl pár hodně osobních mailů - a přiznám, že jako má postava jsem byl občas hodně vyždímanej. Ale to psaní bylo nakonec fajn.
Takže za mě fakt skvělý, pánové.
No jasně! Být to na jednom pracovišti, možná bysme přišli hnedle do řečí, proč se ausgerechnet tihle dva tak sčuchli a jakej že spolu máme vážnej flirt:-P
Ale jestli sem za něco vopravdu rád a jestli něco voceňuju, tak to, že to neskončilo ňákym nedůvěryhodnym hepyendem. Ten konec celou tu sérku vyzdvihuje vodost nahoru. Asi si musim dát trochu času a sjet to znova z jedný vody celý.
Skoro si myslim, že takhle vcelku se na to budu dívat úplně jinak, bude mi to dávat mnohem větší smysl, víc si vychutnám vaše psavecký mistrovství (vopravdu! vaše sehranost z toho byla cejtit a můžu k ní říct asi jeom něco jako "fakt hustý"
Ne, nebylo... (-:
Ahoj Tome, díky za reakci a za názor;)
Rozdíl, který vnímáš mezi jednotlivými díly, je asi skutečně v té atmosféře, která je na začátku nabitá hormony, pak se poněkud promění v místy rutinní (zne)užívačku, posléze už je to o Martinově boji se sebou samým (a Vladařově chvástavosti). Možná by sis přál více peprných -a nejen většího/menšího násilí plných- erotických scén po celých dvanáct pokračování?
Jinak jsme jeden druhého ke psaní překecávat nemuseli, "Dr. Zet" měl dokonce své party hotové o týden dřív (když průběžně nabízel podstatně rychleji i delší kusy textu než já, který jsem rád kutal/ulpíval na konstrukci celku). On je totiž ten zmetek opravdu hodně a hlavně průběžně pořád stejně plodnej;-P
Na to, že jsme my dva spoluautoři neseděli u stejného počítače, nikdy se neviděli tváří v tvář, nemluvili jsme spolu po Skypu... a lítaly tudíž mezi námi výhradně mailové vlašťovky (zato jich za dobu psaní bylo ke dvěma stovkám), tak bych řekl, že jsme se napojili jeden na druhého hodně dobře, což bylo pro mě skvělé zjištění a pro zmetka možná až překvapení.
Mám určité, byť omezené zkušenosti s novinářským spolupsaním článků, stejně jako společným autorstvím spousty -zbytečných- školních seminárek, a ne vždy tak dobré (a to mohlo jít i o prima kolegy nebo osobní kamarády, a stejně jsme popisovali stejnou věc, jako kdybychom byli každý na úplně jiné akci a líbila/nelíbila se nám z úplně jiných důvodů...).
Takže pokud se ti různé vlnové délky mezi mnou a zmetkem zdají z Vladaře příliš trčet, třeba to bylo geografickou distancí (v nízkých stovkách kilometrů)...?
A nebo prostě tím, že každá z postav myslí jinak, chce něco jinýho, něco jinýho si slibuje od toho vztahu nevztahu, který tu sledujeme od podivnýho, vlastně náhodnýho začátku až do zákonitého konce... a ještě kousek dál:)
Nanejvýš to ještě mohlo spočívat v tom, že jsme oba nenapravitelní romantici a psát drsňárny je vlastně úkrok stranou z naší obvyklé tvorby...
k.
P.S.: A jestli neprozrazuju už moc pikošek z tvůrčí kuchyně (a taky neříkám moc ošklivé věci sám na sebe): býval bych se nebránil ještě větší a sofistikovanější krutosti z Vladanovy strany, naopak z. nechtěl "mít Martina tak moc na dně" (že jo, zmetkoune? ;) ), protože sám není žádnej hajzl, což je fajn:-D
Tak to byl ten tip správný :) - každopádně až na ten pokus o sebevraždu a ukecanost u kušla jak zmiňuji někdy dřív se mi to moc nedařilo identifikovat tak se raději ptám
Milý Kušle, taky doufám že to alespoň zčásti vnímám tak jak jste to mysleli. Pro mě celá tahle série byla jako cesta: V prvních dílech se mi líbila ta erotická část, a mohlo se zdát že to bude úplně obyčejná tvrdá povídka, klidně s happy endem. Jenže pak to šlo už celkem dost přes čáru a mě se začínalo zdát, že to takhle musíte psát schválně, buď zkoušíte co čtenáři vydrží, nebo to má nějaký vyšší cíl
Na jednu stranu nic neuzavírá, druhý den může být všechno zas úplně jinak, ale minimálně v Martinově případě dává malou naději, že by se vše mohlo posunout k lepšímu - kromě toho co zmiňuješ ty, se poměrně osamostatnil od táty i od Vladana, ale pravděpodobně napořád v něm zůstane touha po tom aby ho někdo ovládal (dost realistický), což nemusí být na škodu pokud zas nenatrefí na někoho jako Vladan.
Vladan na druhou stranu si možná nikdy nebude muset ujasňovat zda je či není gay, je pro něj pohodlný být navenek "normální," mít ženskou, kterou manipuluje a která mu musí dovolit všechno. A bokovku si může taky snadno pořídit vždycky. Otázka je jak říkáš jestli na svou lhostejnost nedojede po té kriminální stránce.
Jsou to dva dost rozdílný charaktery a tak vlastně nemohli mít konec pozitivní víc než jaký je. :)
Otázka nakonec: Asi jsem tupoň, ale pořád nedokážu na 100% poznat kdo z vás napsal kterou postavu. Jen si stojím za svým původním tipem. Takže prozradíte mi to?
V pohodě, nic se tim netrap. Se zkouškama a zápichama viel Glück, pokud máš ještě nějaký před sebou. Jo a... rakastan sinuaa;)
Cituji nebi:
Nebi, jsem moc rád, že tu jsi a žes zakončení četla, navzdory tomu, že to pro tebe nebylo nejsnazší. Díky!
Cituji Saavik:
Nebylo cílem každý díl "se líbit". Jsem rád, že tě průběžné díly neodradily nadobro. Tu hlavní mesidž čteš dobře;)
Cituji Ficklip:
Ty máš rád všechny ty fóry. Tak na tvé 'Bože!' reaguju: tady mi můžeš říkat kuscheltype... a zmetkovi zmetku;)
Cituji gayděvka:
Jsme rádi za každého, koho jsme nesetřásli úplně;) Jindy zase třeba více dle tvého gusta, milý gayděvko:-P
Ahoj Miky!
Dík za pochvalu, oba si ji se zmetkem užíváme;) A já propadám dojmu, snad ne falešnýmu, že hodně rozumíš tomu, co jsme v tomhle případě napsali.
Ano, Martin tu dost zvítězil sám nad sebou, protože překonal kruh svýho původního "zoufaleckýho" určení. Viz věta "teď už si zvyknu na všechno", která ještě není esencí optimismu, ale pokrok to je.
Sice... to z něj imho nečiní přímo (životního) vítěze, protože Vladan, ten se vždycky bude mít líp, ekonomicky určitě (a vždycky bude mít i někoho "závislého", kdo bude dělat pro něj). Zase ale je možný, ba pravděpodobný, že taky projde určitejma propadama, a ty ho zatím skoro všechny čekají, zatím se tedy nemusel naučit prohrávat. Jestli ho někdy byznys dovede kupříkladu na pár dní do vyšetřovací vazby... a klidně zrovna i v případě "hodně nespravedlivym" (tedy tehdy, kdy ani zdaleka nebude dělat největší sviňárny, ne jako jindy), bude se teprve muset s něčím takovým, jako je těžká prohra, smířit.
Martin (osobně už si nějakou úrovní pekla prošel, nezabilo ho to úplně, takže ho to spíš vytvrdilo, jak časem zjistí), no a ten se bude v kariérní oblasti pohybovat jen cestičkami bezpečně prošlapanými, takže tady mu nehrozí nic horšího než model "čtyřicet let dřít na cizí, který to ani neoceněj, a pak nějak vyžívat z důchodu"; možná nic moc, ale malá jistota to přece jenom je, a pokud si najde svý pozitivní úniky, pár kvalitních vztahů, koníčky, ještě to s ním nemusí dopadnout tak beznadějně.
Je klidně možné, že Vladana nejen "přežil", ale i přežije!
A Vladan zase mnohem pravděpodobněji něco dokáže a zanechá nezpochybnitelný odkaz. (Martinovo pozitivní maximum bude nenechat moc dluhů.)
Uvidíme. Těžko takhle (dekády předem) říci.
Chci tím naznačit, že -nehledě na slova Ficklipova (kterého si tak jako tak vážím za trvalou přízeň a ochotu skoro vždy něco poznamenat, i když zrovna předělává bejvák)- ano, ta slova o "hovadu a jelitu":
i to hovado i to jelito mají právo na život a oba nesou určité kvality, které se v nějaký životní okamžik projevují problematicky, ale pro jiné situace zas jsou možná potřeba...?
Hugs, kušl
Ovšem ten konec je luxusní a jsem rád, že jsem vydržel i když to skončilo jinak než jsem si přál a z počátku doufal.
Je fakt, že místy se mi ta povídka moc nelíbila. Ale když jsem to vzal ještě jednou celé, tak vlastně zjišťuju, že se mi líbí i ty pasáže, které jsem přeskočil.
Díky za dobré čtení.