• zmetek
  • kuscheltyp
Stylklasika
Datum publikace10. 1. 2019
Počet zobrazení425×
Hodnocení4.73
Počet komentářů2

VLADAN

Na tu VŠE jsem šel jen kvůli fotrovi. Jestli jsem si měl vybrat mezi betonem na ČVUT a třema rokama účta na „nejtěžším gymplu v republice“, volil jsem to druhý. Fakt jsem nechtěl utrácet další kus mládí v nějaký instituci pro výchovu Ing. Mgr. et Bc. Papoušků, PhD., jenže na ty zkoušky jsem přišel a výsledky testů jsem měl výrazně nad čáru. Tak co, nastoupil jsem – odejít odtamtud můžu vždycky.

Hlavně! Hlavně ale jsem měl nápad, ty vole, za milión dolarů! Začal jsem na něm přes internet trochu makat a celkem záhy se ukázalo, jak mý stránce roste návštěvnost geometrickou řadou a jakej má celá ta věc potenciál růstu… sky is the limit! A přitom je to taková blbost… Lidstvo je stejně zdegenerovaný. A největší píčoviny vždycky nejvíc nesly. Muhehehe!

Tak hlavně abych to včas monetizoval a pak z toho vyexitoval dřív, než to okopčí někdo jinej a bude v tom lepší. Já už budu ty prachy otáčet v jinejch projektech. Až budu mít byznys takovej, že by mi škola stála ve štěstí, pochopí to i fotr.

Přišel za mnou i takovej trapnej kancelářskej subík v brejličkách a kvádru – vůbec nejmenší dostupný velikosti a stejně si ho moh kolem těla omotat hned dvakrát –, že prej by mě rádi dali do seznamu „Třicet pod třicet“, o mladejch podnikatelích, co o nich v budoucnosti ještě uslyšíte. Jo, tak to mi udělalo radost!

A hlavně neskutečnou reklamu, kterou by se mi penězma platit fakt nechtělo.

I k Renče se to dostalo a napsala mi dlouhou, strašně dráždivou zprávu na Facebooku. A ta fotka, co připojila! Jak si nad Forbesem s mojí fotkou málem vydřela kliťák…

Jo, kurva, jo!!!

Konečně dostala rozum…

 

MARTIN

Stojím v kuchyni a čumím na zem.

„Ty vole, to snad není pravda! Prolítnout u přijímaček! I na to zasraný bakalářský studium! To ses na to vysral, nebo seš blbej? Blbej, že jo,“ zaklepal mi otec klouby ruky na čelo. „Co chceš teďka dělat? To jako myslíš, že tě teď budeme živit? Budeš si muset najít nějakej flek, ale to teda nevím jakej, kde vezmou takovýho debila. Tě nevezmou ani k poště roznášet dopisy, bys to poztrácel a zabloudil! Takovej blb. Co chceš dělat? No tak, co chceš dělat? Ty neumíš mluvit?“

Čuměl jsem dál na zem. Co mu na to mám říct? Jde na to vůbec nějak odpovědět? Jde se nějak hájit?

„Prosím tě, vypadni…“

Šel jsem do svého pokoje, posadil se na postel a koukal na koberec. Nic. V hlavě vymeteno. Řekne mi někdo, co jsou emoce? Žádný nemám. Žádný. Jako list papíru. Můžete si na mě napsat, co chcete. Nákupní seznam, nebo si na mě čmárat cokoli, když myslíte na něco jinýho. Třeba si na mě kreslit kosočtverce. Pche. List papíru. V mým případě spíš list hajzlpapíru, taky jsem na hovno a nevhodnej k ničemu jinýmu.

Ani jsem si nevšim, že už je venku tma.

Máma otevřela dveře: „Martine, je večeře.“

Nereagoval jsem.

Do pokoje vlítnul táta: „To máme milostpánovi posílat kolkovanou žádost, aby šel k večeři?!“

Zvednul jsem se a šel do kuchyně. Posadil jsem se ke stolu a čučel do talíře. Ani nevím, co bylo k jídlu. Táta jedl a díval se na mě. Najednou seknul s příborem o stůl, až vidlička odskočila a na ubruse po ní zůstal mastnej flek. Otec začal řvát: „Kdo se má na ten tvůj blbej ksicht koukat? To děláš schválně co? Vypadni! Prosím tě, vypadni!“

Šel jsem do pokoje a posadil se na postel.

 

VLADAN

Fotr chyt na dně svý pravidelný večerní láhve skotský nějakej záchvat sebelítosti nebo co, kombinovanej s nečekanou velkorysostí. Omluvil se mi za to, jak tuhle vyjel po Renče. Moc problémů v práci, tak jsem potřeboval relax. Chápeš, ne? A za tu maturu a za přijímačky mi nechal svý dva roky starý esúvéčko!

Že prej ho známej z volváckýho autosalónu nechal project ve fungl novým kousku, do kterýho se zamiloval, jen při testjízdě chytil volant, takže by se starý káry stejně zbavoval. Táákže: konečně mám vlastní bourák! Já jsem bourák!!!

Cink jsem Renče, jestli se nechce večer vyvětrat. Že jí u nich naberu. Musel jsem přece pořádně okoštovat tu nabytou svobodu! Hovno volný hranice! Žádnej Šengen, vy saláti, ale volvo je svoboda pohybu! Ty vole, odfrčeli jsme si to až k Devíti křížům – tam cílový kafe a uhánělo se zpátky.

Renča sršela nadšením a dobře švihlejma nápadama. Jeden jsme prubli hnedka: jaký to je kouřit řidiči za jízdy? Hele, řeknu vám, že skvělý! Neumí to sice tak dobře jako zmrdík (asi když je přece jen kluk, tak prostě ví, jak vykouřit jinýho borce), ale tak na holku, ne moc zkušenou, dost dobrý.

A hlavně v tý asi sto desítce to mělo ten pravej říz! Normálně… úplně jinej rozměr kuřby!

Na rovným úseku, samozřejmě. Žádný „u Humpolce v příkrým kopci často bouraj politici“. Čekaj mě mý chytře vymyšlený, tvrdě vydřený & naprosto zasloužený miliony, tak se přece nebudu chovat jak pitomej sebevrah!

Ale… ty vole, na pár sekund před výstřikem jsem odletěl úplně jinam. Jako ty svodidla nakonec nejsou u takový dálnice uplně marně dělaná vychytávka :-D

Renáta se mi zvedla z klína a upravila si svý nádherně lesklý blond vlasy za ucho.

„Jízda, co?“ zubil jsem se.

„Vladane?“

„Co je, bejby?“

„Promiň, Vladane, já… já jsem si dlouho nebyla jistá, jestli ty… ty a já… Já jsem byla taková kráva,“ rozjela se skoro plačky. Jestli nesnáším, když se ženská chová jako kráva, tak asi nemám slovo pro to, co se ve mně zvedá, když se v tom ještě začne lítostivě patlat.

Proč se omlouvat? Proč se lidi furt jeden druhýmu omlouvaj, jako by to byl nějakej fetiš nebo co? U norků jako můj fotr to chápu, mluví z nich chlast. A je to fajn, když se z něj dá něco vyrazit. Tím spíš, že si to po vystřízlivění pamatuje a nezařadí zpátečku. To pak je omluva, kterou beru! xD

Ale jinak je většina omluv/výmluv mezi lidma stejně neupřímná a k ničemu. Když dáš třeba někomu po hubě, no tak… už se stalo, ne? Změníš to nějak? Ne. Tak co se omlouvat.

„Nech bejt.“

„Ty se na mě nezlobíš?“ mrkla po mně tím pohledem, co jsem si pro sebe pojmenoval Pocákej mi ksicht No. 5.

„Co bylo, bylo. Mysli na to, jaký to bude, bejby!“ Jel jsem si na vlně štěstí. Je zjevný, že mám perspektivu.

Teď už to cejtí i ona: „Chci bejt jenom tvoje, Vladane. Ne tvýho táty. Tvoje. Vladane! Udělej mi malýho Vladánka!“

Yes!!!

V poslední zatáčce před barákem něco drobně drklo pod předníma kolama. Ale toho jsem si všimnul jenom já, Renča byla ze svýho štěstí tak high, že se ani nezarazila. Připravenou hlášku, ve skutečnosti už fotrovu oblíbenou: „Kurva, blbý výmoly! Už aby někdo z naší ulice kandidoval na radnici, aby se s tím něco dělalo!“ – tu jsem ani nemusel použít.

Volvo je spolehlivá kára; náraz ztlumila a pohodlí našich prdýlek v koženejch sedačkách tím ani v nejmenším neutrpělo. Muhehehe! Ale výtluk v asfaltu, ten drncá trochu jinak než… než – co já vím – sraženej a přejetej pes.

Každopádně byla tma a těžko v takovou hodinu říct, co se vlastně stalo. Nechtěl jsem si kazit večer. Nezabejval jsem se tím.

Teprve ráno vrhlo na věc světlo. O zábavu, ty vole, postaráno!

Divadlo pro celou čtvrť normálně! Ta píča stará Dufková, hrbatá ježibába z takový chatrče na dolním konci ulice (vysloveně hyzdící okolí), lamentovala jak černoška, který Mr. Planter nechal prvně zbičovat neposlušnýho parchanta.

Prej: „Mýho kocourka zrzečka miláčka! Přejeli! Zavraždili! Vrazííí!!! Co ta němá tvář komu udělala. Přejeli! Zavraždili!“ Vrhla se do silnice a na kolenou vřískala nad tím ztuhlým zmetkem, co byl od včerejší noci naplacato.

Nešlo si přitom s úšklebkem nevzpomenout na tu plyšovou mrchu od mý bejvalý anální čubky, taky už slušně zadělanou od bláta. Ještě dneska půjde do konťáku.

A ta stará čarodějnice pořád, celej den spílala Pánubohu, že jí vzal jedinou radost na světě a že to nepřežije.

Což o to, na její parcelu jsme s otcem měli už před časem zálusk. Ani nevím, proč se zatím nepovedlo odtamtud tu píču vymíst, barabiznu strhnout a postavit tu zamejšlenou dřevěnici jako takovej skromnější, nenápadnej soukromej klub (u vchodu výčep, vzadu kulec, v patře tři pokojíky na bezstarostnou hodinku s děvkou).

Hned jsem si pomyslel: „Tak to tu svou kolibu nakonec postavíš, fotříku! Doufám, že se mi za to taky nějak revanšuješ. Muhehehe!“

(Pokračování příště)

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoFilip
Věk0

Pozorovatel. Přemejšleč. Psavec. Stvoření plný paradoxů

Autor
Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #2 Odp.: Můj vladař – 10. Renátakuscheltyp 2019-01-12 02:13
Cituji Kashttan:
Líbí se mi ten paradox laxního Vladana, který dosáhl úspěchu (aniž by mu pomáhal tatík) a snaživého Martina, kterému se všechno podělalo. :o

Jj, paradox - vládnoucí princip našich životů (v tomto hmotném světě) :-)
Citovat
+4 #1 Odp.: Můj vladař – 10. RenátaKashttan 2019-01-11 19:05
Líbí se mi ten paradox laxního Vladana, který dosáhl úspěchu (aniž by mu pomáhal tatík) a snaživého Martina, kterému se všechno podělalo. :o
Citovat