Můj vladař – 6. Nářez

MARTIN

Třídní: „Martine? Musím vám oznámit, že na konferenci bylo rozhodnuto o tom, že vám bude udělena dvojka z chování. Vaši rodiče o tom budou informováni mailem,“ odkašlala si.

Mail – to je dobrý. Táta hned po prváku řek, že na školský píčoviny není zvědavej, a všechno ze školní adresy mu teď padá hned do spamů.

Ale třídní pokračovala: „Samozřejmě posíláme také doporučený dopis.“

Tak to je horší. Teď záleží na tom, kdy přijde. Táta dělá dvanáctky, takže jestli se trefěj do doby, kdy je v práci, tak to můzu vyzvednout já. Jmenuju se po něm, takže nikdo neví, jestli to je adresovaný mně, nebo otci. Jestli to dneska posílali, tak by to mohlo přijít zejtra nebo pozejtří. To by bylo dobrý, to má otec službu…

Neměl bych na to nějak připravit mámu? Máma je na konflikty mezi mnou a tátou – teda, konflikty: já jsem zticha a táta řve – máma je na tyhle situace docela dobrej pufr, dokáže tátu zbrzdit.

Řek jsem o tom mámě.

„Proboha, za co?“

„Porazil jsem na chodbě kantorku. Schválně.“

Dívala se na mě strašně udiveně, jako když mě nezná: „Schválně? Ty? Proč?“

Co říct. Tak to risknu: „Byla to sázka…“

„Bože, ty jsi vůl jak anděl! Na učitelku! Co sis asi tak myslel? S kterým dalším volem ses sázel? A čí to byl vlastně nápad? To bude teda na tátu dost ostrý… No, nějak to snad zvládneme…“

Nezvládli jsme to. Dopis přišel, když byl otec doma.

Následující den ve škole jsem se dost ošíval. Sedělo se mi dost blbě. Jo, jsem vlastně dospělej, ale pro tátu asi nebudu nikdy.

Podíval jsem se na Vladana. Mírně pokývl hlavou. Jasný. O přestávce na hajzlech u tělocvičny, touhle dobou nikdo tělák nemá, tam bude volno.

Zazvonilo a mazal jsem. Dorazil vzápětí. Automaticky jsem stáhl kalhoty a otočil se.

„Co to je?“ koukal na můj zadek. Nějak nepobral, že je samý jelito.

„Táta. Dozvěděl se o dvojce z chování…“

Zapnul se: „Fuj. Takovou prdel nemrdám.“

Natáhl jsem si kalhoty a otočil se: „Tak… třeba… nechceš aspoň vykouřit…?“

VLADAN

Čubky fotr je teda pěknej magor. To ten můj taky, ale nikdy mě takhle neztřískal. Jako malýho mě naši nebili vůbec – dítě má přece vyrůstat svobodně, ne? No a od čtrnácti nahoru už je to prej stejně jedno. Takže tak. No a teď by si fotr moh zkusit mi pár vrazit – řek bych, že by to dopadlo cé cé á nerozhodně…

Buzíka pár dní nechám, než se mu prdýlka spraví. Aspoň vyzkouším odvykačku od buzních zadků a budu o to víc myslet na opravdový kundy! Renáta je furt ještě nakrklá, i když bych měl bejt spíš já. Ty vole, já nevím! Já myslel, že holka krvácí pár dní v měsíci, ale tahle má asi menzes vraženej v hlavě. Ta normálně menstruuje mentálně celej rok. Teda když nejde okolo fotr, že jo. To by tokala, kurva jedna! No… takže si ho asi odpoledne sedřu u big tits na netu.

Zapnul jsem se.

„Tak… třeba… nechceš aspoň vykouřit…?“ lísal se zrzoun a hodil takovej duck face jak káča, co se chlubí na instáči novou rtěnkou.

Bléé…! Ty vole! To si můžou dovolit jen extra luxusní buchty, tam ani výraznej škleb kráse neuškodí. Ale u většiny těch kačen je to uplná demence. Jo, demenci nesnáším i u holek, natož…

Kolikrát já už do těch jeho dvou ryšavejch děr zajel? Kolikrát jsem se do nich udělal? Najednou se mi uďálo šoufl, jak kdyby mě nutili sežrat lacinej rybí salát.

Ten zasranej pihovatej teplomet! Fakticky se mi hnusil.

MARTIN

Dneska se dostávalo vízo. Nešel jsem domů nadšeně. O té dvojce z chování už vědí z dopisu ze školy. Jednička z češtiny a chemie, s tím se nějak počítalo. Horko těžko jsem uhrál trojku z matiky, no a to ostatní…

Zůstal jsem koukat – Laťka mi dal čtyřku z těláku!

Je pravda, že neudělám výmyk na hrazdě, že při přeskoku přes bednu jsem se málem zabil, ale to některý další taky a čtyřku z těláku mám ve škole snad jen já…

Třídní mi na chodbě řekla, že pro tu známku zvedla ruku většina při konferenci, protože prostě po tom, co jsem proved Vaňkátce, nemaj potřebu mě nějak bránit.

Otci při pohledu na známku z těláku vyletěl adrenalin, zrudnul a nebyl pomalu schopnej dejchat. Matce pořád vadí ta dvojka z chování. Kázání od obou:

Máma: „S tímhle chceš na vejšku?“

Táta: „Pustěj tě vůbec k maturitě?“

Máma: „Vždyť ty nemáš ani na to, abys jezdil s volama!“

Chci zpátky do školy! Tam je aspoň Vladan!

VLADAN

U skříněk jsme ráno stáli na moment jen my dva, takže si ten píčus zase myslel, že může ztratit ostražitost, jako bysme tam měli sami taky do skonání světa zustat.

Přišel blíž; pohladil bundu, kterou jsem si zrovna sundal a chtěl věšet dovnitř, a přičuch si k ní. No tak na tohle teda rozhodně nebyl čas. Buzík začal něco blábolit, ale já si fakt nehodlal povídat. Místo pozdravu jsem mu vrazil jednu takovou, že druhou chytil o plechový dvířka.

Jen počkej, ty pochopíš, co je řád. Musím tomu přece dát řád, připomněl jsem si.

Zmrdík se ani moc nedivil. Čuměl na mě jak pes, ne zpráskanej, prostě pes, kterýmu je jedno, že mu nařežete. Ten pohled: Klidně si bouchni, pane, když tě to potěší. Prosím pane, jsem tady. K službám.

„Klidně mě ztluč, když budu moct bejt s tebou,“ řek Martin.

Já byl překvapenej víc než on prve tou řachou, ale nedal jsem nic znát: „Neříkej dvakrát, zmrde, nebo si z tebe udělám svůj boxovací pytel.“

„Beze všeho, nebudeš ani první,“ řek bez stopy ironie.

No jasně! Právě tak se na tu kurvu musí. Pořádně vyprášit kožich. Tvrdý zacházení. Jen žádný citečky! Co víc – když ho hezky ztejrám, když s ním ani na vteřinu nebudu mít soucit, tak přece žádnej buzerant ani na půl procenta nejsem!

Uff…! Že jsem na to nepřišel sám. A dřív. Vždyť mi jsou přece podvědomě všechny moje kvality dávno jasný! Jo, jsem tady, jsem váš KING a nemůžu jinak! Prvotřídní samec, před kterým si žádná díra není a nikdy nebude jistá. Muhehehe!

Cože? Že ne? Hele, dávejte si bacha, jo?! Jinak vás oprcám taky, až budete řvát! A ještě mi budete vděčný, i s natrženou prdelí a hubou, vy mamrdi!

MARTIN

Ta facka byla strašná, ani od táty jsem takovou nedostal. Proč, Vladane, proč? Líbí se ti to? Jestli se ti to líbí…, vydržím to? Kvůli tobě? Abys byl spokojenej, aby ses na mě zase usmál? Udělá ti to radost?

Držka mě pálila celou hodinu, jako bych měl stigma. Ani jsem nevnímal, co úča vykládala. Čuměl jsem před sebe. Pohladil jsem si tvář. Bolelo to. Ať už ta hodina skončí…!

Na začátku přestávky nenápadně pohodil hlavou. Bylo mi jasný, že mám jít na hajzl, nástup do služby. Docoural jsem se tam, nikdo tam nebyl.

Přišel vzápětí: „Tak co, mrdko? Prdel v cajku?“

„Jo.“

Strčil mě do kabinky, poručil mi stáhnout kalhoty a ohnout se.

Ohnul jsem se, rukama se chytil mísy. Přirážel tak, že jsem si málem rozbil hlavu o nádržku za mísou. Skončil. Plácnutí přes zadek; zapnul se, otevřel dveře a vypadl. Beze slova.

Já zavřel dveře a posadil se na mísu. Co bude dál? Jak dlouho? On nepoznal, že udělám všechno, ani mě nemusí tlouct a vydírat? Že to udělám z lásky?

Nepoznal to?

(Pokračování příště)