Fotbaliáda – První výkop

Věnováno naší věrné čtenářce Lence 😊 (pokud ještě nezapomněla, že si to někdy na jaře přála 😅)

Marek

„Tak jo, hoši,“ trenér několikrát tleskne, „pro dnešek je to všecko, takže zítra v pět a ať jste všichni fit!“ dá nám jednoznačným gestem najevo, že náš dnešní trénink je u konce. Otočím se zády a protočím oči: tahle jeho průpovídka je už pěkně ohraná, a to jsem ji slyšel teprve… napočítám si to na prstech… čtyřikrát! Dneska popátý! Přesně tolik tréninků jsem totiž už…

„Jo a Marku?“ vyruší mě od těch složitejch výpočtů. „Marku, s tebou potřebuju ještě mluvit. A s tebou taky, Ondro! Stavte se za mnou po sprše v kanclu, jo? Každý zvlášť. Neškleb se, Ondro, a fofrujte. Nebudu tam na vás čekat do tmy.“

„Jasné,“ zahuhlám podrážděně a lehkým poklusem se rozběhnu do šatny. Cítím na sobě Ondrův pohled, ale pro tentokrát tomu nutkání se na něj patřičně zaksichtit odolám. Jsem si totiž jistej, že přesně proto si nás kouč zve na kobereček! Oba nás zdupe kvůli našemu chování na hřišti. Už dopředu to slyším: já jako nováček bych se měl víc snažit zapadnout do týmu – a Ondra jako kápo by se měl zase víc snažit… Hm, co vlastně? Zdirigovat si ve svým týmu pořádek? No asi tak něco.

Sprchy tentokrát docela odfláknu, chci si tu promluvu do hlubin fotbalistovy duše odbýt co nejrychlejc. Naházím na sebe hadry a už klepu na dveře trenérova kanclíku. Stoupnu si před jeho stůl a vyzývavě se na něj zahledím, když mi ale gestem naznačí, ať si sednu, dojde mi, že to bude asi na dýl… A taky jo! Jelikož na zdi přímo za ním visí hodiny, vím naprosto přesně, že do mě hučí celejch osmnáct minut! Kurde, a to jsem přitom nic zásadního neprovedl, ani jsem neměl kdy zdrbat důležitej zápas, ale prostě jsme se jenom zase na tréninku porafali s Ondrou… Třikrát…

Než mě konečně propustí, vynutí si na mně slib, že se budu příště víc hlídat, víc ovládat, víc snažit, budu víc rozvážnej, víc proaktivní… Jestli jsem si teda zrovna tohle slovo dobře zapamatoval, protože při asi desátý položce, co všechno budu dělat od zítřka víc, jsem tak nějak vypnul příjem.

Šatna je po mým návratu už prázdná a ztichlá – další důkaz, že si mě trenér držel na koberečku nechutně dlouho. To náš bývalej kouč byl, jak se říká, rázovitý – žádný zdržovačky, pěkně rovnou k věci, proč mluvit čtvrt hodiny o něčem, co jde shrnout do jedný věty? No jo, ale jinej kraj, jinej mrav.

Sám pro sebe si povzdychnu. Před dvěma rokama jsem kopal fotbal za Olomouc. A ještě před měsícem za Ostravu. A pak přišel otec s tím, že se kvůli jeho práci stěhujeme. Zase. Kdyby to bylo aspoň do Prahy, nebo ještě líp – do Londýna, kam prej jeho šéf nedávno poslal tátova kolegu i s celou rodinou. Ale to ne, my si to místo toho mašírovali po diagonále přes celou republiku sem do jižních Čech. A ještě si otec spokojeně mnul ruce, že mi zařídil jak přestup na gympl, aniž bych musel opakovat ročník, tak i místo ve fotbalovým týmu pod věhlasným trenérem Coufalíkem. Dobrý, no. Ale o tom, že kapitánem toho týmu bude největší kokot široko daleko, se kterým si prostě od první minuty nesedneme, o tom už se jaksi zmínit zapomněl…

Ha, teprve teď si všimnu, že šatna není tak prázdná, jak se mi původně jevila. Úplně v rohu sedí na lavici kdo jinej než Ondra. Veškerou pozornost věnuje mobilu, kterej třímá v ruce, takže můj příchod ani nezaregistroval…

„Tak co? Natěšenej na pojeb?“ zahalekám na něj posměšně.

Ondra sebou trhne, jako kdybych ho přistihl při bůhví čem, ale hned se ovládne, nasadí nasranej výraz a podrážděně se do mě pustí: „Ty vole konečně! Už jsem měl být dávno na cestě někam jinam!“

„Nezájem,“ trhnu rameny a zamířím ke svý skříňce. „Jediná cesta, která tě teď čeká, je tam vedle,“ ukážu palcem směrem k trenérově kutlochu.

„Kreténe, a vo čem jsi se tam s ním jako tak dlouho vykecával? To si jednoduše neumíš poslechnout, co ti chce, a hned vysmahnout?“

Nevěřícně se na něj otočím: „Tobě dobře hrabe! Já že jsem s ním vykecával? Ty děláš, jako kdybych tenhle sedánek spískal já!“

„No a né snad? Kvůli kterýmu volovi tu asi tak tvrdneme? Kvůli tobě a tomu, že se na hřišti neumíš krotit!“ odloží mobil na lavici, zvedne se na nohy a výhružně se na mě zahledí.

Udělám krok směrem k němu: „No tak v tom případě tě asi u trenéra čeká lekce, jak si zkrotit hráče ve svým týmu. Očividně máš v týhle kapitole díry.“

Ondra taky zmenší mezeru mezi náma o jeden krok: „Na tohle téma nepotřebuju dostávat žádný lekce,“ zasyčí na mě, z očí mu sálá chlad. „Poradil jsem si s kdekým, poradím si i s tebou.“

Chvilku mu ten jeho ledovej pohled oplácím, pak ale vybuchnu smíchy: „Ty vole, ještě chvilku pokračuj a já se snad na ten zítřek začnu těšit!“

Tváří se mu mihne úšklebek – a pak to najednou nabere až neskutečně rychlej spád: vymrští proti mně pravačku, drapne mě za loket, otočí mě k sobě zády a dotlačí ke skříňkám, na který mě zprudka přirazí. Než se vzpamatuju, popadne i mou druhou ruku, tentokrát za zápěstí, a začne mi ho bolestivě drtit.

„Nech toho!“ vypadne ze mě tak nějak automaticky. „Zlomíš mi ruku, ty hovado!“

„Mohl bych ti zlomit vobě ruce,“ opraví mě s klidem. „Fotbal bys mohl hrát i tak, takže jakýpak copak,“ dodá pobaveně a svůj stisk ještě o trochu zesílí. Mám co dělat, abych nevyjekl nahlas – takovou radost mu ale nemůžu udělat!

„Doufám, že ti tahle malá ukázka stačila – a že se na ten zítřek fakticky začneš těšit!“ prohodí posměšně. Pak se svým tělem natlačí těsně na to mý a přímo vedle mýho ucha polohlasně pronese: „V mým týmu mi nikdo dělat vlny nebude, je to jasný?!“

Odpovídat mu nehodlám, to ať si nasere, ale on na to beztak ani nečeká: poodstoupí ode mě, znovu mě prudce přimáčkne na ty skříňky, šmejd jeden, a pak mě konečně pustí.

Okamžitě se na něj otočím a nejradši bych se na něj vrhnul, tohle nemůžu nechat bez odezvy! Ale cosi v jeho pohledu mě od toho odradí, a tak na něj jenom zlostně zahlížím.

„Chceš k tomu snad něco dodat?“ vybídne mě a opovržlivě se ušklíbne.

„Trenér na tebe čeká,“ řeknu co nejklidnějším hlasem a pohodím hlavou směrem ke dveřím.

„To je taky tvý jediný štěstí,“ zaksichtí se na mě, „jinak bysme v tom načatým tématu ještě chvilku pokračovali. Tak čus, a víš jak – zítra v pět a buď fit!“ Naznačí něco jako mávnutí a pak konečně vypochoduje z místnosti.

Vztekle bouchnu pěstí do nejbližší skříňky: bože, to je taký chuj! Nesnáším ho!!! No tak tohle mu teda fakticky nedaruju! Na mě si žádnej floutek vyskakovat nebude, kapitán nekapitán!!! Pche, prej malá ukázka… Já mu taky něco ukážu!!! Hm, jenom budu muset vymyslet, co…

Jako jo, než ho trenér propustí ze svejch spárů, bude už vážně skoro tma; kdybych si na něj počíhal před sportovní halou a využil momentu překvapení, můžu mu pro změnu naznačit, že mu zlámu obě haksny. S čímž už by si fotbal teda nezahrál, haha. Jenže… násilí jako takový se mi příčí. Chtělo by to vymyslet něco… něco…

A v tu chvíli mi padne zrak na jeho mobil, co nechal položenej na lavici. Okamžitě k němu přiskočím a popadnu ho. Jasně, bude zamčenej, ale i tak bych… Ty vole, on ho nemá na heslo! To je vážně vůl! Ale pro mě je to paráda… Tak copak tady máme? A co z toho, co tu máme, bysme mohli nějak využít…?

Kontakty projedu jenom tak zběžně, v tom seznamu jmen mě neuhodí do očí nic užitečnýho. Chaty prolítnu taky jenom zrychleně, přistihnu se totiž, že je mi to trapný, lozit takhle do soukromí nejen jemu, ale hlavně těm dalším lidem, se kterýma se baví… Jak by k tomu přišla třeba jeho holka, kdybych mu vyhrožoval, že zítra před celým týmem přečtu, jak spolu zamilovaně tokaj? Ne, to ani nemá smysl informace tohoto typu hledat. Hm, fotky, videa… taky nic zajímavýho, nic pikantního… Bože, on je kápo každým coulem, slušňák až na půdu!

Nakonec zabrousím na net a najedu si do historie prohlíženejch stránek… a… No pane jo! Tak tohle je ovšem bomba!!! V takovej super úlovek jsem vůbec nedoufal! Hahaha, žádný tokání s jeho holkou bych v těch zprávách ani najít nemohl – protože náš kapitán je taky na kluky! Tak to bych do něj teda neřekl… Jestlipak by to do něj řekli ostatní spoluhráči? Ne, jsem si jistej, že s tímhle se nikomu z nich nesvěřil. Ostatně, to bych se to asi už domákl, informace tohoto typu se mezi středoškolákama šíří šeptandou dost rychle, jak jsem se o tom už několikrát přesvědčil na vlastní kůži… No a touhle informací už Ondru trošku zavydírat můžu. Protože tohle je jenom jeho tajemství, tím neohrozím nikoho třetího…

Po krátký úvaze si strčím jeho mobil do kapsy, ze svýho batohu rychle vylovím sešit, vytrhnu z něj prázdnou stránku a načmárám na ni vzhledem k závažnosti mýho činu relativně stručnej vzkaz: „Tvůj mobil mám u sebe. Včetně celý historie webu, víš jak ;-). Zítra PO TRÉNINKU se domluvíme, co dál, tak to měj BĚHEM TRÉNINKU na zřeteli… Měls pravdu, už se VÁŽNĚ těším! :-)))“

A uvidíme, kdo bude zítra krotitel – a kdo zkrocenej!!!

Ondra

Jakože né, že by si mě kouč nikdy nepozval na kobereček, ale takovou přednášku jako dneska jsem snad ještě neschytal. Houby lekce ‚jak si zkrotit hráče‘, to by mohla být ve výsledku docela sranda, ale normální klasika seřvání na téma týmovýho jednání. Přeneseně na mě v podstatě vyklopil, jak bych se měl automaticky bratříčkovat s každým členem týmu, i když je to třeba nováček a s prominutím teda fakt totální pičus.

Nedá se říct, že by byl nějak marnej, vo tom žádná, v tý díře, vodkud se vyloup, musel být za eso. A hnát se na těch pár zbývajících měsíců do staršího dorostu, kde to nezná, to chce fakt koule. Vlastně ho chápu, taky bych nehodil nohy nahoru… Jenže ten buránek zaručeně neví, kde je jeho místo. Machruje vod první minuty, co přišel, a to je fakt přinejmenším na přesdržku. Pak se nemůže divit, že ho v týmu hned neberou – a já mám být prý vzor! No tak to potěš…

Dojdu zpátky do prázdný šatny, seberu mikinu, sáhnu druhou rukou automaticky do tašky pro telefon, ale nic nenahmatám, což mě samozřejmě rozhodí, a tak tam nakouknu. A to, co tam najdu a naopak nenajdu, mě teda rozhodí mnohem, ale MNOHEM víc. No to je hajzl! To si snad dělá prdel, ne?

Nejradši bych zoufalstvím něco rozmlátil, sevřu ruku v pěst a užuž s ní málem praštím vo stěnu, když mi tělem projede druhá vlna paniky a tentokrát mě totálně rozklepe. Málem se sesunu na podlahu a z tý bezvýchodnosti týhle situace se rozbrečím. Člověk pořád slyší vo tom, že někdo někoho vydíral za to, že je gay a podobně. Přitom jsem asi nikdy neviděl nikoho, komu by se to fakt stalo, a to se bavím s docela dost lidma – povětšinou online teda… Je to tak vohraný, že mi to přišlo až trapný a nereálný, že by se to fakt někdy dělo. Ale proč se to musí stát zrovna mně? Co jsem komu udělal, že schytám do týmu takovýho zmetka, kterej je schopnej hrabat se lidem v soukromí?!

Nakonec to rozdýchám a dojdu za trenérem pěkně jako poslušnej žáček, abych z něj vymámil adresu toho vola. Vyklopím na něj příběh vo tom, jak jsme měli věci vedle sebe a jak mi Marek asi vomylem musel sbalit mobil. No slušňáček na entou, ještě mi k tomu chybí brejličky a aktovka. Kdyby mě sotva před pěti minutama trenér nezmrdal za to, že na to vořezávátko furt vrčím, tak by mi to dozajista sežral, jak šoupu nohama, ale takhle je vidět, že je fakt na vážkách, jestli má, nebo ne.

Jenže kouč je stará škola, z doby, kdy bydleli všichni na jednom sídlišti, a nějaký GDPR, kterým se jinak všichni voháněj, má někde. Takže nad tím nakonec mávne rukou, nebo spíš, mávne směrem ke štosu papírů na komodě, a se slovy „já o ničem nevím“ se votočí k monitoru počítače.

Dům toho blbečka najdu celkem rychle, naštěstí to je vod hřiště sotva za rohem a to jméno ulice znám. Bych byl jinak bez navigace asi docela v háji. Starej činžák, nic extra teda, na to, na jakýho bůžka si to hraje. Zazvoním na zvonek a po chvíli uslyším jeho hlas: „Ano…?“

„Sypej dolů a dělej, ty vole!“ spustím na něj hned, ale vozve se jen klapnutí, jak položí sluchátko.

Chvilku čekám, nejsem si teda vůbec jistej, jestli fakt sleze, ale nakonec se jeho střapatá hlava vobjeví ve dveřích.

„No neke, čemu vděčím za osobní návštěvu kapitána u mě doma?“ zeptá se nevinně, jak kdyby vůbec netušil, co u něj asi tak můžu chtít. Ani nad tím, jak jsem si našel jeho adresu, se nepozastaví, jednoduše to přejde.

„Ty víš setsakra dobře, proč jsem tu!“ zavrčím na něj zblízka, tak, aby zůstal namáčknutej mezi mnou a dveřma. „Naval ten mobil, a fofrem!“

„To víš, že jo! Určitě jsem ti ho čórnul jenom proto, abych ti ho za půl hodiny zase poslušně vrátil… Hele, kápo, klídek, jasný, že ti ho vrátím – ale až zítra, poté, co uděláš jednu věc,“ spustí s úsměvem, jako by ta moje skrytá výhružka šla úplně mimo něj, a já nestačím zírat, jakej je to podvraťák.

„Ty vyděrači zákeřnej!“ natáhnu po něm ruku a už ho chci chytnout pod krkem, ale sehne se a uskočí.

„No tak jo, můžeme to hrát i takhle natvrdo, klidně si posluž, ale v tom případě beru ten svůj návrh zpátky a místo toho vymyslím nějaký šikovný místo, kde se bude krásně vyjímat vytištěná historie z tvýho webovýho prohlížeče,“ zašklebí se a zastaví kousek dál, jako by čekal, jestli mu fakt jednu fláknu.

Nejradši bych to udělal. Stálo by to za to, stálo, rozhodně! Taková krysa! Jenže to neudělám, protože mám mozek a vím, že bych tím fakt ničeho nedocílil, ten mobil z něj nevytluču, když ho nemá u sebe. Ještě ani neřekl, co bude chtít. Nakonec teda k němu jen popojdu, chytnu ho za triko a přimhouřím na něj voči: „Tak to vybal, ty potkane.“

Ten pohled mi voplatí a vodfrkne: „Zítra mě před celým svým týmem za něco pochválíš. A hezky nahlas a zřetelně! Aby to slyšeli všichni, včetně trenéra.“

Vyvalím na něj voči. Jakože cože?! Taková kravina? Nevím, co jsem čekal, ale rozhodně ne něco tak… snadnýho? Čekal jsem, že si mě absulutně vychutná a bude po mně chtít přinejmenším modrý z nebe i s mrakama, a ne, že ho pochválím. Jako jo, neříkám, že se mi do toho chce, chválit někoho, kdo je tak přízemní, že je schopnej vzít někomu mobil a vydírat ho, ale zas to není nic nesplnitelnýho.

Nepřestávám na něj nedůvěřivě koukat, ale to triko mu pustím, zatímco pronesu nepřesvědčeně: „Ty mě lakuješ…“

„Taková sketa nejsem. Co řeknu, to platí,“ ujistí mě a znovu se zaksichtí, couvaje zpátky k baráku. „To spíš ty si dej záležet a nesnaž se mě nějak ojebat, nebo se ti to vymstí! No nic, co máš dělat, víš, tak čus zítra.“

A pak se votočí a rychle zmizí ve vchodě, než stačím něco dodat.

Celou noc přemýšlím vo tom jeho požadavku, a jestli by přece jen nebylo lepší na něj přitlačit, aby mi ten mobil dal. Jsem si na tuty jistej, že je v tom nějakej háček, že mi ten mobil potom stejnak nevrátí, nebo vrátí, ale bude mě pak vydírat dál tím, že si to vytisknul, nebo něco podobnýho. No to by si mohl zkusit! To bych ho fakt už seřezal. Kdepak, dokud má můj mobil u sebe, tak má nezvratnej důkaz, že je to moje historie, ale jakmile by to měl jen vytištěný, jak říkal, tak mu to nikdo věřit nebude, historii mobilu si může udělat kde kdo…

Přijdu si ten půlden bez mobilu jak bez ruky a pořád po něm automaticky šátrám. Bože, já jsem ale kretén! Že vobčas v mobilu dlabu na anonymní prohlížeč, no budiž, ale že si na novým přístroji ani po pár týdnech nenastavím zámek, to je fakt kokotina na entou. Nejradši bych namlátil sám sobě, že jsem byl takovej pitomec. Řekl bych, že si za to můžu sám, ale ne, může za to ten voleček, co neví, že na cizí věci se nehrabe. No jen počkej…

Marek

Před čtvrtečním tréninkem si připadám jako naspeedovanej – jsem prostě zvědavej, jak se k tomu všemu Ondra postaví. Jako klidně by mohl pověřit pár svejch nohsledů, aby ze mě ten mobil vymámili ještě dřív, než dorazí trenér, a měl bych po srandě. A to v tom lepším případě, v tom horším bych mohl skončit i s přeraženým nosem nebo tak něco… Ale mám takovej pocit, že Ondra není tenhle typ rozkazovačnýho frajera. Že by jako pověřoval ostatní, aby za něj dělali špinavou práci. Kdepak, přijde mi, že si svý věci radši řeší sám… a po svým. Což mi dokonale vyhovuje, protože to mám hozený stejně.

V šatnách a potom i při poklusu na hřiště se snažím tvářit, jako že nic. Teprve když se začneme rozcvičovat, nedá mi to a očima Ondru vyhledám. Zrovna řeší něco s trenérem, pak se otočí čelem k nám, chvilku přejíždí očima přes ostatní a nakonec zakotví pohledem přímo na mně. Ušklíbnu se a nadzdvihnu obočí. Tak co, frájo? Platí? A on na mě sotva patrně kývne. Challenge accepted.

Trénink probíhá jako vždycky, nebo aspoň z mýho pohledu: snažím se jako vždycky, zapotím se jako vždycky, do křížku s jedním z hráčů se taky dostanu jako vždycky… I když tentokrát opravdu jenom s jedním, protože si vzpomenu na koučovu včerejší promluvu a na to, že bych se měl víc kontrolovat… A tak si teda pokaždý radši skousnu jazyk, když mě začne moc svrbět.

Ondrovi se schválně co nejvíc vyhejbám – nemůžu mu přece zase tak pomáhat, to by měl tu výzvu jednoduchou, kdybych se kolem něj ochomýtal a on tak mohl kdykoliv zakřičet něco jako „dobrý, Marku, jen tak dál“! Ne, nic takovýho, bude si muset poradit jinak.

Když už se ale trénink pomalu chýlí k závěru a pořád nic, začnu z toho být kapánek nervózní: co ten Ondra kuje? Co když jsem se v něm spletl, a sice si na mě i se svou partičkou věrnejch nepočkal před tréninkem, ale nechává to schválně na potom?  

Nakonec se ale ukáže, že Ondra fakticky zákeřňák tohohle typu není. Když totiž těsně před koncem trenér dokončí svou motivační řeč, kterak to při sobotním zápase tomu druhýmu týmu natřeme, Ondra si vezme slovo a spustí: „Nou stress, pánové, ta banda hereček z horní dolní si tentokrát ani neškrtne! Ale nepolevujeme, jasný? Jen si vzpomeňte, jak jsme jim dali zabrat naposledy! Teda až tady na Marka,“ vyhledá mě očima a pronikavě se na mě zahledí, „Mára tu posledně ještě nebyl, ale vede si skvěle a rychle s vostatníma srovnal síly. Dobrá práce, fakticky. Dneska se ti zvlášť dařilo, když jsi pořád na každýho nevrčel a nechytal nás všechny za slovo, že… Hlavně mě teda…“

Kluci kolem se rozesmějou a začnou souhlasně mrmlat, Jirka, co stojí hned vedle, mě dokonce několikrát plácne do zad, kdežto trenér zase spokojeně poplácá po rameni Ondru… A v tom všeobecným hlaholu tak naprosto zanikne, že se mi z toho všeho nahrnulo do tváří víc krve, než by mi bylo milý. Nebo teda aspoň doufám, že to zanikne – protože Ondra ze mě nespouští zrak… A tak na něj kývnu v lehce pochopitelným gestu: ok, beru. Mission completed.

Pak už kouč náš dnešní trénink s tlesknutím rozpustí a my se začneme trousit do šaten. Teda někteří to bereme poklusem, včetně mě, ale když si všimnu, že Ondra se docela courá, dojde mi, že vlastně taky nemám kam spěchat. Tak jasně, asi nechce, abych mu ten mobil předával pod dohledem ostatních, ale je rozhodnutej si počkat, až se šatna vyprázdní… Pokud mi teda rovnou nehodlá takhle beze svědků ještě rozbít hubu. Ale tentokrát už to budu čekat a nenechám se nachytat na švestkách jako včera!

Ve sprchách se tedy na rozdíl od včerejška zdržím a i oblečení na sebe pak házím nezvykle pomalu. Ještě do tašky naskládat propocený hadry, no, možná by stálo za to to uvnitř trošku přerovnat, aby mi to tam líp vešlo… A tak fejkuju zaneprázdněnost, zatímco na půl ucha poslouchám, jak se Ondra, stále ještě v dresu, loučí s Jirkou, po jehož odchodu zůstaneme v šatně sami. Ondra zavře dveře, opře se o ně zády a založí si ruce na hrudníku.

„Spokojenej, ty vole?“ ušklíbne se na mě.

„Jistě, úkol jsi splnil,“ zakřením se na něj. „O tom, abys tu pochvalu myslel vážně, naštěstí nebyla žádná řeč!“ uchechtnu se, sáhnu do batohu… pak v něm zalovím ještě jednou, pořádnějc… Načež na Ondru napůl obdivně, napůl nevěřícně přimhouřím oči: „Kura, kdys to stihl? To ses mi jako hrabal ve věcech před ostatníma…?“

„Tak né, že by si v tom frmolu toho někdo snad všiml,“ odlepí se od dveří a ležérně se rozejde směrem ke mně, „ale kapitána se většinou nikdo na žádný zbytečnosti neptá. To jenom ty nejsi schopnej takovou základní věc pochopit… Každopádně nechápu, co bys mohl mít za problém s tím, že si vezmu svůj vlastní mobil – zvlášť, když jsi sám uznal, že jsem ten tvůj úkol splnil!“ Zastaví se pár kroků ode mě a přes rty mu přeběhne úsměšek.

„Mňo,“ popojdu k němu taky o kousek blíž, „možná bych ale mohl mít problém s tím, že jsi mi sebral i můj mobil!“ zavrčím na něj.

Pobaveně se rozesměje. „No jen se nečerti, mohl jsem se klidně na tu tvou pochvalu vykašlat a ten mobil si rovnou vzít předtím, tak co… Navíc, nepřijde ti to trochu pokrytecký? Tuhle hru jsi začal hrát ty – a teď se divíš, že v ní chci pokračovat…? Tak ze svý kapitánský pozice si dovolím jednu drobnou radu: možná by sis příště mohl nejdřív rozmyslet, co vlastně chceš, než začneš vymýšlet kraviny, ty jeden malej vyděrači!“

„Já vím dobře, co chci!“ neudržím se a oběma rukama ho strčím do hrudníku, až o kousek ucouvne. „Chci zpátky svůj mobil! Opakovanej vtip není vtipem, víme?“

Užuž se rozmachuju, že do něj žďuchnu znovu, ale Ondra na nic nečeká, mrštně mě popadne za zápěstí, přetočí mě a ruku mi ne zrovna jemně zkroutí za zády. Do dupy, jak to dělá? To kromě fotbalu stíhá trénovat i nějaký karate, nebo co?!

„Von rozhodně nebyl vtipnej ani napoprvý,“ ujistí mě. „Jak jsem říkal – já to beru spíš jako hru. Kterou jsi začal hrát ty, tak se teď přestaň vzpouzet. Ten mobil ti vrátím v sobotu po zápase, když pro změnu splníš úkol, kterej dám já tobě.“

„Šibe ti?“ ošiju se. „Až v sobotu večer? Jak mám jako asi tak dlouho vydržet bez mobilu? Víš, jakej z toho můžu mít průser, když se mi budou chtít dovolat naši, nebo třeba šéf z brigády?“

„To mě absolutně nezajímá. Ty ses mě včera taky neptal, jestli ten mobil nebudu na něco potřebovat, ty hajzlíku. Nemluvě vo tom, že si vlastně ani teď nemůžu být jistej, jestli náhodou někomu nevykecáš nějaký detaily z mýho vosobního života… To já se do tvýho mobilu vůbec nedostanu, a ani nechci,“ uchechtne se, pak mi konečně přestane bolestivě svírat ruku, otočí mě k sobě čelem a podobně jako včera mě natlačí na skříňky, i když tentokrát zády. „Protože já, na rozdíl vod tebe, nemám potřebu lízt někomu do soukromí,“ šťouchne mě do ramene a zhnuseně se na mě ušklíbne.

Chvilku mu opětuju ten jeho podrážděnej, nasranej pohled a nejradši bych ho zase nějak uzemnil, za to, že si dovolil hrabat se mi ve věcech, nebo za to, jak si tu se mnou pohrává, jak kdybych oproti němu byl nějaký podělaný tintítko… Jenže pak se z nějakýho neznámýho důvodu rozhodnu být k němu upřímnej: „Já bych… já bych žádný detaily z tvýho soukromí nikomu netelil… Chtěl jsem tě jenom trochu vycukat, rozumíš… Aby ses netvářil pořád tak kurevsky sebevědomě.“

Ještě chvilku na mě nakvašeně zahlíží, pak mě znovu drcne do ramene a o krok ode mě poodstoupí: „A co myslíš, povedlo se ti to? Protože podle mě se teda podle tvých měřítek musím tvářit stoprocentně kurevsky sebevědomě i teď. S tvým mobilem v mý tašce. Takže teď už pěkně zmizni – a já si nechám do soboty projít hlavou, za co ti tvýho miláčka vrátím. Vodchod,“ trhne hlavou směrem ke dveřím. Zase si založí ruce na hrudníku a probodne mě naprosto jednoznačným pohledem: pro dnešek jsme spolu skončili, kámo.

Z toho jeho celkovýho sebejistýho postoje je naprosto zřejmý, že nemá smysl ho nějak přemlouvat nebo ukecávat, a o tom, že bych si ten svůj mobil zkusil z jeho tašky čmajznout zpátky, nemůže být ani řeč… Spolknu jednu dvě peprný nadávky, mám dojem, že tím bych se v týhle situaci akorát shodil, a užuž se chystám si svůj batoh zapnout a hodit na záda, když mě přece jenom něco napadne: „Hele,“ zalovím v postranní kapsičce, „a nešlo by, že bys vyměnil můj mobil za tohle?“

„Co to jako je?“ zamžourá na předmět, co držím v ruce.

„Ty seš intouš,“ rozesměju se, „to nepoznáš klíčky od auta?“

„Vole,“ odfrkne si, „ale vod jakýho auta?“

„No od mýho,“ trhnu rameny, jako kdyby bylo úplně normální, že každej osmnáctiletej kluk má vlastní auto.

Ondra si mě chvilku podezíravě měří, asi přemejšlí, co v tom může být za levárnu. „A nezkoušíš na mě zas nějakej podraz? Že by to auto třeba stálo dávno na šroťáku, nebo tak něco?“

„Je to Toyota Corolla, čtyři roky stará, nebo teda já bych řekl nová, ale podle mýho fotra je už stará, proto mi ji dal. Tmavě modrá, parkuje před naším barákem, kam, jak jsme včera viděli, už trefíš, takže si to kdykoliv můžeš jít ověřit… Jak jsem už říkal – mý slovo platí, rozhodně tě nehodlám nějak ojebat. To auto je sakra dražší než ten mobil, a jestli s ním něco uděláš, tak mě táta zabije, akorát… no… Ten mobil prostě budu do soboty akutně potřebovat…“ Víc už asi dodávat nemusím, Ondra není žádnej tupec, takže mu musí být jasný, že i když se mnou mobil za ty klíčky vymění, bude mě mít v hrsti tak jako tak. Jenom by mi to prostě nedal vyžrat úplně do mrtě…

Ještě chvilku opětuju ten jeho zkoumavej pohled, pak už to nevydržím a vybídnu ho: „Hm? Tak co ty na to?“

Ondra

Pořád si nejsem jistej, jestli na mě něco nezkouší, ale nakonec si řeknu, že je to fuk. Chtěl jsem mu dát sežrat to, co mi udělal, a sám se třeba trochu pobavit nad tím, jak by plnil nějakou pitominu, co si vymyslím. Ale taky je mi jasný, že vo nic v podstatě nejde. Kdyby si postavil hlavu, že do žádnýho úkolu nepude, tak s tím nic nenadělám. Na rozdíl vod toho materiálu, kterej na mě měl von – no, možná pořád má – já na něj nemám absolutně nic. Ta moje výhrůžka, že mu jinak telefon nevrátím, je pěkně planá, a myslím, že to víme voba.

Kdyby byl hajzl, může teď prostě jít na policajty a říct, že jsem mu ten mobil ukradl, což teda může i s těma klíčema, že jo… Takže mi nezbývá než doufat, že takovej parchant zas není. Rozhodně se teď netváří, že by měl něco takovýho v plánu, a tak votevřu tašku a jako projev dobrý vůle mu ten jeho mobil nejdřív podám a až pak převezmu klíče. Stejně by mi neutekl.

Nevodpustím si ale alespoň poznámku: „Tak teda na, abys nebrečel, když ho budeš, jak ty říkáš, akutně potřebovat.“

Popravdě fakt nevím, co si vo tom všem myslet, pořádně mě vytáčí, a i když teď fakt hodlám být nad věcí, jsem furt ve střehu. Když pak vo něco dýl zajdu k němu před barák, to auto tam fakt stojí a klíčky k němu vočividně pasujou. Jo, vyzkoušel jsem to, chtěl jsem vědět, jestli kecá, i když jezdit mu s tím samozřejmě nehodlám. Možná, že je skutečně jeho, ale kdyby mě v tom zahlíd jeho tatík, tak by určitě nadšenej nebyl a ty fízly by možná zavolal von sám.

V sobotu si na toho vyděrače, nebo v týhle chvíli možná spíš vydíranýho, počíhám pěkně vo pár minut dřív před stadionem. Jak se přiblíží, tak se k němu jakoby nic přidám. Fakt tu nechci před lidma na nás kdovíjak upozorňovat.

„Nazdar, vejtaho, tak co, těšil ses?“ dobře se bavím nad tím jeho nervózním úšklebkem. Kdepak, máš to marný, na mě to tvý předstírání, jak je ti to volný, fakt nezabere.

„No nazdar! Jasný, ani dospat jsem nemohl,“ ucedí s notnou dávkou ironie.

„Přijdou ti rodiče na první zápas tady?“ zeptám se potutelně.

„Těžko, vzhledem k tomu, že jsem jim o něm vůbec neříkal,“ trhne rameny.

Chvilku jdeme potichu, asi čeká, až vyklopím, co po něm budu chtít, ale já si dávám fakt načas. Vychutnávám si, jak je nejistej. Až těsně před vchodem mu z ničeho nic trhnu zezadu za triko, abych ho donutil zastavit, votevřu dveře, zatarasím mu cestu vlastním tělem a nakloním se k němu.

„Dneska dáš někomu na hřišti facku… Anebo klidně někoho plácneš přes zadek, je mi to jedno, ale rozhodně tak, aby to všichni viděli,“ zašeptám směrem k němu a nemůžu si pomoct, abych se hned nerozesmál, když vidím ten jeho vykulenej výraz.

„Všichni? Jako úplně všichni…? Copak někdy existuje moment, kdy by se úplně všichni dívali, co se děje na hřišti? Ty vole, polovina lidí na tribunách má rypáky zavrtaný do mobilu a polovina hráčů čučí po vejrech!“ začne mi hned vodporovat.

„To už mě jako zase chytáš za slovíčka, nebo co? Tím všichni samozřejmě myslím, že to jako nebude někde za rohem nebo tak něco, normálně mezi lidma, ty debílku,“ pronesu a cvrnknu ho do čela. „Takže volba je na tobě, cukrouši,“ nevodpustím si trochu ho neznejistět ještě víc, než už je. Mrknu na něj a pak mu ty dveře zabouchnu před nosem.

A teď ho chci vidět, frajírka. No nechtěl bych být na jeho místě… Teda jasně, já bych na tom byl jinak, já se s klukama znám dobře, z nějakýho plácnutí by měli tak akorát čurinu, pokud vůbec by si toho někdo všim. Jenže von, jako nováček, to má podle mě zatraceně těžký. S týmem se tolik nezná, tak to nevím, jestli si troufne být takhle vosobní, a u protivníků by mohl lehce vyvolat bitku. A udělat si hned zkraje zle u trenéra. No co… Jen ať si to hošánek užije.

Marek

Chvilku jenom zaraženě hledím na ty zavřený dveře. To je ale šašek cypatý! Sotva mě kluci v týmu začali aspoň trošku brát, tak se před nima mám takhle… shodit? Nebo si pro změnu hned při první příležitosti znepřátelit soupeře? A ještě si to rozesrat s trenérem?! Abych při všech dalších zápasech jenom zahříval lavičku? No to mi otec nemusel ten přestup vůbec zařizovat…

Pak mě ale něco osvítí. Jak že to Ondra přesně říkal…? Dneska dáš někomu na hřišti facku, nebo někoho klidně plácneš přes zadek. Hmmm, někoho… Okamžitě se mi v hlavě rozjede nápad, jak bych to mohl fikaně zaonačit, abych tu jeho výzvu splnil – a přitom z toho před všema vyšel s čistým štítem. No však co? Vsadím boty, že hned v první vteřině nezjistí, že jsem ho tak trochu podfoukl – a až mu to docvakne, už bude pozdě… Plnej čerstvýho elánu rozrazím dveře a se spokojeným pohvizdováním se vydám do šatny.

Zápas si tím pádem užiju jako kterejkoliv dřívější – díky tomu, jak jsem to geniálně vymyslel, ze mě totiž po dvou dnech konečně spadne veškerá nervozita. No a žádnou jinou nervozitou naštěstí při hraní netrpím, a to ani když kopu poprvý s novým týmem, proti soupeřovi, se kterým jsem ještě neměl tu čest, a před neznámýma divákama.

To, že nakonec vyhrajeme, mi úplně luxusně nahrává do karet! Jako jo, můj plán by byl realizovatelnej, i kdybysme prohráli, ale, pravda, asi bych se při využívání svejch řečnickejch a přesvědčovacích schopností o něco víc zapotil, protože ta všeobecná nálada by nebyla tak… rozjařená. Takhle jsou všichni spoluhráči včetně kouče v euforii – a tím pádem naladění pro každou špatnost…

Čili zatímco tribuna jásá a my se tak nějak hromadně objímáme, stačí mi si úplně obyčejně vzít slovo: „Kluci! Hej, kluci! A co hobla kapitánovi? To neznáte?! V Ostravě je to povinnost! Po každý výhře dostane kápo hobla, počítá se do tolika, kolik jsme střelili gólů, jakože pro štěstí, aby to příště vyšlo zas… Cože, to fakt neznáte? Jsem myslel, že je to tradice úplně všude…“

Ondrovi to zapaluje překvapivě rychle – přimhouří na mě oči a začne hlasitě protestovat: „Já ti dám tradice… Hele a nezdá se ti, že bysme vo takový volovině určitě už někdy slyšeli?!“

Jenže kluci jsou rozparádění a k vyhecování mi stačí opravdu málo. „Ho-bla! Ho-bla!“ začnu povykovat – a během pár vteřin to se mnou skanduje celej tým včetně trenéra. Jirka s Michalem se na marně se bránícího Ondru hned vrhnou, Jirka ho popadne za ruce, Michal za nohy – a já, abych měl větší šanci splnit svou výzvu, si kleknu na všechny čtyři a dobrovolně nastavím svůj zadek.

„Jedna!“ vyřvává tým jako jeden muž. „Dva! Tři! Čtyři!“

A před posledním Ondrovým zhoupnutím se bleskurychle otočím a místo zadní části těla nastavím svou pravačku.

„Pět!“ zařveme si všichni unisono, já se rozmáchnu – a plácnu Ondru přes zadek. Mission accomplished.

Všichni propuknou v hurónskej smích, teda všichni kromě mě a Ondry. Já se samozřejmě uculuju, ale z úplně jinýho důvodu. No a Ondra… Když ho kluci konečně postaví na zem, okamžitě se na mě otočí a probodne mě téměř vražedným pohledem. Ale pak… pak mu zacukají koutky.

Ondra

„Já tě asi zastřelím, ty vole!“ spustím na něj hned, jak skoro už tradičně vosiříme v šatně. „Takhle se z toho vyvlíknout! Co jsi to tam jako mlel za pohádky?“

Zakření se a prohlásí: „Vůbec nevím, o čem to mluvíš, rituály pro štěstí jsou různý v různejch týmech… A nedlužíš mi něco náhodou?“

„Kdybys nekecal,“ vodtuším a nemůžu se rozhodnout mezi tím, jestli bych mu radši jednu natáhl, nebo se roztlemil. Protože takovouhle ptákovinu bych já teda zaboha nevymyslel! Nakonec votevřu tašku a hodím po něm ty jeho klíče, než si v rychlosti dopakuju věci a z tý šatny bez dalšího slova vypadnu.

Po týhle události se několik následujících tréninků často přistihnu, že po Markovi koukám. A možná… úplně malinkato, mám pocit, že kouká i von po mně… S tou poslední výzvou – nebo jak bych to měl jinak nazvat, protože vydírání zní teda dost blbě, a ani to tak úplně nebylo – mě pěkně vojebal. Jako jo, já u tý vod něj jeho taky trochu, ta pochvala v sobě měla slušivě zabalenou výtku, ale s tím hoblem mě fakt vochcal. Čekal jsem, do jaký ho dostanu nepříjemný situace, a nakonec to bylo skoro naopak.

Ale lhal bych, kdybych tu vykládal, jak mě tím ten vychcánek nasral, protože to zase ne. Popravdě jsem se nad tím spíš parádně pobavil. To ale neznamená, že bych mu to rád nevrátil. No zasloužil by si to! Jo, tak nějak se mi v hlavě usadila myšlenka, že bych ho nechal, aby zas přišel s nějakým úkolem, abych mu to mohl znovu voplatit. Jenže to by si vo mně už definitivně myslel, že jsem cvok, a já bych se mu ani nedivil.

Taky pořád nevím, co si vo něm vlastně myslet a jestli s ním do takovýhle hry vůbec jít. Ví toho vo mně z toho mobilu příliš. Zatímco já nevím v podstatě nic. Tak nějak napůl jsem čekal, že přijde s dalším kolem vydírání, i když mi předtím tvrdil, že to nemyslel doopravdy. Byl jsem furt v pohotovosti, ale ten provokatér se ani v nejmenším netvářil, že by to hodlal znovu zneužít. Přitom důvod by měl, moc dobře vím, že ho seru, stejně jako von většinu času mě. Co trénink jsme se aspoň jednou chytli, ale už se to nestupňovalo do extrémů, takže výtka vod trenéra číslo dva se zatím nekonala.

Nakonec jsem se přece jen vodhodlal, že to zlomím já, a ten další týden před tréninkem jsem si na něj zas počkal. Přidal jsem se k němu a podal mu rádoby nenuceně, jako by to byla snad úplně normální a samozřejmá věc, svůj mobil. Tentokrát důkladně zamčenej a vypnutej!

„Budu ho dneska ještě potřebovat, tak vymysli něco, co dokážu splnit do pár hodin,“ poručil jsem si a napůl nejistě po něm mrkl – furt tu byla možnost, že se mi akorát vysměje. Ale ne, zašklebil se na to a zablýsklo se mu ve vočích.

A tak to všechno začalo. Následující měsíc jsme na sebe s Markem přihrávali jednu výzvu za druhou. Já teda záhy vyměnil mobil za hodinky, abych na něj nemusel vždycky chvátat, a von někdy klíčky nahradil něčím jiným, co měl po ruce, ale jinak vše zůstalo stejný. Stalo se to pro nás takovou věčnou hrou, která se nenápadně stupňovala. Předávali jsme si svý věci a plnili za ně nesmyslný úkoly, který si ten druhej vymyslel.

Třeba: přines živou slepici na trénink – no to jsem měl vůbec problém nějakou sehnat! Trvalo mi skoro týden, než se mi to povedlo. Pak jsem ji samozřejmě nenápadně vypustil a nehlásil se k ní, a s výjimkou trenéra to způsobilo všeobecnou zábavu po zbytek dne, ale Marek věděl. A za tohle si von na voplátku střihnul čtyřiadvacet hodin mlčení, když jsme jeli na utkání asi padesát kiláků daleko, takže jsme tam byli společně skoro celej den. Ta jeho psaná vomluva trenérovi, že ztratil hlas, byla teda hodně výmluvná.

Už načínáme měsíc číslo dva a ani jednou se k vobsahu mýho mobilu nevrátil. A tím u mě teda dost stoupl, a hlavně už jsem si docela jistej, že je u něj ta moje historie v bezpečí.

Dneska je sobota, takže máme další z řady zápasů týhle sezóny a taky je na mně řada, abych si něco vymyslel, protože už ve čtvrtek mi přistály v tašce Markovo klíčky. Přísahám, s tím autem spíš nejezdí, než jezdí! To já bych si sjel rád, ale fakt mu do toho nesedám a von to ví.

Převlíká se zrovna v šatně, a tak se vopřu na chvíli vo stěnu vedle něj, počkám si, až si mě všimne, a tiše pronesu: „Udělej dneska něco, co by vod tebe nikdo nečekal.“

Marek

Zvednu k němu oči a chvilku na něj přemýšlivě hledím. Pak se narovnám v zádech, a zatímco předstírám, že si rovnám věci ve skříňce, potichu ho popichuju: „Nikdo, jo? Teda, některý ty tvý výzvy jsou formulovaný dost vágně. To jako pak budeš obcházet lidi z týmu a ptát se jednoho po druhým, jakej na to mají názor?“

Ondra se ušklíbne, odlepí se od tý stěny, a když mi prochází za zády, šeptne: „Zato ty tvý jsou úplně bezchybný, že jo… Ale neboj, ti to teda příště vyspecifikuju tak detailně, že nebudeš vědět, čí seš, ty vole!“

Jenom se pobaveně zaksichtím – jo, je mi jasný, že po tomhle mým rejpnutí si dá příště extra záležet, abych už podobný stížnosti mít nemohl.

Na druhou stranu mu ale musím nechat, že nikdy nevymejšlí nic, co už by bylo přes čáru. Zkraje jsem se trochu bál, že mě bude chtít nějak ztrapnit, nevím, že třeba bude chtít, ať přijdu na trénink v dámským prádle, nebo nějaký podobný chujoviny. Ovšem jeho napadají spíš takový kulišárny, jako třeba to s tím celodenním mlčením – bylo vidět, že si náramně užíval, že do mě mohl celou tu dobu rejt, zatímco já jsem se na něj mohl tak akorát víc či míň nápadně šklebit. Ale jako jo, beru to, po těch trablích, co měl se sháněním tý slípky, si mě prostě potřeboval trochu vychutnat.

Nebo ten jeho další nápad: ať maj soupeři po zápase v šatnách veselo. Tak dalo by se polemizovat o tom, jak veselý jim přišlo, když jim ve sprchách tekla jenom studená voda… Nám to moc veselý nepřišlo, protože ona totiž tekla tím pádem studená i v našich sprchách, nejsem holt žádnej pojebanej instalatér, abych to v tý rychlosti dokázal zařídit nějak líp. Ale Ondra se uculoval, když tam tak stál uprostřed šatny a poslouchal ty nadávky svýho ne zrovna moc otužilýho týmu, haha, a ty klíčky od auta mi vrátil úplně bez řečí.

On pak ode mě dostal lehce podobnej úkol: trenérův kanclík by potřeboval malinko vyzdobit. Musel jsem se kousat do rtů, když nám potom trenér z ničeho nic vlítnul do šatny, rudej ve tváři, a jestli jsme si prý nevšimli, že by se tady kolem motal někdo podezřelej – ani na vteřinu ho nenapadlo dát si do souvislosti svůj zkrášlenej kutloch s tím, že Ondra doběhl na hřiště až několik minut po začátku tréninku. Bohužel jsem měl jeho mobil zrovinka v zástavě, takže mi svý dílko nemohl vyfotit, ale jelikož v tu dobu zmizely ze záchodů veškerý zásoby toaletního papíru, neměl jsem nejmenší problém mu pak uvěřit, když mi to sice naoko podrážděným tónem, přesto s pobavenou jiskrou v očích popisoval.

Každopádně teď není čas na vzpomínání, teď se musím nějak popasovat s tím, co po mně chce v rámci dnešní výzvy. Hm, jenže zápas je zrovna dneska docela náročnej, soupeř nám dává zabrat a na pořádný přemejšlení není moc kdy… A tak mi nakonec nezbyde, než vzít zavděk tím prvním relativně použitelným nápadem, co se mi prožene hlavou, když se znovu v jednom nadšeným chumlu přesunujeme do šatny.

„Hele, hoši,“ nadhodím do toho všeobecnýho hlaholu a smíchu, „co takhle to tentokrát oslavit trošku jinak a jinde? Mám prázdnej byt, můžeme si tam uspořádat pořádný mejdlo! Ale potřeboval bych případně pomoct s nějakým jídlem a pitím, nevím, kde tu něco takhle narychlo sehnat – jakože v dostatečným počtu a v dostatečný kvalitě…“

Už když to pozvání vypouštím z pusy, nejsem si vůbec jistej, jestli se to mezi klukama chytne. Nepatřím mezi kdovíjaký oblíbence, tak proč by měli chtít slavit výhru zrovna u mě doma?

Ale všichni jsou po dalším vyhraným zápase v tak skvělý náladě, že by zřejmě každej návrh považovali za dobrej. Začnou nadšeně hvízdat a jeden přes druhýho hulákat, že je to super nápad a že jídlo ani pití není problém, pak se začnou přeřvávat, kdo kde co koupí nebo objedná… A jak je tak poslouchám, začnu nakonec sám pochybovat, jestli to opravdu je tak super nápad. Sice mi Ondra (snad!) vrátí klíčky od auta – ale k čemu mi to bude, když mě naši stáhnou z kůže, sotva se zítra vrátí z Ostravy?! Vždyť naše čtyři plus jednička nemůže nájezd takovýho roje rozdivočelejch sršňů přežít bez úhony!

Když ale o pár hodin pozdějc postávám v obýváku s kelímkem jakýhosi namíchanýho pití v ruce a pozoruju tu partu desíti kluků (víc se nás nakonec nesešlo, ukázalo se, že někteří už mají domluvenej jinej program), jak se dobře baví, musím sám sebe v duchu poplácat po rameni: dobře ty! No dobře jsem to vymyslel! Tuž, su přece synek šikovný, no ni? Hahaha…

Nutno teda dodat, že úplně zkraje jsem to v tak růžovejch barvách neviděl: kluci se rozlezli po bytě jak kobylky, někteří osolili tátův Hi-Fi systém naplno, jiní začali úřadovat v kuchyni a používat všechny možný nádoby a přísady pro míchání těch zaručeně nejlepších drinků, do toho za dveřma co chvíli zvonila nějaká donášková služba, tu s pizzou, tu s kýblama smaženejch stripsů, pak dokonce i jakási pivní pohotovost… Nevěděl jsem, co mám dělat napřed, jestli hlídat tátův bar, aby ho úplně nevyplenili, nebo kontrolovat, jestli si někdo neutírá mastný pracky do tý béžový kašmírový deky, co má mamka přehozenou přes gauč, nebo típat klukům cigára, protože naši mají na tohle neuvěřitelně citlivý nosy.

Nakonec mi ale pomohl překvapivě právě Ondra. Chvilku mě pozoroval s pobaveným úsměškem na rtech, jak kmitám po bytě a nevím, kterej požár hasit dřív, načež všechny kluky svolal k sobě a řekl jim, ať se koukaj chovat slušně, do jinejch pokojů než do obýváku, kuchyně a koupelny vůbec nelezou, a pokud i z těchto přístupnejch prostor udělají kůlničku na dříví, tak mi veškerou škodu do posledního halíře zaplatí. A jelikož kluci mají ze svýho kapitána respekt, jak jsem si během těch pár týdnů stihl všimnout už mockrát, bez remcání ho poslechli i teď a začali se bavit trošku víc… civilizovaně. Takže teď se tu jedna skupinka totálně odbourává smíchy při hraní Twisteru, další partička si připojila můj noťas k 3D projektoru a přes plátno tam na střídačku paří nějaký hry, a zbytek kluků posedává v rohu na koberci vedle reprobedny, křoupou chipsy, popíjejí pivo a vedou tam nějaký hlubokomyslný řeči o tom, jestli má nebo nemá smysl chodit na vejšku.

Spokojeně se usměju, dopiju poslední lok toho drinku a nikým nepozorovanej si zalezu na chvilku k sobě do pokoje. Ostatně, mám na mobilu nějaký nevyřízený vzkazy právě od našich, měl bych jim místo psaní možná rovnou zavolat, mamka totiž jinak dost stresuje, když mě nechávají na delší dobu samotnýho…

Hm, tak nikým nepozorovanej jsem teda očividně nebyl – sotva si sednu na postel, ozve se cosi jako klepnutí na dveře. Nejsem si jistej, jestli jsem to v tom hluku, co sem jde odvedle, dobře vyhodnotil, a tak jenom zvednu hlavu a čekám, jestli se ten zvuk ozve znovu… A místo toho se dveře pootevřou a dovnitř nakoukne Ondrova hlava.

„Můžu?“ zeptá se. „Nebo pro mě taky platí ten zákaz vopouštět vyhrazenej prostor?“

Pobaveně se na něj zakřením: „Tak když sis ten zákaz v podstatě sám vyhlásil, tak bys ho asi dodržovat měl, ne? Ale že seš to ty, tak by se na tebe asi mohla vztahovat nějaká ta výjimka. Víš jak, něco jako výjimka pro ty, kdo jdou osobě, která splnila výzvu, vyplatit výhru…“

„Tak vyplatit výhru, jo?“ oplatí mi to zakřenění. Pak se protáhne dovnitř, zavře za sebou dveře, opře se o ně zády – a upřeně se na mě zahledí.

A mě z toho jeho pohledu kdovíproč začne šimrat po celým těle.

Ondra

„Hele a máš tady někde pilku na železo?“ křením se a začnu se schválně nápadně rozhlížet. „Že bych ten tvůj klíč teda přepůlil, když chceš vyplatit výhru a splnil jsi sotva polovinu… Copak tohle by vod tebe nikdo nečekal? Mě to teda moc nepřekvapilo…“

Nevěřícně na mě vyvalí voči a já se musím v duchu smát. Mám fakt co dělat, abych zachoval kamennou tvář. Jako zatím jsem mu vždycky všechno hned uznal, a von mně, ale kde je napsaný, že ho nemůžu trochu potrápit?

Dobře, přiznám se, že jsem mu to tak trochu neplánoval uznat, ať by udělal cokoliv, už když jsem mu tenhle úkol zadával. Ale to, že uspořádal tenhle večírek, mi bezvadně zahrálo do noty, páč nemusím s tím neuznáváním čekat až na pondělní trénink.

„Děláš si prdel?“ vyjede na mě. „Tu výzvu jsi zadal úplně pitomě! To samý bys mohl prohlásit, ať bych udělal cokoliv!“ Přimhouří na mě nakvašeně voči, popojde blíž a dodá: „Takže nech těch keců a naval.“

„Nebo co?“ nevydržím to a krátce se rozesměju, že mě tak vodhadl. Hned mu ale ten jeho pohled voplatím a taky vo krok popojdu. „Náhodou, myslím, že sis tím večírkem vytvořil krásnou příležitost číslo dvě, pořád můžeš to ‚co by nikdo nečekal' ještě splnit dneska, tak vo co gou? Nebo už ty klíče nechceš?“ vysmívám se mu. Vytáhnu ty klíčky a zamávám mu s nima před vobličejem, ale dávám si sakra pozor, aby po nich nestačil chňapnout, vo což se samozřejmě pokusí.

„Neser a naval,“ zavrčí, chytne mě za předloktí a zkouší přitáhnout mou dlaň, ale mám přece jen vo kus delší ruce, a tak před jeho snahou chvilku úspěšně uhýbám, než to vzdá.

Ten stisk jeho ruky na mý pravačce trochu povolí, ale nepustí ji. Chvilku mě probodává pohledem, než ucedí: „Tak jak chceš!“

Udělá rychlej výpad a volnou dlaní mi hrábne do rozkroku. Celej se napnu leknutím a automaticky couvnu, ale nezmáčkne mě… Nebo teda zmáčkne, ale jenom tak akorát, aby se mi dolů vokamžitě začala valit krev. Vítězoslavně se ušklíbne a zatlačí mě ještě vo krok zpátky, až se vopřu zády vo skříň. Jsem tak rozhozenej, že se nezmůžu na jediný slovo nebo pohyb. Jenom mu vyjeveně zírám do vočí. Ani na vteřinu s nima neuhne, zatímco mi jakoby nic rozepne kalhoty, vjede rukou do trenýrek a stiskne mi péro v dlani. Vydrážděně vzdychnu, zavřu konečně voči a zakloním hlavu. Zaznamená to, mou paži hned pustí, natáhne se a ten klíč mi vytrhne.

„Tak co, bylo to dostatečně nečekaný?“ pronese pobaveně s rukou pomalu vopouštějící můj klín.

Pod tím jeho výsměšným tónem začnu pomalu přecházet vod vzrušení k zlosti. Mám vztek na sebe, že jsem se nechal, ale bylo to prostě moc náhlý a vzrušilo mě to. Koho by taky ne! První, co mě napadne, když mi začne stoupat krev zas do mozku, je, že to udělal schválně, aby si tím potvrdil ty domněnky nabytý z mýho mobilu. Že to byl celou dobu nějakej zvrácenej plán, jak na mě získat víc důkazů, a teď začne to vopravdový vydírání. A to je teda pěkně hnusný!

Nad ničím víc nepřemýšlím, chytnu se tý první myšlenky. Popadnu ho prudce za ramena a rychle se s ním zatočím, abych hodil na skříň pro změnu já jeho. „Na co si to jako hraješ, ty zákeřnej hajzlíku?!“ štěknu na něj, plnej vzteku a znechucení.

Až v tu chvíli z toho jeho úplně vyplašenýho a rozhozenýho pohledu mi dojde, že se mi zjevně zas tolik krve do mozku nevrátilo. Protože mi vůbec nedošlo, že to není jedinej možnej důvod jeho chování.

Takže tu ruku chystající se ho sevřít kolem krku místo toho vopřu vo jeho hrudník a druhou sjedu do rozkroku pro změnu já jemu. Použiju pro jednou mozek a vokřiknu sám sebe, abych si nedělal ukvapený závěry z toho, že tam ‚nic‘ nenajdu. Jasně, asi jsem ho tím náhlým výbuchem pěkně vyděsil. A tak pronesu vo hodně měkčím tónem: „Tak uvidíme, jak moc tohle čekáš ty…“ Načež se začnu dobývat do jeho volných kraťasů.

Bedlivě ho sleduju, jak bude reagovat. Pořád se vo něj vopírám, ale ruce má volný, takže kdyby mi chtěl nějak zabránit, klidně by mohl. Jako pár přes hubu bych mu klidně dal, a vobčas mám chuť, né že ne, ale rozhodně bych nechtěl způsobit trauma nějakýmu heteráčkovi, takže postupuju pomalu. Naštěstí se brzy ujistím, že je to zbytečný a že Marek zjevně kope za stejnej tým – a nejenom fotbal! Za prvý se tomu vůbec nesnaží vyhnout, a za druhý jeho pták začne vokamžitě nabývat na voptimismu.

Párkrát mu po něm zlehka přejedu, počkám si, až poprvý zalapá po dechu, a přidám. Přidám fakt hodně, protože si zároveň uvědomím, že jsme tady v pokoji spolu zavřený už docela dlouho. A tak si užívám pohled na to jeho tichý sténání jen malou chvilku, než sebou zazmítá a vystříká vobsah svých koulí do trenek. Škodolibě se usměju, když vidím, jak ho to vodrovnalo. Se zavřenýma vočima se vopírá vo skříň, voddechuje a je úplně vláčnej.

Nebyl sám, kdo z toho mýho návalu vzteku předtím vychladnul, a i když bych si už zas dal říct, nechám si zajít chuť, moje nepřítomnost je už takhle dost nápadná, a tak se rozhodnu to radši rozchodit. Svý klíče už má, pořád je křečovitě svírá v dlani, a tak stáhnu z ruky svý hodinky, položím mu je na stůl a bez jedinýho slova vypadnu.

Nestačím se divit, že se mu ten úkol nakonec fakt povedl. Protože tohle jsem vod něj teda nečekal ani náhodou…