Fotbaliáda – Dvaatřicet poločasů

Ondra

Přesně deset minut po tom, co jsem u nás ve městě před stadionem vystoupil z autobusu, kterej nás dovezl ze soustředění, a rozloučil jsem se zběžně s celým týmem, mi pípne v kapse zpráva. A né že by se Mára namáhal s textovkou, pěkně hlasovka, asi abych ten jeho dementní přízvuk nemohl dostat z hlavy. Pitomeček.

„Jestli ještě někdy vezmeš ten fix do ruky, tak ti přerazím prsty, ty vole, s tím počítej! A pošli mi svůj časovej rozvrh na následující týden, ať vím, kdy bude nejvhodnější vybrat si svou výhru…,“ cedil mi tu zprávu pěkně nakvašeným hlasem.

„Copak, se ti nelíbila nová kérka?“ nevodpustím si vytlemenou reakci, na kterou dostanu jako vodpověď akorát GIF zvedajícího se prostředníčku.

Ušklíbnu se a pošlu už jen jako texťák můj rozvrh. Teda teď ke konci roku i u nás na učňáku řáděj s jednou písemkou za druhou, ale nedá se říct, že bych se tím nějak zabýval, ta Markovo ‚výherní‘ akce mi přijde v představách jaksi mnohem zábavnější. Takže mu napíšu, že mimo úterní brigády, tréninků a sobotního zápasu mám v podstatě volno.

„Tak tím pádem počítej s tím, že dobu po zápase, teda nějakejch řekněme šestnáct třicet až neděle šestnáct třicet, máš už zabranou,“ ujistí mě další nahraná větička a mně z toho jeho malinko naštvanýho hlasu docela vobstojně zacuká v rozkroku.

Fakt si nemůžu pomoct, po těch několika zážitcích s ním mě prostě Markův hlas umí správně nažhavit sám vo sobě, ani nemusí říkat to svý „pane“, v představách mi to hraje pořád. Dokonce i teď, když ta jeho výhra v podstatě naznačuje, že tentokrát si vo těchhle slovíčkách můžu nechat tak leda zdát.

Už jsem v podstatě u baráku, a tak po příchodu domů nevodolám, zapadnu do koupelny a pěkně v rychlosti si to při znovupřehrání těch jeho přiblblých zpráviček udělám. To jeho držkování mě dostane na vrchol skoro vokamžitě. Prostě jen párkrát přetáhnu rukou a zůstanu se vyčerpaně vopírat vo umyvadlo. Zvednu hlavu k zrcadlu a zakroutím sám nad sebou hlavou, než se konečně vydám vyházet si z tašky těch pár svršků, co jsem si dovezl.

Celej ten týden spolu pak s Márou, až na nějaký týmový rozhovory, téměř nepromluvíme. Zato neverbální komunikace nám jde naprosto perfektně. Ani ten minulej týden jsme si nevěnovali tolik pohledů, co tenhle. A hlavně, jak všeříkajících. Ten blbeček si zřejmě nemůže pomoct a párkrát, když máme relativní soukromí, nebo spíš není nikdo ze spoluhráčů v doslechu, začne prohazovat směrem ke mně přisprostlý větičky a dost přetažený popisy jakože sobotního průběhu.

Hlavně ve čtvrtek, kdy už vočividně nemyslí na nic jinýho, a né že bych se mu teda divil, ale celý trénink seká na hřišti jednu chybu za druhou. V jednom momentě při trénování střel na branku skončí stát ve frontě přede mnou, a zatímco čeká, až na něj dojde řada, polohlasně ke mně spustí monolog složenej z různých dvojsmyslů a narážek. Hypnotizuju pohledem branku, automaticky popocházíme a já mám co dělat, aby mi nonstop neškubaly koutky do přiblblýho úsměvu. Kdyby mi to radši poslal zas jako hlasovku, ale ne, dráždit mě při trénincích je zjevně pro něj nějakej novej druh sportu.

Žvaní takhle ještě malou chvíli, než popojde nevědomky až úplně dopředu a předvede parádní koloběžku. Až na tu úplně poslední chvíli si všimne, nebo teda spíš nevšimne přihrávanýho balónu, na kterej, místo aby ho vykopl, stoupne, a krátce letí tělem dopředu, div že nehodí lachtana na trávník. Mezi klukama to samozřejmě způsobí výbuch smíchu a já se k nim taky na moment přidám, než vyhraje to moje kapitánský já a střihnu mu zezadu pohlavek se slovy: „Kam čumíš, ty vole?“ Čímž samozřejmě vobecný veselí ještě víc podpořím a vysloužím si vod Marka tak vytočenej výraz, že kdyby to uměl, jsem si jistej, že mě propálí.

Pro dobro nás dvou mezi nás takřka vokamžitě vstoupí trenér, takže se nestačíme zhádat, což je zpětně dobře, protože akorát bysme se zase hodili do naštvanýho módu, a ještě by z tý soboty sešlo, což by byla škoda. Ovšem vytáčet Marka víc a víc je zas můj novej druh sportu.

V pátek večer mi po celým týdnu přijde vopět zpráva, tentokrát jen textová: ‚Tak co, už se tvůj zadek těší, jak si užije? 😉‘

Idiot. Jo, je mi jasný, že si to pořádně vychutná, a pokud bude chtít, tak mě vošuká tak, že to budu cítit ještě týden. A nějak se nemůžu zbavit dojmu, že bude chtít, zvlášť když tu sázku beru jako slib, že mu to nepřevrátím. Ale nemůžu říct, že bych se na to netěšil. Vlastně jsem natěšenej docela dost. Tak moc, že mý péro i jenom z tý nevyřčený představy málem praskne.

Sjedu rukou do rozkroku a krátce pohoním, ale zarazím sám sebe, protože mám chuť zůstat pro něj nadrženej pěkně na maximum, aby to první číslo stálo za to. První, protože to fakt říkat nemusí, abych věděl, že jich za těch čtyřiadvacet hodin bude víc.

‚A nebude to tomu tvymu lito? Ja ze bych se klidne obetoval, a vzal to brime rizeni te sobotonedele na sebe 🦸🏻‍♂️💪🏼‘

Tentokrát dorazí na vodpověď zas hlasovka: „To by pro tebe nebyla žádná oběť! I když pokud budeš hezky poslušnej a bez remcání mi podržíš pokaždý, když si řeknu, tak se možná postarám, abys z toho taky něco měl…“ – a já mám sakra co dělat, abych to svý vodhodlání si den předtím nevyhonit vydržel.

Když konečně dojde na den D, mezi náma to doslova vibruje, ale naštěstí máme voba dost rozumu na to, abysme si to nevybili v zápase, a dáme do něj, nejen my dva, ale celej mančaft fakt všechno, což se vodrazí na výsledkový tabuli. Krásná výhra 4:2, což je vobzvlášť proti tomuhle týmu, kterej nás naposled rozdrtil, fakt megaúspěch, a hned se na šatně strhnou plány na dnešní chlastačku na voslavu.

Jen co nastane vhodná chvíle, se ke mně Mára nenápadně přitočí a spustí poťouchle: „Užij si posledních pár minut svobody, pak už si to odkapitánuju já… Ale neboj, první úkol, co ode mě dostaneš, je jednoduchej: pěkně si tam, kam patří, zastrčit to vajíčko – a předat mi ovladač.“

Vykulím na něj voči, to teda začal pěkně zhurta: „A to si jako myslíš, že ho mám s sebou? Jsem nečekal, že teď ještě půjdu domů…“

„Neboj, já tě tam svezu,“ nenechává se rozhodit a pořád se přiblble usmívá.

Dlouze si vodfrknu a zapitvořím se, ale neříkám nic. Každopádně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že po tom jeho voznámení, zvlášť když už jedeme autem směrem k nám, nejsem vůbec nervózní. Je mi totiž předem docela jasnej jeho plán na dnešní večerní akci, a teda, že mi jistě pořádně voplatí to, jak jsem ho dráždil tou hračkou tenkrát na tom tréninku. Akorát, že já to v baru rozběhám fakt těžko, a už teď z týhle akce mezi náma pomalu teču.

Jenže to nejhorší má teprve přijít, protože ten voleček si mě chce zjevně vychutnat úplně do mrtě, nejen že u nás před barákem trvá na tom, že půjde pro tu hračku se mnou, když jsem teď dvacet čtyři hodin ‚jeho‘, ale jen co jsme zavřený před rodiči u mě v pokoji, spustí na mě další jobovku.

Nejdřív jde všechno tak, jak má, musíme být sice potichu, ale to nebrání tomu, aby mi po klapnutí dveří strčil hned ruku do trenýrek a začal pomalu honit. Zatlačí mě zády na skříň, přimáčkne se mi rty na krk a volizuje mě tam, zatímco mě přivádí postupně až na hranu a já nestačím než zaklánět hlavu a spokojeně bručet, jak moc skvělý to je.

Jenže skvělý je to jen do chvíle, než to ten hajzlík těsně před koncem přeruší a dost mě zchladí, pro něj jistě veselým, voznámením: „Okej, to stačí, nechám tě nasadit si to vajíčko, já tu počkám… A ne že si budeš v koupelně honit! Protože čtyřiadvacet hodin v mejch službách znamená mimo jiný čtyřiadvacet hodin bez orgasmu.“

Šklebí se u toho, jak kdyby mě totálně dostal, a mně nezbývá než ho propalovat pohledem a držet se zuby nehty, abych tu sázku dodržel a prostě ho teď a tady nevošukal tak, že by nevěděl, čí je.

Marek

Ten jeho ledovej pohled stojí za to! Úplně vidím, jak se to v Ondrovi mele. Jak by mě nejradši chytl pod krkem a pěkně po svým mi oznámil, že sázka nesázka, takovýhle capiny si diktovat nenechá, a jak zároveň tu svou celodenní poslušnost dodržet chce, protože dobře ví, že v opačným případě bych mu to předhazoval minimálně měsíc. A taky už bych mu pak nevěřil, že má ještě někdy cenu se s ním o něco sázet, že jo.

„No co?“ zaculím se na něj jako neviňátko. „Přece sis nemyslel, že si nechám ujít příležitost vrátit ti to tvý zajatecký mučení…“

„Mučení, který v tomhle duchu trvalo sotva hodinu. To je fakt fér teda,“ ucedí. Pak se rozejde ke dveřím, přičemž do mě nezapomene pořádně drcnout ramenem, protože mu stojím v cestě, no a pár minut nato ke mně dolehne zvuk puštěný sprchy.

Sednu si na jeho postel, a zatímco se zvědavě rozhlížím po pokoji a bezmyšlenkovitě si v dlaních přehazuju to dálkový ovládání, přemejšlím, co dál. Tahle hra se totiž dá hrát tolika různejma způsobama! A i když čtyřiadvacet hodin se jeví jako dlouhá doba, tak pro mě a mý nápady je to krátký. A je mi jasný, že hned tak se mi nedostane příležitost si to zopakovat, jestli vůbec kdy. Takže si z toho chci užít každou minutu – ale zároveň chci, aby si to užil taky. V rámci možností samozřejmě, ale užil. Aby mi prostě příště otráveně neřekl, že už se mnou do žádný sázky nejde. Čili těch kombinací, jak to celý můžu pojmout, je šíleně moc, a i když nějakej základní plán v hlavě mám, tak je potřeba ho pořád přizpůsobovat aktuální situaci. Což teda dělám zrovna teď – a už jen z těch představ, co by se mohlo dít, až Ondra vyleze ze sprchy, mi pekelně cuká v péru!

Takže nakonec se rozhodnu využít toho, že je Ondra momentálně v mejch službách – což teda značí i to, že mi bude prokazovat všelijaký službičky, když si řeknu… A já si o jednu řeknu hned, jak se, už oblečenej, vrátí zpátky do pokoje.

„Zamkni,“ pronesu stroze. „A pojď mi odpomoct od tohohle,“ kývnu hlavou k bouli v mým rozkroku. „Beztak za to můžeš, co si budem!“

„Kdybys nekecal, vždyť jsem tu teď deset minut vůbec nebyl,“ zavrtí pobaveně hlavou, ale víc neprotestuje a rozejde se ke mně.

Tak nějak automaticky očekávám, že si přede mě klekne, prostě se mi to k týhle situaci dokonale hodí, ale on mě převeze: chytne mě za loket, vytáhne mě na nohy a s očima zakotvenýma v těch mejch mi začne rozepínat kalhoty. Shrne mi je i s boxerkama ke kolenům – a pak do mě prostě strčí a povalí mě na postel. Nestihnu se ani ohradit, že si nějak moc troufá, a to už mě chytá za kotníky a jediným prudkým pohybem mě posunuje, abych ležel na posteli celým tělem – a aby si mohl pohodlně obkročmo sednout na mý lýtka.

Nadzvednu se na loktech a užuž otvírám pusu k nějakýmu komentu, ale nakonec to zase spolknu. Ondra si toho samozřejmě všimne a posměšně se zeptá: „Nějaký stížnosti?“

„Zatím ne,“ mrknu na něj. Protože se mi vlastně dost líbí, jak si celou tu hru hraje aspoň trochu po svým. Však co, neřekl jsem mu, že si přeju, aby si kleknul, ne? Neřekl jsem mu nic konkrétního. Tak toho využil a konkrétní způsob si zvolil sám.

Aniž by mě přestal propalovat očima, natáhne ruku a chytne mý nadržený péro do dlaně. Mačká a mne mi ho jenom pár vteřin, než syčivě zalapám po dechu a vzrušeně zakloním hlavu.

Užívám si ty jeho dotyky, zatímco si skousávám rty, abych nebyl moc hlučnej – není to úplně ono, když vím, že ve vedlejší místnosti jsou jeho rodiče! Po chvíli se ze mě ale úplně mimovolně vydere hlasitý zakňourání – to když ucítím, že mě vzal do pusy… Zvednu hlavu a zadívám se na něj zrovna ve chvíli, kdy ke mně zvedá lehce pobavenej pohled.

„Trochu se kroť,“ napomene mě polohlasně. „Jestli se naši něco domáknou, tak si mě nepřej!“ Přičemž na mou reakci nečeká, znovu se skloní a nasaje mýho ptáka do pusy.

„Jestli se vaši něco domáknou, tak si za to budeš moct tak akorát sám,“ upozorním ho – a poslepu tím dálkáčem probudím to vajíčko k životu a rovnou z fleku tam navolím program číslo pět.

Ondra sebou trhne, s táhlým tichým zaskučením přivře oči, načež se narovná v zádech a dotčeně mě probodne pohledem.

„Musím si přece překontrolovat, jestli máš tu hračku fakt v sobě,“ zakřením se na něj.

„Fajn, tak už sis to překontroloval – a teď to můžeš zas vypnout,“ procedí a pravačkou zase nahmatá mýho ptáka.

„Jo, to bych asi mohl,“ ušklíbnu se a dvojitým kliknutím vyberu intenzivnější program s číslem sedm. Ondra hlasitě vydechne a poposedne si, přičemž mý péro asi bezděky stiskne o dost silnějc – a já se pod tím jeho dotykem vzrušeně zavrtím. „Jejda, že bych se omylem přehmátl?“ uchechtnu se.

„Abych si taky vomylem nepřehmátl,“ zavyhrožuje a znovu mě stiskne dlaní tak pevně, až mi ze rtů uteče další usyknutí.

„Tys dostal myslím dost jasný zadání,“ připomenu mu, přestanu se nadlehčovat na loktech a pohodlně se natáhnu na zádech. „Takže se snaž. Být tebou, tak si mě před tou akcí spíš předcházím, než abys mě chtěl mít vedle sebe naštvanýho…“

Na to už Ondra nic nedodá, jen protočí oči, než se znovu skloní a začne se mi věnovat pusou, a zatímco si to s tichým vzdycháním užívám, snížím o několik stupňů intenzitu těch vibrací. Přece jenom ho nechci vydráždit na maximum hned, večer ještě pořádně ani nezačal!

Netrvá to ani moc dlouho, než mě Ondrova opravdu teda téměř dokonalá péče dožene na okraj – a pak popostrčí přes něj. Vyhekám to ze sebe tak potichu, jak to jenom jde, zatímco vnímám, jak mi výstřiky teplýho spermatu dopadají na podbřišek. Zadoufám, že mi to nezašpinilo triko, žádný náhradní s sebou totiž nemám…

Nadzvednu hlavu, abych se podíval. „Příště to spolykáš,“ prohodím jakoby mimochodem a vjedu Ondrovi rukou do vlasů, abych svejm slovům dodal na důrazu.

„To víš, že jo, pane,“ zapitvoří se na mě pobaveně a šklebí se u toho tak, abych dobře věděl, co si o těch mejch rádoby příkazech myslí.

Nenechám se ale rozhodit. „Super, je vidět, že jsme na stejný vlně!“ prohodím spokojeně a trochu ho za ty vlasy zatahám.

Ondra trhne hlavou, asi aby se dostal z mýho dosahu, a pak se s mírným, zvědavým úsměvem přeptá: „A jinak? Spokojenej?“

„A když ti řeknu, že ne?“ odpovím mu schválně otázkou a s potměšilým pohledem čekám, jak se na to zatváří. Protože jasně, že jsem spokojenej. Ale zajímalo by mě, jestli třeba sám od sebe nabídne něco jinýho, nebo jestli…

„Tak ti řeknu, že máš smůlu,“ skočí mi do mejch úvah s ušklíbnutím, přestane mi posedávat na nohách a začne slízat z postele. „Protože co se týče týmu, tak tam ještě pořád kápo jsem – takže se na tý večerní párty musím aspoň na chvíli vobjevit. Takže pokud to hodláš zazdít, klidně si vezmu taxík, a ty si tu můžeš počkat, až se vrátím. Víš jak, sis měl nejspíš pro tu svou čtyřiadvacetihodinovku vybrat jinej termín, z něčeho se holt nevykroutím ani kvůli tvýmu velení.“

„Jasně, že nás tam hodím,“ ujistím ho a sednu si. „A náhodou jsem si vybral perfektní dobu, už se na tu oslavu moc těším!“ zamávám na něj výmluvně tím ovladačem. „Navíc, po tý akci jedeme k nám. Mám prázdnej byt, takže tam přespíš.“

Vykulí na mě oči. „A to jsi mi jako chtěl voznámit kdy?“

„To ti oznamuju právě teď. Ale teda mezi náma, ono ti to mohlo i dojít,“ dobírám si ho, zatímco hledám po kapsách papírovej kapesník, abych se mohl aspoň zhruba otřít.

„Nemohlo mi dojít, že máš věčně v sobotu prázdnej byt. U nás doma to třeba normální fakt není,“ zavrčí, pak si přidřepne k šuplíku, hodí po mně celou krabici těch kapesníků a vyrazí pryč z pokoje. Asi jde oznámit rodičům, že nebude v noci doma. Trošku mu to zazávidím – že má rodiče, který zajímá, kde v noci spí… Mě se mamka tak akorát přes textovku zeptá, jestli je všechno v pohodě, ale i kdyby nebylo, neměla by šanci to zjistit.

Ondra

Nenechám se rozhodit, nenechám se rozhodit, nenechám! – vopakuju si to zas a znovu dokola, ale bohužel, tahle mantra má fakt jen pramalou účinnost. Že mi houpne, jakmile ve mně tu hračku spustí, to je mi jasný už dopředu, na to jsem s ní příliš dobře seznámenej, ale tak v potemnělým baru, navíc za stolem, tohle samo vo sobě zas taková apokalypsa snad nebude. Mnohem větší problém je snažit se vovládnout aspoň vostatní reakce a nedat Márovi takovej pocit zadostiučinění.

Hajzlík, tohle je fakt pěkně zákeřný, a teď teda nemyslím to vajíčko, protože to jsem mu já taky dal a fakt bych nedokázal zhodnotit, v který situaci to bylo horší a v který lepší. Ne, teď mám na mysli to jeho ‚čtyřiadvacet hodin bez orgasmu‘ – když musel vědět, že už budu na to naše hraní pěkně nažhavenej a jsou to pro mě vo to větší muka, že jsem s tím nepočítal! Co hůř, to sice von neví, ale já si to udělal naposled ve čtvrtek, po těch jeho řečičkách na tréninku, takže teď jsem už vopravdu blízko toho začít mlátit hlavou vo stěnu, jestli si se mnou bude ještě chvilku pohrávat. Vodpovím si sám – zaručeně bude!

Po cestě autem se Marek tváří naprosto jakoby nic, ještě mu chybí svatozář, a tak to promlčíme, já převážně zadumanej ve svým sebevovládání. Teprve po tom, co to zakotví v těsný blízkosti toho baru a vejdeme dovnitř, náhle spustí dost silný vibrace, a ať si říkám v duchu sebevíc, že se nenechám rozhodit, moje tělo na to má absolutně jinej názor. Automaticky tiše hekne, zpomalí a mírně se vohne směrem k zemi, než se vopravdu jen silou vůle zas narovnám a s pevně zaťatou čelistí se jen tak zběžně pozdravím s kluky, abych už rychle zahučel dolní polovinou těla pod stůl. Ničemu to samozřejmě nepomůže, ale aspoň se necítím tak vodhalenej.

Ten Márovo škodolibej výraz, když si sedá přímo naproti mně, je fakt na přesdržku. Nejradši bych mu ho hned teď vymazal, zaručeně bych se potom cítil mnohem líp! Jenže taky samozřejmě tu výzvu vodmávnout nechci, i když teda musím sám v sobě zhodnotit, že Mára dokáže být v týhle roli velitele fakt nebezpečnej.

Vážně jsem nečekal, že by tohle v sobě měl. Spíš jsem přes týden v představách pořád sázel na tu jeho poslušnou a submisivní stránku, se kterou si je schopnej přede mě jen tak kleknout a říkat ty slovíčka. Čekal jsem, že ho právě ta stránka nepustí moc daleko, ale ne, ten parchant je v tom přepínání toho, jak to mezi sebou zrovna máme, fakt dobrej.

Nikdy jsem nevěřil, že by dlouhý dráždění mohlo být takhle příšerný, ale důkaz místo slibů, že jo… Je to příšerný! Po sotva hodině, kdy to furt střídavě vypíná a pak zapíná ve zcela nevhodných situacích, nevím, co dělat s rukama, s nohama, s hlavou, se vším. Moje mysl zcela rezignuje a přestává vovládat svý vlastní tělo, takže to nakonec nevydržím, prudce vstanu a zamířím si to na záchod, doprovázenej na cestu vrněním vo intenzitě, u který se mi plete jedna noha s druhou.

Na těch záchodcích naštěstí zrovna nikdo není a já už fakt nemám sílu, takže se vykašlu na to, co si někdo bude nebo nebude myslet, a vrazím hlavu rovnou pod kohoutek, abych se co nejvíc zchladil. Vrznou dveře, a tak vypnu vodu, a ač trochu víc mokrej, vopřenej rukama vo umyvadlo zvednu hlavu.

„Copak, copak, děje se něco?“ šklebí se na mě vobličej toho debílka ve vodraze zrcadla, pronáší to co nejvíc ustaraně a starostlivě mi položí ruku na rameno. Šašek, fakt.

Propálím ho dalším vražedným pohledem a pokusím se narovnat, když ta hračka ve mně náhle nabere dost na intenzitě a se mnou to znovu samovolně škubne směrem k umyvadlu. Praštím pěstí vo porcelán, že se mi celá ruka rozbrní bolestí: „Kurva notaaak! Nech si to aspoň, až budu zas sedět za stolem, to se nedá!“

Vodfrkne si a roztlemí se: „A to si říkáš kapitán a máš pod svým velením další lidi? Když nedokážeš zvládnout ani sám sebe? Jsem to sotva zapnul! A navíc, taky jsem to na tom hřišti tenkrát vydržel!“

„Myslíš na tom hřišti, vo kterým jsi věděl předem, takže sis to mohl udělat předtím třeba stokrát, a ze kterýho sis musel vo přestávce vodběhnout vyhonit si, abys to dal? Což já samozřejmě nemůžu, když hodlám dodržet tu tvou pitomou výzvu, ty vole… A to si teda kurva piš, že hodlám, ale ve tvým vlastním zájmu bych ti doporučoval, aby ses fakt krotil, vono by se ti to totiž mohlo šeredně vymstít, víme?“ vrčím na něj, protože už si fakt nemůžu pomoct. Má pravdu, večer skoro ještě ani nezačal a já mám toho až nad hlavu… no minimálně mám toho plný kalhoty… Je toho prostě moc!

Pár vteřin si mě měří pohledem, než se na mě zaksichtí: „Už se bojím!“ – pak ale hrábne do kapsy a tu dráždivou věc ve mně skutečně vypne. „Aby sis ještě nakonec nějak neublížil,“ poznamená už smířlivěji, ale to by nebyl von, aby nepřihodil i rýpanec: „Víš jak, s rozbitou hračkou bych si v noci asi nemohl dost dobře pohrát…“ A s pobaveným úšklebkem si to zamíří pomalu pryč.

Ta úleva vod těch vibrací je skvělá, ale teď fakt potřebuju něco víc. Dobře, stříkání teda ne, když to mám zakázaný, ale rozhodně potřebuju usadit toho manipulátora aspoň trochu zas tam, kam patří, jinak se už toho jeho machrování nikdy nezbavím.

A s tou myšlenkou po něm hmátnu, chytím ho za loket a tak, jak je, ho dotáhnu rovnou těch pár kroků do kabinky. Nestíhá ani protestovat, rovnou za náma zabouchnu dveře, a aby teda nemohl spustit zas nějaký kecy vo úkolech, poslouchání nebo já nevím, vo čem, prostě ho ihned políbím. Vykulí na mě voči, ale nenechám ho, aby se vodtáh, navopak, hodlám mu nechat tu jeho pusu pěkně ucpanou. Strkám mu hezky zhurta jazyk do pusy a zaměstnávám tak jeho vobrannou linii, zatímco se dlaní dobývám do jeho kalhot, který prudce strhnu až do půli stehen a zaparkuju v jeho trenclích, který nechám navopak na místě.

Na nic nečekám a spustím pravidelnej pohyb rukou pořádně rychle, protože ta jeho chlouba, kterou tam najdu, je už parádně natěšená, vůbec žádný povzbuzování nepotřebuje. Úplně si říká vo další kolo cákání a já jí ho taky hodlám dopřát. Mára pod váhou mýho těla, který ho tlačí ke stěně a bez ustání se s ním vykusuje, nezmůže vůbec nic. Stěží zvládá vzdychat. Když ze sebe konečně vypraví tichý: „Počkej, počkej“, už je pozdě. Jeho spodní prádlo vobšťastní jeho vlastní genetickej materiál.

Vodtáhnu se a zatvářím se škodolibě tentokrát já, když ho vidím, jak se tam zničeně vopírá a těžce voddechuje, neschopnej jedinýho slova. Vytáhnu ruku a votřu si ji rovnou zvenku vo jeho boxerky, než ho s ní jemně poplácám po tváři.

„Ještě jednou to tady zapni a postarám se, aby to příště byly kalhoty,“ s úsměvem na něj mrknu a pak už z těch záchodků vypadnu dřív, než mi ta nadrženost přeroste přes hlavu. Protože sakra tu sázku splnit hodlám, do posledního písmenka, budu ho poslouchat a plnit ty jeho přiblblý požadavky, ale mlčení vobyčejně znamená souhlas, ne? A já teda neslyšel jediný slovo protestu, ani požadavku, že by to chtěl jinak, než jak jsem mu předvedl před chvílí.

Marek

Sotva Ondra vypadne, sesunu se na záchodovou mísu, tak moc se mi po tý jeho rychlý akci třesou kolena. No ty vole! Jak to dělá?! Prohraje sázku – a kliďánko se chová, jako kdyby vyhrál! A mně se to kurva ještě líbí!!!

Na druhou stranu, jeho škoda. Protože už jsem byl skoro rozhodnutej, že k němu teď budu hodnější. A že dokonce, možná, až dojedeme ke mně domů, mu nabídnu, že ten drsnej zákaz, co jsem mu jako svýmu jednodennímu otrokovi stanovil, malinko zjemním – a nechám ho aspoň jednou vystříkat, jakože na dobrou noc… No, nasrat! Žádný zjemňování nebude. Naopak! Budu ho dráždit k nepříčetnosti! A začnu s tím hned teď, protože on mi nemá co vyhrožovat a stanovovat si nějaký podmínky, cyp cypatý!

Několika dlouhýma kusama toaleťáku zkusím svý spodní prádlo osušit z nejhoršího, než na sebe ty boxerky i kalhoty zase navlíknu. Rázně rozrazím dveře kabinky, zastavím se ještě u umyvadla, abych si opláchl ruce a překontroloval se v zrcadle – a odhodlaně vyjdu zpátky do prostor baru.

Ondra zrovna sedí u stolu zády ke mně a o něčem se vysmátě baví s několika dalšíma klukama, takže si pro sebe zaberu barovou stoličku, objednám si nealko koktejl, a zatímco čekám, až mi ho barman namíchá, zahledím se k našemu stolu – a znovu dálkovým ovládáním tu vibrující věcičku zapnu. Navolím sice jenom slabou intenzitu, i tak si ale s jistým zadostiučiněním všimnu, jak sebou Ondra nenápadně trhl a jak se začal rozhlížet kolem dokola po původci tohoto jeho malýho trápení.

Když ho napadne se otočit k baru, probodne mě pohledem ostrým jak žiletky. Já se na něj rozzářeně usměju a ještě mu jakoby nic mávnu – jasně, troufám si, protože věřím, že před tolika lidma mi hubu nerozbije. A tu svou výhružku ohledně znehodnocení mejch kalhot taky nezačne plnit rovnou tady, na baru. A na záchod se teda vážně odtáhnout nenechám, nejsem máklej.

Ondra zavrtí hlavou, zprudka vstane od stolu a pár krokama dojde přímo ke mně, ve tváři vražednej výraz. „Jestli si myslíš, že jsi tady v bezpečí, tak tě varuju. Nejsi. Vypni to, nebo se neznám.“

To už mi barman podává můj drink, takže si ho od něj převezmu, načež se na Ondru přesladce zaculím: „Mně je úplně jedno, jestli mi vyhrožuješ nebo mě rovnou varuješ, nebo co vlastně. Jednou jsi prohrál, tak se podle toho chovej. Ale abys neřekl, že jsem sketa, tak to odteď máš tak trochu ve svejch rukách… Nechám to zapnutý jenom takhle na pohodu, haha, ale až toho budeš mít dost, tak se prostě s ostatníma rozluč – a mizíme odsud.“

„Sotva jsme sem přišli!“ sykne vztekle.

„A ty jsi říkal, že se tu jako kápo musíš objevit aspoň na chvíli. Což už jsi splnil,“ pokrčím rameny. „Jestli si to tu chceš protáhnout na dýl, tak klidně, já ti přece nebráním!“ mrknu na něj a upiju ze svýho pití.

Ondra mě ještě chvilku čtvrtí očima, pak se natáhne po tý mý skleničce a vytrhne mi ji z ruky. „Fajn, tak jak chceš. V tom případě jedeme hned. Čili tohle už dopít nestihneš a já ti s tím rád pomůžu… Běž nastartovat auto.“ A s tím se ode mě otočí a vrátí se zpátky ke stolu, kde už ale zůstane jenom tak postávat.

V duchu mu přiznám další bod, no, ne jeden, hned několik, parchantovi jednomu, ale pak se seberu a vážně pro to auto jdu. Vyhodnotím si totiž, že zatímco on se jako kapitán s ostatníma loučí, pro mě bude lepší, když prostě zmizím po anglicku…

Když se Ondra asi pět minut poté nasouká na místo pro spolujezdce, tak než se připásá, dodržím slovo a ty vibrace vypnu. Nijak to neokomentuje ani se na mě nepodívá, jenom potichu odfrkne – a já si nejsem tak úplně jistej, jestli to bylo úlevou, nebo proto, že je na mě naštvanej, že musel z tý oslavy odejít tak brzo… Pohodím ale hlavou a rozjedu se. No co, neměl mě tak provokovat!

Cestu absolvujeme zase mlčky, ale když po něm občas hodím očima a pouliční lampa trochu osvětlí jeho profil, přijde mi, že se netváří až tak nabroušeně, jako spíš… vyčkávavě. Hm, no ne že bych si neporadil i s jeho nakvašenou náladou, ale jo, přiznávám, že budu radši, když bude naladěnej líp. Abych měl dojem, že ho to celý baví a aspoň trochu si to užívá, a ne že mi to celý jenom trpí, protože je příliš hrdej na to, aby to přestal hrát uprostřed…

Jakmile dojdeme ke mně do pokoje a on se na mě vyzývavě zahledí, že jako co bude dál, nabídnu mu: „Jestli chceš, jdi do koupelny první…“ Ať má aspoň nějakej komfort, když už je u mě teda dneska hostem. Sice hostem v mejch službách, takže by se dalo asi najít vhodnější pojmenování jeho situace, ale nebudeme slovíčkařit. „Čistý ručníky jsou na pračce… A dokonce i kartáček jsem ti koupil, vidíš? Jsem si nebyl jistej, jak to logisticky po tý oslavě bude,“ zamávám mu před očima průhlednou krabičkou.

„No, logisticky jsme to zvládli pořešit už před voslavou, že jo, takže kartáček nepotřebuju,“ ušklíbne se, přidřepne si ke svýmu batohu a vytáhne z něj vlastní kartáček i sprcháč, a taky triko a trenýrky na spaní.

„A tohle taky nepotřebuješ,“ skloním se k němu a ty hadry mu rovnou vytrhnu z rukou. „Jsme tu sami. Přede mnou se snad schovávat nemusíš. Nebo i kdybys musel, tak dneska a zejtra prostě nebudeš,“ připomenu mu pravidla hry, pro případ, že je od mý poslední připomínky v baru stihl zapomenout.

„A taky už nepotřebuju tu pitomou hračku, už to s ní ani jednoho z nás nebaví…,“ upozorní mě. „Takže co kdybych se jí prostě zbavil?“ zapátrá očima v mý tváři.

Chvilku ten jeho návrh zvažuju. Moc rád bych šel do tý sprchy s ním, tu hračku si z něj vytáhl sám a pak si ho celýho namydlil, zatímco on by mohl jenom stát a nechat se, ale nechci to přehnat, je mi jasný, že po tom pro něj náročným večeru uvítá i trochu soukromí. Zvlášť, když po zbytek noci už zase žádný mít nebude.

A tak nakonec kývnu: „Fajn. Ale jinak pořád platí, že nemáš dovolenýho nic dalšího! Takže se sem vrátíš tak nadrženej, jako teď odcházíš,“ uculím se na něj – a samotnýmu mi nadrženě škubne v rozkroku. Z toho, jak je na Ondrovi to během večera udržovaný a stupňovaný vzrušení vidět. A z toho, že tohle sexy a maximálně rozrajcovaný tělo mi bude za chvilku úplně k dispozici…

„Tak to máš nejspíš smůlu, páč já jsem zvyklej se votužovat studenou sprchou,“ ušklíbne se.

„Nemám teda sice dojem, že já jsem ten, kdo tady dneska má v něčem smůlu,“ pronesu a přimhouřím na něj oči, „ale dobře, dej si klidně tu sprchu pro mě za mě úplně ledovou. Však já si tě pak zase nažhavím,“ slíbím mu.

Po jeho odchodu se natáhnu pro noťas a zapnu ho, vyberu si jeden ze svejch oblíbenejch playlistů a pustím první skladbu. Chvilku si hraju s hlasitostí, nechci, aby to rušilo, jenom prostě ať tu není úplný ticho… Pak odejdu do kuchyně, naskládám na tác nějaký pití, skleničky a taky krabičku se slanýma tyčinkama a balíček pizza krekrů, pro případ, že bysme třeba ještě dostali hlad. No minimálně já ho asi dostanu, po sexu totiž vyhládne, to je známá věc – ale jestli to platí i pro dlouhý hraní bez finále, to budu muset od Ondry teprve zjistit, haha!

Sotva se Ondra vrátí, jenom ho přejedu namlsaným pohledem a vyskočím na nohy, abych ho v koupelně vystřídal. Nechci to zdržovat, chci být konečně zpátky a začít si tu svou výhru pořádně užívat… „Udělej si pohodlí,“ máchnu rukou, „ale zase ne tak velký, abys usnul!“

„No já myslím, že bys dokázal přijít na to, jak mě vzbudit, ne?“

„Taky pravda,“ zakřením se na něj, „tak okej, klidně si i pospi. Aspoň nabereš síly na to, co tě čeká…“ A s tím vykročím ke dveřím, ale neodolám, abych ho ještě neplácl po zadku.

Když se za asi patnáct minut vrátím, osvěženej a navlečenej jenom do čerstvě vypranejch boxerek, najdu Ondru v pololehu na mý posteli, do půl těla přikrytýho peřinou, jak s hlavou podepřenou loktem kouká do mýho noťasu. Hlavou se mi prožene, co by tam si tak mohl najít, pokud by se rozhodl pátrat v historii, ale vzhledem k tomu, že zaregistruju hrát písničku, kterou neznám, vypadá to, že se drbal jenom v mým playlistu…

„Jsem ti to zatím trošku voživil,“ potvrdí mý úvahy s lehkým mrknutím.

„Pf, ne že by to ten můj původní výběr potřeboval, ale budiž,“ oplatím mu ten úšklebek, natáhnu se pro noťas a odložím ho na stůl. „A když jsme u toho oživování, tak jak seš na tom? Nepotřebuješ taky… oživit?“ zahledím se mu potměšile do očí, zatímco z něj strhávám peřinu a sedám si na kraj postele.

„Moc dobře víš, že potřebuju něco úplně jinýho,“ zavrčí.

„A ty zase dobře víš, že to si budeš muset ještě tak nějakejch… hmm… no asi devatenáct hodin nechat zajít chuť,“ vzmůžu se z posledních sil na nějakej hrubej časovej odhad, protože jakmile Ondrovi drcnu dlaní do ramene, aby se přetočil na záda, a já ho celýho přejedu pohledem, mozek mi vypoví službu a místo toho se o slovo přihlásí mý natěšený péro.

Na to už Ondra nic nedodá – ani mu k tomu nedám šanci, protože se rychlostí blesku skloním a ten jeho vztyčenej klacek i s tou výmluvnou lesklou kapkou nahoře po celý dýlce olíznu. Ondra jenom hlasitě zalapá po dechu a přivře oči, zatímco já se sám pro sebe poťouchle zaculím: pro něj těch devatenáct hodin bude vááážně dlouhejch, když už teď je celej rozteklej!

„Koukám, že ta studená sprcha moc velkej efekt neměla,“ pronesu škodolibě. „No ale když už jsme u toho, tak vzhledem k tomu, že strávíš noc pravděpodobně v mý posteli, tak se musím přesvědčit, že ses v tý sprše fakt pořádně vydrbal. Úplně všude,“ zacukají mi už dopředu koutky, pak natáhnu ruku, vezmu z nočního stolku ten fungl novej kartáček a roztrhnu krabičku, abych ho mohl vyndat.

Jakmile Ondrovi dojde význam mejch slov, nevěřícně se na mě zaksichtí – ale než se nad tím jeho všeříkajícím výrazem stihnu uchechtnout, vymrští se do sedu, drapne mě za zápěstí, druhou ruku mi obtočí kolem pasu, a než se naděju, ležím na posteli na zádech já, ruce mám přišpendlený nad hlavou a on se nade mnou sklání jako bůh pomsty.

„Hmm, pěkný,“ protáhnu uznale obličej nad tím, jak bryskně to zase dokázal převrátit. „Ale nějak mi to nekoresponduje s tím, že až do zítřejšího odpoledne máš být k dispozici ty mně,“ pozdvihnu na něj obočí.

„Tak to ber tak, že ti budu k dispozici jako někdo, kdo tě bez ptaní vošuká do bezvědomí,“ pronese polohlasně, ovšem v jeho podání to zní tak dráždivě, že mi celým tělem zaškubají nadržený křeče a na poslední chvíli zadržím roztouženej sten, co se mi užuž dere z hrdla.

Na chviličku se nad tím zkusím zamyslet – jako jo, sakra, i takhle by se to dalo pojmout, kdybych chtěl… a kdybych to dovolil. A já samozřejmě chci, moc!!! Ale takhle ta hra původně myšlená nebyla, ne? To jsme se nemuseli o nic sázet, kdybysme to chtěli hrát takhle. Takhle to totiž hrajeme v podstatě od začátku…

A tak se na něj nakonec přísně zamračím a zamelu sebou: „Okamžitě ze mě slez! Nebo to budu brát, že jsi tu sázku nedodržel. A i když teď je ti to možná… no, skoro určitě jedno, tak jsem si jistej, že pozdějc by tě to dost sralo.“

Ondra mě ještě chvilku provrtává tím svým napůl vytočeným, napůl nadrženým pohledem, než dost neochotně pustí mý zápěstí a přestane posedávat na mým břiše. „Ale tohle,“ popadne ten kartáček, co pořád svírám v dlani, a vytrhne mi ho, „si nech vod cesty.“

„Co pořád máš?“ nechápavě chňapnu po jeho ruce a zase si tu věcičku, co ho tak znervózňuje, přivlastním. „Bude se ti to líbit. Moc dobře víš, že o nic jinýho mi ani nejde, než aby se ti celá ta dnešní hra líbila tak moc, až budeš škemrat, abych ti dovolil aspoň jedno jediný vystříkání,“ uculím se na něj a vyhrabu se do pohodlnýho sedu. „Takže si hezky lehni a nech mě, ať si s tebou pohraju.“

Ondra

Jakože nemám nic proti hračkám a s jedním kámošem jsem jednou zkoušel i mnohem extrémnější věci, ale zrovna ten kartáček ve mně moc důvěry fakt nevzbuzuje. Takže to moje poslušný položení se je fakt hodně nevochotný, ale nechci to vodpískat kvůli něčemu, co neznám a co hlavně vůbec nepříjemný být nemusí, když to tvrdí.

Lehnu si, a protože nevím, kam s vočima, tak je jednoduše zavřu a nechám ho, ať si se mnou dělá, co chce. Jsem pořád dost napjatej, ale jak po mně začne přejíždět tím kartáčkem, úplně se zklidním, protože to vůbec strašný není. Navopak, je to takovej ten se spoustou jemných štětin, a ty doteky s ním jsou mi dost příjemný. Pocitově to není moc daleko vod toho, kdyby po mně přejížděl prostě prstem. Začne na vobličeji, kterej jen lehce vobkrouží, přejde na krk, a nakonec na hrudník, kterýmu věnuje zvýšenou pozornost, jakoby se snažil projet snad každej kout na něm, a bradavky mi doslova čistí, až se vošívám.

Vlastně si nejsem vůbec jistej, jestli by se mi takovýhle jemný pohrávání líbilo za normálních vokolností, na doteky já nikdy moc nebyl. Ale možná i díky tomu kartáčku, kterej tomu dává ten podivnej vzrušující prostor mezi náma, než kdyby se mě sám přímo dotýkal, anebo prostě jen proto, že jsem nadrbanej až k prasknutí, si tohle pohrávání vod něj vážně užívám. Nenutí mě to vzdychat na maximum, ale příjemně mi z toho mravenčí celý tělo, a to je momentálně vlastně ten nejlepší pocit, když mě to netlačí až na hranu.

Přejede zběžně přes třísla, usadí se na nohách a nakonec i chodidlech, na kterých mám teda úplně jinej problém než tu nadrženost, co jsem cítil dosud. Nemyslím si, že jsem zrovna dvakrát lochtivej, ale teda při zajíždění těma štětinama mezi prsty začne noha automaticky vykopávat i mně. Vozve se jen tichý uchichtnutí, nohy mi zalehne a chodidlům věnuje další minutu, než se konečně dostatečně pobaví nad mým vrtěním a pokračuje ve svým putování po nohou zas směrem nahoru.

Uvědomím si, že je ještě jedna věc, co se mi na tomhle všem nehorázně líbí, to ticho. Nebo teda ne doslova ticho, zrovna nám hrajou na pozadí Green Day, co jsem mu tam do playlistu nastrkal, ale to mlčení je fakt skvělý. Vážně, na to, že vo sobě nevíme téměř nic, tak toho na mý poměry nakecáme tunu a je to trochu úleva, přeřadit na jinou strunu po tom všem hádání. Cítím z toho až podivnej klid, do chvíle, než zamíří tím kartáčkem na můj polovztyčenej klacek, kterej se vokamžitě postaví zas do pozoru.

Až v tomhle momentě si znovu uvědomím, jak moc nadrženej vlastně jsem, a vopět mnou začně protýkat ta šílená chuť poslechnout to moje nadrbaný já, který by ho prostě ze všeho nejradši vohlo a vyšukalo mu mozek z hlavy.

Přejíždí mi po těle kohoutu a druhou rukou mi pomalu honí, takže z toho zas parádně teču. Škubnu rukou teprve ve chvíli, kdy mi začne stahovat předkožku, a tak se rychle napůl zakryju, než si to uvědomím a tu ruku zas stáhnu, protože v hlavě mi pořád zní to jeho ‚bude se ti to líbit‘. A je pravda, že až na to lochtání neudělal zatím nic, proč bych vo tom pochyboval. A tak ho nechám, ať si tu svoji výhru užije. Stejnak se ale neubráním tomu, aby mi tělem neprojížděla silná nervozita, když se v mysli připravuju na to, co přijde.

„Tak už dělej,“ zavrčím po chvíli a krátce po něm mrknu, když se pořád nic neděje.

Na vodpověď se jenom zakření, pak se sehne a vezme mě do pusy. Projede to mnou jako blesk. Ten rozdíl mezi tou vočekávanou nepříjemností a navopak intenzivně skvělým pocitem uvnitř jeho pusy je jedním slovem vobrovskej. Jsem už tak rozcitlivělej, že nemám daleko k hraně, a celý mý tělo se hned prohne do luku a nahlas zasténá. Všimne si toho, jak rychle jsem reagoval, a pobaveně se uchechtne, když se na moment vodtáhne, aby mě nechal vrátit se nohama zas na zem.

Přiloží mi ten kartáček na hráz a další kolo pomalýho kouření si tak užiju dohromady s tím šimráním, který mě začíná pomalu přivádět k šílenství. Neskutečný, jak mi to na začátku přišlo jemňounký a skoro vo ničem, a na těch správných místech a při tý správný činnosti bych se z toho zbláznil. Počíná si dost jemně a pořád mě zpracovává jazykem, takže si to užívám i ve chvíli, kdy vezme do ruky mý už značně nalitý koule a taky je pomalu vobkrouží.

Už předem je mi jasný, že si nenechá ujít příležitost vobšťastnit tak i můj zadek, a přestože si nechám, podle úmluvy, poslušně pokrčit nohy, tak teda ta představa podobnýho dráždění už je pro mě dost na vokraji, takže mu zápěstí chytím dřív, než ke mně stačí znovu tím kartáčkem zamířit.

„Zvenku si dělej, co chceš, ale tu věc do mě nestrčíš, je to jasný?“ sjedu ho příkře, když ke mně vzhlídne.

„Zatraceně, nemusíš být zase hned tak podrážděnej! Věř mi trochu,“ protočí nade mnou vočima a pak se znovu sehne hlavou k mýmu nádobíčku.

Dobře, asi jsem nemusel hned vyjet, až na to dlouhý, nesnesitelný dráždění mi nic neudělal, a koneckonců jsem tu před ním dobrovolně, tak co… Rozhodnu se to napravit, dám ruce za hlavu, kterou zakloním, a nechám ho, aby mě zas a znovu přiváděl k šílenství, protože kolísám na hraně už snad i z toho nejmenšího doteku a von si dává fakt setsakra bacha, abych se vycákat nestihnul, vždycky to včas utne. Přejíždí mi u toho tím kartáčkem úplně všude, dokonce i mezi půlky, kde je to napůl šimravě vzrušující a napůl podivně nepříjemný, jenže díky všemu vokolo ta první polovina naprosto válcuje tu druhou a pomáhá mi to k ještě víc nesnesitelný potřebě už stříkat.

Když konečně přestane s tím věčným dráždivým mučením, moje steny musí být v tý době slyšet snad i na náměstí. Chybí fakt málo k tomu, abych to celý přetočil, sázka nesázka, několikrát mi ruka vyletí směrem dolů a zastaví se jen kousek vod jeho hlavy, kterou se chystá přirazit a donutit, aby to kouření dotáhla až do finále. Svírám křečovitě v dlaních prostěradlo a popravdě mám už fakt dost, kdyby tomu dal ještě jedno kolo, tak možná dosáhl svýho a fakt jsem začal škemrat, ale říkat mu to samozřejmě nebudu, ne, takovou radost mu fakt neudělám!

Kdybych nevěděl, že po tomhle všem budu muset zas vychladnout, protože pro mě žádný uvolnění dneska nechystá, tak by se mi to dlouhý vodpírání snad i líbilo, ale takhle už mě to začíná spíš pěkně srát. A fakt pochybuju, jestli mi nějaká sázka stojí za bolavý koule. Ta frustrace je prostě už na maximálním levlu.

Pevně doufám, že ten orgáč, co budu mít tady po tom všem, zítra přesně v šestnáct třicet jedna, bude stát kurva za to, a že při něm toho debílka naprosto zničím a potom znovu a znovu, dokud ze sebe nevyždímu i tu poslední kapičku a nanapumpuju ji do něj, protože tady za tohle si teda zatraceně zaslouží vošukat tak, že nebude moct chodit!

Bohužel to teda momentálně vypadá spíš na vopačný provedení, protože když k němu zvednu pohled, všimnu si, že na mě s poťouchlým výrazem mává dlouhým platíčkem kondomů. Tak dlouhým, že je ani rychle nespočítám, ale řekl bych, že takových deset nebo dvanáct jich bude.

„Tak co, kolik myslíš, že jich stihnu před spaním spotřebovat? Protože než tě zítra propustím ze svejch spárů, hodlám je použít všechny,“ zubí se na mě a já mám fakt co dělat, abych se vovládnul a ten úsměv mu nevymazal.

„Hele nemachruj, ty všechny spotřebuješ jedině, jestli je budeš používat jako pouťový balónky… Ale víš jak, jestli na tom jó trváš, tak já ti s tím spotřebováváním rád pomůžu,“ vodfrknu si a mrknu po něm.

Zakření se: „To se neboj, to mi teda pomůžeš. Tím, že se teď pěkně otočíš a podržíš mi.“

Vzrušeně vydechnu a nejradši bych mu něco uštěpačnýho řekl, ale nemám na to už vůbec energii, v celým podbřišku mě to táhne, a tak se na něj prostě jen pohrdavě zaksichtím a přesunu se bez keců na všechny čtyři. Nahne se přese mě a rychle mi přisune zápěstí k sobě, až ztratím rovnováhu a dopadnu na lokty, div že nehodím vobličejem vo matraci. Zachytím koutkem voka, jak mi zamává před hlavou šátkem, než se celkem pomalu nahne a převáže mi s ním zápěstí.

„Aby tě to nesvádělo si třeba ještě nějak pomáhat,“ poznamená uštěpačně a se mnou to už teď mlátí tak šíleně moc, že mám chuť se zahrabat a rozpustit zároveň.

Marek

Z toho, jak si celý to mý hraní nadrženě odvzdychal a jak se mi teď úplně bez keců nastavil, a ještě mě nechal, ať mu svážu zápěstí, to aby neměl nějaký ty svý převracecí nebo dokonce ulevovací tendence, jsem tak rozhicovanej, že mý péro už ode mě nepotřebuje vůbec nijak povzbudit. Ale zatímco já jsem připravenej k okamžitý akci, tak Ondrova díra by přece jenom ještě trochu péče potřebovala, protože jestli něco fakt nechci, tak aby se ty jeho vzrušený steny změnily na bolestný. Takže se ke stolku natáhnu do třetice a tentokrát nahmatám tubičku s gelem. A jako jasně, mohl bych si prostě pogelovat kondom a hotovo, ale když se mi tu Ondra tak luxusně nabízí… Kdo ví, kdy, nebo spíš jestli vůbec, se mi ještě naskytne příležitost, že?

„Ty vole, Máro, neser mě, ti řikám!“

„Co zas máš?“ zavrním do tý jeho jemně slaný kůže a rovnou ho tam olíznu, zatímco prstem pomalu, zkoumavě rejdím uvnitř něj.

„Jestli mě nevošukáš během minuty, tak tě prostě asi zabiju,“ usykává takovým správně vydrážděným hlasem – ochraptělým zčásti z toho vzrušení a zčásti proto, že ho jednoduše fakt seru.

„Ty seš nemožnej,“ uchechtnu se pobaveně a narovnám se. „I kdybys prohrál deset sázek najednou, tak si pořád budeš diktovat podmínky, co?“

„Jsem s žádným diktováním ještě nezačal…“

„A u toho i zůstaň,“ doporučím mu a přes ten jeho vystrčenej zadek ho plácnu. Ondra se zase sevře kolem mýho prstu a zavzdychá, z čehož mi podbřišek rozvibrujou vzrušený křeče… Kdybych si ho nepojistil tím, že jsem si ho aspoň trochu znehybnil, tak bych si už možná netroufl ho takhle dráždit, ale momentálně si to jeho sténání a vrtění fakt neskutečně užívám!

Když se toho průzkumu uvnitř něj aspoň pro tuhle chvilku nabažím, zasunu do něj ještě druhej a nakonec i třetí prst, tentokrát už ne pro mý vlastní potěšení, ale abych si Ondru roztáhl co nejvíc. Přece jenom nehodlám zjišťovat, jestli mě náhodou není schopnej zabít i se svázanýma rukama…

Pak už dychtivě roztrhnu lesklej obal, naroluju si kondom na nedočkavostí nažhavený péro, taky ho ještě trochu pomatlám tím gelem, přidržím si Ondru za boky – a jelikož už je podle mýho připravenej dost, zajedu do něj pěkně rázně. Ondra vyhekne tak rajcovně, že se málem udělám v tý samý vteřině jenom z toho, jak hrdelně a procíteně to znělo… A tak se víc nezdržuju a nasadím ostrý tempo, ostatně, chtěl to během minuty, tak mu tohle jeho malý přání můžu splnit.

Chviličku zvažuju, jestli mu nesplnit i druhý, mnohem větší přání – stačilo by mu pravačkou hrábnout do rozkroku a vsadím se, že by se vystříkal po pár mejch dotecích… Jenže si nejsem tak úplně jistej, jestli by to ocenil. Protože na těch záchodcích v baru mi jasně řekl, že tuhle mou výzvu hodlá dodržet… A u něj jeden nikdy neví, co, kdy a jak moc ho nasere – čili bych se vůbec nedivil, kdybych mu teď udělal laskavost, a on by mi to pak vytočeně omlátil o hlavu s tím, že jsem mu splnění tý výzvy zkazil, a že když nejsem schopnej sám dodržet svý vlastní podmínky, tak už se mnou příště nic takovýho hrát nebude.

Takže nad tím nakonec mávnu rukou – pomyslně; ve skutečnosti se ho naopak chytnu za boky pevnějc a začnu do něj bušit ve stále rychlejším tempu. Rozheká se tak božsky, že by se za to nemusel stydět žádnej pornoherec, akorát že Ondrovi ty jeho chraplavý steny fakt věřím a o to víc jsem z celý týhle situace hotovej. Takže jako stopovat to, tak se do tý jeho stanovený minuty asi v pohodě vlezu. Možná i dvakrát.

Ta vlna orgasmu mě strhne s sebou, propínám se v zádech a ty zvuky, co se mi derou z hrdla, si to Ondrovo hekání dost možná namažou na chleba… Teprve když se aspoň trochu vzpamatuju a uvědomím si, jak křečovitě zarejvám prsty do jeho boků, svůj stisk uvolním a přejedu mu po těch místech dlaněma. Vyklouznu z něj, sednu si na paty, a zatímco zadýchaně lapám po dechu, skenuju Ondrovo zpocený tělo očima. Vypadá fakt zmoženě – a já znovu zapochybuju o tom, jestli to s těma čtyřiadvaceti hodinama bez úlevy byl dobrej nápad…

Nakonec se rozhodnu, že to teda tak trochu nechám na něm. Jestli mi nějak naznačí, že by mu nevadilo, kdybych z těch svejch ostrejch podmínek trochu slevil, nebo jestli pro to, abych to přehodnotil, dokonce i sám něco aktivně udělá, tak ať je po jeho.

Díky tomu, jak je vyčerpanej, mi stačí jenom obtočit mu ruku kolem pasu a naznačit mu, ať si lehne na bok, a on to okamžitě udělá. Natáhnu se k jeho spoutanejm zápěstím a ten šátek mu z nich sundám, a jelikož se neobtěžuje otevřít oči a podívat se na mě, takže nemám jak z jeho pohledu vyčíst, co se mu asi tak honí hlavou, nabídnu mu: „Hele, vypadáš dost utahaně, takže to pro dnešek zabalíme, hm? Ale že seš to ty, tak si můžeš vybrat, kde se ti bude spát líp. Jestli se mnou na posteli, nebo na zemi na karimatce… Nabídl bych ti i rozestlanej gauč v obýváku, ale to bych tě nemohl kontrolovat, jestli nepodvádíš, takže tahle možnost padá.“

Ondra

Zatraceně, kdyby vydržel jenom vo pár chvilek dýl, možná bych se zvládl vycákat i jenom tak, bez pomoci rukou, jak jsem nadrbanej, a měl by po ptákách! Dělá mi to kurva schválně! Ale ne, nejsem takovej debil, logicky je mi jasný, že sám z toho byl už taky vydrážděnej k nepříčetnosti. Mám hroznou chuť na něj vyjet, fakt děsnou, tak moc tý nevybitý energie v sobě mám, že jsem si stopro jistej, že by mi to pomohlo, a vážně ho teď za tuhle výzvu tak trochu nesnáším.

Jenže taky jedna část mě tak nějak ví, že tady nebojuju s ním, ale sám se sebou. Že ten, kdo mi brání prostě sjet rukou do rozkroku a vyhonit si, není von, ale moje praštěná hrdost, kvůli který držím hubu a nepřiznám před ním naplno, jak moc zničenej už z toho jsem. Takže si můžu ten výbuch vzteku schovat tak leda sám pro sebe.

„Já už nikam nejdu,“ zavrčím na něj teda už jen na vodpověď, vytáhnu si polštář zpod hlavy a vobejmu ho před tělem, abych si aspoň trochu zpohodlněl tu schoulenou polohu, ke který mě to nutí, a zkouším to vzrušení vydýchat.

Poslouchám na půl ucha, jak zmizí do koupelny, chvilku šramotí, zatímco zhasíná a vypíná noťas, než vleze do postele za mnou. Je tak zatracený horko, že nepotřebuju ani deku, nechám tu svoji shrnutou v nohách, zatímco Marek zaleze pod druhou a bez dalšího slova se začne uvelebovat. Jsem příliš strhanej na další ledovou sprchu, ale trvá to jen chvilku, abych to začal pomalu přehodnocovat.

Mára má sice postel vo něco širší, nejspíš jeden a půl lůžko, ale s tím jeho neustálým hledáním polohy mi každou chvilku přejede rukou přes záda nebo se svým zadkem dotkne mýho, a to moje k uzoufání nadržený já to prostě nedává. Snažím se z hlavy vypustit, jak moc to chci, ale něco, nebo spíš NĚKDO mi to neustále připomíná.

A tak se po tom, co se konečně uvelebí rozplácnutej vleže na břiše jak žába, začnu vrtět pro změnu já, jak se snažím najít pozici, ve který bych se ho vůbec nedotýkal a neměl tak takový choutky, protože už jenom jeho přítomnost mě dráždí, natož pak to jeho živočišný teplo. Najednou si hodí přese mě ruku, asi abych se přestal tak vošívat, a to je fakt konečná, vokamžitě ho ze sebe shodím a začnu vstávat.

„Ne, tohle nepůjde, ta karimatka vlastně není tak špatnej nápad,“ řeknu jen a začnu se rozhlížet, kde ji má.

„Sorry, hej, nechtěl jsem na tebe chmatat,“ vypustí rozhozeně. Přesto i v tom tlumeným světle zvenku dobře vidím, jak hodí hlavou v přehnaně chlapáckým gestu, prudce se narovná, a mně z toho zacukají koutky. Jasně, Mára není žádná primabalerína, zvládá dost machrovat, ale zas takovej drsoň to fakt není. Takže mi přijde ta jeho náhle vodtažitá póza, ve který najednou předstírá, jak mu to je volný, hodně úsměvná.

Zahodím ten postoj teda na chvilku já a jednoduše přiznám: „To je v pohodě, nou stress, jen prostě nedám to teď, když jsem takhle šíleně nadrbanej… Bych z toho už tuplem neusnul… Jsem si to udělal naposled ve čtvrtek, protože noo… Jsem prostě nečekal takovejhle průběh, že.“

Zakření se a následně se roztlemí na plný kolo, a tak se na něj za to zamračím a užuž se chystám, že ho trochu sjedu, když mi prudce trhne za zápěstí a já se s překvapeným výrazem rozplácnu zády na postel.

„Ty seš vážně vůl! Myslíš, že tě chci tak týrat…? Teda jako jasně, že chci, ale fakt ne takhle do mrtě,“ řekne a na nic už nečeká, vjede mi rukou zas mezi nohy, vopře se mi vo bok a zaboří mi vobličej do krku, zatímco spustí nový kolo ruční práce.

Zavřu zas voči, zakloním hlavu a svezu se na vlně toho skvělýho pocitu, co v sobě právě teď mám. Tý úlevy, když cítím, jak se dnes už po několikátý nezadržitelně ženu k cíli, ale že mi to tentokrát snad už neplánuje ničím přerušit. Toho, jak nechvátá, pohrává si jenom pomalým tempem a nechává mě ještě naposledy vychutnat si tu chvíli těsně před, kdy už člověk cítí všechny ty příjemný vibrace a chybí jen zrnko k tomu, aby ho to semlelo. A do posledka i toho, v co jsem upřímně doufal, že to přece jen není takovej hajzlík, protože teď se teda vůbec netváří, že by mi chtěl potom to nedodržení sázky vomlátit vo hlavu.

I když si tohle všechno těch pár chvil užívám, tahle situace prostě nemůže dopadnout jinak, jsem už příliš daleko za hranou toho, co je pro lidský tělo únosný, a tak když mě to skutečně semele, je to vlna hodná voznačení tsunami. Moje tělo v tý chvíli rozkoše absolutně netuší, kde je, s kým je a nejspíš ani v jakým časovým pásmu se nachází. Ten vorgasmus doslova vyřvu jako nikdy, takhle šíleně intenzivně jsem se ještě neudělal.

„No teda!“ vokomentuje tak nějak vobecně, jak moc mě to vodrovnalo, a možná i množství mýho semene, u něj těžko říct, a já nemám sílu to zjišťovat, voči mám pořád zavřený a cítím se na umření.

„Tak co, už se ti bude spát líp?“ vozve se jak vodněkud z dálky.

„Rozhodně,“ vydechnu jenom.

„Tak dobrou, pane spokojenej,“ přistane mi rychlá pusa na tváři a já jsem natolik daleko na cestě do limbu, že si nejsem jistej, jestli se to vážně stalo, zůstává jen klid, absolutní klid, Markovo hřejivý tělo vedle mýho a ticho.