Fotbaliáda – Ofsajd

Marek

Zavrtím se, otevřu oči a našpicuju uši. Probudily mě totiž takový zvláštní zvuky, který nejdřív nejsem schopnej identifikovat… Ale když opatrně pootočím hlavu, všecko do sebe zapadne: Ondra si dává ranní rozcvičku. Teď konkrétně dělá sklapovačky – a ty jeho pravidelný, ostrý výdechy, co se nesou jinak ztichlým pokojem, mě vytáhly ze snu do reality.

Chvilku na něj zůstanu hledět – je neskutečný, jak mě pohled na jeho nahý tělo bere! A to toho z něj zrovna teď ani moc nevidím, když je ke mně natočenej zády. Ondra mě ale dlouho se kochat nenechá, ještě párkrát zaposiluje a pak se na mě s odfrknutím otočí: „Ty vole, to fakt nejde, když na mě takhle koukáš!“

„To teda nechápu, už jsem tě viděl v mnohem zajímavějších pozicích, ty pako,“ zavrtím pobaveně hlavou. A jako jasně, že mě okamžitě napadne, že bych mu mohl dát příkazem, aby v tý rozcvičce pokračoval přede mnou, nebo rovnou aby se mi nastavil do nějaký tý zajímavější pozice, že, ale chci mu dát od celý tý naší čtyřiadvacetihodinový hry trochu oraz, však na vymejšlení výzev pro něj bude ještě času dost a dost. „Dobře, nebudu tě teda rušit, skočím si zatím do sprchy a pořeším snídani,“ řeknu místo toho, slezu z postele, vytáhnu si ze skříně čistý prádlo a vyrazím do koupelny.

Když o deset minut pozdějc s mohutným zíváním kontroluju obsah ledničky, něco mě napadne. Mrknu na hodiny, půl desátý, no trošku jsme si přispali, nebo aspoň já, u Ondry těžko říct, od kdy je vzhůru… Ledničku zase zabouchnu a dojdu zpátky ke svýmu pokoji, kam nahlídnu pootevřenýma dveřma. Ondra teď pro změnu sází kliky, hezky jeden za druhým, ale znovu mou přítomnost nějak vycejtí, protože ke mně zvedne hlavu – a převalí se na kolena. „Co je?“

„Soráč, jako fakt se nenech rušit, jenom mě napadlo – než se dám do chystání tý snídaně – nechceš si jít třeba zaběhat?“ navrhnu. „Občas si ráno okruh dám, když stíhám. A když tě tu tak vidím, jak prahneš po nějakým pohybu…“

„Oukej, co by ne,“ prohodí a začne se rovnou zvedat na nohy.

„Fajn,“ pousměju se a přejdu ke skříni, abych se oblíkl do sportovního. „A až se vrátíme, tak si rovnou objednáme něco k obědu, na snídani dlabeme,“ plánuju. „Teda ale samozřejmě jestli máš hlad, tak si posluž hned, ledničku máme docela zásobenou… A vidíš, máš s sebou vůbec nějaký hadry na převlečení?“ napadne mě a zvědavě se k němu otočím, přičemž využiju tý příležitosti a očima mlsně přejedu po celým jeho těle. „Můžu ti kdyžtak něco půjčit.“

„Jasně, v pohodě. A jakože mám s sebou vobyč kraťasy, tak to mi pro jednou stačí, jen to triko bys mi mohl půjčit, ať si to svý jediný nepropotím. Jestli mi vod tebe teda nějaký bude,“ prohlásí a přeměří si mě pohledem.

„No tak když nebude, tak můžeš běžet nahoře bez. Jsem si jistej, že kolemjdoucí by to ocenili,“ uculím se na něj, pak se otočím zpátky ke skříni a zalovím mezi tričkama, o kterejch vím, že jsou mi volnější.

Poté, co napočtvrtý najdeme jedno, který mu padne, vyrazíme ven. Automaticky naběhnu na svou oblíbenou trasu a Ondra se k mýmu poklusu přidá. Párkrát po něm nenápadně hodím okem, nejsem si jistej, jaký je jeho obvyklý tempo, jestli mu to takhle vyhovuje, nebo mu to přijde pomalý… Zrovna se k němu otáčím znovu, že se ho normálně zeptám – a on se na mě podívá taky, takže se probodneme očima.

„Co je furt?“ zašklebí se na mě – a nevím, jak to dělá, ale v tu chvíli mě ta chuť být k němu milej přejde.

„Nic,“ trhnu rameny, „jenom přemejšlím, jestli seš takhle po ránu ready dát závod.“

„Vo to, na co jsem nebo nejsem ready, se nestarej,“ doporučí mi. „Ale závodit s tebou nebudu, když neznám trasu – jedině až poběžíme zpátky,“ trochu ten můj návrh pozmění.

„Okej,“ souhlasím.

„Můžeme běžet třeba vo to, že se těch tvých čtyřiadvacet hodin trochu zkrátí, když vyhraju. Třeba do poledne,“ zkusí to.

„Jo, a když vyhraju já, tak se to naopak protáhne až do zítra, hm?“ bavím se. „Hele, ještě si to rozmysli, já jsem v běhu náhodou dost dobrej. Můžeme si dát závod prostě jenom tak, bez sázení. Výjimečně.“

Nakonec asi uzná, že ten risk je pro něj docela velkej, a tak se jenom zaksichtí a nezúčastněně pronese: „No řekl bych, že jakožto kapitán mám docela přehled vo časech všech a teda i vo tom, jak kdo je a není dobrej, ale budiž, jenom tak zní fajn.“ Načež okamžitě zvýší tempo, takže se mu přizpůsobím, nemám s tím problém, a v tichu a čemsi jako vzájemným souladu doběhneme až do parku, kde nás propletu všelijakýma cestičkama a začnu nás pomalu točit zpátky.

Ondra

Vzhledem k tomu, že já bydlím úplně na vopačný straně města, to v tomhle lesoparku, kterým běžíme, znám fakt minimálně, takže se řídím prostě podle Marka. Evidentně tu má naběháno fakt hodně, protože na těch zjevně málo frekventovaných stezkách, na který nás automaticky vodklání, nepotkáme skoro ani živáčka. Jakože respekt, na to, že tady bydlí jen pár měsíců, to si tu trasu musí dávat fakt skoro každej den.

Vono je to taky dost znát. Nejen na tom, že vypadá fakt dobře, ale samozřejmě taky na těch výsledcích. Vo nich jsem totiž samozřejmě nekecal, skutečně si průměrnou rychlost hráčů tak nějak přibližně pamatuju. Nebo teda tu Márovo si pamatuju určitě, protože je rozhodně v TOP pětce. Asi to teda mezi náma bude hodně vyrovnaný, protože moje časy jsou mezi nejlepšíma taky, jinak bych ani nemohl zastávat ten kapitánskej post, že jo…

Ještě chvilku běžíme, když se náhle zastaví, hodí nohu na kraj lavičky a začne si zavazovat botu. Napodobím ho, taky pomalu ustanu v pohybu a chvilku ho pozoruju, než ujdu těch pár kroků a na tu lavičku se prostě zády rozvalím.

„Tak co, řekneš mi už, jaký máš se mnou plány na vodpoledne, nebo si zkoušíš hrát na tvrďáka a necháváš mě vycukat?“ pronesu prostě a zvednu k němu voči.

Nechápavě si vodfrkne: „Co to meleš? Já si na rozdíl od tebe nemusím na nic hrát…“

„A já si jako na něco hraju, jo, ty vole?“

„No tak já jsem včera do poslední chvíle nepředstíral, jak jsem tvrdej a jak všecko zvládnu! Ty seš tady přece ten důslednej a zásadovej, že jo, ten, co vždycky všecko dodrží a vydrží… Ale když jsem pak uhnul, že ty svý původní podmínky trochu zmírním, nic jsi nenamítal – protože se ti to zrovna hodilo!“ zavrčí a já fakt tápu, kde se to v něm tak najednou vzalo. Jak je možný, že se to tak rychle přehouplo zas sem?

Zvednu se, votočím, kleknu na tu lavičku a zadívám se mu do vočí: „Chceš tím vážně říct, že nejsem zásadovej, chápu to správně?“

„Jo, překvapivě to chápeš správně,“ rýpne si.

„Tak jak chceš,“ poznamenám jenom, chytnu ho voběma rukama kolem pasu a na tu lavičku ho stáhnu a vyhoupnu se nad něj vobkročmo.

Nehodlám mu dát prostor na protesty, aby mi pak nevomlátil vo hlavu pro změnu zas to, že ho jakožto jeho dvacetičtyřhodinovej votrok neposlouchám, a tak použiju stejnou umlčovací taktiku jako včera v tom baru, a sice že ho začnu líbat. Protože to na něj teda dost platí, úplně pode mnou změkne, přestane se vzpírat a vychází mi hned vstříc. Úplně cítím, jak má v kebuli teď vygumováno a jeho vostražitost šla dávno spát, protože se vůbec nebrání, když se trochu přizvednu na kolena, chytím mu jednou rukou vobě zápěstí k sobě a druhou mu vjedu do trenýrek.

I když to vypadá, že tu nikde není ani noha, rozhodně to nehodlám riskovat, takže po krátký chvilce povzbuzování jeho nádobíčko naplno chytnu a začnu ho hnát rovnou k cíli. Není blbej, takže mu i přes ten mlžnej vopar brzo dojde, že to rozhodně není jen tak, a po tý včerejší zkušenosti mě zkusí vod sebe vodtrhnout, ale nedám se, navopak, čekám to, takže ještě víc přitlačím, dál ho líbám pěkně divoce, zajíždím do něj jazykem a kmitám dlaní tak, aby mu vzrušivý vlny co nejvíc zaměstnávaly mozek.

Hrozně si užívám to všechno, co pode mnou dělá jeho tělo. Jak se zjevně nemůže rozhodnout, jestli mě vodstrčit, nebo přitáhnout. Jak mě náruživě líbá zpátky, jako by to byla ta nejzákladnější potřeba, a zároveň se vzpírá a snaží se mě ze sebe shodit, ale ty vlny slasti, který jím projíždějí, mu to narušují čím dál víc, a tak jsou pauzy, ve kterých vláční a nevzpouzí se, čím dál delší. Je mi jasný, že se mu přesně tohle líbí, když mám tak trochu navrch, a to teda rozhodně hraje v můj prospěch, protože ho to začne nezadržitelně tlačit k vokraji.

Už se ani nesnaží mi v tom zabránit, a tak mu jenom pár chvil před koncem pustím zápěstí a uvolněnou rukou přetáhnu gumu trenýrek dolů. Cáká už skoro vokamžitě a za tichýho zasténání do mý pusy zkropí vnitřek svých volných adidasů.

Votřu si ruku z nejhoršího vo jeho trenky, vytáhnu dlaň na světlo, vodtáhnu se trochu a chvilku si ho jen tak zálibně prohlížím. Vypadá tak zničeně, jak kdyby uběhl maraton, sedí se zakloněnou hlavou a hluboce dýchá, než se dostatečně probere a sklopí hlavu do svýho rozkroku. Doslova vidím, jak mu hned začne stoupat krevní tlak.

„Si děláš prdel? Ty seš fakt kokot!“ vyjede po mně, naplno se vzepře do stoje a tím mě ze sebe shodí.

Vokamžitě se pakuju na nohy a uskočím kus vod něj, protože nechci riskovat, že mi v tomhle rozpoložení jednu vrazí, a teprve potom se roztlemím: „Co jako? Jsi chtěl, ať jsem zásadovější, ne? Tak jsem ti to přání vyplnil a teda dodržel tu výhružku ze včera, ne…? Jsem ti přece řek, že ještě jednou zapneš ty vibrace v tom baru a nechám tě vystříkat do kalhot. A to bych ti přece nemohl udělat, že bych nebyl důslednej, že jo…“

Mám co dělat, abych se neskácel smíchy, zatímco před ním pořád couvám, ale naštěstí nevypadá, že by se na mě chystal vysloveně skočit. Z vočí mu lítají blesky a už teď je mi jasný, že si to tu zbývající dobu, co mu ‚patřím‘, pěkně vyžeru, ale rozhodně to za to stálo!

„Ty seš tak neskutečnej kretén! Za tohle tě zničím, s tím počítej!“

„Tak fajn, ale to si mě budeš muset chytit,“ zašklebím se naposledy a pak se prostě votočím a začnu zdrhat zpátky k jeho baráku.

Sedím na schůdku před vchodem, když tam dobrých deset minut po mně Mára konečně dorazí, a já dostanu výtlem číslo dvě, když ho vidím, jak je načuřenej a navíc do půl těla svlečenej, protože tričko si zastrčil za lem kraťasů, aby ho zakrývalo.

„Cype,“ zasyčí jenom, strčí mi do ramena a začne vodemykat dveře. A já bych mu hrozně chtěl vomlátit vo palici tu jeho bájnou rychlost, ale ne, nechám si to na později, myslím, že už je vytočenej dost, a ještě určitě dostanu příležitost.

Marek

Ten zmetek na to snad musí mít nějaký speciální školení – jak během vteřiny přetočit mou náladu úplně vzhůru nohama! To jinak není možný!

Po tom jeho nočním bouřlivým finále jsem byl rozhodnutej, že už to dneska nebudu tak přehánět. Teda ne že by se mi nelíbilo pozorovat a poslouchat, jak odrovnanej z tý mý večerní péče byl, líbilo se mi to moc, ale chtěl jsem mu dneska už dát prostě pohov a pojmout to tak nějak jakože volnějc. Ale v tuhle chvíli jde teda veškerý mý přesvědčení o nějakým volnějc stranou! A to si přitom sakra dobře uvědomuju, že jsem ho k tý akci v parku v podstatě dohnal – těma svýma blbýma kecama. Vlastně bych se dost divil, kdyby si po tom mým provokování nechal ujít tu příležitost mi ukázat, jak moc důslednej umí být…

To ale neznamená, že nemůžu být nasranej. Aspoň chvilku. Než to ve mně zase přetočí. Nějak. Někam.

Do sprchy tentokrát zalezu jako první, teprve pak mu posuňkem naznačím, že mě může vystřídat. Což s rádoby nechápavým zavrtěním hlavou udělá – asi se mu moc nepozdává to mý nafučený mlčení. No, mně se zase nepozdávalo běžet přes celou čtvrť polonahej a s trikem výmluvně zastrčeným za kraťasama!

Když po nějakejch deseti minutách přijde za mnou do pokoje a kecne si ke mně na koberec, rovnou mu strčím pod nos svůj mobil s najetou webovkou mý oblíbený restaurace, která nabízí i rozvoz jídel. „Něco si tam vyber,“ zahučím. „Jako je mi jasný, že se to nevyrovná nedělnímu obědu od tvý mámy, na jakej seš zvyklej, ale i tak tam vařej dost dobře.“

Ondra ode mě mobil převezme, chvilku rejdí prstem po displeji, pak něco vyťuká a podá mi ho zpátky: „Hele, jestli můžu poradit, tak tady vaří ještě líp, levnějc a maj větší výběr – a hlavně jim ta rozvážka tak dlouho netrvá. A já si dám vosmičku.“

Protočím na něj oči: „To snad není pravda, fakt! Takhle si představuješ, že je něco aspoň jeden jedinej den v mý režii?“

Rozesměje ho to: „No tak asi už mám to kapitánství v krvi! A ty ho tam navopak zas nemáš, i když se vo to pořád snažíš… Takže se vlastně vzájemně doplňujeme.“

„Blbečku,“ syknu, „s tebou se teda rozhodně v ničem nedoplňuju.“ Ale v místních restauračkách máš očividně přehled, uznám sám pro sebe, když očima rychle prolítnu nabídku. Objednám mu to, co chtěl, sobě vyberu pikantní pizzu, rovnou to i zaplatím a pak odstrčím mobil po koberci pryč od sebe.

„Kdy přijedou?“ vyzvídá Ondra.

„Za pětačtyřicet minut,“ přetlumočím mu časovej odhad.

„Hmm, a co budem dělat do tý doby my?“ vyčkávavě na mě přimhouří oči.

„A nechceš to říct ty mně? Protože evidentně si z toho, že bys mě měl poslouchat, nic neděláš…“

„Ale notaaak, v tom parku tomu prostě nešlo vodolat. To musíš uznat! A navíc, já tě přece poslouchám, jen jsi mi tam asi jaksi nestačil říct ani jedno slovo protestu, ale za to já nemůžu,“ rozesměje se.

„A kdo asi tak jinej za to může?! Ale to je jedno, nemluvím o tom podělaným parku,“ mávnu rukou. „Ale třeba o tom, že včera jsem ti řekl, že se přede mnou nebudeš schovávat. A stejně dnes vylezeš z tý sprchy oblečenej,“ odfrknu a zakotvím očima na jeho hadrech.

„Oukej, fair point. Na to jsem asi tak trochu zapomněl,“ prohodí, rovnou vyskočí na nohy a začne se svlíkat.

Nasucho polknu a překvapenej tím, jak rychle a hlavně bez keců začal tuhle mou pobídku plnit, vydechnu: „No pane jo…“

„Hele,“ zakření se na mě, zatímco si z nohou roluje kraťasy i boxerky, „dávej si bacha na pusu! Je hrozně těžký tě brát jako šéfa dne, když mi říkáš pane!“

Proti svý vůli vybuchnu smíchy: „Ty seš fakt nemožnej!“ Ale smích mě rychle přejde, když přede mnou v následující vteřině stojí kompletně nahej – a taky dokonale vzrušenej. Ještě jednou polknu, pak vyskočím na nohy, a zatímco mu rukou vjedu do rozkroku, zblízka se mu zahledím do očí. „Ale ale! Tady se někomu ta má snaha o šéfování docela líbí,“ prohodím potichu.

Ondra pod těma mýma hladivýma dotykama přivře oči, ovšem hned se zase opanuje a přidrzle pronese: „Spíš se mi líbilo to tvý voslovení…“

„Ale kulový,“ nenechám si nic nabulíkovat. „Prostě se těšíš, že si s tebou budu zase hrát jako včera. Přiznej to. Nemůžeš… se… dočkat,“ mačkám v dlani to jeho roztoužený péro.

„Tak… třeba trochu,“ vypustí mezi vzrušenýma výdechama.

„I když jsem ti slíbil, že tě zničím?“ připomenu mu. „Budu drsnější než včera!“

„Tak buď,“ pokrčí rameny – a zacukají mu koutky.

„To jako že mi nevěříš?“ ověřuju si, už zase lehce podrážděnej.

„Věřím,“ vzdychne. „Jenom si nemyslím, že by to mohlo být horší než včera…“

„Pf, prej horší,“ zopakuju po něm naoko nespokojeně, přičemž moje paměť mi hned přehraje to jeho noční hlasitě odhekaný představení – a jenom při tý vzpomínce mi parádně zacuká v rozkroku.

Ondra otevře oči a pobaveně zapátrá v mý tváři. „Chytáš takhle za slovíčka všechny, nebo jenom mě?“

„Všechny,“ zašťuřím se na něj, „v tomhle žádnou exkluzivitu nemáš.“

Podle očekávání se hned doptá: „Ne? A v čem ji teda mám?“

„Třeba v tom,“ odtáhnu ruku z jeho klína, chytnu ho za ramena a dostrkám ho k posteli, načež mu podkopnu kotník, aby se svalil na matraci, „že seš momentálně jedinej, do koho děsně rád zastrkávám vibrující věcičky. Lehni si.“

„Už zase?“ zaúpí, ale poslechne mě a uvelebí se na záda.

„Jo, už zase,“ usměju se na něj škodolibě a rovnou se pro tu hračku i pro tubičku s lubrikantem natáhnu. „Včera jsem vyměkl moc brzo. Dneska už takovou chybu neudělám.“

Ondra si založí ruce za hlavu a ten potměšilej úsměv mi vrátí: „No to nevím teda… Neříkals včera náhodou, že chceš během dneška vypotřebovat celý to velký platíčko šprcek? To ti asi s tou hračkou uvnitř mě půjde těžko…“

Nevěřícně na něj vykulím oči, zatímco si sedám na paty mezi jeho nohy. Kurde, další bod pro něj! Je fakt dobrej, sakra! „Nesnáším tě,“ zavrčím jenom a skloním hlavu, abych si mohl na prsty nanýst trochu gelu, zatímco Ondra se tiše rozchechtá.

A uchechtává se ještě pár vteřin, než do něj zajedu ukazováčkem – v tu chvíli se jeho hihňání změní na takový tichý, vzrušený vzdychání. Nevydržím to a skloním se, abych mohl to jeho nádobíčko obšťastnit pusou, a zatímco se mu věnuju jazykem i rtama a užívám si to jeho sotva slyšitelný sténání, poslepu pogeluju to vajíčko a opatrně ho do něj zasunu.

Tu svou péči o jeho nažhavenej klacek přeruším jenom na chviličku, abych se mohl natáhnout ke stolu pro dálkový ovládání, a jakmile zapnu vibrace, znovu začnu Ondrovo péro sát a olizovat. Po chvilce sílu těch vibrací o stupínek zvýším, a ještě jednou – čistě proto, že mě šíleně baví pozorovat, co s Ondrou každá taková změna programu udělá. Jeho trhavý lapání po dechu nabírá na hlasitosti, podbřišek se mu co chvíli zachvěje pod náporem slastnejch křečí a já se musím děsně krotit, abych ty svý pohyby pusou nebo dlaní udržoval v takovejch mezích, kdy nehrozí, že se z toho Ondra udělá. No prostě, tohle mučení je skoro horší pro mě než pro něj – být tak blízko toho, aby mi zase předvedl ten svůj fenomenální výbuch, a nemoct to dotáhnout do konce!

Ještě chvíli si s ním pohrávám, než se narovnám v zádech, počkám si, až otevře oči a propálí mě tím svým momentálně lehce zastřeným pohledem, a s uculením pronesu: „Hm, myslím, že mi to prozatím stačilo… Víš jak, nebudu si zaplácávat žaludek, když nám každou chvilku dovezou to výborný jídlo.“

Ondra zklamaně vydechne a ucedí: „Taky tě nesnáším!“

„No vidíš,“ rozesměju se a slezu z postele, „tak aspoň v něčem se shodneme!“

Ondra

Protočím pohled do stropu a zašklebím se: „Náhodou bych řekl, že toho bude víc. V tom parku jsi docela hezky vzdychal a nějak ses úplně zapomněl bránit, že?“

Přimhouří na mě nakvašeně voči a zavrčí: „Varuju tě, ještě chvilku mi to připomínej a budeš litovat!“

Neubráním se poťouchlýmu úsměvu, prostě ať se snaží sebevíc, z jeho pusy ty výhružky ani náhodou nemůžu brát vážně. Když vím, že stačí přitáhnout ho k sobě, trochu si ho povodit a bude pode mnou vzrušeně sténat během pár vteřin. A i když jsem z něj šíleně nadrbanej a vím, že těch následujících pár hodin se uvolnění zjevně nedočkám, tak mě tahle přetahovaná s ním pořád baví. A ten rarach na rameni si tohle všechno užívá se mnou a chtěl by schválně vědět, co v tom klukovi ještě všechno je.

Bohužel, nebo naštěstí, asi podle toho, jak se na to kdo dívá, sotva votevřu pusu, tyhle mý myšlenkový pochody přeruší zazvonění zvonku vod donáškový služby. Marek hned vyskočí na nohy a zamíří směrem ke dveřím, ale ve futrech se zastaví, hmátne do kapsy a ty vibrace se ve mně rozjedou s pořádnou intenzitou, až z toho prudce zalapám po dechu.

Votočí se po mně ještě v rychlosti a zašvitoří: „Aby ses tu zatím nenudil!“

Zůstanu ležet na posteli, zavřu voči a snažím se s tím nějak srovnat. Jenže to vrnění nefrčí v jedný rovině, ale pěkně plynule nahoru a dolů, jak když jede přes kopečky, a to je momentálně mnohem, mnohem horší, protože mi to neumožňuje se s tou jízdou sladit. Nehodlám si tu před Márou na něco hrát, v tomhle fakt ne, takže nechám svý tělo, aby na to samo reagovalo, a tak se na každým tom vrcholu vibrací automaticky prohnu, vzdychnu, a moje nádobíčko trčící do prostoru se z toho může zbláznit.

Nevydržím to, natáhnu ruku a trochu ho podpořím, abych ty slastný pocity z toho, když ta síla vystoupá, kapku udržel. I když se neženu přímo k cíli, tohle je příjemný dost, a tak brzy na to, že bych jakože neměl, zapomínám.

Z ničeho nic se ty vibrace vypnou, takže podrážděně zasténám jestě dřív, než se vozve Markovo rádoby pohoršenej hlas: „No to si děláš prdel! Tohle je jako další tvůj názornej příklad toho, jak mě posloucháš?“

Moc dobře v jeho hlase slyším to pobavení, a tak po něm mrknu a vodpovím poťouchle: „No poslouchám… Ale pokud vím, výzva zněla bez vorgasmu, ale vo honění se tam nikde nemluví.“

Zubím se na něj, zatímco s kroucením hlavy položí dovezený krabice na zem, sedne si k nim a začne zapínat televizi, kterou tu v pokoji má. Vlastně ji má podle všeho spíš jako vobří monitor, protože vzápětí popadne noťas a jeho vobrazovka se na ní promítne.

„Mám tu v seznamu jeden novej film, tak pokud nemáš nic proti, pustím ho.“

Jenom zabručím, sednu si k němu a během chvilky se voba pustíme do jídla. Jenže to by nebyl von, aby si mě teď nevychutnal, takže během pár minut si k tomu všemu začne samozřejmě pohrávat s tím ovladačem. Moje proluky mezi kousáním jídla se tak stávají delší a delší, protože mi jaksi pod návaly vzrušení začíná vypínat mozek, a když tam pustí silnější vrnění, mám pravda co dělat, abych to vůbec udýchal.

Vlastně sleduje spíš mě než film, a podle všeho se u toho dobře baví, protože se pořád kření. Nakonec to vzdám, položím krabici se zbylým kouskem burgeru s hranolky vedle sebe, zavřu voči a v záklonu se hlavou vopřu vo jeho postel. Protože tohle se do prdele fakt nedá! Napůl zavnímám, že mi už asi popátý ukradl pár hranolek, ale nemám sílu se nad tím znovu rozčilovat, mám momentálně už zase co dělat sám se sebou, abych si do rozkroku prostě nehrábnul a nedokončil to.

Ucítím jeho dlaně, jak mi začnou mírným tlakem voddalovat kolena vod sebe, a hned nato mezi stehny jeho střapatou hlavu, která mě vokamžitě začne zpracovávat jazykem. Zalapám po dechu, a tak to zase po pár vteřinách přeruší a mně nezbývá, než nahlas zanadávat a zuřivě třísknout hlavou vo matraci, protože tohle už bylo kurva na hraně!

Kouknu na hodinky a sám pro sebe si v duchu zaúpím, tohle budou muka! Teprve se blíží půl jedné, a jestli to ten hajzlík bude hrát takhle dál, tak jen ať se těší, jak mu přesně za čtyři hodiny a tři minuty tohle všechno vrátím i s úrokama. Přetrhnu ho jak hada, páč tohle je fakt ta nejhorší výzva ever!

Úplně na tváři cítím jeho pohled, a tak k němu skloním hlavu. Zářivě se usměje, jak kdyby mi voznamoval dobrou zprávu, a prohlásí: „Víš co, už jsem se namáhal s tím hlídáním tě dost. Takže odteď se už nebudu držet zpátky – a ty budeš mít za úkol mě poctivě upozornit, abych přestal, jakmile se budeš blížit k hraně, hmm? A běda ti, jak to prošvihneš! To bysme těch čtyřiadvacet hodin museli začít počítat zase hezky od začátku…“

Kdyby to jen trochu šlo, tak ho tím pohledem, co na něj vrhnu, na mou duši podpálím, nebo aspoň zmrzačím, jen abych mu ten vítězoslavnej úšklebek vymazal. Houby čtyři hodiny a tři minuty, teda už jen dvě, přetrhnu ho hned, hned teď a tady, to by mi nikdo nemohl vyčítat!

Marek

„Ty seš fakt děsnej parchant, víš to?“ prskne po mně Ondra další z repertoáru svejch milejch oslovení.

Narovnám se v zádech a rádoby lhostejně pokrčím rameny. „Já jsem tě varoval! To ty ses celou dobu tvářil, že máš z těch mejch řečí prdel. Takže teď mi to tady těma nadávkama můžeš třeba vytapetovat, ale to je asi tak všecko… Hele, ale abys neřekl, že jsem až takovej parchant, tak tě nechám dojíst ten oběd, bereš? Jsme tomu ani jeden moc nedali, a přitom je to fakt dobrý… Chceš to trochu ohřát?“ A spolu s tím dotazem jedním stiskem tlačítka prozatím uspím to vibrující vajíčko, pak se natáhnu po našich krabicích s jídlem a zvědavě se na Ondru zahledím.

Probodává mě nevraživým pohledem, skoro si začínám myslet, že mě nejenom s tím obědem, ale s celým programem na zbytek odpoledne pošle do háje, ale nakonec se jeho rysy trochu uvolní a už mírnějším hlasem řekne: „Oukej, tak teda jo. Díkes.“

Přesunu se teda do kuchyně a on mě následuje, a zatímco přendávám pizzu i burger s hranolkama na talíře a postupně to přihřívám v mikrovlnce, Ondra vytáhne z ledničky na můj pokyn krabici s džusem a každýmu nám nalije plnou sklenici. Postaví je na stůl, zrovna když tam pokládám talíř se zbytkem jeho oběda, vyměníme si akorát delší pohled a evidentně to oba bereme jako takovou tichou dohodu, že doobědváme tady v kuchyni, protože Ondra si hned nato sedne na židli a dá se do jídla.

Neodolám, nakloním se k němu přes stůl a čmajznu mu z talíře další hranolky.

„Ty vole, Máro, nedráždi hada bosou nohou!“ zavrčí, ale docílí akorát toho, že se pobaveně rozchechtám.

„Se nepotentuj, jenom zjišťuju, jestli to máš dost teplý,“ zapitvořím se na něj, pak už si vytáhnu z mikrovlnky svou pizzu a schválně ten talíř postavím doprostřed stolu, aby si mohl taky nabídnout, kdyby chtěl. Čehož s náležitým zaksichtěním využije, já mu to zašklebení samozřejmě nezůstanu dlužnej, no a tady to vzájemný propalování očima je jediná naše komunikace během oběda.

Nechci se úplně přecpat, a tak nakonec jeden plátek pizzy nechám nedojedenej, a když si loknu trochu džusu, odstrčím se s židlí od stolu a s pohledem zakotveným do toho Ondrova prohodím: „Až budeš ready, tak za mnou přijď.“ A i s tou nedopitou sklenkou se pomalu vydám k sobě do pokoje.

„Co když nebudu ready nikdy?“ ozve se za mnou jeho typicky lehce posměšnej hlas.

„A pak, kdo koho chytá za slovíčka, co?“ otočím se na něj. „Ty mě chytáš rovnou za celý věty.“

„Jsi přece říkal něco vo tý důslednosti,“ poťouchle mu jiskří v očích. „Takže bych měl ty tvý příkazy plnit důsledně, ne? Čili když mi řekneš, ať přijdu, až budu ready na další dávku toho tvýho mučení, tak se pak nemůžeš divit, že nepřijdu třeba vůbec.“

No nesnáším ho prostě! Ve fotbalu je fakt dobrej – i v tom slovním, hajzlík! Ale v týhle hře budu mít ještě něco přes tři hodiny navrch, i kdyby mě uslovíčkařil k smrti! „Okej, tak pro tebe polopatě,“ přimhouřím na něj oči. „Máš deset minut svobody, tak si je užij! Pak už tě až do půl pátý nepustím ani vyčůrat – teda minimálně do půl pátý, protože jak jsem říkal, jestli to mý mučení nedáš a uděláš se, tak to začnu počítat od začátku. Já umím být taky důslednej!“

Víc už si ho nevšímám, zapadnu do svýho pokoje a rozvalím se na posteli, abych před tím, co mě čeká, taky trochu nabral síly. Ono to totiž rozhodně nebude vyčerpávající jenom pro Ondru!

Nestopuju mu to, na to nemám energii ani náladu, ale odhadem to tak těch deset minut může být, když se potichu otevřou dveře a Ondra nakoukne dovnitř.

„Nespíš?“ zeptá se polohlasně.

Vybuchnu smíchy: „To by se ti líbilo! Nechal bys mě spát až do večera, co?“

„Náhodou jsem měl vymyšlenej moc zajímavej způsob, jak bych tě vzbudil,“ ksichtí se.

„Tak smůla, nech si zajít chuť,“ odsunu se na posteli víc ke kraji a poplácám dlaní na volný místo vedle sebe. Ondra tu mou tichou pobídku bez dalších keců splní, natáhne se vedle mě na záda, ruce si založí pod hlavou a s vyčkávavým, samozřejmě ale i mírně přidrzlým výrazem ve tváři se na mě zadívá.

Přetočím se na bok, hlavu si podepřu o loket a volnou rukou mu začnu hladivě přejíždět po hrudníku a po břiše, aniž bych mu ten upřenej pohled přestal oplácet. Když se pak dostanu až k podbřišku a hřbetem dlaně se letmo dotknu jeho už zase polotvrdýho péra, Ondrův výraz sotva znatelně zvážní a z pusy se mu vydere jemný povzdychnutí. Samolibě se usměju a začnu se ho v rokroku dotýkat cíleně – na což zareaguje dalším trhavým nadechnutím a taky tím, že od sebe o kousíček odtáhne nohy.

„Hm, to úplně nevypadá, že by ses na pokračování mýho mučení vůbec netěšil,“ rejpnu si, přestanu polehávat a místo toho se obkročmo usadím na jeho lýtka. Nahmatám ovladač, co mám zastrčenej za gumou boxerek, znovu to spící vajíčko probudím k životu, a když se na mě Ondra po sérii škubavejch nádechů a vrněním doprovázenejch zavrtění zase podívá, připomenu mu: „Takže jsme dohodnutý, okej? Včas mě zarazíš… slovně, to aby bylo jasno! A jestli to náhodou nestihneš… No, to bych ti fakt nepřál.“

A pak už se k němu nedočkavě skloním, nasaju to jeho vydrážděný péro do pusy a v následujících dlouhejch, předlouhejch minutách, možná spíš čtvrthodinách, se mu věnuju nejlíp, jak umím. Rozhodně nikam nespěchám, olizuju a vcucávám ho pomalu a rozvážně, do toho si pohrávám s tím dálkovým ovládáním, a celou dobu mám našpicovaný uši, abych si nejenom užil to Ondrovo vzdychání a sténání, ale hlavně abych nepřeslechl to jeho tichý „dost“. Nebo „přestaň“. Nebo „už né“. Napočtvrtý je to nejlepší – to se ke mně donese takový vzrušením a zároveň zoufalstvím zastřený zaševelení „kurva, ježiši, Marku!“, a kdybych nebyl rozhicovanej celou tu dobu, tak jenom z těchhle tří slov by mi zaručeně houplo!

Tentokrát ho nechám vydejchat o něco dýl, i když ono jak se to vezme – v rámci tý pauzy z něj totiž vytáhnu to vajíčko, a ani tahle procedura se neobejde bez jeho vzrušenýho lapání po dechu. Chvíli mu jenom tak přejíždím dlaněma po břiše a po stehnech, líbí se mi, jak jeho kůži pokrejvá takovej tenkej propocenej film…

Jakmile se Ondrův dech zase zpravidelní, znovu se k němu skloním a tentokrát k tý péči o jeho nadrženýho a už parádně rozcitlivělýho kámoše přidám i péči o jeho díru. A sice, že si trochu nasliním prst a rovnou s ním do něj zajedu. Hrozně mě baví ho takhle zevnitř prozkoumávat, hledat, který konkrétní pohyby přes který konkrétní místa s ním co dělají… Jeho „dost“ přijde tentokrát hodně brzo, a tak si zkoumavý rejdění ukazováčkem pak užívám ještě i při šestým a sedmým kole.

K osmýmu mě už Ondra dojít nenechá. Jakmile se totiž po kratší pauze zase sehnu a chystám se ho olíznout, zarazí mě svým jednoslovným: „Stačí…“

Zvednu hlavu a povytáhnu na něj obočí: „Co stačí? Ještě mám hodinku a něco!“

„Stačí jakože STAČÍ! Jsi chtěl, ať ti řeknu, až budu na hraně – a já jsem na hraně už teď!“

Nepřesvědčeně na něj přimhouřím oči: „Jsem se tě ještě ani nedotkl…“

„Mě už dostává i tohle,“ pohodí výmluvně hlavou k mejm dlaním, kterýma mu zlehka tlačím na vnitřní stranu stehen.

Rty se mi začnou okamžitě stáčet do vítěznýho úsměvu, zatímco se zase narovnávám v zádech. „Hmm… No tak to je dobrý vědět! Vlastně mi tím říkáš, že když budu ještě pár vteřin pokračovat, neudržíš se – a já vyhraju dalších čtyřiadvacet hodin tvý poslušnosti… To asi nebylo úplně taktický mi to prozradit, co, kapitáne?“ uštěpačně si z něj utahuju.

Protočí oči. „Bože, Máro, prosím, nebuď takovej tyran! Nechceš radši ty mý služby využít ještě nějak jinak? Jsi včera přece chtěl, ať polykám… Tak co kdybysme se chvilku pro změnu věnovali tobě?“

Podbřiškem se mi začnou rozlízat šimravý, vzrušující křeče. „Hmm, tak na takový škemrání náhodou slyším… Když už se od tebe nedočkám ničeho dalšího, třeba nějakýho pane v tvým podání, tak aspoň tohle.“

„Jestli to něčemu pomůže, tak se klidně dočkáš,“ zvědavě zapátrá v mý tváři – ale sám od sebe to slovo neřekne. V tomhle jsme jiní, já s tím nemám problém a být v jeho pozici, už by ze mě to oslovení dávno vylítlo, ale jemu to očividně přes pusu tak snadno nejde. A mně to vlastně ani nevadí.

„V pohodě,“ velkoryse mávnu rukou. „A jo, máš pravdu, že jsem ti včera slíbil, že budeš polykat, ale taky jsem ti slíbil, že spotřebuju všechny ty kondomy, že? A už mi na to moc času teda nezbejvá… Takže v rámci urychlení celýho procesu si vezmu hned dvě šprcky najednou. No, urychlení… něco to naopak zpomalí, že… Takže si to aspoň oba užijeme o trochu dýl.“

Ondra

Zakroutím nad ním hlavou. Hajzlík zákeřnej to je, to mi nikdo fakt už nevymluví. Zasloužil by přinejmenším, abych JÁ si vzal dva kondomy a vošukal ho tak, že by nemohl chodit. A taky to udělám, jen ať se těší! I když teda už teď je mi jasný, že s tou veškerou nadržeností a frustrací, co mám v sobě teď, bych do něj maximálně tak jednou šťouchnul a bylo by vymalováno.

Jenže to je právě to, jsem na hraně, jsem na hraně už prakticky nonstop, aniž by něco dělal, a už se mi to teda líbí jen tak napůl. Jasně, moje péro z toho pořád šílí a teče k zbláznění, ale taky už to docela bolí, jak mám snad celej spodek pořád v křečích, a psychicky je to taky tak půl na půl. Při tom posledním zastavení jeho péče jsem už myslel, že se snad rozbrečím, vybouchnu a prostě ho chytnu, anebo se na všechno vykašlu a radši zdrhnu domů. Tak moc zoufalství z toho nepopsatelně šílenýho pocitu jsem v sobě měl. Je kurva těžký zachovat si hrdost, když vám tělo ovládá úplně jinej mozek než ten v hlavě.

Už mám jednoduše zatraceně dost a jasně si uvědomuju, že nějaký varování ho včas už moje tělo víckrát nedá, a tak prostě zavrčím: „Fajn, jak chceš. Ale s hlídáním končím. Přiznávám rovnou, že teď už to fakt neuhlídám, ta potřeba je silnější než já.“

Zadívá se na mě: „Neuhlídáš, nebo nechceš uhlídat…?“

„Hele taky bych to mohl ukončit celý, protože já mám do prdele dost, Marku… Ta sázka zněla doslova dvacet čtyři hodin, ale v rámci určitých mezí. Tak prostě trochu uhni, nebo na to kašlu…,“ vyjedu na něj, ale pak si to uvědomím, a tak pokračuju už vo něco smířlivěji. „Promiň… Já to samozřejmě chci dodržet, fakt. Za svým slovem si stojím, ale mám nějaký limity.“

Zkoumavě mě pozoruje, ale na konci toho mýho monologu už má na tváři vítězoslavnej úšklebek a prohlásí: „Tak to jsem tak trochu vyhrál, co? Po kolikátý už v řadě…?“

Zamračím se na něj a utnu mu to: „Jo, ty vole, jsi vyhrál zjištění, že nejsem z kamene. Gratuluju.“

Přimhouří na mě voči a bez výrazu řekne: „No to naštěstí nejseš. Protože to by sis jinak nemohl kleknout k mý posteli a ohnout se.“

A já jsem pravda fakt na vážkách, jak si to mám teď přebrat a jestli to znamená, že uhne, nebo ne, ale nakonec se na to vykašlu. Svý jsem mu už řekl a teda uvidím, kam to teď dotáhne, ukončit to úplně se mi totiž nechce. To si nechávám fakt až jako poslední řešení. Mám dost vyprahlo, a tak se ještě po cestě do řečený pozice natáhnu k Markovo nočnímu stolku a bez ptaní mu dopiju tu sklenici s džusem, co si tam dal, ale pak už se umístím tak, jak chtěl, a položím se břichem na postel.

Klekne si hned za mě a bez meškání do mě zasune zas prst, tentokrát se značnou dávkou lubrikantu. Naštěstí mě ale už nedráždí víc, než je nutný, prostě mě jen v rychlosti protáhne během chvilky až třema prstama a pak si začne natahovat šprcku. V duchu zakleju, když vodhodí vobalovej materiál vedle mě a mně dojde, že fakt použil dvě. Parchant.

Pro moji útěchu, je mi jasný, že nejsem jedinej, kdo je tu nadrbanej k prasknutí, takže nějaký dva prezervativy mu zas tak moc nepomůžou, aby se udělal dýl. Neváhá už ani chvilku a rovnou do mě zajede až na doraz a spustí sérii stupňujících se přírazů, jakýpak copak, že jo. Prstama pevně svírá mý boky, postupně přidává na rychlosti a jeho hlasitý steny se perfektně doplňujou s mým hekáním.

Musím chtě nechtě přiznat, že teď, když ručně netýrá mýho momentálně pořádně přecitlivělýho ptáka a když se nemusím hlídat, jak moc se k vrcholu blížím nebo neblížím, zase si to celý naplno užívám. Užívám si to tak moc, že prostě jen zavřu voči a nechám se nýst těma vlnama slasti tak dlouho, dokud se přese mě náhle nepřevalí jak nějaký zatracený tsunami. Ten orgáč, co mě semele, ze sebe parádně vyřvu a je tak intenzivní, že mám na moment pocit, že jsem pod ním vomdlel.

Vnímám fakt jenom napůl, že tu akci dokončil i za sebe, protože takovýhle vyvrcholení jsem fakt ještě nezažil, a to jsem si včera myslel, že to už ani intenzivnější být nemůže. Takže jo, může. Momentálně si myslím, že je možný snad úplně všechno a že i když fakt nevím, jestli bych takhle dlouhý vodpírání znovu vydržel, tak všechen ten sex s Markem je něco úplně neskutečnýho.

Jsem tak vyždímanej, že i když se chvilku snažím přinutit se probrat, tak i takhle, jak jsem, v pololeže na posteli, se začnu propadat do říše snů. Probere mě částečně až Márovo zvláštně ustaraný: „Žiješ…?“

Jenom souhlasně zabručím, slova jsou na mě teď moc. Jen s mobilizací všech sil se přiměju vydrápat nahoru na postel. Část mý mysli ještě zůstane chvíli u Máry a toho, že možná bych mu neměl krást posledních pár hodin spánkem, ale naštěstí si nijak nestěžuje. Přehodí přes nás deku a po krátký chvíli šramocení ucítím jeho tělo vedle svýho. Dvakrát na mě váhavě položí ruku a hned s ní ucukne, jako by si nebyl jistej, a nakonec ji nechá položenou na matraci tak, že se zlehka dotýká hranou dlaně mých zad. A potom už vypnu.

Když se vzbudím vo nějakou přibližně hodinu později, Markův čas už pomalu končí a zbývá z něj už jen pár minut. Tělem se ke mně tiskne a jeho vocas mě už zas, stejně jako ráno, šťouchá do zadku. Ty jeho sny budou asi pěkně divoký, protože se co chvíli zavrtí nebo pohne pánví. Sednu si a chvilku ho jen tak pobaveně sleduju, jenže zatímco ráno jsem ho rychle překročil a začal cvičit, abych nějaký šmajchlování co nejvíc voddálil, tak teď mám v plánu pravej vopak. Konkrétně teď mám v plánu pořádně si na něm vybít to, co jsem mu dneska v duchu už nejmíň stokrát přislíbil.

Protože jo, po tom posledním vyvrcholení jsem byl fakt totálně na vodpis, a skončit ten jeho vyměřenej čas v tu chvíli, tak se na to na devadesát devět procent vybodnu, jenže teď se mi to mezitím dost rozleželo. Jsou mi totiž naprosto jasný dvě věci. Úplně ho předem slyším, jak bude hned po probuzení zase držkovat na téma poslušnosti a protestovat, že chce tu svoji vodměnu prodloužit. A hlavně, ten pitomeček mě rozhodně neudělal schválně, takže si žádný vohledy fakt nezaslouží. Kdepak, zaslouží si pořádně vohnout a vyšukat mozek z hlavy za to, jak moc si mě celých těch čtyřiadvacet hodin vodil a jak zákeřně týhle svý výhry zneužil!

A tak si rychle vodskočím a pak jen čekám zbývající minutu a půl vsedě na posteli, než se na celej pokoj rozpípají mý hodinky, který mám nastavený už vod včerejška. Schválně je nechám řvát až do chvíle, kdy rozlepí víčka a upře na mě zamlženej pohled.

„Tak co, Marečku, vyspinkanej?“ přeptám se ho poťouchle, a než stihne něco vodpovědět, trhnu mu prudce za nohy a hrábnu mu rukou do rozkroku.

„Co…? Počkej… To přece nemůžeš!“ vydoluje ze sebe zastřeně a pokusí se vode mě trochu vodtáhnout, ale neumožním mu to.

Navopak, hodlám to ještě pořádně vylepšit. Přitáhnu si k sobě blíž ten lubrikant a zbývající šprcky a pak mu jednou rukou sevřu vobě nohy k sobě a hodím si je na pravý rameno, abych se dostal všude.

„Jen se neboj, můžu. Právě je…,“ čeknu hodinky, „šestnáct třicet dva, takže tvůj čas dávno vypršel.“

„No to je dobrý teda, vždyť…, vždyť jsi mi to minimálně… o dvě hodiny zkrátil tím, jak… jak jsi odpadl!“ protestuje mezi vzdychy a položí dlaň lehce na moji, momentálně si pohrávající s jeho nádobíčkem, ale nevodstrčí mě.

„Ale prosimtě, však tys je taky prospal, takže sis to zkrátil vlastně sám! Každopádně po těch šílených čtyřiadvaceti hodinách s tebou vo nějakým prodlužování fakt nehodlám diskutovat.“

Uvolním ruku z jeho rozkroku, napumpuju si do dlaně trochu lubrikantu a rovnou mu zajedu prsty mezi půlky. Jdu na něj pomalu, nechvátám a začnu samozřejmě jedním prstem, ale stehna mu tisknu pevně u sebe, takže je víc sevřenej a je mi jasný, že si to pořádně užije. To vokamžitý hekání mi teda rozhodně dává za pravdu.

Marek

Jako kdybych se jó snažil, tak se z tadyhle toho jeho sevření pár prudkejma pohybama dostanu, ale nechci. Jednak ho samozřejmě nechci kopnout, no a navíc – už jsem nad ním měl navrch příliš dlouho. Takže si to chvíli zase můžeme oba užít v opačným gardu.

A já si to teda užívám fest, jak se do mě dobejvá. Nejdřív jedním prstem, pak dvěma, a nakonec trochu změní polohu, s šibalsky přimhouřenejma očima si natáhne na péro hned dva kondomy a zahájí hlavní dobyvačnou misi. Hlasitě ze sebe vyheknu svý maximální vzrušení – jo, tohle už mi fakticky chybělo, cítit ho v sobě! A i když mi to díky tomu, že nemůžu vůbec hejbat nohama, přijde, že to dře trochu víc, než jsem zvyklej, tak je to pro mě stejně topka.

Nebo teda skoro. A jelikož k tomu, abych to skoro mohl umáznout, moc nechybí, tak se nabodnu na jeho zkoumavej pohled, a zatímco si výmluvně sjedu dlaní do rozkroku, potichu se zeptám: „Můžu…?“ Ne, není žádnej objektivní důvod, proč bych nemohl. Nic jsem neprohrál. Nic mu nedlužím. Jsem u sebe v pokoji a on je tu mým hostem. Takže za normálních okolností bych se neptal, ale v týhle pozici, kdy mi takhle okatě demonstruje svou převahu, do tý pokorný role úplně automaticky vklouznu.

A Ondra se zase okamžitě najde v tý svý dominantní, protože se na mě zaksichtí a stručně mi oznámí: „Ne.“

„Ty nezklameš,“ vrátím mu to zaksichtění, poslušně položím obě paže vedle těla a dlaněma začnu drtit prostěradlo, zatímco on se jenom samolibě uculí.

Přestanu si ho všímat, radši zavřu oči a soustředím se jenom na jeho pohyby ve mně…, na jeho zrychlený dýchání… a na mý vlastní vzrušený sténání.

„Možná… ti to dovolím… napodruhý,“ naruší po chvilce to relativní ticho jeho zadýchanej hlas.

Znovu se na něj zahledím: „Nebude žádný napodruhý!“

„Vo tom fakt zrovna teďkon nerozhoduješ,“ ujistí mě s mrknutím a pak se za zavřený víčka schová pro změnu on.

„To se… ještě… uvidí,“ snažím se mu oponovat, ale oba víme, že se uvidí kulový. Sakra, on je tady v tý rozhodný, ovládající roli fakticky jako doma! A já jsem z toho tak hotovej, že se málem udělám i bez pomoci dlaně, ale nakonec se mi to nepovede, a tak aspoň spolknu to nenaplněný zakňourání, když ze mě po další asi minutce vyklouzne, zatímco se od stěn pokoje ještě odrážejí ty jeho hrdelní, maximálně prožívaný steny. 

Ondra si dopřeje jenom chviličku oddechu, než shodí mý nohy ze svýho ramene. Na moment zůstane tak, jak je, v pozici na kolenou, zhluboka oddechuje a zamyšleně si mě prohlíží, zatímco pomalu zabaluje ty použitý šprcky do papírovýho kapesníku. Přemejšlím, co má ten jeho zkoumavej pohled znamenat, a užuž se ho chci zeptat, co se mu honí hlavou, když nakonec mi to prozradí sám. Odhodí tu zmačkanou kuličku, protáhne se v zádech, hmátne po platíčku se zbejvajícíma sedmi kondomama a začne odtrhávat další dva.

Vykulím na něj oči: „To je jako vážně hodláš spotřebovat všechny, nebo co?“

„Vždyť nám to jde docela rychle,“ zachechtá se.

S ušklíbnutím se začnu zvedat do sedu, ale Ondra po mně hned vystartuje, opře se mi dlaní do hrudníku a zatlačí mě zpátky na matraci: „Kampak?“

„Nikam, klídek,“ chytnu ho za předloktí a škubnutím ho od sebe odtrhnu. „Jsem myslel, že budeš chtít trochu pomoct. Víš jak, abys mohl ty gumy teda zase použít…“

Zatváří se přehnaně spokojeně a narovná se v zádech. „Fajn, takovej návrh si teda nechám líbit!“

No, a jelikož mně se ten návrh líbí taky, když je můj, že, tak si sednu na paty naproti Ondrovi, a aniž bych uhnul očima z těch jeho, natáhnu ruku a pohybama, který mám za posledních čtyřiadvacethodin tak dobře natrénovaný, mu ho rád zase začnu stavět do pozoru. Oba si rozrušeně skousáváme rty, ale zatímco on je nažhavenej fyzicky, tak já si užívám tu situaci jako takovou. Asi se nikdy nenabažím toho, jak ten Ondrův zdánlivě tvrdej pohled pod mejma dotykama měkne, jak se prostě bezděky přestává tak kontrolovat, jak mu začne být jedno, jaký ke mně vysílá signály a jestli náhodou nevypadává z tý svý přísný role…

Pořád se ale hlídá dost na to, aby se nenechal unýst příliš. „Stačí,“ řekne příkře, mlha z jeho očí se během vteřiny odvalí – a v tu chvíli je zpátky to jeho přirozený já. Ten někdo, s kým se děsně rád přetahuju o to, kdo bude mít navrch, ale komu to místo nahoře pro teď milerád přenechám, a tak bez jakejchkoliv protestů svou ruku stáhnu.

„Na čtyři,“ pokračuje v rozdávání těch svejch strohejch pokynů, a celý mý tělo se čistě jenom tady z tý jeho odměřenosti může zbláznit.

Nadrženě si kleknu na všechny čtyři, slyším Ondru šelestit za sebou, a tak napjatě očekávám, že každou chvilku ucítím, jak se něco chladivě mazlavýho zase snaží podmanit můj zadek, ale Ondra mě převeze: najednou se nade mě nakloní, chytne mě za paže a trhne, takže se málem zaryju obličejem do polštáře. Ondra mě ale na poslední chvíli přidrží a položí mě pomalu sám, z čehož se mi podbřiškem rozlejou ještě dráždivější vlny, než jaký mi tam bouřily doteď… Skoro přes ně ani nevnímám, jak mi Ondra přesunuje paže za záda a zřejmě tím samým šátkem, kterej jsem na něj použil já, mi svazuje zápěstí k sobě.

„Pf, tohle je to tvý ‚napodruhý ti to dovolím‘“? odfrknu nespokojeně, i když samozřejmě druhá část mě si tady tenhle vyšší level jeho dominance setsakramentsky užívá.

„Řekl jsem možná, to zaprvý,“ prohodí Ondra nevzrušeně, a jelikož je s pevností toho uzlu zjevně spokojenej, už ničím nezaměstnanejma dlaněma mě pohladí po zadku. Pak už cítím, jak mě v rychlosti prošťourává nagelovaným prstem, chviličku nato se mě pevně chytí za boky – a já se celej prohnu slastí, když do mě bez dalšího zdržování začne přirážet.

„A… a za… zadruhý…?“ vyhekám ze sebe dřív, než se mi všechny myšlenky z mozku vypaří.

„Zadruhý… si tě radši udělám sám,“ donese se ke mně jeho zastřenej hlas.

Na to už nic neřeknu, jenom rozrajcovaně zasténám… a pak sténám celou dobu, co jeho dlaň zkušeně prohmatává mý péro… a co se propínám v zádech, až z toho málem dostanu křeče, zatímco se mý nitro svírá kolem jeho stříkajícího klacku. Což teda přes ty kondomy bohužel necítím, ale podle Ondrova zvukovýho doprovodu to bezpečně poznám.

A pak… pak na chvilku prostě vypnu.

„Nespi,“ probere mě plácnutí přes zadek. „Ještě jich zbývá pět.“

„Ty seš nezmar, fakt,“ ošiju se a přetočím hlavu na druhou stranu, abych trochu ulevil ztuhlý šíji.

Najednou ucítím, jak mě Ondra chytá pod loktem, zvedá mě na kolena a ještě pořád celýho vláčnýho mě o sebe opírá. „Ale copak? To trochu znělo, jako že už nechceš,“ vrní mi posměšně u ucha, zatímco mi prstama začne ne zrovna jemně mnout bradavky.

„Tss, a ty copak jo?“ usykávám a marně se snažím uhnout z jeho dosahu.

„Popravdě? Úplně nejvíc si chci dát něco pořádnýho k večeři – a jít spát,“ přizná pobaveně a sjede dlaněma níž, k mýmu rozkroku. „Ale nechce se mi tě tu takhle nechávat…“

„No to teda sakra doufám, že mě tu takhle nenecháš!“ zamelu sebou a zkusím se z jeho držení vykroutit s o něco větší silou. „Hej, jako to myslím vážně! A vůbec, rozvaž mě radši hned, jasný? Protože naši asi přijedou každou chvíli! A jestli se mi chceš nějak pomstít za to, že jsem…“

„Ty vole, nejanči,“ pronese pobaveně a já ho úplně vidím, jak nade mnou protáčí oči. „Jsem to myslel jinak. Že tě tu nechci nechávat takhle – povolnýho. A nadrženýho. Skoro… Už zase.“ A s tím mi znovu vjede pravačkou do klína.

„Nejsem ani jedno,“ zalžu.

„Oukej,“ rozesměje se, odtáhne dlaň z mýho rozkroku a místo toho mě od sebe kousek odstrčí, aby mi mohl uvolnit zápěstí.

„Ale třeba bych mohl být… Někdy příště, až se zase o něco vsadíme,“ nadhodím. „Teda samozřejmě v případě, že bych prohrál.“

„Fajn, tak já něco vymyslím,“ přijme ten můj návrh sice stručně, ale v tomhle případě není potřeba nic obkecávat. Prostě chce v týhle naší hře pokračovat – a nic víc vědět nepotřebuju. „Hele, Máro, já půjdu,“ změní téma. „Ať mi doma zbyde něco k tý večeři, jo?“

„Jasně,“ následuju jeho příkladu a taky se začnu, pravda, lehce šnečím tempem hrabat z postele. „Hodím tě tam.“

„Zapomeň, seš úplně na umření, bys za tím volantem akorát tak usnul,“ dobírá si mě.

„Nepřeháněj, jsem v pohodě. A když jsem tě sem dovezl, tak tě i odvezu,“ stojím si za svým.

„Tak jak chceš,“ pokrčí rameny – a já se sám pro sebe usměju. Jo, chci. Chci s ním holt být ještě aspoň o čtvrt hodiny dýl, no.

Ondra

„Tak jaký jsou tvý dojmy po tý naší sázce? Pořád si myslíš, že to byl dobrej nápad?“ spustí Marek vopět tak trochu poťouchle po cestě autem.

„To si piš,“ zašklebím se na něj zpátky, i když teďkon věnuje svůj pohled spíš silnici před sebou, „byl to skvělej nápad! Jen holt pravda to provedení bych si přál kapku vopačný, no…“

„Jenom se nedělej, vždyť se ti to líbilo,“ řehní se.

Vodfrknu si, ale nakonec mu to potvrdím: „Líbilo. Ale však tobě by se to líbilo vobráceně taky, né že ne. Protože já bych ti, na rozdíl vod tebe, ani nic nezakazoval… Navopak! Udělal bych ti to tolikrát, až bys brečel, že už znovu nechceš!“

Nemůžu se vopět sám pro sebe neusmát, když zmerčím, jak si zběžně zakryje klín rukou a zavrtí se. Ale má to bez šance, dobře vím, že se to tomu hajzlíkovi líbí.

Vodkašle si a zhrublým hlasem se voptá: „Tak to je ten tvůj plán? Na další sázku?“

„Hmm… Ještě nevím… Zatím mě napadají jen samý blbosti… Nebo spíš extrémy, u kterých si nejsem úplně jistej, co bys na to říkal,“ spustím vopatrně, protože bych nerad plácnul nějakou kravinu, po který by to mezi náma bylo prostě divný.

„Extrémy, jo? Teda, ty umíš probudit mou zvědavost! Prostě to vybal,“ řekne jednoduše, zatímco parkuje u nás před domem.

„No tak třeba, že kdo prohraje, mohl by si někdy na příště přivést kámoše…?“ nemůžu si pomoct, abych to na konci nezvedl do votázky, protože jo, je to vlastně votázka. Je to prostě něco, co mě láká, ale na co bych se u nikoho jinýho zeptat netroufnul. Jenže s ním mám prostě pocit, že by to mohlo jít.

Zdvihne na chvíli vobočí a zadívá se na mě udiveně, než se zašklebí a s rozpačitým úsměvem vodpoví: „Hmm… No tak o to bysme se vsadit mohli… Akorát že já žádnýho takovýho kámoše nemám… Tak leda bysme to trochu obměnili – že třeba ten, kdo prohraje, bude v tý trojce dole, co myslíš?“

Usmívá se, a i když by to možná většina lidí považovala za tu nejmíň romantickou chvilku ever, já z toho jeho úsměvu dostanu děsnou chuť ho políbit. Asi z toho, že si tak jednoduše rozumíme, bez všech těch zbytečných keců kolem. A tak to prostě udělám. Nakloním se k němu, přitáhnu si ho za vlasy a dám mu tu pusu pěkně dlouhou a neuspěchanou, úplně jinou než ty divoký vykousnutí, kterých jsme si střihli během sexu hned několik. Prostě si to užívám, a podle těch jeho vzrušením přivřených víček a toho, jak mi sám tiskne ramena, bych řekl, že von taky.

Ale i když se mi i tahle něžnější chvilka s ním líbí moc, vím, že to v týhle poloze nedokážeme držet dlouho, a tak se vod něj po chvíli jednoduše vodtáhnu a spolu s náhlým votvíráním dveří řeknu jen: „Tak zítra po tréninku dáme ten závod, jaks chtěl. Když teda tvrdíš, že seš v tom běhu náhodou dost dobrej, tak si to vověříme.“

Naposledy na něj mrknu, počkám si, až kývne, a pak už za zvuku zabuchujících se dveří auta zamířím k naší brance. Už teď si ovšem v hlavě střádám všechny síly, ale i vodhodlání, že tentokrát ho porazit fakt musím. Protože Markovo zadek svíjející se mi pod rukama a jeho žhavý tělo, který bych měl v péči spolu s tím konkrétním Pražákem, na kterýho jsem při týhle sázce myslel, protože vím, že by se tu měl někdy koncem příštího týdne vochomýtnout, tak to je teda sakra pořádná motivace!