Fotbaliáda – Přesilovka

Marek

„Tak co, natěšenej?“ zakření se na mě Ondra, sotva vylezu z auta a pozdravíme se. Po obědě mi totiž textnul GPS souřadnice jednoho parkoviště, na který se mám dostavit, s tím, že sám tam dojde pěšky, protože to od svýho baráku nemá daleko.

„Na blbý otázky odmítám odpovídat,“ zahučím, zařadím se vedle něj a vyrazíme k asi sto metrů vzdálený rohový budově, ve který se nachází ubytovna.

„To je náhodou úplně normální a vážně míněná votázka,“ brání se pobaveně.

„Hmmm,“ protáhnu jenom a odmlčím se, nějak se mi s ním nechce dohadovat. Místo toho se v hlavě už po ikstý vrátím k tomu našemu sázkovýmu závodu, kterej jsem tak debilně projel! O pár pitomejch vteřin, doslova pár, sakra! A jako za normálních okolností by mi to vůbec nevadilo, co hůř, za normálních okolností bych Ondru možná i nechal vyhrát, ne že by to teda potřeboval, jak vidno – ale ani v nejmenším by mi prostě nevadilo se prostřídat, a když jsem měl posledně po mý výhře navrch já, tak mu teď to velení zase na chvíli předat! Nevadilo by mi to, kdybysme byli sami dva! Jenže takhle, když v tom bude figurovat někdo třetí…

„Ty vole, Máro,“ prolomí Ondra mý úvahy, „kdybych tě neznal, skoro bych si myslel, že jsi nervózní!“

Pár kroků ujdeme mlčky, než trhnu rameny a neochotně přiznám: „No tak asi trochu jsem, no!“ Že jo, tak Ondru už za těch pár měsíců docela znám, a i když pro nadávku na jeho adresu nejdu daleko, vím, že to není žádnej zákeřnej parchant, kterej nezná meze. Ale ten druhej? Ten Bruno? Co když ho napadne nějaká chujovina a Ondra se nechá strhnout? Jsou to podle všeho dlouholetí kámoši a mají za sebou všelijaký zkušenosti, takže když mu Bruno něco navrhne, Ondra nebude mít důvod držet se zpátky…

Ondra do mě ale najednou drcne ramenem, skoro jako kdyby mi trochu četl myšlenky. „Hele, trochu mi věř, jo?“ zopakuje mi mý vlastní dva týdny starý slova. No možná v trochu jiným pořadí, ale význam je stejnej.

A mně to automaticky vyloudí na tváři úsměv. „Tak okej…“

„A taky neber to tak vážně… Jasně, vsadili jsme se a prohráls, ale za prvý vždycky můžeš vycouvat, a za druhý – já bych tomu dal přirozenej průběh, ne nějak pevně daný pravidla, kdo kde musí být. Vo nic nejde, jasný? A Bruno je v pohodě, tak neboj,“ dotkne se mě znovu ramenem, ale tentokrát to není ten jeho typickej šťouchanec. Je to takový pomalejší a delší, uklidňující. A já se na něj za to usměju ještě o něco víc.

Vlastně se na něj celý tyhle dva týdny usmívám o něco víc. Po tý puse v mým autě. Nevím, všechno zůstalo při starým – a přece je to jiný. Furt na sebe štěkáme při trénincích a vlastně i po nich, furt po sobě házíme urážkama i posměšnýma poznámkama, a když do mě rejpal po tom prohraným závodě, měl jsem milion chutí se s ním porvat. Nebo klidně začít se rvát – a skončit u něčeho jinýho, to by se vidělo. Čili jak říkám, tohle zůstalo stejný.

Ale něco je přece jenom jinak. Možná mi věnuje delší pohledy. Nebo se mně zdá, že jsou jeho pohledy delší, protože sám se na něj dívám dýl. Možná se o něco častějc směje, než vrčí – nebo se mně zdá, že se víc směje, protože sám se mnohem radši směju. A možná mi jenom šplouchá na maják, protože po tom sexem nabitým předminulým víkendu se nám ani jednou nepodařilo zůstat spolu někde o samotě – a mně to už kurva chybí.

Zatřepu hlavou, abych ty myšlenky odehnal, a ukročím stranou, aby mohl Ondra do tý budovy vejít první. Ostatně, je to jeho kámoš, kdo je tady ubytovanej, protože sem přijel na nějakej fotografickej kurz nebo co, a celou tu dnešní akci domlouvali spolu. Mně Ondra nadiktoval jenom to, kdy a kde mě vyzvedne.

Sebevědomě projde kolem vrátnice a zamíří ke schodům, takže ho následuju. Vylezeme do druhýho patra, zastavíme se před dveřma s číslem dvanáct, Ondra zaklepe a stihne se na mě ještě povzbudivě zaculit, než se dveře otevřou a sympatickej, pohlednej, o pár cenťáků vyšší a očividně o několik let starší kluk nás gestem pozve dovnitř.

S Ondrou se ti dva rovnou poplácají po zádech a já si s Brunem pak úplně normálně podám ruku. Má jasnej, pronikavej pohled, ale taky odzbrojující úsměv, to se mu musí nechat. Už chápu ty Ondrovy řeči, jak je Bruno fajn a pohodovej – jo, přesně tohle z něj vyzařuje. Stačí být s ním chvilku v místnosti a veškerý mý obavy se rozplynou.

V malým pokoji si posedáme, kam to jde: já si zaberu židli vedle prťavýho stolku, Ondra se uvelebí v křesle a na Bruna zbyde postel. Ještě předtím nám nabídne něco k pití, ale odmítneme. Kluci se pak jeden druhýho chvíli vyptávají, co je novýho a jak jde život, tak nějak napůl je poslouchám a napůl jsem ztracenej ve vlastních myšlenkách…

A pak to najednou nabere rychlej spád: Bruno prostě převezme iniciativu, a jestliže v mejch očích byl doteď Ondra za nejvíc dominantní osobu, kterou znám, tak Bruno to má hozený ještě o několik levelů vejš. Prostě se najednou vyhoupne na nohy, dojde až k Ondrovi, zahledí se mu do očí a řekne: „Zvedej se.“ Dvě slova pronesený pevným, autoritativním hlasem – a Ondru ani nenapadne, aby se nějak ksichtil nebo ušklíbal, jako by to dělal, kdybych ty dvě slova řekl já. Ne, prostě si stoupne a úplně bez řečí nechá Bruna, aby mu svlíknul tričko. Propalujou se u toho očima a já jsem z toho tak paf, že možná údivem i zapomenu zavřít pusu…

Nevím, nemám to kdy zkoumat. Vzápětí totiž Bruno chytne Ondru za ramena, otočí si ho zády k sobě – a zároveň čelem ke mně. Teď se do sebe pohledem zaklesneme my dva a jenom koutkem oka vnímám, že Bruno zatím Ondrovi hladivě přejíždí dlaněma po hrudníku… a mne mu bradavky… Jo, Bruno hladí Ondru, já v tom vůbec nefiguruju, ale přesto mám díky těm jiskrám, co lítají mezi našima očima, sakra silnej dojem, že snad vzplanu vzrušením. A když po chvilce Brunovy péče Ondra oči přivře a hlasitě vzdychne, vydrážděně si odkašlu a dojde mi, že dýl prostě jenom tak nezúčastněně sedět na židli nevydržím.

Bez přemejšlení se zvednu, dojdu před Ondru, kleknu si – a začnu mu rozepínat kalhoty.

Ondra

Shlížím do Markovo vočí a vychutnávám si ten jeho dobře známej výraz. Fakt si voddechnu, když vidím, jak rychle z něj ty vobavy spadly a bez pobídky se připojil, měl jsem strach, že se nedokáže na tu situaci naladit. Protože jo, pro mě je trojka taky něco novýho, ale s Brůem jsem už měl pár intimnějších zážitků, takže jsem samozřejmě tak nervní nebyl, jedinej můj strach se točil právě kolem Máry a jestli bude v pohodě.

Bez rozpaků a stále na kolenou mi pomůže z kalhot i trenek a vezme mě hned do pusy. Nevodolám tomu skvělýmu pocitu, zavřu víčka a chvilku si jen tak nečinně užívám to Markovo dráždění mezi mýma nohama, Brunovo jemný vokusování mýho krku a dlaně přejíždějící mi pátravě po těle. Jakože to je fakt kurva dobrý! Úplně mě to láká vypnout, hodit se do absolutně pasivní role a nechat se takhle přivádět k vrcholu, ale vím, že tu nejsem sám, ač jsem momentálně jedinej svlečenej. A hlavně, takhle ta sázka nezněla, že?

Prohlídnu si Marka a zdá se mi s tím už dost v pohodě, možná až moc v pohodě, abych byl upřímnej. Těšil jsem se, že si aspoň trochu víc užiju tý jeho nervozity a vošívání. Možná i nějaký začervenání by mohlo padnout, ale kdepak, uběhlo sotva patnáct minut a už se na mě vopět kouká s tím svým sebevědomým jiskřením ve vočích, zatímco mě kouří pěkně do plna, jako by to pro něj byla absolutně běžná situace!

Ty vole, fakt, ještě že prohrál, páč i když mi to nijak zvlášť nevadilo být s ním na ten jeden den výhradně dole, tak do týhle pozice bych se teda ladil docela těžko. Jemu to jde perfektně, umí se vopravdu během chvilky neskutečně přeladit.

A tak ho chytnu za vlasy, pomalu mu hlavu voddálím a za loket ho vytáhnu do stoje. Zatočím se s ním tak, aby zůstal stát mezi mnou a Brunem, a zatímco ten mu začne hned svlíkat vršek, napodobím Marka, kleknu si a zaměřím se na spodní část jeho voblečení. Vodhodím to všechno na kopici ke svýmu, ujistím se rychlým pohledem, že Brů věnuje tomu mýmu paku stejnou péči jako mně před chvílí a že se to Márovi zjevně dost líbí, a pak už ho taky nechám, ať do mě na moment vklouzne, abych ho mohl jazykem trochu víc rozdráždit.

Jo, tak nějak majetnicky jsem si ho právě teď přivlastnil, protože v týhle chvíli tak trochu můj je, ne? A taky je součást mýho týmu, takže tak…

Netroškařím a dovedu ho pusou pěkně až na hranu, to, jak se mezi námi zmítá, ho zjevně perfektně dostává, protože to nemám vůbec těžký, stačí jenom chvilinka a zrychleně lapá po dechu. Ale nechat ho se udělat, to by byla teda dost rychlá akce, na to ať kouká zapomenout. Možná že nehodlám tu naši sázku dodržovat doslova, jako kdo kdy má nebo nemá být dole, to se prostě uvidí, ale rozhodně mu to aspoň nehodlám dát úplně zadarmo, takže na stříkání si tentokrát von pěkně počká.

Zrovna se chystám zvednout zpátky na nohy, když ucítím Brunovo ruku ve vlasech, jak mě přitahuje po kolenou blíž k sobě. Vzhlídnu mu do vočí, ale na můj tázavej pohled řekne jen: „Teď já.“ A tak krátce kývnu a provedu téměř totožnej úkon vodhalování a následnýho pokouření i na něm, zatímco si sám svlíkne tričko a nasměruje si Marka za zátylek až k sobě, aby ho jazykem, ale i dlaněma trochu popečovával.

Marek

Aniž bych spustil dlaně z Brunova těla a přestal mu hladivě přejíždět po kůži, pomalu přejdu za něj, čímž přestanu překážet Ondrovi. Ten si po kolenou popoleze k Brunovi blíž a jako… nasucho polknu, když ho vidím klečet a obšťastňovat pusou někoho třetího… Vypadá v tý pozici zase úplně jinak, než jak jsem ho vídal doteď: vypadá jako někdo, kdo je zvyklej velet, ale kdo zároveň ví, kdy je lepší se bez remcání na chvilku podřídit… Je to jiný, než když si klekne přede mnou proto, že jsem vyhrál sázku a on mě musí poslechnout. Ne, Bruna nemusí poslechnout. Ale chce.

Radši zavřu oči, abych se víc nerozptyloval, a zatímco Brunovi olizuju a taky teda trochu okusuju kůži na krku a na ramenou, dlaněma mu přejíždím přes hrudník. Do speciální péče si vezmu jeho bradavky, promnu mu je mezi prsty a zlehka za ně tahám, a podle jeho lehce trhanejch nádechů a výdechů je poznat, že se mu ta kombinace mý a Ondrovy pozornosti líbí. Je to zároveň zvláštní – dotýkat se takhle úplně cizího kluka… Zkoumat dlaněma, jazykem i rtama někoho, koho jsem poprvý viděl před patnácti minutama. A vnímat, že jeho tělo je tak jiný oproti Ondrovu, na který už jsou mý rty i dlaně po těch našich několika schůzkách zvyklý…

Myšlenka na Ondru mě donutí znovu otevřít oči, a zatímco Brunovi přejíždím jazykem po bicepsech, sklopím pohled a pozoruju, jak se Ondrova hlava v pravidelným, zatím teda docela pomalým tempu oddaluje a zase přibližuje k Brunovu klínu… a jak ho Bruno jen tak mimovolně zlehka čechrá ve vlasech… Nasliním si prsty a ještě chvilku mezi ukazováčkem a palcem na střídačku zlehka mnu a trochu bolestivějc drtím Brunovy bradavky, než mě ovládne chuť cítit takhle pod svýma rukama Ondru. Beru to tak, že teď zezačátku se prostě jenom všichni navzájem poznáváme, nejsou daný žádný pravidla, co, kdo a jak, a tak toho využiju, naposledy Bruna zlehka kousnu do krku – a přejdu za Ondru.

Kleknu si těsně za něj – a jeho tělo je mi momentálně k dispozici úplně celý, „nezbyl na mě“ jenom jeho hrudník, haha, a tak mu obtočím ruce kolem pasu, a zatímco levačkou ho hladím po břiše, pravačkou mu vjedu do rozkroku.

Je jasný, že Ondru celá tahle situace rajcuje, všechny nás to rajcuje, takže když nahmatám jeho už téměř tvrdý péro a stisknu ho, Ondrovi okamžitě uteče ze rtů vzdychnutí. Přímo do Brunova klína. A to vyloudí hlasitý vzdychnutí i z Bruna. Pousměju se, protože se mi líbí, jak jsme všichni tři navzájem propojený a jak akce jednoho z nás vyvolá reakci u ostatních… Rozhodnu se tenhle zajímavej fenomén trochu víc prozkoumat, ostatně zatím mě ani jeden z nich v tom, co dělám, nezarazil, a tak Ondrovo péro promačkávám a hnětu dál, chvilkama intenzivně, chvilkama jenom tak zlehka, a poslouchám jeho i Brunovy vzdechy. Vnímám, jak Ondru to vzrušení, co se mu šíří tělem, občas vyvede z konceptu a jak rozhodí to jeho jinak pravidelný tempo, ve kterým Bruna kouří… Zajímalo by mě, kdybych ho teď dovedl až k vystříkání, tak jestli by byl pro samý hekání vůbec schopnej v tom, co dělá, pokračovat… Hm, že bych to zkusil?

Zvednu hlavu – a nabodnu se přímo na Brunův upřenej, lehce zastřenej, přesto ale pořád jasnej, pronikavej pohled. Chvilku mu ho oplácím, nedokážu prostě svýma očima z těch jeho uhnout, ale pak mou pozornost upoutá, jak chytne Ondru za vlasy o něco pevnějc a zarazí jeho další pohyby nejenom tím, že mu odtáhne hlavu od svýho klína, ale i jednoslovým: „Stačí.“

Ondra

Uff… Marek mi těma svýma dotekama teda dává. Jakože fakt jsem si nemyslel, že pro mě bude takhle těžký udržet se s těmahle dvěma nad věcí, ale zjevně je. I když mě to jako představa děsně bralo, a samozřejmě bere pořád, můj vztah s Brunem je prostě tolik jinej než ten s Márou, že se to ve mně pekelně tříská. Ta chuť si Marka maličko povodit s tou, že Brů byl pro mě vždycky tak trochu mentor… A teď tím fakt nemyslím nic sexuálního, i když tam taky samozřejmě párkrát.

Prostě poznal jsem ho v době, kdy jsem to, že jsem na kluky, pořádně nepřiznal ještě ani sám sobě, a to von mi pomohl nakopnout sebevědomí. Není ani vo dva roky starší, a přesto byl už tenkrát sám se sebou i se svým vokolím tak absolutně srovnanej, že to na mě působilo jak magnet. Takže je pro mě před ním jednoduše zatraceně těžký zkoušet tu situaci řídit, i když u nikoho jinýho mi to žádnej problém nedělá.

Naštěstí mi to Bruno nakonec dost usnadní, když mě nechá volně, zaměří svou pozornost na Máru a já tak můžu ten svůj postoj zas nerušeně sesbírat. Klekne si na zem k nám a přitáhne si ho za zátylek k sobě, aby mu mohl vjet druhou dlaní do klína. Chvilku jen napůl rozpačitě sleduju ten Márovo zastřenej pohled a vůbec nepochybuju, že je z Bruna úplně hotovej. Je pravda, že ten je pro tu jeho submisivní stránku jak dělanej.

Líbí se mi to, takhle na Marka koukat, ale zároveň se nemůžu ubránit, aby mnou na moment neprojela i drobná vlna žárlivosti, když ten jeho fascinovanej výraz zachytím. Jediný štěstí, že dobře vím, jak to Brů má a že mu s klukama vo nic jinýho než vo akci už nějakej ten pátek nejde, takže se honem rychle uklidním a nenechám si tuhle výhru ničím kazit. Takhle mě to prostě jenom těší a v duchu si už teď klepu po rameni, že mě tahle ‚sázka‘ napadla.

Dalších několik chvil jenom tak vzrušivě přejíždím přes Márovo zadek, zatímco si sám lehce honím, prohlížím si tu sexy scénu před sebou a vdechuju tu všudypřítomnou vůni potu smíchanou se směsí různých kořeněných tónů, který jsme na sebe zřejmě všichni v různý míře nastříkali. Udržuju se tak akorát na příjemný hladince, když do toho mýho přemýšlení Marek hlasitě zavzdychá přesně na hraně a se mnou ten intenzivní zvuk trhne tolik, že sám přes ten útes málem přepadnu.

Bruno se potěšeně usměje, úplně pustí Markovo chloubu a vytáhne ho spolu se sebou za loket do stoje. Je naprosto neskutečný koukat se na to takhle zvenku. Popravdě rozvalit se do křesla a chvilku jen tak sledovat, jak si Bruno s tím mým voblíbeným zajatcem hraje, tak se snad udělám jenom z toho.

Vstanu k nim, právě když se Brů s poťouchlým úsměvem ptá Máry: „Jakže zněla ta vaše sázka?“

Trvá to jen sekundu. Zcela kraťounkou a sotva postřehnutelnou vteřinu, kdy se Marek rychle začervená a uhne pohledem před tím Brunovo, než k němu znovu sebevědomě zvedne hlavu a tiše, přesto pevně zahlásí: „Kdo prohraje, bude dole.“

„Takže?“ vložím se do toho a užiju si vod dotazovanýho kratičký nervózní zatěkání vočima mezi mnou a Brunem, než vodpoví.

„Takže je to ve tvý režii, pane,“ vypustí, kousne se vzrušeně do rtu a mně z toho pořádně zacuká v rozkroku. Asi nikdy se nenabažím toho, dostávat tohohle sebevědomýho machýrka do rozpaků, na to je to příliš vzácnej úkaz.

„Mám návrh,“ zkusím to a hypnotizuju se s ním pohledem, „zavážu ti na chvíli voči, souhlas?“

Protože jo, fakt HODNĚ jsem přemýšlel vo tom, jak by to dneska mohlo probíhat, a i když jsem furt počítal s tou variantou, že to bude jen klasická šukačka, kde se nic kolem řešit nebude, tak to, jak Mára na Bruna reaguje, mě dost vybízí k tý druhý možnosti. Tý, kdy si s ním ještě trochu společně pohrajeme, a představa hodit Marka do nejistoty, kdo na něj zrovna kde šahá, mě teda bere pořádně.

Vykulí na mě voči a krátce zamyšleně nafoukne tváře, než pomalu kývne. Fakt si nemůžu pomoct, ty jeho výrazy se mnou pořádně cvičí a čím dál víc začínám mít chuť se na Máru prostě vrhnout a vyšukat mu mozek z hlavy, Bruno neBruno. Takže na moment tuhle moji část prostě poslechnu, skloním se, přitisknu svý rty na Márovo, a zatímco ho tak trochu živočišně líbám a přejíždím mu rukama pátravě po těle, zatlačím ho až k posteli, na kterou ho prostě strčím a vlezu si za ním.

Zanaviguju Bruna do kapsy mý mikiny na věšáku a přilehnu si k Markovi zboku, aby měl Brů volno z druhý strany, čehož von taky hned vzápětí využije. Klekne k nám na postel a úplně automaticky Markovi jeho výhled zakryje doneseným šátkem uvázaným přes voči.

Nastane mezi námi taková ta chvilka nadrženýho ticha, kdy si jednoduše vychutnávám, že můžu úplně nerušeně přejíždět vočima po tom roztouženým těle ležícím přede mnou a vyměňovat si s Brůem krátký vyzývavý pohledy. Protože i s ním to Markovo vystupování pořádně houpe, to si všímám velice dobře. Vteřinku se teda jenom tak beze slov pomocí těkání vočí dohadujeme, kdo kde vodstartuje, než se prostě voba skoro zároveň pohneme a začneme to momentálně pěkně vodevzdaný stvoření ležící na posteli společně dráždit.

Pokrčím Markovo nohy, abych měl lepší přístup, a rovnou se nasliněným prstem začnu probojovávat do jeho nitra, zatímco Bruno se zaměří na bradavky, a z toho vodevzdanýho těla se tak stane během pár vteřin pořádně rozdrážněný a pěkně nahlas vzdychající…

Marek

Vlastně vůbec nevím, proč jsem se týhle prohry zkraje tak obával. Ležet na posteli a nechat dva kluky, ať se mi věnujou, to je skoro splněnej sen. Takže si připadám, že jsem spíš vyhrál. Aspoň pro tuhle chvíli. Je mi jasný, že Ondra si mě ještě vychutná.

Zatím si to celý ale vychutnávám já. Mám sice zavázaný oči, ale stejně dobře vím, kdo z nich je kde – podle těch dotyků, ale třeba taky podle vůně. Ta Brunova je úplně jiná než Ondrova. Takže jestli mě Ondra chtěl tím šátkem zmást, tak to se mu nepovedlo, na druhou stranu ale těžko říct, co přesně má ještě v plánu… A tak aspoň napínám uši, aby mi neuteklo nic z toho, co se kde šustne a co na mě ten momentální šéf celý akce ještě chystá.

To jediný, co prozatím slyším, jsou mý vlastní hlasitý vzdechy a sténání. Jakože jo, zezačátku jsem se to snažil trochu tlumit, protože prostě v cizím prostředí… a před cizím klukem… že jo, ale nakonec jsem to totálně hodil za hlavu. Ona by ta má snaha to ukočírovat stejně nakonec vzala za svý tak jako tak, protože čím dál víc začínám pochybovat, že je v lidskejch silách se uhlídat, když se vám věnujou hned čtyři šikovný ruce… Nevím, kterejm vjemům mám propadnout dřív, jestli těm, který mi rozvibrovávají celej podbřišek díky Ondrovejm prstům, nebo naopak tomu šimravýmu pnutí, co se mi šíří hrudníkem díky Brunovi. Ondra už mě trochu zná a ví, jak a kam šáhnout, aby se mi to líbilo nebo naopak nelíbilo, a u Bruna mě rajcuje zase naopak to, že jsou ty jeho dotyky pro mý tělo pořád tak trochu neznámý a anonymní… Dotýká se mě prostě úplně jinak, než jak jsem na to zvyklej. A hodně se mnou samozřejmě mává i to, že si se mnou oba můžou tak trochu dělat, co budou chtít. Teoreticky samozřejmě. I když díky tomu šátku přes oči není tak těžký uvěřit tomu, že i prakticky.

Ostatně, Ondra mě o tom vzápětí ujistí i slovně. To když se v jednu chvíli neudržím a poté, co mi prstem několikrát přejede přes prostatu, se s hlasitým výkřikem celej prohnu – a ruka mi bezděky vystřelí směrem k němu. Vlastně ani nevím, proč, je to čistá automatika. Možná mu chci zabránit, aby to udělal ještě jednou, protože se nechci vycákat tak trapně brzo… A možná naopak chci, aby to udělal ještě jednou, ale zároveň tak nějak potřebuju cítit, že tam mezi mýma nohama klečí fakt on, když na něj u toho nevidím… Nevím, ztrácím se sám v sobě i v celý týhle situaci, ale Ondrův hlas mi v tom celkem rychle udělá pořádek.

„Ale, ale!“ napomene mě totiž, sotva ho zlehka pohladím po předloktí.

A ten jeho káravej tón mě okamžitě vyprovokuje k přidrzlýmu: „Co jako? Jsi neříkal, že se nesmím ani hnout.“

„Tak pokud ti to z toho, co se děje, ještě nedošlo, tak ti to říkám teď,“ informuje mě, a i přes ten šátek úplně zřetelně vidím ten lehce posměšnej výraz na jeho tváři.

„No, šéfa roku bys teda s tímhle přístupem zaručeně nevyhrál,“ zašklebím se na něj – a vzápětí bolestivě zasyčím, protože mi Bruno začne prstama drtit bradavky.

„Hmm… Na to, že to, podle jeho slov, je v tvý režii, tak docela odmlouvá, ne?“ pronese jakoby nic, evidentně směrem k Ondrovi, a dál mi za bradavky tahá, že se z toho celej kroutím.

„To teda. Asi chce, abych trochu přitlačil,“ odpoví mu Ondra – a než se naděju, vytáhne ze mě prsty a místo toho mi trochu promačká koule. Než se stihnu kousnout do rtu, uteče mi kňouravej zvuk, ale silou vůle ho utnu, stejně jako donutím obě svý paže, aby dál netečně ležely na prostěradle, i když samozřejmě mají tendenci se těm v tuhle chvíli nepříjemnejm dotykům bránit.

„Vy dva jste se teda hledali,“ ucedím aspoň, protože když už nade mnou momentálně mají navrch po tý fyzický stránce, tak poslední slovo jim nechat nechci.

„Hele,“ řekne Bruno a do bradavek mě pro změnu štípne, takže sebou celej škubnu, „když otevřeš mou tašku, možná tam najdeš něco, co by se mohlo hodit,“ dopoví to – a mně teprve po chviličce dojde, že nemluví na mě.

Ondra se k tomu nijak nevyjádří, ale odhaduju, že se na Bruna s tím svým typickým přimhouřením očí zaculil – a pak už cítím, jak oddaluje ruce od mýho těla a jak vstává z postele. Malinko znervózněle polknu, protože moje představivost mi samozřejmě okamžitě předestře nějakejch dvacet možností, co by tak Bruno v tý tašce mohl mít…

„A ty si klekni, Marku,“ přeruší Bruno mý úvahy, hladivě mi dlaněma přejede přes hrudník a pak ze mě svý ruce sundá.

Ondra

Věděl jsem, že Brů nezklame, v tomhle fakt ne. V tašce má pěknou výbavu, teda na mě, pro něj je to jistě jen jakýsi základ pěti šesti věcí. A popravdě být s Márou sám, tak klidně do něčeho z toho jdu. Z toho mála, co jsem už někdy zkoušel, dobře vím, že nějaký extrémy nejsou nic pro mě, ale pohrávání s Markem mě baví ve všech podobách, takže dostávat ho do rozpaků tím, že bych mu vyhrožoval tou a vonou hračkou, by se mi zaručeně líbilo moc.

Jasně, pouta bych asi použít mohl, na svazování rukou jsme tak nějak mezi náma zvyklí, jenže už má zakrytý voči a prostě… No nechci to přehnat, Bruno je velká novinka sama vo sobě, a i když Márovi tak rád rozhazuju to jeho přemrštěný sebevědomí, tak hlavně chci, aby si to užil. Takže z tý tašky vytáhnu jen jednu jedinou drobnost, která mi přijde, že by mu nemusela vadit, a spolu s lubrikantem a šprckama se vrátím za nima na postel.

„Tak co, Marečku, co bys tak řekl, že bych na tebe mohl použít, abys trochu zkrotnul?“ zlobím ho a užívám si, že to nemůže vidět, zatímco se k němu natisknu a jednou dlaní mu pátravě sjedu do rozkroku.

Nestačí ani vodpovědět a rozvzdychá se, protože to jemný přejíždění vokamžitě nahradím pěkně divokým kmitáním dlaní, abych ho dovedl těsně pod vokraj. Bruno na nic nečeká, vodkápne si lubrikant a přesune se k Markovo zádům a půlkám, aby po nich začal vzrušeně přejíždět, tisknout je v dlaních a pomalu se probojovávat nagelovaným prstem mezi ně.

Na chvilku ten klacek v mý dlani pustím, hmátnu vedle sebe, a během pár sekund na něj natáhnu vibrační kroužek. To Márovo nadržený kňučení, když mu to hned nato zapnu, mi zní jak rajská hudba, kde jsou ty jeho provokativní řeči teď, že?

Ještě několik dalších chvil si s ním jen tak pohrávám a přivádím ho vopakovaně na hranu, protože upřímně, Brůovo přítomnost jde v tu chvíli totálně mimo mě, jediný, co vnímám, je to nadržený a momentálně i dost sténající tělo pod mýma rukama. Nakonec toho všeho ale nechám, malinko si Marka přitáhnu za vlasy a těsně předtím, než mu sundám z vočí ten šátek, ho dlouze políbím. Protože mám na něj prostě děsnou chuť a tahle touha je silnější než já, i přestože vzadu v hlavě dobře vím, že sami tentokrát nejsme a že se vo tu péči musíme ještě trochu podělit, aby se to líbilo všem.

Marek rozpačitě zamrká do světla, a tak mu dám trochu prostoru a zaměřím svou pozornost na Bruna. Sotva se ho však dotknu, ten už taky stáhne svý ruce z toho těla mezi náma, popoleze a rovnou mě přitáhne k sobě, aby mě mohl bez vokolků svalit na záda na postel. Chytí mý péro do ruky a párkrát přes něj přetáhne, než vezme jeden z kondomů a začne mi ho na něj nasazovat.

Vlastně nevím, jestli je to to, co měl Brů v plánu, ale rozhodně je to to, co jako první napadne mě, když vidím, co dělá, a tak vočima vyhledám Márovo vopětovně zkoumavej a vzrušením zamlženej pohled, nabodnu se na něj a pronesu co nejpevnějším hlasem: „Nasedni si.“

Marek

Nasucho polknu. Tak takovej příkaz si teda dám líbit! Třeba už proto, do jak šikovný pozice si mě Ondra hodlá navíst. Do pozice, ve který budu dole, i když budu nahoře. A naopak – do pozice, kdy on sice bude šukat mě, ale tempo nebo hloubku přírazů si budu určovat já… víceméně… No, když nebude nějak zásadně proti. Což možná vzhledem k tomu jeho tvrdě přimhouřenýmu pohledu bude.

Nakonec ale o všem rozhodne ten třetí. Sotva se jenom pohnu se záměrem tý Ondrově žádosti vyhovět, ucítím, jak mě Bruno chytá za rameno. Zadrží mě a tím svým polohlasným, ale podmanivě autoritativním hlasem pronese: „Čekej, Marku. Trochu to vylepšíme.“

S Ondrou se na něj jenom zvědavě zahledíme. Já teda nejen zvědavě, ale taky docela obdivně, co si budem! Prostě mě fascinuje, jak zatraceně málo mu stačí, aby získal kompletní kontrolu nad situací. Ani za milion let bych nedokázal říct těch pět slov takhle pevně. Tak přesvědčivě, aby už nikoho dalšího v místnosti nenapadlo ani pípnout.

Bruno sleze z postele, přejde k Ondrovým nohám, přidřepne si, popadne ho za kotníky – a trhne. Posune ho zadkem až k okraji matrace, načež se na Ondru široce zakření a začne mu dlaní prohmatávat koule, zatímco pravačkou mu ledabyle přejíždí přes už v kondomu uvězněný péro. Ondra Brunovo počínání upřeně pozoruje… A já stejně upřeně pozoruju Ondru. Hrudník se mu chvěje vzrušením, hlasitě vydechuje a občas si bezmyšlenkovitě skousne rty… Je to poprvý, co ho vidím, jak s ním mává vzrušení, aniž bych byl já tím, kvůli komu je vzrušenej. Takže můžu prostě jenom nerušeně přejíždět očima po jeho těle… a prohlížet si jeho tvář… a zírat na jeho rty…

Na druhou stranu, nemusím po něm jenom přejíždět očima, že ne? Nechci mu teda sice tenhle jeho prožitek nijak narušit, ale když z ničeho nic pootočí hlavu a propálí mě pohledem, už to nevydržím. Popolezu blíž k němu, zapřu se dlaněma těsně u jeho hlavy, skloním se, a aniž bych mu přestal oplácet ten upřenej pohled, políbím ho. V tu chvíli Ondra přivře víčka a hlasitě mi vzdychne do pusy – a než stihnu potěšeně zapřemýšlet, jestli za ten rajcovní zvuk mohl ten můj polibek, nebo spíš to, jak ho Bruno dráždí v rozkroku, ucítím, jak mi omotává pravačku kolem krku a pevně mě chytá za krkem. Začne jazykem prozkoumávat mý ústa pěkně divoce a nedovolí mi uhnout hlavou ani o kousíček, což já bych teda beztak neuhnul, ani kdybych mohl, to je jasný, ale vůbec mi nevadí, jak i nad líbáním okamžitě převzal kontrolu. Rozdrážděně u toho vzdychá a zároveň lapá po dechu – a já ty zvuky vdechuju do sebe a šimrají mě na rtech… a na patře… a v podbřišku… Kde teda to šimrání umocňuje ta vrnivá věcička, co mi Ondra nasadil na ptáka, aaach…

Když už lapeme po dechu oba, stisk Ondrovy dlaně na mým zátylku povolí a Ondra lehce škubne hlavou, aby se dostal z dosahu mejch rtů. Nadzvednu se na rukách, otevřu oči – a nabodnu se na jeho zastřenej pohled.

„Takhle si…,“ zachraptí a odkašle si, „takhle si představuješ to svý pane? Že ti dám nějakej pokyn – a ty místo toho uděláš něco úplně jinýho?“

„Pf,“ odfrknu jenom a vědoucně se na něj zaksichtím, protože ten jeho předstíraně přísnej tón mě teda fakticky neoblbne! Dobře vím, že se mu ta pusa líbila! Dohadovat se s ním o tom ale nebudu, a už vůbec ne teď a tady, a tak se bez dalších řečí narovnám a po kolenou od něj kousek poodlezu. Pak se zvědavě zadívám na Bruna.

Ten už nás s poťouchlým výrazem ve tváři pozoruje, ale všechny případný komentáře si nechá pro sebe, trhne hlavou směrem k Ondrovu nádobíčku a přejde rovnou k věci: „Tak pojď. A pěkně zády k Ondrovi, ať se k tobě dobře dostanu…“

„Zády…?“ zopakuju po něm malinko znejistěle a ohlídnu se po Ondrovi, jestli je s tím v pohodě. Nejsem totiž tak úplně zvyklej na někom rajtovat a při tom se mu nedívat do tváře… Ale Ondra se tváří pořád stejně – nadrženě a natěšeně, jak jinak – a tak si sám pro sebe pokrčím rameny, obkročmo si na něj vlezu, chytnu jeho ptáka za kořen a pomalu si na něj začnu nasedávat.

Ucítím, jak mě Ondra pevně chytá za boky a přidržuje mě, zatímco se mi k uším nesou jeho už zase pěkně vzrušený výdechy – a v tu samou chvíli mi Bruno ukazováčkem nadzvedne bradu, zakloní mi hlavu a donutí mě tak podívat se mu do očí. Přečtu si v nich, co po mně bude chtít…, což mi potvrdí tím, že přistoupí o krůček blíž a jeho vztyčený péro se octne kousíček od mý tváře… a ze mě se vydere vzrušený zasténání. Přijde mi, že v týhle jediný vteřině jsem ztratil veškerou kontrolu, ačkoliv ani doteď jsem jí neměl kdovíjak moc… Ale odteď jako by mý tělo patřilo jenom jim dvěma. Ondrovi a Brunovi.

Bruno mi přestane svírat bradu v prstech, takže toho hned využiju a trochu se nahnu, abych ho mohl ochutnat v rozkroku a nasát jeho už parádně nažhavený, mokrý péro do pusy. Bruno vzdychne a pro změnu mě chytne za vlasy… Netahá mě za ně nijak drsně, spíš si jenom tak zlehka určuje, v jakým tempu a do jak velký hloubky se mu mám věnovat.

A tak to nechám z větší části na něm a zaměřím pozornost dozadu. Přestanu pravačkou svírat Ondrův penis u kořene, není to už potřeba, a místo toho se rukama zapřu o matraci, abych líp udržel rovnováhu. Nadlehčuju se v kolenou a hýbu pánví a nechám pro změnu Ondru, aby si tím, jak si mě přidržuje za boky a nadzvedává, určoval tempo, v jakým se nabodávám na to jeho pěkně tvrdý kopí…

Zezačátku si připadám děsně prkennej, je pro mě docela těžký se s tím vším, co se děje, nějak sladit – nevím, na co se soustředit dřív, a navíc mi přijde, že čím víc se soustředím, tím míň zkoordinovaný ty mý pohyby jsou. Po chvilce ale zjistím, že kluci si s tím vším poradí a sami se postarají o to, aby jim mý tělo bylo k dispozici tak, aby jim to co nejvíc vyhovovalo. Takže se tím přestanu zabejvat a prostě se nechám unášet na vlně toho vzrušení. Celej rozhicovanej tím vším poslouchám Brunovo vzdychání a Ondrovo hekání… A často do tý kakofonie zvuků přidám i nějaký svý nadržený zasténání, protože mý vibracema rozdrážděný péro už taky volá po vystříkání. Zvlášť, když v sobě cítím ty Ondrovy přírazy… a na sobě jeho ruce… a prostě…

Kdybych tu pitomou sázku neprohrál, tak bych si teď asi hrábnul do rozkroku a taky si ulevil, ale myslím, že ten, komu dělá tak dobře poslouchat to mý pane, by to úplně neocenil, haha. A tak si nechám prozatím zajít chuť a užívám si tu situaci takovou, jaká je, protože… protože je to prostě boží.

Ondra

Přizvedávám Máru za pas a celou tu akci si užívám, ale zákonitě tohle nemůže trvat dlouho, jsem příliš vydrážděnej ze všech těch představ, pohledů na Markovo zadek a vohnutý záda i do Brunovo vočí. Je tam toho zkrátka moc, takže stačí jenom pár těch dobře známých stahů uvnitř toho těla, ze kterýho sám vo sobě šílím, a začnu stříkat.

Na minutku vypnu, zavřu víčka, a tak můžu popravdě jenom vodhadovat další průběh mimo mě, cítím ještě pár dalších zásunů, jak na mně Marek hýbe pánví, za kterou ho pořád mírně přidržuju, a slyším ty vzdechy vod vobou dalších protagonistů týhle akce. Ty Márovo ještě chvilku pěkně tlumený Brunovo pérem, než nahlas zasténá, jakmile mu Brů pusu podle všeho vosvobodí, vytáhne ho z něj a vycáká se na jeho hrudník. Vidím to jen tak napůl a cítím dopad pár těch kapek i na sobě, ale momentálně je mi všechno tak nějak napůl jedno.

Nic nevnímám až do chvíle, kdy se ke mně Marek zavrtá zboku a začne se tím svým nadrženým klackem vo mě třít. Moc se mi líbí ten fakt, že poslechnul a nedodělal si to. Popravdě klidně mohl, ale asi už to máme mezi náma dobře natrénovaný, že ty výzvy a sázky, pokud to jde, dodržujem. Nechám se ještě chvilku tak napůl něžně probírat, jeho jazyk na krku se mi teda líbí moc a Brůovo následná péče vo můj rozkrok, když mi z něj sám sundá šprcku, aby ji zahodil, je teda dostatečnou motivací k zmrtvýchvstání.

Takže přestože mnou zase projede ta myšlenka, co bych asi tak teď dělal, kdybych byl s Márou sám, přiměju se zahodit ji, znovu naplno votevřít voči a převalit Marka pod sebe. Putuju mu pusou po těle pomalu jazykem dolů a zastavuju se na těch správných místech, než dorazím až do cíle a vezmu toho jeho přetékajícího ptáka do pusy.

Dráždím ho pěkně pomalu, docela jemně a užívám si ten hodně zvláštní pocit na jazyku z jemných vibrací, který mu pérem procházejí. Užívám si to, protože i když je to malinko divný, úplně z toho cítím tu jeho nadrženost, a to mě hrozně svádí ho ještě trochu pozlobit. Zvlášť když můj vlastní pták pod tím vším znovu tvrdne.

Přidám teda trochu na tempu, abych Marka dostal rychle na hranu, kde ho ze svý pusy propustím, vychutnám si jeho zoufalý zasténání a zvednu hlavu k Brunovi, kterej se mezitím vopět ujal Márovo bradavek, a tak nějak celkově horní poloviny těla.

„Co říkáš, Brů, dáme ještě jedno kolo? Tady Marek se zjevně ještě furt neblíží, tak bysme v klidu mohli, co?“ voptám se nahlas, náležitě poťouchle.

Celkem vočekávaně tahle moje provokace nezůstane bez vodezvy a zpode mě se vozve podrážděný: „V klidu si to dejte třeba ještě desetkrát. Já jsem s tím v pohodě, pane…“

„Desetkrát, jo?“ zadívám se Márovi do vočí a to jeho šklebení, co mu už zas hraje na tváři, mu náležitě voplatím. „Jen kdybys nekecal… Vo co, že by stačily dvě kola, abys kňučel?“

Ptám se ho, ale je to popravdě spíš řečnická votázka, tak nějak voba, tuším, víme, že já už teď fakt nemám sílu na další dvě kola, stejně tak jako Marek na to takovýhle dráždění tak dlouho vydržet. To vzrušení by se prostě dalo krájet, a tak se po Brunovo všeříkajícím: „Tak jasně, že…,“ prostě sehnu a znovu ten Márovo kolík krátce vobšťastním jazykem, než se napřímím a ležérním gestem, jak když dámě nabízím židli k posazení, pokynu Brunovi k Markovi. Ten ale jenom zakroutí hlavou, popoleze po kolenou ke mně a nataženou rukou si mě přitáhne za zátylek blíž k sobě.

„Díky, ale ne, já nechám Marka v tomhle jen tobě… Ale jestli na té svojí dnešní pozici nějak moc netrváš, tak já si při tom vezmu tebe, jo?“ zeptá se a mně z toho v rozkroku tak mocně zaškube, že skoro ani k žádný další akci nedojde.

Úplně mi z tý představy vyschne v krku, a tak jenom z posledních sil kývnu a úplně automaticky se přitáhnu k Brunovi k pěkně vášnivýmu vykousnutí. Přidrží si mě za vlasy, zajede mi jazykem do pusy a sjede mi rukou po těle do rozkroku, kde mě chvíli trochu podporuje v nadrženosti, než vobrátíme svou pozornost na Marka, kterej nás sleduje zastřeným pohledem.

Pak už se ničím nezdržuju, popadnu Máru za pas a začnu mu pomáhat v přetáčení a následně si ho navigovat do polohy na všech čtyřech. Když na mě konečně pěkně vystrčí zadek, nevodolám a na moment mu dlaněma vobě půlky prohnětu, zatímco nechám Bruna, aby znovu mně i sobě nasadil další kondom.

Musím se v duchu smát, tahle jeho péče je skoro vodborná. Nahlas ale neřeknu nic a přejdu rovnou k činu. Řekl bych, že Marek je vod předtím ještě trochu promazanej, a tak do něj bez jakýkoliv přípravy rychle zajedu, až pode mnou zalapá po dechu a stáhne se kolem mě.

Naštěstí teda Brů zvolí pomalejší taktiku, a zatímco postupně rozjíždím svý přírazy, přidrží si mě jednou rukou za rameno a zasune do mě nagelovaný prsty. Zas tak moc se s tím ale nemazlí a během pár vteřin má ve mně rovnou dva, se kterýma mě začne pěkně zprudka vojíždět. Zasténám vzrušením i trochou bolesti z té rychlosti a zajedu do Marka až nadoraz. To jeho tělo se celý prohne, stáhne se kolem mě, což ihned napodobím a hned nato vydrážděně vydechnu.

Ta síla všech těch podnětů, na mně i uvnitř mě, ty vzrušený, mísící se steny, votřásající snad celým pokojem, je to dohromady tolik intenzivní, že se začnu dostávat do jakýhosi tranzu, kdy nevovládám svý tělo, ale mý tělo vovládá mě. A to to samozřejmě ještě vygraduje, když se Bruno přemístí a prsty ve mně rázně nahradí jeho nažhavenej kolík.

Marek

Kdyby se ke mně zezadu nelinulo hned dvojitý vzdychání, tak bych v tuhle chvíli sám sebe v pohodě přesvědčil, že se nic extra neděje. Že prostě klečím na posteli na všech čtyřech a Ondra si mě zezadu bere tak, jako jsme to spolu už několikrát zažili.

Jenže právě to dvojitý vzdychání tomu dodává pikantní šťávu. Nenechává mě ani na chvilku na pochybách o tom, že za mnou si neužívá jenom jeden, ale hned dva kluci. Bohužel ze svý pozice se na to naše sousoší nemůžu podívat, ale ono i to, co mi nabízí moje představivost, je silný dost. Ondra namáčknutej uprostřed mezi mnou a Brunem… a Bruno s tím svým nekompromisním pohledem, teď teda možná schovaným za zavřenýma víčkama, jak do Ondry přiráží… mmmhhhmmm…

Mám už prostě ze všech těch představ a podnětů co dělat – a Ondru samozřejmě nenapadne nic lepšího, než mi ještě přitopit. Pravačkou mi sjede z pasu, kde si mě přidržuje, do rozkroku, se sebejistotou sobě vlastní mě popadne za péro a začne mi ho zlehka pumpovat. Vzrušeně zaúpím a celej se prohnu tím nadrženým očekáváním, ale on mě hned ochraptělým hlasem upozorní: „Je ti doufám jasný, že se udělat nesmíš, hmm?“

Zničeně vydechnu a silou vůle zkusím potlačit to žhavý šimrání, co v mým podbřišku hrozí vybuchnout. „Nesnáším tě,“ ucedím potichu skrz sevřený zuby, pokrčím lokty a obličej zabořím do matrace.

„Cos to říkal?“ přeptá se Ondra, a i když to vypouští mezi těma rajcovníma vzdychama, stejně to zní pěkně panovačně.

„Že je mi to samozřejmě jasný, pane,“ hodím k němu přes rameno správnou odpověď, tu, kterou si ten jeho tón vysloveně vyžaduje. A jenom z toho oslovení mi zase pekelně zacuká v rozkroku. Protože v týhle pozici to zní tak jaksi… Prostě to sem v tuhle chvíli fakticky sedí, no. 

Následující vteřiny, možná i minuty se mi začnou tak trochu slejvat.

Ondra je vydrážděnej na maximum, skoro bych si tipnul, že o sobě chvílema ani neví – je to dost poznat z jeho hekavejch výdechů a taky podle toho, jak občas vypadne z rytmu, v jakým do mě přiráží – ale na to, aby přesně odhadl ten moment, kdy má mýho skoro už bolavě nalitýho ptáka pustit, abych se náhodou fakt neudělal, má energie a příčetnosti očividně dost, zmetek jeden. Ale užívám si to samozřejmě i tak! Je to všechno jednoduše až příliš skvělý na to, aby mi nějak vadilo, že z nás tří jsem momentálně ten, kdo si přijde na svý až jako poslední. Jestli vůbec, že. Ostatně tohle v tý sázce bylo asi taky obsažený, pokud si to teda skrz svý totálně mlhou zahalený vědomí dokážu vybavit…

V následující vteřině už jde veškerej můj zájem o znění nějaký sázky stranou: protože začnu mít pěkně napilno, abych ten Ondrův požadavek splnil! Z Ondry se totiž najednou vydere hlasitej, dokonale jednoznačnej trhanej výkřik, kterej plynule přejde v parádně rajcovní sténání… Stáhne sice svou ruku z mýho klína, ale prstama se mi zaryje do boků a cítím, jak s ním ty orgasmický křeče smýkají a jak se jeho momentálně o veškerou kontrolu připravený tělo opírá o to mý. Jenom chviličku nato se dost podobný zvuky začnou drát i z Brunova hrdla – a mnou to celý mává tak moc, že kdybych se vší silou nesnažil to v sobě potlačit a zadržet, smetl by mě ten jejich dvojitej orgasmus s sebou.

Takhle ale jenom hlasitě vydechuju do matrace a vpíjím do sebe nejenom tu změť toho jejich double sténání, ale i to, jak se Ondra celej chvěje…

Stisk jeho dlaní na mejch bocích postupně slábne, až mě přestane držet úplně, plácne mě po zadku a vyklouzne ze mě. Chvilku se neděje nic, nebo teda mezi nima dvěma se stopro něco děje, ale není to nic, co by mi stálo za myšlenkovej rozbor, prostě jenom lapám po dechu a pořád ještě se nechávám unášet na vlně tady toho hromadnýho vzrušení… a téměř hromadnýho vyvrcholení.

Pak znovu ucítím Ondrovu dlaň v rozkroku. Stáhne z mýho péra tu vibrující věcičku a místo toho se mi začne věnovat osobně. Pomalu, skoro až něžně, ale s celkem jasným záměrem. Vydrážděně zavzdychám, ale neodpustím si uštěpačný rejpnutí: „No počkej, neříkalo se něco o desíti kolech? A zatím máš co dělat, abys neusnul už po tomhle druhým, že jo?“

„Moc mě neprovokuj,“ promačká mýho ptáka o něco silnějc, „nebo tě nejdřív nechám hezky poprosit. A to si nejsem zrovna dvakrát jistej, jestli by se ti líbilo.“

I když to z tohohle úhlu nemůže vidět, nadzdvihnu obočí, protože to tu ještě nebylo. „Poprosit? A o co jako? O to, abych se mohl dívat, jak si to ještě osmkrát nebo kolikrát rozdáváte?“

„Ty víš moc dobře, vo co.“

Jenom polknu a na chvilku se odmlčím, než potichu vydechnu: „Třeba by se mi to líbilo. Ale radši to nezkoušej.“

Jenom se krátce zasměje – a pak ucítím, jak mi dvěma prstama nečekaně vklouzne do zadku. A jelikož sakra dobře ví, co má s těma prstama dělat, aby mě rychle a účinně dostal tam, kam chce, je to pro tuhle chvíli to poslední, co vnímám. Pak už se jenom svíjím a kroutím a propínám v zádech, to dlouho odpíraný vyvrcholení mě naprosto semele… A ačkoliv můj zvukovej doprovod musí být slyšet i dole na vrátnici, je mi to jedno, je mi to všecko totálně jedno.

Vysíleně se převalím na postel na bok, samozřejmě přímo do toho ještě teplýho důkazu toho, jak moc mě ta dnešní prohra dokázala nažhavit, ale je mi to jedno taky. Jakoby přes nějakou clonu vnímám dva hlasy, Bruno se něco ptá, Ondra odpovídá, pak se ozve zvuk zavíranejch dveří od koupelny… a vzápětí si někdo lehá na postel za mě. Nemusím ani otáčet hlavu – Ondrovo tělo k tomu mýmu prostě tak jaksi pasuje, takže poznám, že je to on. Stejně se ale po chvilce přetočím celej, na záda. Abych na něj viděl. A abych se na něj mohl náležitě zaksichtit.

Leží na boku, hlavu si podpírá o loket a culí se na mě, ale když si všimne toho mýho výrazu, okamžitě mi ho s vervou oplatí a přeptá se: „Co je?“

Chci mu toho říct hodně, protože to dnešní odpoledne byl fakt intenzivní zážitek, ale zjišťuju, že vlastně nevím, kde začít, a jenom tak mu pochválit ten nápad s přivedením kámoše, to mi prostě nejde přes pusu. A tak si nakonec z toho všeho, co bych mu asi tak mohl sdělit, vyberu další rejpnutí: „Nic, jenom bych byl děsně zvědavej na těch vašich dalších osm kol. Hlavně teda na tebe. Beztak seš už teď tak hotovej, že tě budu muset hodit domů autem, protože bys na těch svejch roztřesenejch nohách vůbec nikam nedošel…“

„Neměj strach, pořád tě zvládnu znehybnit i s jednou rukou svázanou za zádama,“ zašklebí se.

Zavrtím se, protože mi zase jenom z tý jediný pitomý věty mohutně zaškube v podbřišku a nechci, aby si toho všiml, provokatér jeden! Radši rychle odseknu: „Pcha, si zas tak nefandi. Myslíš, že nepoznám, že těma siláckýma řečičkama se jenom snažíš zakrejt, že už ti ve skutečnosti žádná síla nezbyla?“

„A co kdyby ses dneska už na ty kecy vykašlal a byl radši zticha?“ skloní se a asi mě chce umlčet rovnou svýma rtama, ale trhnu hlavou – a v tu samou chvíli se otevřou dveře koupelny, takže to vypadá, že se s ním nechci líbat před Brunem. Což je vlastně docela pravda. A stejně tak je docela pravda, že se momentálně nechci líbat tak nějak vůbec. A tady ty dvě docelapravdy se spojí do jedný, a sice, že bych odsud asi už docela rád vypadl, protože najednou si tu z nějakýho důvodu připadám zvláštně nepatřičně… a podobně nervózně, jako když jsme sem s Ondrou před nějakou těžko definovatelnou dobou přicházeli. Hm, nejvyšší čas to vybírání sázky ukončit – jakkoliv to bylo skvělý a ještě dlouho si to budu přehrávat v hlavě, tak asi se holt nic nemá přehánět.

A tak se na Ondru tázavě zahledím: „Asi půjdu do sprchy před tebou, protože ji potřebuju mnohem víc než ty…“

Jenom blahosklonně mávne rukou, pak zaměří svou pozornost na Bruna a sleduje ho, jak se oblíká do čistejch hadrů, zatímco k tomu pronáší ty svý typicky přidrzle trefný postřehy. A tak posbírám ze země svý oblečení a zapadnu do koupelny.

Když se tam pak s Ondrou prostřídáme, tak než se osvěží a navoní, což si teda radši nepředstavuju, protože bych tam nejradši šel s ním a s tím osvěžováním a mydlením mu pomáhal, že, proběhne mezi mnou a Brunem typickej small talk. Prostě se zeptám, jestli sem přijel vlakem nebo autem, a když potvrdí tu první variantu, začneme si notovat, jaká je, hlavně přes léto, radost cestovat veřejnou dopravou…

Jakmile se k nám pak Ondra přidá, Bruno navrhne: „Nedáme společnou večeři? Já už docela umírám hlady…“

Vlastně si to ani nestihnu pořádně rozmyslet, ale jakmile vidím Ondru, že souhlasně kývá, skoro automaticky ze mě vyklouzne: „Hele, běžte sami. Máte si toho víc co říct… A navíc mám výjimečně doma rodiče, tak bych měl asi povečeřet spíš s nima.“ Teda ne že by naši o mou přítomnost bůhvíjak stáli, nebo na mě dokonce s jídlem čekali, ale to nikdo z přítomnejch vědět nepotřebuje. „Jestli chcete, tak vás ale můžu někam hodit, když už tu mám auto,“ nabídnu jim ještě.

Podívají se po sobě, ale nakonec na mě Ondra zavrtí hlavou s tím, že se projdou.

A tak se s nima rozloučím – obyčejným ahoj, jakýpak copak, ostatně s Ondrou se pozítří uvidíme, no a Bruno zrovna nevypadá, že by byl takovej ten objímací typ, haha. Což nejsem ani já, takže cajk.

V hlavě si to celý začnu přehrávat už cestou k autu. Jo, tak silný to dneska všecko bylo! Parádní jízda prostě! Zároveň ale… no… No prostě kdyby to Ondra navrhl podruhý, tak bych o tom už asi přemejšlel o dost dýl. Přitom nedokážu úplně vypíchnout proč. Možná nás tam prostě chvílema bylo jednoduše… moc…