Fotbaliáda – Mimořádné utkání

Marek

Na pondělní trénink jdu po dlouhý době dost nejistě a nenatěšeně. Aby taky ne, po tom podělaným pátku! A to doslova podělaným, protože co mohlo, to se posralo.

Nejvíc mě štve, že se posralo to odpoledne s Ondrou. Protože na to jsem se těšil od tý vteřiny, kdy to Ondra při vystupování z mýho auta navrhl. Ještě jsme se pár slovama domluvili, že se stavím někdy kolem pátý, než za sebou bez pozdravu zabouchl dveře a odmašíroval si to k sobě domů – a od tý chvíle jsem nebyl schopnej myslet na nic jinýho, než jak to asi bude probíhat. Jak bude Ondra chtít, aby to probíhalo – a taky jak já dovolím, aby to probíhalo, že…

Jenže kolem půl pátý, zrovna když jsem se sprchoval, mi zavolala mamka. Táta je totiž služebně v Rakousku a ona si hned po práci vyrazila do Prahy, s nějakýma kámoškama měly naplánovanou dámskou jízdu, chtěly snad zajít i do Národního… V nějaký dupě před Prahou měla ale nehodu. Klepu na dřevo – všecko v pohodě, nikomu se nic nestalo, jenže její auto už pak nebylo v provozuschopným stavu a ona byla dle svejch slov příliš otřesená na to, aby domů řídila v nějakým náhradním. A tak mě poprosila, jestli bych pro ni nepřijel. A jako jasně, že nějaká malá, ale děsně nadržená část ve mně měla chuť jí říct hele, máti, nech se odvízt na nejbližší nádr a dojeď vlakem, když si netroufneš řídit, ale popravdě, byl jsem z toho mamčina rozklepanýho hlasu sám tak rozklepanej, že jsem toho nadržence v sobě celkem rychle zadupal do země.

Jelikož na Ondru nemám číslo a v tom spěchu se mi nechtělo pátrat po něm někde na sítích, stavil jsem se cestou z města ještě u něj, přesnějc teda u jeho baráku, protože jak jsem byl ze všeho mírně rozhozenej, tak jsem na něj jenom zazvonil a přes bzučák jsem na něj vychrlil něco jako: „Sorry, já dnes nakonec nemůžu, musím totiž… Prostě musíme to nechat na jindy…“ Víc jsem ze sebe v tu chvíli nevypotil, a teprve když jsme pak už byli s mamkou v pořádku doma a trošku jsem se uklidnil, začalo mi zpětně docházet, že ta omluva mohla vyznít všelijak.

A i když mám svědomí čistý, protože nic jinýho jsem prostě v tu chvíli s tím vším zrobit nemohl, tak jsem teď popravdě lehce nervózní z toho, jak se Ondra bude tvářit, až se za chvilku setkáme v šatně. V hlavě mám dva scénáře. V tom prvním, jak by řekl on, voptimistickým, mě prostě vezme na vědomí tím, že kejvne na pozdrav. Nic víc dělat nemusí, ale i tohle by pro mě bylo dobrý znamení. Že tu mou omluvu vzal. Že se nic neděje. Že se prostě domluvíme na jinej podvečer. Třeba rovnou na dnešní. No, a v tom druhým scénáři…

Ten druhej scénář se mi rovnou v reálným čase odehraje. A sice, že Ondra mě sjede pohledem, pohrdavě se ušklíbne – a od tý chvíle si mě nevšímá. Jakože vůbec. Ani v šatně, ani na hřišti při tréninku, ani na hřišti při pauze, jsem pro něj prostě neviditelnej. Když se, rozhozenej z toho všeho, začnu v druhý půlce tréninku pošťuchovat s Jirkou a začneme po sobě mrskat nadávkama, Ondra radši předstírá, že řeší něco úplně jinýho, a mě a Jirku od sebe musí rozhánět trenér…

Když kouč dnešní trénink konečně odpíská, už to nevydržím a při poklusu do šaten Ondru doběhnu. „O co ti jako jde?“ popadnu ho za loket a zastavím se, takže se musí zastavit taky.

„Nehrabej na mě, ty vole,“ zasyčí a vytrhne se mi.

Pozvednu ruce ve smírným gestu. „Fajn, tak mi ale řekni, co přesně se mi tím svým přehlížením snažíš demonstrovat? Tobě se copak nikdy nestalo, žes musel akutně překopat plány?“

„Tak akutně překopat? Co asi mohl mít debílek jako ty tak akutního, že mu nezbylo víc než pět vteřin dole před barákem? Jsi nemohl aspoň počkat, až sejdu dolů, ty srabe?“

Cože? Srabe…?! Cítím, jak se ve mně z neférovosti jeho dnešního jednání začíná vařit krev. „Ty vole, co ti zase přelítlo přes nos?! Co je jako srabáckýho na tom, že jsem se ti přišel omluvit k baráku a neměl jsem čas se vykecávat? Jako chápal bych, že by tě sralo, kdybych prostě nedorazil a nedal ti to dopředu vědět vůbec, ale takhle…?“ rozhodím nechápavě rukama.

„Nezakecávej to. Pořád ses neuráčil mi vodpovědět, co ti do toho teda vlezlo tak akutního,“ mele si svou, na moje argumenty nijak nereaguje.

Nakvašeně na něj přimhouřím oči. „Víš co? Trhni si. To je moje věc, co mi do toho vlezlo. A pokud ti to nestačí takhle, tak si naser.“

S tím se otočím a vyběhnu pryč, jenže po pár krocích už cítím, jak mě zezadu chytá za triko. Vyčkávavě se na něj otočím, třeba se v něm něco hnulo a vezme ty svý vzteklý výroky zpátky… „No moment, ještě mi něco dlužíš, ne?“ prohodí ale.

Na úplně malinkatou chviličku mě napadne, že tohle je jeho forma, jak vzít něco zpátky. A že mi naznačuje, že se teda mám i s tím ovladačem stavit někdy příště. Jenže on se z ničeho nic opovržlivě ušklíbne, jako kdyby mi snad četl myšlenky a dobře se tím bavil, a dodá: „Bude mi to stačit ve středu na tréninku, tak ať tě ani nenapadne vozit mi to domů… Ještě bych si musel taky vymýšlet nějakou výmluvu, a to bych fakt nerad, páč já na rozdíl vod někoho nemám v povaze bez vysvětlení zbaběle zdrhat.“

A s těma slovama se rozběhne pryč pro změnu on. Taky bych ho mohl chytit za triko a zadržet ho a vmíst mu do ksichtu všechno to, co se mi honí hlavou, ale… proč? Co se budu namáhat? Chová se jak malej rozmazlenej harant, kterýmu někdo sebral hračku – no tak prosím, vrátím mu ji klidně hned. Protože jo, mám ten ovladač v batohu. Holt jsem ještě před pár minutama doufal, že třeba… že třeba Ondra bude chtít zase hodit domů. No tak teda ne.

Když dojdu do šatny, Ondru nikde nevidím, ale jeho hlas je slyšet ze sprch. Tím líp, už se s tím cypem dneska setkat nepotřebuju… Jeho sportovní tašku poznám bezpečně, a tak mu do ní ten ovladač nenápadně hodím. Pak popadnu svý věci a vypoklonkuju se pryč. No co, pro jednou se to nepotentuje, když se osprchuju až doma.

Ondra

Srab. Jedním slovem, srab! Jednoduše neměl koule na to přiznat, že se mu to celý rozleželo a v ten pátek přijít nechtěl, a nevobtěžuje se ani s tím vymyslet si nějakou pořádnou výmluvu. Místo toho ten posránek mlží a snaží se dělat, jakože se nic nestalo. Ale to teda stalo! Stalo, protože jsem si prostě celou dobu naivně myslel, že je to v pohodě, že jsem ve výsledku v ten čtvrtek neudělal nic špatně, že to takhle chtěl. Jenže teď si přijdu jako hajzl. Jako ten nejsprostší hajzl, co ho do něčeho natlačil, pohrál si s ním, zlákal ho k sobě domů – a vyděsil ho natolik, že se mi to bojí říct.

A to mě sere, nehorázně mě to sere a nevím, jestli jsem víc naštvanej na sebe, že jsem to dopustil, anebo na něj, že se na to takhle vykašlal a ani mi to nedokáže přiznat naplno. A fakt nejsem hysterka, že bych něco řešil půl roku. Jo, v to pondělí jsem na něj vyjel dost, až moc. Byl jsem vytočenej. Jenže, i když to tím pro mě skončilo a už jsem vychladnul, tak ve středu ani ve čtvrtek už jsme k sobě nenašli cestu, jak to spolu uzavřít. Taky jsem byl vytočenej sám na sebe, že jsem tak vyletěl a nechal si ten ovladač vrátit, když vona by to byla vlastně dobrá záminka, ale bohužel to už nešlo vzít zpátky.

Navíc teda Marek vůbec nevypadá, že by to zpátky brát chtěl. V podstatě jsme se vrátili tam, kde jsme byli před těma X měsíci, než mě ten hajzlík zkoušel vydírat. Do vzájemný ignorace prolomený sem tam hádkou při tréninku. No bezvadný. Říkám si, že se to třeba částečně zlomí vo víkendu, protože to máme pro změnu týmový soustředění a je mi jasný, že tam se fakt budeme přehlížet jen těžko.

Sobota přišla rychle a já si už brzo ráno házím do tašky těch pár věcí, co budu potřebovat, včetně starý kombinézy, protože součástí akce je, u nás už tradičně, paintball. Podle našeho trenéra skvělá věc pro vyřešení konfliktů a stmelení kolektivu, a já si s ním troufám souhlasit tak napůl. Rozhodně bych teď Marka nejradši někam střelil, ale popravdě si nejsem vůbec jistej, že by to něčemu pomohlo.

Společným busem dorazíme na místo ani ne vo hodinku dýl a jsme rovnou rozlosovaní do týmů, žádná zdržovačka. Stejně tak náhodnou volbou ze seznamu určí kouč kapitány a mně se fakt uleví, že to nejsem já. Navíc jsme s Márou proti sobě, takže perfektní příležitost dát mu to trochu sežrat.

Nerad bych si stěžoval, já jsem kápo fakt rád, nemám s tím nejmenší problém a těší mě, že ke mně některý kluci vzhlíží, jenže vobčas není na škodu si vod toho ‚vůdcovství‘ trochu vodpočinout, a hlavně při podobných hrách to mám fakt radši, moct se trochu starat jen sám vo sebe, a ne táhnout celej tým.

Klasická přednáška vo pravidlech, i když jsme to skoro všichni hráli už několikrát. Střelí tě do ruky, nemáš ruku, do nohy, musíš skákat po jedný a podobně, jen hlava a hrudník je smrt. Hrajeme na vlajky, každý tým ji někam schová během prvních deseti minut a pak se jde do akce. Co není zakázaný, je povolený, a někdy to bývá pěkně drsný.

A pozor, my nehrajeme žádný krátký hry. Dokud se nenajde vlajka, tak se jede, pokud z každýho týmu je aspoň jeden naživu, a to je ten areál rozpadlý továrny docela velkej. Jedna hlavní velká budova a několik menších domků na vobou stranách něčeho jako nádvoří. Jen málokdy stihneme víc her, většinou se to dost protáhne, a i proto má vždy kouč pro zastřelený nachystanou nějakou další bojovku, aby si to i tak všichni užili.

Po úvodní desetiminutovce hra začne za zvuku píšťalky a my se v rámci týmu rozběhnem po předem domluvených pozicích. Já jednu stranu domků, další z kluků druhou, a kromě vobrany se všichni vostatní vrhnou na prohledání hlavní budovy, kde beztak vlajky skoro vždycky voba týmy mají, protože v těch domečkách na votevřeným prostranství by to bylo děsně na ráně, ale nic se nesmí podcenit samozřejmě.

Hned po asi deseti minutách se dostanu do přestřelky s Markem. I přes tu přilbu ho dobře poznám, protože si šátek voznačující barvu týmu vomotal kolem krku, na rozdíl vod vostatních, kteří si jím vozdobili zápěstí nebo paži. A vůbec jsem ho při tom rozdělení nesledoval a neprobodával se s ním pohledem! Vážně, skoro bych si vsadil, že naběhl rovnou ke mně, jak hra začala, ani rozkoukat se nestačil!

Nastane krátká akce, kdy na sebe na střídačku střílíme, každej napůl schovanej za jednou vnější stěnou baráku jak v nějakým akčňáku. Jenže reálně jsme voba docela účinně krytý a jen vystrkujeme zbraně, takže spousta toho vzácnýho střeliva letí jen tak naprázdno. Zatracenej Marek!

Rozhostí se klid, když si voba nejspíš uvědomíme absurditu týhle činnosti, a tak pomalu povystrčím hlavu zpoza rohu. Právě včas, abych zahlídl jeho záda mizící uvnitř tý menší budovy. Ani zamířit na něj nestihnu, jak je rychlej!

V duchu ho pošlu ke všem čertům, seberu se a plíživou chůzí se vydám za ním, protože si prostě nemůžu pomoct, mám příliš velkou chuť na to, abych to byl zrovna já, kdo ho sejme. Našlapuju co nejvíc vopatrně po zbytcích sutě, co tady dole jsou, ale toho debílka nikde nevidím. Vystoupám teda pomalu nahoru po schodech do trochu míň zničený části a váhavě se vydám spolu s namířenou zbraní napravo.

Vobjeví se jako duch, vážně, vůbec jsem ho neslyšel do poslední vteřiny. Do toho jedinýho zašustění a tichýho klapnutí podrážky za mnou, než ucítím hlaveň jeho pistole pod helmou na vodhaleným zátylku – a kurva!

Marek

„Žádný blbosti! Chci vidět tvý ruce! A tohle – to si s dovolením vezmu!“ natáhnu se po jeho zbrani, vytrhnu mu ji z ruky a odhodím ji co nejdál od nás. „Tak, a teď hezky na kolena, pane kapitáne,“ neodpustím si, zatímco svou pistolí mu dál ostražitě mířím na záda.

„Ty vole, jsi trochu nedával pozor, ne? V týhle hře kápo nejsem,“ prskne po mně vztekle, ale poslechne mě a klekne si.

„No dobře,“ uznám, „to ale neznamená, že nevíš, kde máte ukrytou vlajku.“

„To neznamená,“ uchechtne se, „ale ty seš ten poslední, komu bych se s tím hodlal svěřovat.“

„Uvidíme,“ prohodím spíš sám pro sebe – a vrhnu se do akce. Rychle si kleknu těsně za něj, odhodím pistoli, popadnu ho za ruce a přidržím mu je za zádama, zatímco pravačkou zalovím v kapse svý kombinézy, kam jsem si schoval pár věciček přibalenejch extra. Z Ovy jsem totiž zvyklej na hodně drsný verze airsoftu! Nebyl jsem si jistej, jak moc tvrdě se to hraje tady, ale bylo mi jasný, že dvě tři umělohmotný stahovací pásky uvezu. Stojej pár kaček a přitom můžou být nápomocný v různejch situacích, ne nutně jenom na spoutání něčích zápěstí k sobě, což je přesně to, k čemu jednu z nich využiju teď.

„Ty seš ale parchant! Tohle ti přijde fér?“ škubne Ondra párkrát rukama, než mu dojde, že je to zbytečný.

Sundám mu helmu, nakloním se těsně k jeho uchu a polohlasně mu zopakuju jedno z pravidel hry: „Co není zakázaný, je dovolený.“

Ucukne hlavou a zavrčí: „Jo, to by sedělo, ale nejsem si jistej, jestli to platí i pro používání předem neschválených předmětů… Ale tak co můžu čekat od hajzlíka, pro kterýho neplatí nic, co se domluví, že jo…“

Vyhoupnu se na nohy, a zatímco ho obcházím, taky si sundávám helmu. Zastavím se těsně před ním a seshora se mu zahledím do očí: „To jako narážíš na ten minulej pátek?“ ujišťuju se.

Na to Ondra nic neřekne, jenom se znechuceně ušklíbne – což si vyložím jako souhlas, takže se okamžitě začnu obhajovat. „Co s tím máš pořád za problém? Prostě mi do toho něco vlezlo, tak jsem za tebou přijel, abych to zrušil, to přece…“

Jenže Ondra mi do toho navztekaně skočí: „Nech si ty výmluvy, není tu na ně nikdo zvědavej. A vůbec, tady se hraje týmová hra, jestli sis nevšiml, tak sem přestaň tahat soukromý věci, jasný? Takže mě koukej vokamžitě pustit, ty kreténe, nebo si sem někoho přivolám. Jsem si jistej, že se někdo pohybuje dostatečně blízko, aby mě slyšel a aby viděl na vlastní voči, co ty seš za podvraťáka!“

Chvilku se provrtáváme očima, pak si k němu přidřepnu a jakoby nic mu začnu rozepínat kombinézu. „Tak přivoláš, jo? Okej, tak můžeš začít. Klidně si sem přivolej úplně všecky, pokud chceš, aby tě viděli… takhle!“ A s tím mu rozepnutou kombinézu shrnu do půlky těla, rozepnu mu i kraťasy, který má pod ní – a ty mu spolu s boxerkama stáhnu ke kolenům. „Akorát tím asi dost rychle přijdeš o veškerej respekt, kterej sis u nich za tu dobu vydobyl, takže být tebou, tak si to s tím, že bys jako byl nějak moc hlučnej, ještě rozmyslím…“

Ondrovy oči metají blesky a užuž se nadechuje, že mi něco odsekne, ale nehodlám čekat, jakýma lichotkama mě hodlá poctít tentokrát, a radši mu rukou zajedu do rozkroku a zlehka ho tam promačkám. Jeho výraz se z nasranýho změní na lehce překvapenej, Ondra naprázdno polkne – a s tím spolkne i všechny případný nadávky a protesty. Jeho péro si dá říct nečekaně rychle, stačí mi pár doteků a už cítím, jak mi v dlani tvrdne – a Ondra radši zavře oči, asi abych v nich neviděl, jak moc se mu tahle změna tématu líbí…

No, jenže pro tuhle chvíli jsem tu kápo já, a tak si to hodlám taky maximálně užít. „Dívej se na mě,“ přikážu mu a přesunu se ze dřepu na kolena. „Nedovolil jsem ti zavřít oči.“

Ondra mi vyhoví a probodne mě pohledem. „Ale ani nezakázal,“ pronese zastřeně. Pak si odkašle a už autoritativnějším tónem dodá: „A co není zakázaný, je přece dovolený, ne?“

Proti svý vůli se pousměju, rychle se ale vrátím zpátky do role. „Moc si nevyskakuj,“ napomenu ho a péro mu v dlani zmáčknu tak silně, až usykne. „Radši mi řekni, kde máte tu vlajku. Po dobrým.“

„Po dobrým? Ty máš asi docela převrácený hodnoty, když ti tohle přijde, že je po dobrým,“ odfrkne.

„Jo, tohle je po dobrým, protože ještě pořád to pro tebe může všecko být asi stokrát horší,“ nenechám se vykolejit, dlaní sjedu na jeho koule a začnu mu je taky ne zrovna citlivě mačkat. Ondra sebou škubne, jak jeho tělo automaticky zatouží dostat se z mýho dosahu, a podrážděně na mě zavrčí. „Takže?“ vybídnu ho a přeladím svý dotyky na jemnější. „Kde je ta vlajka?“

Tentokrát mu místo vrčení uteče vzrušený zasténání a zase bezděky zavře oči, jakmile si to ale uvědomí, znovu se na mě zadívá. A ostentativně mlčí.

„No jak myslíš,“ přimhouřím na něj oči, „dřív nebo pozdějc přijdu na ten správnej způsob, jak tě rozmluvit…“ A zase mu koule pevně stisknu. Ondra sebou trhne a vyhekne, takže výsměšně dodám: „Trošku se kroť, nebo nás tu ještě někdo načape… Ale že seš to ty, tak bych ti s tím mohl trochu pomoct a zacpat ti pusu. Nějaký vhodný proprietky si tu k tomu najdu.“

Ondra si ovšem z mýho vyhrožování nic nedělá, naopak, zajiskří mu v očích a posměšně pronese: „Tys vážně moc inteligence nepobral, co? Jak chceš vyslýchat někoho, komu zacpeš pusu, ty hlavo?“

Dojde mi, že tohle jsem trochu nedomyslel, takže se zamračím a naštvaně po něm vyjedu: „Přestaň se pořád tak povyšovat! Sám jsi řekl, že v tuhle chvíli kapitán nejseš. A to jsi trefil. V tuhle chvíli seš jenom zajatec, kterýho tu budu držet tak dlouho, dokud mi neřekne, co chci slyšet. A vzhledem k tomu, že v týhle budově už kluci byli a tudíž se sem těžko budou vracet, když tu nic nenašli, tak tu můžeme trčet klidně až do noci… Za tu dobu stihnu vyzkoušet spoustu možností, jak z tebe to info o vlajce dostat.“

Ondra mi ještě chvíli oplácí upřenej pohled, než překvapivě potichu řekne: „Vyser se na to, Marku. Takhle to hrát nechceš.“

Povytáhnu na něj obočí: „Ne? To seš docela mimo… Protože takhle mě to baví asi tisíckrát víc, než se s pistolí v ruce nahánět v polorozpadlejch budovách.“ Znovu si přehmátnu, vezmu do ruky jeho klacek a začnu mu ho pomalu honit.

Ondra trhavě zalapá po dechu, pak ze sebe po kouskách dostane: „Na to jsi… na to jsi měl myslet… minulej pátek…“

„A pak, kdo sem tahá soukromý věci, co?“ ušklíbnu se. „Tak kde je ta vlajka?“ Po kolenou přilezu ještě o trochu blíž k němu, abych mu mohl levou ruku obtočit kolem pasu – a začít mu dlaní mačkat zadek. Zároveň pravačkou přidám na tempu.

Ondra hlasitě zavzdychá, pak si skousne rty, ale jeho zrychlený dýchání a ten výraz v očích mi stejně prozrazujou všecko, co potřebuju vědět. Ještě chvilku pokračuju v tom, co dělám, aniž bych ho přestal upřeně sledovat, a když nabydu dojmu, že je užuž na hraně, bez varování se jeho nádobíčku věnovat přestanu. To jeho zklamaný zaúpění stojí za to!

„Jak jsem řekl,“ prohodím jakoby nic. „Já tohle můžu dělat až do noci. Záleží to na tobě.“

„Zatracenej, podrazáckej hajzlíku!“ štěkne po mně pohrdavě. „Fajn, když tě takovýhle vítězství bude těšit, tak si to užij. Ta vlajka je v hlavní hale továrny, stačí?!“

„No vidíš, že to jde, když se chce! I když trochu jsi mě zklamal, myslel jsem, že vydržíš ještě aspoň dvě tři kola,“ neodpustím si jízlivě zarýpat.

Ondra jenom odfrkne a nic dalšího nedodá, zatímco já vyskočím na nohy, obejdu ho, dřepnu si za něj a začnu mu uvolňovat ruce. „A v ten pátek… já jsem fakt nemohl přijít,“ zahučím mu do zad. „Máma měla nehodu… Nic se jí nestalo, ale musel jsem pro ni jet, a pak už… prostě… měl jsem myšlenky úplně jinde…“

Ondra na to nic neřekne, ale já ani na nic nečekám. Jakmile má rozvázaný ruce, natáhnu se po svý zbrani a helmě, a aniž bych mu věnoval jedinej další pohled, vezmu to úprkem z tý polorozpadlý místnosti pryč.

Venku schválně zamířím na úplně opačnej konec areálu, než kam mi Ondra řekl, že tu vlajku schovali. Nechci ji najít. Nechci s ní mít nic společnýho. O nějaký pojebaný vítězství v týhle hře mi totiž vůbec nejde.

Ondra

No ty vole, tak touhle informací mě fakt dostal! Co s tím mám teď asi tak dělat? Fakt nevím. Po tom pátku jsem byl dost vytočenej, a mohl by kecat, jenže co když je to pravda a Markovo máma měla fakt nehodu…? Jakože to bych byl fakt pěknej vořežprut, kdybych se kvůli tomu předtím vztekal, že jo?

Tohle prostě nemůžu jen tak přejít. Ne, ať je to jakkoliv, i kdyby si vymýšlel, vlastně mi tím dneškem jasně ukázal, že v tý hře mezi náma, nebo jak to mám jinak nazvat, pokračovat chce. A popravdě bych teda čekal, že si mě vychutná mnohem víc. Za cokoliv, ať už za ten minulej týden, pokud jsem to mezi náma tenkrát přestřelil a byl na něj drsnější víc, než by se mu líbilo, anebo za tenhle týden, kdy jsem na něj vyjel a nenechal ho ani, aby mi to vysvětlil, jak to v ten pátek bylo.

Měl ideální příležitost dát mi pár přes hubu a já fakt nevím, jestli bych se na jeho místě takhle udržel, takže i když mě touhle svou zákeřnou akcí taky pěkně namíchl, tak vlastně nezašel dál, než co bych mohl pro sebe uzavřít jako běžný vyslýchání zajatce. Jo, docela rychle jsem mu to utnul tím, že jsem mu řekl to, co chtěl slyšet, protože jsem pořád nevěděl, jak se k tomu postavit. Nechtěl jsem v tu chvíli, aby na mě šahal, nechtěl, a přece si moje tělo nedalo říct a takřka vokamžitě na jeho doteky vydrážděně reagovalo. Protože byl jednoduše zatraceně sexy, a hlavně celá ta situace byla extrémně vzrušující.

I když to ani zaboha nepřiznám, moje podvědomí ho nejspíš zná po všech těch výzvách docela dobře, protože mi ani na chvilku nepodsouvalo, že bych se měl bát, spíš takový adrenalinový vzrušení, co jsem měl i z těch výzev. Takový to ‚tak se předveď, co teď uděláš?‘ – a to mě pěkně štvalo, protože jsem to zjevně vůbec neovládal.

Jenže ta moje informace vo vlajce, co jsem mu řekl, pravdivá stejnak nebyla, a nejspíš to i Márovi došlo, z toho, jak rychle jsem ji vyklopil, protože potom, co jsem se zberchal z toho šoku, v letu zhruba upravil a vyběhl se zbraní v ruce za ním, zahlídl jsem jeho záda úplně na vopačný straně, než byla ta mnou udaná pozice. Ještě nějakou chvíli jsem se ho pak snažil sledovat, než jsme se navzájem nadobro ztratili při větší přestřelce v hlavní budově.

Do konce hry jsme se pak už neviděli, ani nevím, jestli ho někdo zastřelil, ale nakonec prohrál můj tým s tím, že vlajka byla samozřejmě úplně někde jinde, takže pokud ta má lež nebyla Markovi jasná předtím, tak potom už rozhodně a probodával mě při gratulaci vítězům pohledem.

V rámci tréninku nám trenér na vodpoledne zorganizoval cosi jako přespolní běh s pár úkoly na trati pro změnu činnosti. S tímhle jsem mu trochu pomáhal, a dal jsem si tak tu trasu jako poslední a hezky se zátěží, protože jsem měl batoh, do kterýho jsem ty různý propriety na stanovištích posbíral, aby to kouč nemusel šlapat znovu.

Mně třeba podobný akce nevadí, baví mě to, ale je fakt, že polovina kluků u toho remcá, že si přijdou jak někde na táboře. Zvlášť večer, kdy máme ofiko večerku, páč některým klukům je ještě sedmnáct a trenér říká něco vo solidaritě, když za těch několik má podle papírů pořád zodpovědnost. Naštěstí teda v průběhu večera volí spíš přístup nenápadnýho vymizení a až v deset se zjeví, aby nám rozjetou zábavu na největším z pokojů, kam se zatoulala i parta jakýchsi holek, začal rozhánět.

Celou dobu přemýšlím, jestli za Márou jít nebo ne, protože bych tu akci mezi náma asi nakonec nechtěl úplně zabít. Už nějakou dobu nikoho nemám a Marek mě umí rozpálit teda parádně. Jenže my se nikdy extra nebavili, vlastně mezi náma nikdy nebylo víc než to pošťuchování, takže nějakou komunikaci rovnou zavrhnu a radši si počkám několik hodin, než ubytovna skutečně trochu utichne.

Né u všech mělo trenérovo zahánění hned úspěch, takže teprve kolem jedný se v mým pokoji začne vozývat pravidelný voddechování a chrápání u vobou mých spolubydlících. Potichu vylezu z postele, natáhnu si na pyžamo aspoň mikinu s kapucí, abych nebyl ve tmě tak na první dobrou poznat, kdyby náhodou, hodím pár nezbytností do kapsy a vyrazím za Markem. Nezbytností, protože mám samozřejmě v plánu mu tu dnešní hru na zajatce trochu voplatit.

Vplížím se na ten větší pokoj, kde vím, že spí, a přikradu se k dolní palandě, vo který jsem si udělal vobrázek, že by mohla být jeho, protože na ní předtím posedával. Pro jistotu na něj rychle bliknu mobilem, abych nešáhl na nikoho jinýho, a rovnou mu z kleku, ve kterým u něj jsem, pořádně ucpu dlaní pusu.

Trhne sebou a pokusí se mi vymanit, zatímco tlumeně vykřikne, a tak rychle někam k jeho uchu zašeptám: „Neřvi, to jsem já! Polez ven.“

No dobře, tak tomuhle se dá těžko říkat únos zajatce, když se vonen zajatec musí dostavit sám, ale líp to holt neuhraju, nehodlám riskovat, že se někdo probudí. Vydám se hned sám na chodbu, kde chvilku čekám vopřenej vo stěnu, než vyleze, na sobě jen tepláky na spaní a tílko. Hezky se mu z něj rýsují svaly, i když jich na rukou nemá tolik. Krátce si ho prohlídnu a rovnou ho trhnutím hlavy vybídnu k pohybu směr koupelna na konci chodby.

Celou dobu voba mlčíme, ale jak za náma klapnou dveře a zamknu, už to nevydrží a vyjede po mně: „Co jako zase chceš, ty vole? Já myslel, že už jsme to uzavřeli, tak se jdi bodnout a dej mi svátek!“

Vopírá se vo dveře s rukama založenýma na prsou a kouká po mně teda dost nasupeně, takže si netroufnu to na něj rovnou vybalit a prostě si ho vzít, tak jak jsem původně chtěl. Místo toho se vopřu vo loket hned vedle jeho hlavy. Jsem k němu tak blízko, že navzájem dobře cítíme svůj dech. Chvilku ho tiše sleduju, líbí se mi, jak se mi snaží koukat do vočí, ale nedokáže to na sto procent. Přemáhá to, ale vobčas nervózně kmitne. Mám tak trochu zlomyslnou radost z toho, jak teď neví, co vode mě vlastně čekat, a jak v tý situaci, kdy držím jazyk za zuby, mu stoupá krevní tlak víc a víc.

Koukám na něj ještě pár sekund, ale pak už nevodolám a vymáčknu se, protože mezi náma je to nadržený napětí jedním slovem hmatatelný. Nemůžu si pomoct, fakt to tak je, kdybych natáhl ruku, možná ho chytím.

„Chceš se hádat, nebo na to serem?“ zeptám se prostě, protože dlouhý řečnění nikdy nebylo moje silná stránka, a tenhle týden jsme toho navykládali až moc.

Vykulí na mě voči a povytáhne koutek: „To byla jako omluva? Protože nic jinýho neberu. Ohledně toho pátku jsi byl fakticky tak moc podrážděněj trochu neprávem…“

Protočím pohled do stropu a se šklebením vydechnu, ale dobře no, možná jsem mu trochu křivdil, a tak ustoupím: „Fajn, tak možná to vomluva byla…“

Vítězoslavně se ušklíbne a já bych mu ten výraz nejradši smazal, jenže spíš ho smaže von mně, tou rychlostí jeho reakce. „Fajn,“ zopakuje po mně, „tak na to serem.“ – A pak mě napůl vodstrčí a napůl přitáhne.

Je to tak rychlý, že moje tělo nastoupí na samostatnej chod, Marek se mi přisaje rty krátce a dost divoce na krk, zatímco ze mě tu mikinu doslova serve a hodí ji na podlahu. To by tak bylo k nějakýmu plánu, co s ním všechno provedu. To jeho pitomý tílko mu přetáhnu přes hlavu asi nanosekundu nato. Tlačí mě svým tělem dozadu, zatímco ze mě strhává zbytek voblečení a já se nechám, protože mě dostatečně zaměstnává jeho stálej útok jazykem a zuby na můj krk a hrudník.

Prohýbám se pod tím náhlým vzrušením a voplácím mu to jeho zuřivý vochutnávání, takže se dostatečně proberu z tý náhlý akce teprve, když narazím zády na jen pár kroků vzdálenou vykachličkovanou stěnu sprchy. Na chvilku se zastaví, hrábne do kapsy tepláků a se šklebením vytáhne na světlo lesklej vobal tak, abych ho dobře viděl. Prej ‚dej mi svátek‘, pitomec… Když v tý sotva minutě, než vylezl za mnou ze svýho pokoje, stihl myslet na tohle, tak to asi nebyl zrovna překvapenej. A přece dělal, že je, hajzlík…

S tou náhlou myšlenkou z něj ty tepláky prudkým pohybem stáhnu rovnou na zem a nejradši bych si ho votočil a vopřel břichem vo tu stěnu, ale na nic nečeká, jednou dlaní přišpendlí moji ruku ke zdi, zatímco druhou mi sjede mezi nohy a začne mi s pomalu se zvyšujícím tempem honit. Namáčkne mě tělem ještě trochu víc na tu stěnu a pokračuje v týhle svý činnosti, přestože ani na chvilku nevopustí jazykem mý tělo. Nechám ho a díky poslední racionální myšlence vodkopnu zbytek našich svršků kamsi do prostoru koupelny, aby byly mimo dopad, než spustím volnou rukou proud vody, kterej se na nás voba vokamžitě seshora spustí jako nějakej déšť.

I když mě částečně fixuje svou vahou, nemá dost síly na to, aby mě votočil, pokud se kousnu a nenechám se. V týhle pozici a při mojí částečný pozornosti určitě ne, víme to voba. Jenže pravda je, že i když mě to baví, hrát to s ním tak trochu na sílu, tak teď už na nějakou přetahovanou nemám dost energie. Prostě to potřebuju, a hned.

Přizvednu jeho hlavu mírným tahem za vlasy z mýho ramene k sobě a konečně se s ním pěkně natvrdo vykousnu, než mu pronesu polohlasně do ucha: „Koukej se snažit, protože pak ti hodlám pořádně vrátit tu dnešní hru na zajatce.“

Zvedne ke mně krátce voči a zaksichtí se, ale zjevně to pochopí jako pokyn, protože přemístí vobě ruce mně do pasu a zprudka si mě votočí čelem k dlaždičkám. Vopřu se rukama vo zeď a nastane jen krátká pauza, kdy si natahuje tu šprcku, než hmátne po poblíž ležícím sprcháči. Namydlenou rukou si přejede nejdřív po nádobíčku a pak i mně mezi půlkama. Nanese ještě jednu štědrou dávku na prsty a zasune mi je do zadku. Moc se s tím nepáře a tři má ve mně dřív, než by řekl fotbal. Trochu to štípne, ale furt lepší, než jet jen s tou fórovou lubrikací kondomů.

„Neboj, s tím pokračováním tý hry počítám,“ pronese mi kamsi do krku a pak už do mě rovnou plynulým pohybem zajede. „Ovšem jestli na to budeš mít ještě sílu. Takže radši bych se, být tebou, zase tak netěšil…“

Prohnu se a vyjdu mu zadkem automaticky trochu vstříc, i když se zastaví a aspoň chvilku počká, abych se mu přizpůsobil. Víc než tu chvilku ale vod něj teď nemůžu čekat, cítím, že to ani pro jednoho nebude trvat dlouho. Takže hned poté, co sjede rukou vopět na mý péro, nasadí na vobou frontách postupně se zvyšující tempo s jasným cílem.

Marek

Zkraje mám dojem, že můj cíl je jasnej. A sice konečně mě i jeho udělat. Vždyť od toho podělanýho pátku nemyslím na nic jinýho.

Jenže… Na poslední chvíli se mi to v hlavě trochu rozleží. Co že to říkal o tý hře na zajatce? Že mi ji hodlá pořádně vrátit? A že se teda mám snažit? Pf, ale já přece momentálně nejsem v pozici, aby mi mohl něco přikazovat. Zatím. A hodlám si to pořádně užít. Dokud můžu.

Takže i když je mi jasný, že za tohle si mě fakticky vychutná, pokud mě teda rovnou nezabije, tak jakmile se mi k uším donese další z jeho vrzušenejch stenů, kterej doprovodím svým, přestanu se dlaní věnovat jeho nářadí. Místo toho Ondru střelhbitě popadnu za zápěstí a zkroutím mu je za zády, aby se mi ani náhodou nemohl vysmeknout. A taky aby se ani náhodou nemohl dodělat sám.

Ondra zasténá znovu, tentokrát to ale nezní zdaleka tak vzrušeně jako spíš frustrovaně. Mě to ale stejně rozhicuje ještě víc, než už jsem, a to i přesto, že na nás bez ustání dopadá proud vlažný vody, a ještě o něco zvýším tempo svejch přírazů.

„Ty… seš… fakticky… parchant!“ vyhekává skrz pevně semknutý čelisti přesně do rytmu, v jakým do něj buším – a na mě tohle jeho napůl vydrážděný, napůl pohrdavý obvinění zapůsobí jako zaklínadlo: převede mě přes hranu.

S chraplavým výkřikem se prohnu v zádech a bezděčně mu do zápěstí zaryju prsty ještě bolestivějc, než jsem to asi dělal doteď. S příštím křečovitým stahem, kterej projede celým mým tělem, se naopak předkloním a další hlasitej projev mýho vzrušení utlumím tak, že se Ondrovi zahryznu do ramene. Ondra jenom tlumeně vyhekne, jinak ale neudělá nic, aby mě ze sebe setřásl, nebo celkově aby to mý silný prožívání orgasmu nějak přerušil. Což by mohl, kdyby se mi chtěl pomstít za to, jak jsem s ním před chviličkou vydrbal.

Na druhou stranu, oběma je nám jasný, že když bude chtít, vrátí mi to jinak. A oběma je nám jasný, že bude chtít.

Ještě chvilku se mu vydýchávám do zad, než z něj vyklouznu a přestanu mu svírat ty zápěstí. Přijdu si najednou tak malátnej, že kdyby se rozhodl, že mě tady pod tou sprchou jednoduše utopí, nezmohl bych s tím vůbec nic. A to není dobrý. Protože ačkoliv mý tělo vysílá všude kolem signály plný uvolnění a uspokojení, můj mozek ví svý. Teď musíš zůstat ve střehu. Nemůžeš mu to všecko dát úplně zadarmo.

A tak natáhnu ruku a otočím páčkou, aby na nás místo příjemně vlažný vody začala dopadat ledová. A abych se aspoň trochu probral.

„Ježíši! Kurva, hrabe ti, nebo co?“ cukne sebou Ondra a otočí se tak prudce, že mi ramenem málem vyrazí zuby.

„Nápodobně!“ štěknu po něm a ruka mi automaticky vystřelí k bradě, abych si promnul místo, do kterýho mi tak surově vrazil.

Sjede mě přezíravým pohledem, loktem tu vodu úplně vypne a protáhne se kolem mě ze sprchovýho koutu ven. Zvědavě se za ním otočím a pozoruju, jak se s nasupeným výrazem sklání pro mikinu. To se jako naštval tak moc, že už z toho přislíbenýho hraní nic nebude?

Vylezu ze sprchy, odhodím kondom do koše pod umyvadlem a opláchnu si ruce. Pozoruju Ondru přes zrcadlo a zrovna se nadechuju, že pronesu něco, čím bych ho vyprokoval, když ke mně stočí pohled a přimhouří na mě oči: „Tak na co čekáš? Čemu jsi jako nerozuměl na tom, že ve zbytku týhle noci budeš hrát hlavní roli ve hře na zajatce?“

Navzdory kapkám tý studený vody, co mi ještě pořád stíkají po kůži, mi tělem projede novej náznak vzrušení. Stačilo k tomu to, co řekl… a jak to řekl… A když si pak všimnu, co vytahuje z kapsy svý mikiny, musím si odkašlat, aby se to vzrušení nepromítlo i do mýho hlasu. Nebo aspoň ne tak moc.

„Ehm…,“ oklepu si vodu z rukou a otočím se k němu čelem, „třeba nevím, jaký má taková hra pravidla…“

Přes tvář mu přejede rychlej úsměšek. „Tak to ti shrnu docela rychle. Žádný.“ Pak tu mikinu konečně odhodí, narovná se v zádech a na chvilku se mi pevně zahledí do očí, než pohodí hlavou k místu kousek od svejch nohou.

Musel bych být úplně vypatlanej, abych to gesto nepochopil, ale chviličku sám se sebou bojuju, nechce se mi až takhle se Ondrovi podřídit. Mám mnohem radši, když si u mě tu poslušnost vynutí. Na druhou stranu, vím, že si ji vynutit umí, když chce – a to vědomí mi stačí. Takže se rozhodnu to pro jednou hrát takhle jakože dobrovolně, když to tak chce.

Olíznu si rty, a aniž bych spustil oči z těch jeho, pomalu k němu vykročím. Potřebuju ale aspoň trochu zamaskovat, že mi není dvakrát příjemný plnit tyhle jeho nevyřčený příkazy, a tak se aspoň lehce posměšně ušklíbnu: „Izolepa, jo? Jsi mi mohl říct, a že seš to ty, půjčil bych ti ty stahovací popruhy. Ty mi přijdou mnohem efektivnější.“

A s tím uhnu pohledem a zadívám se na jeho prsty, kterýma z role široký lepicí pásky pomalu odlepuje její konec.

„Těma ti ale těžko přelepím pusu… nebo oči, že?“ prohodí Ondra a zaksichtí se.

Znovu k němu zvednu zrak a zapátrám v jeho tváři, jak vážně to myslí. Z jeho výrazu ale vůbec nic nevyčtu, Ondra na mě prostě jenom vyčkávavě hledí – a mně nakonec nezbyde, než se sesunout na kolena a dát ruce za záda, tak, jak mi naznačil, že si to přeje.

Ondra na nic nečeká, udělá pár kroků, přidřepne si za mě a hned mi tu pásku začne omotávat kolem zápěstí. Tiše vzrušeně vydechnu, i když vlastně nevím, proč si tak hlídám hlasitost, když mý péro mě za chvilku stejně prozradí… A protože to ticho, ve kterým se ozývá jenom charakteristickej zvuk odtrhávaný izolepy, nějak nedokážu skousnout, rádoby nenuceně prohodím: „To by ale byla škoda… Myslím, kdybys mi zalepil pusu. To mě přece pak nebudeš moct vyslýchat, pane.“ Přičemž tím důrazem na to oslovení mu zkusím připomenout, že bych mu nemohl říkat tady tyhle slova… který, jak mi tak přijde, asi docela rád poslouchá…

Ondra si za mě asi klekne, nebo aspoň mám ten dojem, protože najednou cítím jeho tělo těsně za svým, tak těsně, že se o něj můžu opřít. „Řekl bych, že se bez toho chvíli obejdu,“ pošeptá mi do ucha – a pak, než stihnu dodat cokoliv dalšího, se přese mě nakloní a přitiskne mi tu pásku na rty.

Ondra

Musím se nahlas zasmát, když ucítím, jak se hned celej napne. Bylo mi předem docela jasný, že i přes ten svůj postoj hrdiny, kterýmu nic nevadí, má svoje limity, a že tohle by mohlo být tak akorát na hranici, takže jsem mu tu pásku přes pusu přiložil vobráceně, tou nelepivou stranou. Prostě proto, že jsem si chtěl užít tuhle jeho prvotní, vyděšenou reakci. No co, za tu ledovou sprchu si to fakt zasloužil.

„Blbče,“ spustí, jakmile tu pásku vodtáhnu a smotanou do kuličky zahodím kousek dál.

„Tomu fakt nešlo vodolat,“ zasměju se ještě jednou, ale už ho víc nezlobím.

Na nic nečekám, sjedu mu rukou zepředu po těle až do rozkroku a začnu ho tam pomalu dráždit, zatímco druhou mu propletu do vlasů a tahem za ně mu zakloním hlavu. Cítím, že už je zas pěkně nadrženej, a moje péro rozhodně taky nabývá po tom zchlazení vopět na voptimismu.

„Doufám, že je ti jasný, že jsem ti tu pusu nezalepil jenom proto, že ji teď pěkně využiješ, abys mi to dodělal,“ pronesu mu šeptem přímo do ucha, a když se mi na vodpověď vozve vzrušený vzdychnutí, přiložím mu rty na rameno a mírně ho tam stisknu zuby.

Tohle je třeba něco, na co zrovna moc nejsem, a samotnýho by mě to asi ani nenapadlo, ale vzhledem k tomu, jak mě před chvílí zuřivě vokusoval, mám tušení, že se mu to bude líbit. Potěšeně se usměju, když z něj vyleze další nadrženej zvuk. Jo, tohle bude ještě sranda!

Přestanu si s ním hrát, vstanu, přejdu před něj a užuž se chystám mu ho šoupnout do pusy, ale nakonec se zarazím. Ač jsem byl předtím nadrbanej k praskutí, tak po tom nečekaným zchlazení jsem se z toho napůl zberchal, a rozhodně ho teď nehodlám propustit po pár minutách. Takže se rozhlídnu, a nakonec popojdu pár metrů k voknu, vodkud dotáhnu plastovou židli až těsně před Máru a posadím se na ni.

„Řekl bych, že sis to s tou ledovou sprchou pěkně zavařil, teď se teda udělám mnohem dýl… No co, líp pro mě… A nepočítej, že tě pustím dřív jak po druhým kole. Minimálně!“ tak trochu mu poťouchle vyhrožuju, ač to myslím vážně jen napůl, zatímco mu přidržím mý nádobíčko před pusou a vyčkávavě ho sleduju.

„Tak třeba jsem to tak chtěl, aby ti to trvalo dýl, pane,“ ucedí, vezme mě do pusy – a já zapochybuju, z čeho mi v tu chvíli zacuká v rozkroku víc. Jestli z toho jeho vlhkýho tepla, anebo těch jeho řečí, který mě teda pěkně dráždí.

„Kdybys nekecal,“ vodtuším zamlženým hlasem a pak už sám prohnu hlavu směrem ke stropu, dám si ruce za krk a tu jeho péči si parádně užívám.

Má k dispozici jenom pusu, ale počíná si fakt excelentně. Zasouvá do sebe mýho kámoše pěkně hluboko, cítím, jak skoro celej mizí v něm, a používá jazyk tak akorát, abych to svý ‚mnohem dýl‘ rychle přehodnotil. Vostatně není se co divit, když jsem si skoro celej večer představoval scény né příliš vzdálený vod týhle.

Přejedu vočima vod stropu k němu a setkám se s jeho vyzývavým pohledem, a to je fakt konečná. Nevím, jak to dělá, že i v týhle chvíli, kdy tu přede mnou klečí s rukama svázanýma za zády, mám z toho jeho výrazu pocit, jako by si ze mě dělal tak trochu srandu. Jako by to byla hra, ve který má navrch.

Ani nevím, co bych s ním nejradši udělal dřív, to jeho sebevědomí, který se mi daří jen málokdy narušit, mě pěkně rajcuje. Na druhou stranu, právě ty chvíle, kdy mu ho na vokamžik trochu zbořím, mě berou ještě víc, a tak nevodolám, natáhnu ruku a vpletu mu ji do vlasů. Přestože si vede teda parádně a žádnou pobídku by rozhodně nepotřeboval, tak ty jeho pohyby hlavou trochu popoženu. Udělám to právě pro ten výraz v jeho vočích, kdy je na vokamžik vykulí a následně vzrušeně přivře, když plně převezmu kontrolu – a to je ta poslední kapka, co mi chybí.

Přitáhnu si ho za vlasy jenom párkrát a už mu stříkám do pusy. Jenom silou vůle se přinutím mu tu hlavu pustit a dovolit mu, aby se vodtáhnul a vyplivnul vobsah mých koulí kamsi na dlaždice. Je mi to upřímně jedno, v tuhle chvíli mám v mozku vygumováno a tělo mi pořád zaplavuje spousta příjemných pocitů, takže zůstanu se zakloněnou hlavou a zavřenýma vočima a chvíli si to celý jen tak vychutnávám.

„Tak jestli tohle bylo tvý dýl, tak to bych fakt nechtěl vidět tvou rychlovku…. Bych se bál, jestli bych si vůbec všimnul… pane,“ poznamená do ticha jakoby nic a já úplně slyším ten úšklebek, co mu v tý chvíli hraje na tváři.

Ne, fakt, ani na chvilku před ním nepolevit! I tu největší kokotinu, co vypustím z pusy, je schopnej mi vomlátit vo hlavu. Popravdě pokud jsem vůbec v sobě měl nějaký pomstychtivý tendence, tak po tom mým orgáči teda absolutně vyprchaly a už jsem se myšlenkama klonil spíš k tomu, že i přes ty vlastní výhružky namířím tuhle hru pomalu do cíle. Ale zjevně jsem se fakt uspěchal. Protože ta jeho drzá pusa ve mně dokáže tyhle plány dokonale převrátit.

Skloním hlavu a přimhouřím na něj voči, kývnu a s potutelným úsměvem mu na to vodpovím: „Jak chceš.“ Nic víc asi není třeba říkat.

Fajn, zjevně chce v týhle hře na zajatce dál pokračovat. Tak co bych pro něj neudělal, že jo… Vstanu teda z tý židle, vobejdu ho a znovu si k němu zezadu kleknu. Přejedu mu rukou pomalu po těle a uhnízdím se rovnou v jeho rozkroku, kde mu začnu hned celkem zprudka honit. Nevostýchám se ani trochu, i když je nadrbanej tak, že to z něj doslova cítím, tak je mi jasný, že po tom prvním stříkání se po pár tazích rukou fakt neudělá. Takže pěkně zopakuju to jeho pohrávání z vodpoledne, a jen co se mu zrychlí dech, na dalších několik vokamžiků úplně přestanu. Akorát já mám teda jednu jasnou výhodu.

„Víš, Máro, na rozdíl vod tebe, já mám na tohle klidně celou noc a zamčený sprchy, do kterých do rána jistě nikdo nepoleze… Takže počítej, že to s tou rychlovkou ještě rád vodvoláš. Vo to se fakt postarám…,“ zašeptám mu do ucha a začnu mu zas pomalu honit. „Vostatně vždycky mě lákalo zjistit, kolikrát to tak může jít vydržet, dojít takhle na hranu, když vodpadne ta možnost si to jednoduše dodělat. Co myslíš, vsadíme se?“

„Tak mě pusť a můžeš si to klidně hned vyzkoušet,“ vodsekne, ale jak se přes něj nakláním, zahlídnu na jeho tváři i poťouchlej úsměv.

„Neboj, mám v plánu to zkoušet minimálně další půlhodinu, tak si dobře rozmysli, s jakou po ní přijdeš,“ uzavřu to, a aby to dobře viděl, natáhnu ruku před něj a nastavím si těch třicet minut jako budík na hodinkách.

Zalituju, že jsem si s sebou nepřivezl to vajíčko, teď by se hodilo, ale tu svou výhružku stejně dodržím. Teda, rozhodně tu nebudeme klečet půl hodiny na dlaždičkách, celkem rychle mi dojde, že už Marka musí kolena dost bolet, a tak mu tu polohu trochu prostřídám. Nechám ho dojít pomalým tempem ruky až na hranu a pak ho z ničeho nic chytnu, vytáhnu ho do stoje a natočím před tu židli.

Strčím do něj tak, aby se na ni usadil, a teprve potom mu malým nožíkem, co jsem si s sebou taky vzal, přeříznu tu izolepu na rukou. Nevobtěžuju se ale s jejím sundáváním a ani ne pár vteřin nato mu připevním nejprve jedno a pak i druhý zápěstí lepenkou každý zvlášť k vopěradlům. Podobnej manévr s izolepou a židlí napodobím i na jeho kotnících, a nakonec to vezmu i jednou kolem dokola přes Markovo pupík. Má v tom místě cestičku z chloupků a už předem se neubráním zašklebení, když si představím, jak to z něj potom strhnu.

Sednu si před něj a nasadím zas jednou rychlejší tempo dlaně po jeho nádobíčku, přestávka, a zas a znova. Střídavě mu mačkám při tom pohrávání v dlani kulky a přejíždím přes hráz a nehorázně se mi líbí, jak už za chvíli začíná být zničenej. Jak mi neustále aspoň malinko vychází pánví vstříc, kroutí se na židli a tiše sténá. Ale má to bez šance, i kdyby teď vodvolal ty svý řečičky, tak tu půlhodinu fakt dojedu.

Jako vážně bych mu doporučoval to po tom budíku už vzdát, protože když ho tak sleduju a užívám si to, jak přemáhá hrdost, jak si skoro nonstop skousává nadrženě rty, frustrovaně napíná svaly a hrudník se mu lehce chvěje, tak je mi jasný, že tu další půlhodinu by už vobrečel. Škoda, měl jsem se s ním fakt vsadit, že dýl nedá!

Na druhou stranu, ten pohled na něj mě začíná zase pěkně vzrušovat, takže bych si skoro přál, aby to už vzdal a mohl jsem to nějak zajímavě zakončit… Zapípání hodinek mě vytrhne skoro z tranzu.

„Tak co, vodvoláš to, nebo si mám na stopkách nastavit dalších třicet minut?“ pronesu pobaveně, zatímco si s ním jen tak lehce pohrávám a nespouštím z něj voči.

Sklopí ke mně pohled a vzrušeně si skousne rty. Vidím, jak váhá, jestli už to vzdát, nebo ne, zjevně si tuhle hru užívá, ale už si není tak jistej jako na začátku. Nakonec ze sebe vysouká zastřeným hlasem: „Vážně třicet? Patnáct by ti nestačilo…? Pane?“

Nemůžu se neusmát. Jasně, nevzdá to, ale tahle věta už zněla rozhodně úplně jinak, než ty provokace před chvílí. Spolu s tím potěšeným úsměvem ho pustím, vstanu a přejdu mlčky za jeho záda. Chvilku mu jen tak přejíždím dlaněma po těle a nechávám ho v napětí, zatímco si vychutnávám, jak je už celej rozcitlivělej. Jak teče už jenom z toho, že po něm lehce přejíždím rukou, a jak vzrušeně sténá, i když mu takřka jemně promnu bradavky. Kdybych se s ním měl vsadit teď, tak řeknu, že nedá ani těch patnáct minut, ale věří si, takže je to fakt tak trochu výzva.

Chytím zas do ruky jeho ptáka, začnu ho dráždit a nakloním se mu až k uchu, aby mě dobře slyšel, když zašeptám: „Že seš to ty, bude mi stačit dvacet. Ale mám takovej návrh, sázku. Počítám, že se nevidíme naposledy… Takže schválně, jestli vydržíš těch dvacet minut bez škemrání, budu ti čtyřiadvacet hodin naprosto k dispozici. Klidně budu plnit jakoukoliv pitomou výzvu si vymyslíš, a můžeš si se mnou dělat, co chceš. V rámci mezí teda, víš jak… Ale jestli to nedáš, tak navopak, platí?“

Hned nato ten svůj pohyb dlaní pořádně popoženu, takže to svý „platí“ mi nazpátek hezky vyvzdychá. Natáhnu před něj zas ruku, nastavím čas a začnu vodřezávat tu kobercovku vod židle, potřebuju k němu lepší přístup. Překvapeně po mně hodí hlavou, a tak potměšile dodám: „No co, ti muselo být jasný, že teď se budu teda vobzvlášť snažit…“

Postrhávám z něj zbytky izolepy tak prudce, že si párkrát zasyčí, ale na nic nečekám, dostrkám ho rovnou zpátky pod tu sprchu, kterou hned spustím na příjemnou teplotu, a přimáčknu břichem na kachličky tentokrát já jeho. Nechám si dost prostoru, abych se dostal úplně všude, a rovnou ho začnu zas poměrně rychle honit, abych ho přivedl na hranu.

Marek

I když mi tentokrát nechá ruce volný, poslušně se dlaněma zapřu o ty kachličky. Mírně znervózněle si olíznu rty. Dvacet minut. No, tak ty budou tentokrát hodně dlouhý! Jako nejradši bych se na všechno vykašlal a jednoduše ho doopravdicky poprosil, ať mě konečně udělá – jsem vzrušenej úplně na maximum, protože Ondra to se mnou prostě umí. Jenže to je právě důvod, proč ho nechci nechat vyhrát. Nemusí si o sobě zase tak moc myslet, ne? To za prvý. A za druhý, teď už nejde jenom o princip. Jde i o tu sázku… Ta šance, že mě Ondra nechá, ať si na něj celej den vymejšlím všecko možný i nemožný, a on by se mi musel ve všem podvolit, se mi hned tak nenaskytne!

Všechny mý myšlenky se ale rázem rozplynou, když najednou ucítím Ondrův prst v těsným okolí mý díry. Nadrženě zalapám po dechu a celej se napnu – napůl vzrušením, ale napůl naopak snahou zabránit tomu vzrušení, aby mě zase celýho paralyzovalo… Potřebuju se soustředit a něco vymyslet, nějak to celý prostě pozdržet, protože čím víckrát mě Ondra dovede na hranu, tím větší je šance, že to neustojím a k nějakýmu tomu škemrání se fakt snížím. Kdežto kdyby se mi povedlo třeba myslet na něco jinýho a to vzrušení v sobě potlačit, tak se ta čtvrthodina přežene kolem jako nic…

A znovu ten výbuch, v rámci kterýho se všecky mý úvahy rozprsknou a přestanou dávat smysl. To když najednou ucítím Ondrův prst uvnitř sebe – a aby toho nebylo málo, ještě mi jazykem několikrát olízne krk.

„Tak už to vzdej, Marečku, však já vím, že to chceš, a jako můj čtyřiadvacetihodinovej otrok si to moooc užiješ,“ zašeptá mi do ucha – a tahle pitomá věta v jeho lehce posměšným podání mě užuž převede přes, takže hlasitě vyheknu… A v tu samou chvíli se mě Ondra přestane dotýkat a celkem necitlivě ze mě ukazováček zase vytáhne. Takže se to mý vyheknutí změní na pěkně zoufalý zavytí.

„Hajzle,“ uteče mi a mám co dělat, abych čelem nepraštil do zdi.

„Říkal jsi něco?“ zavrní mi do ucha, úplně slyším, jak se u toho potměšile culí.

„Že už se nemůžu dočkat, až si vyberu svou výhru, pane,“ ucedím skrz sevřený rty. A teď pro ni udělám tuplem všecko! I kdybych si měl po zbejvajících patnáct nebo kolik minut představovat, já nevím, třebaaa…

„Být tebou, tak bych se ještě neradoval,“ uchechtne se, chytne mě za paži a obrátí si mě k sobě čelem. Natiskne mě na ty kachličky zády, přejede mi dlaní přes už k uzoufání nadržený péro a poručí mi: „A dívej se mi do vočí.“

Parchant jeden! Moc dobře ví, že se mi bude mnohem hůř přesměrovávat myšlenky jinam, když mě celou dobu bude propalovat tím svým sexy dominantním pohledem!

„To není fér!“ protestuju, ale vzhledem k tomu, že do toho zároveň zase nadrženě zavzdychám, když mě jeho dlaň začne mačkat v rozkroku, to asi nevyzní tak rozhořčeně, jak jsem původně plánoval. „Sázka zněla, že vydržím dvacet minut bez škemrání. Nebylo tam nic o tom, že tě během toho zase musím poslouchat na slovo.“

„Tak pokud vím, seš pořád můj zajatec, s čímž jsi mimochodem souhlasil,“ připomene mi jenom – a na to už ani nereaguju. Beztak by mi přes to vzrušený sténání nebylo rozumět…

Propalujeme se z těsný blízkosti očima a já cítím aspoň malý zadostiučinění, když v těch jeho vidím, jak je z celý situace taky nadrbanej. Neodolám, natáhnu ruku a nahmatám jeho škubající se klacek. Však co? Nezakázal mi to.

„Nechceš se na to už vykašlat? A místo toho mi třeba přikázat, ať se pro změnu zase pověnuju já tobě?“ nabídnu mu náhradní variantu.

„Nechci,“ ušklíbne se. „A ruce za záda.“

„Bojíš se, že bys byl hotovej dřív než já, co?“ oplatím mu to ušklíbnutí, ale poslechnu ho. Zatím. Ještě nějakejch odhadem deset minut – a už bude poslouchat jenom on mě…

Prozatím si ale ty představy násilím vyženu z hlavy – a po celou zbejvající dobu jenom odevzdaně přijímám tu Ondrovu péči, přičemž po každým dalším zklamaným návratu z prahu ráje se koušu do rtů skoro do krve, jenom abych ze sebe nevypustil těch pár slovíček, který by mi sice přinesly v krátkodobým horizontu uspokojení, ale v tom dlouhodobým bych jich litoval…

Když se konečně ozve zapípání na Ondrovejch hodinkách, vítězoslavně se na něj zaksichtím. Zůstanu zády opřenej o stěnu, cítím se docela malátně… Ale nějakou tu sílu na závěrečnou tečku v sobě ještě vyhrabu. Což Ondra zatím nepotřebuje vědět.

Jeho dlaň pomalu opustí můj klín a v očích se mu mihne stopa skoro až obdivu nebo co. „Dobře ty,“ řekne jenom.

Ještě se na něj samolibě zaculím – a pak můj pohled zpřísní. Vymrštím pravačku před sebe a pevně sevřu v dlani jeho nažhavenej klacek, zatímco loktem druhý ruky zastavím vodu. „Teď hezky poslušně vylezeš ven, ohneš se přes tamhletu židli a vystrčíš na mě zadek. A žádný blbosti.“

Ondrovi se ve tváři objeví překvapenej, nevěřícnej výraz, ale rychle se ovládne a naoko chápavě na mě zvedne obočí: „To už si jako vybíráš tu výhru, jo?“

„Ne. To si vybírám to, jak jsem neskutečně nadrženej, na někom, kdo je na tom podobně.“ Načež dlaň z jeho rozkroku zase stáhnu – a pobídnu ho: „Švihej.“

Ondra

Zakroutím nad ním hlavou, to je šílený, jak si zase hned věří! Ta rychlost toho, jak to dokáže votáčet, je fakt neskutečná. Jakože né, že by mi to vysloveně vadilo, ale když už se usadím v nějaký pozici, nedokážu to převrátit jakoby nic. Fajn, zjevně dneska nechce vojet nazpátek, ale já už jsem mu před sotva hodinou podržel, takže toho chce nějak moc, a Márovo nadrženost je fakt houby argument.

„Ty si hrozně vymýšlíš,“ poznamenám a natlačím ho tělem docela prudce zpátky na stěnu. Sjedu mu dlaní mezi nohy a začnu mu zas pomalu honit, zatímco dodám poťouchle: „A přitom seš tak nadrbanej, že bys k tý židli pomalu ani nedošel… Tak si nech taky něco na tu svoji výhru…“

Roznadává se, je mi jasný, že si to představoval jinak, ale nijak víc se nebrání a docela rychle ty kletby nahradí vzdycháním. Hrozně se mi líbí, jak zase hned zkrotne, propne celý tělo a jen se zavřenýma vočima sténá. Nevodolám a ještě jednou mu to na hraně přeruším, právě pro to jeho zoufalý držkování, co se z něj vydere, ale už to nehodlám prodlužovat. Sesunu se na kolena a za tu jeho vydařenou roli zajatce ho vezmu do pusy a začnu ležérně kouřit. Pomůžu si jednou rukou a druhou sjedu na vlastní péro, abych ho taky trochu podpořil.

Proplete mi ruku do vlasů a pokusí se to mý líný tempo trochu popohnat, a tak mu po poslední trýznivý minutě vyhovím, rozjedu to naplno u nás vobou a ta lavina nás semele téměř ve stejnou chvíli. Skoro ani nestačím uhnout, jak si mě přidržuje a jak je to rychlý. Vyčerpaně sednu na paty, těžce voddechuju a po vočku sleduju Máru, jak se vopírá vo stěnu a je naprosto mimo. To jeho vyvrcholení bylo teda pěkně bouřlivý, jsem měl dojem, že ho museli slyšet až někde na náměstí.

Nechám ho, jak je, spěšně se vosprchuju a zamířím si to k umyvadlu, kde se aspoň trochu vosuším papírovýma utěrkama a začnu se voblíkat. Musím se fakt smát nad tím, jak jsem ho vodrovnal, funguje jak zpomalenej film a nevypustil ani jednu hlášku. Sesbírám si těch svých několik krámů ze země do kapsy mikiny, když se v ní dotknu čehosi, co jsem si sice nebalil nijak účelně, ale něco mě napadne.

Sotva se vypotácí ze sprchy k umyvadlu, aby se taky trochu vosušil, dojdu k němu, jedním rychlým chvatem mu sevřu vobě zápěstí za zády a namáčknu ho na stěnu vedle dveří. Nemám to vůbec těžký, páč teď by ho vážně přeprala i moucha, takže mě nic až na ty jeho hlasitý nadávky neruší a můžu si v klidu z kapsy vytáhnout liháč, co mi tam zbyl po tom dnešním přespolňáku. Votevřu ho pusou, sehnu se a – vzhledem k stále uhýbajícímu podkladu – trochu nakřivo, přesto čitelně mu napíšu přes pravou půlku zadku mý telefonní číslo.

„Tak až si budeš chtít vybrat tu výhru, tak napiš,“ pronesu pobaveně, pustím ho, přes ten zadek ho plácnu a zmizím za dveře.