Fotbaliáda – Výměna dresů

Marek

Jedu si to takhle těma známýma ulicema, tempomat nastavenej na pohodovejch pětapadesát, když si kus přede mnou všimnu blikajícího červeno-modrýho majáčku. A sakra, policejní hlídka… Radši zlehka přišlápnu brzdu a zadoufám, že mě nechají projet, protože už tak to mám na ten dopolední mítink tak akorát.

Uf, a mý přání je vyslyšený, policajti zastavili nešťastníka, co jel přede mnou, takže mě si nevšímají, jenže… no, nemůžu to samý říct o sobě, a sice že já bych si nevšímal jich, protože… Do prdele, to je přece… Ale to nemůže být on! Prudce se ohlídnu, abych tu postavu oblečenou celou v černým ještě zahlídl, ale bohužel u toho dost nešikovně trhnu i volantem – a na brzdu dupnu na poslední chvíli: mý auto se zastaví asi dva metry od kontejnerů zabírajících místo na plácku před jakousi večerkou.

Jak zjistím rychlým mrknutím do zpětnýho zrcátka, okamžitě mám samozřejmě plnou pozornost obou těch policistů. A co hůř, ten jeden, ten, jehož vzhled mi málem způsobil infarkt, se rozejde směrem ke mně. Do prdele na druhou!

S odevzdaným povzdychnutím stáhnu okýnko.

„Pane řidiči,“ nakloní se ke mně, zatímco jeho napůl pobavenej, napůl přísně znějící hlas mi působí chvění v páteři, „je všechno v po… Marku?! Ehh, co tu… Co tady blbneš?!“

Podívám se mu do očí – a moje tvář se najednou celá rozzáří. Je to úplně automatická reakce, nemám nad tím žádnou kontrolu… A usmívám se tím zářivějc, čím víc to kontrastuje s Ondrovým téměř vyšokovaným výrazem.

„Neblbnu, jenom jsem tak trochu… no…“ Zazmatkoval? Zapomněl dejchat? Nechal se unýst vzpomínkama? Vzrušil se? A to všechno v jedný jediný vteřině?! „To je jedno,“ odpásám se a vystoupím z auta, abysme na sebe nemuseli koukat přes okýnko, „jak se máš?“

„No, momentálně pracovně,“ přejede výmluvně pohledem přes svou uniformu.

„To vidím!“ A taky teda parádně koukám!!! „Takže ses dal nakonec na dráhu ochránce práv a pořádku, jo?“ vyzvídám pobaveně.

„Jo, tak nějak,“ oplatí mi to pobavený zašťuření. „A co ty tady? Teda kromě toho, že ses sem přijel učit řídit…“

„Pcha,“ přejdu ten jeho rýpanec, „taky pracovně…“

„A co teda děláš?“

„IT konzultanta v jedný firmě v Praze… Ale mám pod sebou pár jihočeskejch poboček, takže čas od času jezdím na nějaký jednání,“ vysvětluju, zatímco si ho nenápadně prohlížím. Je prostě… pořád stejnej, a přitom tak jinej! Rysy ve tváři má takový… ostřejší, dospělejší… A určitě za to z velký části může i to jeho strniště, díky kterýmu působí mužněji. Tak, jak se na ochránce práv a pořádku sluší a patří, že jo. A ta černá uniforma se žlutýma nápisama na hrudníku a s nášivkama na ramenou… Mňo, nasucho polknu a zadoufám, že si mě Ondra taky neprohlíží takhle pozorně. Protože jinak by si nemohl nevšimnout, že se mi v riflích dějou nevídaný, ale viditelný věci… Aby taky ne, když se mi hned představy a vzpomínky rozjedou na plnej výkon! Bože, kdyby mi teď řekl, ať se otočím zády k němu a ruce položím na kapotu auta, protože mě musí prohledat… Myslím, že bych se udělal, sotva by na mě položil svý dlaně. Už proto, že by mi to okamžitě připomnělo, kolikrát jsem před ním takhle stál… opřenej o kapotu svýho auta… a nahej, že… Eeehm…

„Tak to ti přeju, zní to, že se ti daří,“ přeruší Ondrův hlas mý vzpomínky. Díky bohu. „Jak dlouho se tu zdržíš?“

„Bohužel jenom do zítřka, no ale kdybys měl třeba dnes večer čas, můžeme zajít někam na jídlo… Co myslíš?“ navrhnu.

„Fajn, to by šlo,“ pokrčí rameny, „končím ve čtyři a pak už žádný plány nemám…“

„My budeme končit tak kolem šestý, tak co kdybych ti pak zavolal? Máš pořád stejný číslo…?“

„Jasný, mám,“ potvrdí mi to – a já se usměju. Super! Protože i kdybych snad jeho číslo nějakým omylem smazal z mobilu, tak z hlavy ho nesmažu nikdy. Ono se ostatně dost těžko zapomíná devět číslic, který vám někdo lihovou fixou načmárá na zadek, a vy se pak snažíte to nejdřív přečíst v zrcadle a potom to z tý kůže nějak vydrhnout… „Tak se vozvi, až skončíte. A mezitím se snaž nám tu moc neponičit ulice. Nemysli si, že ti jenom ze známosti nenapařím pokutu, jestli to vo půl kiláku dál naboříš do nějakých dalších popelnic!“ zakření se na mě.

„Blbečku,“ ušklíbnu se a snažím se tvářit popuzeně, ale řekl bych, že mi to moc nejde, protože celý mý já má tendenci se prostě a jednoduše usmívat.

Ondra udělá krok směrem ke mně – a tišším hlasem pronese: „A dávej si pozor na pusu. Abych to třeba nebral jako znevažování úřední vosoby… Což je přestupek.“

„Ty ses v týhle policejní roli našel, co?“ zachechtám se – a doufám, že tím zamaskuju, jak mě ta jeho blízkost a taky ta přirozená autorita, co z něj sálá, vzrušuje. „Hele, ty přestupku, ty si radši hlídej, ať ti tu neproklouzne nějakej pirát silnic. A já s dovolením popojedu, nebo ten pitomej mítink ani nestihnu, což by bylo dost blbý, když ho vedu…“

„Jasně, jeď,“ konečně ode mě odstoupí a s úsměvem na mě mávne. „Ty mítinku,“ vrátí mi to ještě.

„Příště bych prosil pane vedoucí,“ zašťuřím se na něj, když nasedám do auta.

„To víš, že jo!“ rozesměje se, čímž mi dá dost jasně najevo, co si o mým návrhu myslí. Ještě se naposledy probodneme pohledem… A pak už se rychle rozjedu směrem k pobočce naší firmy.

Cestou nedokážu zabránit tomu, aby se mi hlavou honily… další a další vzpomínky. Bože, ten rok a půl, co jsme s Ondrou strávili spolu, byl asi nejlepším obdobím mýho života! Ale pak už prostě… No, nedostal jsem se totiž na vysokou do Prahy, ale do Ostravy jo, jenže Ostrava je prostě děsně daleko a při nejlepší vůli se mi nedařilo jezdit sem, nebo Ondrovi za mnou, častěji než jednou za dva nebo tři týdny. A to bylo… prostě málo. Ondra studoval poslední pátej rok na učňáku, takže musel ještě zůstat tady, a i když jsme plánovali, že hned po svý maturitě se za mnou odstěhuje, tak… Už jsme to prostě nestihli. Byli jsme… no, mladí, měli jsme oba horkou hlavu, a prostě… V době jeho maturity už jsme spolu nebyli. Naše cesty se holt rozešly, a i když jsem pak občas měl nutkání se mu ozvat, tak… Nikdy jsem to nezrealizoval. On ten náš rozchod byl docela… bouřlivej… a bolavej, a já… nechtěl jsem nás znovu házet do podobný situace, protože jsem si nemohl být jistej, že by to nedopadlo stejně. A ostatně… Ondra se mi taky už pak nikdy neozval.

Ale teď, když jsme se tak nečekaně po těch zhruba čtyřech letech potkali, tak prostě nevidím jedinej důvod, proč se s ním znovu nesejít. Jsem opravdu upřímně zvědavej, jak žije… A jak se od maturity na sklářským oboru dostal až sem, do policejního sboru… A co je u něj ještě jinýho novýho…

Žádný jednání se nikdy takhle netáhlo, a to bohužel doslova! Běžně tyhle měsíční mítinky končíme kolem šestý hodiny, ale tenhle se protáhl až do půl osmý. Takže když konečně ťukám na displeji mobilu na Ondrovo číslo, mám trochu strach, že mě pošle do háje s tím, že už je na nějakou večeři pozdě. Ondra ale přeruší mý omluvy rázným ujištěním, že se nic neděje, a navrhne jako místo setkání jeden pizza bar nedaleko centra města.

Než každej zdoláme svou XXL pizzu, probereme nejenom mou i jeho práci, ale zavzpomínáme i na trenéra a některý kluky z našeho fotbalovýho týmu.

„Takže Milana jsem tuhle potkal s takovým tím velkým kočárem – víš, tím pro dvojčata,“ dopoví Ondra, sáhne po ubrousku a utře si do něj rty. To já si ty svý nenápadně olíznu… a poposednu si při představě, jaký by to bylo, moct ochutnat ty jeho…

„Hmmm, no… a co ty?“ troufnu si nakonec se zeptat. „Zadanej? Volnej…?“

„To druhý,“ přizná Ondra a upije si trochu piva. „Na tebe někdo v Praze čeká…?“

„Nečeká,“ zavrtím hlavou, vytáhnu z kapsy mobil a překontroluju čas. „Hele, vstáváš ráno nějak extra brzo?“

„V šest, proč?“

Zase mobil schovám, oběma dlaněma obejmu svůj půllitr a zahledím se do něj, jako kdybych v něm hledal nějaký nápovědy. „No, jestli se třeba ještě nechceš stavit u mě na hotelu. Je to ten úplně novej, nedaleko nádraží… A je fakt moc hezky zařízenej, prostorný pokoje…“ Teprve pak si troufnu zvednout oči a podívat se do těch Ondrovejch. „Třeba kdyby se tě někdy někdo ptal, tak ať víš, jakej hotel mu máš doporučit…“

Ondra zakoulí očima a ušklíbne se – a pak se přes stůl nakloní, co nejblíž to jde, a svýma laserama mě vyloženě propálí. „Nech si ty řeči,“ napomene mě polohlasně. „Voba moc dobře víme, že proto mě k sobě na pokoj nezveš.“

Chviličku mu jenom oplácím ten jeho upřenej pohled, než se pousměju – a stejně tichým hlasem ten svůj návrh přeformuluju: „Okej… Tak se mnou pojď na pokoj – a ošukej mě tam do bezvědomí, pane policajte. Nadstrážmistře. Nebo podplukovníku. Nebo co máš sakra za hodnost.“

„Jo, to už zní líp,“ zajiskří Ondrovi v očích a se spokojeným uculením se zase zapře do židle. „Akorát v těch hodnostech máš dost hokej, to bysme měli napravit…“

„Hokej?“ chytnu ho za slovíčko a zacukají mi koutky. „Já jedině fotbal, kámo!“

Ondra se rozesměje, na jeden zátah dopije zbytek piva – a zvedne se od stolu. A já na nic nečekám a okamžitě vyrazím za ním.

Cestou k hotelu mluvíme o úplných blbostech – rozhlížím se kolem a komentuju, co je tady za tu dobu novýho nebo opravenýho, a Ondra k tomu přidává svoje postřehy, ale trochu mám dojem, že za nás tu konverzaci vedou autopiloti. Minimálně mně se hlavou honí úplně jiný věci, přemýšlím, jestli s sebou ještě pořád mám ty kondomy, a že je škoda, že s sebou nemám vůbec nic jinýho. Přestal jsem s sebou takový hračkoidní věcičky včetně lubrikantu na služební akce vozit, protože s postupem času jsem přestával mít náladu hledat sparingpartnera pro jejich využití… Jo, kdysi dřív jsem občas po večerech chodíval po barech a hledal tam někoho, kdo by měl v očích aspoň… aspoň špetku Ondrova charismatu, ale… Nakonec jsem to asi vnitřně tak nějak vzdal.

Když za náma konečně zapadnou dveře od pokoje, semele se to samý, co se tak často děje ve filmech. Prostě se na sebe vrhneme. Akorát že my s Ondrou ze sebe nezačneme strhávat hadry, ale začneme se prostě líbat. Ondra mě opře zády o dveře, pravačkou mi mačká zátylek, zatímco jeho levá dlaň mi vypaluje žhavý díry do kůže pod tričkem… Moje dlaně bloudí po jeho zádech, ale občas mu stisknu i zadek nebo se prohrábnu jeho účesem, chci ho prostě cítit celýho najednou… A spokojeně zaznamenávám, že je to všechno přesně takový, jaký si to pamatuju. Jo, asi má na těle víc svalů, je vypracovanější, a nevím, možná i o nějaký dva nebo tři cenťáčky vyšší? Ale i tak je prostě stejnej, můj. Můj ve smyslu, že si v jeho náručí připadám… jako doma.

Líbáme se naléhavě, jako kdybysme si chtěli vynahradit všechny ty zameškaný roky, ale zároveň… něžně. Jo, něžně, a kdyby mě to jeho strniště neškrábalo na tváři, tak by se dalo říct, že i jemně… Ovšem veškerá něha vezme za svý, jakmile se ode mě Ondra po chvíli odtrhne, o krok ucouvne, přejede mě od hlavy až k patě tím svým typicky nadřazeným pohledem a pronese: „Tak a teď si hezky klekni a zopakuj mi, proč jsi mě sem pozval, hm? Přičemž bych ti doporučoval, aby sis dal záležet na každým slovíčku.“

Spokojeně se pousměju: mám radost, že ho to ještě pořád baví hrát takhle!

Protože mě to baví taky. A moc.

A tak se okamžitě sesunu na kolena, zvednu k němu oči – a vyhovím mu: „Abys mě pořádně ošukal, pane… Hmmm, ale ještě nejdřív proto, abych ti to udělal tak, jak ti to už sakra dlouho nikdo neudělal!“

„Ty si nějak věříš!“ uchechtne se ještě, ale to už mu hbitě rozepínám kalhoty, stahuju mu je i s boxerkama někam ke kolenům – a okamžitě si nechávám jeho ptáka vklouznout do úst. Protože momentálně nechci nic jinýho, než vidět tohohle nádhernýho a sexy chlapa, jak se svíjí vzrušením, a slyšet, jak jeho pusa, zvyklá metat po lidech příkazy a rozkazy, vydává slastný, nadržený vzdechy… Dlaněma i nadále bloudím po jeho těle, všude, kam dosáhnu – nemůžu se rozhodnout, co dřív, protože potřebuju cítit jeho pevnej zadek a chci mu prstem projíždět rýhu a chci mu pořádně promnout koule a chci to dělat všechno naráz…

„Ruce za záda,“ donese se mi k uším Ondrův sice trošku zastřeně, přesto ale pevně pronesenej povel.

„Ještě ne,“ odmlouvám mu mumlavě, protože se všech těch dotyků ještě nechci vzdát. Jasně, chci to hrát zase postaru, a nemůžu se dočkat, až Ondra převezme kontrolu a až mi ukáže, jak má nade mnou navrch, ale já si na to počkám. Nejdřív je pro mě na řadě on.

Ondra

Užuž se ho chystám napomenout, kamže se podělo to jeho ‚jak ti to už sakra dlouho nikdo neudělal‘, protože protestama toho fakt nedocílí, ale když zachytím jeho pohled, neskutečně změknu. Po tý dlouhý době, co jsme se neviděli, na něj prostě nedokážu být tak drsnej. Ne že bych nechtěl, nebo že by nechtěl von, dobře vím, že chce. Tohle se nejspíš na člověku nemění, ale… Jednoduše to v tuhle chvíli nedokážu. Protože i když jsme si to vlastně nikdy naplno neřekli, tak momentálně bych se mu vyznal rád z toho všeho, co cítím teď. Vo čem jsem ani pořádně nevěděl, že cítím, protože jsem na to nemyslel, ale mít Máru před sebou stačí, abych to věděl. Abych to prožíval za všechny ty roky.

A tak mu prostě jen zajedu dlaní lehce do vlasů, se spokojeným úsměvem zavřu voči a nechám ho, ať si teda prozatím dělá, co chce. Ať si to užije, není kam spěchat. Možná že si to von myslí, ale já už v tuhle chvíli vím, že to není naposledy.

Ty čtyři roky bez Marka byly… Já nevím, nechci říkat tvrdý, protože to by naznačovalo, že jsem je protrpěl, a to teda ne, dařilo se mi, našel jsem se ve svý nový práci a vůbec, nebylo to nijak zvlášť zlý. Vobčas jsem si užil s klukama. Nikdy jsem nebyl moc na jednorázovky, takže to spíš byl vždycky nějakej člověk poblíž, se kterým jsme se nějakou dobu potkávali, kdykoliv to jeden z nás potřeboval. Friends with benefits, nebo spíš jen benefits. Příležitostný upouštění páry, bez zájmu vo něco víc.

Měl jsem jen dva kluky, se kterýma jsem to zkoušel… být s nima. Z toho prvního se po pár měsících pokusů vyklubal spíš kámoš, ex-kolega, se kterým jsme si vod začátku rozuměli, takže jsem myslel, že by to mohlo fungovat… Jenže chemii člověk prostě nevykřesá, my ji nikdy neměli a poté, co jsme si to přiznali, to byla vlastně úleva. A ten druhej, no… Škoda mluvit, byl to idiot a ta chemie byla navopak to jediný společný. Jenže von ji měl podle všeho tak nějak s každým.

Je to zvláštní, jak někdo do nás prostě zapadne. Nikdy jsem nebyl nijak pověrčivej ani nevěřil na nesmysly, ale vidět ráno Máru po těch letech bylo, jak kdyby se mi vibrace rozjely celým tělem. Přijdu si praštěně, ale i když se trochu změnil, bylo to, jak kdyby nikdy nevodešel. Jak kdyby byl pryč jenom pár hodin a vrátil se tam, kde má být. I když možná nejsem nějakej velkej romantik, prostě to tam bylo. Ten pocit, co jsem v sobě nikdy neuzavřel. Snad i proto, že mi ten náš konec nikdy nepřišel vopravdovej.

Několik minut si užívám to, jak vo mě pečuje bez mýho zásahu, střídavě mi mačká zadek, stehna i koule, ale nakonec se to rozhodnu ukončit. Sevřu mu vlasy vo něco víc a zakloním Markovo hlavu tak, aby se mi musel podívat do vočí: „Tak co, už mě poslechneš?“

Zaculí se a voči mu zajiskří, když schválně pronese to jeho starý: „Jasně, pane.“

Budu znít stupidně, když přiznám, že mi to chybělo? Ne to slovo jako takový, ex byl docela svolnej k jakýmkoliv hrátkám, ale to, jak to dokáže říkat Marek. S neskutečným sebevědomím, jako by mě tím slovem řídil a navigoval si mě tam, kam chce. Což byla vlastně vždycky pravda, ale teď to cítím stonásobně. Dneska už bych nebyl takovej debil, nenechal bych ho vodejít, i kdyby to mělo trvat další čtyři roky, než budeme vedle sebe.

Složí ruce poslušně za záda, a tak mu znovu sevřu kštici v dlani, zakloním hlavu a nechám ho, aby mě za mýho lehkýho povzbuzování přiváděl chvilku k šílenství. I když má k dispozici jenom pusu, brzy poznám, že se i tak snaží si to trochu vést, chvilkama ubírat a pak zase přidávat, aby mě co nejvíc dráždil, ale nechám ho. Právě teď mu toho u mě projde neskutečně moc.

Čtvrt roku, tak dlouho jsme to zkoušeli, vést ten vztah na dálku. Než jsem to podělal… Neviděli jsme se s Markem tenkrát před jeho zkouškovým nekonečný čtyři týdny. Byl jsem v baru a byl tam jeden kluk, co po mně šel. Vodmítl jsem ho, ani ve vopilosti bych nedokázal Markovi zahnout. Jenže problém byl, že jsem si tenkrát uvědomil, že bych chtěl. Že jsem měl chuť na toho cizího kluka, se kterým by to vo ničem nebylo. Měl jsem na něj chuť mnohem víc, než když se po někom jen tak votočím, já vo tom sexu s ním v tom jednom momentě fakt přemýšlel a zavrtalo se mi to v hlavě.

Protože když jsem tu chuť měl já, kterej jsem před Márou měl jen pár lidí a nezažil jsem nic lepšího, než co jsme měli mezi sebou my dva, bylo mi jasný, že podobný myšlenky bude mít i von. A to mě žralo. Pochyboval jsem vo sobě, vo něm i vo nás. Sám sebe jsem nahlodal představou, co když to jednoho dne jeden z nás už nevydrží. A když pak přijel na pauzu mezi semestry, šlo to s náma vod desíti k pěti.

Neměl jsem důvod žárlit, dokud jsme se pravidelně vídali, ale Ostrava byl pro mě druhej konec světa, skoro šest hodin vlakem, a nedokázal jsem se smířit se všema těma imaginárníma lidma, který měl Marek kolem sebe. Byla to pitomost, ale možná bysme se i tak zvládli uklidnit, kdyby Markovo táta nepřišel s tou jobovkou. Po Vánocích jeho rodiče čekalo další stěhování, tentokrát do hlavního města, a voběma nám bylo jasný, že se tím Márovo návštěvy u nás na jihu vo to víc ztenčí. Po těch prohádaných několika týdnech to pro nás byla konečná. Nejspíš i proto, že se pak ztratila šance, jak se náhodně potkat, a my nikdy nebyli v tý komunikaci na dálku moc dobrý.

Konečně si dovolím definitivně vypnout, zavřít voči a nechat se celou tou akcí vést. Užívám si to jeho vlhko, jeho pohyby jazykem a jeho dech, co mě chvilkama dráždí na péru, kdykoliv spokojeně vydechne. Nejradši bych to prodlužoval donekonečna, tak moc skvělý to je. Jenže právě proto, jak moc intenzivně celou tu situaci prožívám, je mi jasný, že to nedokážu vydržet dlouho. Ještě jednou nechám Máru, aby ty svý pohyby hlavou na pár chvil zpomalil, a pak ho prostě pevně sevřu a další kolo přírazů si navolím přesně podle sebe se zvyšující se rychlostí i hloubkou až do cíle.

Vystříkám Markovi mandle a teprve pak mě s dozvuky stahů v mým rozkroku napadne, že jsem možná neměl. Že ty čtyři roky byly hodně na to, abych mu nedal možnost uhnout, ale nemohl jsem si pomoct. Byla to automatická potřeba mýho těla, tak trochu mu dokázat, že je můj. Zanechat stopu.

Když se dostatečně proberu, shlídnu na něj s mírnou vobavou, jestli jsem ho tím nenaštval, ale vokamžitě se jakákoliv nejasnost rozplyne. Ten jeho pohled je pořád stejně jiskřivej a taky pěkně nadrbanej, pokud se to dá takhle soudit.

Sehnu se a pomůžu mu čapnutím za pas do stoje, abych ho mohl znovu políbit. Skopnu při tom z nohou kalhoty i s trenkama a nepřestávám se k němu tisknout. Líbí se mi, jak prudce mi každej dotek voplácí, jak mi neustále mačká zadek aspoň jednou rukou a druhou mi zajíždí do vlasů tak silně, jako by mě chtěl vmáčknout do sebe.

Ještě chvilku si to všechno užívám, pak ho prostě chytnu voběma rukama za stehna a zvednu ho za ně. Překvapeně vyhekne, když ho takhle nechám na chvíli u sebe a zakousnu se mu lehce do ramene. Dobře vím, že dřív bych ho takhle naplno moc dlouho neudržel, maximálně na pár rychlejch kroků, ale dneska už to pro mě není tak náročný. Nabral jsem a von možná zalezlej v kanclíku zas něco shodil, takže ho nechám, ať si to užije a překříží kotníky za mým zadkem, než ho poponesu těch pár metrů k posteli, na kterou ho hodím.

Přilehnu si k němu, políbím ho na krk a pošeptám mu poťouchle do ucha: „Tak a teď bysme se mohli věnovat tobě. Pěkně dlouuuuze, až budeš škemrat, abych s tím věnováním se přestal.“

Marek

Už dopředu natěšeně vzdychnu. „Dobře víš, že to se nikdy nestane. Ale že seš to ty, tak ti dovolím to zkusit.“

Ondra se na mě už jenom zaksichtí, ale další komentáře spolkne – a místo toho mě zbaví veškerýho oblečení i bot, načež dostojí svýmu slibu a mýmu nahýmu tělu se věnuje. Rtama, jazykem, zubama, dlaněma…

„Hej, to píchá!“ rozesměju se, protože zároveň to i tak zvláštně lechtá – a chytnu ho za tváře a přizvednu mu hlavu, aby se tím svým docela ostrým strništěm nedotýkal mýho hrudníku. Konkrétně se teda zrovinka bavil tím, že mi naschvál přejížděl bradou přes bradavky, zatímco dlaní mě hladil v rozkroku – jenže já se na tu jeho dlaň nemůžu pořádně soustředit!

Pobaveně na mě přimhouří oči: „Však jsi mě sem pozval, abych tě vopíchal do bezvědomí, ne?“

„No to teda ale… A moment, od slovíčkaření jsem tu byl vždycky já!“

„Však ti tvůj post nikdo nebere… Ale teď jsi tu vod toho, abys poslouchal. Takže ruce nad hlavu a hezky klidně lež.“

S rádoby nesouhlasným zamručením ho poslechnu, znovu už vzrušenej na maximum – a následujících nepočítaně minut se pod jeho škrábavýma i hladivýma dotykama svíjím a kroutím, dokud ze mě Ondra nevydoluje parádně hutnej a teda na hotelový poměry i dost hlasitej orgasmus.

Když se trochu vydýchám, ještě celej vláčnej vjedu Ondrovi rukama do vlasů a chci si ho přitáhnout k polibku, ale než se vzpamatuju, mám najednou zápěstí přišpendlený zpátky nad hlavou a Ondra se těsně nade mnou tyčí jak nějakej bůh pomsty. „Ale, ale… Copak jsem ti něco takovýho dovolil?“

Vpiju se do něj očima a přísahám, že znát ho jenom o něco míň, tak se mi z toho jeho přísnýho, výhružnýho pohledu zvednou vlasy do pozoru! A vím, že kdykoliv dřív bych se týhle jeho autoritativní póze rád poddal, ale dnes si kdesi uvnitř mě pořád uvědomuju ten letící čas… a to, že tohle naše náhodný dnešní setkání se asi už pomalu chýlí ke konci… A tak sebou na protest zamelu a zaškemrám: „No taaak, už mě pusť. Já si tě chci taky ještě užít!“

„Tss, já nejsem žádná pouťová atrakce, aby sis mě nějak užíval,“ odfrkne sice Ondra, ale vyhoví mi a zápěstí mi svírat přestane. Zůstane ale nakloněnej těsně nade mnou a hřbetem dlaně mi začne ledabyle přejíždět po tváři, zatímco vyzvídá: „Kdy sem zase přijedeš na nějakej další mítink?“

„Popravdě to nebude dřív než za měsíc, možná ještě pozdějc,“ obtočím mu ruce kolem zad a užívám si jeho horkou kůži pod mýma dlaněma i váhu jeho těla na tom mým. „Ale říkal jsem si, že bych mohl přijet už teď o víkendu. Jen tak. Teda ne jen tak, za tebou. Kdybys měl čas,“ předestřu mu svůj nápad a zvědavě zakotvím očima v těch jeho.

„Oukej, v sobotu mám ráno službu, ale vod dvou dál jsem volnej. Až do pondělka. A pro změnu teda já zas uvažuju vo tom, že bych mohl přijet do Prahy. Jen tak, za tebou,“ zakření se. „Jak velkej máš byt?“

„Tak určitě větší než tenhle hotelovej pokoj, haha! Takže neboj, když se oba vejdeme sem, tak tam se na víkend taky oba vlezeme.“

„Ale já právě nemyslím jenom na víkend,“ opraví mě Ondra. „Myslím tím, že bych se k tobě nastěhoval.“

Tomu jeho sdělení chvíli trvá, než mi doputuje od uší do mozku… A když se tak stane, nevěřícně na Ondru vykulím oči: „To… to jako vážně? Jenom tak? Po tomhle jediným setkání? Vždyť… o sobě za ty roky pořádně nic nevíme! Jsme možná už každej úplně jinde… a úplně jinej…“

„No možná… Ale neexistuje nic, čím bys mě vodradil… Tak to prostě je.“

„A jak si tím můžeš bejt tak jistej? Co když… co když v noci děsně chrápu? A už nikdy se pořádně nevyspíš! A pak budeš v práci dělat chyby a vyhoděj tě a… Počkej, a jak bys to jako vůbec chtěl udělat s prací? A máš tu rodinu… a kámoše… Kdežto v Praze budeš znát jenom mě… A co když ti za chvíli začnu lízt na nervy? Protože jsem mnohem ukecanější, než jsem byl… A budu s tebou pořád chtít mluvit a něco rozebírat… A co když se s tebou budu chtít ochmatávat na veřejnosti? A taky co když mám v bytě dvacet koček? Pořád tě nic z toho neodradí…?“ chrlím na něj všechno to, co se mi po tom jeho nečekaným oznámení začne valit hlavou jako uragán.

Ondra mě chvilku zamyšleně sleduje, dost možná uvažuje nad tím, co z toho všeho by mohla být pravda a čím ho jenom tak zkouším. „No tak se asi vyhecuju a vezmu našich dvacet koček na výlet do centra Prahy, aby viděly, jak se s tebou vochmatávám někde v parku, a pak s tebou budu mluvit, zatímco tě budu utěšovat, že se domů nevrátila ani jedna… Jejich hromadnej útěk bude absolutní nehoda,“ zašklebí se na mě nakonec, a když ho praštím do ramene s tím, že je to pitomec, uvolněně se rozesměje.

„Koukám, že už to máš docela rozmyšlený,“ zkonstatuju, „ale ještě pořád ses mě nezeptal, jestli bych vůbec chtěl, aby ses ke mně nastěhoval!“

„A nechtěl…?“ zatápe.

„To jsem neřekl! Ale zeptat by ses mě měl!“ napůl ho jenom tak zlobím a napůl vlastně sám nevím, jak… jak vážně tohle všechno myslím. A jak vážně to myslí on. A jak reálný to celý je…

Ondra nade mnou protočí oči. „Fajn. Tak se tě teda ptám… Necháš mě, a možná i moje uniformy, abysme se k tobě nestěhovali?“

„Možná,“ zakřením se na něj, zvědavej, jestli má v zásobě nějakou vyjednávací nebo přesvědčovací taktiku.

„Jo tak možná!“ oplatí mi to zakřenění a vzhledem k tomu, jak mu jiskří v očích, je mi jasný, že něco v zásobě stopro má. „Tak to bych ti měl nejspíš ukázat, jaký by měla moje přítomnost nesporný výhody… Abys mě už nikdy nezkoušel pustit… Protože bych tě nenechal,“ zalehne mě a začne mě líbat na krku… a na hrudníku…

„Ach,“ vzdychnu vydrážděně, „ale počkej, ještě mi řekni… Kolik těch uniforem vlastně máš? Bych si mohl třeba někdy nějakou půjčit!“

Tahle moje poznámka donutí Ondru přerušit tu líbavě-hladivou cestu po mým rozpáleným těle a zvednout ke mně pohled: „No tak to moment, tohle si musíme vyjasnit hned. Jestli se mý uniformy jenom dotkneš, tak ti přerazím ruce.“

„Ale ale, tohle vás učí u policie, jo? Protože dřív jsi takhle drastickej nebyl… a stačil ti pásek od kalhot.“

V očích se mu potměšile zablýskne: „Připomeň mi, k čemu jsem ho používal?“

„Ke všemu možnýmu,“ připomenu mu teda – a některý věci si pak připomeneme i názorně, to když si Ondra všimne, že závěsy na oknech jsou převázaný sice dekorační, přesto ale pevnou a tedy pro naše účely využitelnou šňůrou.

Když po dalším kole pěkně žhavýho sexu jenom tak odpočíváme jeden druhýmu v náručí, začnu mu prstem přejíždět po tetováních na jeho levý paži.

„To asi není jenom henna, co?“ usměju se nad jednou dobře pět let starou vzpomínkou.

„Ne, to není…“

„Hmm, a mají ty obrazce nějakej význam? Nebo se ti to prostě jenom líbilo?“ vyzvídám.

„To si piš, že mají,“ odpoví, ale když k němu zvědavě zvednu oči, dodá: „Ale dneska už ti nic víc neřeknu. Aspoň budeš mít důvod sem vo víkendu fakt přijet.“

„Pitomečku,“ zavrtím hlavou, „já přece nepotřebuju žádný takovýhle… pobídky…“ A na důkaz toho, že jedinej důvod, proč chci co nejdřív přijet, je on sám, se k němu nakloním a políbím ho. A pak se líbáme a ošmatláváme, dokud u toho neusneme, naštěstí Ondru ale včas napadlo nastavit si budíka, aby se stihl stavit ještě u sebe doma, než mu začne ranní směna.

Já dojedu k sobě domů až něco po poledni. Stavím se v bytě jenom převlíct, než vyrazím do práce, a i když mám trochu skluz, stejně si na chvilku sednu na gauč… a rozhlídnu se kolem dokola… a představím si, jaký by to bylo, kdybych tady nebydlel sám. Kdyby tady všude kolem byly Ondrovy věci. Kdybysme tyhle prostory prostě okupovali spolu.

A ta představa… se mi líbí moc.

Ondra

Tenhle týden je snad nekonečnej. Nějak se mi najednou celej vleče, když se mám na co, nebo teda spíš na koho, těšit. A jestli jsem měl v to pondělí pocit, že je to, jak kdyby Marek nikdy nevodešel, tak druhej den to platí dvojnásob. Trvá mi asi jen tři hodiny, ve kterých nezírám nonstop na mobil jenom proto, že je v práci vod rána docela slušnej šrumec, než to nevydržím a Márovi napíšu votázku, jestli dorazil v pořádku. Břichem mi při tom poletujou všechny možný pocity, když hned poté nevodolám a prolítnu historii naší konverzace.

Projedu si ji celou vod začátku do konce, a i když ji samozřejmě nečtu do detailu, je to soubor všeho možnýho pošťuchování, sexy zpráv, dohadování, ale i spousty něhy v době, kdy můj táta po pár měsících, co jsme byli s Márou spolu, vonemocněl. Přestože z mý strany zůstal ten vztah s ním celou dobu, co jsme spolu byli, pod pokličkou, Marek tam pro mě byl a byl skvělej, a já mu to nikdy neřekl, nebo aspoň mám ten dojem…

Ty zprávy neříkají všechno. Vobčas jsou jich stovky za den, když jsme si psávali až do rána a druhej den byli ve školách úplně nepoužitelný, a jindy třeba měsíc nepadla skoro žádná, když jsme se scházeli automaticky každej den vodpoledne.

Nemůžu si pomoct, ale jak se blížím ke konci naší historie a hádek v ní prudce přibývá, všechno se to ve mně bouří, a ty poslední dvě zprávy v ní se mi znovu bolavě zarejou někam do vnitřností. Zvlášť ta moje poslední, nevosobní, asi po týdnu, co jsme se definitivně rozešli.

‚Nechal sis u me tricko.‘

Ani nevím, co jsem tenkrát čekal, nebo co jsem chtěl. Jestli jsem si třeba myslel, že to ještě napravíme, nebo ta zpráva byla jen taková povinnost, každopádně ta úplně finální vodpověď vod něj: ‚Tak ho vyhoď‘, to definitivně vyřešila. Nevyhodil jsem ho, ale už zaboha nevím, kam jsem ho během stěhování vod rodičů dal. Po tom všem hádání, kterýho jsme si i ve svých lepších časech zažívali požehnaně, jsem si prostě ještě dlouho myslel, že k sobě tu cestu najdem, a přišlo mi blbý mu to triko vyhazovat. A možná jsem si to jen nalhával a vyhodit bych ho nedokázal.

Sotva jsem dostudoval tu naši prastarou konverzaci, už mi přistála Markovo vodpověď a vytvořila mi na tváři samovolnej úsměv. Nikdy bych neřekl, jak skvělý bude znovu vidět svítit na displeji jeho jméno. Bylo mi jasný, že vodpověděl hned, jak mohl, a nepřestal s tím ani po tom, co jsem mu vodepsal, a znovu a znovu.

Jakkoliv mám možná pocit, že nás ten zub času přeskočil, není to samozřejmě pravda, a už se nebavíme úplně stejně jako dřív. Zaprvý voba jsme přes den v práci, a tak má ten náš talk takový ležérnější tempo, ale hlavně, brzo mi samotnýmu dojde, že i když nás ten sex vždycky tolik spojoval a nevodpustili jsme si na něj nikdy tisíce narážek, tak že to teď není jenom vo něm. Jo, pořád se rádi pošťuchujem, to v nás vobou asi přebývá tak nějak přirozeně, ale momentálně se mnohem víc snažím z Máry nenápadně vytáhnout, v čem všem se za ty roky změnil, a řekl bych, že von dělá to samý, takže ta nenápadnost je fakt hodně velká.

Po pár propsaných dnech a dvou hovorech, jejichž nevinnost je až neskutečná, ve mně ta chuť, mít Marka vedle sebe fyzicky a nechat mluvit jenom naši chemii, začne vyhrávat na plný čáře a udržet ty naše zprávy v tom umírněným duchu, kterej si pořád držíme, je pro mě skoro nemožný. Tak moc ho chci, že nemít zrovna tenhle týden tak napráskanej, snad se po práci seberu a zajedu na votočku do Prahy, abych si ho někam vodtáhnul a vobtáhnul. I kdyby to mělo být jen na dvacet minut, určitě by to za to stálo!

Ale ne, my jsme zjevně ani jeden nezmoudřeli. Nebo minimálně já ne, protože mám dětinskou chuť nebýt první, kdo to naše psaní zvrhne, a Marek se na to ani náhodou nechystá, za což ho proklínám a tisíckrát tluču hlavou vo stěnu, jakou mám ten týden chuť si na něm tu nadrženou frustraci vybít alespoň slovně. Nebo nějakou sexy fotkou, proč troškařit, že jo…

Když se konečně přiblíží den D, nebo teda konkrétně pátek večer, už to nevydržím. Vzhledem k tomu, jak moc fascinace mýmu povolání věnoval, po příchodu z práce pošlu Markovi fotky s úplně nevinným dotazem, jestli je podle něj lepší uniforma, nebo sako. Voboje mám na sobě nahozený samozřejmě velmi ležérně, aby bylo vidět co nejvíc vodhalený kůže, ale zároveň aby to nebylo zas tak prvoplánový a mohl jsem to svíst na vobyčejnej dotaz.

No tak dobře, přiznávám se, že jsem tím focením se strávil jak nějaká primadona docela dost času před zrcadlem, ale přijdu si s Márou na druhý straně zase jak puberťák, a většinu večerů jsem tenhle týden strávil šmejděním po jeho sockách. Vobzvlášť proto, že k těm mi ve svým vzteku tenkrát po našem rozchodu přístup zakázal, což jsem mu samozřejmě nezůstal dlužnej. A jo, zpětně si fakt říkám, že jsme se chovali voba jak hovada, a můžu jenom doufat, že jsme trochu dozráli, abysme se zas nesežrali zaživa. Jenže paradoxně mi možná právě tohle v životě celý ty roky chybělo, ten pocit, díky kterýmu se cítím, jako že jsem naživu. A asi i to, jak vedle něj musím být pořád v pohotovosti. Teda asi nemusím, ale chci, s ním to strašně chci, tahá to ze mě.

‚To má být jako nabídka toho, co bys mohl mít zítra na sobě, nebo snaha mě vyprovokovat, abych ty naše zprávy zlechtivěl jako první? 😋‘ přijde mi chvilku nato vodpověď a já se nemůžu neroztlemit a nezavrčet zároveň. Ne, nezdá se mi to, zjevně tu dětinskou soutěživost pořád v sobě máme a vyvoláváme.

‚Vubec nevim o cem mluvis 😇 samozrejme, ze je to nabidka‘

‚No tak v tom případě samozřejmě uniforma 😉 A ty by sis měl teda taky vybrat, abys neřekl!‘ přijde mi po chvíli, a hned nato dvě fotky, u kterých naprázdno polknu a samovolně mi zabloudí dlaň do rozkroku. Na jedný je Mára celej mokrej, nejspíš čerstvě po sprše a jen s miniručníkem kolem pasu. Na druhý sice přijdu vo ten jeho nadrženej výraz, protože je záběr vod brady dolů, ale zase neskrývá naprosto nic, ručník kamsi zmizel a místo něj mě zdraví Markovo vocas, po kterým toužím skoro stejně jako po jeho majiteli.

Kurva… Tohle mě zničí! Kdyby to bylo jen trochu možný, vokamžitě bych za ním vyrazil. Rozhodování netrvá ani pět sekund, a už ho vytáčím, abych ho aspoň slyšel. A pak se to naše nevinný voťukávání na dálku konečně zlomí a následujících pár hodin se snažíme všechny ty vobyčejný zprávy navzájem vynahradit.

Každopádně, jakmile druhej den přijede, nehodlám čekat vůbec na nic. Sotva ho uvidím, jak postává před služebnou, prostě k němu dojdu a dám mu pusu. Jenom takovou krátkou a cudnou, ale přesto na mě překvapeně vykulí voči.

„Vau, to jsem nečekal,“ vypadne z něj a já nemůžu než se pobaveně zakřenit, když vidím, jak vobdivně pátrá vočima po mý uniformě, kterou mám pořád na sobě.

„Tak říkals něco vo tom, že se chceš vochmatávat na veřejnosti, ne?“

„Pff,“ vodfrkne si, ale to už ho táhnu za zápěstí k autu, který identifikuju jako jeho a stojí na konci ulice. „Počkej, a to se jako už vůbec nebojíš, že nás někdo uvidí?“

„No řekl bych, že kdybych se už před časem v práci nevyoutoval, kolegyně by mě uštvaly zaživa… A pokud neděláme nic, co by mělo někoho co pohoršovat, vostatní mi můžou být jedno…“

„Heeej, kdo jsi a co jsi mi udělal s Ondrou?!“ vybalí na mě rozesmátě, když už sedá za volant, a já na něj přimhouřím voči.

„Asi bych se ti měl dostatečně připomenout, když si nevzpomínáš, co? Takže teď si tě pěkně vodnaviguju k sobě domů a tam ti naúčtuju tady to parkování. Zákaz stání ti nic neříká? Ani ty blbý výstražný jsi tam nedal!“

„Jako vážně se mnou zrovna teď řešíš parkování…? Poslyš, kdyby to tvý nový já nebylo tak sexy, tak ho z toho auta zase hezky vyhodím. Tohle bude peklo!“ prohlásí dramaticky, ale dobře cítím, jak se při tom uvnitř usmívá. A jak se usmívám já.

Za dveřma mýho bytu nečekám vůbec na nic, prozatím Máru ani nenechám víc se tím mým voblečením pokochat, prostě mu začnu hned pomáhat z toho jeho a jeho ruce putující po mým těle nenechám, aby mě začaly vobnažovat, pokaždý mu je vodstrčím. Teprve když je nahej jako prst, zastavím se a kouknu mu do vočí: „Potřebuješ sprchu? Já jsem v ní byl teď v práci, ale klidně si tě ještě namydlím a umeju.“

„No neke, takže ses navlíkl zpátky do tý uniformy jenom kvůli mně?“

„To se nikdy nedozvíš,“ prohlásím a konečně ho naplno políbím, dlouze a divoce, přesně tak, jak mi to funguje jen s ním. A protože se mi moc líbí mít ho pod kontrolou, prostě se rychle sehnu, čapnu ho pod koleny a přehodím si ho přes rameno. „Tak kam to bude?“

Vod Marka se ke mně pár vteřin vozývá jenom hekání s tlumeným smíchem, jak visí napůl hlavou dolů, než ze sebe vytlačí: „S tebou do postele! Jsem to proletěl po dálnici sotva za hodinu a půl, takže jsem se nestihl ani zpotit, pane kapitáne!“

„No to snad! Takže další přestupek? Jen počkej!“ pronesu co nejvíc vážně, zatímco si toho provokatéra vodnáším požadovaným směrem a plácnu ho při tom přes zadek, jen abych se na něj hned po vodhození na postel vopět vrhnul a vytáhnul z jeho rtů úplně všechno, co schovává.

„Ruce nad hlavu,“ řeknu a rovnou mu pomůžu tím, že mu zápěstí k sobě přirazím a začnu převazovat šátkem, co jsem si tu připravil. „A koukej hezky poprosit, nebo tě nenechám udělat ani do soudnýho dne.“ A pak už se k němu skloním, a aniž bych se já sám vobtěžoval se svlíkáním, prostě nechám Markovo vocas vklouznout k sobě do pusy.

Marek

Mám chuť mu odseknout tisíc věcí, provokovat ho, škádlit ho, utahovat si z těch jeho výhrůžek tak dlouho, až mě opravdu donutí poprosit, ale všechno to spolknu v tý samý vteřině, kdy se můj pták ocitne v jeho péči. Nebo teda v péči jednoho neuvěřitelně sexy policajta, abych byl přesnej. Stejně jako já umím provokovat jeho, tak on umí prokovat mě – a to, že si na sobě ještě pořád nechává uniformu, to je provokace úplně bezesporu. A teda pěkně účinná! Ten fakt, že se tenhle nádhernej příslušník bezpečnostního sboru sklání zrovinka nade mnou, mě neskutečně rajcuje už sám o sobě, natož když se navíc umí tak luxusně věnovat mýmu klínu… Zpod přimhouřenejch víček pozoruju, s jakou samozřejmostí a sebejistotou nasává mý péro do pusy… znovu a znovu… a ty jeho černý hadry… a prostě… můžu se z toho všeho uvzdychat.

A když mi po chvilce odtáhne nohy ještě kousek od sebe, špičkou prstu jakoby jen tak mimochodem obkrouží můj svěrač a pak do mě najednou zastrčí ten prst celej… Ten orgasmus, co se přese mě hned vzápětí přelije, je sice nečekanej, ale to mu rozhodně neubírá na intenzitě – a mně na hlasitosti! Ondra sebou nejdřív překvapeně trhne, ale jinak se tím nenechá rozhodit a vysaje ze mě důkaz mýho maximálního vzrušení do poslední kapičky.

Dá mi chvilku, než dostanu svůj rozbouřenej dech zase pod kontrolu, pak si sedne na paty, a zatímco dlaněma mi začne jen tak bezděky masírovat stehna, rozesmátě se na mě zašťuří: „Tohle je jako nějaká nová forma vodmlouvání, nebo co?“

Celá ta situace mi přijde děsně vtipná, takže mám taky pusu od ucha k uchu, když mu odpovídám: „Sorry… Ale to nebylo schválně! Prostě… jsem si celou jízdu z Prahy představoval tebe v tý uniformě, a ona ta skutečnost je ještě asi milionkrát žhavější, takže…“

„Takže si za to vlastně můžu sám!“

„Přesně!“ pobaveně se nad jeho dedukcí rozřehtám. „Hele, ale když mě necháš,“ natáhnu k němu ruce, aby mi ze zápěstí sundal ten šátek, „tak já ti to vynahradím!“

Ondra se ale jenom typicky nadřazeně ušklíbne: „No, tebe už dneska nenechám dělat nic – seš jeden průser za druhým! Pravidla silničního provozu ti nic neříkají, neposlušnej jsi až hrůza… Takže já si to radši vynahradím sám – a po svým…“ A s tím mě chytne za loket, druhou ruku mi obtočí kolem pasu a přetočí mě na břicho, načež mě popadne za boky a vytáhne mě na kolena.

„Hej, ale to na tebe vůbec nevidím,“ snažím se protestovat, protože uniformovanej policista, co si mě bere zezadu – k čemu to jako je?

„Já mám výhled dokonalej za nás voba,“ smete mou námitku suše ze stolu… A já už se pak na další protesty vykašlu, protože cítit jeho dlaně, jak si mě přidržují za boky, a cítit jeho ptáka v sobě je momentálně to jediný, co potřebuju k životu. Člověku toho někdy stačí děsně málo.

Když ze sebe svůj orgasmus vyheká pro změnu on, chytne mě za paže, vytáhne mě k sobě nahoru a opře si mě zády o sebe. Zatímco mě objímá, vydechuje zbytky svýho vzrušení někam do mýho zátylku… a do mejch vlasů… a do ramene… Nechám ho, ať si se mnou dělá, co chce, užívám si prostě jeho blízkost, jeho hladivý dotyky a teplo jeho rozpálený kůže. A když mi po chvíli konečně rozváže ruce, nechá pro změnu on mě, ať si s ním dělám, co chci. A tak ho pomalu zbavím každýho kousíčku oblečení, abych se mohl popást očima na jeho sexy nahým těle. Jak tu mám Ondru takhle naservírovanýho na matraci v celý jeho kráse, tak samozřejmě neodolám, hladím ho a ochutnávám ho, slízávám z něj ten postorgasmickej pot… Kterej se teda brzo zase začne mísit s předorgasmickým potem… Ondra se pod mýma dotykama kroutí a nadrženě vzdychá, já ale nikam nespěchám, vím, že máme spoustu času.

Což teda není tomu mýmu roztouženýmu policistovi zrovna po chuti – z ničeho nic mi totiž hrábne do vlasů, zvedne mi hlavu tak, abych se na něj musel podívat, a ochraptěle pronese: „Jestli mě neuděláš do deseti vteřin, tak kvůli tobě přijdu vo hlas!“

„Tak bezva! Celý tvý oddělení mi bude vděčný, že po nich v pondělí nebudeš štěkat rozkazy… Třeba mi za to i koupí nějakej dáreček, co?“

„Já ti dám takovej dáreček,“ zavrčí Ondra temně – a mně je jasný, že jestli urychleně něco nepodniknu, tak v příští vteřině budu ležet pod ním a on si na mně svý chutě ukojí i bez mýho souhlasu. Teda ne že by ho samozřejmě nedostal.

„Počkej!“ zatlačím mu tedy rukama do ramen a bezelstně se na něj usměju. „Donesu nám něco na pití, hm? Trošku se osvěžíš… a pak mě necháš hezky pokračovat…“

Ondra si mě chvilku měří přísným pohledem, úplně ho slyším, jak se v hlavě rozhoduje, jestli mi má vyhovět, nebo ne, ale nakonec se rozhodne pro tu první variantu. „Tak oukej… Ale to pití nám donesu sám. Ani nevíš, kde mám kuchyň,“ začne se zvedat z postele.

„A můžu já za to? Že místo abys svýho hosta provedl celým bytem, tak ho rovnou odtáhneš do postele?“ zavolám za ním rozverně.

„Jsem s žádným vodtahováním ještě pořádně ani nezačal,“ zaculí se na mě mezi dveřma – a pak už mi zmizí z dohledu.

A já tý jeho nečekaný, ale vítaný nepřítomnosti využiju do poslední sekundy. Rychle si přidřepnu k jeho oblečení, který leží pohozený na koberci – a pro vyhlídnutou proprietku si s potměšilým úšklebkem hmátnu najisto. Policejní pouta už jsem v rukách – a teda i na rukách – měl, ale nikdy to nebylo takhle doopravdy; pokaždý jsem za to v jednom nočním klubu vysolil slušnou část mýho platu! Takže teď si dopřeju krátkou chvilku, abych tu věcičku mohl trochu potěžkat v dlani a pokochat se jí… A pak už mám napilno, abych ty pouta stihl připevnit k čelu postele a nenápadně je naaranžovat pod polštář dřív, než Ondra i s dvěma otevřenýma plechovkama nakráčí zpátky do ložnice.

Potěší mě, že si ještě pořád pamatuje, kterej druh pití mi takhle vychlazenej a z plechu chutná nejvíc, ale nestihnu tu svou radost momentálně vyjádřit jinak než jenom vděčným úsměvem – nemůžu se totiž nechat nějak moc rozptylovat. Je mi jasný, že si teď nemůžu dovolit žádnou chybu – to by mi Ondra nedaroval! A ačkoliv bych si i to nedarování v jeho podání moc užil, o tom nepochybuju, tak prostě nechci tuhle příležitost, jak ho pro jednou dostat zase pod kontrolu, promrhat. S tímhle jeho novým já se mi to totiž už evidentně nepoštěstí tak často, jako se mi to dařilo dřív…

Jakmile si oba trochu svlažíme hrdla, vezmu mu plechovku z ruky, i s tou mou je obě odložím na noční stolek a nedočkavě si Ondru zase začnu pokládat na postel.

„Hmmm,“ zavrní, „jsem si myslel, že se nemůžeš nabažit tý mý uniformy, ale vono na tebe to mý kouzlo zjevně funguje i bez ní…“

„To si piš!“ zakřením se na něj. Ono na mě to tvý kouzlo fungovalo už v době, kdy jsi ještě místo uniformy nosil propocenej fotbalovej dres, mám chuť mu říct, ale nechám si to na pozdějc, protože po takovým prohlášení by si mě s velkou pravděpodobností přitáhnul do náručí – a já tady teď tu jeho něžnější stránku nemůžu potřebovat. Místo toho si mu sednu obkročmo přes boky, chytnu ho za zápěstí, skloním se nad něj, abych ho zaměstnal polibkem – a ruce mu mezitím přesunu nad hlavu. Propletu si s ním prsty a dlaně mu chvilku jenom tak nenápadně tisknu do polštáře, a teprve když se ujistím, že je Ondra z toho mýho rádoby jemnýho zacházení celej vláčnej a není vůbec ve střehu, hmátnu rychle pod polštář – a pravý zápěstí mu zamknu do těch pout.

Ondra otevře oči, vpije se do mě lehce zastřeným pohledem, sotva znatelně několikrát škubne rukou – a klidným, pevným hlasem prohlásí: „Máš pět vteřin na to, abys ty pouta vodemkl. A já budu předstírat, že se to nikdy nestalo.“

Vítězoslavně se na něj zaculím. „Ty seš dneska samý limity! Do deseti vteřin tohle, do pěti vteřin tamhleto… Ale smůla, teď tady limity určuju já. A jenom abys věděl, tak já to nepočítám na vteřiny, ani na minuty. Ale na hodiny. Takže se těš.“

Ondra nečekaně prudce trhne levačkou… A než se naděju, už mi mezi prsty ne zrovna jemně drtí bradavku. „Ber to jako poslední varování. Dobře víš, co jsem ti slíbil, jestli se jenom dotkneš mý uniformy. A taky dobře víš, že já svý slovo držím.“

Nadrženě polknu. „Tak to už se nemůžu dočkat…“ Pak tak trochu hrubou silou odtrhnu jeho prsty od mýho hrudníku a vtlačím mu ruku zpátky do polštáře. „Ale mezitím hezky poslušně lež a nech mě, ať si s tebou pohraju.“

„No jak chceš,“ mkrne na mě.

„Však ty to taky chceš,“ oplatím mu to mrknutí sebevědomě – a pak už se skloním a pokračuju v důkladným prozkoumávání jeho těla přesně tam, kde jsem skončil, než Ondra odešel pro to pití. Akorát že teď mám jistotu, že mi to Ondra nijak nenaruší, ani že to nebude moct nějak uspěchat po svým… a podobně. A to, že si to Ondra celý užívá, mám potvrzený tím, že už za chviličku se pokojem zase nese jeho nadržený vzdychání a lapání po dechu…

„Půjčím si ten gel… Hmm, a nemáš tu i něco jinýho?“ přeptám se poté, co jazykem prozkoumám každý možný zákoutí jeho rozkroku, narovnám se v zádech a pohledem se zaměřím na Ondrův noční stolek. Tubička s lubrikantem leží pohozená hned nahoře, ale jestlipak není něco schovaný i v některým z těch šuplíků…?

„Nemám tu nic, co by tě mohlo zajímat,“ odpoví Ondra nepřekvapivě.

„Takže ty šuplíky jsou prázdný?“ nezdá se mi to.

„Do toho ti nic není,“ usadí mě stroze – a já se vpiju očima do těch jeho, abych z nich vyčetl, jak vážně to myslí.

Pak se k němu skloním, škádlivě ho líbnu na nos a zeptám se: „A co bych tam našel, kdybych se tam přece jenom podíval?“

Ondra ještě chvilku uvažuje, jak se mnou tuhle část hry skoulet, ale nakonec se rozhodne říct mi pravdu a okořenit ji dalším jistě dobře míněným varováním: „Hračky, který ale patří do mých rukou, ne do tvých! Takže je tam hezky nech čekat na jejich příležitost. Která mimochodem přijde už brzo.“

Vzrušeně nasucho polknu, když si to, co mi tu nastiňuje, představím, pak se na něj ovšem uličnicky ušklíbnu: „Hele, moc mi nevyhrožuj, nebo tě tu takhle nechám i přes noc. A jinak to vypadá, že v tom šuplíku je přesně to, co hledám, hihi… A když říkáš hračky, množný číslo, tak jednu bys mi půjčit mohl, co?“

„Tak zabránit ti v tom vočividně nemůžu,“ zamele Ondra výmluvně pravačkou, „ale stejně si to ještě rozmysli, Máro. Jestli vodsud chceš zítra vodejít po svých,“ zavyhrožuje mi tak rajcovně, jako to umí jenom on.

Skloním se k němu ještě níž a zašeptám mu do ucha: „Já odsud nechci odejít vůbec…“

Napůl chápavě, napůl pobaveně na mě nadzdvihne obočí – a já mu věnuju poslední pusu na rty, než se natáhnu, abych rukou dosáhl k tomu nočnímu stolku.

Ondra

Co nejvíc vytočím hlavu, abych viděl Márovo reakci plus taky samozřejmě jeho výběr propriety, a v podbřišku mi mocně zacuká vočekáváním. Pořád se nemůžu ubránit tomu šoku, že mě takhle dostal! Už jsem prostě úplně zapomněl, jaký to s Márou bylo, jak moc jsem si musel dávat pozor na to, co udělá, a jak dokázal vždycky zneužít situace. A vlastně i na to, jak moc skvělej byl tenhle pocit. Pocit, že mi nedovolí mít vždycky všechno stoprocentně pod kontrolou. To se mi vlastně taky vždycky líbilo a s nikým jiným jsem to nezažil.

„Tak co to tu máme?“ vozve se, jakmile si klekne ke spodnímu šuplíku, kam úplně nedohlídnu, a tak si můžu jen představovat, jak se tam přehrabuje. „Jé, ty to ještě pořád máš?“ zahihňá se jak malej a zamává nad hlavou vobřím dildem. Tím, který kdysi v legraci koupil von sám a který zůstalo navěky nevyužitý, protože jsme tenkrát na něco takovýho ani jeden neměli vodvahu, a pak se ztratilo, až do doby, než jsem ho při stěhování našel zapadlý mezi krámama pod postelí. Přimhouřím na Marka voči, natáhnu volnou ruku, tu věc mu vytrhnu a zahodím někam k mým nohám, aby neměl blbý nápady.

„Hej! Zrovna tahle hračka se mi obzvlášť líbila!“ zaculí se na mě zboku matrace.

„Neboj, když se ti tak líbí, dostaneš příležitost si ji vyzkoušet hned, co mě pustíš, takže…“

„Takže bych si tě teď měl pořádně vychutnat, chápu. To bych měl teda v první řadě něco udělat tady s tím tvým neustálým narušováním,“ skočí mi do řeči, ale nemůžu si nevšimnout, že jsem neslyšel žádný vodmítnutí tý mý výhružky, a v hlavě si to patřičně poznamenám do budoucna. Však já dostanu svou šanci! Nato vytáhne na světlo další želízka, tentokrát takový křápy s umělým kožíškem, a protože neprotestuju, celkem v klidu mi jimi vobemkne holý zápěstí a připne ho k pelesti, stejně jako už je to druhý.

„Tak to jsi s tou hračkou teda moc nezazářil. Vzhledem k tý dohodě, že si půjčíš jen jednu,“ nevodpustím si, a fakt se mi líbí, jak na mě přimhouří voči. Úplně mu to v nich čtu, jak moc ho štve, když ho na něčem nachytám. Ale nedá to víc znát.

„No řekl bych, že teď už mi nemá kdo zabránit pohrát si s tolika hračkama, s kolika budu chtít!“

Jenom na něj výhružně zavrčím, protože jsem takovou vodpověď samozřejmě čekal, ale to už bere do ruky masážní hlavici, kterou v šupleti našel, a spolu s mírným vrněním mi s ní začne přejíždět po těle. Vodstartuje na bradavkách a chvilku je vobšťastňuje, než sjede dolů k rozkroku, zvýší výkon a nechá mě balancovat na hraně příčetnosti. Nevovládnu to a skoro vokamžitě naplno zavzdychám, jak mě to hned popožene k vokraji.

Mára vode mě samozřejmě tu hračku vmžiku vodtáhne, to by nebyl von, a zasměje se: „Vždyť jsem se tě sotva dotknul! Vidíš, a ty ses mi předtím smál, že jsem se udělal tak rychle!“

„Jo, jenže tys sotva vešel do dveří, kdežto já už jsem na hraně teď jakou dobu, že jo,“ bráním se, jako by na tý výdrži snad nějak záleželo. Voba dobře víme, jak moc jsme ze sebe navzájem hotoví.

Jenom se zakření a tu hlavici ke mně znovu přiloží, aby ze mě za krátkou chvíli vyhnal další nezadržitelný vzdechy. Hned je mi jasný, co bude následovat, a samozřejmě se nemýlím. Mára umí slovo dráždění dotáhnout fakt k dokonalosti. Ani já nemám takovou výdrž ho trápit, von by toho byl schopnej snad i celý dny v kuse. A to si zatím pořád hraje jenom zvenku mýho těla, kde, jak předpokládám, nezakotví.

Pěkně zákeřně nezůstává tou hlavicí jenom na mým nářadí, aby si na to vrnění nezvyklo a neznecitlivělo, ale hýbe s tou hračkou vod ramen, přes bradavky až k chodidlům. Samozřejmě se nezapomíná v pravidelných intervalech k mýmu rozkroku vracet, pokaždý mě rukou nebo vibracema vydráždit až těsně pod vrchol, a zase se přesunout jinam.

Tohle pohrávání mě bere tak neskutečně moc, že mám po pár kolech chuť frustrovaně výt. Vo to víc jsem z toho hotovej, že už celý roky jsem nebyl takhle dole, a moje tělo se z toho může pominout. Jasně, měl jsem sex i jako pasiv, ale vždycky to byla jen šukačka a konec, tohle je vo level vejš, zvlášť když tomu nemůžu nijak zabránit.

„Máro, notaaak, to se nedá vydržet!“

„Ale dá, ještě chvilku to zvládneš,“ řekne potutelně, ale tu hračku už vypne, vodhodí a natáhne se pro šprcku.

Minulej týden jsme si ten kondom automaticky brali, přece jen, viděli jsme se po letech a já nechtěl hned Markovi přiznávat, že to za mě rozhodně není jen jednorázovka. Ale teď…

„Potřebuješ si to brát?“ zeptám se nakonec, protože právě teď vo nic nestojím víc, než znovu ho v sobě naplno cítit.

Zadívá se na mě dlouze, než zakroutí hlavou: „Ne, chodím pravidelně na testy.“

„No, já na testech nikdy nebyl. Ale nespal jsem s nikým už skoro rok, a to ještě vždycky s vochranou, takže…“

„Takže?“ zakření se.

„Takže už mě konečně vošukej, nebo mi dočista hrábne!“

„No, na tvým způsobu, jakým o něco žádáš, bysme teda měli ještě dost zapracovat… Naštěstí je tenhle tvůj rozkaz zároveň mým přáním, pane policajte,“ řekne a líbne mě krátce na rty, ale to už mi pokrčí vo něco víc nohy a začne se do mě tlačit nalubrikovanýma prstama.

Ani jsem nepostřehl, kdy se na něco takovýho stihnul nachystat, jak jsem mimo! Dost spěchá, a tak mě jen rychle promaže a už cítím jeho žalud v sobě, což je teda dost intenzivní. Přizvedne si mě za stehna a pomalu přirazí, což už samo vo sobě stačí, aby se mi protáčely voči.

„Kurva!“ zanadávám a zakloním hlavu v návalu všeho možnýho, vod bolesti až po naprostý vzrušení.

Mára mě vůbec nešetří, počká fakt jenom chvilku a hned rozjede slušný tempo, což mi dává parádně zabrat. Má jedině štěstí, že jsem tak moc na hraně, že by se mnou teď mohl nejspíš dělat naprosto cokoliv a já bych si to pořád z části užíval. A podle toho Markovo poťouchlýho výrazu to moc dobře ví. Mám vobrovskou chuť ho za to roztrhnout jak hada, ale to by mi to muselo vůbec myslet, momentálně mám tak absolutně vypnuto, že chvilkama pochybuju, jestli se mi to jenom nezdá.

Trvá to sotva pár minut. Pár pitomých minut, během kterých se celou dobu blížím, a užuž si myslím, že se udělám jen tak, aniž by na mě šáhnul, než ucítím, jak ve mně jeho pták zaškube a naplní mě známej pocit tepla. Ten pocit, kterej mě pokaždý houpne ještě vo level vejš, ale tentokrát se postará především vo to, že se ze mě samovolně vydere frustrovaný zasténání. Protože si uvědomím, že jsem to nestihl a ten hajzlík, kterej mě má momentálně v hrsti, si mě může dál vychutnávat.

„Ty vole, Marku, jestli mě vokamžitě nedoděláš, přísahám, že ti nařežu! Dovopravdy!“ spustím hned, protože už je toho na mě prostě moc.

„Slibuješ?“ zasměje se a voblízne mi laškovně tvář, ale pak se konečně skloní a vezme mý nářadí do pusy.

Jestli jemu ta akce trvala jen pár minut, tak u mě jsou to vteřiny. V tom vokamžiku, kdy na sobě naplno ucítím jeho rty a vobemkne mě to vlhký teplo, se u mě prostě spustí stavidla a stříkám, jak kdybych to neměl celý století. Až po chvíli si uvědomím, že k tomu řvu tak hlasitě, že kdybych do teď neplánoval vodstěhovat se, po tomhle představení bych nejspíš musel.

Potřeboval jsem to. A nemyslím teď jenom ten orgáč, hrozně jsem potřeboval vedle sebe tu Markovo energii. Jen tak napůl vnímám, že ze mě sundal ty postelový pouta, než se začal dožadovat klíče k těm skutečným. Vodnaviguju ho teda napůl vědomě k němu, ale teprve potom, co mě vosvobodí a přilísá se ke mně jak kočka, začnu zase trochu tušit vo světě.

Hrozně se to ve mně pere. Půlka mýho já chce vokamžitě vytuhnout a ta druhá by si toho mýho únosce nejradši pěkně podala. I když nevím, zda mám sílu na to druhý, mám pocit, že potřebuju získat zas aspoň trochu převahy, a tak nakonec s námahou votevřu voči, vyhoupnu se nad Máru vobkročmo a skloním se pro pusu, zatímco si s ním propletu prsty na vobou rukou.

„Každopádně teda,“ začnu vypočítávat, jakmile se voba trochu probereme, „to máme jeden přestupek – parkování. Druhej – rychlá jízda po dálnici. Navíc ses u toho ještě ani naplno nevěnoval řízení, protože sis mě představoval v uniformě… A to teda doufám, že jenom představoval, že sis ty fotky rovnou neprohlížel!“

„Jasně že ne! Hele, pane generální nadplukovníku, a nechceš nechat to vypočítávání těch přestupků na zítra?“ řekne a přitáhne si mě se zavřenýma vočima víc na sebe.

„Hmm… Tak dobře, beztak hrát si s mrtvolou není nic moc,“ prohlásím a líbnu ho na rty. „Ale jednou do tebe tamtu vobří hračku strčím, fakt že jo, připrav se na to.“

„Už se nemůžu dočkat,“ prohlásí vopět, tentokrát vo něco víc zastřeně, a já nedokážu vůbec vodhadnout, nakolik je to sarkasmus a nakolik by něco takovýho vážně chtěl.

A i když bych to zčásti chtěl zkoumat, protože mám pořád pocit, že musím všechno dohánět a využívat každý minuty s ním, rozhodnu se, že na tom teď nezáleží. Na to zjišťování mám spoustu času. Všechen čas světa, protože tentokrát to nepodělám. Vesmír mi přihrál druhou šanci, a tak se za ni budu ze všech sil rvát.